Zatímco Sam si svůj pohled na naše společné alpské dobrodružství již
napsal, já se snažím rychle mezi pracovními povinnostmi alespoň zachytit těch pár nejdůležitějších momentů, aby nezapadly, abych si je pamatoval. K debriefingu, hodnocení a plánování odvety se vrátím později..:)
 |
Finální stanoviště :) |
Dovolím si poznamenat, že Sam -- známý svoji pečlivou, propracovanou až detailní přípravou -- ve světle společné cesty se mnou podlehl kouzlu skautského výletu. A tak jsme nakonec jeli nejen na poslední chvíli, ale dokonce i pod stan.. a světě div se, Sam se mnou i před závodem pil pivo (!) [sice jen jedno, ale nějak se začít musí:)]. Stan a moje příprava na cestu nebyla vůbec ledajaká. Když jsem doma říkal, že bych rád teď jezdil na různá ultra, klidně i v minimalistickém duchu, tak mi moje nejmilejší manželka připomněla, že bych také měl trochu oprášit staré Á-čko nebo si možná raději koupit nový stan. A pro jistotu mi hned jeden levný "vteřinový":) koupila. Samozřejmě, že je skvělý.. I když April měla nevhodné poznámky typu -- že drsný ultra bude spát v puntíkovaném stanu? No co, co?? :) Já klidně budu spát i v růžovém s proužky, mně je to jedno.. Moje "drsňáctví" [o kterém by se dalo s důvěrou pochybovat:)] to ani nezvedne, ani nesníží, navíc jak je známo, jsem duší žena:)..

Domácí tréning v rozkládání a skládání stanu byl velmi užitečný a podle všeho působil velmi impozantně. Sam byl málem ochoten si okamžitě stan koupit a já si připadal jako Horst Fuchs, známý král teleshopingu:). Což teprve, když jsme díky nejasným propozicím a pokynům pořadatelů stan během pár hodin stěhovali ještě třikrát. [Sice nám bylo řečeno, že na parkovišti nemůžeme stanovat, ale vyhrál jsem a stan tam zůstal:)]. Nutno doplnit, že Sam se jako "prodejce" také nenechal zahanbit a hned mi nechal vyzkoušet nové Hoka Speedgoat, skládací hůlky....a vzhledem k tomu, že je pondělí a já už Hoka mám koupené a Sam si stan nekoupil, je jasné, kdo je lepší prodejce..:)

Po cestě se mi v hlavě honily všelijaké myšlenky. Zase jsem tradičně šturmoval jak stachanovská brigáda, ale tentokrát se mi nepodařilo všechny nutné věci dodělat před odjezdem a cítil jsem se hodně provinile. Co když se vrátím trochu víc pomačkaný a nestihnu to dodělat po návratu? To se člověk snadno změní ve slibotechnu. I říkal jsem si, jestli to bylo skutečně nutné fanfarónsky vyrazit na Belledonský masiv, místo toho, abych vše v klidu dodělal? No, jednoznačně mi z toho vyplývá do budoucna lépe plánovat čas a méně slibovat, aby si člověk ubránil svoje hezké běhací chvilky (bez záruky)....:).
Městečko u cíle je malinké jak dlaň školou povinného dítka, jedna hospoda, jedna pizzerie... všechno na dosah, ale také tmavé a zavřené po 8 hodině večer:), Nicméně horám se tu evidentně daří, skály a kamení tu kolem rostou jako houby po dešti. Hned se mi zdálo, že od rána zase pár metrů do výšky přidaly. Horko jako v peci, předpověď počasí věští na další dny, že bude ještě tepleji..

Celý rok jsem se zaklínal Rondou, pro její délku a náročnost a při Samově nabídce jsem vnímal Savojské Alpy, sice jako náročný běh, ale takovou mladší sestru Rondy...:).. HOUBELEC! O co je mladší (144km, 11.000 pozitivní převýšení) o to je divočejší, nebo chcete-li technicky náročnější.. Vše je umocněno během v cizím prostředí, kdy moje zásoba francouzských slovíček je stejně mizerná jako schopnost Francouzů mluvit anglicky.. Do toho slunce pálí tak, že by snadno nahradilo celé dva bloky Temelína..
Pořadatelé se s tím moc nepářou. Fanny, která jediná mluví dobře mezinárodním jazykem [=špatnou angličtinou] na dotaz ohledně povinné výbavy si mě pečlivě prohlíží a rozhodným hlasem mi vysvětluje, že povinná výbava je povinná.. a že nějaké počasí na tom nic nezmění a šmytec! [Ke klasické větrové nepromokavé bundě, dlouhým kalhotám, rukavicím, čepici, extra suchému tričku, extra jídlu, nehodlá diskutovat o další teplé fleecové bundě, atd.]. Moc dobře si mě pamatuje a je mi jasné, že ranní namátková kontrola výbavy bude cíleně namátková:). A tak ráno v prostoru startu vidím Fanny, jak vyhlíží ty problematické cizince, co se ptali na povinnou výbavu. Nejdříve kontroluje kolegu z Německa, a když bere na paškál jednu Angličanku, co se také udivovala nad extra fleecovou bundou, prosmyknu se dovnitř:). Za chvíli se setkávám se Samem, začínají odpočítávat a frr... Všichni vyrazíme celkem svižně vpřed.

Znáte ten pocit, kdy vás někdo pozve na party a řekne, že všichni budou neformálně oblečení.. vy dorazíte téměř v plážovém outfitu.. a všichni ostatní jsou ve smokingu?:).. Nějak tak by se dala charakterizovat l'Chappee Belle z mého pohledu. Z UT4M, respektive z "Belledonské části", co jsme loni běželi.. jsem čekal příjemný a rozumně náročný terén, ale .. jak se říká.. otevřená mysl vždy zaživá samá pozitivní překvapení..:).
A tak každý kopec poznávám, že trať může být ještě techničtější, než jsem si myslel -- a děkuji tomu, že jsem se postupně otrkával na Zane Grey, Trans Grand Canarii, Rondě.. postupně se učil bojovat se závratí, rovnováhou.. kameny. Ty jsou všude přítomné a ve všech různých podobách.. výstup/sestup, velké, malé, kulaté, ostré, šotolina nebo několikatunové bloky. Prostě každý si vybere, ode je všeho dost na opakovaný nášup...

Koukám na neustále se zvyšující náročnost tratě jako pravá rozdvojená osobnost. Ten "úchyl" ve mně se raduje a ten zodpovědný živitel rodiny si říká akorát povzbudivé dop*dele, dop*dele.. kde se to zastaví? :)... Je jasné, že můj opatrný sestup znamená vždy ztrátu v čase a tak se snažím vše nahnat a rvát to do kopce na plném slunci, co to jde... díky tomu úsilí zase většinu času "ztraceného" času získám zpět.. Bojuje ve mně japonský turista, který se snaží tu divokou krásu kolem nějak zaznamenat a matematik škudlil, který říká.. každá zastávka znamená pár minut zpoždění a může to ve finále chybět. Proto volím kompromis.
Fotil jsem jsem vlastně v okamžicích, kdy jsem čural nebo pil (nebo obojí).. Jeden z německých spoluběžců mě při trojnásobném multitaskingu viděl a se smíchem se ptal, jestli nejsem z Bavor, že takovou míru efektivity je možné vidět jen na montážních linkách německých automobilek:).. [Sam patrně všechny moje fotky už dal u svého článku na skyrunning, ale pro zájemce zde link na
rajče].

Na noc už si beru vyzkoušené dvě čelovky a seběh v náročném technickém terénu mě naplňuje hrdostí.. postupně získávám další a další minuty na cut-offs, v nočním přestávce opouštím bázi dvě hodiny před limitem. Ale terén a soustředění patří k sobě. Při jednom z výstupů ve volných kamenech horní skupinka uvolňuje menší lavinu kamenů.. Různě uskakujeme (úspěšně), až na to, že soused při manévrech sklopí vedlejší kámen a pěkně mi zmáčkne ukazováček na pravé noze. Bolest.. myslím si v první chvíli, že mám poslední článek na maděru, ale podle všeho je to jen lůžko a zbytek nehtu je pryč, bota bude na odpis. Zpomalí mě to, ale stejně dorazím na 70 km bez ztráty svého "náskoku" na limit. Začínám jíst, ale během krátké pauzy mě prsty rozbolí natolik, že uvažuji, že už dál nejdu. Chápete to? Kvůli prstu?? Tak se zdržím víc, než bych chtěl, ale nakonec vyrazím.. asi po 200 m od stanice zakopnu a mysl v té chvíli zpitomělá probdělou noci a bolestí mi zavelí se vrátit.. jdu tedy zpátky, abych to vzdal, po cestě zkouším zavolat svoji nejmilejší, pro teplé slovo a povzbuzení:), ale neslyší zvonění telefonu..

Dojdu na stanici, kde udělám čelem vzad, všechno přehodnotím a jdu do toho znova.. Jenže tahle hra váhavého střelce mě stála skoro 40 minut a čeká mě jeden z nejtěžších úseků..
Vychází žhavé slunce a stoupání se blíží ke šplhání po skalách. To by se kamarádům horolezcům líbilo!:).. Ale hezky držím rozestupy na náskok na další běžce. Vyšplhám nahoru a.. nemám slov.. Je to tak, že zapomenu i fotit (i na další úkony z multitaskingu)..:). Dolů vedou neskutečně kameny, přerušované občas sněhovými poli, vidím prudký seběh s lany po úzkém hřebenu a zase ohromné šutry končící dole u dvou jezer... Cesta není moc trasovaná, občas se někde objeví vlaječka nebo hromádka kamení. Směr je jasný, ale "stopu" si musí každý najít sám. Při sestupu je to o to veselejší, že pevnost a stabilitu kamení (já) poznám až v okamžiku, kdy na něj doskočím.. Kameny jsou navíc mokré (oklouzané) od sněhu z bot běžců, kteří běželi před námi.. Dalo se to čekat... už jsem skoro přeskotačil půlku, když v tom jsem se smekl, noha mi vjela mezi kameny a já letěl po hlavě dolů.. Zlaté hůlky! Natáhl jsem je před sebe a díky nim a rukavicím jsem pád krásně zbrzdil. Koleno jen maličko odřené.. ale jak jsem padal, tak mě zablokovaná noha strhla zpět a trochu stranou.. Maminko!:)

Vstávám, snažím se sejít dolů a na dalším ledovém svahu chladit koleno. Po pádu s bolestivým došlapováním to jde super pomalu, navíc jsem teď maximální posera:). Nakonec se došourám na stanici, rozhodnuty to ukončit, protože ani na rovinaté louce s drobnými kameny jsem nebyl schopen moc běžet. Přehodnocují svoje šance, beru v úvahu rizika většího poškození při snaze dokončit (zbývá mi cca 60 km, ale dle pokynů pořadatelů si pamatuji, že se musím v případě odstoupení "nějak" dopravit dolů.. A tak končím. Dvě hodiny do cut off!! Chápete to?

Nejdříve mi řekli, že mě nějak dopraví dolů, tak čekám, za necelé dvě hodiny se objevuje potlučený a červeně pomalovaný:) Sam, který se také rozhodne to zabalit. Nakonec sestupujeme těch cca 6 km spolu na cestu-silnici, dlouho čekáme na auto.. [po cestě na korbě auta mě koleno bolelo přímo ukrutně, ale možná to byla taková ta léčivá masáž, protože od parkoviště se postupně rozcházím a jdu.. tedy téměř normálně:)..]
Pomalým krokem se zastavíme ve sprchách, na jídlo a na pivo, rychle spíme a pak už jen cesta domů, která navzdory konci prázdnin byla rychlá, díky Same! Doma až do teď jsem vlastně úspěšně dodělal veškeré resty, takže aspoň v práci a doma držím prapor zodpovědného pracovníka/otce rodiny:).
Je zajímavé, že pro svět "ultra" jsou slova běžné mluvy "trápit se" a "užívat si" vlastně synonyma, zatímco pro zbytek světa reprezentují naprostý opak. My ovšem víme, že to se jen kruh se tak uzavírá a slova a jejich význam jsou si blíž, než se na první pohled zdá..:).

Ano ano, jak jsem řekl Samovi.. takhle mě dlouho nikdo nepopleskal. Drsně, ale přitom se vlastně nic nestalo.. Připomíná mi to situaci před cca 35 lety, kdy jedna dívka na můj dotaz, jestli nepůjdeme spolu do kina, odpověděla "S tebou? To rozhodně ne!!"..:). Ovšem, právě tahle věta mi následně hodně pomohla.. a proto.. Ať žije odveta! Tím chci říci, že jsem dostatečně motivovaný... l'Chappe Belle -- bude krásná výzva na příští rok. Objevil jsem svoji hranici, tím, že jsem se ji pokusil překročit. Bude to náročné, ale věřím, že dosažitelné!
Prostě, všemu zdar! Ať žije ultra! Ať žijí naše hranice, které zjišťujeme a posunujeme jejich postupným překonáváním..
12:)