Osaměle společenský rozměr běhu -- Soukromě/veřejný debriefing, aneb poučeni z ...:)

Vždycky se zamýšlím nad příčinami svých úspěchů i neúspěchů -- navzdory tomu, že jsem nadšená lama, se snažím s každým "pokusem" postupovat trochu lépe, méně zmatečně, zkušeněji.. Taky neustále kontroluji, abych pořád dělal, co mě těší.. A v podobném duchu si dávám/měním cíle a vybírám další sny, kvůli kterým má cenu se trápit v přípravě, a dělat "skoro cokoliv"..:).

Nebudu lhát, tenhle rok byl (opět) přelomový, až významný.. Zkusil jsem si neskutečné trasy a závody, o kterých bych nikdy.. nikdy.. předtím ani neuvažoval, natož čekal, že se na ne budu těšit.. Trans Grand Canaria, Ronda dels Cimps.. a poslední technická "lahůdka" l'Chappe belle, kde jsem znovu prozkoumával svoji (tenkou) hranici mezi dokončením a DNF.

O všem jsem přemýšlel nejen po cestě zpátky, ale celou dobu, včetně přesunů na služebních cestách.. Noha se mi až neuvěřitelně hojí, už jsem téměř 100% v pořádku, což má dvě hlavní možná vysvětlení.
1) Asi mě moje první trochu překvapivé i když ne nečekané poranění vyděsilo natolik, že jsem patrně předčasně vzdal [i když kdo ví, jak bych vypadal na 97 km, že?:)] a 2) Je docela možné, že se některá z žen z naší přímé linie zapletla s Wolverinem:). Nebo že by tak fungovala samo-léčící schopnost indikovaná výrobky Phiten, které mám jak na ruce, tak na krku a pravidelně je obnovuji? :)..
Tak jako tak, ke všem vysvětlení jsem zaujal neutrální pozici -- nebudu to řešit. Nezjistím, co by "kdyby" bylo na 97 km, jen vím, že příště půjdu dál..:), Nebudu nijak ověřovat, co způsobuje, že se (ťuk-ťuk) ve svých 50+ , takhle skvěle hojím.. A už rozhodně nebudu sundávat Phiten:)..

Hlavně jsem znovu a znovu přemýšlel o DNF, která jsem v posledních dvou letech měl, nebo se kterými jsem nejvíc bojoval a najednou mi všechno do sebe zapadlo jako části dětské skládačky.. Především nesmím polevit a velmi důsledně odlišovat společenské a spolkové akce [oběhy čehokoliv, běhy odněkud někam a noční běhy odněkud domů] od závodů, či náročnějších akcí, kde musím být sám za sebe.

Zatímco na společenských/spolkových akcích je skvělé si užívat kamarádů, společné cesty, hospody, pitomin kolem, tak na (těžké) závody, na kterých mi opravdu záleží potřebuji být sám. Jjo, je to smutné, ale to tak. Jako správný štír musím vědět, že jsem sám. Čerpat sílu z vědomí, že jsem "tu" jen já a cesta přede mnou. Na nikoho jiného na trati nemyslet, od nikoho nic nečekat, spoléhat se jen sám na sebe... prostě ta pravá osamělost maratónského běžce. Spolucestování a sdílení s kamarády před závodem zbytečně rozptyluje moji pozornost a zvyšuje pravděpodobnost, že udělám nějakou větší chybu, nebo že vyměknu a že nedokončím..

Musím také důkladně uvážit a naplánovat závody, kam pojedu.. Abych jich nebylo moc a udržet si potřebnou koncentraci na ně. Snad mám už úplně jasno, co bych chtěl v příští sezóně..

• max. 3 horská ultra za rok (4 kdyby vyšla loterie).
• určitě zařadit běhatelné závody - zkusit si rychlejší 10, 1/2M a/nebo M (50km), případně rychlejší 100 km nebo 24h.
• v přípravě se pevně držet našich společenských akcí, oběhů, běhů na přilehlé hrady, zámky, lomy a domů.:) [a pevně dodržovat zásadu, pokud s někým jedu na závod, je to jen tehdy, když to v mém chápání není závod, ale jedná se o společenskou akci od začátku do konce:)]

Všemu zdar!
Našemu úsilí a ultra.. zvlášť! 12:)

PS. Věřím, že cest je mnoho a většina (pokud ne všechny) vedou k cíli... Nicméně by mě zajímalo, jak to máte Vy... Máte taky nějaké společensko/osamělé dilema u běhu?

PPS. Pro "nácvik" a lepší běhání v terénu, už mám připravenou celou řadu nových tras, včetně neskutečných trailů, které jsem objevil a brzo je zaznamenám a ukážu:), Přípravu plánuji odpovědně -- O co hůř vidím, o to silnější musím mít nohy na seběh, takže moje úsilí ve fitku bude pokračovat:).. Paradoxně si říkám, že to DNF v Savojských alpách mi fakt pomohlo:). Mám motivaci, vím co chci.. Jestli se to podaří, je věc druhá.. ale jedno je jasné. Příprava bude zase velmi krásná!