Jak jsem dětinštěl.. dětské zimní ultra, aneb trasa B, P107:)

Říká se, že muži ke stáru dětinští, vracejí se do dětských let… Ve vyšším věku se prý stáváme  podruhé dítětem. I když se bojím, že jsem ještě nestačil dospět, tak si myslím, že na tom něco určitě bude. Na posledním závodě sezóny na Pražské stovce, jsem jako správný „dětina“ usoudil, že „dětské ultra“, tedy trať B, 107 km mi bude stačit. I tak se budu muset snažit víc než o 106:), sto mílová trať v zimě, při krátkých dnech pro mě znamená dvě dlouhé noci. Navíc start trasy A je o půlnoci, čímž pádem nevidím tu nejvzdálenější (a pro mě tím tu nejatraktivnější) část trati, protože bude tma.. no jako v pytli.

Asi to máme všichni stejné, ale konkrétně já mám před koncem roku v práci pocit, jakoby to měl být konec světa. Všichni chtějí všechno pokud možno hned, nebo nejdéle do následujícího dne. U mě je to ještě umocněné tím, že kolegové průběžně sledují moje ultra registrace a před každým mým závodem vyžadují, abych téměř všechno rozdělané dokončil. Asi je to tím mým „stářím“.. nevěří, že přežiju ve zdraví, nebo že budu schopen po závodě zase pracovat…

Proto jsem naplánoval i logistiku k P100 ve svém tradičním stylu. Místo abych vyrazil v sobotu ve dvě ráno z domova na start, rozhodl jsem se obětovat významnou část čtvrteční noci práci a v Kácově si zajistit nocleh a vyspat se před závodem. To znamená ale pracovat v pátek do poslední chvíle a  abych se stačil zabalit, připravit a vyspat znamená to nejdéle kolem 5 vyrazit z Prahy.


Už sama cesta je dobrodružství, díky sprintu na metro chytám právě to poslední, kterým stíhám autobus na Hájích. Na přestup na vlak mám v Sázavě necelých 10 minut, přitom už uprostřed cesty máme zpoždění 8 minut a strýček google mi říká, že přesun na nádraží vyžaduje cca 5 minut chůze. Ale slovy básníka „slabý je ten kdo ztratil v sebe víru“,… vybíhám zkušeně, s taškou, s báglem a s navigací v ruce a s drobnostmi doslova v zubech.. Cimrman by ze mě měl radost. Přiběhnu, na kolejích stojí motoráček, který už už zavírá dveře. Zamávám na průvodčího, nastoupím, dosednu a jedeme.. Prostě ideální timing.

Ubytování mám kousek od startu a tak večer dvě rychlá piva, jídlo.. a před usnutím všechno nachystané. Oblečení, boty, hůlky, navigace.. mažu si vazelínou nohy a sýrem chleba (musím se hlídat, abych to nepřehodil) a těším se, jak se teď vyspím a jak si na trati B krásně odpočinu:).

Ráno jsem na registraci brzo, ať nevytvářím zbytečně fronty a stihnu si ještě udělat i barevný itinerář. Přijíždí Tomáš a s ním i neskutečný množství lidí, takže nakonec start je posunut až na 8 hodinu, je to škoda – obzvlášť v zimě je každá půlhodina světla znát. S Tomášem si domlouváme strategii.. Tedy já se ho snažím přesvědčit, že bychom měli zkusit jít aspoň trochu svižně a v hospodách zbytečně nezastavovat. Snad mě za to kamarádi z iTB neproklejou... Navíc už na startu je mi jasné, že jsem se neoblékl úplně optimálně. V zimním běhu mě vždycky děsí představa, že se obléknu moc teple. Zpotím se a je mi pak hrozná zima. A tak to velmi často přeženu do druhého extrému… obléknu se málo a pro změnu je mi zima hned.:).

Jak se začal zvedat vítr, hned jsem si vzpomněl na náš běh Sněžka-Jizerky, kde jsem měl na sobě podobnou „zimní síťovinu“ a byla mi zima jako v morně. Proto po startu se snažím(e) relativně svižným pobíháním zahrát a jde to. Za chvilku už mi skoro není zima..:).. Ale po pár kilometrech Tomáš hlásí problémy s nohou, obnovují se mu hluboké puchýře a že v nejbližší hospodě bude lepit.

V hospodě Tomáš zalepí patu, vdechneme malé pivo a běžíme dál, ale už pomaleji. Je to vidět, že Tomáše noha bolí. Já se v pomalejším tempu začínám klepat zimou tak, ze se bojím, aby mi nevypadly zuby a přemýšlím, jak to řešit. Snažím se udržovat pozitivní atmosféru a tak při seběhu z jednoho delšího kopce vyprávím nějaký veselý zážitek… Slyším, za sebou pravidelné poskakování a mám radost, že se Tomáš rozběhl, že moje veselá historka zabrala, že nálada je lepší .... a tak postupně zrychluji. Dole už běžíme celkem svižně, už mi není zima, radostně se otáčím, abych dopověděl pointu příběhu.. a zjišťuji, že Tomáš nikde a že jsem to celou dobu vykládal někomu úplně cizímu.:)... U další hospody se ohlížím, čekám venku pár minut, ale Tomáš nikde, vítr je neúprosný a tak běžím sám..

Bez ohledu na zimu (tedy chlad, kterého jsem si užil celkem dost) je to přesně to, co jsem potřeboval. Sice jsem zase dotrhal další HOKA boty (a do bot se mi dostávalo bočními dírami kamení, větvičky, bláto, listí.. prostě bordel. Přelepení scotch páskou (kterou mám vždy s sebou) trochu pomohlo, ale zase za stažení špičky platím odervanými nehty na palcích (ty puchýře zespoda nehtů mají sílu). Takže jsem po západu slunce přeci jen víc zpomalil, než bych chtěl. Taky hloupě jsem si vzal carbonové hůlky, co mě ničily život na l'Chappe Belledon .. i tady se mi nečekaně zavíraly, i tady jsem kvůli nim zakopl a natloukl si a výrazně pomohl nehtům k odchodu. Samovi S. muselo znít v uších..:) A jak jsem si v duchu nadával já.. no, na to by padlo celé stádo koní..:)

Stejně jako Cimrman i já jsem škudlil a bylo mi líto ty hůlky vyhodit. Ale teď už mi to líto není. Konec experimentů.. Ale protože bylo do cíle ještě daleko, byl čas na postupné smíření – hůlky vyhodím později a s láskou:), výrobcům nenapíšu osobní dopis, Samovi nic neřeknu:)… Prostě pohoda... S postupem času a s dlouhými zastávkami na čipových kontrolách (horký čaj dělá divy) je mi sice jasné, že nebudu v Modřanech před půlnocí, jak jsem si původně plánoval, ale o to víc jsem rozhodnutý tam být v „plné“ síle a zdraví. Tedy, jak se říká.. "v rámci možností." :)

Při noční části si blahořečím za domácí přípravu. Moje skvělá Severka (to jméno mojí navigace, Dakota od Garmin) mě velmi dobře provedla hodně problematickými úseky. Občas se mi zdálo, že místní strhali značky nebo dokonce v jednom úseku kus inovativně přeznačili, takže z plánovaných 107 je zhruba 110, ale to už tak nějak patří k podobným akcím. V Modřanech jsem krátce po druhé ráno, v posteli kolem čtvrté.. O ½ 8 už jsme s Deri na procházce a celou neděli se snažím rodině dokazovat, že jsem vlastně byl „celý“ víkend doma..:).

V pondělí má moje expedice z trasy B veselou dohru. Levý palec mi už tak otekl, že se nevejde do boty a v pauze v práci se rozhoduji pro rychlou operaci. Zrovna mám nohu na psacím stole a v potřebném soustředění si propichuji hluboký puchýř pod lůžkem nehtu, když v tom přichází studentka na konzultaci.. Scéna vypadá velmi sugestivně, při mých slovech „jen si vyčistím ránu a vymačkám hnis.. a hned jsem k dispozici..“ chudinka málem zkolabovala. Inu.. na dveře je dobré klepat, protože nikdy nevíte, co se za nimi děje..:)

Tajná kontrola Decathlonu

Všemu zdar, nadšenému pobíhání zvlášť!
Teď se teprv budu těšit na zimní pobíhání a začátek soustavnějšího tréninku.
Hezký druhý advent!
12:)

PS. Za P100 zaslouží tradičně absolutní dík obsluha na stanicích a skvělá stanice Decathlonu.. Myšlenka před volnou plání v silném větru na tajné kontrole podávat teplý čaj a rozdávat šátky.. to je nápad skoro na Nobelovku! Vážně.. díky všem..