středa 28. prosince 2016

Najdi si svou zkratku, aneb POP jako Pokémoní Oběh Prahy

Není to žádné tajemství -- Miluju zkratky! Částečně osobní slova známé Mládkovy písničky .."...Jsem RNDr. CSc. z ČVUT v Praze 2, v ČSAO v Praze 3 já mám tlačenku..." Tak trochu vedla i můj oslavný rozměr posledních dní:).. Zkratkami se hemží moje SMS, přes velmi osobní MTR (MTNNCS) až po moje oblíbené MSF [=měj se fajn].
Prostě nic nevystihne pravý stav věcí tak dobře jako vhodná zkratka -- bohužel u nás doma se za podzim začala pro můj domácí statut používat PVP [=permanetně v prd*li:)] i když já se marně snažil přesvědčit svoji nejmilejší, že to první "p" je pro "přechodně":)...

Zkrátka POP s původní konotací "Partyzánského Oběhu Prahy", který vymyslel a přivedl v život velký MVP v našem spolku označuje období "pátého" adventu, kdy skupinka partyzánů s výstroji:) oběhne Prahu, na určitých místech se někdo připojí/odpojí.. a následně se ještě sejdeme v restauračním zařízení. Je to společensky i ideově velmi silná a nosná myšlenka:).

Čas ovšem běží jako splašená herka a letos jsme oslavili už 4.ročník (!) Bohužel letošní kalendář vyloženě nepřál 5.adventu (26.12. je ještě svátek a velká většina lidí objíždí rodiny a známé..)... Tím pádem se oběh Prahy stal velmi komorním, kdy nás celou trasu běželo vlastně jen sedm plus Advid na koloběžce...

Také já jsem musel velmi opatrně volit priority:)... Pro účast na POP jsem obětoval vánoční ŠUTR, přeci jen kilometrově a společensky/krajinově to bylo hodnotnější:). Syn se doma trápil se střevní chřipkou a požádal mě, abych se držel hesla -- neběhat nadarmo!:). Samozřejmě, běh pro něco, s něčím ... to jsou moje oblíbené disciplíny, ale říkám mu.. jdu na POP.. Partyzánský Oběh Prahy.. To se nedá při nejlepší vůli pojmout "rodinně-užitečně":)... Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. P jako P, [Flaška jako flaška:)], že? A tak se pomocí power-banky změnil partyzán v pokémona.. Pokémoní Oběh Prahy...:)

Hledání kontroly a fixu

Ale proč ne? Nakonec jsem to pojal jako skvělý trénink. Jako nácvik na moje pobíhání s navigací (nácvik koukání do mapy/lovení zvířátek) jako simulace běhu v naprosto neznámém terénu, nácvik oční akomodace, seběh s mobilem, případně s "lovem" dodává běhu dodatečnou technickou obtížnost:)... Navíc, kdo zná tuhle aplikaci ví, že kilometry počítané dávají naznačit, že programátoři jsou alespoň vzdáleně příbuzní s Olafem:). [Pro vysvětlení. Náš oběh i ve zkrácené verzi měl 60 km, nicméně aplikace mi naměřila slabý maratón:)].

V rámci nácviku jsem si s sebou táhl skoro plnou polní:).. Jídlo na dva dny, 1.5 litru vody, vybavenou lékárničku, velkou část povinné minimální výbavy do hor, na vyzkoušení i extra láhev s life-straw... dvě čelovky... Myslím, že i kamarádi to pojali stylově. Připravili řadu vylepšení, potlačili asfalt a zařadili výrazně víc cestiček, včetně výběhu a seběhu Baby.

Abychom nevyšli že cviku, tak na každém vrcholu hledali fix a kontrolní stanici:)... Pohoda maximální... Nicméně kvůli dobrým vztahům jsme s MM nikoho nenutili vdechovat pivo (polévku), ačkoliv jsem se snažil naznačit, že i toto starší pánové umí celkem dobře:)...

Nakonec letošní výrazná inovace -- pozdější start, o něco kratší trať -- podle mě přispěly k zajímavým pocitům. Užili jsme si denního světla, i ve zkrácené provozní době restaurace bylo možno se družit do libosti:).. Samá pozitiva a sociální jistoty. Jen škoda dozvuků mého nabitého pracovního kalendáře, přeci jen bylo vhodné odejít před šestou hodinou [PVP statut:)], ještě pořádně vyvenčit Deri a připravit se na následující den a návštěvu u tchyně -- ve smyslu ultra hesla: základem je správně rozvrhnout síly, protože často ty (nej)náročnější úseky nás teprve čekají:)...



Slovy barda dělnické třídy V.Nezvala [díky Honzo za korekci:)] se loučím slovy -- "Bylo to krásné a bylo toho dost..". Pohledem na svoje kamarády jsem si musel zopakovat.. "STS Svojkovice Brod.. zřejmě dobrý oddíl!" A tak za rok, zase na viděnou na POP 5!
[Ať už to P značí Pivní, Pomalý, Překrásný, Přátelský..., je to naše akce, díky Martine! ]

Všemu zdar! Ultra a kamarádům.. zvlášť!
12:)


středa 21. prosince 2016

Slunovratová tryzna za padlé bloggery.. aneb vstanou noví bojovníci!:)

Dnes je jeden z mých nejsilnějších dnů v roce.. slunovrat na 21.12. má pro mě neskutečně numerické (či numerologické) kouzlo [dokonce jsem si na něj nastavil i ukončení jednoho svého milníku:)].. a jak tak večer sedím, popíjím víno.. rozjímám.. Deri sedí na klíně.. vzpomínám/smutním a zároveň se raduji :)..

Asi není lepší chvíle si uvědomit tu pomíjivost běžeckého/pobíhacího bloggerského prostoru..

Bloggeři přicházejí a odcházejí.. Jsem na bloggeru určitě už moc dlouho. Zažil jsem rozmach blogu anaerobního tragéda, poetického Wittiho, inspirativního Vládi (aneb Vl001), nejlepšího kamaráda Běžícího Stína, Ječmínka Máselníka, atd.. Jako by to bylo dnes si pamatuji doby, kdy psala Peggy, já se bavil jejími neskutečnými eskapádami a byl otřesen, když Peggy -- Briggit Jones českého běžeckého bloggerského prostoru -- odešla do ústraní..

Taky jsem zažil jsem začátky Běžecké školy, byl chvíli jejím pilným žáčkem.. a pak sledoval jak se mi vzdaluje... Zažil jsem tady rozmach ledového muže Machyho, Růžové Barborky.. začátky Luboše, který kdysi chtěl být ultra, ale už tomu tak není.:(.. Ztratil se Harry, Tuuli Pakkanen (aneb Anička Mrazivý vítr), i Hideosi byl řadu let ukryt v tom divném propletenci času a prostoru, nazývaného internet.. Ten seznam je dlouhý jako Lovosice:(.

Jasně jasně.. Vláďa stále "žije" a občas něco i napíše, Pancha se zase objevuje, s Dohnym se občas vidím, Mirek se zase vrátil k pravidelným zápiskům a píše dokonce i z Karibiku, RVM zápasí dle možnosti.. Leona, která kdysi svolávala první bloggerské hospody, pořádala bloggera roku.. se teď ostentativně se o běh nezajímá a hrdě prohlašuje, že neběhá [Jak neběhá!!!?? co je to za blbost?..:)].. Ale to se doufám zase změní.

Nicméně si po těch všech letech letech říkám.. Proč vlastně tady zůstávám, já?..:).. Jako memento doby raného pobíhání, než se stalo naprosto masovým fenoménem? Doby, kdy jsem při probíhání stodůleckým parkem téměř zvedal obočí okolo jdoucím lidem na procházce, případně si ťukali na hlavu, jestli jsem doma?:) Doby, kdy potkat běžce v údolí bylo téměř státním svátkem? :)

Možná jsem tu pro ten pravidelný boj, pravidelné úsilí a boj s tím "starcem" ve mně, který nepotřebuje ani moře, ani žraloky, aby si uvědomil, jak je to velkolepé (z jeho pohledu) a zároveň marné .. z toho obecného-širšího:)..

Ale jak už říkal náš dělnický president Antonín Zápotocký.. I kdybychom padli všici -- vstanou noví bojovníci!! :).. Za tu dobu se naštěstí objevila záplava běhajících psavců:), a tak s nimi můžu prožívat jejich zápasy.. a s řadou z nich se kamarádit. Co je ale nejlepší, že běžecké celer-bryty jako Honza Bartas, Zuzka Urbancová, ..., píší o závodech tak poutavě, že se člověk může zasnít a prožít je s nimi od začátku až do konce.. Věřit, že to vlastně byla nekonečné pohoda a legrace, zasmát jejich vtipům, které málokdo mimo pobíhající komunitu pochopí... Jejich texty jsou jak letáčky propagačního odboru, jak vánoční reklama od Coca-Coly -- člověk se při nich přihlouple usmívá a končí to skoro vždycky tak, že se v záchvatu počítačového hrdinství na některé závody přihlásíme:)..

A proto v období slunovratu, které připadá na kouzelný 21.12. při určitém bilancování a plánování budoucí sezóny vzpomínám na všechny, jejichž blogy se už nenávratně ztratily v propasti nul a jedniček -- ale já si je pořád živě pamatuji:)... Na to zachycené úsilí, jejich naděje a touhy.. Možná je to tím vínem -- ale teď mi to dochází..

Určitě si nikdo z nich nepsal svoje zápisky primárně pro "nějaké obecenstvo":). Asi (stejně jako já) si všichni říkali, že je to taková cesta -- pro osamělé běžce a pobíhače -- si najít kamarády.. Věřit, že si nás někdo přečte, odpoví, napíše a třeba se bude chtít s námi kamarádit:).. Pro řadu z nás to byl a zůstává určitý soukromý deník, motivace a zpětná vazba, abychom věděli, čím vším jsme prošli, co všechno jsme překonali... a abychom si uvědomili, že to stojí za to. Ale asi tam primárně byla ta touha se družit.

Někdy je samo psaní blogu podstatným důvodem zase vyběhnout ven - někam dál a pryč.. něco prožít a mít zase co vyprávět:).. A to je super. S návratem slunce se o to víc těším, co na mě kde zajímavého čeká a co z toho si budu moci napsat do svého deníčku.

Všemu zdar! Ultra a kamarádům .. zvlášť!

Ať žije slunovrat!! Tak teď už budeme zase běhat za sluncem!
12:)

neděle 11. prosince 2016

Krásný adventní návrat - DNF na Pražské stovce:)

Vím, že můj post bude znít šíleně, ale chtěl bych, abych si ho i po delší době pamatoval, přesně, jak jsem ho prožil... Začátek prosince je totiž tady v Povltaví ve znamení Pražské stovky... Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat:).

Mezi námi, je to takové moje malé trauma:) ... Otevřeně přiznávám, že to (zatím) není můj závod, na jehož dokončení nebo výsledku by mi bůhvíjak záleželo. Vždycky to schytám zleva/zprava, že ji "patřičně" neprožívám [buď ji beru jako svůj "trénink" nebo kamarádskou akci], jsem divnej, že nezávodím, že ji nejdu na doraz, že nejsem nadšený ze speciálních trasovacích lahůdek a vykřičníků v itineráři, nebo dokonce, že jsem si ji před dvěma lety dovolil kritizovat (!) :)... Prostě viděno skalními -- jsem srab a měkká hlava:).

Upřímně řečeno, je mi to jedno. Cením si nadšení organizátorů, to je mimo jakákoliv měřítka. Jinak se samozřejmě vždy řídím základním pravidlem šťastného návratu, s cílem se nezranit, neonemocnět -- prostě, abych si odnesl jen ty příjemné pocity. A to se mi i v případě mého druhého DNF podařilo. Naštěstí jsem v loni dokončil, tak nemusím toužit a spolu se zbytkem světa si říkat.. vidět Modřany.. a nezemřít:)!

Začalo to všechno velmi drsně. Jeden z posledních opravdu náročných pracovních týdnů. Možná právě proto ten horší.. Minimum spánku, dokončovací práce... Už to trvá hodně dlouho a radost z toho, že bude brzo konec se nějak nedostavovala:). Člověk je unavený, všechno mi trvá déle, pravděpodobnosti chyb se zvyšují geometrickou řadou. Navíc to v pondělí ještě rozčísla "Ona Dnes" se svým horoskopem, ve kterém mi jasně říká/předpovídá:) .. (část musím odcitovat).."V práci se vám nedaří..Nemáte potřebné štěstí a mrzí vás, že na ostatní to může působit tak, že jste se dostatečně nesnažili.." Pravda je, že jsem byl moc rád, že moje nejmilejší manželka, když viděla, jaký jsem zoufalec (=v jaký jsem p*deli), a že přijíždím že služební cesty v pátek odpoledne.. tak mi slíbila, že mě na start odveze. To bylo hrozně milé a navíc mi to vlastně umožnilo se zúčastnit. Vlak bych jinak těžko stíhal.. Nakonec jedeme na start ve třech TB, MM a já. V únavě a vrcholících zmatcích jsem si tak tak stačil připravit základní věci na závod, do auta nastupuji s nasazenou čelovkou (!), jistota je jistota. Díky kamarádům nacházím důvod, proč jsem tady, proč moje manželka bude trávit páteční večer tři hodiny v autě..:)

Ve Spáleném Poříčí, postupně vidím řadu známých a začínám věřit, že se mi bude chtít společně s nimi bojovat na trati. Tedy upřímně -- nemám nijak rád zimní česká ultra:). Startuje se na noc, většinou je k tomu ještě mlha a já se svými zrakovými dispozicemi vidím absolutní h*vno:). O to víc mě často mrzí, že se běží místy, která bych rád viděl za světla. Když se pak rozední, tak už mám hodně unavené oči, jsem vykoukaný tak, že než se dám dohromady a potěším se výhledem na pár hezkých míst, tak už je zase tma:). [O to víc mě před roky nadchla Pradědova 100, která startuje zrána]. Prostě, letošní TransBrdy bych já mohl shrnout sloganem "Jak jsem z celých Brd, viděl skoro prd"..:)

Na startu dostáváme mapku asi 25 minut před startem, takže se mi ani pořádně nedaří si vybarvit si itinerář, na poslední chvíli ještě vyměním ponožky [blbě:)] a už se houfujeme na startu. Malá ucpávka je zároveň i tajnou kontrolou, aby nikdo neulil start a pak už to může pokračovat v normálním duchu.

Jdeme hodně odzadu, takže povětšinou předbíháme, ale opravdu pomalu a v klidu.. Drobné mrholí, sráží se mlha, namrzlé cesty jsou v některých místech jako kluziště.. Vidím úplný houbelec, pekelně se soustředím, abych si něco nezpůsobil:).. V jedné chvíli mi ujede noha, jdu do provazu:) a natáhnu si pěkně třísla. Chvíli se z toho vzpamatovávám -- kluky nakonec dohoním až těsně před hospodou... Naštěstí potom se projevil efekt pomalého běhu [který jak víme, léčí všechno:)] a už jsem zase mohl normálně fungovat. Nicméně, určitou krizi motivace jsem měl po většinu noci. Znám to, jakmile si člověk začne říkat "proč?", tak je to špatně.. Na obě strany -- když to přeperu, tak se nechuť do běhání a určité vyhoření může objevit později a výrazně silnější... a když to ukončím, tak je to předčasné a určitá pachuť nějakou dobu zůstává:).

V tomhle směru jsem měl velké štěstí. Při jednom seběhu (kolem 70km) jsem v hromadě listí zakopl pravým malíčkem o kámen. Bolest, mrcha, jak sviňja. Běžím s tím pár km, radši jsem pár kroků za klukama... Pak ale zjišťuji, že to s kopce a v terénu pro bolest skoro nejde.. Nakonec sedám na pařez, sundám botu a rekognoskuju terén..:)... TB mě potěšil, že na malíčku není skoro nic vidět, pomáhá mi jej přilepit k druhému prstu, ošetřím si při té příležitosti ještě nějaký puchýř.. a pokračujeme. Snažím se, co to jde.. Nejdřív si říkám že skončím na nejbližší kontrole v civilizaci, pro jistotu se ptám dvorního navigátora MM, jak si stojíme s naší polohou vůči civilizaci -- pak vidím to nadšení a odhodlání kamarádů a říkám nahlas, že s nimi půjdu pokud možno až do cíle.. Nicméně kolem 100 km se odpojím. Jak jsem si šetřil pravou nohu pro bolest v malíčku, tak jinak/špatně došlapuji, a proto se mi po 30 km začíná se výrazněji ozývat koleno:). Malý medvěd mi poradil směr k nejbližší vesnici, zapnu si navigaci, rozloučím se, dám jim svůj čip a jdu do civilizace.

A tady začíná krásný vánoční příběh. Jak jsem vyšel z lesů, opřel se do mě silný vítr. Jdu pomalu a citelně promrzám:). Tak si tak brblám a skuhrám, že jsem měl poslechnout hlas rozumu a skončit výrazně dřív.. Když v tom se vyloupnu se ve vesničce s příznačným názvem "Skuhrov"!:)... To je znamení! Jjo, hospoda nikde, všude tma, potkávám náhodného chodce, který mě směřuje k hospodě ve vedlejší vesnici. Ta rovinka podle silnice, i když je to méně než kilometr, je v protivětru hrozně, hrozně dlouhá. Přicházím k hospodě, kde se dozvídám, že je zavřeno [mají soukromou party] zmrzlý jako vrabec. Prosím majitelku, jestli by mě chvilku nenechala za dveřmi v chodbě, že jsem úplně promrzlý, že mám něco s nohou a že si potřebují zařídit dopravu do Prahy... Posunuli mě ke kamnům, dali teplý čaj -- a já si znovu uvědomil to krásné kouzlo Adventu, kdy jsou si lidé blíž a jsou na sebe hodní. Asi za hodinu pro mě přijíždí moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), která -- ačkoliv to není žádný fanoušek mého dlouhého pobíhání -- zase sedla za volant a zase další večer strávila tři hodiny v autě.. Kvůli mně:).

Ani na chvilku jsem nezapochyboval, že moje odstoupení bylo správné rozhodnutí. Jak malíček, tak i koleno o sobě dávají sice vědět, ale pár dní klidu a jsem OK. Po ránu jsem na internetu nakoukl na výkony známých - Martina, Petra, Romana a dalších=super! Napjatě jsem sledoval heroický boj Karla a MM a jejich dobití Modřan. Je to velkolepé, jsou skvělí a mají můj obdiv. Těším se, až to s nimi oslavím -- bylo to fajn s nimi kousek popoběhnout.

Až teď mi dochází, jak šílené období je za mnou a co všechno se mi podařilo. Až teď. A také ted si znova uvědomuji, že mezi jedny z nejdůležitějších schopností patří "cut the loses" [umění zbavit se toho, co nejde správným směrem. Přiznaná ztráta se následně stává velkým ziskem :)] a nastavení priorit. Díky tomu se zase můžu radovat a objevuji tolik potřebnou adventní atmosféru, odchází stres a začíná mi příprava na další rok.

Zase se na to těším!

Příjemné adventní pobíhání! Všemu zdar! Ultra, našim kamarádům a nejbližším, zvlášť!

12:)

pátek 2. prosince 2016

I s malým kašpárkem lze hrát velké divadlo...aneb i na Spartathlon lze natrénovat v Riegrových sadech:)

Podobně jako se utěšují ti, co pochybují o svém mužství, tak i já mám svoje běžecká zaklínadla:), abych se nevymlouval, že zrovna nemůžu běhat na horách, že není čas, síla a někdy i chuť (speciálně v hektických obdobích) "naběhat", připravit se na svoje vysněné a náročné akce.

Petr V. (aneb TB) je pro mě ukázkou neskutečné konzistence, nejen kvůli jeho úsilí, ale i schopnosti skoro všechno podřídit dosažení cíle. Samozřejmě si otevřeně přiznám, že takové úrovně dedikace jako TB nedosáhnu, ale to mi vůbec nebrání, abych se každý den nepochválil, jak všechno zvládám a jak jsem dobrej:).. Mezi námi, už to říkali znalci mezilidských vztahů -- základem všeho je -- chválit, chválit, chválit.. A pak, my zkušenější víme, že nepochválím-li se sám, těžko to za mě někdo udělá:).

A tak se (jako většina z nás) snažím ... Někdy je to větší boj, někdy epické, někdy to jednoduše odpískám, protože to i pro mě už to bylo za čarou:). Vždycky mě ale potěší a pobaví pohledy a reakce ostatních. Povzbuzení, že je skvělé, že se snažím, že jiní by si v "mém věku" řekli, jestli to mají vůbec zapotřebí.. Nebo upřímně míněný komentář typu: "Obdivuji, že se ve svém věku a s tak průměrnými výkony dokážeš motivovat k usilovnému tréninku, obzvlášť, když ti to moc nejde:)..

Tak tak, po takové míře upřímnosti jsem se musel okamžitě silně pochválit, abych nepropadl depresi..:) .. Vím, běhám pomalu a v porovnáním s úsilím, a časem který tomu dávám, ty výsledky jsou hodně mimo:). Proto mě těší Anka, která mi přes to všechno (nebo možná právě proto?) celkem pravidelně a mile vtlouká do hlavy, že až mi zmizí ty šoky (kolem 16.12.), tak se zaměříme "trochu víc" na trénink v terénu a na to, abych na závodech dokázal lépe zúročit co jsem natrénoval. V mezičase, ať dělám, co umím, respektive, co stihnu:).

Minulý týden jsem bojoval úspěšně.. sice různé nečekané výpadky v plánovaném pobíhání (už mě to nepřekvapí, když musím naprosto nečekaně totálně změnit časový plán) ale v duchu TB jsem se nakonec vzepnul k nočním běhům, ať už domů nebo v údolí.. Nakonec páteční a sobotní konference byla vždy zakončena nočním během domů. Na nohou "společenské" Asics (už se mi holky trhají!!), džíny, košile s krátkým rukávem, případně "společenské":) tričko.. To je výhoda starších mužů -- u někoho jsem výstřední Američan, u jiného blázen, většině si myslím (je to stejně jako mně) úplně jedno. Navíc už mi dávno bylo 50, jsem plný profesor a tak se snažím dělat primárně věci, na kterých mi záleží. Po skončení jednání se na toaletě převléknu do běžeckého, civilní hadry narvu do batůžku, nasadím čelovku a hurá domů. Doma po doběhu ještě rychle vezmu Deri na procházku, aby mě sousedí nelynčovali:)...

Co minulý týden ještě šlo překonat, se v tomto týdnu nedaří.. V úterý místo dvojsměrky se daří jen (sice epický) běžet z práce domů, ve středu učím už brzo ráno a skoro do 5 hodin odpoledne, pak skáču na vlak do Vídně, kde služebně tvrdnu až do dnešní (páteční) noci.. Od brzkého rána do pozdního večera sedím na zadku:).. a potom nenacházím už sílu/čas jít ráno běhat. Prostě asi tělo a hlava má v té chvíli svou hlavu a prosadí si spánek [já v pozdním ránu pak trpím silnou kilometro-fóbií -- pouhých 45 km od pondělí, tři dny bez běhu, to mě děsí:)]. Ale nedalo se. Vzbudil jsem se vždycky skoro na poslední chvíli, ale co... V pátek kolem půlnoci jsem doma a ráno se nejdřív proběhnu s Deri, pak se půjdu "doběhat"..

Koneckonců, pokud to v týdnu aspoň trochu klapne, tak příští pátek odpoledne vyskočím z vlaku, dojedu domů a přemístím se na Pražskou 100. Tam bych mohl "kvalitněji" natrénovat i nasbírat chybějící km.:). Jak to říkal Mirek Dušín? "Přestaň kouřit, začni cvičit.. a brzo budeš zase chlapík!"

Ale pozor, ať už to moje plácání se a úsilí vypadá jakkoliv pochybně, tak se mi podařilo nevídané -- podařilo odmazat a zbavit se věcí, které na mně doslova roky seděly jako tuna cementu:).. Odjíždím z Vídně a cítím se, jako by mě pustili z vězení:)... To se to bude běhat!!! V téhle euforii se těším na loterie (7.12.) a říkám si, že bych přeci jen mohl zase pošťouchnout ty řecké sportovce a hodit svoje jméno do osudí na Spartathlon...

Všemu zdar!! Ono to často drhne.. Někdy mám pocit, že stojím na místě, nebo že jdu opačným směrem.. Blbost!!! Nesmíme to vzdávat, je třeba vydržet.

Ať žije ultra.. to v nás.. především... 12:)