Pracuj, pobíhej a spi, aneb 12Honza zakletý v čase:)

Doba je nesmírně dynamická, neustále se měnící .. a přitom stejná... jsem v takové časově smyčce, prožívám svůj běžecký den stále dokola, dokud se nezlepším, nebudu pevnější a připravenější... tak budu všechno s drobnými modifikacemi pořád prožívat dokola... Úplný Hollywood - Na Hromnice o den více, Mistrovská úroveň, Na hraně zítřka, ... abych vzpomenul jen pár bijáků které si hrají s časovou smyčkou a neustálým opakováním a prožíváním stejného dne s různými modifikacemi. Jsem,  stejně jako princezna Ellena, zakletý v čase...

Úsilí o dostatečný počet km na asfaltu vede k určitým stereotypům, ale to slovo zní hanlivě, budu říkat raději běžeckým mantrám..:).  Snažím se - v přestávce mezi prací a výpočty- se sebrat, seběhnout dolů do Hlubočep, vyzvednout Luboše na kolobce u mostu... a společně zamířit směr Malá Chuchle, myslím(e) na Radotín, Karlštejn... pak to otočit, u mostu se rozpojit... ja zase vyskáču kopečkem nahoru do Stodůlek. Podle kilometrů v Garminu vím přesně, kde jsem otáčel: 21.12 -- u cedule cyklostezky <Centrum 11.5 km>, 24.68 -- u Mostu Závodu Míru, 30.03 -- u Lochkovského mostu (případně i 31.13) ... velitelský čas kontaktu u mostu se také snažím volit číselně krásný, 13:31. 14:14, ...:).

Ale pravda je, že z toho občas silně blbnu. Předminulý pátek mi po doběhu do práce pípnul e-mail, pokyny pro běžce na Pyšelský kopeček! Já úplně zapomněl, že jsem se na ten závod přihlásil!! Do toho domluvené setkání s kamarádem z MFF UK, uvědoměle dávám jen pět piv a spěchám domů. Večer se snažím dostat trasu do hodinek, snáším na hromádku věci, koukám do itineráře a snažím se mentálně připravit. Jsem totálně nevyspalý, ranní budík ve 4 ráno bude masakr. Taky že jo, venku hustě prší, občas do toho sníh... a já nakonec srabácky zůstávám doma. Přitom to mohl být takový skvělý zážitek s morálním poučením, jak zapomnětlivost pomáhá v běžeckém tréninku. No nic, i jsem si nakázal, že bych se měl soustředit na silnici a raději zkusit něco maličko delšího na asfaltu, na okruhu.. v rámci tréninku.

Díky Rosťovi W., nakonec získávám registraci na k6 nedělní běh na 100 km, platím ho obratem ještě ve vlaku z Vídně, prostě nemusí to být 100 km, bylo by dobré skončit navečer, dojet domu, zabalit, vyprat, abych kolem 11 mohl být v posteli a před pátou ráno na letišti. Tím pádem rychlá služební cesta do Anglie bude taková regenerační, protoze se na 99 procent nedostanu ven běhat. Ale do Konstantinových lázní jsem se těšil... Obhlédnout okruh a třeba příští rok tam zkusit 24h, nebo i vícedenní.

Ty změny, přesuny cest, mi v tom mém "stereotypu" dělají pěkný hokej, ale utěšuji se tím, že klid je potřeba držet v sobě, jinde se těžko hledá. Snažím se radovat z drobných změn, potkávání s kamarády po cestě, občasné společné popoběhnutí, srazy v nějaký hezký čas... Ze stejného důvodu (v očekávání vytrvalého deště) jsem odjel do Konstantinovek. Vím, že asfalt je pro mě náročný, 100km nemám šanci stihnout, pokud chci ještě zabalit, minimalizovat zmatky, poslechnout tělo a odpočívat. V tom studeném dešti jsem měl nefalšované krize mezi 28-38 kilometrem. Lilo, lilo... a moje Montane bunda, o které jsem si myslel, že je vodotěsná do 10000 v.sloupce, už svoje skvělé vlastnosti ztratila díky neúprosnému zubu času:). Byl jsem promočený jako len, byla mi zima a začaly mě trápit záda. Inu stáří... Slíboval jsem sám sobě, že doběhnu 40km-maratón a vykašlu se na to... Musím být zdravý, nesmrkat.. aby mě brzo ráno pustili do letadla... Doběhl jsem maratón... a správně jsem si řekl, že aspoň ještě 10 km, aby to bylo "ultra"... mezitím přestalo pršet, já se převlékl a nakonec přidal jěště jednu desítku a uzavřel svůj trénink na 60 km. Měl jsem v tu chvíli silné dilemma, cítim jsem, že jsem překonal tu největší krizi a že bych mohl běhat až do 8 do večera, což byl asi nejzazší termín, abych všechno stihl. Ale usoudil jsem, že si víc zaběhám na Menorce za měsíc, mezitím je třeba držet silnici a zvykat nohy a hlavu. Mimochodem v rámci přípravy jsem bežel v KL bez sluchátek a v tom dešti mi to přišlo o hodně těžší:).

Běžci běžcům. Konečne užitečný balíček z k6!
Zubní pasta, sirky a prezervativ!

Na podobných závodech mě baví, že člověk vidí celé vytrvalecké spektrum, od těch nejlepších, mladých chrtů až po staré unavené psy a pak i lůzry mého formátu:). Když mě tesně před závěrem svého maratonu Zbyněk V. předbíhal, tak jsem se na kousek okruhu vypnul a "sprintoval" vedle něj a snažil se s ním maličko popovídat... Trochu jsem tím zprůměroval kolo:), protože jsem před tím kousek šel a povídal si s ultra Milošem, viděl další známé, Roberta O., Petra H., Ivetu B... Teda některé jsem v pláštěnkách a kapucích přes zamlžené brýle poznával těžko, ale nakonec na podobné podniky chodí hodně podobná parta "šílenců", tak je člověk pozná i v převleku...

Nakonec ranní cesta do Anglie byla i tak poznamenaná zmatky a krátkým spánkem, nemohl jsem najít telefon, odjel jsem bez něj, abych jej našel při bezpečnostní kontrole ve svém kufru:)... Autobus z letiště místo tří hodin jel skoro čtyři, tak jsem jen odhodil kufr a šel předstírat inteligenci. Před chvílí jsem přistál a budu horko těžko přemýšlet jak do pár zbývajících dnů s rodinným víkendem (= bez běhu), nacpat trochu rozumnou kilometráž a v pondělí začít ten svůj bežecký den nějak znova a lépe...:).

Známí i (zatím) neznámí mě mají za děsného drsňáka, typu Frajer Luke... který s úsměvem jde do boje, na který nemá:). Nejsem drsňák, jsem nadšenec! Pravda je, že teď nejsem ani fyzicky ani mentalně připravený na 250 km ve svižném tempu:), ale pilně a postupně na tom pracuji. V rámci možností. 

Určitě budu v české Spartatlonové skupině nejen ten výrazně nejstarší, nejpomalejší... ale i jeden z těch nejsmířenějších s případným/očekávaným neúspěchem, ale přesto bojujícím ze všech sil... Možná, že skléróza a počínající problémy s pamětí mi pomůžou zapomenout, že na to nemám a do Sparty nakonec doběhnu. 

Všemu zdar! Zapomnětlivosti a ultra zvlášť!

12:)