Společenský rozměr běhu, aneb Yeti a kamarádi, jak se to rýmuje!

Tak teď bude moje tréninkové úsilí ještě náročnější, řekl bych. Lidské osudy i kolem mě (mám řadu studentů a blízkých kolegů z nejen Ukrajiny, ale i z Ruska a Běloruska) posouvají moje běhání někam hodně na okraj...

... ale koneckonců, u mě je ultra spíš než sportovní běhání, životní styl. A tak po skončeném "suchém únoru" -- a že to bylo letos obzvlášť těžké -- jsem se vrátil do normálního režimu s dodatečným běžeckým cílem.

Zase vyplnit chybějící mezeru společenských běhů, sejít se s kamarády, kus s nimi popoběhnout... i za některými dojet. Neviděli jsme se dlouho, život je krátký. Proto jsem v závěrečném (suchém) únorovém víkendu... a tedy v suchém režimu, absolvoval narozeninový běh Pavla F. z Berouna do Prahy s jeho přáteli a v neděli, druhý den po té, setkání "keltů", tedy pořadatelů a organizátorů Pražského kelta. 

Asi před dvěma týdny jsem si tak poskakoval po asfaltce z Hlubočep do Stodůlek, když se z vedlejší odbočky připojil jiný starší běžec, vyloženě komunikativní typ.:). Začal mi hned vyprávět, že už ho maratón neláká, jednak se zase všechno může zavřít/zakázat a taky už maratón není v kurzu. Teď letí ultra!:). Zpozorněl jsem a říkal svoje ...jjo... A přisvědčil, že si také zkouším občas něco uběhnout za metou maratonské distance. Něco na tom ultra bude:).

A on mi začal vyprávět, že od známých slyšel o jednom starším sporťákovi (OMG to je termín), drsném ultraběžci, který prý před kovidem uběhl nějakou děsně těžkou sérii ultra v Americe. Prý děsný drsoň, za běhu zvrací, ... prý je ze Stodůlek a běhá hodně tady v údolí. Jestli jsem ho nepotkal?

Měl jsem velké dilemma. Přivést na pravou míru místní legendu, nebo se skromně držet v pozadí a nechat příběh plynout svým vlastním životem? Povídám - "Ne nepotkal. Jestli on není tak trochu jako Yeti? Mluví se o něm, ale nikdy ho nikdo nepotkal". :) 

Naštěstí se naše cesty rozdělily, ale já se musel přemýšlet, kam se ten "drsný" sporťák (OMG, na to si nezvyknu)... poděl. Protože teď to skoro tak vypadá, že ty závody uběhl někdo jiný. Pomalu a pozvolna se škrábu ve svém "ultra" zase vzhůru, ale vlastně je to dobře. Nic nepadá z nebe, ani naběhané kilometry, ani důvěra v sebe samého. Nezbývá než zase pomalu polykat kilometry a potom začít intenzivně trénovat. 

Naštěstí při odpoledních přestávkách v práci je tu Luboš. Ať už se mu chce, nebo ne .. snažím se ho vytáhnout do Hlubočep k mostu na společný běh. Podobně jako anonymní alkoholici, my v dvoučlenné hlídce bojujeme proti chandře a splínu, ať už má původ kdekoliv. Luboš se na kolobce ujal role "zasvěceného trenéra" a skoro pokaždé mi vysvětluje moje slabiny a navrhuje ten jediný a správný trénink.:)

 Zvracíš? Musíš vybíhat přejedený, v půlce si ještě dát bagetu a pivo a pak svižně pokračovat. Špatně vidíš? Je potřeba trénovat běh, kdy neuvidíš skoro nic. Takže jeho rady, abych já s -10 diopriemi běhal bez brýlí, či s šátkem přes ně, ... Vždy se tomu směju, než pochopím, že to Luboš aspoň částečně myslel vážně.

Takhle včera, běžím si zrovna sudou postupku (24.68), když dole v údolí u stánku Luboš prohlásil.. "Teď budeme trénovat stanice".. tak jsme dali rychlé pivo a párek v rohlíku. Sice ten pozvolný kopeček v údolí byl těžší, než bych řekl.. ale trénink je trénink:). Naštěstí Luboše (alespoň dočasně) opustily myšlenky nácviku pádů, kdy on mi náhodně podraží nohy..

Opakuji to pořád dokola. Já nepotřebuji nepřátele. Už jen ti kamarádi kolem mě dokáží zahubit velmi snadno!:)

Yetim a kamarádům zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

Na druhém břehu, aneb 12 u ultra a "na čepu":)...

Doba je nesmírně dynamická, mezi výměnou ministrů se nedá téměř stihnout ani standardní tréninkový cyklus:). Od posledního zápisku jsem měl opakovaně možnost si uvědomit pravdivost a nadčasovost citátů Běžícího Stína. Když po dlouhém dni (po celé řadě zbytečných) videokonferencí... v dešti se sněhem vybíhám ven, abych splnil 16+ v trailu .. Tak opravdu cítím, že v takové chvíli se vykopat ven, vyžaduje nejen velkou dávku nadšení a dedikace, ale také bezbřehý optimismus... že to (ve finále) "k něčemu" bude:). S výrazem osvícení... nebo přesněji s nevěřícím výrazem.. vybíhám do deště se sněhem a opakuji si Stínovo.. jjo, běhat v krásném počasí, když má člověk spoustu volného času a když je všechno fajn... to je pohoda.. ale když leje a je studený vítr, jsem unavený po včerejším usilovném úsilí o rychlost.. když na botách po stezkách táhnu extra 1/2 kila bláta, když se to smeká a nechce se... Tak to je ten pravý trénink na ultra:)... protože, proč si to nepřiznat.. "Ultra se rodí v unaveném těle a unavené hlavě... na unavených nohach".

Jak je doba "dynamická" tak mezi svými "extempore", jako je divoká investiční jízda na tygru zvaném GME (Game Stop) ... si opakuji účetní "má dáti .. dal" .. a tak nejen, že charita bude mít svůj díl na mých divokých investičně surfařských dobrodružstvích, ale také si říkám, že je čas dávat zpátky i obyčejným běžeckým aktivitám. Takže, když se mi zase připomněla skupinka rodiny "R" s možností se zúčastnit a pomoci při skupinovém individuálně měřeném tréninku po trase Pražského Kelta:)... nemohl jsem říci ne. Navíc stanoviště v Holyni u Dobré vody... je domácí lokalita. Před 10h jsem na místě i s automobilem, který slouží jako zástěrka... A odměnou mi je důkladný pohled z druhé strany. Jasně, několikrát jsem pomáhal na různých závodech.. ale nikdy jsem nebyl na jedné stanici od samého začátku až do úplného konce. Věřte, je to nesmírně zajímavá sonda do ultra.

Jsem pomocná síla ... v kuchyni a na čepu... s Markem R. na stanici si fakt užívám jeho komentářů na adresu ultra. Od rychlíka jeho formátu obzvlášť potěší jeho charakteristika ultra.. jako běhu, na který člověk v podstatě nemůže natrénovat. Kdy se pravý rozměr a hranice ukáží až v samotném závodě. 

Jak tam obsluhuji příchozí/přibíhající účastníky, tak se těším s celou řadou známých tváří... Tomáš (MM), Pavel .. zde reprezentují náš klub iThinkBeer a nezklamali... berou si na čepu pivo:), ale třeba Míša M., která probíhá ve velkém stylu.. nejen, že odmítá pivo:), ale nebere si ani salám:)... no nevím nevím... mohla být v cíli ještě rychleji.:). Moc jsme se bavili,  když velký Olaf o pár hodin později líčil.. "Takhle z Vyšehradu mě předbíhala jedna dívčina.. tak 4min/km.. šílený...". S Markem se pro jistotu ptáme.. "Taková drobná, až éterická blondýnka.. ovšem z kopce běžela jako urvaná lavina?".. JO! .. Tak to byla Míša..:).. a ta je už jistě v cíli, pokud už není není doma v Písnici:).

Marek se hned polidšťuje přiznáním, že nejlepší trénink na ultra je, když opilý běží domů z hospody:). Oba (jako správní alkoholici) si přizvukujeme, že je dobré se dostat domů střízlivý:)... a jak si člověk v tom "stavu" myslí, že běží kdoví jak rychle... a přitom se klátí jako strom ve větru. Ale jako na všech velkých ultra... jak se posouval čas, tak na stanici byli víc a víc zničení účastnící... ale možná právě o to víc rozhodnutí dokončit. Bylo to skvělé to prožívat z druhé strany, povzbuzovat je... moc neříkat, že ta Závist.. ta Závist je ještě prověří.:).. To je bude trápit až za několik hodin.. ale zase už budou o hodně blíž k cíli.

Prostě, stejně jako u pudinku, kdy zjistíte, jestli je dobrý nebo ne, až ho začnete jíst... tak u ultra se pro většinu z nás vše ukáže až v samotném závodě. Ultra je pro většinu z nás obyčejných běžců stav mysli, životní postoj a jak řekl Marek.. něco na co se nedá plně připravit a co se ukáže teprve, až tam budeme.

Tak ať se nám vždycky daří najít proč se snažit... proč běžet... a proč dokončit ultra... Prostě je to něco trochu mimo naši komfortní zónu, něco trochu šíleného... něco, co nám dává sílu do dalších dní.

Slovy Edisona ... „Bylo tu však něco krásného co drtí: odvaha a radost z života i smrti“

Všemu zdar! Našemu úsilí, bojům ... a ultra.. zvlášť!!!!

12:)

Vzpomínky na budoucnost, patetický trénink v pitoreskní době, aneb pro Pražáky se vůbec nic nemění!:)

Není to jen pitoreskní dobou, že ve spoustě okamžiků prožívám neskutečné "dejavu", je to také vedené mým patetickým pokusem o návrat do tréninku. Slovo "patetický" tu může hrát roli krásné jazykové hříčky -- zatímco v češtíně má význam podobný heroickému výkonu, tedy naplno, hrdinsky a s plným úsílím se snažit, v angličtině je synonymem pro zoufalce, zoufalé a marné úsilí. A tak výběr významu nechám plně na vás:).

Skončil mi "suchý" únor, a s ním i vtipkování kamarádů a známých. Dostala mě poznámka jednoho kolegy.."Vím, je to náročný. Také už mi ta polosuchá vína začínají chybět!":)

Je to už víc jak měsíc, co se snažím znovu důsledně běhat podle "trenýrkového" plánu. Dokonce tak důsledně, že jsem vypustil dlouhé narozeninové běhy kamarádů (velká omluva Pavlovi), divočinu na Slapech, 1/2 trénink na P100... Vedlo to i k výraznějšímu snížení mé kilometráže, k rostoucí kilometrofóbii:) a dotazům, jestli nejsem nemocný, co se děje, že neběhám-běhám málo... Případně, jak je to dobře, že jsem dostal rozum a běhám málo:).

Naštěstí i takový pokyn v deníčku "7 kilometrů ostře" v současné situaci znamená v celkovém součtu minimálně 14km, protože holt musím odběhnout dál od civilizace a od lidí, kteří pod tlakem médií žijí v tom, že něčí uběhnutý trénink v parku zabije minimálně jednu babičku i s dědečkem.:(. Ale jak říkám, je potřeba to vidět pozitivně, částečně to vyvrací tezi o tom, že současná doba nepřeje sportu. Jak kterému:) a jak komu:).

Ale i v údolí na hlavní cestě je vidět křižující automobily městské policie, evidentně kontrolující turisty a jejich navlečené roušky/respirátory. V zájmu ochrany duševního zdraví jsem přestal pravidelně sledovat všechna vládní omezení, například jestli při probíhání městskou aglomerací (? definice) musím mít sadu roušek, nebo respirátor... Prostě lidi obíhám obloukem, mám s sebou hotovost a kreditní kartu a v případě, že by mě chlapci v polobotkách dostihli [= v tom případě si to zasloužím:)!], tak mám s sebou na pokutu. Věřím, že brzo příjde zase čas delších běhů za hranicí 25 km.. a tam je velká šance, že i ten "Pražský okres" mohu překročit.:). Prostě případné pokuty jsou v mém účetnictví vedeny v kategorii "vstup do fitka"-- podobně jako výběh se Stínem, kdy případnou pokutu za vstup/přeběh přes zakázané území jsem už dopředu klasifikoval jako "vstupné do rezervace":).

Ale zpátky k mému tréninkovému úsilí... Plný režim práce s domova mě ničí. Tedy ne tak, jak většinu lidí, -- mě ničí tím, že mě nutí výrazně víc pracovat a zároveň mi ukazuje i neskutečné výsledky mého snažení:).. a tím mě přeneseně nutí k další práci. No fuj!:). Ale jedno mají práce i běh společné. Na prahu 60 je šílené úsilí v obou dvou činnostech patetické.:) .. I kdybych už nic nespočítal, tak mě z práce nevyhodí, ani mi plat nesníží, ... ale ani v případě skvělých výsledků mi plat nezvýší:). Do ciziny se mi dlouhodobě nechce, takže obojí úsilí je vlastně moje rozhodnutí.

Proto jsou dny, kdy -- stejně jako před lety -- musím opravdu bojovat o svůj trénink. Jsou dny, kdy se mi nechce, kdy to drhne. V tu chvílí si pravidelně (skoro jako litanii proti strachu) opakuji starou motivační pasáž od Běžícího Stína, kterou mám nalepenou hned vedle 1.monitoru mého počítače. Už je celá zažloutlá, ale říká jasně (můj volný překlad): [Původní Stínova verze v angličtině se mi líbí víc:), takže je zde¹]

Podle mého názoru každý běh se počítá. Možná z pohledu tréninku, některé z těchto běhů nestojí za nic, ale v celkovém efektu jsou takové běhy, jako ten dnešní, naprosto zásadní. Vždy se cítím silnější a sebevědomější, protože vím, že potíže opravdu dokážu překonat a odolat pokušení ten den neběhat. Potom někdy později se podíváš do zrcadla (za předpokladu, že máš pochybnosti) a uvidíš v něm běžce. Ne proto, že běžíš, když je hezké počasí a jsi svěží a máš hromadu volného času, ale proto, že ses dostal ven, když je to těžké, když to bolí a když chceš přestat... - ale ty jsi to nevzdal... 

Ať se daří, ať si udržíme ten veselejší pohled na svět, zase ty mrchy Pražáci jsou na tom lépe... slovy Pokáčovy rychlovky (Okres) ... "Ode dneška musíš zůstat ve svým okrese a kdo nezůstane, ten to pěkně odnese... Lidé naštvaní...lidé zděšení, jen pro Pražáky se vůbec nic nemění!... Už je to rok, co korona virus přišel k nám a znepříjemnil život snad každému, co ho znám... Lidé do práce nechodí, jsou depresemi sevření, takže pro Pražáky se vůbec nic nemění!":)

Všemu zdar! Našemu úsilí, ať už je a nebo není patetické... ZDAR! .. Ultra.. zvlášť!

12:)

---

1 ...In my opinion, every run counts. Training-wise, some of such runs may not be worth much, but in the big scope of things, the runs like today are absolutely essential. I always feel stronger and more confident knowing that I indeed can overcome such difficulties and resist the temptation to call it a day without running. Sometimes later, you will look into a mirror (provided you have any doubts) and see the runner inside, not because you run when the weather is nice and you are fresh and have all the spare time at hand, but because you got out when it is difficult, when it hurts and when you want to quit – but you don’t...^↩

Za půlkou "sucháče", aneb, kde to žije, tam je ... 12:)!

Těsně před současnými mrazy se oteplilo, veškerý sníh zmizel a ve vzduchu bylo cítit takové opatrné předjaří. Sice svišť Phil jasně předpověděl, že nás ještě zima fakt potrápí, ale v údolí se začali objevovat první nadšenci horolezení, u ohně u Dalejského potoka zavonělo první jarní opékání buřtů... Běžím si takhle po hlavní cestě, nikde nikdo... myslím si na svoje výpočty, když v tom vysoko nad mojí hlavou vidím provazochodce na laně přes údolí.¹

Při první cestě jsem viděl jeden úspěšný přechod, při druhé jsem nafilmoval úspěšný pád... Mám to štěstí, že se skoro vždycky mihnu (přiběhnu) k nějaké místní zajímavosti, ať už je to fotografování aktů, natačení erotického filmu... nebo i moje vystoupení v televizní reportáži TV Nova... Řeklo by se no co .. Prokopák... Kousek přírody vedle několika sídlišť, tak akorát na procházku s dětmi, že? A ono se tam děje taková spousta věcí. 

Než bys řekl Pisner Urquell, tak se ochladilo, napadlo u nás ve Stodůlkách hafo sněhu a já jsem se --místo nějakého plánovaného veslování -- oháněl hrablem a lopatou:). Jak jsem si tu psal, začal jsem pilně trénovat. Tedy ne, že by se tím něco výrazně a okamžitě změnilo, ale už ten kriminál trvá skoro rok.²  Co jsem chtěl říci, že v tom stavu bezútěšnosti, který vnímám kolem sebe, je potřeba mít nějaký řád a smysl, denní kotvu. Vím vím, dá se říci, že člověk může běhat jen tak pro radost, ale jsou situace, kdy nedokážu sám vyběhnout, cítím se fakt pod psa, kdy si uvědomuji tu ideologii /ani ne tak třídního jako/ pandemického boje.³ A tak se stal tréninkový plán mojí denní kotvou. Opravdu to není o tom, jestli bych s někým soupeřil/závodil. Pokud se nejedná o kamaráda, kterému fandím, tak je mi upřímně úplně jedno, kolik a jak kdo běhá a jestli mě předběhne nebo ne..:).

Na začátku jsem měl takové divné pocity. Běhat úseky/rovinky se v podstatě dá jenom u nás v centrálním parku nebo v dolní části údolí. V parku kolem rybníka, na 750m okruhu, běhat svižnější kilometr-dva s meziklusem, znamená smířit se s poznámkami místní mládeže na adresu mého snažení, blížícího se infarktu (jimi "potvzen" v meziklusové fázi)... Zaklínám se hesly "teflon" a "kofola"... tedy všechno po mně steče, nic na mně nezůstane:)... a když běh miluješ, není co řešit:). Ono třeba takových svižnějších 10-12 km v ledovém únorovém dešti je stejně "hnusných a bojovných" jako krizová pasáž na nějakém ultra:)... jak si to uvědomím, tak mě to hned začíná víc bavit. Sice všechny běhy zrušené, já díky svému počátečnímu tréninkovému úsilí míjím i divoké/partyzánské verze... Ale přesto, jak jsou cesty uklouzané, tak si i v krátkém tréninku s nesmeky na nohou připomínám Brtnické ledopády a následující prudké tání... to není nic jiného než Jarním Šluknovskem!:).

Celkový počet kilometrů se mi zvyšuje jen pozvolna, asi se nejdříve musím zbavit své stařecké hole:) a pomalých přískoků... Ale jak jsem řekl na začátku, je skvělé, že mě neopustily zajímavá setkání a veselé příhody. Některé se opakují a jsou si tak podobné, až mám pocit chyby v matrixu. Ale jako moudrý muž, si vzpomínám na "původní zážitek" a tentokrát si ho snažím ještě víc užít. No třeba zrovna včera. Mám volný běh 16 km (pro jistotu běžím 19) a v údolí je při tání hodně bahna, blátíčka a rozbředlého špinavého sněhu. Psi evidentně z mých kamaší cítí moji fenku Deri (která mi pravidelně láskyplně "ojíždí" a olizuje nohy). Proto na mě často naskakují, chtějí si "hrát" a já jsem "vpředu" hned ušpiněný od jejich tlapek. Už se mi to několikrát stalo, že panička přiběhla s omluvou a začala mě očišťovat:).  Dříve jsem se tomu (hloupě) bránil, tentokrát jsem zastavil "čistící proces" až ve chvíli, kdy mi bylo jasné, že celkový efekt by byl už snadno viditelný/ detekovatelný:). Inu je třeba se radovat ze života kolem.

Všemu zdar!  Našemu úsilí, tréninku a ultra.. zvlášť!

12:)

---

1 Jak mě upozornil MM, bylo to slacklining, kdy se chodí nikoliv po laně, ale po přivazovacím popruhu, zásadní rozdíl je v napnutí, klasické provazochodci to mají napnuté na maximum a mají minimální průhyb, tyhle slackline jsou dost volně a mají masivní prověšení.^↩
2 Vyhodili jsme z okna 500 miliard, zničili spoustu lidských osudů, životů... poznamenali výrazně mladou generaci... jsme tam, kde jsme byli před rokem, řekl bych hůř, protože všichni jsou unavení, "ostatní" nemocní jsou více nemocní a naše vláda uvažuje o zpřísnění opatření. Slovy A.Einsteina jen debil opakuje pořád stejné chyby a čeká jiný výsledek. Navic nikdo neví, co u některých lidí provede rok nošení roušek s jejich celkovou imunitou...:(.^↩
3 Vždyť ekonomie (podle její definice) je věda o účelném využívání omezených zdrojů... ale vidím dnes a denně houfy svých mladých (ambiciózních) kolegů vykřikující fráze o tom, že je potřeba především zachraňovat životy. I kdyby člověk přistoupil stoprocentně na jejich maximalizační kritérium, tak se bude ptát, myslíš ale všechny životy, nejen jako v USA nějakou privilegovanou část? Myslíš i ty, které nezahubí přímo virus, ale zemřou na zanedbanou péči?... Bereme v úvahu to, že v budoucích letech nebude dost peněz na zdravotnictví a na (vy)léčení pacientů? Nová verze pandemického zákona mě děsí. Neskutečné pravomoci ministerstva, do toho výkřiky pochybných individuí vedených p. Flégrem.."..lidé by se měli vzdát svých svobod", atd... Tak tohle si připomenu před svým nějakým delším ultra. ^↩

Na Hromnice ... O rovinku více, aneb znova bojuji o tričko:)!!

 Je 2.2. (krásné datum, že?), Hromnice a už druhý den nám alkoholikům běží suchý únor. Zítra někdy pozdě odpoledne už budu mít 1/10 za sebou...To to letí..:).

Tady by se hodilo zopakovat něco o prozíravosti českého národa. Zatímco Američané a většina alkoholického světa drží "suchý leden", který je nejdelším měsícem v roce, tak my Češi tu výzvu moudře držíme v tom nejkratším.  A já si pravidelně počítám procenta... kolik mi ještě zbývá vydržet:). 

Jak se nám blíží roční výročí našeho všeobecného kriminálu... tak se alespoň snažím koukat na krajinu i její detaily trochu jinak. Jasně, Alpy jsou Alpy, ale dobré světlo, východ, západ slunce, čerstvě napadaný sníh dokáží alespoň zdánlivě přiblížit atmosféru hor i v Prokopském údolí. Podobně, jako moje spolužačky na MFF UK trefně dodávaly ... přirozená krása je přirozená krása, ale makeup je makeup up:).

Minule jsem to tady na sebe prásknul, že se chci pokusit výrazně zlepšit na 24h a abych nebyl nějak "vágní", řekl jsem i šílené číslo 200. Od svých kamarádů i známých totiž už dlouho slychám, že "tachometr" nekončí na 180 km:), že jsem děsná slečinka, atd. atd... No jsem, no...:)

Stín mi po poslední 24h (Kladno) důrazně zopakoval, že bych měl víc bojovat a že už mi brzo jeho favoritka (Jitka) natrhne tričko i s trenýrkama... jestli ne ještě něco dalšího:). Nejdříve jsem se bránil chabou výmluvou, že je dotyčná o dvacet let mladší a že jsem na "trhání" připraven a smířen s tím... Ale potom jsem si uvědomil, jak srdnatě jsem na konci roku bojoval o matfyzácké tričko... Tak budu bojovat i teď. Tričko je tričko, že? Ať jsem překonán aspoň na nějakých vyšších hodnotách... A proto jsem začal poctivou připravu.

K tomu pochopitelně patří i takové úkony jako rovinky, tempové běhy, různě dlouhé úseky s meziklusem i bez něj... Naštěstí tam zatím nemám taková sprostá slova jako je "abeceda":). Upřímně si ještě pamatuji ze svých připrav na maratón, že jsem neměl rád rovinky. Ovšem taková rovinka v dešti, nebo v silném ledovém lednovém lijáku -- to už je tak hnusný, že je to jako ultra:)... a po právu mě to začalo i bavit.

Dodržování tréninkového plánu má ovšem svá úskalí a přináší veselé momenty. V současném počasí, kdy sníh a déšť jde spolu se silnými nočními mrazy a většina cest i stezek v údolí je bez nesmeků nesjízdná. Proto svoje komplikovanější běžecké "úkoly" plním převážně v Centrálním parku Prahy 13. Stal se tak ze mě centrální párkař! A jak mám důrazně napsané rozběhni se velmi pomalu.. pomalý klus... tak se poctivě šourám 6:30+ po asfaltových chodnících v parku. Za odměnu snáším útrpné pohledy některých "covidových" ledňáčků, kteří mě vítězně předbíhají s brunátnou tváří a blízko infarktu:). Posledně jsem dostával i rady a povzbuzení... že on běhá už měsíc a že se za měsíc taky zlepším. To bylo milé a upřímně jsem přiznal že v to taky doufám. Pršelo, pršelo, tak chlapec odbočil domů a neviděl, že mi za chvilku skončila 6 km rozcvička a že začínám svůj první rychlejší km na 4:30...

Kolik děr tolik syslů, kolik hlav tolik smyslů... pýcha předchází pád, ... když máš škodu o posměch se nestarej... to by asi řekla teta Kateřina... ale já jsem to cítil jako takový vojenský "přijímač". Člověk musí přijmout nějaký ten diskomfort a nemělo by mu vadit, že při tom nevypadá dobře, že je možná i směšný. Ať už proto, že mu to opravdu rychleji nejde, nebo že tak běží, protože to má napsané ve svém "trenýrkovém" plánu, v trenýrkáči.:). Dneska na Hromnice to bylo symbolické. Byl jsem tam zase v začínajícím dešti... podobně jako v tom známém filmu jsem si připadal jako v časové smyčce. Dokud jsem si to neujasnil a nesmířil se s tím, nedostal jsem se domů.

Ať se daří! Obzvlášť nám, co pořád začínáme...:).

Všemu zdar, našemu úsilí, bojům (nejen o trička):)...a ultra.. zvlášť!

12:)

Na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o "kilometr" dále, aneb každý den malá radost a každý týden malý Kaisen:)

--- moje poznámka pod čarou ---

Ty "salámové" metody jsou nejhorší.. nevím, jestli si to všichni uvědomujeme... Ale... Za chvíli to bude rok, co vešla v platnost různá (často velmi nesmyslná) omezení, druhý vyjímečný/válečný stav už bude zase nejméně 132 dní  a jak to vnímám kolem sebe -- lidé procházejí stavy od krátkodobého pochopení, přes naštvání (řekl bych to silněji) a rebelii až k naprosté apatii. To naštvání naprosto chápu a plně podporuji, ale ta apatie mě děsí... V rámci tolik proklamované soudržnosti a solidarity by bylo zajímavé snížit platy politikům na polovinu, stejně tak státním zaměstnancům (a výrazně snížit jejich počty), když omezili fungování úřadů, úřední hodiny, atd... a hned by bylo vidět, jak by se výrazně lépe a víc logicky řešily "zákazy" a "opatření"...

No nic, já to navíc ještě profesně nesnáším dobře, moje instituce a přeneseně i ostatní, pro které pracuji mají velký podíl na současném marasmu...:(. Připomíná mi to hořký vtip, kdy chlapec na dotaz, kde pracuje tatínek odpovídá, že dělá striptéra v gay baru... Paní učitelka se ptá, jestli je to pravda... a tak chlapec nakonec přiznává, že ve skutečnosti dělá novinařinu a reportéra pro CNN, ale že se za to hluboce stydí:)... Pro jistotu opakuji, že s mým zaměstnavatelem nesdílím jejich postoje a prohlášení...:)

--- konec mojí poznámky pod čarou ---

Nicméně, co jsem chtěl říci ... a snažím se vyloučit cokoliv s virovou tématikou... je tu opět leden, předsevzetí, umocněná tím, že se nikam nesmí, fitka zavřená... a tak běhá každý, kdo aspoň jednu nohu má:)... Možná je to jedna z mála možností bojovat s apatií v nás a kolem nás...

Na druhé straně, u mě (57+), který se snaží už víc jak deset let a upřímně sice běhá sice svoje max, ale jinak objektivně měřeno běhá "tužku":)... Tak je pro mě hodně těžké nalézt dobrou motivaci na začátku každého roku. Vidím to jako jasný problém "středu". Ti kteří jsou na začátku cesty a běhají krátce -- mají tu výhodu, že se těší na svoje zlepšení, rekordy jsou "na dohled" a všechny pocity jsou super:)... Závodníci zase mají svoje úsilí podepřené snahou se udržet mezi těmi nejlepšími... ještě jim to "ukázat", případně ještě "naposled":) uběhnout skvělý závod... My, co už se nějakou chvíli snažíme...(soudím podle sebe)... horko těžko hledáme motivaci. Tak (aspoň já) dostávám navzdory svému snažení od Garminu pravidelné vzkazy ... o neefektivním tréninku... o snižujícím se VOX max... A tak jsem se snažil:). Byla zima, jak v Charkově na nádraží, cesty uklouzané jak na pražské brusli... já po cestě oblékal nesmeky.. ale Garmina to nevidí??. No fuj!:)

Ale na druhé straně, já s tím mám pochopitelně spojenou celou řadu hezkých zážitků. Začátkem týdne jsem přesvědčil kamaráda HK a s jeho synem jsme udělali "tří-Honzovou výpravu" na vyhlídku Máj a Bednář .. na východ slunce. Původní cíl byl, že si doběhnu odtud domů (51km), ale pracovní povinnosti mě dostihly v "půlce" ... u Řitky.. (no není to symbolické??) a tak jsem vzal autobus, dojel rychle domů... a řešil pracovní "požáry":).

Mráz, uklouzané cesty a stezky v Prokopském údolí, potkávání se s turisty, maminkami s kočárky, malými dětmi, přímo přitahují rady typu .. Nejez "žlutý sníh" a nečůrej proti větru:)... Spousta vtipných pozdravů, včetně hravého využití českého jazyka. No posuďte sami. Běžím si po naprosto zledovatělých cestách kolem Dobré vody v Prokopském údolí. Před domorodci i návštěvníky se "vytahuju" a propaguji nesmeky..:). U obzvlášť zledovatělého sestupu stojí jedna "zoufalá" :) žena... řekněme v mém věku... a na moji exhibici a poskakování v nesmecích... reaguje prosbou.. "Nesvedl byste mě"?... :). Samozřejmě, jako správný gentleman ... Doplňuji, že ji nesvedu ani z cesty, natož jinak:)... Navíc v tohle mrazu, že?..:). Paní to dole naprosto zazdila obratem... "Od vás bych se někdy nechala svést!" ..:)

Je třeba si dělat radost. Dneska například byl 21. den roku 21.. 21 století... Proto říkám Lubošovovi... je potřeba společně vyběhnout (nebo vytlačit koloběžku)... a "oslavit" to... Luboš sice mlel něco o chorobách...protivenstvích.. ale nakonec se setkáváme tradičně u mostu a na 12 km připíjíme skvělou domácí slivovicí... 21.. je 21, že:)

Proto... možná navzdory tlakům .. a na vzrůstající apatii.. si říkám... bojovat je třeba! Radovat se ze všeho hezkého, co přijde a jak říkají fotbalisté... je třeba jít tomu štěstíčku trochu naproti:). Protože je doba těžká a klidně se může stát, že někdo zavelí ... "Navrhuji sníst psy, náčelníku!" ...:).. a já v rámci revolučního hnutí budu ještě muset chránit Deri... Tak je třeba si dát nějaký těžký a nereálný cíl:).

Proto, i když to zní legračně, jsem se zase začal připravovat. Sbírat síly a nadšení... i tam kde nejsou.:). Jak říká můj syn, jsem (skoro) tak starý, že ještě pamatuji turbulence na tulipánové burze v Holansku... Ale to neznamená, že jsem ztratil touhu!

... 200 je to číslo... 200 ve 24h... A udělám pro to, co půjde.

Držte se!

Všemu zdar! Našemu úsilí, snům a ultra.. zvlášť!

12:)

Krásná čísla, šťastné kilometry, příjemný advent, aneb bojuji se závislostmi po svém..:)

Jak jsem tady posledně naznačil, v půlce adventního času,... na moje "sváteční narozeniny", tedy 12.12 končí matfyzácká soutěž o tričko:). Mělo mi to být jasné už po půl maratonu v Braníku, kdy jsem "málem" vyhrál ponožky, ale nezvládl jsem soutěž a v kategorii doběhl tehdy druhý... Od té doby jsem slyšel doma opakovaně, že jednou, jednou jsem měl šanci "něco" vyhrát, ano vyhrát ponožky(!!!) ... a já jsem to nezvládl a vlastně tak ochudil rodinu:).

Když jsem se doma nerozvážně zmínil, že jsem se na výzvu svého kamaráda, Honzy K. přihlásil do soutěže o tričko, v podstatě celá rodina propadla neskutečné soutěživosti. Tričko je tričko, že? Navíc každý, B., H. i D. mi soukromě sdělili, že nejen, že očekávají, že tričko získám, ale že za jejich cenné rady, koučing a podporu... to tričko připadne jim:).

Nejlepší v tomhle směru byla Bára. Ona sama [tedy až na ten poslední "závod" s obnaženou běžkyní:)] naprosto nesoutěživá, mě zpracovávala jako profi kouč závodníka na MS. "Musíš přidávat svoje km strategicky:). Všichni si zvykli, že to tam dáváš každý den... proto teď nic nenaznačuj a se zápisem km počkej až na úplný konec!"  B. se tak mrknutím oka stala úplným sportovním stratégem... a hned pokračovala "Okamžitě začni zapínat Garmin na svoje procházky s Deri.. týdně je to aspoň 20-30 km... za ten měsíc soutěže je to možná i 100km!". A hned cituje moji bavorskou tetu... "A 100km mít nebo nemít, to je 200 km rozdíl!"..:).

Tak měřit svoje procházky s Deri jsem odmítl, stejně jako "strategické" čekání na konec. Naopak říkal jsem si, jestli moje přibývající km někoho dalšího vybudí k soutěži ... tak jsem se nepřihlásil zbytečně. Soutěž končí a já si zatím stojím v uběhnutých km na 2.místě, na 5 a 10km (kat.35+) jsem zatím na 8. respektive 6. místě. Tedy v principu bych mohl získat pro každého ze svých "koučů" kýžené tričko:). Ale uvidíme, až ti strategičtí zapíší svoje km...

V mezičase jsem se ještě upsal "Adventnímu běhání", myšlenka je to adventně bohulibá, za uběhnuté km podporovat nějaké potřebné projekty (nemocné děti), s tím, že by člověk měl každý den až do 25.12 alespoň 30 minut mít nějakou sportovní aktivitu, i chůze se počítá... Paradoxně je to obrácený test k mé alkoholické "závislosti", kdy během února měsíc nepiju, tak tady naopak musím skoro měsíc bez přestání běhat:).

Ale k adventnímu běhání patří i adventní hovory s domorodci:). A ty já miluju! Moje nejmilejší manželka má svoji teorii, že na mně je už z dálky vidět, že se mě může kdokoliv na cokoliv zeptat:), pozdravit a popovídat si. Proto jsem to ze širokého okolí odjakživa vždy já, kdo je oslovován podomními obchodníky, pochybnými existencemi, žebráky, sektáři a zbloudilými poutníky:). Já s lidmi mluvím i normálně rád, ale jak je advent, tak se snažím o to víc:) a pochopitelně odměnou mi jsou dobré pocity a často neskutečné zážitky a odpovědi.

Tuhle sbíhám po namrzlé dlažbě do prokopského údolí, když se mě mladá maminka (balancující s dítětem) ptá: "Jak jde běhání? Nesmeká se to moc?" Moji odpověď “Ani ne”... už dokončuji v ležící pozici. Ale pohotově dodávám... "Včera to bylo o dost horší... to jsem myslel, že celý běh poběžím po čtyřech!"

Nebo běžím svoji delší a v Ořechu jeden chlápek vyklepával kobereček z okna... Nedalo mi to reagovat známým vtipem... "Copak, copak... zima? Nestartuje?"... Chlápek se začal smát a pohotově odpověděl.. "Kdepak, tenhle je obyčejný.. To, co lítalo a rychle jezdilo... to mi už dávno zabavila manželka" :)

Když už jsme u těch čísel, někdo to bere jako moji těžkou úchylku, ale nejsem žádný numerolog... Jen mi přijde hezké udělat si radost, potěšit se pohledem na nějakou "hezkou" numerickou sekvenci, nebo v denních číslech hledat nějaké hezké znamení... Já pochopitelně mám každý den ve 12:34 důvod k tomu se usmát... i když mě potěší 12:21, 12:12, 21:12 i 21:21:)... prostě pěkná čísla. Byla by chyba si neudělat každý den aspoň drobnou radost...

Mimochodem 12.12 je obzvlášť pěkné datum/číslo:). 12.den ve 12. měsíci, 12 dní do vánoc! Z hlediska "historického" nám připomíná konec měsíce československo-sovětského přátelství (OMG!) a v dnešní pohnuté (řekl bych zblázněné) době bych připomněl, že 12.12 je tomu právě 44 let, co ČT uvedla kreslený seriál o holčičce Áje a patáliích, které ji způsobil přerostlý PES. Jak nadčasové!:)

Proto, všemu zdar! Našemu úsilí, pobíhání a ultra zvlášť!

Je třeba si dělat radost, když už nic, tak aspoň ta hezká čísla a kilometry, ať jsou vždy na naší straně! Požehnaný Advent všem!

12:)

Jak je důležité míti... pejska:), aneb 5+7=12 (!)

Jeden můj kamarád na dotaz kolik mu je let pravidelně odpovídá, že neví, protože se to pořád mění... jiný zase zdůrazňuje, že věk je jenom číslo:)... To já ta "čísla" vnímám a pokud to jde, tak se z toho raduji. Zdárně a potichu jsem u sebe "na chalupě" oslavil narozeniny a jak je vidět z číselného součtu, věřím, že bych mohl mít zase čísla na své straně. Schválně jsem dal chalupu do úvozovek, protože já mám svoji chalupu vzdálenou od domovních dveří tak asi 12 metrů...:). Moje klubovna (zašívárna), technická místnost... mužská okupační zóna, kde se permanentně může pohybovat jenom můj pes:)... je podle mě nejdůležitějším stavebním kamenem a kotvou pro šťastné manželství, obzvlášť v "zamykacím" období. 

Odsud s Deri na dálku učíme, počítáme a konzultujeme. Jako správný youtuber:), nepodceňuji přípravu na vysílání - vždycky zajdeme s Deri na delší procházku, aby při "tom" nezlobila. A jako na správné chalupě, zatopíme v krbových kamnech, sedneme-lehneme k ohni a přemýšlíme (já), plánujeme (spolu) a odpočíváme/zlobíme (Deri)... 

Po/při našem společném popoběhnutí na konci často musím Deri táhnout v parku na šňůře a tak poslouchám výtky od ostatních -- jak trápím pejska, že se mnou musí běhat v tom blátě (Deri po běhu v údolí vypadá jako polomáčená sušenka), ale tenhle pohled (většinou) majitelky gaučového pejska ukazuje na hluboké nepochopení čistých radostí "normálního" (venkovního) psa... Moje Deri zná Prokopské udolí nazpaměť, obzvlášť všechny potoky, kaluže, oraniště a vůbec všechna místa, kde se může vyválet v bahně:). To vždycky utíká napřed, skočí do kaluže-bláta a rozvalí se tam .. no jako v lázních. Prej chudák pejsek:)...

Jak jsem rád, že ji mám. Vlastně v té záplavě naprosto nesmyslných omezení, zákazů nočních vycházení s vyjímkou venčení psů už jen čekám, až se mě sousedi a známí (kteří nemají psy) začnou ptát.. Můžeme si půjčit Deri? Potřeboval bych si zajít kousek vedle ke kámošovi, večer zaběhat v parku...:)... Já bych to v Praze viděl jako zajímavý podnikatelský projekt ... "Půjčovna psů"..:)

Pro "novou sezónu" jsem se rozhodl postupovat trochu víc šíleně, než je mým zvykem:). Řeknu to kulantně ... Nevidím tak dobře, jak bych při běhu v terénu potřeboval. Stín to tehdy hezky vystihl, že mu v Ledville najednou došlo, že "slepec" houbec vidí:). No tak špatné se mnou zase není, ale třeba v noci, za šera, nebo při mihotavém světle můj běh může připomínat zatoulanou babku s nůší, případně s chodítkem:)... protože já při rychlejším běhu padám jako listí na podzim -- tedy pořád.  

Rozhodl jsem se tomu aktivně postavit. Pro běh v terénu tak střídám různé brýle, včetně i těch na čtení, které jsou asi o 3 dioptrie slabší, takže vidím o dost jinak a hůř:), oči se musí víc přizpůsobovat, ... Je to podobné jako "americká noc", když filmaři natáčejí noční filmové scény během denního světla:). Snažím se zapomenout na nějaký úsporný běh, na blátě a v terénu se snažím běhat silově, zvedat víc nohy, ve větší frekvenci, lépe držet rovnováhu. Uvidíme, až zvýším zátěž a začnu ještě víc běhat za šera a v noci, ale zatím dobrý:).

Co mi pochopitelně schází je větší kontakt s lidmi, se studenty, s kamarády... Snažím se respektovat obavy a postoje ostatních (na příkazy strany a vlády -- pokud není přítomen policista nebo hlídač -- kašlu). Nechci ať už ohrozit-vyděsit-naštvat někoho už tak dost vyděšeného, nebo naštvaného. Chtělo by to nějaký signál, třeba potápěčské OK, že já jsem ok, že kvůli mě nikdo nic nemusí.. aby, když se potkáme takoví dva, tak můžeme existovat normálně. Aby to nebylo... já myslel, že ty myslíš, že já myslím...:). Prostě kvůli mě si nikdo nemusí zamotávat hadr kolem obličeje, obzvlášť venku...  [Ostatně soudím, že to, že děti nechodí do školy, je zločin]

No, ... ale aspoň na dálku obdivuji konzistenci a výkony kamarádů na Garminu. Tohle je trochu ošemetné. Snadno se může stát (a už jsem to mnohokrát slyšel), že sledovat, jak se někomu daří, jak dobře trénuje a zlepšuje se... může mít devastující vliv:). Dívat se jak Petr V., Míša, Malý medvěd.... tam sází "easy run", výklusy ... pod 5min/km v terénu, jak sbírají km, jako děti pokémony... to může být depresivní:). Snažím se intenzivně bojovat na víc frontách, takže občas ten běh je až na páté koleji, a proto se utěšuji... Vydrž, postupně, vytrvale... a nezapomeň si pravidelně dělat radost!

V mém úkrytu za "želvou" v Prokopském údolí zůstalo po "divokém" Keltovi ještě asi 7 piv (3 z toho nealko) a tak jsem si naplánoval, že pokaždé při nějakém delším běhu poběžím okolo, "hospoda " bude stále otevřená:) a dám si pivo... Asi týden potom běžím nedaleko a těším se na pivo... doběhnu do hospody... a prázdno:). Hned jsem si vzpomněl, jak odpověděla moje bavorská teta strejdovi, když se divil, že ve sklepě není žádné pivo. "To pivo by muselo mít rohy, aby se mohlo bránit!"... :). Pro příště musím pro pivo dát i rohy:), nebo lépe schovat!

Tak ať nám to pokud možno reálně a ne-virtuálně běhá a kamarádí! Všemu zdar, ultra a pití piva... zvlášť! [Jdu si udělat lepší schovku/hospodu:)]

12:)

Padat se může, znova se zvednout je nutnost, aneb navzdory všemu s radostí do nové sezóny:)

Vím, vím... je to hodně nezvyklé, že takový "psavec", taková ... slepičí prdelka:) jako jsem já... by si neměl tak dlouhou dobu co napsat, co si uložit uložit na blog...

Není to tím, že by nebylo co a o čem si psát, zážitků bylo a je dostatek, ale stejně jako řadě z vás, mi současná situace nedělá dobře. Možná z jiného důvodu než druhým, přeskočím svoje názory na to jak chaoticky a nesystémově postupuje naše strana a vláda, kdy jeden den vyhlásí opatření na dalších 14 dní, s tím, že další kroky budou dělat později, aby další den řekli že něco zvažují a od dalšího dne to vyhlásili... Ne o tom jsem nechtěl mluvit, on jistě pan plukovník během chvilky příjde na to, co by se nám ještě dalo zakázat, jak ještě omezit svobodu a jak ještě víc zdecimovat ekonomiku a úspory obyčejných lidí...

Co mě asi nejvíc odradilo od mého psaní byl neustále kavárenským a pracovním okolím opakovaný "pocit viny"... Protože nešílím z toho, že bych mohl zemřít, že bych mohl onemocnět [protože stát se to mohlo a může kdykoliv z přehršle jiných důvodů], tak jsem  ten, který brání ostatním, aby byli zdraví. Pozor, tohle byl dlouho naprosto silný motiv .. abych se citíl vinný... "Co pak tobě je hej, ty jsi sice na dohled 60, ale jsi zdravý, nemáš vysoký tlak, cholesterol, cukrovku, nadváhu... to já jsem na tom hůř, já neuběhnu ani neujdu maratón, a ty běháš ještě víc". Z většiny takových rozhovorů nakonec vyplyne, že je to moje "vina", že jsem v pohodě, že jsem před 12 lety změnil svůj životní styl, začal se více hýbat a našel v tom svého koníčka... Místo toho, aby to "chtěli" taky, tak by rádi, abych já o to přišel, nebo aspoň abych cítil, jak je to vůči nim nefér... OMG!

Připomíná mi to starý vtip, jak se muž modlí v kostele a říká... Panebože, soused má krávu a já ne... A bohovi se muže zželí, a promluví k němu: "A ty bys chtěl krávu taky?". Muž odpoví, ani ne, ale ať ta jeho chcípne! :). Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se s tím dokázal (věřím že definitivně) vypořádat.

Doslova a do písmene jsem se plácal s tím, že všichni jsou vyděšení, nebudu je nasír*t tím, že budu kolem běhat, jako by se nechumelilo (i když se zatím opravdu nechumelilo). Běhal jsem tak nějak na zapřenou, i když jsem se snažil popobíhat s Lubošem a občas u toho dělat legrácky... Lubošův komentář, když jsem na cyklostezce urval kus chmele, ... "Všude zavřeno a ty přerušíš trénink, odběhneš do křoví, přineseš chmel a řekneš... budeme vařit sami pro kamarády"!.. tak to nemělo chybu... Ty skvělé poznámky lidí, když jsem předbíhal a z batohu mi vyčuhoval trs chmelu, to mi dodávalo dobrou náladu...

Takhle ve středu končím dvojsměrkou po cestě z práce, zase mě do kopce doprovází Luboš, povídáme o všem možném, hlavně jestli dáme pivo dole v prokopáku:), když v tom přehlédnu vystoupnou dlažební kostku a nekontrolovaně sebou majznu. Bylo to podobné jako v popisu mého opilého spolužáka, který řekl.. "a pak se najednou zvedl chodník a rozbil mi brýle!" ... to bylo přesné. Tak brýle jsem nějak častečně upravil, abych aspoň trochu viděl na cestu, kousek jsme šli, dali pivo a pak jsem se sykáním ... "léčebným způsobem", tedy pomalu:).. doběhl domů.

Druhý den jsme měli s dcerou naplánovaný běh po "trase B":), kdy dojedeme na Černý most-Rajskou zahradu a potom co nejhezčí cestou doběhneme domů do Stodůlek. Snažil jsem se to s ní rozběhat, což celkem šlo, pomalý běh totiž léčí všechno:), navíc jsem měl tak potlučený ruce, že jsem ten den stejně pomalu ani nemohl psát na počítači. To bych si nikdy nepomyslel:), vždycky jsem si říkal, že i když se potluču, tak "pracovat" budu schopen. Inu všechno je jednou poprvé...

Týden na to měl být Kelt, nádherná akce, na kterou jsem se těšil i když jsem vlastně po mém líbání dlažby už moc neběhal. Nakonec díky plukovníkovým zásahům, kdy nejde ani startovat ve vlnách, byl zrušen-přesunut, ale partyzánská akce tu byla a napadlo to víc lídí a tak jsme po malých skupinkách, 2-3 vyběhli (s tichou, leč o to lepší a nečekanou podporou tvůrců trati). Tradičně mě doprovázel Malý medvěd, který je v neskutečné formě a běhá lehce, (bez závisti) koukám na něj, jak rychle a snadno sbíhá na bahnitém terénu a kamení, zatímco já opatrně poskakuji dolů stylem raněná srna:). Samozřejmě se to dalo čekat, jednak to, že se někde natáhnu a že mi to bude při běhu hodně drhnout, obzvlášť v terénu... a taky se dalo čekat, že Tomáš zpomalí a bude vedle mě pochodovat, povzbuzovat slovy, že bude se mnou, dokud budu na trati. Sice jsem ho marně posílal pryč a dopředu... bylo mi jasné, že velký skaut mě neopustí:) a že jediná šance abych neměl podobné výčitky jako na Sázavě... je zkusit to rozběhnout a když to nepůjde, tak to zatočit domů...:)

Skutečně jsem se snažil, ale bolest se začala objevovat už i na lehkých usecích, řešil jsem dilemma, jestli pokračovat s růžovým práškem nebo to ukončit. Růžová pilulka je u mě poslední instance, kterou jsem (zatím) nikdy nepoužil. A tak domů jsem dorazil po svých s necelou polovinou Kelta, ale bylo to krásné a bylo toho tak akorát dost.:)

Nemyslím to "radování" nijak falešně, trať byla nádherná, dokonce jsem za "želvu" v údolí připravil tajnou občerstvovací stanici s pivem (i nealko) a kolou -- organizátoři to udělali opravdu krásné, zbytek trasy sice znám, ale určitě si to sám proběhnu... Ale co mi opravdu pomohlo byla společná cesta s Tomášem a potom můj osamělý přesun s přískoky domů, kdy byl čas víc přemýšlet. Většinu letošního roku jsem nijak systematicky netrénoval, s Míšou jsme se v podstatě neviděli, jakýkoliv můj běžecký cíl se nejen vytratil, ale i trénink byl doslova v mlhách:). 

Je středa, brzo ráno, skoro pět dní po mém partyzánském pokusu o Kelta, moje léčebné metody jsou jistě diskutabilní, ale na mě fungují. Věřím, že všechno negativní, včetně "pocitu viny" jsem poztrácel po cestě. Začínám si plnit svůj "trenýrkový" plán na další sezónu, musím se na ni připravit sám a dobře. Naučit se méně nebo aspoň lépe padat:), nacvičit víc běh v noci a situacích, kdy vidím špatně. V bojovném duchu parafrázuji Běžícího stína.. "Nepodceňujte šeroslepého staříka"! :)

Padat se může, znova se zvednout je nutnost!

Našim bojům a úsilí zdar! Ultra zvlášť!

12:)