Happy goes lucky, aneb hlásím regulérní pokus o Grand Slam of Ultrarunning:)

Jak před časem prohlásil vtipně Běžící Stín, ďábel často s*re na jednu hromadu a že já jsem dítě štěstěny. Pět let jsem trpělivě čekal na svoji další šanci na Western States Endurance Run a letos mě před vánocemi konečně vytáhli. Sliboval jsem si, až mě vytáhnou na WSER, tak zkusím svoje štěstí a přihlásím se do zbývajících loterií celé série amerického ultra running Grand Slamu. Šance se dostat do všech čtyřech závodů je pro rekreačního běžce velmi malá a uběhnout Grand Slam je sakra těžké.. Ale už jenom se dostat na start všech závodů v jednom roce, zkusit svoje štěstí.. byl můj velký sen..

Celou dlouhou dobu jsem to držel v sobě, nikde jsem to neříkal, bál jsem se to jenom naznačit, abych ten sen nezaplašil. Každý, kdo mě zná, ví, že jsem hrozná slepičí prdelka:), všechno na sebe prásknu, o to víc bylo náročné udržet tajemství a neprozradit svůj velký sen. Až na vánoční hospodě a na POPu jsem nejbližším kamarádům postupně naznačil, že jsem se přihlásil i na Leadville (a napsal pro ně i svůj příběh, abych zvýšil šance na vybrání). Jakmile se uzavřely zbylé registrace, tak jsem prozradil, že Leadvillem to nekončí a že jsem hodil svoje jméno i do dalších osudí...:)

 
Opatrnost je na místě -- když jsem se před lety poprvé (bohužel neúspěšně) pokusil o WS, tak se najednou se s českými registracemi roztrhl pytel:). Proto jsem ani nepsal o ostatních závodech, jejich skrytém kouzlu a specifikách.. Víte například, že ve Vermontu se ještě stále běží společně s koňmi?, atd. :)

Dneska bylo poslední losování. V horách v Utahu o šesté hodině večer našeho času začali losovat vstupy do Wasatch 100. V podstatě jsem byl klidný:). Dobrá znalost pravidel, konzultace s ředitelem závodu mi dávala klid... Tedy klid.. Pravidla Grand Slam říkají jasně. Pokud závodník vyjádří svůj pokus a registruje se na Grand Slam, je přijatý do prvních tří závodů a dokončí je.. tak automaticky získává divokou kartu na závěrečný závod .. na Wasatch.

Ale kolem 9 hodiny večer si říkám, no tak mi nic nepřišlo, nevylosovali mě.. Kouknu na stránku, tam jenom odkaz na live stream loterie. Kliknu a vidím poslední tři, nikde seznam jmen.. a tak jen tak ze zájmu proklikávám náhodně sem a tam.. třetí kliknutí mě dovede do kouzelného času 42:00 minut. Po zamíchání osudí.. slyším Wow!!! From Prague, "Czechoslovakia", Jan H.!:) .. LOL. skutečně ta pravděpodobnost je 1/2. Buď mě vytáhnou nebo ne..:).

Jedna věc je veselá, sledoval jsem celkem zajímavou škálu reakcí na moji drzost:) -- se přihlásit do loterií -- a snít o získání a dokončení Grand Slam of Ultrarunning. Jak to, že první pokus z Čech nemá žádný elitní běžec, ale "kokos na sněhu":)...12Honza? No já pečlivě čtu pravidla, řadu účastí jsem vyseděl.. a hlavně.. Je to podobně jak v tom starém vtipu, kdy si chlápek stěžuje pánubohu, že všichni sousedi už něco vyhráli v loterii, jen on zatím nic.. a proto jej prosí, aby se to změnilo, aby pro něj něco udělal. V tom se otevřou nebesa, vykoukne pánbůh a řekne.. udělej taky něco ty pro mě.. Kup si los!! :)


Vzpomínám si, jak jsem před časem slyšel odpověď jedné -- také správně divné obyvatelky Stodůlek, se kterou se po ránu vždy zdravíme.. Já běžím do práce a ona se chodí koupat do rybníka uprostřed parku. Na otázku jedné důchodkyně, jestli jí nevadí, že na ní někdo může koukat jako na bezdomovce, nebo nějakou pochybnou osobu.. krásně odpověděla.."Když to chcete, tak je jedno, co říkají ostatní!!..:)

Je to krásný i těžký.. nejen na to natrénovat, rozložit síly.. ale.. přiznejme si to.. i vydělat peníze, protože ty čtyři cesty do Ameriky, i když bez jakéhokoliv doprovodu a podpory.. přesto znamenají extra náklady. Tady si celkem věřím.. nějak to logisticky zvládnout, naplánovat.. už mám na tři akce zajištěné hotely, mimo posledních dvou i letenky, přemýšlím, jestli to nespojit s prací, atd..

Ale teď už mi nezbývá než opravdu začít běhat! Moc díky všem za hezká přání a za podporu!
Všemu zdar! Našim přáním, touhám.. a ultra zvlášť!!

12:)

"Stomílovka" na aténském okruhu, aneb "modrým životem" k dalším loteriím:)!

Bez minimální podpory se mi nějaké rekordy dělají těžko:). Jsem absolutně neohebný starý chlap a třeba jen ošetření puchýřů po cca 100km u mě znamená tak zhruba 15 minut na jednu botu:), atd.:)

Navíc, jak jsme se dohodli s mojí trenérkou M., není to závod, na který by mě připravovala .. je začátek sezóny., byl jsem po P100 ještě pořád takový psychicky i zdravotně nalomený:), kašlal jsem a noha se léčila pozvolně.. 

Nicméně takové vhodné nakopnutí ve formě dlouhého tréninku přes noc,.. znělo jako ta správná volba:). Upřímně, začátek přípravy a logistika na závod byly z mého pohledu hodně punkové.. organizátoři neudávají jasnou adresu, ale popisují cestu ze zastávky autobusu, prý budou plakáty:) [nebyly:)], jako upřesnění dodávají, ze je to kousek od hotelů, co v nich vždycky spíme při Spartathlonu..:). No potěš koště.. 

Nakonec na letecké mapce okruhu nacházím GPX souřadnice a tak si mohu "objekt" lokalizovat. Z hotelu moudře beru taxíka, ale stejně letecký snímek a pomoc recepčního je nutná .. je to kousek.. 2-3 km, ale nevidím důvod šetřit těch pár euro (beztak bych je utratil za chlast a ženský), navíc nějak hloupě věřím, že aspoň zjistím, jak se to jmenuje, abych si mohl snadněji objednat taxi zpátky.. [nezjistil:)].

Přijíždíme k místu činu, ale v dané pozici "loňské" dráhy nikdo neběhá:)... Nakonec o ulici dál vjíždíme do komplexu starého letiště a po chvilce vidíme první běžce. Hurá! Trať v letošním roce je překvapivě kolmá na loňskou.. Probíhá se olympijskou halou na házenou(?), která je dost vybydlená:), ale tvoří krytou základnu 24h, zde jsou židle, stoly, občerstvení i časomíra. Z podlahy jsou vyřezané parkety a na betonu je podle mě vysoká vrstva stěrky, která se drobí na jemný prach a ten se zase při běhu krásně víří :).

Utěšuji se blízkosti moře:), mořským vzduchem, který je léčivý :), přitom poslouchám kolem sebe, jak v češtině, tak i v angličtině řeči o plánech spolu-běžců, osobních rekordech a týdenních objemech.. Klid Honzo! Nejsi tady, abys byl na bedně, ani aby sis udělal kvalifikační limit na MS.. :). 

Je to tvůj dlouhý trénink, je potřeba zase nastavit hlavu.. nabrat sílu.. a když to půjde a nebude to moc drhnout, tak se pokusit posunout osobák.. ale je to začátek sezóny.. žádná křeč .. hezky pozvolna.

V hale nakonec vyžebrám extra stolek a židli .. je tu fakt pěkná zima.. řekl bych tak o pět stupňů méně než venku. Zkušeně hodnotím situaci a říkám si, že pokud to jenom trochu půjde, žádné převlékání. Nemám tu nikoho a v té zimě bych zbytečně prochladl.

Ještě odcházím ke kiosku u hlavni silnice a beru plný batoh piv (ve finále jich bylo málo!), dvě velké fanty, o kterých vím, ze mají max cukru. A jsem připraven.

Na startu si stoupám moudře až ke konci, mezi starší a silnější, kteří stejně jako já už od pohledu nevypadají na 240+km.. a běžíme:). Navzdory zásadám a radám se stejně trochu nechám strhnout tempem závodu .. ale pití piva a (vynucené) pravidelné zastávky dělají svoje:), takže podle tréninkového plánu držím prvních 40 km za 4 hodiny, pak s jídlem, a s rozvahou probíhám 100 km za cca 11:11? Slovy, žádný reprezentant, ale slušný tréninkový tempo, to zase jo:).

V tu dobu jsem byl z české 24h výpravy na trati už sám. Oba sputnici:) ukončili ze zdravotních důvodů, Martinovi (po 37km) vadil prach v hale, Míru zradily u 80.km achilovky. Co mě dostalo, je, že to Martin po zhruba 4.5 hodinách to zabalil kvůli prachu v hale, ale sedí tu na židli a dává najevo, že umírá:). Já ho sice neznám, ale nechci někoho zachraňovat z alergického šoku, tak mu říkám, ať se jde se vyspat.. vedle jsou tělocvičny a extra místnosti na spaní, tam to bude lepší.. nebo ať rovnou vyrazí na hotel. Mezi kroužením se dozvídám, že M. má hotel až od zítřka, tak to prý tady musí přežít. OMG! To mládí.. Kdybych já takhle uvažoval, tak už snad nejsem na světě:). 

Jako správný Honza (co v pohádkách dělá dobré skutky) mu podávám plastový klíč od svého pokoje a říkám, že tam jsou dvě postele, ať se vyspí a po ránu mi sem dorazí vrátit klíč.. že asi nepůjdu do úplného konce.. a tak ještě v předvečer s dobrým skutkem (modré okénko) si tak v duchu říkám, jestli to zase není rouhání, aby se mi nic nestalo, když jsem svoji tradiční zálohu/podporu nechal někomu jinému. Navíc s takovým číslem, že? Pro vysvětlení dodávám, že mám číslo 44 (stejné jako na P100), které, jak známo, má silně negativní efekt [Od svého japonského pobytu dobře vím, že číslo 4 je to horší než u nás třeba 13, řada hotelů nemá 4. patro, atd., protože číslo 4 se vyslovuje stejně jako slovo smrt] prostě 44 je jako dvojitá smrt..:)

... ale zatím přidávám kilometry jeden po druhém, po 50 mílích (80km) nechávám vzkazy svým blízkým a pár kamarádům, s tím, že se ozvu buď po 100 mílích nebo až skončím, podle toho, co přijde dřív..:). Aspoň pro běžce mého typu to rozhodně není trať na rekord— ostrá zatáčka v půlce, kterou já hloupě neobíhám velkým obloukem, ale ostře [zase jsem se něco naučil:)]... stále stejný směr... zázemí v mrazáku:), ale pořadatelé a atmosféra jsou naprosto skvělé!! Navzdory všemu, já mám tyhle nadšené běhy rád..

Ale asi po 12 hodinách je mi bohužel jasné, že mi za chvíli dojde pivo, pokud ho nebudu výrazně šetřit..:). Udělal jsem stejnou chybu, jako Běžící Stín na šestidenní:). A výsledek se dostavil.. začínám zpomalovat víc než bych chtěl, ale pořád šance při konzistentním běhu na rekord existuje... Ale když jsem na 140 km posledním zoufalým :) lokem dopil poslední pivo.. pár koleček potom, co jsem lepil nohy a ztratil přes 20 minut.. jsem se vrátil k radám trenérky M. a mantře.. “je to trénink, není to tvůj vrcholný závod o co se snažíš..” a rozhodl se ho ukončit po 100 mílích. 

Jednak abych šetřil nohy a tělo a jednak abych měl u svého jména zaznamenaný poslední okruh s rozumným časem, který mi může případně sloužit jako čerstvá rychlá sto mílovka do kvalifikace..

Jasné, poslední dvě a něco hodiny už jsem skoro rozvážně chodil. Vyhlížel Martina, kde je, proč tu není? Potřeboval bych se dostat jednoduše na hotel, když už tam na tajňačku spal:), nechci tady v zimě trčet a čekat na něj..:(,. Na dálku si vyměňuji vzkazy s Petrem V. , jestli někdo ze spartatlonistů nemá jeho číslo, ale marně.. Už jsem dávno v cíli, zmrzám v hale a částečně se ohřívám venku. Ale se stářím jde zkušenost a tak po víc jak hodině čekání -- v pravdě na Godota (který taky nikdy nepřijde) -- jsem se rozhodl kašlat na utajení s extra hostem v pokoji :), nechám Martinovi na jeho kufru svoje telefonní číslo. 

S pomocí domorodců, [kteří, jak zjistili, že jedu na pivo:) mi děsně fandili] si zajistím taxíka... sice mě nejdříve taxikář ani s oklepanými botami nechce do auta, ale slušná prosba a pár euro dělají divy.:). 

V hotelu nechci lhát (ale zase na sebe nechci prásknout pravdu a platit za extra hosta), tak jen říkám rozumnou verzi, že jsem kolegovi půjčil klíč, něco potřeboval, já skončil dřív.. a asi jsme se minuli. Ať mi prosím půjčí duplikát, že klíč během hodiny-dvou vrátím. Dorazím na pokoj, kde nacházím M... no, no.. Asi dostatečně nepochopil, ze jsem to s tím, aby mi klíč po ránu vrátil myslel opravdu vážně:). [Na letišti mi pak řekl, že měl v dětství astma, ale že takovou reakci nepamatuje roky. Inu mládí. Příště léky s sebou!:)]

Jsem na hadry, kulhám jak čert s čerstvě nasazenou protézou kopyta -- na levou nohou nemůžu skoro chodit, jak jsem tam přes hodinu mrzl, tak jsem celý ztuhlý, ale to nevadí.. Věřím, že se vyspím, kritická místa namažu svoji kouzelnou mastí :), a bude líp.. 

Sice mi můj syn říká, že mě moje samaritánství a ohleduplnost jednou zničí:), ale tomu nevěřím.. Nejsem žádná matka Tereza, ale zase nejsem nelida:). Odpoledne a večer jsou krušné. Různě polehávám, ale furt mě to silně bolí.. v tomhle gardu se ukončení po 100 mílích jeví jako obzvlášť dobrý nápad:). 

Sice vím, že teď večer -- uprostřed sněhové bouře -- losují třetí závod amerického ultra grand Slamu, ale rozhodl jsem se nesledovat loterii. Nemám sílu se koukat, protože vím, že pro první dvě loterie už mám vstup [Western States a Leadville].. Jaká je asi šance vytažení ve třetím losování? 0.. 0.. nic?

Každý vyprávění by mělo mít dobrý konec a poučení..

To přichází, když ráno otevírám e-maily.. f.unbelievable... Jsem v závodě!! VYTÁHLI MĚ NA VERMONT 100 miles!!!!!!

Můžete si myslet co chcete, šance je vždy šance.. Ale já věřím, že ty svoje běžecké dostávám, protože jsem pořád ... stejný nadšenec!

Všemu zdar! Našim bojům, úsilí.. a ultra.. zvlášť!

12:)

PS. Pro úplnost.. příští víkend, 26.1. se losuje poslední závod Grand Slam .. Wasatch 100.. Nikdo z mých kamarádů a známých jistě ani na chvilku nepochybuje o tom, že jsem přihlášený:).

Hlavně se z toho nepo.. tento:).. aneb dlouhý trénink přede mnou a šťastná loterie za mnou..:)

Začátek nového roku mě slovy klasika zastihl v postavení s nohou vpřed..:). /Tedy jako při kriketu a kriket je hra.../. Prostě ať se bavím s kýmkoliv o čemkoliv, nakonec se to sveze na (moje) pobíhání.

Natěšení běžci ve svém počátečním nadšení nejsou pro mé pobíhání ani tak nebezpeční, jako ti, co běhají dlouho a jsou ztracení. U těch super nadšenců si  - trochu se závistí - si říkám.. hergot, ... ne .. krucipísek,.. ne .. říkám si ... písek! :) .. Copak, že já už nejsem tak nadšený? Vždyť neběhám zase tak dlouho, není to víc jak deset let..:)..

To ti ztracení buď mluví o úplném vyhoření, kdy běhání je už vůbec neoslovuje ... (a tady přichází kolo, koloběžka, potápění, .. ale i jóga, meditace, pilátes a krása kolektivních sportů). Já to chápu, ne každého to pobíhání chytne na furt... a jako ve správném silném vztahu... i u mě se mohou vyskytnout problematické momenty, ale jsou to jen epizodní okamžiky, vetšinou se z toho do rána vyspím:).

Je to jednoduché, já na rozdíl od nich žádnou jinou aktivitu nemám.. Nemůžu se těšit na nohejbal, ani na volejbal, abych si mohl úspěšně natrhnout křížové vazy, o kterých mi J. posledně tak krásně vyprávěl.:) Neumím ani tenis, ani squash, takže časté problémy s loktem a klouby nemám možnost sdílet v kolektivu. Nezbývá mi nic než osamělost přespolního běžce, naštěstí přerušovaná občasným popoběhnutím s někým známým, s trenérkou nebo v rámci občasných setkání našeho kroužku v restauračním zařízení.

Kvapem se blíží můj "dlouhý lednový trénink", jak jsme s Míšou krycím jménem nazvali blížící se 24h.. [to abychom zbytečně nestresovali 12honzu:)].. a k tomu patří společný trénink, popovídat si.. promyslet strategii, pokud se tomu tak dá říkat, protože 24h je můj tříkrálový běh, proto výklad K+M+B.. je jasný.. budu "sakra" muset běžet!:)

Týden před závodem, teď v sobotu, byla asi poslední šance běžet společně s M. něco delšího (běh je 19.) a tak tradičně navrhuji Karlštejn:)... Jenže napadl sníh, mráz, déšť a následně to všechno tálo, klouzalo a tak moje trenérka nekompromisně požadovala se držet stranou terénních tras. Já si osobně myslím, že se hlavně bála mojí opravné trasy kolem Vonokos.. obzvlášť když o nich jednou mluvím jako o Vonokosech, Vonoklasech i Zvonoklasech:). [To moc neukazuje moje navigátorské schopnosti:)]

Nakonec volíme vyběhnout z Radotína podle vody směrem ke Karlštejnu a zpět - 40 km. Doma dostávám pokyny, abych zase nebloudil, ono to není úplně od věci. Protože podle mojí D., já dokážu zmást ostatní a zabloudit i na okruhu na Kladně:), proto i naše sobotní trasa měla několik drobných ocásků a vracení. Ale než jsem stačil říci Pilsenner Urquell, tak jsme byli v půlce.. Po 20 km Míša rázně zavelela, že otáčíme. Ke Karlštejnu to sice bylo necelé 2km... ale že se řeklo 40, tak se běží 40..:)

Pravda je, že cesta neskutečně ubíhala.. trenérka sice říkala poběžíme pomalu a rozvážně.. ale před koncem koukám na hodinky .. a průměrka pod 6 min/km, což je asi tak na hraně mé představy o pohodových 40 km:), ale pravda je, že bez hodinek bych si to ani neuvědomil..:).
Tak tak jsem stačil pozlobit rodinku krmící kachny, tradičním doporučením, že jsou drobnější a že by měli vzít na neděli aspoň dvě.. Když s úsměvem přichází otec od rodiny s velkou taškou, tak já se loučím slovy, že není třeba radit.. Do té tašky se v klidu vejdou i tři!:)

Cílevědomost M. se ukazuje v závěru tréninku, kdy do 40 km chybí necelý kilometr (to jsou ty ocásky a vracení)... tak naprosto "logicky" běžíme kus tam a kus zase zpátky, aby to vyšlo, protože trenérka řekla .. běží se 40, tak se běží 40, ani o kousek víc, ale ani o kousek míň.:).

Z toho povídání s M. pro mě do závodu vyplynulo několik "zásadních" rad:
1) Snažit se potlačit moje počáteční závodění
2) Nekoukat se zbytečně na hodinky, důvěřovat svým pocitům
3) Za každých 10 km se odměnit.. i třeba pivem, suchým tričkem, čelenkou..:)
4) Začínat bez muziky.. Držet se zpátky, použit "sílu svého play listu" až později, hlavně v noci a nad ránem
5) Ale především si to užít .. Nebát se toho.. Prostě se z toho ani ze sebe.. nepotento:)

M. ještě dodává, není to závod, na který se připravuješ.. Oba víme, že tam evidentně budu mezi těmi nejhoršími, ale jak mě uklidňoval i RID -- nakonec v cíli budeme mít všichni stejný čas!:)

V neděli už jsem nebyl běhat, ne že bych nemohl, ale podle pokynů si mám vypěstovat ten správný "hlad"(!) a chuť pobíhat za týden. A tak raději dodělávám věci doma a do práce, začínám si v přestávkách chystat věci na závod a jsem přitom nervózní .. no jako pes:). Moje Deri to cítí, cítí, že se něco děje a tak štěká, jako pominutá.

Důvod mé nervozity je prostý. 13.1 je totiž den loterie na Leadville 100M. Říkal jsem to jen pár lidem — jsem věčný snílek, ale bojovník... proto jsem hodil svoje jméno i do osudí loterie na Leadville. Pořadatelé při přihlašování říkají, že když jim člověk dá zajímavý příběh, tak si zvýší šanci na účast. Ho hóó.. :)... Říci, že chtějí příběh o mně a Leadville? :).. tak ho mají mít..

Nějak jsem ve skrytu duše doufal ve svoji šťastnou hvězdu. Vím, vím, jako běžec jsem hluboký průměr, ale ve vyprávění příběhů jsem si trochu víc věřil:). Tak proč mi nepíšou, vždyť už bude u nich po poledni? Tak v tom mírně depresivním:)  stavu mi pípne e-mail..

Vykřiknu, co vykřiknu, zařvu tak, že Deri vylekaně proskočí svoji dírou ve dveřích.. :).. No to se nám ten kalendář na léto pěkně plní.. Už to vidím, že v létě budu mít doma statut PVP /Permanentně v prd*li/. :)

Všemu zdar! Našim touhám, našemu úsilí.. ale ultra.. ultra zvlášť!!
12:)

"Tříkrálový běh" přede mnou, aneb.. Co kdyby to příště nevyšlo? :)

Už je to tady..

Nevím, jak vy, ale já si svoje stárnutí neuvědomuji ani tak o narozeninách, jako v lednu..:). Jako by ten skok, ta změna - byla náhlá a dramatická.. Teď mi skončila moje desátá "běžecká":) sezóna a začíná mi nový, jedenáctý rok. Je to první rok třetí pětiletky, která -- jak víme z budování socialismu -- je vždy kritická.:). Počáteční nadšení je pryč, všechny rezervy jsou vyčerpané závazkovým hnutím pětiletky druhé a ani známá sovětská hesla jako "dohnat a předehnat" už moc nefungují.:).

Stejně jako socialistické zemědělství mělo čtyři úhlavní nepřátele: Jaro, léto, podzim a zimu:), tak kolem sebe vidím, že typický rekreační běžec to má podobné. Spousta známých mi referuje, že buď začne běhat (až se oteplí, až nebude pršet, foukat, ... případně až nebude takové horko), nebo že ztratili motivaci, -- protože se snaží běhat už několik let a vůbec se nezlepšují, spíš naopak.. a navíc teď běhá každý pako.:).

A co já s tím? Nabízí se sice vhodná litanie na moje zdravotní problémy, ale hned si uvědomuji, že i když vidím čím dál hůř, tak ale padám čím dál tím lépe, jako profesionál, skoro jako kaskadér. :). A tak na podobné stezky jen kývnu hlavou, všude je něco:), jsou možná mezi námi i tací, co nikdy neměli žádnou krizi, co nemusí o svoje běhání bojovat v práci, s rodinou a se sebou samotným.. ale takových lidí je určitě málo. Základ je nedávat si žádná předsevzetí. Přeci jen to jsou většinou věci, které neumíme, nechceme dělat.. nebo nám vůbec nejdou.. tak proč to zkoušet? Nebudu tedy hubnout, ani nepřestanu pít, ale ani nezačnu pravidelně cvičit běžeckou abecedu..Podle posledních statistik jsem měl při svém narození šanci na 62,8 let života ve zdraví, takže už mi zase statisticky vzato tolik nezbývá a tak radši pojedu na zajímavé závody teď a co nejdřív, protože co kdyby to později nevyšlo:)?? !!

Moje trenérka Míša, když během POPu slyšela můj tuberácký kašel, doprovázený smrkáním připomínajícím sloní troubení:), tak bez ohledu na blížící se závod, mi na začátek ledna napsala takový velmi opatrný plán... Něco jako: Opatrně se kouknout na běžecké boty (=10km volně), rekognoskace terénu (=15km fartlek) s občasným nácvikem skoku (rovinky na zledovatělé cestě). Ač jí většinou poslouchám, tak tentokrát jsem to nedokázal.
Za 14 dní jsem se zapsal na 24h, nemůžu tam přijet totálně oslaben na těle a na duchu:)... Vím, vím, měl bych to brát jako dlouhý trénink, ale  i když mi teče z nosu, kašlu a po večerech pilně léčím nohu, neměl bych mít týdenní kilometráž pod 100, to by mě definitivně srazilo na kolena:)..

A ten můj běh? Ve čtvrtek dobíhám dvojsměrku z práce. U výlezu z parku mi zvoní telefon a tak ho zvednu. Rychle odpovím a zavěsím, ale ten přechod z běhu do klidu a telefonování mě rozhodil dech a začal jsem silně kašlat... Okolo jdoucí to starostlivě komentuje, že by se při nemoci nemělo běhat! Bráním se slovy, že já ale opatrně, pomalu... A ona hned jestli snad nepatřím mezi ty blázny, co si myslí, že pohybem se dá vyléčit chřipka a nastydnutí?  :).:)... Je to moje mantra a snažím se jí držet.. Nezapřel jsem svoji "víru" a povídám .. "Pohyb nevím, ale pomalý běh léčí (skoro) všechno!" :)

Co se nedá nahnat v tréninku, snažím se doladit logistikou a přípravou playlistu. Sice mě před pár dny urazil jeden mladík, když jsem u Mánesa čekal na zelenou, protože nevhodně komentoval Haničku Zagorovou, která mi pěla ve sluchátkách:). Samozřejmě.. Když uprostřed deště, ať už na oválu nebo v irských rašeliništích Hanka zazpívá..byl krásný..tvůj nápad..Tak o svém pobíhání vůbec nepochybuji:).

K logistice 24h mě trochu rozhazují poznámky organizátorů, že je vše stejné jako v minulých letech.. a že nejlepší je ubytování v hotelích, co "bydlíme" vždy na Spartathlonu:)... Tak to mě rozsekalo. Evidentně tam budou jenom reprezentanti, Spartathlonisté .. a pak já, jako ten divnej vzadu.

Proto jsem nadcházející 24h posunul do kategorie tříkrálového běhu a K+M+B ke mě promlouvají naprosto jasně: "Ku*va Musíš Běžet"!!!

Všemu zdar!
Novému roku, našemu úsilí a ultra zvlášť!
12:)