Pánubohu poručeno, aneb pět dní do kontaktu:)

Dlouho jsem si sem nic nepsal, možná je to rozsahem vnitřních a vnějších bojů, možná tím, že si drobně komentuji svoje "výběhy" v deníčku -- možná, že díky práci moje úroveň autocenzury dosáhla čísla 12 z deseti, ale optimisticky věřím, že Eurovolby vše změní ať už dopadnou v tom mém mikrokosmu jakkoliv. Vnitřně jsem se s tím (věřím) srovnal a začínám mít přístup téměř na úrovni zenového mistra:).

Balaton je doslova za rohem, v úterý se vracím večer z Brna, ve středu zabalím a ve čtvrtek ráno valíme autem směr Balaton, odpoledne je registrace, v pátek ráno v 7 je start. Letos mám skvělý support team, jede se mnou syn Honza a kamarád Advid, takže se nebudu mít šanci na co vymlouvat. Připravil jsem jim svůj "promyšlený" rozpis časů mezi hlavními stanicemi, plán A a B plus časové limity na každé občerstvovačce. Nakoupil jsem si pivo, birell, sladke vody-juice, ovocné přesnídávky, které mi zatím pomáhaly... ve středu to všechno narvu do auta. Děj se vůle boží.

Ale je nutné přiznat, že jsem se letos snažil jít tomu "štěstíčku" co nejvíc naproti. Snažil jsem se co nejvíc poučit z minula, co mě nejvíc likviduje? Support, jidlo/horko a běh v noci. Proto jsem moc rád, že se k Honzovi přidal pomáhat Advid, to by se měla většina mojí podpory dát zvládnout z auta. Problémy s jídlem jsem nacvičoval tak, že jsem buď běžel na hlad a bez vody, nebo zase nacpaný, hned po opulentním obědě a testoval svoje pocity se snahou nezvracet, nikde se nenajíst-pít až u studánky, tak po 23 km. Na běh v noci jsem se vrátil ke dvěma čelovkám, s jednou u pasu. Vidím o "řád" lépe nerovnosti pod nohama, plus pro support jsem identifikovatelný na kilometr. Při oteplení na začátku dubna jsem pořád běhal v zimní bundě s dvěma tričky, snažil se, abych zažil ten pocit horka a skoro mdlob, abych to dokázal rozpoznat a upravit svoje úsilí. Prostě dělal jsem, co šlo, i to co drhlo:).

Z hlediska objemů to podle čísel nebylo úplně ideální, ale ... znáte to. Realita je jiná. Práce, maminka, rodina a opravy kolem domu. Víc běhat už nešlo. Dům a zahradu jsem dokončil před 13 lety, takže teď se objevila spousta věcí k opravě/řešení, od výměny dvojice vstupních dveří, ovládání dveří, strukturované kabeláže, předělávání zahrady, musel jsem porazit a pořezat stromy, nové vysázet, udělat opravy na pergole... Ještě včera jsem brousil a odstraňoval staré nátěry na šesti židlích a velkém stole na pergole, v začínající noci jsem to ještě stihl nalakovat a tím definitivně dal pauzu všemu budovatelskému před závodem.

Teď už primárně (mimo práci v po-út) patří moje mysl jen a jen přípravě na závod. Tím, že mám podporu jsem zodpovědnější, dva další lidi obětují svůj čas, aby mi pomohli, proto já musím udělat maximum, abych dokončil. Oproti loňsku se snažím(e) minimalizovat pravděpodobnost minutí podpory v noci (loni to bylo kritické) - máme GPX souřadnice všech stanic, mám s sebou zásobu immodia (včetně verze rapid)... a hlavně jsem oběma pomahačům vysvětlil zásady komunikace s 12Honzou. Ať už mě uvidí v jakémkoliv stavu, je potřeba hlásit, že se s tím peru dobře (ne jako Legolas, který potlučenému Aragonovi říká - "jdeš pozdě, vypadáš hrozně")... a pokud možno navodit atmosféru pozitivního výhledu. Proto jsem zařadil do povinné přípravy svého supportu klíčovou scénku z filmu Marečku podejte mi pero:

<iframe width="560" height="315" src="https://www.youtube.com/embed/FQcseICPeD4?si=zX5jJkYNO1gD7aKe" title="YouTube video player" frameborder="0" allow="accelerometer; autoplay; clipboard-write; encrypted-media; gyroscope; picture-in-picture; web-share" referrerpolicy="strict-origin-when-cross-origin" allowfullscreen></iframe>

Na otázky jestli si věřím? odpovídám sportovně.. "tak určitě"... jestli to nechci předem zabalit? ... "tak určite... ne". Moje nejmilejší manželka mě překvapila dotazem, kolik jsem toho naběhal v přípravě v terénu? No to je takový překladatelský oříšek... Na jedné straně 0, protože jsem běhal po asfaltkách a zpevněných cestách, na druhé straně skoro 100%, protože jsem to skoro celé běžel v terénu závodu, a s nebývalým podílem vodních ploch kolem - dva rybníky, Dalejský potok, Vltava a Berounka (a zpět). V posledních dnech i s nácvikem dýchání v oblacích létajícího proteinu. Takže příprava optimální. Navíc, znám lidi, co se úspěšně připravili v minulosti na velké závody pobíháním po Letné a Vinohradech... Není na co se vymlouvat. 

Jsem "skvěle" připraven (po socialisticku dodávám.. v rámci možností):).

Držte mi palce! 

Bylo by dobré mít první 100 než padne soumrak, abych měl trochu náskok na limity, po půlnoci bude 4.května a jako velký příznivce Star Wars si budu moci opakovat "Ať tě provází síla! (May the force be with you!)"

12:)

Rány, šoky, kuří oka... vše vyléčí (kolaloka), aneb život v ultra:)

Kdysi mě k dlouhým běhům a posunu do "nekonfortní zóny" přesvědčila slova Běžícího Stína, který mi vysvětloval, jak je to skvělý, když si člověk po závodě, ještě celý bolavý, přehrává v hlavě a na mapě, kde všude byl, co během těch x hodin prodělal/prožil/překonal/viděl a že mu to dává sílu do "běžných" dní. U mě to platí na 112 procent.

10.-18.2 jsem měl služební cestu do USA, která sama o sobě začínala ve velkém stylu. Přiletěl jsem v sobotu večer místního času, abych se trochu srovnal, byl jsem vzhůru skoro do půlnoci, brzo ráno vstal, půjčil si auto a přejel do Arkansasu, cca 5 hodin čisté jízdy, těsně před ohlašovanou silnou sněhovou bouří. Silné sněžení nakonec Fayetteville minulo, všechno fungovalo, měl jsem přednášku (a byl za drsňáka) a odpoledne jsem v silném děšti, soumraku a nakonec i ve tmě absolvoval cestu změt do Tennessee. Samozřejmě, v takové chvíli starší muž i když duší ultra, v podstatě netuší, co je za den (orientuje se pomocí hodinek a slunce na obloze) a připomíná si platnost filmových hlášek, "pokud je úterý, musíme být v Belgii, (u m2 tedy v Memphisu)". 

V pondělí večer jsem ještě do úterý vmáčkl krátký běh se spoluautorem v nedalekém parku (jsme v USA, takze 20 min autem) a ve středu a čtvrtek jsem přes oběd vyrazil k blízkému jezeru (ano, 20 minut autem), abych si trochu zaběhal a setřasl všechny stresy, v pátek závěrečná přednáška, v sobotu letadlo zpět. Přílet v neděli odpoledne a v pondělí ve 4 ráno už jsem vstával a spěchal na ranní Vindobonu do Brna.

Samozřejmě v takové konstelaci je těžké něco naběhat a natrénovat, když se všechno kolem různě mění, moji šéfové mi mění schůzky a práci... Třeba zařadit nějaký delší běh, je takový logistický oříšek. Například Pavel F. měl v sobotu narozeninový běh, skoro 60 km, těšil jsem se, že spojím dlouhý běh a společenský rozměr, ale posunutá výměna venkovních dveří mi do toho hodila vidle, takže nakonec jsem byl moc rád za 34km druhý den. 

Neříkám to proto, abych si stěžoval, nebo se vytahoval... připomínám si to, abych po čase, až všechny zmatky překryje milostivá mlha zapomnění... abych si mohl říci. Všude je něco -- je to tak, jak to je... a překonání podobných "protivenství" se vždy (jak pevně věřím) přetaví v něco pozitivního, v sílu a radost.

Například moje cesta za oceán -- samozřejmě osm dní, s přeletem, přejezdem do Arkansasu, s nabitým rozvrhem -- se dá vnímat jako výstřednost, ale ještě jsem stačil i maličko běhat a každý kilometr v podobném rozpoložení mám tendenci počítat minimálně dvakrát. Co víc, podařilo se mi dovolat Stínovi a tak moje zářijové dobrodružství v Arizoně bude mít silný společenský rozměr. Naplánovali jsme moji cestu před závodem do Los Alamos, road trip do Arizony společně s Nikou. A co víc, že poběžíme závod jako dvojka... Už jenom kvůli návratu k naší dvojce Los a Lamos (kdo je kdo, je myslím jasné) by stálo za řádově větší útrapy!

Teď ještě se co nejlépe připravit, zvládnout moje pracovní ultra v Brně, vymyslet strategii a logistiku na Balaton (nejaky dobrý tracking, aby mě syn neztratil)... a prostě se z těch zmatků kolem (ani ze sebe) nepo...tento:). Opakuji si silnou mantru: " klid je buď ve mně, nebo jej tězko budu hledat".

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra (v nás) zvlášť!

12:)   

Cesty k blogu, ven a zpět... jsou nevyzpytatelné, aneb jsem zase (umírněně) zpátky:)

Řada věcí se děje nějak dokola, v různých modifikacích. Už kdysi dávno, před víc jak 10-ti lety v práci vadilo a musel jsem řešit, že se moje univerzitní adresy díky strýčkovi Googovi spojily s mým blogem a lidé místo, aby potěšili oko pohledem na moje výzkumy a výpočty, tak se dostali na moje dřysty a zážitky z běhání. Na základě všech těch poznámek jsem zavřel blog, nechal svoje zápisky pro hrstku kamarádů a registrovaných... Jenže asi po měsíci jsem zapomněl při update nastavení sledovatelnosti blogu vypnout... a už jsem zase zůstal na netu.

Podobně letos na podzim jsem si říkal, bylo ti 60, koho zajímají nějaké tvoje zápisky, navíc změnil jsem zaměstnání, a začal čelit podobným problémům jako kdysi, tedy s tím, že se musím hlídat a i zápasit s některými svými "ovečkami"... Tak jsem si řekl, holt je čas už si nic nepsat na net. Zase si zavedu papírový deníček:) a budu si psát svoje příhody, zážitky, boje a výzvy (česky průšvihy) tam. A také se tak stalo. Poslední zápisek na blogu byl ze začátku listopadu. Podobně jako před lety, i teď mi pomohla náhoda. Při cestách do Brna jsem někde ztratil svůj deníček.

Zrovna uprostřed různých bojů, transformací a záchranných prací na mém novém působišti jsem proto situaci přehodnotil. Jasné, asi se zase chvíli budu hlídat s popisem a zachycením svých, často bizardních a sitkomových, zážitků ... ale jak se znám, nevydrží mi to dlouho. Navíc, upřímně -- sem zabloudí jen známí, znovu si opakuji svoji mantru, koho zajímají poznámky nějakého důchodce čekatele... a jsem v klidu:).

Co se stalo za ty dva měsíce? Běhám? Snažím se, co to jde. Moje nejmilejší manželka byla (tedy ještě je) průběžně nemocná s různými virózami, i já jsem teď deset dní neběhal, ale postupně se vracím zpátky. Někdy to jde lépe, někdy hůř, ale samotného mě dostává ta moje úpornost, to úsilí, které věnuju tomu, abych si běhání udržel. Každý to jistě zná, pokud není člověk sám, má práci, silné profesní povinnosti, rodinu... tak ví:). Moc se mi líbila úvaha Běžícího stína, že nejlepší příprava na ultra je rodina, práce a zmatky. V tom případě jsem na velmi dobré cestě:), protože když si myslím, že zmatky jsou překonány a vše je pod kontrolou, tak se stoprocentně něco vyvrbí a totálně zatřese s mými plány.:) Jjo, člověka to potom silně utuží, aspoň já v to věřím..

Říkal jsem si, že Brno, jako pevná výspa skvělých ultras, mi pomůže motivačně v přípravě, ale zatím to mělo na mě stejné devastační účinky jako záření z Kryptonu na Supermana. Brzký ranní vlak tam večerní zpět, případně přespání na univerzitě v (pod)zimních měsících mému běhání moc nepřálo, ale ... snažil jsem se. Před koncem roku se běžel 11.ročník POPu (Partyzánského oběhu Prahy) a poprvé jsem se přestal starat o závěr běžecké skupiny a běžel s těmi vpředu. Potěšilo mě, že to ve finále bylo i jednodušší a méně zničující, než kdybych běžel pomaleji, čekal a případně víc posedával v restauračním zařízení. Naladilo mě to...

Pod vlivem pozitivní nálady jsem se znova přihlásil na oběh Balatonu, rozhodnutý to dokončit i mimo časové limity, díky kamarádům (díky Jarko!) jsem stihl registraci do Kladna, v červnu si zkusím dát kratší věc na Ostrovech. Na hezkou vnitřní trasu přes Lake district jsem se moudře/zbaběle (nehodící se škrtněte) zaregistroval nikoliv jako běžec (kde to opravdu tak myslí), ale jako jogger, což mi dá pár hodin extra na limitech. Navíc je to měsíc po Balatonu. V červenci Kladno a v září? V září se chci vrátit na 100 mil do Ameriky. Arizona volá, uvidíme se se Stínem a s Veronikou... a já mám aspoň důvod se hodně bát a pilně trénovat potom i v terénu.

Celkem se dá říci, že mám pozitivní zprávy. Sice se mi zhoršily oči, ale zase teď s brýlemi, co jsem měl do dálky vidím skvěle na běhání a pod nohy. Balaton i Arizona mě správně děsí (motivují), jsou to těžké závody, každý jiným způsobem. Zkouším co jde, přihlásil jsem se zase pod ochranná křídla Míši M., která moje plány lakonicky komentovala: "Musím přiznat, že umíš překvapovat. Tvůj plán je naprosto šílený ... zda reálný, nevím. S přihlednutím k Tvé víře a schopnosti slušně regenerovat a k tomu, že se Ti již jednou podobná záležitost podařila, snad :-). Každopádně, chtělo by to opravdu kvalitní přípravu. Aby to dala nejen hlava, ale i tělo :-). "

Protože maminky a trenérky mají vždycky pravdu, rozhodl jsem se poctivě držet nejen suchý únor, ale i suchý leden... Jak víc můžu vyjádřit svoje odhodlání?  Začal jsem cvičit s vlastní vahou, i když se mi občas zdá, že to není moc cvičení, ale spíš takové zmítání se na zemi, ještě dobře, že mě při tom nikdo nevidí, mohli by si myslet, že mám nějaký záchvat a zachraňovat mě. Věřím, že příští týden už začnu běhat podle "trenýrkového" plánu od Míši a že -- byť mě čeká služebka do Ameriky a další šoky v Brně -- se mi to podaří skloubit a přetavit v sílu a odhodlání.

Všemu zdar! Našemu úsilí, zdar... ultra.. zvlášť!

12:)

Je to tak, jak to je... průměr... aneb nelítám v luftu ani neležím v rákvu:)

Zážitků sice kotel, ale nějak nemám sílu si psát, musím to napravit!

Kolem mě se vrší neskutečné shody náhod. Stín například včera bojoval o dokončení Zane Gray s krásným císlem 55, hrdě se mi ozval, že doběhl poslední, ale že doběhl!

Na mobilu mi v tu chvíli blikla generovaná vzpomínka, že přesně před deseti lety jsem poprvé s ním běžel Zane Grey. Celkem mě to tenkrát semlelo, v Arizoně už bylo horko, já podcenil jídlo, měl jsem křeče, ale se Stínovo pomocí jsem se doplácal do cíle. Připomněl jsem mu to, ovšem -- prý jsme tehdy nebyli úplně poslední... [Ale tehdy mi ten boj a poučení pomohly o půl roku dokončit můj první Leadville]

Potěšilo mě to. Dodalo mi to potřebné nadšení a odhodlání na blížící se UltraBalaton. Ta číselná symbolika a sepětí se Stínem (také dvě pětky) -- běží se 5.5 a také budu rád, když doběhnu poslední v limitu:). 

No moje příprava je taková chaotická, nadšená i zoufalá zároveň. Přes dva týdny jsem se různě trápil s nějakou virózou, jak jsem si psal, měním práci, neboť jsem slovy mého kolegy "drsňák", který v se v šedesáti vzdá místa s definitivou a jde zkoušet štěstí jinam... Hned se mě ptal, jestli to není odraz rozsáhlejších partnerských změn, či tak... Ne, není:). 

Přitom, kdybych zůstal, tak jeden z mých diplomantů se jmenuje Brunner. Chápete to zadostiučinění, když v době informačních šumů, já bych mohl bez uzardění říkat, že jsem dovedl Brunnera k titulu? :). No nevadí, stejně tak jsem v minulosti shodou náhod neučil jeden z kurzů, který si bral Honza Bartas. To bych měl zase obrat, co všechno jsem naučil velkého skyrunnera atd... :)

Ale zpátky k mé přípravě/ne-přípravě. Na dotazy, jestli jsem už konečně dostal rozum, odpovídám většinou opatrně a dvojznačně, že jsem ho nikdy neměl... Sice už ve mě není to vzdorovité westernové, že nikdo mi nesmí hodit pušku na zem a říci abych šel... Ale pořád chci bojovat.

A tak jeden den, jsem dostal v práci stěr za pět medúz (stupnice Bridget Jones), když mi kolega řekne, že mě už delsí dobu neviděl v běžeckém, ale je dobře, že už neběhám, ať si z toho nic nedělám, že mi to už nejde... a připomene mi dva moje známé-spolužáky, kteří už umřeli. OMG! Sebral jsem všechny pozitivní síly a přiznal, že běhám sice tužku, ale pořád!! Vím, vím, už se kácí v mém lese, ale to neznamená, že si nezkusím zase hrábnout. Žít se musí!

Později odpoledne se po přednášce soukám do běžeckého, v takové ani ne poraženecké, ale potlučené náladě kličkuji mezi turisty na Václaváku domů, ale na konci náplavky potkávám jednoho svého příznivce, kousek běžíme spolu, povídáme si a hned mám lepší náladu. Dozvídám se, jaký jsem bojovník a motivátor... Jjo, chlapče, kdybys věděl, jak s tím zrovna dneska zápasím:). Ale v údolí potkávám dalšího (neznámého, ale teď už) známého a cítím se jak celerbryta! Říká mi o počítání na Strava, kde jsou určité segmenty (kousky tratě) kterou probíhá větší množství lidí a Strava zaznamenává toho s největším počtem proběhnutí jako lokální legendu. Hned se ptal, že jsem byl asi nemocný, protože mě nedávno "sesadil" z jednoho úseku:). 

Celou dobu si říkám, že nejsem soutěživý typ, ale houbelec:). hned jsem v dalších dnech si dal pozor, abych běžel nahoru dolu v segmentu.. Začal sledovat spam mail ... a ejhle! Už jsem hned zase lokální legenda:) se světovým dopadem v malých částech Prokopského údolí. Něco jako světový rozruch na Českolipsku...

Ale ještě k té přípravě... Když jsem bojoval s virózou, můj koloběžkový parťák mi připomínal, že jestli chvi běhat takhle, tak ať tam ani nejedu, ať si rovnou koupím pruty a začnu chytat ryby místo toho... Když jsem se v posledních pár dnech snažil běhat a testovat tělo v každodenní sekvenci 20-30 km, tak mi hned upozornil, že nejsem socialistický úderník, který se snaží splnit pětiletku za tři roky:)... I Míša mi připomněla, že to není úplně optimální trénink, takhle před závodem se snažit dohnat přípravu...

Vím, ale vysvětlím. Od 12.4 do 21.4 (ta čísla, ta čísla!) jsem pobíhal nepřetržitě každý sen a snažil se naběhat Balaton. Taková nastavovaná kaše:). Ale jo plus mínus to dalo nějakých 222km, zažil jsem si přitom únavu, zpomalení, jak jsem párkrát vyběhl hodně oblečený a bez vody, tak mi i docházelo... ale o tom to bylo. Snad hlava bude na závod pevnější, tělo, byť staré a chatrné, stále, díky bohu, drží... a tak těch posledních deset dní pojedu přesně, co mi řekne Míša. Teď už si budu víc věřit, že to tam někde ve mně pořád je...

4.5 brzo ráno vyrazím se synem směr Balaton, odpoledne se zaregistruji, připravím a 5.5 v 7 hodin ráno vyrazím. Následujících 31 hodin budu -- podobně jako teďka Stín -- si říkat, příprava nebyla nejlepší, nebyla ani moc dobrá ... ale pořád se budu snažit. Jak ten starý kovboj v písničce Michala Tučného.. "tak si řeknu, na to mám... všechny síly posbírám... a nějak se to zvládne"!

Držte mi palce! 

[Měl bych mít číslo 101, no není to krása?]

Všemu zdar, ultra zvlášť!

12:)

Blízká setkání třetího druhu, aneb návraty ztracených synů...:)

Otevřeně jsem si přiznal, že jsem samotářský pobíhač z donucení... není to moje primární volba, a o to vic mě mrzela absence na P65 (tedy na dětské trase Pražské stovky). Človek se tam s kdekým potká na startu, v hospodě, občas i nějaký kousek či kus popoběhne... Je to takove zpestření, i když přiznám na rovinu, že lezení po rozhlednách v zimě po mokrých-namrzlých schodech není moje oblíbená činnost (nesnáším to ani v létě) -- přesto se rád zúčastňuji denní varianty. 

Letos jsem si při běhu/pádu v údolí pošramotil trochu levou ruku a nohu, copak levá ruka, stejně pišu buď pravou, nebo maximálně čtyřmi prsty, ale ta noha... Říkal jsem si nejdřív, že to zkusím, případně to dojdu, nebo v nejhorším vezmu nějaký vlak, ale celé to zase dorazila moje D., když při mém kulhavém ranním sestupu po schodech prohlásila... njn, tak já holt pro tebe zase někam pojedu, ... a dodala, jako vždycky!!:)

Chápete to? Pravda je, že mě několikrát vezla na start a dvakrát mě za těch dvanáct let někde vyzvedávala, ale jako "hrdý" Budžes jsem si řekl, že to tedy ne:), to určitě pojedu ranním vlakem tam a nějak se dopravím zpátky, nebo tam rovnou nepůjdu. Jak jsem to probíral s Míšou, tak nakonec zvítězila varianta, léčit nohu pomalým během přes zablácená místa a technické úseky v údolí. Bude to mít vzpomínací, léčebný i návratový efekt. Přenechal jsem jí za to svoje nádherné číslo 373, OMG.. a ona s tím vyhrála! Co z toho vyplývá pro mě zatím těžko říci:), ta čísla jsou silná, i když Míša by jistě vyhrála s nějakým obyčejným číslem a já bych i se 373 měl tentokrát co dělat... I když a to si přiznejme, je to fakt silné číslo, je to součet čtyř po sobě jdoucích prvočísel (67 + 71 + 73 + 79 + 83), palindrom v několika číselných soustavách (4, 8, 9 a 10). No tak příště.

Ale to důležité pro mě se odehrálo jaksi v mezičase od mého náratu ze Sparty (Sice se štítem, ale na štítu). Nerad používám silná (ženská) emotivní slova typu nikdy a vždycky:), ale samozřejmě jsem logicky a pragmaticky čekal a čekám, že to byl můj první a poslední pokus, ale zároveň mám na paměti slib, který jsem si dal, že dokud to půjde, tak se budu snažit znova postavit na start, do té doby dokud to neuběhnu, nebo dokud už nesplním kvalifikaci. 

Po dalším silném kovidu, který mě navštívil krátce po návratu, jsem se bál, že je to signál konce kvalifikací. Ale těsně před mojí (služební) cestou do Ameriky, se mi ozval Běžící Stín, že ve čtvrtek večer přilétá večerním letadlem do Prahy a v neděli hned mizí, kdy se setkáme? Vzhledem k tomu, že v pátek jsem měl být na letišti ve čtyři hodiny ráno... To bylo náročné (Slovy reklamy = polévka Knorr, tedy rychlovka, ale potěší). Naprosto skvělý -- povídání se Stínem a hlavně jeho motivační hlášky by dostaly zpátky na trail i starou babku s chodítkem, proč ne staříka, který přemýšlel o nákupu rybářských prutů:).

Zatímco jsem seděl spoustu hodin v letadle, tak jsem si přehrával v duchu Stínovo hlášky, vzpomínal na naše společná dobrodružství a moji úpornou cestu k ultra. Je potřeba číst ty signály správně! To, že jsem se dokázal znovu zvednout, to je ten správný signál:)... Ne to, že jsem po kovidu zase spadl dolů a že (občas) spadnu, natluču si, ... 

Ozval jsem se Míše a tento týden zase začínám běhat pod jejím dohledem. Nedostatek společenského kontaktu si snad vynahradím v klubové hospodě a na POP (Partyzánském oběhu Prahy), letos 28.12. Život je krásný, stejně jako ultra... i když věk nezastavíš, je potřeba se víc snažit!

Všemu zdar, našim kamarádům, našemu úsilí.. zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Podobnosti čistě náhodné, aneb 10 dní do kontaktu:)

Je to skoro jak přes kopírák, vždy před mými delšími běhy, spojenými s cestou do zahraničí, nebo s volnem -- řada lidí v práci (i někteří blízcí) propadá nihilistickým náladám... že to všchno špatně dopadne. Kolegové v práci tady i za mořem skoro očekávají, že zhebnu a tak jsem zavalen prací, tím víc, že opravdu chci nejdéle 25.9 odložit pracovní klávesnici a nezabývat se ani matematickým ani výpočetním řešením nějakých problémů, které vyskočily na poslední chvíli. Opravdu ne:).

V mezičase jsem ještě dělal stavební dozor na synově stavbě, v přestávkách mezi největšími lijáky si užíval rozvodněného Dalejského potoka, ta velké fůra dřeva (naskládaných cca 5.5m3) a její převoz přes schody a uskladnění na druhé straně zahrady, to byla výzva, zejména po pěti hodinách práce následné seběhnutí dolů do Hlubočep, to bylo ono! (Díky L. za pomoc a motivaci) Věřím, že všechny tyhle úkony a zdánlivé narušení tréninku jsou pro mě v ultra klíčové. Vzpomínám si, že legendární Ann Trason někde říkala, že její dobrá příprava na Western States spočívala také v kydání hnoje:)... Takže intenzivní zahradnické práce, vození a rovnání drěva? Dělal jsem to správně. 

Lidi mimo moje běžecké kamarády v podstatě netuší, kam se chystám a je to dobře. Předevčírem jsem měl hezký rozhovor s kolegou za mořem... připomínal jsem mu, ať mi mezi 25.9-5.10 nepiše, že nebudu odpovídat na emaily. Obratem se ujišťoval, aha já zapomněl ty se chystáš do Řecka! Asi na ten bájný maratónský běh, že? Jak při něm ten běžec umřel, co? Po pravdě jsem odpověděl, že já se budu snažit běžet jenom kousek, menší půlku... Tím jsem ho uklidnil.

Neřekl jsem mu, že ten kousek je z Atén do Sparty -- požádat o pomoc v bitvě u Marathonu. Zpáteční cestu, ani Athény-Marathon a zpět už neběžím... Je to na jednu stranu otravné, i legrační ... Podobně jako jsem svoji maminku uklidňoval, že maratón ve Stromovce je jen běhání v parku, 8x kolem šaten a domů... Tak tady -- Američanům nemá smysl nic detailně vysvětlovat, při dotazu na legendární běh a Pheidipida, po pravdě odpovídám, že z těch Atén běžím jenom sotva půlku toho co on, takže by to mělo být snad bezpečné.

Samozřejmě snažím se nereagovat na  otázky, které jsou (podle stupnice Brigite Jones) na úrovni pěti medúz:), jako: "A už jsi to v tréninku běžel? A kolikrát jsi to uběhl? A myslíš, že na to máš?...":).

Moje maminka ví, že je to delší než maratón a tak mi opakuje svoji mantru -- kombinaci černé kroniky a společenského zpravodaje. Podobně jako před mým prvním maratonem, když mi říkala, jak budu ležet ve výkalech a zvratcích, totálně vyřízený v "pangejtu" a uvidí mě moji studenti a já ještě k tomu příjdu o svoji důstojnost". A stejně jako tehdy odpovídám, že o žádnou důstojnost přijít nemůžu (kde nic není, ani čert nebere) a že já jsem opatrný, usedlý člověk, vyloženě rodinný typ! To ji vždy uklidní:).

Nejen já vnímám paralely s mými předchozími závody. Moje D mi připomněla moji první neúspěšnou Silvu, kdy jsem pracoval jako šílenec do posledního okamžiku, dodělával stavbu domu, den před závodem jsem stěhoval celou knihovnu z mezonetoveho bytu se schody do našeho rodinného domku a závod jem nedokončil kvůli zablokovaným zádům. Tak teď mě (asi právě proto) podporuje v mém plánu už nic nedělat po 25.9. Do té doby plánuji mít vše hotovo, abych nemusel poslouchat.. "..kvuli tvému běhání..:). proto pracuji skoro stejně intenzivně jako mladý asistent, který chce získat trvalé místo na prestižní univerzitě. V legraci si říkám, že kdyby všichni v mých týmech takhle dřeli, tak se můžeme v mžiku ucházet o titul brigáda socialistické práce. 

Ale ještě jedna silná paralela tady existuje. Připomíná mi to období před Wasatch, před mým posledním závodem Grand Slamu. Byl jsem zničený po Leadville, několik dní jsem nemohl pořádně ani mluvit, čekala mě tady spousta práce, kterou jsem také (moudře) dodělal týden před odletem. A stejně tak jako tehdy, když se mě moje D ptala, jestli tam jedu s cílem dokončit, nebo si jen užít, že jsem se dostal tak daleko, ke svým snům... Tak stejně jako tehdy jí i teď odpovídám. "No, víš, ono to z venku vypadá, že nemám skoro žádnou šanci, nenaběhal jsem z daleka tolik, kolik bych chtěl a potřeboval, ale svoji přípravu jsem nastavil na "Honzu" a vím, že jsem pro zdar udělal maximum, maximum pro to, aby "Honza" měl šanci doběhnout. Určitě to bude krásný, velkolepý, epický a pro mě i mystický!" 

Vzpomínám si na vtipnou charakteristiku Běžícího Stína... "Tebe by sázkaři i čtenáři měli "milovat!. Dokážeš totálně podělat závod, na který bys měl v pohodě mít, ale zase se vypnout a dokončit i ten, na který evidentně (v podstatě) nemáš!" :).

Tož uvidíme. Těším se silně, jako rybáři na výlov, jako babka na důchod, jako dítě na Ježíška. Držte mi palce, mám číslo 24. Mám prosbu -- kdybych nedokončil, nelitujte mě, ale ani mě nepoplácávejte po zádech. Bude to tak, jak to má být a já s tím budu spokojený!

Všemu zdar, ultra zvlášť! V říjnu se ozvu:)

12:)

Jak jsem narazil do nastaveného zrcadla, aneb změna strategie nutná:)

Jít nebo nejít do Kladna? Toť otázka! Samozřejmě neúspěšná konfrontace s realitou může rozklížít i pevné povahy, člověk se potom začne posunovat rychleji k bodu rezignace. Na druhou stranu jsem si věřil, že mě případný neúspěch nezlomí a utěšoval se tím, že je to naprosto skvělá příležitost si vyzkoušet strategii na začátek Spartathlonu. 

Proto jsem letos jsem šel do Kladna s jasným plánem. Na papírku mám vytištěné mezičasy ze své nejrychlejší 24h, vedle "konzistentní" plán (až do 200k) s pohodovějším startem a v posledním sloupečku mám nejbližší check point ve Spartě s limitem, ať vím, jak se budu cítit. Pokud vydržím celou dobu, budu tam až do konce, pokud mě to sejme, skončím, ať šetřím síly a promyslím, co a jak změnit.

Základní atributy nácviku: žádná podpora, žádná muzika, která mi na okruhu u 24h pomáhá skoro jako extra noha:), věci naházené v tašce, abych při převlékání byl stejně zmatený jako na stanicích, kdy hledám svůj bágl, s sebou ledvinku s drobnou lékárnou, vazelínou...:). Prostě takový běžecký simulátor. Nicméně s tím nácvikem zmatků a skutečných situací jsem to trochu přehnal, nevzal jsem si nejen náhradní běžecké ponožky, ale přišel jsem do Kladna v obyčejných. To člověk nevymyslí, ale 12Honza nechtěně realizuje...

Strašně mě potěšilo, když jsem to vyprávěl kamarádům, jaký jsem trouba, model pomatený stařík:), tak mi řada z nich okamžitě nabízena svoje ponožky, jeden z jejich supportu si začal hned rozvazovat boty, Bubo (PS) dokonce odněkud vylovil nové ponožky v plus mínus mojí velikosti. Byl jsem fakt dojatý, to potěší... ale v rámci nácviku jsem si řekl, aspoň vyzkouším, kam až to půjde jen tak, také mi to něco řekne o výdrži nohou. Bohužel střídající se déšť a promočené boty se moc u mě nesnášely s obyčejnými ponožkami.

Na zhruba 55 km jsem zavolal synovi, ať mi přiveze moje ponožky, obětoval jsem řadu cenných minut na výměnu a rozříznutí nejhorších puchýřů, odmítl support, poslal ho zpět domů a vrátil se na okruh. Nácvikově se mi Kladno naprosto vydařilo. Počasí skvělé, počáteční teplo vystřídal déšť s lehkým parnem, připomínající svěží ráno v prádelně. Co víc si přát, že?:)

Měl jsem "dobrý plán", běžet začátek konzervativně poblíž limitů, šetřit síly, abych přečkal přísné cut-offs na začátku závodu a mohl jim lépe vzdorovat v druhé půlce. Ale jak správně říkal Mike Tyson “Everyone has a plan until they get punched in the mouth.” [Každý má plán, dokud nedostane pěstí do obličeje] :). Takže můj střet s realitou na 80km byl neúprosný, minul jsem limit o šest minut. Jasné, mohl jsem se vracet do závodu na další přísnější limit na 100 km, ale z hlediska mé přípravy na Spartu jsem viděl, že správné je se držet původního rozpisu. ukončit to, prožít si svoje zklamání, že jsem nedoběhl, že mě sejmul 22 check point na Spartě. 

Cvičně jsem tedy prohrál, skončil na 80km, myslím, že to poučení si vezmu k srdci víc, než kdybych se snažil konzistentně dokončit v rozmezí cca 170-180k. To bych si mohl říkat, v podstatě dobrý, pršelo, atd... Takhle vím, že to dobrý nebylo:), že se musím zlepšit a začít rychleji, zvyknout si na tempo zhruba o minutu na kilometr rychlejší, aspoň v tom začátku. 

80k je dobrý tréning, takže v týdnu po Kladně odstraňuji všechny pracovnía rodinné povinnosti, pohřeb, návštěny, konzultace a každý den si připomínám to výrazné popleskání na Kladně. Zaháním pohodové tempo a snažím se, aby o 45-60s na kilometr rychlejší běh se stal mým novým pohodovým tempem. Bude to bojovné, klidně ať dostanu nakopáno, ale musím teď přiložit na tu pomyslnou hromadu k zapálení daleko víc svého úsilí. Zatím jsem pevně rozhodnutý. 

Znovu jsem si uvědomil, že asi budu zase výrazněji zvracet, že to zase bude závod ve stylu "Hail Merry", který já relativně často a celkem úspěšně používám. 

                    --- Drobná vysvětlivka ---

Hail Merry, my bychom řekli asi "Zdrávas", jako paralelu k názvu známé modlitby, která je v americkém fotbalu synonymem naprosto zoufalého pokusu prohrávajícího týmu zvrátit skóre v závěru zápasu nakopnutím míče dopředu a úprkem všech hráčů za ním...

                    --- Konec vysvětlivky ---

Tak jo mám upgrade plánu -- a i když to není úplně jednoduchý držet odhodlání, bojovat se zlobivou levou achilovkou, snažit se žít společensky, pracovat a přitom něco smysluplně naběhat:) -- budu se ho držet. Připomíná mi to magický trojúhelník (ze studií): Jedna strana trojúhelníka byla spánek, druhá známky a třetí společenský život. Když člověk chtěl lepší známky, tak to u mě na MFF vždy znamenalo o hodně míň spánku. Teď mi Garmin hlásí už několik dní po sobě skóre spánku pod 40 a dává mi varování, že bych měl víc a efektivněji spát a odpočívat. Vracím se do dětství!:)

Všemu zdar, našemu plánování, úsilí.. zdar! Ultra.. zvlášť!:)

12.)

Reklamy/výzkum, media, aneb Honza "zkoumá" a žije i v éteru:)

Vzpomínám na různé vtipné parodie na reklamy a "spotřebitelský výzkum"... Někdo ženě pochválí nový svetr a dotyčná obratem odpoví, že není nový, že je vypraný v Perwollu.. a hned vytáhne z malé psaníčkové kabelky velké 5 kg balení Perwollu:)... Nebo si někdo myje půlku hlavy jedním šamponem a druhou půlku jiným a sleduje lupy:). Zní to šíleně, ale poctivá příprava na Spartu mě nakonec dostala do podobné situace.

Představte si, častý běžecký problém optimálního oblečení ve velkém horku... Zjednoduším problém na prostou otázku: Černé nebo bílé tričko? Samozřejmě si většina z vás určitě řekne, že jsem magor. Bílá odráží záření, černá jej pohlcuje, co tedy řešit? Ale hned se otevírá řada zajímavých fyzikálních problémů, které vycházejí ze zdánlivě nelogických východisek, jako, že teplá voda vložená do mrazáku prý zmrzne rychleji než studená, atd. Existují studie, které podporují černou barvu v horku při pohybu. Prohlížel jsem celkem rozsáhlé diskuse, ke konci plné i ostřejších slov, s argumenty -- když je černá tak špatná, proč beduíni na poušti mají tedy černé oblečení? 

"Bílý tábor" argumentoval náboženskými důvody (sunnité vs. šíité), zastánci černé tloušťkou (a volností) oděvu a pohybem, při kterém vzniká tzv. komínový efekt, nebo kdy víc tepla je odraženo než zadržováno:).  No otevřel jsem i základní kalorimetrické rovnice, abych trochu víc teoreticky pronikl do problematiky:), ale to jsem vzdal, těch faktorů je opravdu hodně. Nakonec jsem si řekl, že nejlepší je stejně "experiment". Koupil jsem si bílé a černé tričko z Decathlonu (stejná značka, stejný střih, nepropouštějící 50 procent UV záření) a výzkum mohl začít -- v těch vedrech jsem v nich běhal na střídačku. 

Opravdu jsem v minulých dnech a týdnech v těch největších vedrech (ať už tady nebo v Římě) běhal různě na střídačku ve "stejných" černých a bílých tričkách, dělal si poznámky. Při požadavku nepropustnosti 50 procent UV záření, se mi v tom černém běhalo o poznání lépe. Bylo sice od stejné značky, ale pohmatem se mi zdálo o maličko tenčí s menší hustotou látky. Výsledek mě trochu překvapil, ale výzkum je výzkum:)... Na Kladně poběžím v černém!

[Po svém rozhodnutí jsem si uvědomil, že vlastně všechny moje šílenosti v teple.. Rondu, Kanárské ostrovy, Menorku.. jsem nakonec absolvoval v černém tričku!..:) .].. Tolik moje pozorování. Jak to máte vy? 

Doba, respektive prázdninové služební cesty, sice nepřály úplně pohodovému tréninku, ale přesto jsem se snažil: v horku a teple jsem běhal přes polední pauzy jako pako, často v teplotách kolem 40C v černém triku -- občas jsem měl i dvě, abych se zocelil:). Ve skrytu duše se zaklínám tím, že je to optimální trénink na Spartu. Snažím se běhat pocitově, ne, že bych cílil na nějakou rychlost,  snažím se nekoukat na hodinky a běžet tak, abych neztratil sílu a přitom držel trochu rozumné tempo. 

Trochu mi ten můj "výzkum" a "trénink" extrémních teplot narušují zprávy o úmrtích a  kolapsech běžců, kteří byli o 15+ let mladší než já.  Svoji nejmilejší manželku uklidňuji tím, že já běhám pomalu a a navíc v šíleném počasí už řadu let. Proč by mě to mělo klepnout právě teď, že? Paradoxně si myslím, že nekoukání na hodinky a běh podle pocitu je v mém případě nejlepší prevence.

Mám ze Sparty šílený respekt, za 14 dní bude v Kladně 24h, kde bych si chtěl ještě zavčasu pár věcí vyzkoušet... je to ale trochu riziko. Co když mi to nepůjde? Co když se něco pokazí, někde se zraním? To by mě mohlo nahlodat o hodně víc než soustavné připomínky mého koloběžkového parťáka:)... že trénuji málo, že na to nemám, že jsem měl nechat registraci někomu jinému, s větší šancí na dokončení... 

Ale kdepak! Snažím se všechny pochyby z blízkého i vzdálenějšího okolí přetavit do svého odhodlání... Aby, až přijde čas... jsem byl schopen bojovat stejně silně jako třetí opička v hustém lijáku na nástupní rampě na Noemovu archu!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zdar!

Abych dostál svému slibu, konečně se objevil nový (#14 díl) Podcastu "Běhej lesy", ve kterém jsem si povídal s Markem M. Pro ty, kteří sem zabloudí a neznáme se osobně aspoň uslyší moje kecy naživo i když vlastně ze záznamu. Myslím, že mě dynamika podcastu dobře vystihuje... Začínám mluvit opatrně, se snahou o spisovnou češtinu, abych skončil svým tradičním nespisovným vodopádem slov na jeden nádech:). Třeba se vám to bude líbit.

12:)

https://open.spotify.com/episode/0QgBcLqFQEs7tzphQtL1xX

Moje kilometrománie, příprava-běhám jako Ferrari, aneb objem ničím nenahradíš:)

Už jsem si říkal, že si musím něco zapsat do svého "deníčku"... abych přes to všechno svoje usilovné úsilí nezapomněl na samotnou podstatu a radost ze svého pobíhání. Ne, že by se mi neděly veselé a zajímavé příhody, naopak... Mám hafo veselých zážitků, ale řada z nich je spojena s nejmenovaným sparingpartnerem a já pod pohrůžkou vážných zranění (zlomení nohy/ruky) o nich nesmím mluvit. Ó jaká to muka! 

Ale veselé a dojemné zážitky mám se svou slepou kámoškou z údolí (tak ji nazývá L.), která pokaždé, když běžím kolem, to komentuje. Například: "Dneska nějak dupete, to není dobře! ...Vysvětluji jí těžký bágl... "Tak kolik dneska?"... Zatím patnáct, povídám... "To je potřeba přidat, jinak toho dědka ze sebe nevyženete!":). A znovu mi zopakovala svoji nabídku, že je instruktorem a že mě klidně začne učit Braillovo písmo, abych měl předstih!:)... [Naštěstí podle všeho návštěva u očního dopadla na výbornou. Prý víme o co se jedná a dá se s tím pracovat. Pravda je, že mám nové brýle třetí den a je to úplně něco jiného]. A dnes mě úplně dojala. Běžím a ona mi radí, tady kousek výš si dejte pozor, jsou tam nějaké větve a nepořádek přes cestu, teď se tam vyboural jeden cyklista, tak ať se nezraníte!... Slepá paní mě navigovala přes překážky po Prokopském údolí... Není to krásný?

Ale i na cyklostezce podél vody (s nejmenovaným parťákem) nakonec člověk potkává známé (třeba na závodě v údolí), na koloběžkách, na kolech... Už jsem tam profláklý, na Stravě tím pádem držím celou řadu pozic "lokální legendy":) i na vzdálenějších segmentech. Naše "dvojka" -- já pomaleji běžící a vedle mě L. tlačící koloběžku -- se pozvolna stává součástí místního koloritu. Už se mi několikrát stalo, když běžím sám, tak na mě někdo volá, kde jsem nechal parťáka?:).. On mi to sice nevěří, ale krásně to komentovala Nikie, která nás prý ukazovala dětem z vlaku pod barrandovskou skálou se slovy: "Hele děti, to je Luboš na kolobce, poznáte ho podle toho, že s ním běží doprovodný běžec!" Musím se  pochlubit -- být označen jako doprovodný běžec koloběžkáře je velká pocta:).. Je to podobná mystifikace, jako když mě někdo rychlejší předbíhá a já si dělám legraci s poznámkou.. Teď se spolu přetahujeme, ale oni jsou o kolo zpět!:)...

Samozřejmě, nejlepší jsou interakce s domorodci z trailu a z běžecké turistiky. Minulý víkend jsem běžel zkontrolovat synovi stavbu, 25 km v jednom směru. Bylo horko, po nějaké chvíli jsem zjistil, že nemám moc nabité hodinky (skutečně zvadly na 30 km) a ani mobil na tom nebyl o moc lépe... Neměl jsem sebou peníze a tak mi nezbylo, než občas zavolat, zazvonit u dveří a jako chudý pocestný poprosit o trochu vody. Jednou mi v duchu pohádky nabízeli i skývu chleba:). Lidé jsou u nás hodní a reakce na prosbu o vodu byly velmi různorodé. Jeden mi přinesl vodu ze studně v kyblíku, druhý v konvici od čaje a další se ptal, jestli je minerálka Vittel OK? Já to miluju... a všem pokaždé děkuji, protože voda je skvělá a hovory s domorodci mě vždy potěší. 

V minulých dnech byl poslední termín pro zaplacení startovného do Sparty. Hned potom člověk získá startovní číslo. Jako vždy, numerologicky to mám pojištěné na maximum, takže jakékoliv průšvihy jsou jen a jen moje chyba. Posuďte sami... 

Mám číslo 24! Vím, už jsem tady u Grand Slamu sliboval, že se k číselné symbolice startovních čísel nebudu vracet, že jsem si vědom svojí úchylky... ale nedá mi to. Lidé narození 24. jsou obecně chránění velkou přízni vesmíru, jsou to šťastlivci. Redukováno na jedno číslo dostáváte 6, což je polovička 12. [Limit do Sparty je 36h, 36=24+12]. Číslo 2 je vnímané silně pro svoji dualitu, rovnováhu, spolupráci a možnost vytvoření něčeho z ničeho, co u mě bude silně aktuální:). Číslo 4 bývá v našich končinách spojeno s cyklem ročních období, tvrdou prací a úsilím, spolu s 2 s denním cyklem. Vždy je symbolem kruhu, uzavírání, dokončení... No doufejme:). Pro úplnost dodávám, že řecká abeceda má 24 písmen(!). 

Tak jako tak... Snažím se sbírat kilometry jako děti pokémony, posílit ducha a připravit se co nejlépe na můj nejdelší běh. Každé pondělí zažívám kilometrovou kocovinu, moje počítadlo na garminu je vynulované a já musím symbolicky začínat znovu. Zvykám si na nové brýle, raduji se a věřím, že s nimi lépe uvidím překážky na cestě. Jsem unavený, občas běhám fakt pomalu.. Ale neustále si připomínám, že kdo chce běhat ultra, musí holt v tréninku naběhat hodně kilometrů a konzistentně na svých nohách strávit spoustu hodin. Opakuji si pořád mantru Běžícího Stína pro pomalé a ještě pomalejší ultra běžce: "Ultra se rodí v unaveném těle, s unavenou hlavou, na unavených nohách!"

Všemu zdar! Našemu úsilí.. a ultra zvlášť!

12:)

Pracuj, pobíhej a spi, aneb 12Honza zakletý v čase:)

Doba je nesmírně dynamická, neustále se měnící .. a přitom stejná... jsem v takové časově smyčce, prožívám svůj běžecký den stále dokola, dokud se nezlepším, nebudu pevnější a připravenější... tak budu všechno s drobnými modifikacemi pořád prožívat dokola... Úplný Hollywood - Na Hromnice o den více, Mistrovská úroveň, Na hraně zítřka, ... abych vzpomenul jen pár bijáků které si hrají s časovou smyčkou a neustálým opakováním a prožíváním stejného dne s různými modifikacemi. Jsem,  stejně jako princezna Ellena, zakletý v čase...

Úsilí o dostatečný počet km na asfaltu vede k určitým stereotypům, ale to slovo zní hanlivě, budu říkat raději běžeckým mantrám..:).  Snažím se - v přestávce mezi prací a výpočty- se sebrat, seběhnout dolů do Hlubočep, vyzvednout Luboše na kolobce u mostu... a společně zamířit směr Malá Chuchle, myslím(e) na Radotín, Karlštejn... pak to otočit, u mostu se rozpojit... ja zase vyskáču kopečkem nahoru do Stodůlek. Podle kilometrů v Garminu vím přesně, kde jsem otáčel: 21.12 -- u cedule cyklostezky <Centrum 11.5 km>, 24.68 -- u Mostu Závodu Míru, 30.03 -- u Lochkovského mostu (případně i 31.13) ... velitelský čas kontaktu u mostu se také snažím volit číselně krásný, 13:31. 14:14, ...:).

Ale pravda je, že z toho občas silně blbnu. Předminulý pátek mi po doběhu do práce pípnul e-mail, pokyny pro běžce na Pyšelský kopeček! Já úplně zapomněl, že jsem se na ten závod přihlásil!! Do toho domluvené setkání s kamarádem z MFF UK, uvědoměle dávám jen pět piv a spěchám domů. Večer se snažím dostat trasu do hodinek, snáším na hromádku věci, koukám do itineráře a snažím se mentálně připravit. Jsem totálně nevyspalý, ranní budík ve 4 ráno bude masakr. Taky že jo, venku hustě prší, občas do toho sníh... a já nakonec srabácky zůstávám doma. Přitom to mohl být takový skvělý zážitek s morálním poučením, jak zapomnětlivost pomáhá v běžeckém tréninku. No nic, i jsem si nakázal, že bych se měl soustředit na silnici a raději zkusit něco maličko delšího na asfaltu, na okruhu.. v rámci tréninku.

Díky Rosťovi W., nakonec získávám registraci na k6 nedělní běh na 100 km, platím ho obratem ještě ve vlaku z Vídně, prostě nemusí to být 100 km, bylo by dobré skončit navečer, dojet domu, zabalit, vyprat, abych kolem 11 mohl být v posteli a před pátou ráno na letišti. Tím pádem rychlá služební cesta do Anglie bude taková regenerační, protoze se na 99 procent nedostanu ven běhat. Ale do Konstantinových lázní jsem se těšil... Obhlédnout okruh a třeba příští rok tam zkusit 24h, nebo i vícedenní.

Ty změny, přesuny cest, mi v tom mém "stereotypu" dělají pěkný hokej, ale utěšuji se tím, že klid je potřeba držet v sobě, jinde se těžko hledá. Snažím se radovat z drobných změn, potkávání s kamarády po cestě, občasné společné popoběhnutí, srazy v nějaký hezký čas... Ze stejného důvodu (v očekávání vytrvalého deště) jsem odjel do Konstantinovek. Vím, že asfalt je pro mě náročný, 100km nemám šanci stihnout, pokud chci ještě zabalit, minimalizovat zmatky, poslechnout tělo a odpočívat. V tom studeném dešti jsem měl nefalšované krize mezi 28-38 kilometrem. Lilo, lilo... a moje Montane bunda, o které jsem si myslel, že je vodotěsná do 10000 v.sloupce, už svoje skvělé vlastnosti ztratila díky neúprosnému zubu času:). Byl jsem promočený jako len, byla mi zima a začaly mě trápit záda. Inu stáří... Slíboval jsem sám sobě, že doběhnu 40km-maratón a vykašlu se na to... Musím být zdravý, nesmrkat.. aby mě brzo ráno pustili do letadla... Doběhl jsem maratón... a správně jsem si řekl, že aspoň ještě 10 km, aby to bylo "ultra"... mezitím přestalo pršet, já se převlékl a nakonec přidal jěště jednu desítku a uzavřel svůj trénink na 60 km. Měl jsem v tu chvíli silné dilemma, cítim jsem, že jsem překonal tu největší krizi a že bych mohl běhat až do 8 do večera, což byl asi nejzazší termín, abych všechno stihl. Ale usoudil jsem, že si víc zaběhám na Menorce za měsíc, mezitím je třeba držet silnici a zvykat nohy a hlavu. Mimochodem v rámci přípravy jsem bežel v KL bez sluchátek a v tom dešti mi to přišlo o hodně těžší:).

Běžci běžcům. Konečne užitečný balíček z k6!
Zubní pasta, sirky a prezervativ!

Na podobných závodech mě baví, že člověk vidí celé vytrvalecké spektrum, od těch nejlepších, mladých chrtů až po staré unavené psy a pak i lůzry mého formátu:). Když mě tesně před závěrem svého maratonu Zbyněk V. předbíhal, tak jsem se na kousek okruhu vypnul a "sprintoval" vedle něj a snažil se s ním maličko popovídat... Trochu jsem tím zprůměroval kolo:), protože jsem před tím kousek šel a povídal si s ultra Milošem, viděl další známé, Roberta O., Petra H., Ivetu B... Teda některé jsem v pláštěnkách a kapucích přes zamlžené brýle poznával těžko, ale nakonec na podobné podniky chodí hodně podobná parta "šílenců", tak je člověk pozná i v převleku...

Nakonec ranní cesta do Anglie byla i tak poznamenaná zmatky a krátkým spánkem, nemohl jsem najít telefon, odjel jsem bez něj, abych jej našel při bezpečnostní kontrole ve svém kufru:)... Autobus z letiště místo tří hodin jel skoro čtyři, tak jsem jen odhodil kufr a šel předstírat inteligenci. Před chvílí jsem přistál a budu horko těžko přemýšlet jak do pár zbývajících dnů s rodinným víkendem (= bez běhu), nacpat trochu rozumnou kilometráž a v pondělí začít ten svůj bežecký den nějak znova a lépe...:).

Známí i (zatím) neznámí mě mají za děsného drsňáka, typu Frajer Luke... který s úsměvem jde do boje, na který nemá:). Nejsem drsňák, jsem nadšenec! Pravda je, že teď nejsem ani fyzicky ani mentalně připravený na 250 km ve svižném tempu:), ale pilně a postupně na tom pracuji. V rámci možností. 

Určitě budu v české Spartatlonové skupině nejen ten výrazně nejstarší, nejpomalejší... ale i jeden z těch nejsmířenějších s případným/očekávaným neúspěchem, ale přesto bojujícím ze všech sil... Možná, že skléróza a počínající problémy s pamětí mi pomůžou zapomenout, že na to nemám a do Sparty nakonec doběhnu. 

Všemu zdar! Zapomnětlivosti a ultra zvlášť!

12:)

Proměny, úsilí a štěstí.. hodně záleží na úhlu pohledu, aneb moje radost je úplne to zásadní:)

V dětství, tedy na gymnáziu, jsem se z nějakého neznámého důvodu prokousával Ovidiovým svazkem Proměn (Metamorphoses), které ovlivnily tolik autorů, že je nemá cenu ani zmiňovat.:). Ve mně z nich uvázl silněji jen ten efekt změny a do normálního života práce s "counterfactuals", tedy co by bylo, kdyby se něco vyvíjelo/stalo jinak.

Zase se mi to připomnělo teď na jaře, když jsem dával stříhat Deri(vaci). Na pohled mám potom úplně jiného psa, ale hlavně si uvědomuji tu  neskutečnou (mentální) proměnu, která potom následuje. Obyčejné ostříhání, že? Ale, i když už je to stařenka (bylo jí už 11), tak se po ostříhání chová jako štěně. Běhá jako bláznivá, honí se za ocasem:)... nechá se přesvědčit pro občasné popoběhnutí.. prostě je to úplně jiný pes. Pro mě je to připomenutí důležitosti změn, snahy na chvíli zastavit nebo posunout čas, užít si to, co dělám a znova se radovat i z "pitomostí", které jsem před tím (už zase), míjel. 

Abych parafrázoval tetu Kateřinu ze Saturnina: "Kůň je jednou hříběten, člověk dvakrát dítětem!... A Deri každé jaro štěnetem!..:)

Děkuji moc za všechna přání k loterii na Spartathlon a k usilovnému tréninku. Tady se musím přiznat, že jsem tradičně velmi opatrný, až bych řekl srabácký. Všechno postupně, mám své roky, práci, nesmím se zrušit ani fyzicky, ale hlavně ne mentálně. Třeba předminulý týden. V úterý jsem vyšel ven, v běžeckém, připraven na trénink. Než mi naskočily satelity za silnicí, tak jsem si uvědomil, že jsem víc jak šest dní neměl pauzu, že se mi nechce.. a vrátil jsem se. Je to nekonzistence v tréninku? Je to slabost? Možná pro ty opravdu zaměřené na výkon ano... nedokážu posoudit. Sám jsem si v první chvíli nadával, pak jsem se ale pochválil:). 

Nakonec jsem zakončil týden s 90+km, další týden se 114 km, což je tak optimální, jak celkově, tak nárůstem.

Pro mě je tenhle přístup naprosto klíčový, zásadní... naslouchat svému tělu, postupně, konzistentně se zlepšovat, zvyšovat zátěž, ale nebát se .. nebát se vrátit i z plánovaného běhu domů, když cítím, že by to drhlo do budoucna. Ztratil bych tím radost a dost možná bych si ve finále uhnal i nějaké zranění. 

Takže jsem se nezměnil, i když mi to jaro a loterie dávají nové impulsy... Jsem drsoň, ale zároveň srab:)...

 --- malá osobní odbočka ---

Kdysi na Patria Finance měli a používali hanlivý výraz pro drobné investory... říkali jim "přizdisráči"..:).. protože se odhodlali k velkému riziku, podstoupili ho... ale pak to nedotáhli úplně až do konce... Já jsem v tom osobně viděl naprosté nepochopení mentality (malého) rizikového investora, řekněme hráče. Proč to nepřiznat, jsem statečný přizdisráč:). Jsem hráč, jsem ochoten vsadit na svoje karty a nést riziko, že to nevyjde (ve všem, přeneseně i v běhu, v životě). Dřív jsem hodně (a úspěšně) hrál burzu, i teď občas sjedu nějaké divoké vlny. Přiznám se, mám rád přístup "staré školy" hráčů, oslovil mě už před lety (tím nemyslím závislé gamblery, mačkající hrací automaty). Stručné zásady: Nebrečet, když se nedaří... neběhat kolem a neříkat všem, jak je to nespravedlivé, že se vám nedaří. Nebo když jste na vítězné vlně, tak zase neotravovat všechny s vaším úspěchem. Když vyděláte, dát peníze na charitu... Prostě...Vědět, že se někdy daří, někdy ne... ale že vy to můžete ovlivnit. Vzít svoje šance, dobře je odhadnout, být schopen nést riziko... a žít s tím. 

                                                 --- konec osobní odbočky ---

K té změně a impulsům -- vždy vnímám nutnost správného porovnávání. Pomáhá mi to k vnitřnímu štěstí, nebo ho to může úplně zahubit. Zažil jsem hodně lidí, kteří ... i když třeba spekulacemi vydělali spoustu peněz, tak nebyli šťastní a spokojení, protože prý to mohli udělat lépe a vydělat ještě víc.:) Místo toho, aby se radovali, že se jim něco povedlo, že spousta lidí má tak maximálně procenta z termínovaného vkladu... Tak se tím trápili. 

Je to stejné, jako když se my obyčejní hobíci budeme srovnávat s atlety, nebo kdybychom se porovnávali s Radkem Brunnerem, nebo s kýmkoliv z české ultra špičky. Hned bych mohl mít pěknou depresi:). Základ je porovnávat se s těmi, co mají problém vstát z gauče. Nebo -- a to je těžší a motivační -- se srovnávat sám se sebou pohledem do minulosti.

Je jaro, zase jsou časopisy plné zdravého životního stylu, spousta lidí zase začíná běhat, řada starších mužů (jak to vnímám kolem) má tendenci propadat depresím, dá se zhubnout do plavek? dát se do formy? ... Probíhám parkem a občas se se mnou někdo z nich dá do řeči, snažím se vtipkovat, aby to naše úsilí nebylo moc usilovný, stejně jako Trautenberkův bramborák nebyl moc bramborovej, ... abychom si to užívali. Ta naše běžecká "forma" potom s velkou pravděpodobností také přijde... a když ne, aspoň jsme si to užili:)

Po běhu s Deri (vyhodnocujeme úsilí)

Být drsoň a srab mi vyhovuje. Neustále se zlepšuji. Například v rychlosti přenosu dat dokážu konkurovat i těm nejrychlejším pražským poskytovatelům internetu. Přenést 2T za 1.5 hodiny? Slovy Jiřího Paroubka: "Kdo z vás to má, pánové?" :). Romana (April) mě upozornila, že mám dobrou šanci i na další zářezy na pažbě. Až se oprava Barandovského mostu posune do další fáze, budu jistě patřit mezi nejrychlejsí komutery na trase Stodůlky -- Barandovský most -- Václavské náměstí. 

Zase jezdím na konference a služební cesty se "společenskými běžeckými botami":), zase se mi dějí hezké příběhy a já se těším, že třeba budu ještě běhat ještě další rok(y). Mám krásný zážitek, řeknu v hospodě, nebo osobně:)... Heslo Brno, Lužánky...:). Příběh s poučením, že nic není jak se zdá.. a že má cenu si počkat na úplný konec!

Pozor na srovnávání a na jarní výzvy! Jsou horší než zápalky v rukou dětí!

Všemu zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

Slávista do Sparty? Šílená šílenost, aneb 194 dní do kontaktu:)

Všechno má svůj důvod, nic se neděje náhodně... To otevřeně prohlašuji, ačkoliv mám z "náhody" nejen červený diplom, ale i doktorát..:). Při kovidu jsem otevřel svoje nejhlubší nitro a také archív blogu:) a napsal si vzpomínky, jak to všechno bylo při mé klikaté cestě za Grand Slamem, za mým šíleným snem. Skončil jsem knížku optimisticky, bez konce... že díky mystice mého běhacího začátku, se budu pořád snažit zaběhnout kvalifikační limit do Sparty a pokorně se dotknout nohy krále Leonidase. 

Lehkým a klasickým výpočtem jsem dospěl k tomu, že moje šance na vytažení v loterii (a v dalších letech i na splnění B-limitu) jsou tak malé, že se nemá smysl jimi zabývat, ani doufat. Převážná většina lidí má A-limit a jde do závodu přímo, bez loterie, takže  to množství lidí na zbývajících pár míst mi nedává ani šanci 1:100. Ale slib.. je slib. Porušení tak zásadního slibu by byla fakt špatná karma.:). Nicméně (nebo právě proto?) jsem nesledoval několikahodinový přenos losovačky v řečtině (následné nahlédnutí mě přesvědčilo, že tam mohli dělat cokoliv, stejně bych netušil výsledek), a když ani po dvou dnech jsem nikde nenašel ani seznam vylosovaných, ... usoudil jsem, že mohu klidně pokračovat v přípravě na podzim v horách:).

Ovšem doba je nesmírně dynamická a v následujících dnech jsem se dozvěděl od kamarádů (díky Petře!), že v tomhle roce většinu tréninkových kilometrů naběhám na silnici... a že by bylo dobré doplnit a nakoupit silniční boty:). Moje pořadové číslo 50 na seznamu běžců určitě ukazuje běžeckou kategorii dle mého věku, byť já se s nadcházejícím 59 rokem (59-letý prvoběžec?) nacházím na druhé straně toho intervalu. Číselně ovšem nese pořadové číslo ze seznamu hezké poselství. Vím, vím... slyším to až příliš často... horoskopy, numerologické signály, "hezká čísla", atd. jsou pro ty slabé, co si nevěří:), ale mně to fakt dělá radost, tak aspoň odbočku...

--- malá číselná odbočka:) ---

Obecně platí, že výsledný efekt dvojciferného čísla je kombinací vlivů, energií obou čísel, tedy 5 a 0. Číslo 5 se většinou spojuje s osobní svobodou, dobrodružstvím a zvědavostí, příležitostí a odvahou... a má rezonanci s léčebnou energií. Číslo 0 je spojováno s atributy věčnosti a nekonečna, pokračujícími cykly a plynutím a pozor... s počátečním bodem. Číslo 0 zesiluje a zvětšuje vliv čísla, se kterým se objeví; v tomto případě efekt čísla 5. Podle klasiků je 0 také spojena se začátkem duchovní cesty a zdůrazňuje nejistoty, které s tím souvisí. Ovšem pozor, 5 je spojena také s léčebnou schopností, to budu fakt potřebovat:).

                                                       -- konec číselné lekce ---

Co tedy dělat? Rozhodně pojmu přípravu podobně jako na Grand Slam. Moje "loď" je stará, rezavá, s řadou děr...:)... nemá cenu teď dělat nějakou šílenou generální opravu, ani investovat do vnějšího nátěru, případně výměny zábradlí na horní palubě:). Je potřeba opravit díry, kterými do lodi teče, opravit pumpy na vodu, abych tak řekl... až půjde do tuhého...

Prostě postupně, konzistentně zase naběhat, co půjde... bez toho, že bych se zničil v tréninku ať už fyzicky nebo psychicky. Což neznamená, že pořád nebudu ten chlápek, který vezme všechno co má.. položí to na oltář běhu a zapálí... nebo pokud chcete, dojede do kasina, a všechno vsadí na červenou 12.:). Taková jest moje přirozenost...:).

Moc děkuji všem za podporu... Nemusíte se bát, už o tom psát žádné další knížky nebudu:), ale bude to naprostý mazec, jak se říkalo u nás doma.. "tanec":)...

Tak aspoň ten motivační.. zorbu.. Všemu zdar!

Našemu úsilí, našim snům, .. zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)