
Když jsme asi po 5 kilometrech opustili zpevněné cesty, tak jsem si poprvé pořádně nabral do bot. Ale nabuzen očekáváním věcí příštích jsem se cítil, jako bych pil dobrý koňak.. a slovy mojí oblíbené knížky zjišťoval, že "... ta mlha, ležící nad lesy, byla vlastně velmi malebná. Všechno bylo tak svěží a ten ranní deštík jistě lesu velmi prospěl. Nebe na východě se jasnilo každou minutu a cítili jsme, že slunce čeká za kulisami hor připraveno, aby na pokyn nebeského režiséra vystoupilo na scénu v celé své oslňující slávě. ":)


Pravda je, že lidí, kteří trasu znají je určitě většina. Odhaduji, že téměř 90% účastníků je z Irska a většina ostatních cizinců jsou zkušení matadoři.. Hned se z každým bavím a tak třeba Christoph H. z Rakouska má seznam dokončených extrémních ultra dlouhý jako Lovosice, od stovek mil v pouštích, za polárním kruhem, po pralesy, včetně neskutečných adventure šíleností. Při dotazu na moje "zářezy" na pažbě po pravdě přiznávám, že jsem takový rodinný typ:) [family guy:)], občas sem tam 100k nebo 100 mil, pár kopečků, ale hned zase domů:). Jak si povídáme, vidím před sebou v dálce nějaké běžce, statisticky usuzuji, že to určitě bude někdo místní (konečně moje šance je zhruba 9:1) a tak zkusím zrychlit, Christopha nechávám za sebou a za chvíli už se těším z mého oblíbeného irského přízvuku.
Většina místních nejde pro silnější slovo daleko, jako u nás kdy každé druhé slovo může být "voe" a ("pi*a") -- záleží na regionu..:) -- tak zdejší "fokin'g" a "fok" znějí naprosto přirozeně, protože holt ve foking dešti člověk nemůže dělat nic jiného než bojovat foking tvrdě:).
Velký kus cesty a noci jsem běžel s Rayem, Jamesem a Thomasem... A tak se různě dozvídám o tom, co nás čeká, je mi jasné, že navigačně to bude pro mě chuťovka, mlží se mi brýle, v dešti mám sice telefon v igelitovém pouzdře, ale jak jsem s sebou několikrát fláknul, tak se mi asi roztrhl a voda kolem telefonu, spolu s oblačností a deštěm způsobují, že navigační bod mi různě poskakuje a vede mě to potom blbě. Ale zatím se držím, na stanicích nic neměním, abych s nimi udržel tempo a krok. Upozorňují mě ať si dávám pozor na "hnědé cesty".. při silných deštích části pastvin silně promoknou cesty se rozmočí na úplnou kaši do které se dá snadno zapadnout až po zadek. Základ je mít pevně zavázané boty, aby člověk o ně nepřišel..:)




Po rozednění už je mi fakt zima. Jen jednou jsem měnil ponožky a jednou tričko, Bylo by dobré se pořádně najíst, nedostatek energie způsobuje, že se fakt klepu jako ratlík, na totálně rozmočeném povrchu se co chvíli válím v blátě a plácám se tam jako kapr při podzimním výlovu:). Normálně mám halucinace až později:), ale tady už po cca třiceti hodinách beze spánku mám neskutečný vidiny. Jedna z nich mi ukáže značku trasy na kopci, ke kterému vede taková úzká cestička. Bořím se ve vodě a blátu, ale držím se jednoho zarostlého běžce.. jsem nahoře. Dvakrát se otočím, když ho hledám... a v tom ho vidím! Není to ale žádný běžec, ale mohutný beran! A jak jsem se otáčel, tak netuším, z kterého směru jsem se dostal nahoru. V dešti a mlze není teď vidět o moc dál, než na 20-30 metrů. Opatrně vytahuji igelitové pouzdro a zkoumám off=line mapy a poskakující navigaci.

O to víc se potom dozvídám, jak moje bloudění znervózňovalo moji ženu. Co víc, návrat přes Killarney National Park -- ano tou cestou, kde jsme úspěšně bloudili v pátek ráno -- je opravdu paměťový oříšek. Jednak už je moje IQ opravdu hodně nízko, ale hlavně silné deště a rozvodněná jezera změnily cestu k nepoznání. Potoky a potůčky, které jsme v pátek ráno překonávali pomocí hůlek téměř suchou nohou... Jsou teď divoké řeky široké několik metrů, které je potřeba normálně po kolena brodit.. Občas se přidržovat provazů, aby nás silný proud nestrhl.

Zbytek už jen mazácky kontroluji, aby můj čas v cíli ještě začínal 37, za tři čtvrti hodiny se už vítám s Eileen, která se na mě směje a říká, že jsem neskutečný zlatíčko a koblížek:). Že mě sledovali, jak jsem bloudil a nevěděl cestu, že už mi chtěli volat... ale ona věděla, že si poradím sám..
V cíli beru pivo, za chvíli na hotelu vlezu do horké vany a jako japonský turista se raduje z fotografií po návratu z dovolené:), tak já si v té vaně přehrávám opravdu silný záznam mých zážitků z posledních 38 hodin.

Než jsem stačil odpovědět Míše na blahopřejnou SMS, jsem na chvíli jsem zavřel levé oko, které mě pálilo. Nevím, co se stalo:), ale podařilo se mi jej otevřít až ve 4 ráno :). Jo, tohle taky patří k ultra... Ty jednoduché úkony, které normálně trvají pár minut, ale po závodě s nimi člověk může strávit hodiny:). Správné ultra pro mě končí, až když jsem v pořádku doma, proto ještě aspoň tři hodiny spát, ať zvládnu autem cestu vlevo na letiště..
Mám ze sebe radost. Nohy přes 30 hodin permanentně v ledové vodě a blátu, několikrát jsem si hodně natloukl, nikdo mi na trase nepomáhal, měl jsem jen miniaturní drop-bagy, zlobila mě navigace.. ale přesto jsem stejně jako většina věřil, že se dostanu do cíle a bojoval "fokin'g hard".:)..
Nějak odpočinu, vyléčím nohy a zase se zkusím rozběhnout, aby to v té Stromovce nebyl úplný propadák:).
Všemu zdar! Našim šíleným nápadům, bojům .. a ultra.. zvlášť!:)
12:).
PS. Díky všem za virtuální podporu, díky organizátorům za skvělou akci a díky, že mi přálo štěstí!
Tři fotky s běžci (a s duhou) jsem si vypůjčil z FB závodu. Fotografka byla skvělá!