Není každý den posvícení, šturmovat se nevyplácí, aneb věřím ve 12.12 !! ...:)

Po Keltovi jsem rozhodně nebyl stoprocentně v pořádku. Vlastně jsem se se zánětem dutin trápil většinu léta, zařízlo mě to v Plzni na 24h. Kelta, i když jsem ho nakonec uběhl celkem hezky a zkušeně, jsem také povětšinou prosmrkal. Pomalý běh sice dělá divy a léčí skoro všechno, ale na můj dlouhodobý zánět dutin pořád nezabíral. Zkoušel jsem i několik dní vůbec neběhat, jindy jsem běhal opravdu pomalu, ne proto, že bych rychleji nemohl, ale abych se opravdu snažil se plně vyléčit, abych absolvoval očkování a mohl normálně cestovat-fungovat.

Po novém roce mám nastavené zahraniční pracovní cesty, rád bych si zase zaběhl něco hezkého, jako velký plánovač jsem si nastavil očkování na čtvrtek, s tím, že přes víkend zkusím Loučení, nebo aspoň co největší část noci, abych trénoval svoje nejslabší stránky -- běh/vidění a orientaci v noci. Plán to byl "ideální" -- na očkování odpočinu a potom se také bude hodit pauza, druhá dávka po P100, ze které jsem také případně chtěl běžet celou noc. Inu snílek jsem byl vždycky a zůstávám...:).

Páteční den před Loučením byl hodně hektický a jak už v místních a narychlo přijatých závodech bývá, až na startu v Ústí jsem zjišťoval, co nemám a co nesmím potřebovat. Mimo různé drobnosti mi chybělo aspoň jedno náhradní triko s dlouhým rukávem, běžecké kalhoty jsem měl na sobě, větrovou bundu jsem si vzal neprodyšnou proti dešti a neměl jsem extra boty... Ale dobrá nálada mně neopustila... Na startu jsem popíjel pivo a až při vyběhnutí jsem zjistil, že dlouhá pauza na používání hůlek měla přímo devastující účinky. Neustále se mi samovolně skládaly v ten nejhorší možný moment: při průchodech blátivým terénem, při sestupu/výstupu korytem potoka a tak. Blížila se stanice našeho startu, kterou jsme měli kolem 25 kilometru procházet, ale zhruba kilometr před tím jsem zapadl až po pás do potoka, hned vedle výpusti kanalizace. Když se daří, tak se daří. Při vědomí naplánované vakcinace jsem skončil na stanici, snažil se zlikvidovat v rámci možností rozsah škod, a připravil se na přesun na velmi ranní vlak do Prahy. Příště extra boty!! Tedy nejen, že mi byla zima, ale ani celý deodorant vystříkaný na boty nezabránil dojmu, že v Praze probíhá sjezd bezdomovců a já jsem jeden z hlavních delegátů z ústeckého kraje:).

Ale cíl zněl jasně, ve čtvrtek očkování, do pondělka zvládnout očekávanou negativní reakci a potom už samá pozitiva a sociální jistoty, končící druhou dávkou druhý týden v prosinci. No, bez nějakých detailů, ve čtvrtek po ranní injekci jsem se průběžně horšil celý den, abych se dopotácel v horečkách večer domů jako zlomený stařec a v tomhle stavu se pohyboval dalších pět dní a po týdnu završil získáním C+ statutu:)... statisticky vzato, po pravidelných frontách na test je jen otázkou času, kdy to člověk chytne. Ale aby to nevyznělo negativisticky, jsem stále pozitivní, nejhorších bylo pár dní, kdy kulminovala reakce na očkování a start skutečné nemoci. Teď je to každý den lepší o parník a už se těším, až přestanu být oficiálně nakažlivý a budu moci opustit izolaci.

Ale plyne z toho známé poučení, detailní plánování a zejména šturmování se nevyplácí, přesně jak je to v tom známém křesťanském vtipu, že se pán bůh nejvíc směje a baví, když poslouchá naše plány:). 

Nicméně ... Knížka Cestou Orla v mezičase vyšla, držím ji v ruce a mám z ní velkou radost. Honza Bartas se vrátil ke svému blogování a na úvod napsal milou recenzi.

https://janbartas.com/2021/11/28/cestou-orla-recenze/

Hodně z vás, co jste si ji předobjednali už ji možná máte také doma, nečekaně brzy se knížka začíná se objevovat i v distribucích velkých knihkupectví... Ale co mě potěšilo -- knížka se fyzicky objevila i v knihkupectví Akademie na Florenci(!), kousek od místa, kde jsme se v kavárně s Jardou Vlčkem dohodli na jejím vydání, přesně po 72 dnech (6x12 pro přátele čísel). To není náhoda.

Chtěl jsem se vrátit zase ke svým zápiskům, omluvit se za radiové ticho, ale hlavně vám všem ještě jednou poděkovat za vaši přízeň, podporu... a i ve světle všech možných a nemožných šoků, kovidu, čekání na (zrušené) závody a postupný návrat k normálu... Opravdu jsem moc rád, že jsem se do toho projektu pustil a pomocí kamarádů jej dokončil. 

Doufám, že se nic šíleného nestane a křest knížky proběhne po vyhlášení výsledků Trailové závisti (12.12). Budu se těšit a ještě dám vědět a snad začnu brzo standardně bojovat a běhat, je potřeba zase pozvednout prapor ultra!:)

Všemu zdar, našemu úsilí a ultra... zvlášť!!

12:)