Už jsem si říkal, že si musím něco zapsat do svého "deníčku"... abych přes to všechno svoje usilovné úsilí nezapomněl na samotnou podstatu a radost ze svého pobíhání. Ne, že by se mi neděly veselé a zajímavé příhody, naopak... Mám hafo veselých zážitků, ale řada z nich je spojena s nejmenovaným sparingpartnerem a já pod pohrůžkou vážných zranění (zlomení nohy/ruky) o nich nesmím mluvit. Ó jaká to muka!
Ale veselé a dojemné zážitky mám se svou slepou kámoškou z údolí (tak ji nazývá L.), která pokaždé, když běžím kolem, to komentuje. Například: "Dneska nějak dupete, to není dobře! ...Vysvětluji jí těžký bágl... "Tak kolik dneska?"... Zatím patnáct, povídám... "To je potřeba přidat, jinak toho dědka ze sebe nevyženete!":). A znovu mi zopakovala svoji nabídku, že je instruktorem a že mě klidně začne učit Braillovo písmo, abych měl předstih!:)... [Naštěstí podle všeho návštěva u očního dopadla na výbornou. Prý víme o co se jedná a dá se s tím pracovat. Pravda je, že mám nové brýle třetí den a je to úplně něco jiného]. A dnes mě úplně dojala. Běžím a ona mi radí, tady kousek výš si dejte pozor, jsou tam nějaké větve a nepořádek přes cestu, teď se tam vyboural jeden cyklista, tak ať se nezraníte!... Slepá paní mě navigovala přes překážky po Prokopském údolí... Není to krásný?
Ale i na cyklostezce podél vody (s nejmenovaným parťákem) nakonec člověk potkává známé (třeba na závodě v údolí), na koloběžkách, na kolech... Už jsem tam profláklý, na Stravě tím pádem držím celou řadu pozic "lokální legendy":) i na vzdálenějších segmentech. Naše "dvojka" -- já pomaleji běžící a vedle mě L. tlačící koloběžku -- se pozvolna stává součástí místního koloritu. Už se mi několikrát stalo, když běžím sám, tak na mě někdo volá, kde jsem nechal parťáka?:).. On mi to sice nevěří, ale krásně to komentovala Nikie, která nás prý ukazovala dětem z vlaku pod barrandovskou skálou se slovy: "Hele děti, to je Luboš na kolobce, poznáte ho podle toho, že s ním běží doprovodný běžec!" Musím se pochlubit -- být označen jako doprovodný běžec koloběžkáře je velká pocta:).. Je to podobná mystifikace, jako když mě někdo rychlejší předbíhá a já si dělám legraci s poznámkou.. Teď se spolu přetahujeme, ale oni jsou o kolo zpět!:)...
Samozřejmě, nejlepší jsou interakce s domorodci z trailu a z běžecké turistiky. Minulý víkend jsem běžel zkontrolovat synovi stavbu, 25 km v jednom směru. Bylo horko, po nějaké chvíli jsem zjistil, že nemám moc nabité hodinky (skutečně zvadly na 30 km) a ani mobil na tom nebyl o moc lépe... Neměl jsem sebou peníze a tak mi nezbylo, než občas zavolat, zazvonit u dveří a jako chudý pocestný poprosit o trochu vody. Jednou mi v duchu pohádky nabízeli i skývu chleba:). Lidé jsou u nás hodní a reakce na prosbu o vodu byly velmi různorodé. Jeden mi přinesl vodu ze studně v kyblíku, druhý v konvici od čaje a další se ptal, jestli je minerálka Vittel OK? Já to miluju... a všem pokaždé děkuji, protože voda je skvělá a hovory s domorodci mě vždy potěší.
V minulých dnech byl poslední termín pro zaplacení startovného do Sparty. Hned potom člověk získá startovní číslo. Jako vždy, numerologicky to mám pojištěné na maximum, takže jakékoliv průšvihy jsou jen a jen moje chyba. Posuďte sami...
Mám číslo 24! Vím, už jsem tady u Grand Slamu sliboval, že se k číselné symbolice startovních čísel nebudu vracet, že jsem si vědom svojí úchylky... ale nedá mi to. Lidé narození 24. jsou obecně chránění velkou přízni vesmíru, jsou to šťastlivci. Redukováno na jedno číslo dostáváte 6, což je polovička 12. [Limit do Sparty je 36h, 36=24+12]. Číslo 2 je vnímané silně pro svoji dualitu, rovnováhu, spolupráci a možnost vytvoření něčeho z ničeho, co u mě bude silně aktuální:). Číslo 4 bývá v našich končinách spojeno s cyklem ročních období, tvrdou prací a úsilím, spolu s 2 s denním cyklem. Vždy je symbolem kruhu, uzavírání, dokončení... No doufejme:). Pro úplnost dodávám, že řecká abeceda má 24 písmen(!).
Tak jako tak... Snažím se sbírat kilometry jako děti pokémony, posílit ducha a připravit se co nejlépe na můj nejdelší běh. Každé pondělí zažívám kilometrovou kocovinu, moje počítadlo na garminu je vynulované a já musím symbolicky začínat znovu. Zvykám si na nové brýle, raduji se a věřím, že s nimi lépe uvidím překážky na cestě. Jsem unavený, občas běhám fakt pomalu.. Ale neustále si připomínám, že kdo chce běhat ultra, musí holt v tréninku naběhat hodně kilometrů a konzistentně na svých nohách strávit spoustu hodin. Opakuji si pořád mantru Běžícího Stína pro pomalé a ještě pomalejší ultra běžce: "Ultra se rodí v unaveném těle, s unavenou hlavou, na unavených nohách!"
Všemu zdar! Našemu úsilí.. a ultra zvlášť!
12:)
Tak Stín to vystihl naprosto přesně! Když za sebou někdy tahám nohy cestou domů po upachtěných 6 km, tak si říkám, že je to nácvik na doběh terénního maratonu, Maniaků, P100... Tak držím palce na hodně unavených doprovodných kilometrů (občas bys měl vytáhnout L. i do kopců, třeba na červenou značku - např. Karlštejn, Skalka nad Mníškem, kolem Jílového, ať natrénuješ taky unavené seběhy :-)) a ať jsou ti na konci září hvězdy nakloněny !!! Babice
OdpovědětVymazatJarko, moc díky! Bude to opravdu třeba, aby se mi všechno sešlo... I když... bude to tak, jak to má být. A vzhledem k tomu, že se opravdu snažím, budu si to fakt užívat... i kdybych do Sparty nedoběhl včas.
Vymazat