Čelem vzad... poklusem klus... aneb "neznámým" trasám vstříc:)

Dal jsem si chvíli pauzu od psaní na blogu, aby na mě ta "ostuda":) chvíli koukala, abych se jí zbytečně brzo nesnažil zakrýt svými veselými zážitky...Přitom už v Řecku jsem se při procházkách a popoběhnutí zase dostal do hezkých situací, kdy jsem zažil v lednovém slunci na pláži skotačící dívčiny v plavkách, pózující u palem před kamerami a fotoaparáty... Pochopil jsem, že tady se rodí ty propagační fotografie v měkkém světle s liduprázdnými plážemi... potom si nejeden z nás nakonec řekne.. ale jo, tady je to hezké, málo lidí, tak tam pojedeme!:)

Přemýšlel jsem, proč si ani nepíšu o setkání se skřítkem v Prokopovském údolí -- asi ta pachuť po rezignaci v Aténách byla přeci jen větší, než bych si na začátku myslel... :). Znovu to uzavírám s tím, že jsem si měl přečíst svůj loňský aténský report.... to bych se tam vůbec nehlásil:).

Tradiční nepříjemné "reportovací" lednové práce mě také odvedly od mých poznámek na blogu, i když já se při psaní "zpráv" snažím najít a uplatnit kouzlo nechtěného. Vzpomínám si, že moje (tehdy) povinné zprávy ze služebních cest patřily k nejoblíbenější četbě našich auditorů:)...Ve zprávách o výzkumu je asi nejtěžší nakonec zdůvodnit dobré a zajímavé výsledky, které jsem v loni nenaplánoval, než napsat, proč něco, co jsem si myslel, že během roku vyřešíme ... ještě nemám:). Různé obraty ve výzkumných zprávách a oslí můstky připomínají doslova skoky z macaráta na kočku, nebo obraty v kriketovém gambitu Goodbodyho ve slavném románu "Jak jsem vyhrál válku" [...váš argument mě zastihl v postavení s nohou vpřed! ??? No jako před čarou -- při kriketu.. a kriket je hra...]:).
Při jejich "tvorbě" si vždycky vzpomenu na svého otce. Ten po léta psal velmi podrobné roční zprávy o kontrole jakosti sportovní obuvi. Pravidelně na náhodné místo doprostřed zprávy dával větu..."Kdo to dočetl až sem, má u mě flašku"... Pro úplnost dodávám, že za téměř dvacet let se nikdy nikdo nepřihlásil:).

Leden byl a je ve znamení ... učit se říkat ne... ale bohužel, v tomhle ohledu jsem jako Pierre Richard - ano, jsem nesmělý, ale léčím se:). Moje nejmilejší manželka si ze mě dělá legraci, že moje posedlost a odhodlání lidem pomáhat mě na jedné straně zničí... protože se to o mně ví a lidé toho často zneužívají ... a na druhé straně, já ničím ty kolem sebe... protože pomáhám, i když to oni vůbec nechtějí...:). A tak se musím inspirovat u zdravotníků a naučit se rozlišovat pomoc a první pomoc.

Snad v tomhle a příštím týdnu dokončím nečekanou "pomoc" na poli výzkumném... před koncem února se zbavím svých samaritánských úletů v pedagogické oblasti a ve zpracování dat:).

Připomíná mi to poučný starý židovský vtip, který tady opakovaně zazněl už několikrát..., kdy si Roubíček stěžuje Rabimu, že má malý byt a Rabi mu "radí" aby si postupně pořídil kozu, psa a kočku. Následně, když už je Roubíček úplně zoufalý, tak mu Rabi ve finále poradí, aby tedy prodal kozu, psa i kočku:)...

Takže práce asi budu mít do konce května víc, než bych chtěl, ale až ke konci února "prodám" kozu, psa a kočku, tak mi bude hej...:).

Při té mojí lednové/únorové samaritánské misi se přesto snažím běhat, jak to jde... Po těch 11 letech je pochopitelně těžké přijít na něco nového a objevného... ale přeci... Udělal jsem čelem vzad a řadu svých běžeckých tras běhám obráceně, jinak. Věřte nebo ne, je to silně objevné a v sobotu jsem málem špatně odbočil v údolí, protože jsem to tam "neznal":)...

Našemu úsilí.. zdar! Ultra zvlášť!:)
I když máte skautské sklony... nepřehánějte to s pomocí a s modrými okénky!:)
12:)

A jako Atény, B... nikoliv jako blbec:), ale jako my Big (Fat[/Failed]) Greek Running..:)

Odjížděl jsem do Atén ve spěchu a snaze na poslední chvíli ještě dodělat zbytek různých ročních hlášení a restů [stejně se mi všechno nepovedlo:)], z hlediska závodu jsem byl v pozici téměř nezúčastněného pozorovatele:). Ta tam byla velmi důkladná příprava mých předchozích závodů, věci jsem bez velkého přemýšlení naházel do kufru, vzal si svůj kilometrový rozpis z loňska... a vyrazil s myšlenkou, že ono se to ve finále doufám "nějak" sejde. Říkal jsem si, že hodně meditačních technik silně doporučuje pozici nezúčastněného pozorovatele, tak třeba i pro "meditační" kroužení v prostoru starého aténského letiště ... to bude to pravé.

Normálně svoji mantru "Je to můj závod, jsem tady, protože tady chci být" ... mám v sobě pevně uloženou, tady jsem cítil, jako bych neuměle odříkával cizí text. Přemýšlel jsem, čím to je? Možná je to proto, že jsem se rozhodl sem jet, abych splnil limit na Spartathlon, s myšlenkou Spartathlonu delší dobu vnitřně bojuji. I když pro můj pokus o doběh do Sparty "mám" svoje opodstatnění"), svůj příběh... tak ta motivace vzít všechno a položit to na oltář Spartathlonu... tak ta tu bohužel není:(.

Navzdory všem mýtickým signálům, skvělé atmosféře... to pro mě (zatím) je pořád jen nehezký těžký silniční závod, který je na hranicích mých možností. Musel bych se všeho ostatního vzdát, soustředit se celou sezónu jen a jen na tenhle jediný závod. Utěšoval sem se tím, že i kdybych splnil limit, tak mě zase s velkou pravděpodobností nevylosují a budu v klidu:). Myslel jsem si, že na podobné úvahy vyzraju tím, že jsem slíbil sám sobě -- OK, už jsi tady, tak sakra uběhni ten limit, hlásit se tam nemusíš!:).

Ale jinak se celý výlet vyvíjel skvěle, samé numerické lahůdky, číslo 37 (prvočíslo se součtem 10, což spolu s datem 11.1.2020 a doběhem 12(!) dávalo pozitivní signály), na místě jsem nepodcenil připravu a zajistil "českému" týmu stůl a dvě židle, pro sebe s neskutečným číslem 21-12. Na stůl jsem vyrovnal baterii piv (což vedlejší řecký a kyperský tým úplně rozsekalo), moudře jsem dal do pohotovostní polohy roličku toaletního papíru a vazelínu, pozdravil se s Jardou B. a závod mohl začít.

Když na krátký okruh vyrazí najednou dalších 99 lidí, tak v prvních hodinách člověk myslí tak akorát na to, aby buď co nejméně překážel, nebo aby co nejefektivněji předbíhal. To mě tak do 40 km pilně zaměstnávalo a tak jsem držel hezké tempo 6 min/km a 4 hodiny byly v trapu. Jenže v tu chvíli se všichni rozptýlili, někteří začali odpočívat a tak jsem v rámci úsilí musel vytáhnout MP3, abych nemyslel na ten okruh a zbývajích 20 hodin na něm:). Většinou si beru muziku až výrazně později v závodě, 20 hodinová diskotéka?, to tu ještě nebylo, říkal jsem si...

Ani jsem nestačil vybít baterky na první MP3, když za necelé 4 hodiny na mě sedla těžká motivační krize. Ten zdejší okruh je obzvlášť ubíjející. Proběhnete halou, kde se ve vzduchu viří rozedřená stěrka z podlahy a ten drobný prach je ve všem, ve vlasech, na botách, v jídle a i v pivu!:)... Pak vyběhnete ven a do mírného kopečka se obloukem dostáváte k bodu obratu a po stejné trase... maličko z kopce bežíte do haly.

Tak po těch dalších čtyřech hodinách moje hlava přišla s neskutečnou otázkou... Proč?... Proč tady jsem? Vždyť mě to vůbec nebaví, závod pro mě nemá žádný smysl, nepotřebuji ho uběhnout kvůli žádné kvalifikaci...Proč?

Ještě pár kol jsem s tím bojoval. Snažil jsem se vzít si motivaci od ostatních, kteří srdnatě bojovali, někteří skoro už od začátku kulhali, ale přesto byli na trase... Ale nefungovalo to. Dokážu bojovat, když vím proč, nebo když vidím smysl a důvod svého boje. Tady jsem to nenašel. Asi byla z tohoto důvodu chyba si sám sobě dopředu přiznat, že po kvalifikaci na Spartathlon netoužím, tím pádem kroužit po opravdu ubíjejícím okruhu mi nedávalo žádný smysl (Aby nevznikla mýlka - organizátoři byli skvělí, o tom žádná). A tak jsem svoji aténskou misi ještě po nějakém sezení na židli... po 85-6 km ukončil.

Na jednu stranu bych se měl stydět, že jsem nedoběhl aspoň 100 mil (vyšlo by to i s chůzí), že jsem se nesnažil až do konce... V podstatě mi nic nebylo, rozběhnuté to nebylo špatně... Ale i hlava má někdy svoji hlavu:) ... a bohužel tentokrát musím říci, že mi to není ani líto. Uvidím, jestli se dokáži na běh na okruhu po dobu delší než 10-12 hodin (brzo) vrátit, možná tam, kde to je veselejší, nebo je to blízko... Kladno? Bolevák? Možná to byla moje poslední 24h, kdoví...:)

Moc děkuji za podporu, ale tu si budu šetřit na jindy. Teď mi to přišlo zbytečné. Musím volit závody moudřeji:).

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
12:)

PS. Asi nejlépe mi vynadal a vyčinil Běžící Stín...Samozřejmě je to v širokém kontextu ultra slabost a tak je to potřeba hodnotit. Naprostý souhlas. Než jsem to zabalil, tak jsem si sedl a přemýšlel i o tom, "co by tomu řekli lidi", jak jsem doma slýchaval hodně často:). Jenže nejsem žádný guru, jsem obyčejný Honza a tak bych neměl zbytečně předstírat. Ani před lidmi, ale tím spíš ani před sebou. Jasně, mohl jsem říci, stalo se mi to a to, nešlo to... a lidi by mě ještě litovali. Houbelec. Šlo to celkem dobře, do poslední chvíle jsem držel 8km/h (ten poslední okruh odráží moje balení, odchod a předání čipu pořadatelům), standardní průběh 24h. Jen mě to nebavilo natolik, že představa, že to budu dělat dalších 15-16 hodin byla tak depresivní a závod naprosto ztratil smysl. Navíc, upřímně ... bál jsem se, že když to "zlomím" a budu pokračovat, tak ničeho nedosáhnu. Spíš naopak, vezme mi to radost a chuť do dalších závodů, možná i přivodí nějaké to zranění z "nechutenství"... abych měl "důvod" skončit.:).
Píšu si sem co nejpřesnější a čerstvé zážitky, reflexe, sice hlavně pro sebe, ale vy, co sem chodíte si zasloužíte upřímnost. Ono poznání, že i po epických bojích na Grand Slamu se objeví velmi slabá chvíle na okruhu... může třeba někomu pomoci s vlastním bojem.