Ledopádová "stovka", jako akce SWAT:)

Moje účast na Ledopádové stovce, byla do poslední chvíle ve hvězdách... Proto jsem se nakonec ani nedomlouval s nikým na společné cestě. Nechtěl jsem ty šoky kolem sebe na nikoho přenášet:). Plán zněl jasně -- když všechno půjde, v pátek pozdě odpoledne sednu do auta, přijedu sólo na start - sejdu se s Malým medvědem, odběhneme závod, maličko se zkulturníme a vyrazíme zpátky. Žádný velký polehávání:), doma na mě čeká práce a Deri:)...

I od mojí trenérky jsem měl jasné pokyny... Žádný velký závodění, je to těžký závod, hlavně se nezranit. Pojmout to celé jako kvalitní a potřebný trénink. Nikde se ale zase zbytečně nezdržovat, vyzkoušet seběhy, posílit nohy a mysl:). Moje nejmilejší to celé shrnula -- Hezky běž! Nijak se neloudej, už se na tebe těšíme..

Díky skříni je balení rychlé

A tak v pátek v pozdním odpoledni rychle cpu věci do báglu a do příruční tašky. Ještě spěchám rychle vyvenčit Deri, a tak žádný div, že vyjíždím o hodinu později, než jsem chtěl. Nepřevlečený, ve "psím" oblečení, nemám ani na nohou běžecké ponožky, ani vodu v lahvích. Dvakrát se vracím a vystupují z auta. Jednou pro hůlky a podruhé pro celý batoh s věcmi a lahvemi na vodu:). Zaklínám se svojí nejsilnější mantrou "Nejhorší je smrt z rozděšení":) a razím směr Mikulášovice. U Ústí jsem skvěle zabloudil. U rozestavěné silnice mě navigace tvrdošíjně nechá po okreskách objet okruh a znovu se vrátit před zákaz vjezdu. Mělo mě to varovat:). Moje přiblížení do cíle připomínalo Švejkovu cestu do Budějovic. "Teta Garmina" -- jak navigaci důvěrně oslovuji -- mě protáhla lesy a úzkými asfaltkami, neobydlenými končinami. Najednou vidím cedulku Mikulášovice10 km. Uff, to stíhám.. Po chvíli zabočíme zase do lesů.. Po čtvrthodině jízdy jsme v civilizaci a v ní cedulka, Mikulášovice 12km! . Ještě, že 12 je moje šťastné číslo, jinak by mě asi museli křísit.:)

Ve 20:50 zastavuji na parkovišti u potravin a začínám shánět školu a Malého medvěda. Ten mi naštěstí vyzvedl čip, takže mám nakonec asi 30 minut na to, abych se převlékl, nandal věci do batohu, zjišťuji, že jsem si ještě nevzal běžecké boty:), hůlky a že nemám nic na pití v lahvích. Přes zástupy běžců na startu se rychle prodírám a sprintuji k autu... Zavírám auto, vybíhám ke škole a už začínají odpočítávat(!). Naštěstí proti Pražské 100 si už zkušeně domlouváme, že MM bude na konci startovního pole.. Na začátku běhu nemám upnutý batoh, nasazenou čepici, v zubech držím klíče od auta, na ruce a kolem pasu navlečené čelovky, zápasím s hůlkami..:) . Upadla mi jedna hůlka a mapka a kousek se pro ně vracím, což Tomáš vtipně komentuje, že bez kontrol by mě diskvalifikovali, ale že bez klíčů od auta bychom byli totálně v háji -- oba dva:).

Ale přesně jak jsem říkal.. Nejhorší je smrt z rozděšení:), a tak běžíme a postupně sbíháme lidi před námi.. Nasazuji si čepici i čelovku, klíče zatím zapínám do kapsy u bundy, definitivně je dávám na dno batohu až na cca 50 km.. Jo jo, doba je děsně dynamická:)..

První a poslední výměna ponožek

Olaf a jeho družina se asi na mě a podobné vyloženě natěšili.. a tak se můžu pocvičit v lezení po rozhlednách, žebřících, uvědomit si, že závrať je něco, s čím se -- slovy psychologů -- dá úspěšně "pracovat"..:). První část závodu je pěkně běhatelná, postupně stahujeme další a další běžce.. Dokonce ještě u 60 km běžíme na úrovni Jerryho a Kristýny, což mi přijde na trénink už hodně slušné tempo. Stejně jako Lotrando, který slíbil otci, že nebude pracovat a dostává odpověď, že kácení stromů není žádná práce, ale "šolíchání".. Tak já na svůj dotaz jestli už jsme nezačali závodit, dostávám od Malého medvěda ujištění, že jsme v tréninku a v hospodě zase nijak nespěcháme. Houbelec! :) ...

Nic neříkám, jsem doslova a do písmene praštěný. Asi na 20km jsem přehlédl silnou větev a naběhl na ní. Rána do hlavy jako baseballovou pálkou. Málem mě to omráčilo. Jako v komiksech vidím kolem svojí hlavy hvězdičky, chce se mi zvracet. Pomalu to rozbíhám, asi po minutě v seběhu si málem vymknu kotník. Bolest .. no jaxvinja:). Ale jak jsem se začal soustředit na bolest kotníku, přestalo se mi chtít zvracet a hlava přestala bolet:). Přesně jak radí přírodní lékař... Nejlepší na bolest hlavy je sníst dvacet sedmikrásek. Až budete zvracet ty sedmikrásky, úplně zapomenete, že vás kdy bolela hlava..:)

Roztržený nesmek

Závod nám krásné plynul. Jak říkám, první část připomínala pověstné Jarní Šluknovsko, rozbahněné louky a polní cesty... Několikrát sebou švihnu, jednou se mi podaří rozštěp, podruhé téměř dokonalý provaz mě ubezpečuje, že stařecká ztuhlost ještě není úplně definitivní..:). Pak jsme ale zabočili do ledopádové části a bylo mi jasné, že jakékoliv predikce času vezmou za své:). Myslím, že jsme vylezli (jako tradičně) na všechny žebříky, řadu z nich pro velký úspěch tam i zpět:), většinu schodů jsme také navštívili. S turisty se motáme na zledovatělých stezkách pokrytých vodou. Jak jsme na začátku trénovali povely "nesmeky nasadit", "nesmeky sundat".. tak Malý medvěd už v tom získal dokonalou bravuru, i já jsem se také posunul dál.. Poškozené lanko na jedné botě se konečně utrhlo:), takže nasazování vyžadovalo výrayně lepší grif:).

Když jsme se ještě proháněli s Kristýnou a s Jardou, tak si říkám.. Nějak to pěkně běhá, copak se asi (v rámci dobrého tréninku) zase po*ere?:) A taky, že jo... Nezahojené krvavé puchýře z Tbilisi se ozvaly silou troubení u Jericha.:).. Moje paní pedikérka, která mi ve čtvrtek ošetřovala nohy říkala.. Ty hluboké puchýře nebudu odstraňovat. Aby vás to neomezovalo v běhu. Budou vás trochu chránit. Ale pokud se přesto udělají puchýře, budou ještě hlouběji, pod nimi, bolavější.. Co na to říci, moudrá to žena!:)...

Ale v rámci tréninku? Co si přát víc.. Zase jsem se ubezpečil, že se s tím dá běžet přes 50 km a to je zjištění cennější než příslušná bolestivá zkušenost. Připadal jsem si jako masochista na výjezdním zasedání:).. V druhé půlce už jsem moc nemluvil, říkal jsem si svoje povzbudivé dop*dele, dop*dele, když mi puchýře úspěšně vyplnily boty, už jsem neměl další ponožky, rozhodnutí je najednou přirozené -- nebudu nic ošetřovat, boty sundám až v cíli:). Po cestě k cíli ještě řešíme tradiční matematické problémy, jako je přepočítávání km na trase ke kilometrům v itineráři.:).. Jak už je na těchto akcích pravidlem, původní délka 109.5km je v realitě 125km, ale jsou to koneckonců jen čísla:).

V cílové hospodě nám Olaf dává medaile, 32. místo je slušné, celkový čas 22 hodin je pěkný, velká spokojenost. Natlačíme do sebe dršťkovou polévku, a "hupky šupky" zpátky na start a do školy, převléci se a směr Praha! Pravda na začátku musím častěji zastavovat, ztrácím pozornost, ale nakonec v 0:00 zastavují u Tomáše v Kobylisích, o půl hodiny později jsem ve Stodůlkách. Nádherné vítáni s Deri, očistná sprcha a rychle ošetření nohou.. V posteli v magickém čase 1:12, co si přát víc??

Byl to hezky závod a slovy moji trenérky, hodnotný trénink!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a kamarádům -- zvlášť!
Znovu se potvrdilo, že nikdy nic není tak šílené, jak to vypadá... Hlavně klid. Nejhorší je smrt z rozděšení!

12:)
PS. Leden vypadal jako šílený měsíc a hle.. Končím s magickou kilometráži 544.5km. Většinou pomalé km, ale některé byly pěkně úporné..:)
PPS. Fotky si postupně půjčuji z internetu L100, snad se na mě nikdo nebude zlobit.