Běžím po paměti -- aneb Žďárská výzva, neboli Saar Challenge

Skoro každý běžec nebo pobíhač neustále řeší otázku regenerace a "furt" se hlídá, kde ho píchá a co ho bolí -- co ta noha/koleno/palec, chodidlo/achilovka? Nemám zvýšenou teplotu/tepovku? Co ten kašlík a rýmička? Není to vážné? :)

Málem bych i já propadl podobným náladám. Pravda, když jsem před třemi týdny dostal od jedné francouzské krásky kopačky:), tak to nevypadalo moc pozitivně... Ale když se ztrácí naděje, víry je poskrovnu, je potřeba se vrátit k rituálům a mantrám... A jedna z mých nejsilnějších, které věřím jasně říká .."Pomalý běh léčí všechno" [podobně jako slzy Chucka Norrise, které léčí úplně všechno i rakovinu.. problém proti pomalému běhu je, že Chuck Norris nikdy nepláče!:)]...

Původně jsem si říkal, že bych si měl dát "pohov" a odpočívat.. Pochopitelně, to moje běhání není žádný spurt:), ale znáte to jistě sami -- na tom přeci vůbec nezáleží... Skoro vždycky se snažím běžet, co to jde:).. že to není na "vrcholná" umístění? Nevadí... I tak mám běh hrozně rád!

Na ultra v mém rodném městě mě upozornil Radek, jsem mu za to opravdu vděčný.. Obratem jsem domluvil s maminkou návštěvu, že přijedeme s dcerou a (pozor) s Deri... pochopitelně na něco dietního -- na kachnu:). Plán byl zdárně odběhnout ultra v krajině mého dětství, nikde se neztratit, v čas dorazit na kachnu, se všemi se pozdravit a zase vyrazit směrem na Prahu..

Jedeme s Deri a tak vstáváme hodně brzo, před půl devátou jsme v Hlinsku na stadiónu v Olšinkách... Kolem spousta profesionálně vypadajících běžců, potkávám Davida a Radka... Jsem trochu mimo, bezmyšlenkovitě si beru číslo (6!), za chvíli stojím na startu.

Kam se podívám, všechno mi v hlavě spouští proud vzpomínek. Vidím, jak jsme se radovali z vyřazení Baníku Ostrava v Českém poháru -- znovu čtu novinové titulky "Jak město vysavačů vysálo mistra..:)" .. vidím sám sebe jako neohrabaného brýlatého kluka, který s taškou na zádech utíká ze školy do jídelny a do družiny. Náhoda nebo osud chce, že stejně neohrabaně (a se špatnými brýlemi) běžím kolem družiny a stoupám do kopce -- jako už tolikrát... Je to cesta od paměti k srdci a od srdce k paměti...

Vybíháme nahoru k vodojemu. Bože, kolikrát jsem tudy šel k pionýrskému táboru ve Studnici.:). Běží se mi skvěle, dokonce i předbíhám lidi kolem. Snažím se nemyslet na své vzpomínky, i když to nejde:). Já se snadno dojmu, přesto si říkám, že je to pot, co mě štípe v očích. Já hlupák, hlava dubová.. jsem si nechal kšiltovku a extra šátek v autě. Důsledně se ale držím hesla, co nemáš, nepotřebuješ:)...

Na první stanici na 15km ještě dobíhám jen v několika minutovém zpoždění na čelo závodu, ovšem,.., moje delší odskočení ke stromku.. a kolem se přežene skupina závodníků, spolu s Davidem. Pořád běžíme po polních a zpevněných cestách nebo lesních asfaltkách. I přes zamlžené brýle si věřím a běžím celkem konzistentně, poskakuju radostně:)... Je nádherně. Teplé podzimní slunce dává všem zapomenout na hanlivou přezdívku Hlinecka (Opičí hory), [Vždycky je tu tak o 5-6 stupňů C méně než v "kraji", častěji prší, v některých letech jakoby úplně chybělo léto:)]. Pablesky slunce v lese jsou překrásné, nicméně já -- šeroslepý stařík -- v takové chvíli vidím, no jak to říci slušně.. kulový:).. A tak způsobně uhýbám spoluběžcům a zase když to trochu jde, tak se snažím popoběhnout a při "viditelnosti" běžet výrazně rychleji. Ale jak jednou člověk zpomalí, tak se hůř "závodí"... Z kopečka, kde většina běží dolů normálně nebo šusem, se já sunu opatrně jako babka s nůší..:). Ne, ne.. nejsem zraněný:)... Naopak, užívám si to a i když to tak nevypadá, běžím na max!:) .. Úkol zněl jasně -- doběhnout včas na kachnu, ovšem nevystrašit stařenku (=maminku) tím, že bych byl zraněný nebo kulhal.

A tak když to jde, tak závodím... když ne, tak jdu:).. Kousek za Malinovou skálou potkávám v lese mladou maminku. Překvapeně vidím, jak na kořenech nechává stát kočárek s dítětem.. Hned se s ní dávám do řeči a říkám, že to znám jen z pohádek, že tatínek odvede děti do lesa a tam je nechá na pospas... a teď vidím, že to dělají i maminky!!:). Dozvídám se, že se (zároveň) dneska běží Žďárské osmistovky, orientační pochod/závod s cílem dosáhnout všechny vrcholy Žďárských vrchu s nadmořskou výškou přes 800 m.. a teď že jde na Malinovou skálu (a že se k dítěti vrátí). Dovolím si poznamenat, že sice běžím něco jiného, ale že kontrolu na Malinové skále jsme měli před chvilkou.. že jde evidentně špatným směrem.. Třeba jsem ušetřil Mařenku nebo Jeníčka nasedání na lopatu v perníkové chaloupce.:)

Prostě nádherný den. Poslední seběh v náročnějším terénu mi zase připomíná jeden z prvních letních táborů.. Zrovna kousek odsud jsme u potoka tábořili, stavěli lávku, bránu.. před 40 lety? Je to vůbec možný? :). Polními cestami běžím kolem Chlumětína a zapínám mobil. Volám dceři, vím, že jsou s maminkou na zahrádce u Ratajských rybníků, kudy asi za hodinu můžu běžet. Bylo by nádherné vzít Deri na šňůru a těch pár kilometrů do cíle běžet spolu... Ale.. byl jsem zkrátka moc pomalý a holky už jsou na cestě domů... Zůstává motivace pro příště... být rychlejší:). Aspoň dávám "pokyny" ohledně kachny:) a běžím dál... Všechno se děje v poklidném tempu 6-6:30. Běžím mezi poli a lesními cestami směrem k Hlinsku, kolem rybníků, kde jsem jako mladý přírodovědec chránil vstavače májové, potom zadní cestou kolem pivovaru, kde jsem chytal nitěnky (a pytlačil pstruhy). Prostě dokonalý výlet do dětství.

Na stadiónu si málem dávám nostalgicky místní pivo Rychtář [škoda, že za chvíli řídím!], příště musím zůstat!! Organizátoři byli naprosto skvělí, nádherná trať, všechno dobře připravené.. V cíli pivo i malinovka. Já -- individualista -- vyrazím rychle na kachnu (což ukazuje, že jsem ani nečekal na čas 7:21:12 a prozaicky dokončil v 7:19:19, i když je to taky krásný čas), stačím se ještě potěšit se s rodiči, pozdravit bráchu.. nečekám na vyhlášení, Davidovi na dálku po telefonu blahopřeji k mému skalpu:), sedám do auta a svištím zase směr Praha.

Po cestě hodnotím svoje "působení" velmi kladně... Závodění sice nic moc, i když jsem se snažil.. Přesto jsem maximálně spokojený. Dnes v neděli koukám do výsledků a jsem příjemně překvapen! Z iThinkBeer jsme nakonec jeli dva David a já. Doslova číselná lahůdka. Posuďte sami. David skončil celkově 6, v kategorii 3, já celkově 12 (dvojnásobná radost, kde jinde bych si to jako 1-2 přál, že?), v kategorii rovněž 3 a se startovním číslem 6! Maximální číselnou bombu tak kazí jedině Davidovo startovní číslo (11). Herdek.. Ještě kdyby měl Advid 12, to byl úplný nářez! No, každý máme do příště na čem pracovat..:)

Všemu zdar! Našemu úsilí, (kachně a) ultra zvlášť!
12:)

PS. Věřím, že i "cizím" by se trať a zázemí určitě moc líbilo! Fakt vřele doporučují! Ještě jednou díky organizátorům.. Fotky jsem si vypůjčil z jejich webu, doufám, že se nebudou moc zlobit..