Skautský výlet - Tomáš, já a Němec, aneb dětskou trasou pražské stovky:)

Ještě z Floridy jsem nabízel svoji registraci na P100 na FB naší skupinky, ale naštěstí bezúspěšně. Protože jsem v Americe musel také fungovat i v českém režimu, byl jsem posunutý v čase hůř než bych čekal (tomu se říká stáří, Honzo!), při pohledu do kalendáře jsem zjistil, že Olaf letos také umožnil zkrácenou trasu P100 v délce 65 km, na které je přihlášený Malý medvěd -- skvělý kamarád, ultrák a vynikající navigátor. Poprosil jsem proto ještě před odletem Olafa, aby mě přehodil na kratší variantu, do skupiny s Tomášem... 

Jako každý ultra hobby běžec jsem trochu magor, ale šťastný magor, řekl bych. Ve čtvrtek navečer jsem se po 20 hodinách na cestě a stejném počtu hodin s nasazeným respirátorem vypotácel z letadla. Kolena jsem měl otlučená, levé od jídelního vozíku, pravé od souseda. Je sice pravda, že jsem minulý týden běžel v bažinách na Floridě, že jsem nevyspalý, unavený, časový posun (jatlag) na mě sedí jako deka... Ale znova jsem se dostal na svoji vlnu pocitů, že ultra není jenom běh, že je to i životní styl a postoj:) a byl jsem za to ochoten i "trochu" trpět:). 

Můj pes, fenka Deri, při odemykání branky zase předvedla svoji mistrovskou etudu, "voják se vrací z války domů!", štěkala, knučela, skákala... a nechtěla se ode mě vzdálit ani na krok. Kam jsem se hnul, chodila za mnou... no jako pejsek:). Nebylo to jednoduché jí uklidňovat a lhát, že v sobotu budu pryč jen chvíli:), snažil jsem se proto rychle a nenápadně naházet věci na hromádky. V pátek jsem udělal ty nejnutnější věci do práce, poděkoval svojí skvělé D., že se v sobotu ještě postará o Derinu... a šel večer spát. Tedy usnul jsem až kolem 2 hodiny ráno, jak říkám, časový posun ... a vstávat bylo potřeba už kolem čtvrté, autobus ze Smíchova jel v 5:55. 

Pochválil jsem se, jak jsem vše zvládl, jak jsem si hned po závodě na Floridě vypral a vysušil boty, jak se mi to bude hodit. Pravda -- boty jsem si nepral a nesušil primárně kvůli Pražské stovce, ale aby mě pustili vůbec do letadla. Mám pořád v živé paměti situaci, když jsem po oběhu Londýna na letišti byl vyzván abych sundal boty. LOL. Tak tomu jsem teď vypráním bot ještě v Americe předešel a jak se to hodilo! Pro jistotu jsem se ještě jednou pochválil, jak jsem organizován, skoro jako pionýr, vždy připraven, že jsem si i v těch zmatcích stačil nachystat všechno do závodu. Přísloví jsou moudrá a pravdivá -- druhý den jsem se mohl přesvědčit o platnosti rčení "Nechval dne před večerem":). 

S Tomášem jsme mohli při závodě vzpomenout na tradiční skautské výlety, kdy za každého koně získáváte plus bod a za sprosté slovo bod ztrácíte. Je zajímavé, že T. má vždy koní nejvíc, ale přitom nemluví vůbec sprostě! T. mi nečekaně složil velkou poklonu. Vždy, když spolu běžíme v terénu, si bere silniční boty:). Je to proto, aby vyrovnal můj handicap, kdy nevidím dobře, zakopávám a z kopce sbíhám o hodně pomaleji. Tentokrát měl ale trailové boty! Aspoň mě to nutilo se trochu víc snažit (tedy dokud bylo denní světlo), jednou jsem se při pádu přes překážku málem napíchl na ulámané pahýly větví, nezávodil jsem, ale snažil jsem se, ne že ne.

 

Počasí bylo naprosto neskutečné. Na startu jsme si u brány JZD poskočili stejně jako Otík ve Vesničce střediskové a potom si užívali panoramata a výhledy jako z kýčovitých pohlednic. Moje nadšení i snad ten "Němec" ve mně způsobily, že jsem na první stanici někde ztratil rukavici, potom v první hospodě jsem málem nechal hůlky, aby se za soumraku ukázalo, že jsem čelovky zapomněl doma! :). Tomáš jako správný skaut naštěstí také nosí dvě, hned mi jednu půjčil a za mihotavého světla (nevidím dobře) jsme  poskakovali do cíle -- musel jsem ho hodně zdržovat, protože jsem opravdu neviděl na cestu. 

 

V cíli se zdravíme s organizátory, děkuji Olafovi za hezkou trasu a překrásné počasí. Olaf reagoval pohotově, že se moc omlouvá, že se počasí nepovedlo -- P100 by měla mít silné mrazy, náledí, chumelenice, bouřky, vichřice, nebo alespoň krupobití.:) T. popíjel labužnicky pivo z mého "domácího" pivovaru Prokopák, zatímco já se snažil vsugerovat, že (výborný) čaj s medem z várnice je vlastně svařené víno [přiznávám, že bych se měl kontrolovat a tak držím "suchý únor"]... Byť jsem byl zocelen životem na koleji v 80. letech a pravidlem "nikdy nepodceňuj autosugesci před vstupem do menzy", musím přiznat, že mentální konverze čaje na svařené víno se mi ani po šesti hrníčkách nepodařila:).

Bylo to neskutečně krásný -- běžecky, pocitově a lidsky. 

Díky všem, díky Tomášovi, díky běhu, díky bohu!

Našemu úsilí zdar a ultra.. zvlášť!

12:)