Běh někam nebo útěk od něčeho?....aneb prosím o návrat k červené knihovně! .:)

Je jaro. Všude se vyrojily spousty nových běžců, často se parkem prodíráme s Deri přes hafo běhajících dvojic/trojic, často v gardu pes a  běžec.. Většinou se rozbíháme pomalu -- Deri musí v parku kdeco označkovat a já jako starší pán, taky začínám rozvážně. Vím, že závodit se často začíná až tak na 100km, tak kam spurtovat..:). Není divu, že už se mi několikrát stalo, že mě kolem běžící povzbuzovali, ať přidám/vydržím:), že ta radost z běhu přijde a že se dostanu určitě brzo do formy:). Souhlasím s nimi. Vydržet je potřeba:), i když -- třeba mi to nebudou věřit -- ale já běhám už několik let a stále "pro radost":), i když to třeba někdy drhne...

Už jsem vypozoroval, že na konci zimy a v předjaří se na netu objevují články -- nazval bych je "poučení z krizového období":) -- které kriticky hodnotí běh. Běh = útěk od života, šidítko a krátkodobé nalezení endorfinů... Běh, končící pro řadu nadšenců nefalšovanou kocovinou, zraněními, kolapsem, úplným vyhořením.. Nehodící se škrtněte. Aspoň tolik jsem pochopil z příběhů. Ta vyprávění (zajímavé, že často jsou hlavními protagonistkami ženy) mají velmi podobný scénář. Ženy (pro jednoduchost) v různém věku vypráví o tom, jak začaly běhat, třeba když je opustil partner, nebo když se jim něco zlého přihodilo, nebo "jenom" proto aby zhubly a našly si nějakou zábavu, smysl života,... V jistém smyslu červená knihovna postavená na hlavu. Nejdřív to nešlo, pak ale zvítězily, všechno bylo hezké a zářivé, dokonce začaly jezdit na závody, .. ale najednou se "něco" pokazilo, všechno bylo těžší, radost se úplně vytratila, nestíhaly.. až "to" na ně pomyslně všechno spadlo...

Tyhle smutné příběhy s "poučením" mě vždycky dostanou. Nemyslím to špatně, ale čekat, že těžké životní etapy se vyřeší jednoduše tím, že si obleču boty a vyrazím ven -- to funguje snad jenom v Hollywoodu. Běhání určitě pomůže si všechno lépe srovnat v hlavě, příjemně se unavit, je to svoboda sama o sobě.. Nikoho k tomu nepotřebujeme, ale zároveň můžeme i s někým sportovat, když je po ruce... Sama pozitiva a sociální jistoty, že? :).

Ale stejně jako ty nejlepší běžecké boty nepohladí, neuvaří kafe, nenakrmí dítě, nezalejou zahradu:), tak ani ten nejlepší běh/trénink sám o sobě nevyřeší naše problémy a životní kotrmelce. Možná ta zkratka běhání=spokojený život je podporovaná mezi běžci (ženami) marketingovými akcemi typu Woman challenge, kde podporu, trénink a publicitu získávají ženy s co nejšílenějším a nejdojemnějším životním příběhem... A následně se všechny ostatní dozvídají, jak běh pomáhá/pomohl srovnat si život, získat pozitivní přístup k životu, atd. Určitě ano.. ale nikdo neřekne, že si "to" musely/i (abych nás chlapy nevylučoval) vyřešit hlavně samy/i... Pak by se nestávalo, že řada následovnic, někdy i sami protagonisté těch příběhu píší svoje prozření/poučení a všechny běžce a pobíhače varují -- "Přestaňte tolik běhat, běh by neměl být útěkem, hledáním něčeho nedosažitelného"..."nejen běh, ale hlavně být fit, je lepší se projít a zacvičit si..".. :)..

Není to čistý "hejt":) z mé strany .. Já je všechny chápu a je mi jich líto.. Nicméně, jejich poučení o "útěku" a varování budí zase další vlnu úvah a zjednodušení o tom, že (větší množství) běhání škodí všem nadšencům (i blízkým dotyčného běžce)... Prý v běžecké posedlosti je běh jen náhražkou něčeho jiného.. podstatného... že je to zamaskovaný útěk z partnerských vztahů, od problémů..
A to mě vytáčí, protože tyhle řeči a zápisky přeneseně ohrožují leckde křehkou, ale fungující partnerskou symbiózu běžce-neběžce.:).
Proč třeba nikdo nenapíše poučení o vlivu koukání na televizi -- tady by se nabízela vděčná paralela o "přehlížení" vlastních problémů při sledování cizích příběhů?..:)..

Za sebe bych navrhoval a poprosil autorky o opravdový a nefalšovaný návrat k červené knihovně -- Schéma je staré, jako příběhy o lásce, všichni ho známe: Ona ho chce, on ji ne, pak obráceně, pak se oba nenávidí..:).. ale nakonec se sejdou ve šťastném obětí a v manželství a žijí spolu spokojeně až navěky. I když třeba v jejich vztahu bránilo to, že ona byla na začátku chudá a on byl jen prostý průvodčí, aby se v závěru potvrdilo, že ona je ztracené dítě naftového magnáta a on je synem vlastníka železnic, který pro svoje potěšení ve volném čase dělá konduktéra:)... Stačí jen drobně upravit a převést do řeči běhu. Například místo "žijí spolu šťastně až na věky" se dá klidně napsat "...A běhají si pořád -- kudy a kam se jim zachce..."..:)... Moc bych prosil o podobné modifikace.

Prostě tak. Většinou ani v běhu nic není tak zoufalé, jak to na první pohled vypadá, jen je potřeba se trochu (někdy víc) snažit.. Aby se i to štěstí přišlo podívat, jak nám to jde:). Miluju pohádky a rád věřím na šťastné konce. Proto, pokud to zrovna dobře nevypadá, tak určitě ještě není konec!! Nevzdávat to!

Všude je něco.. . Každý z nás s něčím bojuje... Na TGC jsem asi nějak špatně skočil/stoupl, možná hraje roli i drobné přetížení:) nohy, prostě šlapka mojí pravé-odrazové nohy při došlapu buď bolí nebo aspoň o ní vím. Je to taková tupá "skoro" bolest:). Ale léčím to. Jak jinak než pomalým během. S každým kilometrem je to lepší... Určitě!! :)... Jsem tradičně upnutý na svoji nejsilnější mantru .. "Pomalý běh léčí všechno"... Snažím se lehce držet kilometráž (minulý týden 120, teď 114).. Z pohledu léčitelského je většina mého pobíhání pomalého charakteru a dlouhých běhů tam moc nemám, i když by se také našly nějaké 30-40 km, občasné dvojsměrky a tak.. Ale musím pozvolna..

Jenže 9-10 dubna máme s TB běžet 24h. V téhle konstelaci si říkám nahlas svoje povzbudivé dop*dele, dop*dele, to bude nářez.:)... A zatímco si léčím nohu, tak se na mě valí ty smutné příběhy. K tomu poslouchám samá skvělá proroctví, jak špatně skončím a kdy se mi co stane:).. Už nechávám úplně stranou otázky "Co budeš dělat, až nebudeš běhat"?  --Trhněte si nohou, vážení..:).. pokud to půjde, budu se připravovat na to, až zase vyběhnu:).. a pokud ne? Tak budu dělat něco jiného, ale na všechno kolem běhu budu se štěstím vzpomínat! Heč!

Moje pracovní úsilí a celkovou situaci opravdu nejlépe vystihují horoskopy z minulého a současného týdne...

 

I když vím, že horoskopy jsou dělané proto, aby si v nich každý něco našel, tak mám pocit, že mě to v poslední době velmi dobře vystihuje. Je to teď náročné, ale řada lidí to má výrazně těžší, proto si vůbec nestěžuji... a v jednom mám naprosto jasno:). Rozhodně od ničeho neutíkám... a věřím ve šťastné konce!

Všemu zdar! Ultra a červené knihovně.. zvlášť! 12:)

PS. Zajímalo by mě, jak u vás, také jste předmětem "proroctví" a cílem "dobrých rad" ??
PPS. Ta 24h bude nářez! Ovšem, při své zvrácenosti musím přiznat, že se na ni opravdu těším..:).

Běh s něčím, aneb nácvik městského trailu s t-birdem:)

Tak mi konečně vyndali rovnátka, paní Milerová... Ano, ano stařík má "zachráněné" zuby (ještě mě jistě čeká několik sado-maso seanci u moji parodentoložky:), ale to se zvládne) a na delších ultra už můžu konečně jíst oříšky, mandle a chroupat M&M:)...
Ale protože každá cesta ke štěstí a pohodě nevede úplně přímo a může mít i delší odbočky:), tak i já mám zatím nařízeno přes den i na noc nosit speciální "dlahy". Trochu to celou radost nabourává, ale zároveň vytváří neskutečné okamžiky, protože s pevnou dlahou v puse šíleně šišlám, zapomínám na to a veselé příhody se rodí jako na běžícím pásu:)...

Jako ve středu po ránu. Běžím si -- jako obvykle -- do práce po náplavce.. Pohodička... Přede mnou omladina kouří trávu, oblaka kouře jako u dobře zavedeného amsterdamského doupěte:)... Jak už je mým zvykem, veden kouzlem okamžiku, hned to komentuji.. "Sákryš, to je kvalitní materiál.. to je síla!" Ale dlaha v puse moje slova částečně komolí, vyhýbám se při tom jedné psi hromádce, zakopnu a málem s sebou plácnu na zem. Skupinka se zboří smíchy, částečně zhulená v záchvatech smíchu vykřikuje... "Ty voe, to je kua dobrá tráva" :). "Ten prďola jen běží kolem a už je na hadry!" :)... "Ty sportofci.. nic nevydrzej".. hahaha.."Moc ti to nelítá, sokole!"...:). Neskutecnej zážitek! Směju se tomu ještě druhý den..

Ale když mluvím o běhu s něčím, tak si víc představují běh s batohem, ve kterém nesu něco užitečného, než běh s pevnou rovnátkovou dlahou v hubě:)... Ale ani to netrvalo dlouho. Nejdříve mi volá t-bird, že se mýlil ve svém plánu na ladění formy:)... že ještě tento týden musí kvalitně naběhat 140+ km a jestli bychom spolu nějakých 30+ nedali v pátek po práci, probereme novinky a tak... Inu proč ne:). Nakonec jsme se dohodli, říkám, že potřebují něco dopravit k Martinovi VP do Suchdola a... během pár minut mám v mailu trasu, která slibuje pro mě (od práce) cca 30km, pro t-birda (z domova) o 5km víc.

Trochu se toho bojím, t-bird zocelený běháním úseků na Průmyslové, Vinohradech, Malešicích a na části jižní spojky:) pobíhá a přebíhá viceproudové silnice se stejnou bravurou, jako se top čeští skyrunners řítí z kopců do údolí... Když jsem se mu svěřil se svými obavami, tak mi to vše začíná postupně vysvětlovat a zasvěcovat mě do tajů city-trailů:)..

Musím uznat, že Petr -- stejně jako Běžící Stín -- je rozený pedagog. Jeho ubezpečení, že poběžíme postupně a bezpečně berou po chvíli za své:). Vidím, jak t-bird svým nezaměnitelným kamikadze stylem přebíhá a probíhá mezi jedoucími vozy v páteční dopravní špičce.. Jsem z toho vyděšený asi stejně jako malé děti, když je straší čertem... A on mi nevzrušeným hlasem při tom sděluje svoje tajemství městského běhu... "Semafor má funkci jen navigačního světýlka, nenech se tím deprimovat, jsou to jen takové extra barevné baterky".. "Musíš vnímat situaci jako v savaně.. auta/tramvaje jsou zvířata a ty se mezi nimi pohybuješ... Takové podružné věci, jako značky, nebo semafory nestojí za to sledovat... V savaně si také nevšímáš stromů ... "Zvířata" jsou důležitější:)... Jinak bys žádné objemy ve městě nenaběhal. Čekáním na zelenou na semaforu -- běžec nevznikne!:).

Svoje stručné lekce prokládal velmi praktickými ukázkami.. Pobíhal a přebíhal přes viceproudové silnice, mezi jedoucími vozy a máchal přitom rukama jako vojenský regulovčík na cvičení Družba:). A já? Já za ním vlál vyděšený.. Na Klárově on vyspurtuje mezi auty, následně hodí ostrou zatáčku .. Autům jsem se ještě tak tak vyhnul, ale málem mi skočili na záda mládežníci nacvičující sestavu na prknech s kolečkama..:)

Prostě ještě teď se potím, když na to vzpomenu... Myslím, že se budu nejmíň měsíc v noci odkopávat..:). Bylo to na podobně úrovni jako Stinovo školení -- jak běhat trail v Novém Mexiku, jak se přeskakuje/obskakuje chřestýš, jak ignorovat kojoty a supi, atd:).
Za takový malý vrchol považují noční běh po (neexistující) krajnici rušné silnice tuším k Nebušícím v nepřehledném úseku a v páteční večerní špičce. Nutno dodat, že t-bird navíc neměl čelovku, takže z mé strany to bylo opravdu hard-core.

Naštěstí jsme na vrcholku odbočili na polní cesty a o km dál -- na trase Šutru (a okoloběhu) -- se setkáváme s Martinem VP. Představte si to... V ústrety vám běží "občerstvovací" stanice. To je myslím sen každého běžce.:). Martin zastavuje, zdravíme se, Vyndává z batohu rohlíky s máslem a se sýrem, banán, miňonky a každému dává do ruky jeden Radegast. Popadnu Radka a začnu ho hned otevírat.. Jenže.. zrovna v tu chvíli si uvědomím, že mám vlastně "suchý" měsíc. Ajta krajta! S díky předávám polootevřené pivo Martinovi.. a pochválím se Kantovým citátem ..„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ :) .. No nicméně, za tohle jsem patřičně trpěl:), musel jsem sušit hubu až na Palackého náměstí, kde rychle v pizzerii u metra piju dvě třetinky Birrelu, zatímco t-bird si dopřává točenou 12:).

Tam už se ale výrazněji posunul čas (i kilometráž), silněji se ozývá naražená/pohmožděná šlapka pravé nohy... Uvědomuji si, že jsem slíbil svoji nejmilejší manželce, jasné slunéčko, že do 9 jsem doma:)... Ale co.. vydávám se na cestu domů.. před Barandovským mostem v kouzelných 21.12 posílám pozdravnou SMS, že tak za hodinu jsem doma:)..

Když zastavuji u silnice na kraji parku.. říkám si, je to přeci jen krása.. ten běh s něčím:).. Okamžik, kdy i to moje pobíhání přestává být samoúčelné, ale plní "přemísťovací" a "zásobovací" funkci.. Navíc pořád vnímám ten okamžik, kdy jsem na Palackého s pobolívající nohou mohl vlézt do metra, a přesto nevlezl, že? ... Nicméně, vědom si toho, že běžečtí bohové občas na mě kouknout, co dělám a jestli si moc nesviním svoji karmu:) -- tak jsem doběhl až domů, ani kousek si to nezkrátil..Nakonec jsem potěšil i svoji trenérku, která mě nabádala, abych nepropadl svoji kilometro-mánii:) a začínal po TGC s delšími běhy postupně. Rozhodně ne moc nad 30. Zastavil jsem asi 200m od domu, na počítadle kouzelných 39.99... Aspoň tady jsem slib splnil, když už jsem se domů dostal o víc jak hodinu později než jsem slíbil...

Inu.. nikdo není dokonalý:).

Všemu zdar! Běhu s něčím, kamarádům.. a ultra..Zvlášť!
12:)

Život je loterie:), aneb naším radostem (a šílenostem) vstříc...:)

(Běžecký) život obyčejného pobíhače (anglicky mid-pack runner:) ) je skoro vždycky loterie... Ne všechno se nám podaří, a často -- díky přihlašování do velkých a legendárních závodů -- je to loterie doslova a do písmene. Ale mně se to líbí. Výsledky beru s potřebným dílem fatalismu, což mi ale vůbec nebrání si všechno užívat na plný pecky. Logicky, při rostoucí popularitě ultra je průměrný pobíhač mnohokrát neúspěšný, než se zadaří a vytáhnou nás v loteriích:)... Na druhé straně to přináší i výhody. Ta radost, když se na nás dostane, že? :) a pak .. Když to nevyjde, tak jsem pokaždé přesvědčený, že mi touhle cestou běžečtí bohové dávají jasně najevo, že si "přejí":), abych byl "někde" úplně jinde.. A proto mám vždy v zásobě nějaké jiné "přání", jinou (angličané by řekli výzvu, my říkáme) "šílenost":).

A proto, prosím ...přátelé, kamarádi a všichni co sem zavítáte a sledovali jste to ... Přestaňte mi posílat kondolence k nevytažení v loterii na Spartathlon:). Přestaňte mě litovat... Upřímně, v osudí byla řada lepších běžců -- i když věřím, že bych taky velmi statečně bojoval.. Ale všechno má svůj důvod. Jak jednou vtipně a moudře podotkl Běžící Stín, s těmi závody/loteriemi je to jako s ženskejma. Když dostaneš kopačky, tak máš dvě možnosti. Můžeš tu dotyčnou začít pomlouvat, jaká je to děvka a coura, a všem kolem říkat, že jsi o ní vlastně ani nestál..:).. Nebo se nad tím zamyslet a poučit se z toho. A než se o ní (nebo nějakou o jinou) pokusíš znova, tak se víc zasnažit.. nebo se alespoň trochu lip oholit:). Tak tak..

Sice závodím proti silnému proudu času:) a těžko říci, co bude příští rok. Ale určitě se o některé závody budu snažit opakovaně. Na druhé straně krásných závodů, které jsem neběžel a kam se (zatím) dá dostat i bez loterie je tolik, že by mi vytvořily nabitý běžecký program skoro do 80:) a to vůbec neberu v potaz, že vznikají nové (a hezké a náročné) závody... Proto jakékoliv litování fakt není na místě, beru to sice jako drobné nepochopení mojí životní filosofie:), ale také jako velký projev přízně a kamarádství.. I když jste s litováním mimo, přesto všem děkuji a vážím si toho...

V běžecké hospodě tento týden jsem se snažil maximálně naslouchat, co nejméně všem vyprávět "svoje" zážitky:), navíc držím "suchý měsíc", tak ať jsem spořádaný na všech frontách:). Celou dobu jsem přemýšlel o diskusi, kde končí motivační (blogerské) zápisky a začíná ryzí exhibicionismus:). Jasně, všichni, co si píšeme, jsme jistým způsobem exhibicionisté -- někteří více, jiní o trochu méně -- veřejně se odhalujeme a říkáme na sebe .. no skoro všechno a já někdy i trochu víc:). I když by možná obrazová verze:) moji cesty z gauče na ultra mohla některé (zatím ještě) gaučové povaleče třeba motivovat... Přesto nevidím důvod ukazovat fotografie, jak jsem se změnil z roztékajícího se 45-letého obyvatele židle a gauče na normálního -- sice o 5, 6, 7 ... let staršího, ale výrazně pevnějšího chlápka:).

Tak jako tak je dobré si s odstupem času všechny svoje změny a posuny uvědomit (a pochválit se).:) Například nedávno mi přišel na revizi komína tlustý kominík, co neprolezl (širokým) okýnkem na střechu.. A já, bez jakýchkoliv problémů, hupky šupky, už jsem byl na střeše a na štítu a vymetl jsem si (sám) komín.. [samozřejmě zaplatil jsem kominíkovi za vyčištění komína i za jeho revizi:)].. Potom jsem si uvědomil, co se stalo, jaký to byl vlastně -- z dlouhodobého hlediska průlom. Totiž před tím, než jsem začal běhat (a běhat v horách), jsem měl problémy stát i na třetí příčce štaflí, při mytí oken a sundávání závěsů..
Stejné pocity jsem měl i minulý týden na TGC, i tam jsem moc dobře věděl, že proti loňsku jsem běžel v místech, kde jsem dříve "šel", protože jsem se "necítil" dobře.. A přitom normální lidí, co běhají v horách (nemluvím o horalech a horolezcích) ten šikmý sráz na jedné straně stezky vůbec nevnímají, kouknou na cestu ... vidí jeden kámen tady, druhý tam.. hup hup a jsou pryč:)... Tak "tam" ještě zdaleka nejsem a asi nikdy nebudu:), ale věřím, že se mi podaří se třeba ještě zlepšit...

Dnešní ranní (mrazivá) náladovka..:)

Ještě k tomu exhibicionismu:). Někdo může vnímat naše úsilí o náročné závody jako jasnou formu exhibicionismu. Kdoví? Hodně jsem o tom přemýšlel, dost kilometrů na to padlo:)... Jsem si ale jistý, že to všechno primárně dělám hlavně kvůli sobě, kvůli krásným horám, kvůli svým pocitům a sebeuspokojení [i když upřímně přiznám, že pochvala od ostatních taky potěší:)]. Nicméně, jako tady nebudu ukazovat fotky vývoje svého břicha:), tak se budu snažit nepsat moc dopředu o svých šílených plánech.. Stejně si to sem napíšu těsně před nebo hned po akci, případně to vyjde na povrch samo od sebe, ale budu se snažit mlčet:). Má to dvě výhody -- jednak mohu svoji nejmilejší manželce s klidným svědomím říci, že jsem se nepřihlásil, aby mě dopředu někdo obdivoval a poplácával po zádech -- jak je stařík statečný:) [nebo že nemám záklopku:)] a zároveň si svým bobříkem mlčení zvyšuji šance, že se třeba na ten běh dostanu..:).

Mimochodem, zajímalo by mě, jak vy a exhibicionismus? Jak si myslíte, že vás a vaše úsilí/"šílenosti" vnímá okolí, kolegové a rodina?

Tak jako tak, běžeckým exhibicionistům zdar!:) Ultra zvlášť!
12:)

TGC po druhé a líp, aneb návrat na Velkého kanára..:)

Naše užší skupinka, pracovně nazývaná jako HCiTB mi přijde natolik kompatibilní, že absolvovat závody, noční akci nebo jen nějaké delší proběhnutí s kýmkoliv slibuje pohodu a příjemné zážitky... Výlet na velkého kanára s Martinem VP, mým "nepřímým" bratrancem:).. nebyl žádnou výjimkou.
Doba i atmosféra je velmi tolerantní a tak už na letišti jsme se coby dva starší muži společně cestující na Kanárské ostrovy kvalifikovali:)... Jak obsluha přepážky, tak i letušky a stevardi nám bez mrknutí oka přáli příjemnou společnou dovolenou. Láska kvete v každém věku a napříč všemi genderovými skupinami, tak proč se tomu bránit a zbytečně něco vysvětlovat... S MVP jsme proto náš výlet pracovně nazvali Kocourek a Koblížek na cestě za sluncem:).. Když mě ještě Martin upozornil, že hned vedle našeho komplexu je oblíbený gay resort, vše bylo ještě jednodušší... Bylo mi jasné, že úspěšné reprezentaci iTB nic nestojí v cestě..:)

Všechno šlo jako na drátkách. Navzdory rannímu delšímu venčení Deri, posledních příprav na cestu a ještě dodělávek v práci -- jsem na letišti na minutu přesně; skoro jako bájný Shinkanzen:). Proto zahajujeme cestu stylově v leteckém salónku ... S obligátním iontovým nápojem, jak jinak. Dobře reprezentovat klub, jak víme je nejen čest, ale obnáší i jisté povinnosti:). Letadla krásně navazují i autobus v Las Palmas, a tak krásně stíháme v Maspalomas registraci i pasta párty s nezbytným pivem.. Jíme a pijeme, jakoby to bylo naposledy v životě:).

Jak říkám, všechno šlo tak hladce, až jsem čekal, kdy se něco zadrhne:). A taky ano -- Při příjezdu na "ubytovnu":), zjišťujeme, že přesto, že jsem nahlásil pozdní příjezd, na recepci nikdo není, ani nikde nemáme klíče.. Ovšem tady se -- jako při každém "ultra":) -- ukazuje pravá síla zkušeností (bydlel jsem tu v loni) -- a tak celkem snadno pronikáme do komplexu a já rovnou jdu do vnitřní skryté restaurace, s pomoci místních nakonec je voláno obsluze/majiteli na mobil.. Za pár minut získáváme klíč od pokoje a přístup na Wi-Fi a úspěšnému začátku dovolené skutečně nic nestojí v cestě:).

Druhý den už si jen kontroluji bágl, povaluji se, pospávám a mentálně se připravuji na závod.. Probíráme s Martinem naše strategie na závod..Čtu si vzkazy kamarádů, známých, připomínám si rady trenérky a Honzy Bartase:). Dovolím si kousek citovat.. 

"Rád bych ti řekl, aby ses přestal šetřit!!!! Osobák na půlmaraton mám o 2 minuty lepší a na maraton o 3. Což znamená? Já dal TGC za nějakých 19:06, takže ty máš nárok o necelých 10 minut zpoždění - tak tě čekám v 19:20, nejpozději v 19:30 v cíli!!! "




Smál jsem se ještě hodně dlouho. Každý ví, že dobré časy se dělají v sebězích, navíc HB je nadšenec/šílenec v dobrém slova smyslu. Ale protože i moje trenérka mi kladla na srdce, abych se tolik nešetřil a trochu víc závodil -- tak si na startu v Agaete tentokrát stoupám nikoliv na konec startovního pole (ale asi do 3/4), tedy doprostřed zóny 20+hodin. Vím, že po krátkém běhu městem následuje dlouhé stoupání povětšinou užšími cestami, kde předbíhání stojí hodně sil.

A tak se snažím, běžím co to dá, ale o to horší je pohled na časomíru a porovnání s loňským mezičasem -- je to vyloženě frustrující.. Vždyť jsem tomu dal takové úsilí, teď se snažím jako pako a mám výrazně horší čas. No to bude průšvih, to abych zapomněl na zlepšení času, získání kvalifikace na WS. Ale oklepu se, vím, že je příliš brzo na 130km trati něco hodnotit po 10km. Podle plánu a rad běžím noční seběhy téměř stylem Honzy Bartase ("No tomorrow"), tedy v modifikaci dědy Lebedy:).. Lehce poprchává, mlžný opar kolem, zamlžené brýle a osmekaná trať zvyšují technickou náročnost ještě o další stupeň.. Přesto a nebo možná právě proto získávám další místa k dobru. Přibíhám do Fontanales, místa startu 84km trati ještě před startem. Teď mi dochází, že jsem výrazně napřed. Přeci to údolí před tím jsem fotil vloni už za plného světla.

Přibíhám ke stanici, sleduji zástupy běžců, pískám a křičím "Veverko drž se!!".. "Veverka expres je zase pohromadě!!".. A jiné motivační pindy:). Organizátor si mě všímá a dokonce nabízí mikrofon:), ale odmítám.. Konec konců mě jistě Martin při cestě do Teroru brzo předběhne.. Za chvíli zažívám masakr:).. Asi za 30 minut mě dohání čelo závodu na 84km a vychovaně pouštím sprintery dopředu .. Nicméně každé ukročení stranou znamená nejen ztrátu rytmu, ale vždy pár minut zpoždění ... A tak ztrácím proti své nejlepší pozici 11 míst, než se dostanu do Teroru.

Tam už tradičně hledám místo, kde si koupím pivo. Chladnou noc s drobným deštěm jsem běžel v tričku s krátkým rukávem, přeci jen běhy v mrazu v "zimní" síťovině:) nesou zasloužené ovoce.. Ale teď už se začíná výrazněji oteplovat, žaludek protestuje a křičí jako silný alkoholik.... "Pivo, pivo" !!:).. Restaurace i krámek jsou ještě zavřené, jdu zkusit cukrárnu:). Bez skrupulí předbíhám frontu místních a německých turistů čekajících na ranní kávu a cukrovou nadílku.. Omluvně vysvětluji, že jsem na závodě a kupuji dvě plechovky piva. První beru na ex, ve stylu soutěže dvě piva do dvou minut:)... Objevuje se nějaký místní reportér (ověšený fotoaparáty) a obdivně říká, že takhle pít umí ve městě málokdo... Beru to s rezervou, jsme přeci jen v cukrárně:).. A snažím se vysvětlit, že tohle umí u nás kdejaká malá holka:). Poděkuji, pozdravím, se zvednutou plechovku piva zapózuji pro fotografa, ve dveřích otevírám pivo a dopíjím jej jen pár metrů před cukrárnou. Reportér lituje, že si nezapnul video, prý by to byl hit místních stránek:). Jestli bych ještě jedno nevypil na kameru?:)... Zodpovědně odmítám.. Nemám nejsilnější žaludek, navíc závod je teprve v začátku:).. Přede mnou dlouhá stoupání .. A hlavně -- žádné zdržování, nechci minout okamžik, až mě bude předbíhat Martin. Chvilku si popovídat a pak zase každý budeme bojovat svůj závod..

Začínám stoupat do kopce, pořád se ohlížím a říkám si, jestli jsem nepil to pivo v Teroru přeci jen pomalu.. Jestli mi Martin neutekl tam? Ale kdepak!! V kopci, jestě na schodech, ho vidím podle mnou a zdravím ho silným hlasem:).. Za chvíli jsme spolu, svorně zanadáváme na komplikace po startu ve Fontanales, ale už je čas Martina vypustit.. Jde v kopci jako čerstvě namazaný stroj a mně to přeci jen trochu drhne:), nebo mi také mysl říká .. Klid.. Opatrně.. Máš náskok..

Abych vysvětlil -- jak jsem si dělal kontrolní mezičasy, tak jsem se domníval, že odpovídají času v závodu a ne času na hodinkách -- a protože se startovalo v 11 večer, mám proto proti loňsku asi 1.5 hodiny náskok.. Závodní motivace tím pádem trochu ustupuje do pozadí:), teď to pivo a kousky jídla udržet v sobě ... možná by taky nebylo od věci sundat čelovku, aspoň z hlavy:) a nasadit "nevěstu", tedy Sahara kit na hlavu.

Daří se mi to až na další stanici:), zpomalil jsem a výstup na Garaňon absolvuju v plném slunci a silném vedru.. Kdybych tohle čekal, že? To bych se asi kousnul:) a pak se léčil v útulném prostředí G. Tak tak.. To je krásné na ultra, že všechna ta "kdyby" tady vyznívají ještě veseleji než v normálním životě. A tak jdu, co noha nohu mine, rozhodně hůř než vloni.. spálené ruce od slunce, s ostře vypálenými rudými pruhy mě utvrzují v tom, že boj o metu 27 hodin bude ještě náročný:).
Ale co mi přijde na ultra nejhezčí je to, že i když to vypadá, že se všechno hroutí a v popel obrací.. tak tomu ani zdaleka tak není:).. Nesmíme tomu podléhat!!!  Najednou v sobě nacházím sílu a říkám si nahlas.. Půjdeš to klidně ještě hodinu.. Až tam budeš, tak tam budeš.. Pak se sebereš a poběžíš dál. Je to tak, jak to je.. A bude to tak, jak to bude:).. Jen je potřeba tomu dát maximum.

Nakonec jsem skoro o 1:45 dřív na vrcholku Pico del Nieves a čeká mě dlouhý seběh do Tunte. Tady jsem si paradoxně věřil.. Odhodlán i zvracet za běhu, kdyby to bylo nutné (nebylo), horní část běžím velmi konzistentně a zkušeně. Přicházejí tradiční "Tatranské chodníčky" a ... najednou jsem konfrontován těžkou otázkou.. Jak moc si věřím, jak moc chci riskovat? Vidím kolem sebe několik nepříjemných zranění .. Vyražený zub, ošklivé pády, .. A pak si srabácky řeknu.. Honzo, cíl je jasný. Nerozšířit řady zraněných běžců.. Zlepšit se o hodinu a zajistit si kvalifikaci na WS:). To teď všechno držíš ve svých rukou. Hlavně klid. Zbytečně neriskovat.. Poběžíš, až to bude možné..

Nakonec se dostávám i v dlouhém seběhu do Ayaguares do vláčku.. Nepředbíhám.. Asi bych něco běžel rychleji, asi bych jedl a pil:).. Takhle poskakuju a jdu, ale blížím se k cíli.
V autobuse a na startu mě zdravil jeden německý běžec z loňska.. Hned mi vykládá, že organizátor vyslyšel stížnosti a modifikoval cca 9km doběh vyschlým řečištěm a dalšími asi 3-4km ve vybetonovaném korytu řeky. Neznám nic lepšího:). Podle mých zkušeností z Magredi soudím, že mnozí ředitelé ultra závodů na jihu trpí "říční" úchylkou., jinak si to neumím vysvětlit:). Kdyby mi to Germán nevykládal, tak by se mi ta pakárna daleko lépe snášela:).. Takhle jsem pořád čekal, kdy se to zlepší .. A ono nic:). Tedy vlastně modifikace byla hlavně v tom, že se z vybetonované části extra 2x vylézalo a zase slézalo:). Tam jsem aspoň mohl udělat dobrý skutek a pomoci jedné běžkyni s totálně odrovnanýma nohama:). Vyslechl si stížnost jednoho spolu-poutníka na špatnou kilometráž, například ještě v korytě řeky jasně zářilo znamení 1km do cíle.. Ale bylo to minimálně 1.8-2.. Ovšem my, co jsme zocelení občasnými Olafokilometry.. My si jen řekneme.. Až tam budeme, tak tam budeme..:). Konečně se drápu z řeky a znova mě překvapuje, že beru hůlky do jedné ruky a nad poměry rychle, řekl bych "závratnou" rychlostí asi 6minut/km:) se řítím do cíle.. V posledním úseku tak předbíhám jednotlivce i malé skupinky.. Sílu a zaťaté pěsti si vychutnám v cílové rovince. Co víc?  Martin i když doběhl o víc jak tři hodiny přede mnou na mě čeká v prostoru cíle a zachycuje můj doběh.. Bereme taxík na hotel.

Užíváme si tu sílu.. Vzájemně si gratulujeme. Martin běžel nejen famózně, ale i skvěle zachytil atmosféru závodu.. Když v pondělí před čtvrtou hodinou "spěcháme":) na ranní (dělnický) autobus na letiště jsme pořad plní zážitků. Bylo to krásné, všechno se podařilo.. Martin snad ve zdraví přečkal i všechna moje vyprávění..:)..

Všemu zdar! Ultra, kanárům a kamarádům zdar!
12:)
Adios! Vaya con Dios!!

PS. Nakonec jsem se zlepšil o skoro 2.5 hodiny [25:30], o 10% celkového času, 25. v kategorii M50, 332 celkově, 518 dokončilo, vyběhlo o 265 víc.  Děkuji všem za moc milé vzkazy a povzbuzování. Až mě to dojalo.. Fakt!!!
PPS. Nějaká další foto postupně doplním.. Martin má krásnou dokumentaci.. Dovolil jsem si použít i jeho video.. DÍKY Martine!