Hledání.. hledání klidu, hledání plánu.. hledání trailu..

Zda se mi, že všichni -- včetně mě -- čas od času něco "usilovně" hledáme a přitom už je to s námi dlouho nebo je to na dosah... co horšího, často už "to" máme, jen o tom nevíme.. :). Může se dokonce i stát, že si toho, co máme, vůbec nevážíme (nebo na to zapomínáme). Vždycky mi přijde na mysl skvělý citát z mého oblíbeného Saturnina.
"Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci aby jenom hřála."

Platí to ve všech oblastech našeho života a pochopitelně i v běhání. Po l'Chappe Belle jsem si začal (hloupě) říkat, jak je to těžké běhat náročné závody v horách, když člověk (navíc stařík) pobíhá převážně po Praze. Je to hloupá výmluva, navíc to není vůbec pravda! Mám neskutečně skvělé podmínky na jakoukoliv přípravu... Nádherné a motivující Prokopské údolí se mi rozprostírá doslova u nosu.

Proto po pár dnech (velmi pomalého léčebného běhu) jsem se konečně o minulém víkendu vydal s Deri na delší průzkum údolí.. s cílem znovu si osvěžit různé stezky, možné "traily" a zařadit si trochu náročnější okruh do "přípravy" jako odpověď staříka z Povltaví těm, co mají hory za zadkem!:). Neskutečně mě to nabilo energií, nadšením do další přípravy... Všechny obavy, výmluvy.. se rozplynuly doslova jako pára nad hrncem a dostával jsem čím dál divočejší nápady na různé cesty, které se v rámci okruhu v údolí dají běžet.

Deri se tradičně ukázala jako rozený trenér a průzkumník... poctivě se mnou prolézala "kozí" stezky, trpělivě čekala, až "vylámu" průchod i pro mě.. a když došlo téměř na lezení.. tak mě neproklínala:)...
Asi nejhezčí scénka se nám podařila na Opatřilce (Červený lom), kde jsme se rozhodli (=já) šplhat velmi strmým kopcem podle skal až na vrchol. Těsně pod vrcholem jsme (=já) zjistili, že posledních pár metrů je skála, kterou nepřelezeme. a tak jsme spolu "traverzovali" asi 20 m k lepšímu výlezu:). Svítilo sluníčko a na vrcholku seděla skupinka mládežníků a slyším jak jeden z nich křičí.. "Ty voe, poď se podívat.. tady jeden chlápek šplhá s malým čoklem! To je prča!" :)..

.. A byla:).. Deri se "statečně" zahákla za mou levou ruku, nebo očekávala, že ji zespoda podepřu, když sjížděla po zadku dolů:).. aby v posledních pár metrech, když jsem ji vystrčil, doslova vyrazila vzhůru jako raketa a spolu s "diváky" ostentativně dávala najevo, že ona "leze" lip než já:). Na vršku jsme se pochválili a vyrazili zase dál. Doma neskutečná pohoda.. Deri šťastná na polštářku, že toho svého troubu v pořádku dovedla domů a že si "svoji" misku s granulemi poctivě odpracovala:). Já nadšený, protože se můžu naprosto zodpovědně připravovat u "sebe" v údolí... V lomu "Na Požárech" se dají velmi dobře nacvičovat i kamenité výstupy a seběhy.. Kromě ledovcových polí úplně všechno:).. I když -- až se zima projeví v plně síle -- i tenhle "rozměr" bude k dispozici. Navíc už mám trochu lépe zmapováná kamenitá "moře" v okolí Prahy (díky Karle a Tomáši!) a tak je jasné, kam se dá vyrazit na nějaké hezké víkendové proběhnutí..:)

Je potřeba se radovat a vážit si toho, co máme. Kde je vůle, je i cesta...
Všemu zdar! Kamarádům, ultra a našemu úsilí.. zvlášť!
12:)