Částečně zatmění.. mozku aneb Trofeo Kima po česku:)

Pavel (Veverka Sudetský, VS) byl díky externím faktorům poněkud odstrčený z naší skupinky, v podstatě něco jako zapadlý vlastenec v sudetském pohraničí.. A tak jsme se již při nočním běhu do Poděbrad domluvili, že co nejdřív, jak počasí a náš čas dovolí, pojedeme za Pavlem na návštěvu. Nějak mě iniciativně napadlo, že mu řeknu, aby si připravil nějakou hezkou trasu, která by jej i nás motivovala pro nadcházející sezónu... Jenže.. Jakmile člověk má mezi svými kamarády alespoň jednoho běhajícího horolezce (a sám trpí závratí), tak má o zábavu a skvěle zážitky dopředu postaráno na řadu let, řekl bych:). Navíc když se to zkombinuje s dalšími atributy naší volné běžecké skupinky, tak se dějí neskutečně věci..

Všichni chlapci, co spolu různě tak pobíháme, jsme vášnivými čtenáři blogu Honzy Bartase.. A právě horolezecká skupinka byla nadšená jeho povídáním o Trofeo Kima, které se mi sice také moc líbilo, ale v podstatě jsem si to pročítal v klidu, nezasažen rozměrem náročnosti a nebezpečí technických a běžecko-horolezeckých vsuvek:). Stejně jako člověk, co nedoběhne na tramvaj, poslouchá v naprostém klidu dramatické vyprávění o přeběhu horského masívu a aby ukázal svoji účast, se třeba zeptá, jestli je to delší než 5km?..:).. Tak nějak podobně neznale a nezúčastněně jsem vnímal já Trofeo Kima....

Jenže Pavel nám chtěl všem udělat radost. [Toho se u svých kamarádů ostatně bojím nejvíc!:)] .. A tak hned hlásí.. Vymyslel jsem takový kratší, ale o to náročnější hezčí běh v okolí.. S nádhernými vyhlídkami, každý si přijde na své.. trochu techničtější trať:), a že ji nazval pracovně kima.cz. Tady pozor. Vůbec mi to v první chvíli nesepnulo a říkám, no to je skvělý!! Už se moc těším a určitě přijedu!

Za pár dní a několik mailů mi došlo, k čemu jsem se vlastně propůjčil a s čím jsem souhlasil. Koukám na zaslaný itinerář GPX trasy a říkám si, VS to pojal rozumně, návštěva, cca 35km, čumendo:).. jenže pak nahlédnu do google maps a google earth a udělá se mi trochu slabo... vidím kudy trasa vede a docvakne mi, že tím "kima" nemyslel žádnou (zatím) neodhalenou zkratku nebo veršovánku (zima/kima), ale vazbu na trasu motivovanou Trofeo Kima. Martin (VP) se hned ptá, jestli si má vzít s sebou do báglu lezecké boty, atd.. Jsem z toho celkem nervózní.:)... to je přeci pochopitelné.

I z hlediska přesunu na místo se nám začíná situace komplikovat, už to vypadá, že naše skupinka nebude kompletní, protože většina z nás může jen v neděli a krátce odpoledne Tomáš musí být na letišti a zmizet na služební cestu. Vždycky jsem si myslel, že jsem celkem tvrďák, co se cestování týče:), ale před Tomem všechno bledne:). Posunujeme čas odjezdu z Prahy na velmi brzo ráno v neděli, Tomáš nás různě posbírá autem po Praze a pak se sejdeme s VS už na místě. Odběhneme trasu, T. se s námi umyje v kanystru vody na parkovišti, sedne do auta a jede přímo na letiště! Mezi námi, v závěrečné části našeho běhu jsme ty motory startujícího letadla na ranveji slyšeli asi všichni:)..

Celý ten proces plánování, postupného odkrývání jednotlivých detailů trasy.. to je na dlouhé vyprávění a veselých příhod v něm není málo.. stejně tak na trase. Ale protože se o ní zasloužili nejvíce bratranci, Martin (VP) a Pavel (VS) tak je nechám o všem podstatném vyprávět... Za sebe bych jen chtěl říci, že jsem měl pocit, že jsem částečně s Cimrmanem [detailně naplánována logistika, obsahuje identifikaci dvou skupin vyrážejících automobilem, skupinu A a skupinu B... Samozřejmě, VS se spolu s cimrmany ptá...když je to jedno, proč zrovna já jsem béčko?:)...], částečně s Rychlými Šípy [ano opět počítáme za*rané koně:), lezeme do jeskyň a poznáváme naší vlast. VS jako Mirek Dušín nám vše vysvětluje, ví si se vším rady..].. Prostě tentokrát bylo nás pět, plná sestava RŠ, nebo čtyři mušketýři, kterým jsem já -- s duší ženy -- dělal tu zrádnou a proradnou Milady de Winter :).

Místo svého detailního vyprávění a nadšených výkřiků, nechám tentokrát prostor kamarádům a jen potichu do toho promluví staccato fotografií z mého běhacího telefonu.

Úvodní školení a strašení. Málem jsem dostal infarkt!

Vzhůru na Frýdštejn! 

Tak odkud že to létají ti ševci?

Čarodejnice nikde a tak mizíme.

Jako u mě v údolí.. ale o krásnější..:)

To jsou cestičky, to se to poskakuje!

Slunce a hra stínů.. Kdybz tady byl Běžící Stín!!

Ranní poezie, levá, prava, přední, zadní.. hlavně lamo.. neupadni!

Vzhůru na palubu bratři, aneb první velká žebříková..:)

Místo kachny, kachny... by se dalo říkat.. skály, skály.. skály..:)

Nekochej se a čum pod nohy..:)

Ohromuji svoji jistotou na vyhlídkách a vyvýšeninách. Holt kvalitní tréning

Každá skála kudy běžíme, má svůj příběh. Jen VS je má všechny..

VS, aka Mirek Dušín, nám vše ukazuje. Já jako Rychlonožka:) zmateně stojím stranou.

Vyhlídka, kam se jen podíváš!

Pavlova soukromá cesta (Pivo nedonesli)

Krasný výběh do skal

Žebříky moje láska...

Tyhle žebříky ještě zvládá pavlovo pes Sam

Tadz už jen horolezci a Tomáš vzhůru na vrchol

Běžecká idyla

Jako v Americe:)

Rychlé šípy hledají tajnou cestu do Stínadel

Ano, jsme zase na denním světle!

Seběh k vodě

Pavel VS pojal celý výlet, jako den splněných přání. Když jsem jej viděl, jak na parkovišti začal vyndávat lana, karabiny, lezečky.. tak jsem měl přání jediný.. v pořádku se dostat zase na parkoviště:)... klidně trochu "umazaný"... protože já moc dobře vím.. že adrenalin.. adrenalin JE HNĚDÝ! :)

Všemu zdar! Ultra a hlavně kamarádům.. zvlášť!

12:)

Osamělý a/nebo spolkový běžec? aneb .. může si jít s námi Honzík hrát?:)

Sice si občas dělám legraci z těch výkřiků na sociálních sítích typu "I ran two miles and I feel great!" (Uběhl jsem dvě míle a cítím se skvěle!:)... Ale pak se zamyslím a řeknu si, vlastně v čem je to moje blogovani jiné? V podstatě je to stejné. I když si v podvědomí říkám, že si píšu odjakživa hlavně pro sebe, jako zpětnou vazbu -- zachycení všech, pro mě důležitých okamžiků a nejlépe tak, jak je cítím v čerstvě paměti, nepřekryté autocenzurou nebo zpětnou korekci.. V podstatě není to o tolik rozdílné. Průšvih je, že si tady píšu a sdílím s lidmi kolem, kteří sem ke mně zabloudí.. asi daleko hlubší pocity a zážitky než, jak se cítím po dvou mílích :).

Ale asi nejhorší je, když moji studenti nebo kolegové z práce objeví můj blog a co víc, začnou jej od začátku číst.. a říkají mi, co a jak bylo u 89,..86kg či kolika km.. Případně mi líčí nějaké historky z dob mého ranného běhání. Nebo následně naše společná afiliace vede strýčka google k tomu, že (stejně jako před lety) se mi automaticky spojuje profesionální profil s mým blogem:)...

To mě často vede k myšlenkám o vhodné formě "autocenzury".. tedy, co vlastně si psát a co ne.. Nakonec jsem to stejně, jako před lety, zavrhnul. Slovy mého fanfarónského strýce.. "Když praskla zahrádka, ať praskne i plot"!:).. Poté, co jsem se tady v podstatě léta "obnažoval" a "polonahý" pobíhal, teď nemá smysl řešit barevný tón oblečení, že? :). Ostatně, nebýt mého exhibicionismu na internetu, neměl bych zcela jistě už celou řadu skvělých kamarádů. Jak bych je asi našel?? A tak beru na milost všechny vedlejší účinky média zvaného internet... :)

Nevím, jak vy, ale já se vždycky snažil už dopředu řešit velké dilemma. Sám nebo v davu? Sám nebo nebo ve smečce (i těch blízkých)? Naštěstí je to takové fiktivní dilemma. Běhám totiž většinou sám (pravda.. často s Deri, občas s dcerou, nebo s manželkou.. ale většinou sám). Ten rozměr osamělého běhání mě naplňuje. Nicméně v posledních týdnech jsem zpozorněl:). Už i moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, mi to jasně řekla... Vždyť já jsem každý druhý víkend s kamarády někde v p*deli:)! Běžím z Poděbrad do Prahy, obíhám Londýn... Vlastně nejsem doma..
Snažím se (i sám sobě) to vysvětlit tím, že jsem vyloženě vítací typ:). slovy Tkalouna: "Vítací typ - to je chlap, kterej se svou ženou rád vítá. Těší se na ní v práci, a když přijde domů, tak volá na prahu: „Tak mě tady zase máš, ženo!“ Ovšem aby bylo vítání, musí bejt napřed loučení." To, že mě moje nejmilejší po mých provokačních slovech neflákla hadrem:), jen ukazuje sílu našeho vztahu, že?:)

Původně jsem sliboval, že o víkendu "budu doma", což se nakonec sice splnilo, i když asi jinak, než by normální člověk čekal. To zase ti kamarádi... Ještě jsem ani pořádně nevyklepal prach z bot z TGC a píše Petr (t-bird), jak je moc smutný, že kvůli nemoci nemohl běžet s námi kolem Londýna, jak jej trápí nedostatek km a jak mu chybí noční tréningy.. A prý -- co takhle v pátek navečer vyrazit do Berouna a na noc běžet do Prahy? Domů přijdeme tak akorát, jako z flámu.. budeme smrdět asi stejně.. rychlá sprcha, potichu zalezeme a ráno budeme sekat dobrotu..:). Nic náročnýho.. mezi 40-45km, pár piv po cestě, pokecáme, žádný honičky:)...
Cítím z jeho e-mailu takové to osamělé smutno, kdy osamělý běžec potřebuje společnost kamarádů.. A tak přehodnocuji plány a vysvětluji svoji nejmilejší, jak je to vlastně výhodné, když po třech nocích, kdy jsem se pořádně nevyspal, se nevyspím ani v pátek:), zato v sobotu po ránu budu doma, s Deri a se všemi.. hotová rodinná idyla:).

Nejlepší na tom všem bylo, že nakonec ve čtvrtek večer t-bird odkrývá své virové karty a přiznává, že i tentokrát bude pauzírovat.. a opět se z plánované skupiny Rychlých Šípů stává.. no přiznejme si to .. zase redukované Bratrstvo kočičí pracky:)... T-bird nás zatím sleduje přes life tracking, díky svému zánětu .. jen jako velmi zanícený divák:).

Co k tomu říci... z mé strany naprosto neskutečný výlet. Sice jsem se snažil, jak už je mým zvykem, pít pivo i za Petra, ale chlapci to pojali daleko bohatýršteji:), takže po druhém pivu piju už jen za sebe...:).. Díky spacímu dluhu v podstatě nevím kde jsem:). Vnímám ještě relativně ostře nástup do vlaku, pivo, výstup v Berouně a následnou nádražní restauraci před během.. Běh se díky pivu v mém pojetí stal něčím jako pobíháním od cedule k ceduli (po psím způsobu.. od patníku k patníku.. s následným "značkováním"). To si pamatuju naprosto přesně:)...

Chlapci spěchali plní nadšení ku Praze, až jsem je musel občas brzdit a přejít třeba na 50-100m na každém km do chůze... Na otázku, jestli jsem OK, odpovídám po pravdě a s úsměvem.. "Běží se mi hezky, je to krásný výlet.. je mi skvěle...akorát se mi teď chce blinkat:)"... A tak jsem je aspoň trénoval, jak při dlouhém nočním běhu, zbytečně nezvracet:). Ovšem, když dobíháme o 1/2 1 na Smíchov už jsem zase probuzený a plně funkční. Z nějakého důvodů jsem se úspěšně přepnul do módu "noční ultra", noc č.2:). I když cítím dostatek sil, přeci jen se nechám zavézt Martinem do Stodůlek. Ta extra hodina spánku se mi bude hodit! Skvělá volba! Ta moje Derivace!!! Už o 1/2 7 šíleně kňučela pod okny ložnice, tak že jsem samozřejmě vstal a šel s ní na dlouhou procházku.. a pak jsme ji vzali společně s moji nejmilejší se proběhnout -- není nad společný rodinný běh, nejlépe po proběhané noci:)..

Z hlediska přípravy na Rondu, asi není nic lepšího... Vděčně si připomínám, že nemám žádné velké nepřátele. Proč taky. Moji nejmilejší kamarádi mě dokážou zahubit i tak:). Na příští týden naplánovali další šílenou akci.. A já nevím, jestli se těším.. nebo děsím!:).. Naštěstí hned potom začíná závodní sezóna! Nemá chybu!! Budu zase běhat sám.. a tam mi žádné nebezpečí nehrozí! Jsem sice v chápání "normálních" lidí úplný magor.. ovšem proti kombinaci mých kamarádů? To žiju a běhám naprosto poklidně!:)

VSEMU ZDAR! Ultra zvlášť! 12:)

TransGrandCanaria aneb skvělá lekce španělštiny:)

Po minulých zkušenostech s účasti v jižních zemích se ptám světa znalých kamarádů na praktická španělská slovíčka. Nemyslím si, že moje znalost westernové španělštiny je dostatečná, i když se jistě bude hodit.. Přiznávám, že se trošku obávám komunikačních problémů. Apríl mě uklidňuje, že v podstatě bych v mém případě měl vystačit se čtyřmi slovíčky: "siesta", "fiesta", "manana" a pochopitelně "cerveza" (pivo). Beru to částečně jako legraci, ovšem pro jistotu přidám velmi užitečný obrat "yo tambien" (já taky).. který se ukázal velmi efektivní při objednávání občerstvení a tak:).
Jak jsem naznačil v minulém zápisku, odlétal jsem už s drobet :) opotřebovanýma nohama, hlavně fakt, že jsem nohu kolmo zvedl maximálně asi 20cm komplikoval i zdánlivě triviální úkony, jako je navlékání/výměna ponožek nebo zavazování bot.. To přelézání svodidel se v takové konstelaci dostává na úroveň akrobatického výkonu..:)

Ale v rámci tréninku a přípravy na obávanou Rondu dels Cimps.. asi nemůžu vymyslet nic lepšího:). Paradoxně si myslím, že to z mé strany asi byla ta nejsoustředěnější a nejprofesionálnější akce. Ať už před nebo i během celého závodu. Na všechno jsem byl sám, včetně logistiky přesunu, který v minimalistické variantě nebyl vůbec jednoduchý. Začínám mít relativně jasno, jak si vhodně poskládat věci do báglu, co do které kapsičky a jak ještě upravit batoh. Snad do Rondy doladím i další detaily v jídle. Svět je krásný!:).. Ale postupně..

Přilétám na Grand Canaria ve čtvrtek pozdě večer, ještě na letišti využívám wifi zdarma, abych řešil nějaké urgence v Čechách, ale pak spěchám údajně na jeden z posledních autobusů do Maspalomas. Při domluvě s řidičem se bohužel ukazují drobné slabiny v úvodní sadě slovíček. Je tma, autobus nehlásí stanice, nikde nic není napsané:)... nervózně sleduji různá města a městečka, bojím se, že přejedu. Pak ale (díky pilnému samostudiu klasiků) si všimnu, že přejíždíme most, pod kterým je vyschlé a vybetonované řečiště.. Áááá jsem "doma":) .. tady to hezky popsal velký Honza B. to jsou ty pekelné 3km před cílem. A skutečně, na následující zastávce vystupuju a v přítmí vidím několik dalších autobusů.. jsem správné v Maspalomas! Beru taxíka k hotelu, kde mi sdělují skvělou novinu... I když jsem vše objednal a zaplatil s předstihem, nemají pro mě ubytování:). Ha! Ale jsem tu jistě na ten závod, že? Tím pádem mi nebude vadit, když budu bydlet asi 400-500m jinde a na recepci si budu docházet -- co to je pro ultra, že?.. Souhlasím, na to se nedá opravdu nic říci..:). Navíc, internet je jen v recepci a abych byl úplně přesný, občas se vyskytoval asi na 1-2m2.. u recepce ovšem mají takový minimarket, kde si hned kupuju pár piv a odcházím za pomoci personálu společně hledat, kde že to vlastně bydlím:). Dvě piva na noc a ještě znova si čtu po x-té reporty ze závodu a hlavně i rady Honzy B., které by bylo škoda nesdílet s ostatními:

Co bude asi klíčové bude dost pití. Občerstvení není tolik a já bych měl s sebou radši více než 1l. Do Tejedy dorazíš asi za plného dne a bude tě čekat nechráněný výstup na Roque Nublo a na Garanon. Tam se pořádně najíst a utíkat dolů do Tunte - ten sestup mě minule psychicky porazil. Na ten si dej pozor, je rozbitý, kamenitý, težký a Tunte je daleko. Z Tunte je jen jedno stoupání, po něm to už můžeš rozbalit.
Nejtěžší kopec tě čeká z Teroru. Tak na to mysli při těch prvních dvou.
Běžet se pořádně dá od cca 25km až do Teroru. Co nejvíc bych toho být tebou zkusil stihnout za tmy. Co jsem koukal na předpověď, tak může být opravdu vedro.
Jestli tě bude předbíhat taková menší starší Španělka - tak se jí proboha nedrž. To je moje trenérka. :)
Hodně štěstí a hlavně žádné zranění.

Takže zásada č.1: .. "Hlavně nerozšířit rady zraněných běžců" ... radši běžet jako děda Lebeda:). Ráno spím, jak to jde.. kolem 9 hodiny se vykopu, na recepci si koupím něco k jídlu a jdu do Expa (asi 2.5-3km). Úspěšně se registruju, dle rad s sebou beru pár věci do cíle na převlečení (sice jsem to nakonec nepoužil, ale byl jsem v klidu), na pokoji několikrát kontroluju batoh, čelovky, náhradní baterky.. Nakonec (moudře) volím na běh tenké tričko s dlouhým rukávem a 3/4 elasťáky.. sice obojí v černé barvě, ale bylo to správné rozhodnutí. Pichlavé keře mi v podstatě vůbec nevadily.. Rozhoduji se napevno, žádné převlíkani.. beru s sebou jen náhradní suché ponožky.. a zase se ještě chvíli jdu pospat. Do expa nakonec beru taxíka.. těch 45 minut extra polehávání mi stojí za 5 euro:). Dorazím právě v čas, s předstihem dorazily autobusy, potkávám se s Michalem V. a Jirkou Z., zdravíme se, a spěcháme urvat nějaké to místo v autobuse.

Malá výchovná odbočka. Řidic odmítá, abychom nastoupili s bágly a hůlkami, že všechno musí být v zavazadlovém prostoru. Odmítáme jako jeden muž, řidič říká, že v tom případě nikdo nikam nejede:). Taková menší vzpoura... Ale jak to konci? Jako vždy někdo vyměkne.. nakonec u nás jeden, navzdory mému přesvědčování podlehl a hned to na sebe prásknul řidiči. Je to jako protržená přehrada. Na začátku je kapka, pár kapek vody.. za chvíli mocný proud a stržena hráz:). Jako jeden z posledních rezignuji, přivazuji hůlky k báglu a deru se dovnitř. Organizátor si mě ovšem pamatuje, obzvlášť moje promluvy ke stávkokazům... Důsledně mě kontroluje a říká, že nemám zaplacenou cestu.. že nemůžu jet. Ať si dojdu do expa zaplatit cestu nebo si vezmu taxíka! Naštěstí odchází kontrolovat další bus, domlouvám se proto s řidičem a platím mu hotově za cestu. Michal s Jirkou mi naštěstí drželi místo a tak si v klidu užíváme přesun na druhý konec ostrova.

Na startu jsme s velkým předstihem. Je celkem chladno, od moře fouká silný vítr a tak chytře obsazujeme schody v jedné restauraci, kde přes hodinu čekáme v teple a v závětří. Ještě stihnu zdejší WC, rychlé pivo:), a už se jdu někam postavit na molo. Jsem sice v zadní části, ale podle rady Honzy B. městem vybíhám celkem svižně, předbíhám hromady lidí... až to půjde ostřeji nahoru, tak by i mě single track hodně zdržoval..

Jirka s Michalem jsou podle všeho výrazně přede mnou, ale na asi třetí stanici se chvilku vidíme. Říkám jim, že jsou hodní, ale netřeba na mě čekat:).. Jirka věrný svému jménu vyrazí ... no jako zajíc:) a Michal s ním.

První část závodu mi připomíná takový zdánlivě poklidný hornatý běh přes lesy, políčka a zahrádkářské kolonie:). Malebný. Zdání klame, od Honzy B. vím, že si musím dávat pozor. V hustém mlází kozích stezek není dobře vidět na cestu a údajně tady někde si Paloncý naštípl palec. Věřím tomu a i kdyby mě to stokrát hnalo dopředu, kašlu na to. Vím z vyprávění, že závod začíná zhruba po 50 km, na stanici s výstižným jménem Teror. A tak se po cestě zastavím, občas něco vyfotím.. díky svým zubům:) mi jídlo na stanicích dělá starosti.. (sice jsem připraven, ale k jídlu jen oříšky na druhé stanici... to mě fakt dostalo)...

Proto se moudře rozhodují. Po cestě se občas zastavím v nějakém obchodě, bufetu, stánku, koupím něco k jídlu, nebo aspoň pivo. U místních získávám hromadu bodů.. pravidelně jsem focen s plechovkou piva:), a znalci pokyvují hlavami.. ano, ano, strejda na výletě, nadšený hobik z Čech, ale zůstává věrný pivu a své národní identitě. Jsem sice na závodě, ale nepodceňuji společenský rozměr celé akce, užívám si to, s domorodci se snažím bavit, tancovat.. fotografovat se:).. a tak do Teroru dorazím sice s 50km náročných stoupání a klesání v nohách, ale jinak plný sil...

To co se děje ve vesničce, je pocitově mimo moje chápání a zaslouží si i krátké video. Honza B. měl naprostou pravdu. Z mého pohledu nezažit si tu atmosféru "corridy" by byla škoda. Bubny rachotí, není slyšet skoro vlastního slova... Srdce se mi ladí do rytmu bubnů a cítím, že JO!! Vím, že teď začíná závod. Ted přijdou ty nejtěžší části (ani jsem netušil, jak velkou mám pravdu)... Nálada stoupá na maximum, moje odhodlání je na stupni 12, ještě si jednou zatancuji s místními, nacpu si plnou pusu nakrájeného luncheon meat, zatnu pěsti.. a vyrazím.



Ten výstup nahoru se dere pod kůži, slunce a silný vítr začínají ukazovat svou sílu, slzí mi oči plné prachu.. při každém průchodu sedlem se otevírají nová panoramata.. Krajina se mění že zahrádek do divočejší pustiny... Jedním slovem nádhera!

Na vrcholku zhruba v půlce trasy se těším na něco k snědku, ale bramborové lupínky to nejsou milý pane:)... Z báglu vyndávám těžkou zbraň další horalku!:)...[moje doporučení pro zahraniční akce: horalky jednoznačně dominují nad poněkud úzce specializovanými tatrankami]... občasný pohled na mapu a profil dávají tušit, co mě ještě čeká, i když se znovu a znovu zjišťují, že profil má pouze ilustrativní charakter a že trasa je ve skutečnosti mnohem náročnější, než by se zdálo:)...

V jednom kopci doháním Michala... asi mu už bylo smutno a že prý čekal na stopa:).. tak chvíli jdeme a popobíháme společně, absolvujeme nádhernou pasáž před Garaňon.. fotím za odměnu i Michala, ať má památku, že na mě počkal.:)... údaje o km a vzdálenosti byly často.. no poněkud zavádějící. Michala to po chvíli vytočilo před jedním sestupem tak, že něm bouchly saze a vyrazil dolů z kopce jako utržené kamení:). Já si hopkám pozvolna, za fotografem kupuji pivo, rozmlouvám pozor polsky(!) a získávám další body pro mezinárodní česko-polské přátelství:). Pak ale i já se postupně rozbíhám z kopce, zásady dědy Lebedy berou v tu chvíli za své:), je totiž světlo, vidím relativně dobře a tak na své poměry běžím fakt super...

Na další stanici světě div se.. zase dobíhám Michala, Garaňon je moje záchrana! Normální jídlo!! Piju 3 čaje, dvě misky těstovin, už se oblíkám na noc, sahara kit mizí v báglu, čelovka nasazená.. prostě lama profesionálem:)..
Michala po výstupu na nejvyšší vrchol nechávám už vlastně běžet samotného, v blížícím se přítmí si nejsem jistý, i když bych měl sílu běžet relativně dobře, tak přecházím na zásady bezpečného provozu a rychlost upravují stavu "vozovky":).. když vidím a nejsou záludné kameny, běžím i svižně, jinak popobíhám nebo zrychleně jdu... Honza B. měl zase zatracenou pravdu.. do Tunde je to sakra daleko... Ty tatranské chodníčky mi taky moc nesvědčí, zakopávám..tady by se hodily HOKA..:).. Vlastně jen kousek před stanici zapínám bezpečnostně čelovku.

Ve stanici hodnotím situaci a vzpomínám na pokyny a plány. Honza říkal něco o "překvapení".. a když to říká on, tak to bude pěkný maso... Kašlu na čas a věnuju se dobré přípravě.. měním ponožky, což vzhledem k mě ohebnosti vykouzlí úsměvy na tvářích obsluhy stanice a přihlížejících. Taková malá etuda z cyklu Mr. Bean běží ultra:). Pak rozhodnutě přelézám ohradu u stanice a jdu neochvějně do baru. Pivo! Tohle chce určitě pivo:)..Číšník mě naviguje ke stolu, ale nenechám se odbít, že pospíchám a že si dám pivo na baru. Můj spěch dostává poněkud menší trhlinu, neboť se objeví patrně jeho manželka a začínají podle všeho řešit nějaký neodkladný (rodinný) problém... Mám sice pochopení, ale drobné se připomínám s tím pivem.. Na to si číšník všimne mého báglu a startovního čísla:)... zatímco já rychle do sebe klopím natočené pivo, číšník něco vykřikuje na lidí v restauraci. Je jasné, že jsem svým přístupem vzbudil menší světový rozruch, tedy alespoň v okolí toho baru:).

Dosti bylo kočkování, vyrazím zase vzhůru kopcem, abych mohl zase neskutečně klesat. Tady se slzou v oku vzpomenu na finského spoluběžce, se kterým jsme se několikrát předbíhali... Tedy moje nákupy, fotografování.. mě vždycky staly nějaký ten náskok..:).. vzpomínám, jak mi při sestupu do Tunde, kde jsem jej posledně předbíhal vykládal, jak teď to bude jen s kopce, pohodové a behatelne úseky!! :) A tu o Červené Karkulce, neznáš? Bláhovy cizince! :) Nečteš Honzu B.:), který ještě, aby nevyděsil svoje čtenáře, neříká zdaleka pravý stav věci:)..
Dovolím si jej pro jistotu znovu citovat : 
I když to bude vypadat, že jsi už něco nastoupal, tak teprve tam (v Teroru) začíná pořádné stoupání. Pak jsi ale opravdu v srdci ostrova a vidíš všechno, zůstaneš beze slov. Fakt. A tak bacha při seběhu na cestu. Já se tak kochal.... že to bylo nebezpečné. A hned po něm další stoupání, právě na Roque Nublo a Garañon. A potom. Jooo, chlapče, potom si užiješ. Lepší být ale psychicky připraven takže ti to povím. To klesání z Pico de las Nieves (kousek za Garañoněm) je brutální. Opravdu dlouhé, bez občerstvení. Psychicky mě týralo, že cíl už vidíš. Ale je 30km vzdušnou čarou a 50km závodu. Takže tam na tebe budu myslet.

Přesně tak.. po chvíli stojím na kraji strmého krpálu dolů.. Maximální sklon, volně velké kameny, obkroužené menšími a sutí.. občas zpevněné náletovými keři. Snažím se najít mezi tím optimální stopu v serpentinách a hlavně opatrně. Říkám si svoje povzbudivé dop*dele, dop*dele:).. asi budu ten nejpomalejší a budu to tady brzdit. Ale kdeže... z kopce mám nakonec pozitivní bilanci. Je to neskutečný pocit, když v unavených nohách se snažíte udržet na vratkých kamenech, člověk obchází pár spoluběžců, kteří toho evidentně mají plně zuby, případně se vyhýbá zdravotníkům snášejícím dolů zraněného.. Ufff.. Další stanice mě vítá šíleným větrem, odpadkové koše téměř poletují vzduchem, pár kostiček nakrájeného luncheon meat připomíná oschlé kostičkové zuzu:).. popiju něco vody, zbytek horalky a supky hupky dál..

Na té další stanici (podle slibu pořadatelů) jsem se těšil na slibovaný čaj, kolu nemůžu ani vidět, proto, když ji piju, už zásadně zavírám oči:).. Beru půlku poslední sušenky.. je to od moji nejmilejší "margot poslední záchrany".. už jdu prašnou cestou.. dalo by se běžet, ale bojím se, že začnu okamžitě zvracet:).. a tak rychle jdu, občas popoběhnu.. pořád na tu bídu mám pozitivní bilanci.. teda bylo by to lepší, kdybych nemusel zase držet pauzu na bobku v keřích:) ... [jak říkají trefně moji dobří známí.. Honzo, Honzo.. zase jsi si lepší čas vyloženě prosr*l:)].

Pak už se ale můžu těšit z neskutečně pakárny.. asi 3km úseku ve vyschlém a vybetonovaném korytu řeky.. tady by se zase hodily HOKA! V tom yzasla velká městská světla a já zmateně pobíhám křížem krážem korytem a hledám značky.. Ale asi jak je velký vítr a špatně vidět, tak nacházím jednu značku až po 2 km, kdy už jsem nervózní.. naštěstí na konci koryta je natažené mlíko, skupinka dorostenců, kteří říkají, že cíl je nedaleko, asi 3.5 km. Vylézám na chodník.. a v tom to přijde.. Stařík z nížin si připomene, proč tu je.. Rozběhnu to a běžím celkem svižně.. vzdaluju se skupince, která mě doháněla, dokonce předháním dalšího.. Blížím se k majáku a k pláži, kde byl doběh loni. Do expa to ještě kousek bude, že by kilometr? Až tam budu, tak tam budu..:).. Proběhnutí po pláži, vstříc temným vlnám, nikde nikdo... silný vítr zametl stopy lidí, co běželi přede mnou a já jsem vlastně první! :)
Písek promíchaný s mořskou solí v mých botách je ta správná vzpruha:). Sákryš, asi mi ty puchýře praskly:).. Zase to v rámci možností rozbíhám.. a nakonec dobíhám podle pohledu na hodiny nade mnou v krásném čase.. 27:55:24.
Ještě pochopitelně pivo v Expo, normální jídlo.. a šup spát.. za necelých 24 hodin už totiž musím být na letišti na opačné straně ostrova..Takový logistický oříšek:).
Moc děkuji všem za povzbudivé vzkazy, sms, maily..:).. Velký dík patří Honzovi B. za cenné rady a podporu...Slovy básníka -- Bylo to krásné a bylo toho dost:). Žádný světaborný výkon to sice nebyl, ale z mé strany maximální spokojenost. Hodnotím vysoko zažitky, svoji disciplínu, dodržení plánu a vůli k dokončení. To, že a jak jsem seběhl tu technickou pasáž do Artenara... je pro mě taková třešnička na dortu:).
Možná i pro vás je to inspirace a pošťouchnutí. Když může šeroslepý stařík, tak vy taky, ne??:)

Všemu zdar! Naším bojům a ultra.. zvlášť!
Vaya con Dios!!
12:)
PS. Bylo to neskutečný. Náročný, šíleně šílený:).  Samozřejmě to není závod, který bych s klidným svědomím doporučil širší veřejnosti:).. Ale slovy klasiků.. S takovým výletem na Kokořín, se to nedá vůbec srovnávat:)!

Našim Penelopám, aneb ultra je ultra

Jako kazdy spravny starik nejen, ze se opakuju, ale i delam hodne podobne chyby stale dokola. Konecne mam na to uz vek byt i castecne senilni, tak proc si to nepriznat...

Nejdrive znovu objevuji znamou pravdu. Za skvele okamziky a zazitky se plati:), a tak i kdyz obeh Londyna dopadl z hlediska velmi male unavy a opotrebeni tela .. naprosto skvele... tak na me cekaly vsude hromady a hromady ukolu, povinnosti a prace. Takze misto regularniho a narustajiciho objemu km, jsem v nasledujich dnech bojoval doslova o kazdy metr .. Deri se navic ve tme a v zime boji behat, suma sumarum pohled na moji kilometraz vzbuzuje ultra usmev:).

 Ano, byl jsem behat hned v pondeli navecer, ale pak ten tyden skoncil s mene nez 50 km, prevazne proto... protoze jsem dusi ultra:)... Moje nejmilejsi manzelka, jasne slunecko mi totiz minuly ctvrtek rekla, ze by moc rada vymenila celou nasi loznici, postele, komody, skrinky za nove.. ze uz neco vymyslela, abych se s ni na to podival, schvalil a vyhledove (az budu mit mene prace), loznici rozmontujeme, treba nekomu nabidneme, koupime novou a postupne smontujeme, pripadne si nechame privezt a smontovat..

 To bylo ve ctvrtek vecer, ze..:)... v patek jsem zjistil zajemce, domluvil na sobotu odvoz, jeste navecer koupil prvni davku krabic a v narvanem aute privezl:). V sobotu od casneho rana do pozdni noci.. ano skoncil jsem tesne pred pulnoci.. jsem rozebral, nalozil starou loznici, dovezl dalsi dve varky krabic a matraci a srouboval a sroubovat a srouboval.. :). Uprimne si myslim, ze IKEA skladaci lego dovedla na uplny vrchol, protoze dalsi stupen uz jsou jenom piliny, vterinove lepidlo a formicky na delani prkynek:).. Tedy misto sobotniho dlouheho behu bylo jeste delsi sroubovani.. Na konci neskutecne pocity.. V hantyrce tymove kompozice.. drzim nejen pozici kreativisty, ale i dokoncovace:).

Ovsem druhy den rano se nemuzu hnout... doslova! Copak, ze zada, ale kolena od dlouheho kleceni boli jako cert, nedokazu si ani obleci ponozky bez sprostych slov (nastesti optimisticke dop*dele dop*dele.. pomaha).. sedet na bobku nebo klecet po vic jak 10 hodin ... kdyz na to nejste zvykli... neni uplne dobry napad:)... ale rikam si, ze pomaly beh leci vsechno:), vecer vybiham kombinaci zombie stylu a ranene srny... do noci za sebou tahnu Deri na snure, asi jako male deti kacera...

Kamaradi me upozornuji na moji nepoucitelnost... na podobne znaky meho usili o montovani a stehovani knihovny pred mym prvnim (nedokoncenym) mamutem...:) Ovsem, jak by rekl klasik.. podobnost je to ciste nahodna, protoze tentokrat jsem se zrusil daleko vic, nastesti mam jeste par dni do startu, ktere pojimam velmi pracovne. Pracuju od casneho rana do pozdni noci, s obcasnym zombie behem:), ale z haldy nedodelku se stava hromada, z hromady nakonec hromadka... a byt odlet o hodinu pozdeji.. tak bych snad dodelal uplne vsechno!:)

 Pri informaci o dovolene pro jistotu dodavam misto pobytu a ne plnou dostupnost, coz vysvetluji pobihanim na hornate Grand Canarii... Mezi nebezci (kterych je kolem naprosta vetsina) se to setkava bud s nepochopenim, nebo zase s duvernym pomrkavanim.. (..ja vim, ze behas, ale beres tam s sebou nejakou mladou rostenku, co??:) ). Tezko vysvetlovat, ze na konci mych cest je vzdycky moje Penelopa, moje nejmilejsi manzelka, ktera na me stejne trpelive ceka...

 Nastesti ta prani jsou velmi univerzalni: .. "Tak si to hezky uzij"... "At ti vydrzi "sily":)...vem si s sebou pro jistotu barevny prasky"! ... A tak na ne stejne univerzalne, ale pritom i pravdive odpovidam:... "To si pis, uziju.. strasne se tesim!" ... "Prasky neberu, verim ve svoji vydrz:)... kdyz to nepujde, tak chvili odpocinu":)..

A tak mi drzte palce. Zacal jsem balit az tesne pred pulnoci, ale verim, ze mam nejen vsechno, ale vsechno dulezite v letadle s sebou, kdyby se mi (zase) nekde zatoulal kufr. Moc mi na tom behu zalezi, bude to skutecna dovolena a uplne stejne si ji uziju!!

Vsemu zdar! Ultra behu a ultra v nas.. zvlast!
12:)

Zavři oči a mysli na Anglii.... :)... aneb oběh Londýna

Začalo to.. no, jako vždycky úplně nevinně:)... Martin VP momentálně pracující na svém detašovaném pracovišti v Londýně, vymyslel zajímavou akci -- partyzánsky oběhnout Londýn po "The Capital ring", tedy po známém zeleném ("malém") vnitřním okruhu čítajícím asi 125km. A hned nás lákal, že EasyJet nás přepraví za rozumné peníze, tedy pokud člověk potřebuje jen malý kufřík... Jedno z jader ITB se toho rychle chytlo a než bys řekl Pilsener Urquell, t-bird koupil 4 letenky a mohli jsme se začít "těšit"... Jenže v tu chvíli se postupně ukázaly různé rodinné a zdravotní problémy -- a tak v pátek večer místo čtyřčlenné skupinky z Prahy odlétá jen dvojice šílenců (=Tomáš a já).

Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, to pohotově komentovala, že se naše skupina Rychlých Šípů mávnutím kouzelného proutku proměnila v Bratrstvo kočičí pracky... Podívala se na moje přerostlé strniště na bradě a významné podotkla, že zatímco Štěnináč a Dlouhé Bidlo vyrazí z Prahy, Bohouš už je na místě!:).

A v tomhle duchu zajímavých změn a šoků se nesl celý výlet. Už v letadle jsem například zjistil, že náhradní pláštěnky, které jsem slíbil VP, moje hodinky a náhradní navigace s trasou.. To vše zůstalo doma, položené na pečlivě zvoleném místě, které slibovalo, že je nezapomenu. Ale kdo umí, ten umí. Samozřejmě, že jsem to nechal doma!:).... T. mě utěšuje naším sloganem, "Co nemáš, nepotřebuješ", nicméně tentokrát s sebou nemáme Kotouče, který má všechno:).

Sedadla v řadě 22, přistání ve 22:22.. dávají tušit, že akce bude i po stránce numerilogickych znamení vydařená...S Martinem jsme se bez problémů sešli před letištěm a k hotelu zamířili po správných cestách (tedy po A12!)... V hotelu jsme byli lehce před půlnoci -- pár uvolňovacích piv na dobrou noc. Velitelský čas na ráno je nastaven na 4:30. V 5:30 vyběhneme, před tím rychlá bohatýrská snídaně a namazat si s sebou chleby na cestu.. Vybublinkovanou kolu s vodou do bidonů a nic nám nebrání začít londýnské dobrodružství..

Nebudu psát o průběhu trasy, do 70km běžel s námi v naší trojce tvůrce trasy, který ji popsal o řád lépe a nebudu mu to kazit (zde). Za sebe můžu říci, było to neskutečný... Viděli jsme zajímavé příměstské oblasti, malebné domečky, stejně jako pochybné čtvrti a nefalšovaný industriál. Upravené parky kontrastovaly s úplnou "divočinou" některých pasáží, jako byl například Richmondsky park, kde jsme běželi kolem volně se pasoucí vysoké. Stezky kolem Temže a jejich slepých ramen, ranvej s přistávajícími a startujícími letadly na City airport.. Prostě Martin připravil neskutečný a krásný mix, kaleidoskop střípků a nálad, který ve mně zůstane hodně dlouho.

Pro pochopení cesty a celkových podmínek je třeba dodat, že v Londýně často prší a v posledních dnech pršelo opravdu vydatně. Trávníky a cesty byly nejen blátivé, ale hluboce podmáčené... V některých místech se boříme téměř po kotníky, suché ponožky byla jedna z věci, na které jsem myslel hodně, intenzívně a často, ale to bláto,... To bláto, díky všudy přítomným koním je výrazně cítit hnojem.:)... Je mi jasné, že pro nás dva s T. kteří cestujeme minimalisticky, v jedněch botách, s malým kufříkem, s minimem věci... bude na zpáteční cestě o dost náročnější se dostat do letadla a nebýt vyloučen z přepravy pro přílišný zápach a znečištěný oděv:).

Konečně to se i potvrdilo při zpáteční cestě. Paní na bezpečnostní kontrole na Stansted, koukla na mé tlusté podrážky HOKA bot a vyžadovala, abych si boty sundal, dal je na pás, nechal prohlédnout a zkontrolovat. Upozornil jsem ji, že to není úplně nejlepší nápad.. Protože jsem měl ty boty na sobě při běhu, který trval víc jak 20hodin, blátem a koňským trusem:).. Jenže předpis je předpis.:)... Ovšem, když jsem boty sundal a položil je na pás... udělalo se v jinak těsném prostoru bezpečnosních prohlídek najednou výrazně víc místa:)... Lidé ustoupili do bezpečnější vzdálenosti a paní se mi omluvila a potvrdila, že to opravdu nebyl dobrý nápad:)... Její kolegyně rychle doběhla k odpadkovému koši se zabavenými spraji a začala kolem zuřivě stříkat.. Pak se na mě obrátila a s britskou otevřeností mi poradila, že i kdyby mě nohy sebevíc bolely, abych si rozhodně v letadle nesundával boty!!..:)

Asi by se dalo o našem oběhu Londýna mluvit jako o pohádce, nebo o by se jednotlivé bizadni střípky zážitků daly shrnout do špalíčku stručných příběhů a pohádek:
pašerácká: Tomáš už je na letišti kontaktován jednou paní, aby pronesl a provezl nějaký kontraband.. V pozdní noci si na to pak vzpomeneme, když probíháme evidentně kolem nějakých velkých pěstíren marihuany, které pod rouškou tmy větraly:)... Nebo hustá oblaka kouře z různých bytů a klubů v jedné oblasti se "sociálním" bydlením získávají z naší strany jen obdivně poznámky "To je ale matroš!!!", protože marihuanového kouře bylo ve vzduchu tolik, že by se dal krájet:)...
hledací a pátrací: Tomášovi při vyndáváni banánů spadlo pouzdro s foťákem, stalo se to úseku kratším než 200 m, které jsme prošli mnohokrát, prohledávali přes 1/2h.. Pak nám došlo, že vedle nás stála starší paní s opelichaným psem (oba dávajíce najevo, že nemají rádi běžce). Určitě ho našla a zabavila.. A tak jsme se ji marně snažili pronásledovat.. Babka asi vzala nějakou zkratku a my přišli o kolekci nádherných fotografií..
jazyková: Pákistánec při nákupu piva komentuje, že jsme běžci a dodává, že já jsem evidentně vedoucí, protože jsem dvojnásobný běžec -- nejenom běžím já, ale mám i "running nose" (rýmu)
navigační: Tomáš dokázal v noci operativně při zavřených parcích, hodně blátivých či zaplavených úsecích na svém telefonu problematické části zázračně přetrasovat!!
vodářská: kilometry a kilometry cest a cestiček kolem slepých ramen Temže (pokud byly za světla a jen v drobném blátě) byly hodně malebné. Co 200m malé zdimadlo s ručním zavíráním, nádhera!
opičí: většina parku otevírá od cca 7:00-18:00. Později večer je tím pádem většina z nich zavřená.. Například do jednoho jsme ještě v pořádku vběhli, na výstupu už jsme museli překonávat zamčená vrata. Kousek na boku se ukázala taková menší díra/překážka, kterou jsme podle rád klasiků sice podlezli, ale po jejím překonání jsme se hrdě narovnali a vztyčili..:)
pivní: krátce kolem 1. maratónu měl Martin krizi, která se ukázala z hlediska ITB jako velmi užitečná. Pomohla nám ho přesvědčit, aby si dal s námi pivo (já na pamět t-birda) raději vypil piva dvě..:).. A hle.. krize zažehnána:)!
zdravotnická: Sice na cca 61 km úspěšně ošetřujeme VP koleno, ale byla to jen taková labutí píseň, aby se dostal k Richmond bridge.:(

Nicméně... Na 70 km je jasné, že duchovní otec akce a tvůrce trasy, VP už dál nepoběží. V koleni ho nebezpečné bolí a píchá (ty krasobruslařské figury v blátivých částech byly často o zranění). A tak jej u Richmonského mostu opouštíme. Tady se ukazuje další důležitá poučka v praxi... Nechval dne před večerem:).. . Odmítám další extra baterky do své čínské svítilny... Vím, že svítí jako blázen a vydrží svítit hromadu hodin... Ovšem to by se mi ale nesměla v batohu sama zapnout, že?:).. Tím pádem se hodně temné úseky v lesích a podél řek stávají ještě dobrodružnější... S přibývajícím časem moje světlo téměř nesvítí, ovšem pořád je to ještě o řád lepší než Tomášovo "lampička", která připomíná světlušku s poraněným zadečkem..:)

Takže šetříme světlo, jako zoufalci šetříme baterky v mobilu, který je nezbytný pro případnou změnu trasy.. Konec dobrý, všechno skvěle:). Při doběhu měla baterie telefonu sotva pár procent, navigace se mi vypnula přesně u hotelu a svítivost našich baterek poklesna na rozlišovací úroveň..:)

Prostě bylo to krásné a bylo toho dost. Paradoxně sice jsem byl unavený, pár puchýřů a rozmáčené nohy... Ale jinak super. Pravda, bolí mě v krku, ale to mě bolelo ještě než jsme vyběhli:)...
A tak se těším zase na nějaký léčivý běh:)... Musím doléčit rýmu a krk, protože za dvanáct dní mě čeká první větší zkouška v sezóně -- Trans Grand Canaria.. Držte mi palce!

Běhu zdar! Ultra a kamarádům.. zvlášť!
12:)

PS. Vysvětlující poznámka --"Zavři oči a mysli na Anglii" byla hojně používaná fráze anglických matek, když dávaly rady svým dcerám, jak úspěšně přečkat svatební noc.
PPS. Moc děkuji za fotografie, které mi poslal MVP, příště už snad budu mít své vlastní:)..

"Poděbradka" přímo ze zdroje, aneb malá noční bojovka...:)

Sice si řada lidí myslí, že z naší skupiny ITB jsem já jeden z těch největších šílenců.. Ale i kdybych se stokrát chtěl vytahovat, vím, že tomu tak není:).. Já to opravdu nejsem.. dokonce jsem si úplně jistý, že nejsem ani na pomyslné "bedně"..:).
Ovšem pravda je, že se snadno nechám do různých šílenosti "uvrtat", nebo třeba něco odstartuju jaksi mimoděk... Jako vždy to začalo úplně nevinně... V rámci "tréninkové restaurace" jednoho z jader ITB:)... padla otázka, jak se připravit na hodně dlouhé noční ultra, zejména na běh v noci. Spolu s T. jsme odpověděli úplně unisono.. že asi nejlepší bude se jít párkrát v noci proběhnout, případně (ještě líp) nějakou tu dlouhou noční naběhat... ať člověk trochu tuší, do čeho jde:)..

A zatímco chlapci řešili technikálie běhu v noci, odešel jsem klidným krokem staříka-prostatika na toaletu. Vracím se a ... oni už mají naklikané/připravené asi 4 noční trasy!!! OMG!!.. S tím, že úplně nejlepší bude, když na ně vyrazíme v pátek rovnou z práce (nejlépe vlakem, něco piva popijeme po cestě), poběžíme přes noc a ráno se vrátíme k rodinám.. a budeme "sekat dobrotu" .. něco na způsob ranního návratu z flámu, kdy se člověk snaží všem dokázat, že není úplně na mol:).. Tak i my budeme dokazovat, že v podstatě jsme si po cestě hezky odpočinuli..:).. A prosím, na rozdíl od Karnazese.. nebereme telefonní čísla na pizzerie v okolí, nýbrž batůžky s vybavením na záda:)..

Tak v tomhle já žiju.. Volba prvního nočního tréninku padla na Poděbrady.. Běháme rádi.. a na srdce? Na srdce jsou přeci odjakživa Poděbrady!:). A tak se v pátek večer scházíme na Masaryčce, nastupujeme do "couráku" směrem na Poděbrady, Abychom utužili klubovou příslušnost, jako členové jádra myslíme na pivo i před během a proto jedno pivo vypijeme ještě ve vlaku a na startovní pivo se zastavujme v nádražní restauraci v Poděbradech:). Místní štamgasti nás pozorně prohlížejí a v zápětí vysílají svého "zvěda" k našemu stolu.. Ten v duchu reklamy na Poděbradku snadno zjistil, že jsme "báječní zepředu a ještě lepší zezadu":)... a zeptal se nás, co za sport provozujeme?? :).. Když mu Tomáš naznačil, co hodláme v noci podnikat, chlapík spokojeně zachrochtal a pospíchal ke stolu, "mise splněna" a bude zase o čem povídat -- Prostě přijel soubor reprezentantů z Prahy:)...



Petr sice měl ještě ve vlaku opatrné otázky, že se sice moc těší, i že má obavy... a co já?? S úsměvem jsem mu odpověděl "tovíšžejo".. Nemůžu mu říci, hned na začátku, že dcera leží doma s šílenou angínou, já jsem s ní ještě den před tím, než totálně ulehla pracoval a běhal.. že mám rýmu, už mě škrábe v krku.. totálně nevyspalý:).. to bych ho jen nalomil a svoje strachy jenom přiživoval..:). Člověk nesmí být úplně šílenej, ale zase ta víra, že věci dopadnou lépe, než vypadají na první pohled.. ta je opravdu potřeba. A otevřeně přiznávám, že ji mám. Věřit se totiž musí!:)

Odstartováno:).. Probíháme od nádraží k řece. Tom inspirovaný patrně Martinem VP má dobrou domácí přípravu. Má nastudováno a říká nám zajímavosti, včetně historie města, nádraží, léčivých pramenů.. Jak se dostáváme k vodě, začíná být čím dál větší zima. Petr optimisticky dodává, že koukal na předpověď a že za pár hodin to má skokově klesnout o 4 a víc stupňů níže.. No to si to užijeme!:). Zatím se oba moji spoluběžci radují, že si nevzali camelbag, protože už teď by jim zamrzly hadičky! Což teprve za pár hodin... Jak málo stačí k dětské radosti, že?:)... Co netuším je, že po půlnoci se mi v bidonech pití přemění také v ledovou tříšť.. Ale noc je ještě mladá a proto velím "Mladí vpřed" a posílám oba kamarády pár kroku před sebe! .. Mimo přiznání, že dnes nehodlám nijak závodit a i více naslouchat... to má i své praktické důvody. Zapomněl jsem, že dneska běžím.. A volba mého oběda nebyla, jak bych to tak řekl ... z hlediska skupinového běhu.. úplně optimální... Jako mistr slepých uliček mohu potvrdit, že čočka s vejcem následovaná mexickými fazolemi.. není vhodná kombinace pro skupinový běh.. a proto jako bába prdlavka jsem se držel operativně pár kroku vzadu:)

Noční běh s kamarády má hodně do sebe.. Podle svých přecevzetí mluvím méně, než normálně... Tedy jednak se snažím víc poslouchat, jednak mi rýma a škrábání v krku nedělá dobře:).. Prostě mráz a voda crčící z nosu.. i když to zažívám v zimě relativně často... je prostě něco, na co si nemůžu (zatím) zvyknout.. Vadí mi, jak mi postupně roste kapička a umrzá mokré z nosu:).. člověk se to snaží utřít, vysmrkat.. ale pomůže to jen na chvilku.. navíc odřený nos mě pěkně štve:)..

Na začátku cesty jsme řešili ty obecně filosofické problémy, otázky štěstí, pokory a víry.. Ale jak přibývaly km, tak jsme se dostávali k těm podstatnějším a řekl bych i zemitějším problémům..:)... ať už vyřčeným nebo nevyřčeným. [Mě například doteď vrtá v hlavě, co bylo silnější.. jestli ta čočka, nebo ty fazole, protože jsem se furt musel držet vzadu:)]

Asi proto, že jsem na začátku naší debaty měl takový filosofický názor, že trocha "diskonfortu", trocha nepohodlí, drobných problémů.. člověka může jedině posílit:).. Tak jsem si nakonec za odměnu užíval celkem dostatečně tolik vzývaného nepohodlí:), snažíc se otřít/vysmrkat to mokré z nosu, oloupat zmzlé nudle, případně sám sebe přesvědčovat, že to škrábání v krku je jen dočasného charakteru..:).. Říkám to pořád.. Pozor na naše přání! Ona se totiž často splní:)..

Mezi námi, moje největší mentální krize byla asi za Lysou n.L. .. normálně i malé odbočení od řeky znamenalo "oteplení" o několik stupňů C, ale tady v těch polích to nebyla pravda, navíc, písek a prach našich cest umrznul v různých terénních vlnách a nerovnostech, které já v tom jednom odstínu světle šedé jsem nebyl schopen rozpoznat. Takže jsem několik km různě zakopával, snažil si nevyvrtknout kotník(y).. jak se zvedl v jedné zatáčce vítr a já zrovna smrkal, tak mi to přimrzlo na brýlích:).. z vnitřní strany mi na brýlích namrzal můj dech.. no legrace..:)... A ten můj vnitřní hlas mi říkal, ty jsi ale trouba.. proč to děláš? měl jsi zůstat v teple domova:)... Odpověď mám (doufám) v sobě pevně vysázenou. Jsem tu proto, že tu chci být.. není důvod si na cokoliv stěžovat, jen je trochu těžší se soustředit na cestu. Ale nakonec -- není to přesně to, co jsem chtěl "trénovat"?:)

Je potřeba si uvědomit řadu pozitiv a kladů.. Například celou cestu nádherně svítil měsíc! Sice mě Tomáš pořád vyzýval, abych zhasl svoje šílené světlo a běžel jen ve svitu měsíce [asi si přál, abych si brzo zlomil nejen ruku, ale i obě nohy!:)]... Díky mrazu na trase nebylo žádné bláto, všechno zmrzlo na kost:).. myslím, že i obávané tůňky jsme mohli klidně překročit "suchou nohou", protože byla zima jak v p*deli zmrzlého polárního badatele..:).. prostě všechno vyšlo.. Nakonec ani v těch Kostomlátkách jsme si nic nezlomili.. Co si přát víc.

A tak když nad ránem probíháme okrajem Prahy, uvažuju racionálně. Nos začíná získávat barvu a patinu letitých pijáků alkoholu, mám starost, že to škrábání v krku se může zvrtnout v něco hodně nepříjemného.. a proto .. na Kolbenově naskakuji do noční tramvaje č.52. Po 61 km se vlastně loučím, když to začíná být zajímavé.. [Původně jsem plánoval, že tady se odpojím, poběžím dolů na Sokolovskou, k vodě a na Smíchov..] Ani jsem se od kamarádů nenapil slivovice, bál jsem se, abych nešířil víry a bakterie:)... Teď se ukazuje v plně nahotě moje odhodlání k běhu.. a i jistý "profi" přístup:)... Prostě raději teď rychle domů.. zahřát se, rychlá sprcha, čaj.. a běhat zítra a v dalších dnech.. než to "přetáhnout" a mít před sebou nucenou pauzu.

V tramvaji (a v metru) pokorně sedím vedle bezdomovců:), vědom si toho, že po celonočním běhu nevoním po konvalinkách.. Ale evidentně to nikoho (naštěstí) nezajímá.. Ve Stodůlkách vylézám z metra zmrzlý jako drozd:), v jednu chvíli mám pocit, že se mi zuby klepají tolik, že si buď ukousnu jazyk, nebo že mi úplně vypadnou..:)... A tak se klepajíc rozbíhám.. a nakonec dobíhám domů celkem v pohodě, postupně rozmrzám ve sprše.. následně beru Deri na dlouhou procházku.. Ještě teď při sluníčku je ve Stodůlkách -8C. Jo jo.. byla to skvělá noční bojovka..:)

PS. Jako dovětek bych jen dodal, že P. & T. běželi ještě na Flóru či dál, což je o 8-9km dál než jsem běžel já:).. aby bylo jasno, kdo je tady šílenější:)

Všemu zdar! Běhu, tréninku na ultra.. a kamarádům.. zvlášť! 12:)

Zdání klame, aneb hrdý Budžes:)

V městské dopravě se mi stalo už opakovaně, že mi při cestě metrem nabízeli "mládežníci" místo k sezení. Poprvé mě to drobet překvapilo, ale v mžiku jsem měl jasno.. "Vychovaný děti!":)... Odpověď proto ze mě vylétla jako vlaštovka... "Moc děkuji, ale postojím... Asi vypadám už hodně opotřebovaně, ale zdání klame.. To já ještě vydržím spoustu hodin v kuse i běžet..:)"... Možná právě tenhle rozměr mě nejvíc fascinuje na ultra.. Relativně dost běžců vypadá úplně obyčejně, maminy od dětí, tátové od rodin, někteří i s bříškem, žádní Keňané.:).. a oni vydrží poskakovat a běžet celé hodiny.. To je neskutečně motivující.:)...

Podobné obrázky mám nalepené všude:)

Poslední lednový týden byl nádherně náročný. V práci zmatky znásobené různými přesuny -- byl jsem dva dny mimo Prahu a užíval si s dojetím promoce mé dcery -- s happy endem jak od Disneyho... Předstíral jsem začínající rýmu, abych mohl občas nenápadně otřít oko:)... Nicméně, po návratu do pracovního procesu, mi při pohledu na běžecký deníček srdce zaplakalo. Jak teď uběhnout 100+ týdně? Je čtvrtek, já mám jen 10.5km z pondělka a nemám s sebou běžecké oblečení...

Motivační krásné obrázky Andorry

V duchu počítám -- optimisté jsou prý nejhorší plánovači -- kdybych dneska běžel domů.. zítra dvojsměrka, v sobotu dlouhá, v neděli venčící.. Tak je to v kapse:)... Ovšem, znáte to .. kdyby bába měla ..xxx... tak by to byl dědek!:). Prostě, kdyby chyby.. znova si opakuji--vždyť tu nemám v práci s sebou běžecký věci!

Jenže, jak už jsem jednou ocitoval Halinu ... zoufalé ženy dělají zoufalé věci... a já, nadšený pobíhač, jsem přeci duší žena, ne? :)... Takže jsem důkladně prohlédl, co mám za věci v práci.. A v podstatě jsem se dostal do "běžeckého". Teda místo běžecké bundy mám na sobě starou silonku po synovi, co zůstala v práci při mé poslední "zavážce" charity... Zbytek je ze staršího běžeckého "rezervního" -- různě už potrhaného, co mám v práci pro nejhorší případy.. A tak navečer vybíhám přes Václavské náměstí oblečen v nové kolekci "diakonie Broumov":), ale co je důležité.. Udělal jsem první krok. Znáte to.. úplná pitomost, ale často ta nejdůležitější. Páteční dvojsměrka byla sice z náročnějších a tak přede mnou byla už jen sobotní hladová dlouhá..:)

Motivační krásné obrázky Andorry, single tracks

Brzo ráno po krátkém spánku mě vítá sluníčko, Deri štěká jako šílená, vidí, že jdeme běhat, ale že jsem sám bez holek.. To by vypadalo, že poběžíme rychleji, což se jí nechce. Uklidňuju ji, že to dneska rozhodně žádné závody nebudou (jako by si to nemohla pamatovat!, kdy jsme naposled nějak pelášili?). ..  Když ji po 11km vracím domů, tak při návratu do údolí bojuju nejen s jejím zoufalým štěkotem [=kam zas jdeš? Vždyť si tady můžeme spolu v klidu lehnout!:)] ale i se svými pochybnostmi... Je to opravdu nutný? ... JE! A tak běžím, občas upíjím trochu vody se šťávou, sluníčko se schovalo, chvílemi chumelí, chvílemi se zvedá silnější vítr.. Čas naprosto ztratil svůj rozměr. Najednou stojím na Ctiradovi, křičím svoje "Rondááááá"!!! A vím, že za hodinu něco jsem doma... Mám nádherný pocity, protože cítím vnitřní sílu, mohu si říci, že jsem hrdý Budžes...:)

Sákryš..:) ... Tohle bude něco:)

Ano, řekl jsem to správně v tom metru... asi už jsem hodně opotřebovaný, ale zdání klame! Ještě dokážu běžet v kuse hodně hodin..:). Jasně, na nějakých těch číslech asi tolik nesejde. Ale snažím se dostat do sebe ty pocity ... Mého úsilí a šťastného boje. Snažím se je uchovat stejně, jako jiní zavařují konzervy s jídlem... Vím proč... Bude to sakra potřeba!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ať je jak chce pošetilé..ZDAR! A hlavně ať žije ultra v nás!
12:)