Společenský rozměr běhu, aneb Yeti a kamarádi, jak se to rýmuje!

Tak teď bude moje tréninkové úsilí ještě náročnější, řekl bych. Lidské osudy i kolem mě (mám řadu studentů a blízkých kolegů z nejen Ukrajiny, ale i z Ruska a Běloruska) posouvají moje běhání někam hodně na okraj...

... ale koneckonců, u mě je ultra spíš než sportovní běhání, životní styl. A tak po skončeném "suchém únoru" -- a že to bylo letos obzvlášť těžké -- jsem se vrátil do normálního režimu s dodatečným běžeckým cílem.

Zase vyplnit chybějící mezeru společenských běhů, sejít se s kamarády, kus s nimi popoběhnout... i za některými dojet. Neviděli jsme se dlouho, život je krátký. Proto jsem v závěrečném (suchém) únorovém víkendu... a tedy v suchém režimu, absolvoval narozeninový běh Pavla F. z Berouna do Prahy s jeho přáteli a v neděli, druhý den po té, setkání "keltů", tedy pořadatelů a organizátorů Pražského kelta. 

Asi před dvěma týdny jsem si tak poskakoval po asfaltce z Hlubočep do Stodůlek, když se z vedlejší odbočky připojil jiný starší běžec, vyloženě komunikativní typ.:). Začal mi hned vyprávět, že už ho maratón neláká, jednak se zase všechno může zavřít/zakázat a taky už maratón není v kurzu. Teď letí ultra!:). Zpozorněl jsem a říkal svoje ...jjo... A přisvědčil, že si také zkouším občas něco uběhnout za metou maratonské distance. Něco na tom ultra bude:).

A on mi začal vyprávět, že od známých slyšel o jednom starším sporťákovi (OMG to je termín), drsném ultraběžci, který prý před kovidem uběhl nějakou děsně těžkou sérii ultra v Americe. Prý děsný drsoň, za běhu zvrací, ... prý je ze Stodůlek a běhá hodně tady v údolí. Jestli jsem ho nepotkal?

Měl jsem velké dilemma. Přivést na pravou míru místní legendu, nebo se skromně držet v pozadí a nechat příběh plynout svým vlastním životem? Povídám - "Ne nepotkal. Jestli on není tak trochu jako Yeti? Mluví se o něm, ale nikdy ho nikdo nepotkal". :) 

Naštěstí se naše cesty rozdělily, ale já se musel přemýšlet, kam se ten "drsný" sporťák (OMG, na to si nezvyknu)... poděl. Protože teď to skoro tak vypadá, že ty závody uběhl někdo jiný. Pomalu a pozvolna se škrábu ve svém "ultra" zase vzhůru, ale vlastně je to dobře. Nic nepadá z nebe, ani naběhané kilometry, ani důvěra v sebe samého. Nezbývá než zase pomalu polykat kilometry a potom začít intenzivně trénovat. 

Naštěstí při odpoledních přestávkách v práci je tu Luboš. Ať už se mu chce, nebo ne .. snažím se ho vytáhnout do Hlubočep k mostu na společný běh. Podobně jako anonymní alkoholici, my v dvoučlenné hlídce bojujeme proti chandře a splínu, ať už má původ kdekoliv. Luboš se na kolobce ujal role "zasvěceného trenéra" a skoro pokaždé mi vysvětluje moje slabiny a navrhuje ten jediný a správný trénink.:)

 Zvracíš? Musíš vybíhat přejedený, v půlce si ještě dát bagetu a pivo a pak svižně pokračovat. Špatně vidíš? Je potřeba trénovat běh, kdy neuvidíš skoro nic. Takže jeho rady, abych já s -10 diopriemi běhal bez brýlí, či s šátkem přes ně, ... Vždy se tomu směju, než pochopím, že to Luboš aspoň částečně myslel vážně.

Takhle včera, běžím si zrovna sudou postupku (24.68), když dole v údolí u stánku Luboš prohlásil.. "Teď budeme trénovat stanice".. tak jsme dali rychlé pivo a párek v rohlíku. Sice ten pozvolný kopeček v údolí byl těžší, než bych řekl.. ale trénink je trénink:). Naštěstí Luboše (alespoň dočasně) opustily myšlenky nácviku pádů, kdy on mi náhodně podraží nohy..

Opakuji to pořád dokola. Já nepotřebuji nepřátele. Už jen ti kamarádi kolem mě dokáží zahubit velmi snadno!:)

Yetim a kamarádům zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)