Musím začít raději hned tím, že se nic nestalo. Nevyhodil jsem běžecké boty, nekoupil rybářské pruty, nezačal sbírat známky, ani pěstovat kaktusy. Pořád jsem nadšený rekreační ultra běžec, či pobíhač.
Jen ten boj o běhání a hlavně i o psaní si blogu byl poněkud náročnější. Jednak jsem se už od ledna opravdu snažil si vyčistit pracovní stůl, dodělat staré projekty, nic nového, co mě vyloženě netěší nerozjíždět... Pořád jsem se točil v kruhu, připadal jsem si jako dělník co odhazuje písek lopatou, zatímco mu tam vozí další hromady náklaďákem. Taková drobet beznadějná situace.
V tom jsem si vzpomněl na příběh mého kamaráda z Ameriky. Petr S., mi vyprávěl, jak se strašně trápil, když byl vedoucí katedry. Nestíhal psát desítky recenzí, posudků, oběžníků, nespal, pořád byl se vším pozadu, až začal mít i zdravotní problémy. Pak se jeden den ze zoufalství opil a všechno vyhodil do koše. Po vystřízlivění chtěl udělat nápravu, ale už všechno bylo uklizené, vyhozené... Byl nervózní, co se stane... ale nestalo se vůbec nic. Prý jen tři věci byly potřeba a ty udělal obratem a najednou měl čistý stůl a zároveň pro mě i kamarádskou radu: "Dělej jen ty věci, které hoří a které už byly aspoň dvakrát připomínané!" Zbytek není důležitý.
[Já se s jeho netradičními metodami setkal několikrát, například, když mě lákal před lety do hospody a já se vymlouval, že jsem ještě neprošel polovinu materiálů uchazečů o práci u nás. On je vzal zbytek těch přihlášek, hodil je do koše se slovy, že teď už můžeme jít ... a na můj vyděšený pohled jen dodal... "No přece bys nechtěl zaměstnávat někoho, kdo má smůlu!":)]
Málem bych na jeho geniální rady zapomněl, ale sama prozřetelnost mi seslala poruchu mého cestovního laptopu a s tím spojené částečné vymazání mailových účtů a jejich lokálních kopií. Samozřejmě jsem zvýšeným usilím mohl všechno "opravit", ale měl jsem najednou čistý stůl a raději se postavil do pozice lamy a nechal se litovat... Geniálně jednoduché, jednoduše geniální. Teď se mi sice asi dvě-tři věci ukázaly jako důležité a nutné, ale je to jen nepatrný zlomek z více jak dvaceti položek na dlouhém seznamu.
Takže z neskutečné přemíry práce jsem zpět ve standardním režimu, ale jako vždy návraty nejsou jednoduché... Celé léto mě trápily problémy se zánětem dutin, i 24h v Plzni jsem kvůli tomu nakonec ukončil předčasně, běhal jsem pořád s kapesníkem, ale pomalým během -- i když jsem ho aplikoval poctivě -- se mi nedařilo chorobě utéct. Pořád jsem se hlídal jestli nejsem nemocný, marně doufal v získání certifikátu o prodělané populární chorobě, ale houbec. Přitom jsem už potřeboval nějaké náročnější a hezké ultra... no asi jako prase drbání.
Znáte to jistě sami... Jsou chvíle, kdy člověk cítí, že by se musí s něčím poprat. U mě je to trochu civilnější, nejdu se rvát do hospody, jednoduše potřebuji ultra, i kdybych měl běhat úplně sám v noci kolem parku. Prostě, jak někde chvíli nebloudím, není mi špatně, někde s sebou nešvihnu, nesloupnu si pár nehtů:), tak si hned myslím, že jsem na nejlepší cestě do domova důchodců...
Bylo to znamení. V ten den, co jsem řešil "kolaps" své IT techniky a "komunikačních kanálů":), mi v poště přistála upomínka na odloženého Pražského Kelta, místní nádhernou stovku.
Start v pátek v noci, sice existuje GPS trasy [ale mě se do hodinek nevejde celá], hledáním značek a kontrolních bodů slibovalo zajímavou skautskou akci. Když ultra, tak tuplované ultra... V pátek dopoledne mi přivezli auto dřeva, 9 m3 volně sypaného, což je přes šest kubíků naskládaného dřeva, potřeba navozit přes schody na druhý konec zahrady. Naštěstí dorazil syn a větší část vozil on, ale já se taky nijak neflákal. Dřevo bylo nakonec úplně všude:), slunce zapadlo, rychle jsem vyvenčil Deri. Plánoval jsem, že mám ještě asi tak hodinu dvě čas než vyrazím na závod. Žil jsem v domnění, že se startuje o půlnoci... ale letmý pohled do propozic kvůli adrese mě nastartoval k neskutečné činorodosti.
Kdepak, start bude v 10 večer, registrace končí o půl desáté. Zavolal jsem si taxíka, aby přijel do deseti minut, do tašky jsem naházel věci na sebe, balík látkových kapesníků, čelovky jsem měl nabité, extra telefon, na záda běžecký bágl. Svoji manželku, která se se mnou nestačila ani rozloučit, od branky ujišťuji, že je všechno v pořádku, že zítra později odpoledne snad budu doma... Snažila se mě nabudit na závod, nebo naštvat?:) a psala mi, že bude mít telefon u postele, až to "zas" zabalím a budu potřebovat, aby pro mě někam dojela, tak ať jí zavolám(!).
Hrdinsky (nebo to byla stařecká skleróza?) jsem si nevzal hůlky, naskočil do taxíku a už se v duchu připravoval na závod... Dorazil jsem v předstihu a na místě zjišťoval, co mám s sebou, co mi chybí ... a co tedy nebudu a nesmím potřebovat:).
Druhý extra telefon neměl simku, což by nevadilo tolik, ale neměl off-line mapy... nevzal jsem powerbanku a můj telefon měl jen půlku kapacity baterie. Při svém třídění věcí do báglu a co na sebe, jsem v zázemí závodu poslouchal vyprávění organizátora a traséra Marka Roda. Lituji, že jsem si to nenahrál, protože to bylo kouzelné. Připomnělo mi to dětství a vyprávěné pohádky v němčině, kdy jsem skoro ničemu nerozuměl, ovšem mimika a intonace mi dávaly znát, že to bude hodně dobrodružné. Popisy, jak a kde se dá zabloudit, pod kterým kořenem je lepší prolézt zepředu, protože jinak je šance sjet kus srázu po zadku... Moc hezké představení, tedy do té doby, než mi došlo, že moje hodinky udrží jen 50 navigačních bodů, trasa jich má přes 250, takže mé zabloudění bude naprostá tutovka.
Ale vlastně.. proč ne. Vždyť jsem tady kvůli tomu, poběžím sám, možná někoho někde dohoním, ale nebudu mít žádnou podporu od skvělých navigátorů typu Malého medvěda... Bude to jen na mně. Zase v noci, v terénu, hledat značky a nezranit se po cestě... Ukázat své mysli ... chorobě... manželce... že nejsem žádná měkká hlava:), že dokážu a budu bojovat. Dokončit.. tentokrát sám... dokončit.
Začátek se mi běžel moc hezky, (dojatě) posmrkávám, jedu první kapesník:)... navigační body v hodinkách krásně připomínaly odbočky, dařilo se mi nacházet kontrolní body a na stanicích měli pivo!! Skvělý závod, vždyť to říkám pořád... Ale kousek po první velké kontrole jsem vyčerpal v hodinkách uložené kontrolní body a jako další bod na trase se mi ukázal už jen cíl..
No zabloudil jsem poprvé za malou chvilku, tentokrát jsem se opravdu dojatě vysmrkal do druhého kapesníku. Myslím, že moje bloudění dostalo nový rozměr v Branické višňovce, v blízkých skalách a pozor na Vyšehradě(!). Tahle část Kelta je mým klasickým výběhům hodně vzdálená, v Praze jsem chodil jen na VŠ, bydlel na kolejích v Břevnově, takže Vyšehrad a přilehlé končiny jsem vůbec neznal. V noci jsem tam pobíhal jako zoufalý vesničan mezi nástupišti na hlavním nádraží a hledal odbočku doleva. V tunelech to nešlo, před hradbami bylo moc brzy, za nimi už pozdě... Naštěstí jsem tam natrefil na dalšího běžce, pozor Honzu z Brna, který mě vysvobodil. Znalci totiž vědí, že odbočka vede přes schody do prava, že:)... Nemusel jsem tedy přeskakovat hradby a pádit k Neumětelům. Na dolní stanici u vody jsme vzbudili patřičné veselí, jak někdo může zabloudit na Vyšehradě?... No dobře, může, když je z Brna, že?:) ... Ale pozor, pak se provalilo, že Pražák byl bludička a Brňák "znalec", no smáli se mi zaslouženě (a já s nimi) celou dobu. Ale jak jsme překročili vodu, na "můj" břeh, k Dívčím hradům a do Prokopského údolí, tak už mi absence kontrolních bodů vůbec nevadila. Stačilo kouknout na kousek popisu trasy, čárku v hodinkách a věděl jsem přesně kudy i kde budou schované kontroly.
Zrovna jsem vyměnil další kapesník, když jsme se dostali na horní část Prokopského údolí. Trasa vede asi tři kilometry od mého domu, v některých zatáčkách je to snad ještě blíž. Tohle byla u Kelta opravdová zkouška odolnosti mojí mysli. Takové to poslední pokušení. Zatočit to domů... Vždyť už jsem si závod užil, mám za sebou víc jak 60 kilometrů, mám zánět dutin, nebudu se muset trmácet MHD přes hodinu domů...
Věřil jsem, že hlava bude pevná, ale raději -- pro jistotu -- jsem si nechal zbytek věcí na startu-v cíli, abych se stejně pro ně musel vrátit. V údolí jsem splatil navigační dluh z Vyšehradu:) a provedl Honzu bezchybně celou trasou až na Most inteligence. Pivo na stanicích už sice bylo jen nealkoholické, ale v chladném ránu to pořád byla hezká vzpruha. Nemám v zimě (a při rýmě) rád zastávky na stanicích. Vždycky hodně prochladnu a potom se nemůžu zahřát, těžko se mi rozbíhá. Po dlouhé zastávce na poslední stanici (pizza) -- kde jsem vůbec neměl zastavovat, (měl jsem si vzít kousek do ruky a běžet) -- jsem se nemohl dostat do tempa, vypadalo to, že nad prochladlým tělem začíná vítězit choroba a ten "slabý" v mé hlavě mi připomínal existující blízká dopravní spojení k cíli. No fuj!!
Nechal jsem Honzu běžet, vytáhl čerstvý kapesník:) a pokračoval po chvíli v sólo jízdě. Pravda, byly chvíle, kdy jsem ho doběhl na dohled, nebo až na pár metrů, ale na Závisti mi umřela baterie hodinkách a následně jsem zabloudil i tam:). Moje znalost prostředí získaná kontrolou Trailové Závisti společně se slohovou prací organizátorů:) a zbytkem baterie v mém telefonu mě zase vrátily na trasu. Telefon jsem vypnul při 5%, chvíli potom jsem ztratil navigační list s kontrolními body... No moc mě to pobavilo. Ale zkušeně jsem se vrátil kus zpátky, drahocenný popis trati našel i s mými zaznamenanými kontrolami a přes přes odpadky a oraniště kolem tržiště SAPA jsem úspěšně dobloudil do cíle. Nakonec ani ten výsledek nebyl tak tragický, čas ještě začínal 16, v cíli jsem byl 27. v celkovém pořadí.
Pražský Kelt je nádherný závod, nadšení organizátoři, skvěle zásobené stanice, v cíli servírovali skvostný guláš, pivo... jen jsem musel domů:). Měl jsem velkou radost z navigačního vítězství -- i když jsem neměl powerbanku, druhý (navigační) telefon byl na nic, navigace v hodinkách ztratila svoji výhodu asi ve třetině závodu, aby mi umřela v posledních deseti kilometrech, na chvíli jsem ztratil i itinerář trasy... přesto jsem se dokopal do cíle. Asi ta cesta v MHD domů v běžeckém oblečení podpořila silný nástup nemoci, protože tím (pomalým) během v noci to rozhodně být nemohlo!:)
Běhat sice mám v plánu až v neděli... Ale stálo to za to.
Všemu zdar! Našemu úsilí, našim bojům.. zdar! Ultra.. zvlášť!
12:)
PS. Fotky z trati jsem si pujčil od organizátorů, za což se omlouvám a děkuji...
