Jalové km = čistá radost mého života

... aneb pobíhám, kochám se a tradičně bloudím :)...

Začátkem týdne jsem bojoval s drobnou virózou, měl jsem služební povinnosti od rána do noci mimo Prahu, s běháním se to v tomhle počasí a s mými zavazadly neslučovalo, ale bylo to vlastně krásné.. vrátila se mi radost a tak jsem se na svůj návrat a na pobíhání děsně těšil!
Nejdříve jsem si udělal ve čtvrtek později večer vyloženě radost ve fitku, měl jsem pocit, že se vznáším, i to bylo celkem svižně, o to víc jsem se těšil na sobotu.. Že budu běhat ty jalové km, jak o nich profesionálové tak nehezky píší.. Že budu provozovat běžeckou turistiku.. V sobotu ráno jsem si zalil do termosky čaj, vzal fidorku a před odběhnutím slíbil, že do 12 jsem zpátky:) ... (tedy proč já slibuju takové věci, když moje moje poznávací běžecká turistika je spíš příručkou, jak zaručeně zabloudit).
Vyrazil jsem přes Prokopak, podle vody a žel.tratě.. Nejdřív mrzlo ještě hodně, potom už výrazně míň, svítilo sluníčko, já v naprostým rauchu:). Běžím přes Reporyje do Orecha.. Tam mám hezké setkání s jedním staříkem, volá na mě, že mě tady vidí často, jestli běžím TAM a nebo už ZPÁTKY..:) no není to krásný dotaz? Po vzoru Nikie, která začala běhat pro něco, tak já běhám asi jako v těch ruských pohádkách - Tam nevím kam, přinést to, nevím co.:).

   

   

A tak jsem zatočil po červené ke Kalinovu mlýnu, a tam jsem po prvé "drobet" zakufroval, ale jak se přede mnou objevila Chotec, slunce se dostalo nad kostel sv. Kateřiny, tak jsem zase polevil v obezřetnosti. Zase jsem se začal "kochat" a hned jsem drobet běžel jinudy než jsem měl původně v plánu... Tak si tak krásné pobíhám a "najednou" Tachlovice... A bylo jasno:). Připomnělo mi to jednu anglickou komedii, kde stařík popisuje cizincům cestu.."..až pojedete kolem rybníka a uvidíte takový velký zelený kámen, manželka říká, že vypadá jako velká žába... TAK TO JSTE BLBĚ a zabloudili jste..:).. Tak přesně tak, jak jsem se dostal do Tachlovic, tak jsem měl jednu jistotu, jsem uhnul moc, moc jsem se kochal a můj slib návratu do 12 hodin se pohybuje ve zcela hypotetické rovině..

   

A tak jsem se drobet víc soustředil na slunce a jeho dráhu a snažil se zamířit co nejkratší cestou k domovu... běžím tak nějakou chvilku a vykouknu na kraji jedné vesničky v takovém "satelitním" přívěsku. Potkávám dvojici žen a tak se hned ptám, kde to jsem? Jejich odpověď mne naprosto dostala, tuším ... "ulice V alejičkách" :)!!!... A tak povídám, jestli by mi neřekli nějakou jaksi globálnější informaci:) a následná odpoveď byla celkem vtipná, že prý Zbuzany, kousek od Prahy, Česká republika..:). Pak už přes Ořech, Řeporyje to bylo jednoduché, nicméně "po termínu".. Moje nejmilejší manželka jasné slunéčko to odhadla naprosto přesně - "Tak co, zase jsi se kochal, nebo jsi zabloudil záměrně?"
Jjo, svět je krásné místo k bloudění, tak si to budu užívat. Mimochodem, stejně jsme to stihli a tak se mým pozdějším příchodem vůbec nic nestalo!
Ať se daří, jalovým km zdar! 12:)

Hluchý běžec a hluché kilometry

Čirou náhodou se ke mne dostal zajímavý anketní dotaz. Upřímně, už jen to, že se mě někdo zeptal na "běžecký názor" :) mě drobet "vykolejilo", protože co já k tom mohu říci... Fakt jsem se domníval, že mi to přišlo od Petra omylem, protože já nejsem závodník:), ale Petr mě přesvědčil "... že lezu kvůli běhání intervalů přes plot, běhám kopce navzdory lijáku a dokážu za rok naběhat 3000km to přesto že ještě před 2 lety jsem vážil více než 100kg". :)... A tak abych se nevymlouval, zde je dotaz/anketní otázka, co si myslím o hluchých km.

Učená kniha říká, že běžecký trénink je účelně organizovaný proces. Nejčastějším problémem vytrvaleckého tréninku jsou tzv. "hluché" kilometry. Tedy objemové tréninky na nižších intenzitách, které nemají potenciál rozvíjet výkonnost. Nepřiměřeně velký objem běžecké práce v tréninku je kontraproduktivní. Autor knihy dále klade důraz na motivovanost tréninku a varuje před absolvováním tréninku na "jalové" střední úrovni. Napadá mi bonmot, že hluché jsou vlastně všechny tréninky, které nemají předem daný cíl a nemají návaznost na určitý širší tréninkový proces. Co já na to? :)

Už ten název se mi zalíbil. Hluché km. Já sebe totiž považuju za hluchého běžce. Tedy hůře slyším od dětství a upřímně, často je to velká výhoda. Buď neslyšíte nebo můžete úspěšně předstírat, že jste neslyšeli, když občas děti či nejmilejší manželka, jasné slunéčko:) utrousí něco na moji adresu. Z hlediska rodinné pohody k nezaplacení :). V mém pobíhání je to takové problematičtější. Ta "hluchota" má za následek, že občas neslyším signály nejen svého těla, ale i své duše (viz minule) a ženu se tím do nějakého průšvihu. Ale pozor, já to vím!:)

Proto považuju hluché km také za nebezpečné. V mém chápání jsou to ale km, kdy neslyším sám sebe, svoje tělo, vnitřní já, chcete-li. Kdy otupěle "dělám běhání" místo toho abych běhal... Prostě když z běhání a tréningu nemám radost a dobrý pocit.

Běhání je "levný" sport. V podstatě si koupíte dobré boty, pár běžeckých hábků a máte na minimálně 800km či víc vystaráno:). Já, protože tomu opravdu nerozumím, tak nedělám žádné divočiny a k těm drobným nákladům -- tedy ceně bot -- přidávám velmi rozumný náklad na treningovy plán a trenéra. Ne proto, že bych byl závodník, ale řeší to celou řadu problémů. Jednak mám strukturu mého pobíhání udělanou tak, abych v rámci možnosti dosáhl svého cíle (rozumné předem definovaného a pokud nějaký konkrétní je) a pak už jen s Milošem ladím a upravuji, abych se moc neztratil, když "ohluchnu" :). Nemyslím si, že tréning musí mít nutné "růstový potenciál", ani cíl.. Vždyť i cíl mého pobíhání není vždy jasně definovaný, natož cíl tréninku. Asi bych to spojil s tím, že pro mě je důležité a posouvá mě dopředu, když z behu/tréninku mám dobrý a spokojený pocit. Když tomu tak není, tak sebelepší a sebevětší úsilí je -- aspoň v mém případě -- na nic. Proto můj "trenýrkový plán" je často konfrontován s mými pocity, protože na těch mi záleží víc než na km nebo čase v nějakém závodě.

Tolik k anketě:)

Jinak mám dvě zprávy. Ta dobrá je, že radost je zase zpátky, ta špatná, že jsem v úterý, ani dnes neběhal:(, protože na mě lezla nějaká chorůbka [jak SOS několik dní minimálně spí, maximálně pracuje a ještě usilovněji běhá, tak je holt tělo oslabené a bacily jej snadněji zlomí:(] a jsem na dva dny služebně mimo. Ale cíl je vyhnat chorůbku z těla a hned večer ve čtvrtek si jít zaběhat. Jak jen o tom píšu, tak se na to těším... no jako dítě na ježíška nebo jako běžec na "běžíška".:)

Držte mi palce! 12:)

Poslouchej tep svého srdce, svého trenéra... a hlavně svou duši!

Vzpomínám na jednu z prvních reklam na rádiovou stanici: "Jsem holčička Vendulka, poslouchám maminku a Evropu 2". Každý asi potřebuje mít nějakou autoritu, kterou by měl poslouchat, když se objevují nějaké pochybnosti, u mě třeba ohledně běhání...Nějaký pevný bod, kotvu, řekl bych..:)

Už delší dobu -- a v posledních týdnech téměř permanentně -- poslouchám z různých stran ani ne tak kritiku, jako nepřetržitý proud otázek a komentářů na téma, že běhám hodně/špatně/často a že je div-zázrak, že ještě ve svém věku a laickém (tedy lamském, nezkušeném) přístupu nejsem už dávno zraněn a neschopen pohybu... Navíc nedělám žádné takové správné rozcvičování, protahování, změny došlapu.. prostě nic. Jen se seberu a nejdřív pomalu vyběhnu a po cca 2km drobet zrychlím.. Takže z hlediska všech znalců úplná trouba:).

Navíc ono to moje poctivé plnění je celkem náročné na čas. Copak 100km uběhnout za týden v rychlosti jako je běhám já -- to včetně přípravy na běh a do práce nějakých pár hodin skoro 1.5 směny, vzhledem k mým x zaměstnáním, dokončování domku a potřeby být s rodinou -- to je sákryš náročné..:).

Proto občas se nechám těmi řečmi nalomit -- proto jsem taky lama, tedy spíš "láma":) -- a pak hned volám/mluvím s Milošem a ubezpečuju se, že to dělám dobře:). Tento týden se mi dostalo obzvlášť dobře odpovědi, kterou si hned vytisknu a dám před sebe.

Poslouchej tep svého srdce a svého trenéra!

Rada k nezaplacení tím spíš, když nestíhám, když se všechno na mě valí ze všech stran...práce, stavba, rodina, čas na běhání...[například plánovaná druhá fáze se nejdřív posunula z úterý na středu, aby pak přešla do čvrtka ráno:)]... Prostě v tu chvíli se sám sebe ptám, proč to vlastně dělám?Proč tak urputně?

A při ranním pobíhání v Prokopáku mi najednou v hlavě bleskne myšlenka z Born to run: "Za hranicemi extrémní únavy a nesnází, můžeme najít lehkost a sílu, o které se nám nikdy ani nesnilo; je to neuveřitelný zdroj síly, který objevíme ve chvíli, když ty potíže, překážky a únavu překonáme."

Nicméně dneska, kdzž jsem dopoledne měl naplánovaný maraton na běhátku jsem najednou cítil něco, co mě vyděsilo! Mě to běhání vůbec netěšilo!!! Přitom mi v podstatě nic nebylo, jasně jsem unavenej, nevyspalej... Ale uvědomil jsem si, že se snažím zlomit sám sebe.. A o tom to moje běhání rozhodně není. A tak jsem všechno přehodnotil a po velkém boji a 32km šel domů..:)

Pohledem na plán jsem zjistil, že jak jsem přesunoval ty ztracené týdny, úplně mi vypadl odpočinkový týden!!! Takže vlastně ok:), ale uvědomil jsem si při tom to nejdůležitější.

Neběhám kvůli ničemu jinému, než kvůli sobě a svým pocitům, své radosti.. Proto doplňuji Milošovo heslo:

Poslouchej tep svého srdce, svého trenéra... a hlavně poslouchej svou duši!

Tak teda do toho! Neznamená to, že bych hned odpískal Silvu, ale pokud mi příprava na ni nebude dělat radost, tak ji nemusím mít. Nejsem závoďák, cítím, že bych mohl běhat rychleji i dál ale vím, že co bych tomu musel odevzdat (hlavně asi radost a potěšení) nestojí za nějaký závod nebo čas:)

Tyhle dva následující týdny s vrcholnými km, studeným počasím a hromadou práce a povinností, to bude určitě vrchol náročnosti. To si fakt "hrábnu" hlavně v té morální rovině:). Protože žijeme ve spojených vesmírech, tak určitě máte/prožíváte něco podobnýho:). Tak si držme vzájemně palce..

12:)

PS. Týden nakonec 99km, ale důležitější je, že se radost snad zase vrátila, ale o tom příště..

Milostný rozměr běhu :)

Jak se tak blíží Walmarktem vymyšlený svátek zamilovaných, tak se s předjařím objevuje kolem mě čím dál víc i skutečně milostný rozměr běhu:).

Tedy já ho primárně vnímám při běhu na pásu ve fitku zejména přes svůj výběr muziky, který by se mohl zařadit do kategorie "poslechem pomalých milostných písní k rychlejšímu a vytrvalejšímu běhu":). Asi jako moje oblíbené knihy "Dear Vittie, aneb jak si zlepšit angličtinu četbou milostných dopisů" nebo uklidnění se sledováním romantických komedii (=pohádek pro dospělé). Proto říkám, že i starší chlápci mohou při monotónním běhu na pasu bojovat právě s tou monotónnosti posloucháním pomalejších romantických písniček... Aspoň u mě je to pravda.:) Taková "Oh my love, my darling"... po 35km dokáže neuvěřitelné, stejně tak "Cry to me" a další fláky. Vím, že většina lidí odchází poslouchat při běhu "údernou" muziku, ovšem silné romantické melodie to je v předjaří, řekl bych rovnocenné téměř celé tabulce čokolády!:)

Ovšem pozor, v tomto období ozvlášť se dá říci, že láska kvete v každém fitku:)... Vnímám, že lednové opojení pozvolna mizí, nové (i starší) tváře ve fitku občas nalézají společnou řeč a vidím je potom u recepce, popíjející nějaký drink, který je možná zárodkem nějakého hezkého (a pevného?) vztahu:)... A jak to tak pozoruju z povzdálí, tak si říkám, no naštěstí to pozoruji z dálky, už jsem starší člověk, tohle se mi už vyhýbá. V tom okamžiku se mnou jedna pěkná žena při mém slézání z pásu a krátkodobém přesunu na veslovatko začne bavit a jen tak mezi řečí od ní padne, jestli se nezastavím taky potom dole v recepci na drink!

Co teď, že? Tak si říkám, že svými provokativními myšlenkami jsem si to jenom přivolal, snažím se to nějak zamluvit, když v tom padne ještě doplňující otázka, "Co Helena?" A bylo jasno! :) Chudák ženská si mě s někým spletla a já v tom málem hledal nějakou výzvu:). A to mě potěšilo a rozesmálo...

Tím pádem mám klid a mužů zůstat "milostně" svázán s pobíháním jako takovým, o své nejmilejší manželce jasné slunéčko:) ani nemluvím!

Tak klidného Valentýna a ať nám to vesele a spokojeně běhá! 12:)

PS. Reaguji na skvely komentar Nikie:). Pokud mate nejake hezke romanticke flaky:), sem s nimi.. Potreba inovovat:). DIKY!

Mission impossible

Tak takhle krásně se budí Prokopak v mrazivém ránu.. Ale začátek tohoto týdne byl opravdu ve znamení Mission impossible. Já si tedy při tom nepředstavuji ani tak Toma Cruise, ale třeba maminu od dětí, která se snaží sladit práci, starost o rodinu a svoje běhání, nebo svoji maličkost, když se poctivě snažím se připravit na Silvu, přitom práce, dostavba domečku plus snaha držet svoje blízké spokojené a šťastné a být s nimi....

Je to Mission Impossible, prostě jako kdybyste chtěli zařídit, aby ve Windows všechny programy spolu spolupracovaly bez jakýchkoliv problémů nebo třeba zajistit trvalý mír na Středním východě.. Prostě téměř nedosažitelná meta, která je udržitelná možná jen částečně a krátkodobé:).

Prostě tento týden na mě připadlo splnění mých slibů:) -- vzít si na pátek volno a odjet do hor na lyžování s rodinou. Teď jak k tomu splnit mamutí trénink? A tak jsem nenechal nic náhodě a dlouhý běh dal nakonec ještě dneska ve fitku, odjíždím na hory a mám téměř splněno:) -- po-čt = 90km. V neděli přijedu snad OK a večerní proběhnutí mě doufám posune nad 100km a ke splnění mého trenýrkového plánu. Ovšem nebylo to úplně jednoduché, byl to takový malý boj, možná o to těžší, když vím, že jsem teprve na začátku cesty:). I když upřímně, já mám tréningy a pobíhání rád.

Ovšem dneska to bylo ve fitku super. Nejdříve jsem ráno vyřešil všechny možné zařizování, věci do práce po noční:) a pak v symbolických 9:11 dorazil do fitka. Jeden zážitek za všechny. Běžím si takhle třetí tričko [vyměňuju tričko po 12km, napiju se, zakousnu fidorku..] když se tam ukáže nějaký povědomý chlápek a (už v poloprázdném fitku) začíná cvičit. Tak na něj okem zakaleným potem pohlédnu a říkám si, hergot, vždyť já toho člověka od někud znám!!! To je buď spolužák nebo někdo z matzyzu:). Koukám na něj po očku, dokonce jak šel vedle na pasu, tak jsem měl sto chutí se zeprat, odkus se známe. Naštěstí jsem to potlačil. Když jsem při své "občerstvovací" stanici slezl, vyměnil tričko:), napil se, tak mi jeden z místních trenérů řekl.. "My jsme dobrý fitko, chodí sem i spousta známých osobnosti, jako třeba pan Klepl, co teď odešel..." No málem mě kleplo-tedy omylo:). Ještě, že jsem potlačil svoji touhu mu sdělit, že asi vím, odkud z mff se známe.. To by si buď myslel, že narazil na uplnýho debila, nebo že se pod průhlednou záminkou ztráty paměti snažím seznámit..Musím si na svoji družnost dávat větší pozor!:)

Ať se nám dobře a vesele běhá, držte mi palce. 12:)

PS. Tyden 104km.

Všechno je relativní, bohudík! :)

Jak jsem si už mnohokrát ověřil, všechno je relativní a jak se přesuneme k absolutním číslům, poměřováním, srovnáváním, tak jsme většinou v háji, případně je zaděláno na nějaký ten průšvih nebo zranění. Vždy mě potěší, že většinou lidi mají sklony k takovému extrémnímu a zjednodušenému vnímání světa (běhu a pobíhání). Buď si myslí, že všechno je jednoduché a jde to tak lehce, že by se hned sami bez tréningu přihlásili na maratón -- nebo to zase vnímají, že (běh či cokoliv) je spojeno s neuvěřitelným úsilím a proto to raději vzdávají. Z mého pohledu je buď obojí správné -- mám dny, kdy se daří a všechno vypadá růžově, jednoduše a lehce, nebo zase jsou dny a období, kdy se zdá, že i km je vzdálenost:) a pomalu každý krok vyžaduje úsilí.

Asi je fakt nejlepší se vykašlat se na extrémismus a měřit/poměřovat se jen sami sebou! Kamarád mi minulý týden říkal, že ho deprimuje, když jsem běžel 5min/km a v pohodě jsem s ním telefonoval. Povídám mu, to máš relativní, například Dan Orálek by běžel ten km o cca 2 minuty rychleji a taky by byl v pohodě a mě to nijak nedeprimuje:). Naopak mám radost z toho, že mi to běží, jestli x lidí běží rychleji/pomaleji mi ani nedělá radost ani vrásky. Nejsem blázen, tedy asi pošuk ve vidění neběžců jsem, ale nejsem zarytý závoďák. Místo časů u mě vítězí vždy pocit [-- osobáček ovšem také potěší, ne že ne...:) ]

Stejné je to se vzdáleností. Naprosto chápu, většinu běžců hobíků začne dřív nebo později fascinovat meta maratonu, přeci jen ta mystika tady je a chceme si to uběhnout. Taky jsem tomu propadl, ale upřímně.. určitě podobné pocity překonávání sama sebe, jaké pociťují ultraběžci na 90 míli a dále:) může někdo prožívat i na 20km, proč ne?

Například jsem koukal, že Peggy je smutná, protože ji zdravotní stav neumožňuje se připravit na maraton a cítí se být jen 1/2 hrdinou. Nechápu to. Ona i tomu půlmaratonu dala takové úsilí, jako většina běžců dala maraton lehčeji. Měla by být hrdá, mít z toho radost, ale to je právě to úskalí absolutního srovnání.
Ale taky s tím bojuju, tedy s absolutními čísly. Dneska (v sobotu) jsem měl napsáno 35km a chtěl jsem je uběhnout venku. jenže většina tras v prokopáku dopoledne vypadala spíš na MS v krasobruslení než na běhání a já ještě nechal doma nesmeky.:) často jsem se klouzal, v některých úsecích jsem musel kolem skal i "traverzovat", všechno osmekaný... Po 17km jsem se dostal ve zdraví domů s tím, že by to pro dnešek stačilo. Úsilí jsem tomu dal srovnatelné možná i dvojnásobné trati v lepších podmínkách... Navíc těšil jsem se, že něco podniknu se synem.. Jenže to absolutní vnímání světa a vzdáleností zaútočilo i na mě. Pochybnosti, aby mi ty km náhodou nechyběly:)....

A tak jsem po návratu z kina v 19.30 popadl hadry a boty do fitka a dal svižnějších 16km [Tedy místo 35 bylo 33km, nadvakrát, ale s tím už se nedá nic dělat:)]. Nemyslím si, že to bylo potřeba, ale je to ukázka, že i staří zocelení jedinci podlehnou číselnému srovnávání.

Musím na sobě pracovat:). Co vy, jak se srovnáváte, vydržíte plnou relativitu, nebo taky občas podlehnete číselnému absolutismu? :)

12:)

PS. Týden 96km.

Lama jsem a lama zůstanu:)

Koukal jsem, ze se v posledni dobeě(na BŠMŠ) řada lidí/bězců dobrovolně přihlásila do kategorie bězecké lamy, tak bych chtěl ukázat také jeji další členění, aby si každý mohl vybrat:)...
Milos vycházejíc ze znalosti postižených svěřenců nás charakterizoval takto:

Běžec – hobík (hobík mající sportovní cíle) – lama

Cituji Miloše: "To je takový mišmaš běžce – srdcaře a běžce hobíka, protože si chce svůj běh užívat, ale taky je v něm sportovní duch, a tak má radost z toho, že se v běhu zlepšuje. Chce si to však dělat po svém. V podstatě je to ten, co ve všem působí zmatky, jako je tomu u každého, kdo je jednoduše nezařaditelný, a ještě když si k tomu přidá, že je lama :). "

Upřímně těch zmatků je nějak víc a asi nějak neúmyslně k nim přidávám další. Abych to tak parafrázoval -- Miloš a Mammut jsou daleko a různé problémy blízko a tak si s tím lamo nějak poraď:). A jak se usilovně snažím se s věcmi/problémy popasovat, tak o to víc dělam různé blbosti:).

Například v pondělí a větší část uterý jsem byl služebně mimo Prahu a uz jsem byl natěšeny, jak hned po návratu začnu pilně plnit běžecky plán, vyběhnu s čelovkou... jenže inverze jaxvinja:( a tak jsem zase zůstal ve fitku a snažil jsem se běžet jako blázen. Ať tedy trénuju aspoň drobet rychlost:). Asi jsem něco infekčního snědl, neboť se o me pokouší celkem silné střevní potíže... Zkusili jste běhat někdy s běhavkou:)? Tedy uz v to útery mi to výrazně zrychlovalo krok:) , což teprve dneska ve středu.. Po ránu jsem měl sice naplánované dvě fáze, ale když jsem vstal tak jsem usoudil, že bude náročné se bez ztráty kytičky přesunout do práce, že ani taková lama jako já, by neměla dráždit chřestýše bosou nohou. Včera není dnes, Valdauf není Gott, zkratka, co mi prošlo včera večer by se nemuselo zdařit dnes po ránu:).

V práci, asi ukolebán bezpečím a relativní dostupností WC, jsem usoudil, že nejsem žadný ořezávátko a že večer musim jít běhat aspoň do fitka. No byl jsem ve finále jako koroptvička:), nejdřív jsem odbíhal po 1km, pak po 2km a nakonec jsem i zbytek do 14 nějak zvládl, ale ta rychlost v závěru byla impozantni.:)

Jeden maník, co tam cvičil delsi dobu mě rychle odhalil a zhodnotil to slovy: "No viděl jsem už hodne různejch "případů", ale ty seš úplny pako:)." Jako tradicně měl pravdu. Ovšem, nějak cítím, léčivou sílu běhu:), takže pokud to jen půjde tak ty dve fáze zkusím zítra dát.. My lamy nějak v skrytu duše věříme, že se ta překonaná protivenství:) ve finále sečtou a zúročí a až se Brdská a Mammut zeptají, co jsem pro to dělal, budu moci s klidným svědomím říci. "Fakt moc, co to šlo. Málem jsem se z toho po...." :)

Ať se daří! 12:)