úterý 2. července 2019

“Olympionik” zapaluje:), aneb prolog k WSER 100 miles:)

Moje auto // Tomu se říká ...signature plate..:).. no uznejte
Zní to jako fráze - když něco chcete... a je to jenom trochu dosažitelné... a když to chcete opravdu moc, tak je velká šance, že se to podaří. Bez ohledu na klasický počet pravděpodobnosti, pořád je tu solidní šance 50 procent:)... (buď to vyjde nebo ne)...:)

Někteří z vás se podivovali, že když mi na “tom” tolik záleží, tak proč si nezajistím lepší finále... lepší zajištění WSER. Proč tam nejedu dřív, proč nemám posádku, atd. Vím, na svoji šanci běžet WSER jsem čekal pět let (a někteří čekají i déle) a já se přesto rozhodnu svůj první a ikonický závod Grand Slamu pojmout v režimu URNA:) ; tedy s minimálním zajištěním, s minimálními časovými rezervami... spoléhat se jen sám na sebe, i když (věřím, že díky mé otevřenosti a “yes man” přístupu) často nečekaná pomoc přijde od domorodců...

Nebyla a není to z mé strany zpupnost, nebo neúcta k WSER, naopak. Říkal jsem si, že bychom si oba dva, tedy WSER i já, zasloužili punkový, nejlépe úspěšný, :) pokus. Něco v “Gordy” stylu, prostě položit svoje nadšení, úsilí i přípravu na jednu hromadu a ve jménu ultra starších, ale nadšených hobby běžců to zapálit.

Zatrolený locker s nesprávným kódem
Nicméně, navzdory “punkovému” náboji jsem plánoval logistiku kolem závodu velmi pečlivě. Odlet ve čtvrtek 27.6, brzo ráno přes Amsterdam, Salt Lake City do Reno, tam beru auto, přesun do Truckee, CA. Koupím jen pár věcí v místním obchodě... jako pivo na večer a do dropbagů na stanice:), pak hned spát a odpočívat...ráno rychle a připravit balíčky na stanice, vyrazit na registraci, povinný briefing, pak už zase zpátky do hotelu, protože v sobotu musím kolem 3 vstávat, ve 4 je registrace a v 5 je start. V neděli v 11 hodin končí závod, seberu svoje věci, počkám si na přezku:) a potom pomocí domluveného transportu se nechám odvézt na start do “Squaw”, vezmu auto a zpátky do hotelu, umýt se, olízat rány, zabalit kufr... rychle spát protože v pondělí brzo ráno letím zpátky. I když jen cesta letadlem bere dobrých 36 hodin, nemluvím o ostatních přesunech, prostým výpočtem vychází, že jsem si to celé naplánoval ode dveří ke dveřím pod 130 hodin:).

Při vsi skromnosti si myslím, že se tenhle čas bude mým potenciálním URNA:) následovníkům těžko překonávat:)... pravda, cesta přes SLC přidává cca 2h extra, ale jiná rozumná možnost nebyla a letět jinam než do Reno je pro osamoceného běžce blbost. Řídit auto x dalších hodin po dlouhé cestě letadlem, ale hlavně po závodě... je podle mě výrazně horší plán s většími riziky havárie a zmeškání letadla:).

No plán to byl velmi ambiciózní :), s velmi omezeným prostorem pro časové rezervy... a protože se velmi často něco po..tento, bylo potřeba být furt ve střehu:). Zásada číslo jedna: vše na závod v příručním zavazadle, v případě zatoulání hlavního kufru to neřešit. Klidně ho poslat rovnou domů zpět. Ale hlavně se nenechat odstavit od svého palubního zavazadla!

Už na Ruzyni jsem potřeboval nutnou dávku výmluvnosti a asertivity, protože bylo malé letadlo a nutili mě si poslat příruční zavazadlo přímo do Reno. Jak se říká NFW! :) Kufřík jsem ubránil, celní i pasovou kontrolou prošel hladce, auto bez fronty, cesta do Truckee, CA byla naprosto v pohodě... Když už to vypadalo, že jsem měl zbytečné obavy a já stál u dveří svého apartmánu v Truckee, přišla nečekaná rána do vazu. Kód ke skříňce, ve které měly být uložené klíče, nefungoval. Na objednávce a v mailu žádné telefonní číslo, nikde žádná recepce, je to komplex obsluhovaný externě... zprovoznil jsem e-mail, napsal urgentní mail přes Booking.com ... pochopitelně nic, pro zajímavost dodávám, že se mi ozvali až druhý den večer, se slovy, že prý teď zjistili, že už jsem si pomohl sám:).

Nácvik startu-cíle za světla ve Squaw:)
Ale v té chvíli je to celkem průšvih. Opakuji mantru -- Klid, klid, klid!!... Kolemjdoucí domorodec má přátelského psa. Určitě z mých kalhot cítí Deri, chlápek se omlouvá (Amerika), pes je sice na šňůře, ale cloumá s nim o sto šest a radostně na mě naskakuje. Říkám, nic se neděje, psa chválím, hladím a přiznávám, že já mám doma psa taky... ale hned dodávám, že jsem teď v pěkným průšvihu. Nemůžu se dostat do apartmánu, jsem přes 20 hodin na cestě, WSER přede mnou a potřebuji spát. Charlie hned nabízí pomoc a prohlížíme společně moji objednávku ubytování, jestli nenajdeme nějaké spojení na společnost provozující ty bungalovy. Nic, žádné číslo, ale Charlie si v mailu všiml loga jedné místní realitky, a tak hned hledáme na webu číslo a už tam voláme, získáváme další číslo a nakonec i chlápka na druhé straně telefonu, který ví o co jde a na dálku nás naviguje ke skryté krabičce s jiným kódem, ve které jsou náhradní klíče!!! Rozloučím se s Charliem a jeho psem Jackem, rychle sjedu pro pár piv a jdu spát.

Po ránu už všechno zase běží podle plánu. Znovu se chválím, že jsem nezačal panikařit, protože nejen, že nejhorší je smrt z rozděšení, ale jak víme, pokud má problém řešení, netřeba si dělat starosti. Pokud řešení nemá... starosti nepomohou.:)

"Olympionik" na místě činu:)
Pavel VS mi dal s sebou dres, skoro se stydím si jej obléknout, ale koneckonců, startuje se v místě konání zimní olympiády v roce 1960 a tak si mohu připadat trochu jako olympionik, podobně jako kokosy na sněhu se v první chvíli cítím mezi těmi běžci, ať už elitními nebo obyčejnými, obklopenými svými početnými posádkami. Jsem tu jako z vyprávění od Ivana Mládka  — podprsenku sice zašívanou a záplatovanou, ale čistě vypranou:).

Zjišťuji, že už se na stanicích neváží a tak celá moje taktická příprava, abych vážil co nejméně byla zbytečná a proto hned po registraci spěchám doplnit tekutiny, abych nebyl dehydratovaný... jdu na pivo, servírka je Češka a je nadšená, že vidí někoho v českém dresu:). Jak tam sedím nad olympijským pivem, tak se nakonec rozhodnu, že přeci jen půjdu na briefing k závodu, i když mě to určitě jenom vystraší a i když by třeba bylo lepší jít spát. :)


[Tradiční rituál, focení s číslem a identifikační pásek na ruku. ]

Druhá půlka sálu při briefingu
A tak už se přes hodinu mačkám v nabité společenské olympijské místnosti. Poslouchám a sleduji všechny možné legendy ultra a jen tak mimochodem se dozvídám, že nahoře je pořád ještě dost sněhu, kde to roztálo, že je zase bláto a voda:)... že té vody může být víc:) a že by stálo za to si přeměnit boty za Robinson Flat (31 míle). Jjo:) to jsou skvělý rady, když mám s sebou jen jedny náhradní boty:)... které jsem, abych minimalizovat problém volby... pro jistotu vůbec na žádnou stanici nedal.:)

Před koncem briefingu, kdy začínají na pódiu defilovat hvězdy v závodě cítím, že “sobecky” musím vypadnout, vrátit se na hotel a připravit všechny věci na ráno a spát... Při svém úniku potkávám na skoro prázdném parkovišti zakladatele ultra historie WS, velkého Gordyho A. Jdu k němu, usmívám se a omluvně říkám, že bych mu jen chtěl potřást rukou...že jsem pravděpodobně ve Squaw naposled... a on pohotově reaguje, tak si uděláme společnou fotku (!) a hned poprosil někoho ze štábu, aby nás spolu vyfotil — naprosto americky nekorektně :) mě chytil kolem ramen a popřál hodně štěstí..

Velký Gordy (vpravo) a neznámý nadšenec (vlevo)
Na to jsem myslel, když jsem se po ránu v hodině pí (pro nematematiky 3.14) soukal do bot a snažil se něco sníst a během pár minut vyrazil do Squaw. Tam byla atmosféra jak na rockovém koncertu. Je asi 6 C, na hoře bude možná chvíli i méně, ale už tu chybu neudělám, abych si vzal bundu!! Zdravím se s neznámými lidmi, kteří, když zjistili, že kolem není nikdo blízký, kdo by mi popřál štěstí... tak mě objímají, poplácávají a přejí mi hodně štěstí! Skvělé pocity, ale na jejich vlně zapomínám, že nahoře je pořád místy dost sněhu a jednokolejná trať tím pádem bude hodně pomalá... obzvlášť pro nás z konce startovního pole.

Odpočítávání mě drsným způsobem vrací do reality. Jsem tady, moc moc jsem si to přál, ty slzy v očích nejsou způsobené větrem. Jsem dojatý jako babka sledující Hříšný tanec, jen doufám, že budu rychlejší než Sieglinde s nůší! :)

Nějak jsem se moc rozepsal, ale tohle si musím pamatovat:)!
Pokračování během chvíle:), jen co vybalim, vyspím se a vyřeším urgentní věci práci:)

Všemu zdar! Western States, našim snům, zdar! Ultra, hlavně tomu v nás... zvlášť!
12:)

10 komentářů:

  1. Honzo!:)
    To je neuveritelny,uzasny zazitek,moc gratuluju..chtel jsi to moc moc,tak se Ti to splnilo.Krasny konec zapisku,skvela fotka s Gordym,vyborna znacka auta:)..koukala jsem jak bezis a fandila..tak pekne podrobne pis zapisky,je spoustu veci co nas zajima:)
    S.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :).. Díky moc! Byl jsem tam sice sám ale je pravda, že jsem myslel na to, že mi hodně lidí drží palce a že mi to pomáhalo. Ať nám to běhá, ať žije ultra!
      12:)

      Vymazat
    2. Tady si nemůžu nepřisadit - ta fotka s Gordym a tím krásným Outbackem v pozadí mě úplně dojala! :)

      Vymazat
    3. S Gordym to byl absolutní bonus. Chytil jsem ho mimo davy, téměř o samotě, co si přát víc?
      Dekuji moc za podporu... tesim se na nejake setkani, verim, ze na podzim to bude klidnejsi a ten obeh Plzne:) vyjde!! At nam to beha!
      12:)

      Vymazat
  2. ... tak už se vybal a pokračuj :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :) jsem pomalejší... Navíc v sekvenci posledních dní už zase nespím víc jak 30 hodin podruhé... a to se mi hůř zvládá.
      Vážím si zájmu, zkrátím psací čas.. a dám to sem co nejdřív:).
      Nicméně zítra musím pilně pracovat...:)
      MSF! 12:)

      Vymazat
  3. Dojatý jsi nebyl rozhodně sám :-) akce skříňka je karmicky vyvážený Gordy! Ta fotka je prostě boží a ty piš piš piš nebo tě sní velká myš!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :). Dík. Pořád věřím, že moje zážitky jsou odrazem "otevřeného" přístupu, kdy dopředu nic neodmítám, s domorodci se bavím...:)... a ono se skoro vždycky něco hezkého stane.
      MSF! Držím palce v přípravě a do dalších ultra!
      12:)

      Vymazat
  4. Čtu to a usmívám se. Obdivuji propracovanou přípravu a odvážný plán (o předchozím tréninku ani nemluvě), bavím se úžasnými náhodami (nebo "náhodami"), umiňuji si, že zkusím taky trochu toho "Yes mana", u Gordyho si uvědomím, že bych měl zavřít úžasem otevřenou pusu, u odstavce o slzách slzím, vzápětí se chechtám babce. Tolik věcí v jednom článku, a to je jenom prolog! Gratuluji, zároveň děkuji a těším se na pokračování.

    Mmch. ukazoval jsem mojí ženě tvou fotku s číslem a ona, že vypadáš dobře. A já nato, že běháš ultra, 100km a víc, prostě šílený vzdálenosti, v horách a tak. Ona na to: "Tak to budeš muset asi taky zkusit!", a mně se jen podlomily kolena :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :).. dik a smeju se nemene:)..
      Vitej do "pobihacskeho", neboli hobickeho sveta ultra:). Ja nemuzu a ani nemam zadne "vykonostni" ambice, (dulezite je dobehnout v poradku a optimalne v limitu zavodu) ale pevne verim, ze to neznamena, ze by radost/boj/utrpení/katarze... (nehodici se skrtni] ... nas na chvostech byly nejak mensi/jine nez zazivaji ti rychli. Mozna je tomu i naopak:). Ale obecne tohle je podle me krasne na ultra, ze i tem uplne obycejnym umozni zazit kralovske pocity velkych vitezu!
      At se dari a ultra zdar! 12:)

      Vymazat

Zase jsem musel zapnout kontrolu spamu.. Omluva:)...