Ze tmy do světla, aneb ... Where is the spirit?? :)

Tak mi dali certifikát o prodělané chorobě, paní Milerová. Nicméně jsem byl jen kousek od pocitů Švejka, který s výkřiky "Na Bělehrad" a "Tuhle válku vyhrajeme" ... se nechal tlačit na vozíku. Ne vážně, hned první den po skončení izolace jsem čekal až se "oteplí" k nule, vzal jsem si běžecké boty a vyrazil směrem údolí. Byl pátek 10.prosince a u mě nastal velký reset -- skutečně, bylo to jako ve stroji času, jako bych se vrátil do roku 2009, měl 100 kg  a neběhal. Znovu jsem si uvědomil svoje pocity z úplného začátku běhání, kdy mi to nešlo, byl jsem neskutečně pomalý, těžce jsem dýchal, kašlal a moje tepovka pracovala k infarktu:). Můj pokus o běh s finálním tempem 7:46/km byl jen zlomek od pomyslné hranice 8 minut, kdy už je prý lepší jít a nepokoušet se o běh:). Při běhu parkem jsem asi dvacet metrů předbíhal jednoho chlápka, který svižnější chůzí asi mířil od metra domů. Evidentně viděl závodní úsilí v mých očích:), když se me zeptal.."Začínáte, co"? a povzbudivě dodal... "držím palce, důležité je vydržet!"

Upřímně, je strašně těžké poslouchat demotivující řeči, že v mém věku a po drsnějším kovidu, abych se rozloučil s nějakým ultra, že budu rád, když po nějakém čase zase začnu běhat. Denně si opakuji, postupně, s rozumem, ale bojovat je třeba... a stejně jako na úplném začátku... 

Se synem občas sledujeme strong man soutěže a můj oblíbenec, islandský silák, Halfthor mě vždycky dostane... Při jeho úspěšném pokusu o 501 kg v mrtvém tahu na něj všichni povzbudivě křičeli, nejčastěji jeho silnou mantru... "Hvar er andinn"! Což se do angličtiny překládá jako "Where is the spirit??!!!", my bychom asi řekli volně "Kde je ten duch, to nadšení a boj??!!" ... 

Tak přesně tohle jsem si opakoval v prvních dnech. "Where is the spirit??!"... "Kde je tvůj boj, kde je tvoje nadšení... kde je tvoje úsilí, Honzo?? " ... Neztratilo se někam? Z hlediska tréningu na ultra jsem v posledních dnech běhal absolutní, ale absolutní tužku:). 7 km, potom 9 km.. pak 10 km na asfaltu, (aspoň že svižněji ... 6 min/km...). Ale připadal jsem si jako ten starý děda, který jede na babetě a lidi to komentují: "V očích smrt a na tachometru ani ne 30km/h!". Tak já při velkém úsilí s bídou běžel 6 min/km. Ale to podle mě patří k věci, možná je to test, jestli jsem svoje sny už definitivně nevzdal. Ne, nevzdal! Ne, moje nadšení, moje úsilí se nikam neztratilo. Věřím, že tady je pořád.:)

Přihlásil jsem se a přihlásím se zase do loterií na ultra... Můj kamarád Luboš to vtipně komentoval, že obdivuje můj optimismus, moji víru... Podobně jako v mém oblíbeném filmu Sedm statečných, kdy hlavní hrdina shání pistolníky na ochranu vesnice a na otázku jaká je opozice, říká víc jak 50 pušek. A kolik vás je? Pět. ... No, to obdivuji vaši víru ve vítězství.:)

Nejlépe se to ukázalo v pondělí, kdy jsem si naplánoval, že zkusím běžet z práce domů... Dřív bych to nijak neřešil, 15 km z centra do Stodůlek, že... ale teď? Zima, kondice skoro na nule, navíc jsem v práci zjistil, že jsem si nevzal běžecké kalhoty. Nevím, jestli to odráželo islandskou mantru "Hvar er andinn"? ... nebo naši klubovou zásadu.. co nemáš, nepotřebuješ... ale domů jsem běžel v džínách, a ve finále to nebylo zase tak tragické. 

Vím, že to nebude lehké, ale věřím, že jsem zase zvedl svůj na zem spadlý prapor ultra a snažím se ho držet vlající nad hlavou. Zajímavé loterie přede mnou, motivace na maximum.

Dnešní den tomu dodává tu správnou symboliku. Je zimní slunovrat, který znamená návrat ze tmy do světla.. 21.12. roku 21, je 21:12...

Všemu zdar! Našemu úsilí, snům -- i když znějí bláhově -- zdar... a ultra.. zvlášť!

12:)

PS. Samozřejmě, když mi některý z mých plánů/závodů/loterií vyjde... dám vědět. Zatím však o nich nebudu mluvit, abych je nezaplašil.