Samozřejmě si jako každý pozitivně naladěný člověk opakuji, že "nakonec" všechno dobře dopadne, a pokud to zrovna nevypadá dobře, tak ještě není konec :). Ale upřímně, jsou chvíle, kdy víra slábne...
Protože jsem si dal kdysi slib, že se budu pořád zkoušet dostat na Spartathlon, i když... samozřejmě i těch 180 km jako dolní limit je pro mě teď naprosté snové maximum, všechno by se muselo sejít, tělo, hlava, počasí... Tak jsem o prázdninách vyrazil zase do Kladna. S L. jsem pro jistotu o tom ani nemluvil, protože by se mi snažil vysvětlit, že to bude špatný, ale neměl jsem žádná velká očekávání, i když vždycky si člověk říká,... co kdyby to dneska třeba šlo?
A tak jsem tam začal kroužit a postupně to vypadalo, stále lépe a lépe. Odpoledne jeli kolem Pavel s Martinou, zůstali až do večera a dodávali mi pivo, všechno najednou bylo zářivě růžové, před půlnocí 95 km, ale potom se to zvrtlo. Pobíhal jsem s křečemi od jedné TOI-TOI k druhé, velmi brzo jsem ocenil, že jsem si vzal několik náhradních trenýrek... pak jsem zkoušel i chvíli ležet, ale moje útroby se bouřily při pohybu, takže když jsem vyměnil poslední trenýrky, nechal jsem se potupně odvézt domů od syna... Pravda, Dan mi říkal, že jako správný ultra jsem měl ještě pokračovat na ostro:), no ale nemyslím si, že ten extra okruh by stál za to:).
Původně jsem si říkal a plánoval vyjet za oceáln, měl jsem registraci na Mogoloan Monster (100), ale začaly se mi hrozně rychle horšit oči, nedokázal jsem zaostřit,od písmen po všechny vzdálenosti, přestal jsem rozlišovat detaily, takře představa, že budu řídit auto (obecně), natož v US, kde to neznám, a bežet po trase, kterou neznám, kde musím těžce hledat značky... nakonec jsem zůstal doma.
Jako jednoduchou variantu jsem si zvolil návrat do rodného mšsta, a Saar Challenge, 70 km v krásném prostředí Ždárských vrchů. Říkám si, když tady zabloudím, tak se snad nějak do Hlinska dostanu, Ó tomu se říká pravý optimismus...
Samozřejmě jsem dorazil den předem, vlakem, ráno si poctivě stoupám až na konec, beru si hned hůlky a hned si ověřuji, že fakt nic nevidím. Hlási se ke mě Jana z Brna... a hned soudí podle mého výrazu, že jsem ji na 2 metry nepoznal. Přiznávám že kolem tří metrů teď dokážu rozlišit jestli je to muž nebo žena, žádné poznávačky ode mě nečekejte:). No ale při brífingu ředitel závodu říká, že trať je jasně značená červenými šipkami u rozcestí a zároveň "tady těmi" výraznými oranžovými fábory. Ptám se vedle stojícího bězce, kde jsou ty fáborky, jak vypadají... a on no přeci je drží v ruce!! Tak to bude skutečně "výzva":)...
Brzy jsem ovládl chvost závodu, při jednom zaškobrtnutí se mi vypnula hlasová navigace v telefonu spojeném s hodinkami a začalo to být opravdu zajímavé. (navigaci na hodinkách samozřejmě nevidím a nepřečtu). Ale bylo překrásné počasí, naštěstí plno lidí venku na různých vrcholcích, takže jsem mohl používat externí dotazy jako ... Prosím vás nevidíte před sebou oranžové fáborky? A jsou v cestě nalevo nebo napravo?... Neběžrli proti vám nějací běžci?
Posledních cca 15 km jsem se držel ve skupince asi předposledních běžců, využíval toho, že vidí a vědí tím pádem kudy, ale jak jsme se přiblížili k Hlinsku, říkám si nechám je běžet, využiju nostalgie, běží se kolem Ratajských rybníků, kde rodiče měli chatku se zahrádkou a doteď tam existuje chráněné naleziště orchidejí (vstavačů), které jsem já registroval a označil... Stejně jsem tak drobet bloudil, váhal, abych běžel přesně po trase... Vrcholem bylo posledních asi 15-20 minut, kdy jsem hledal u stadionu cílovou bránu, abych ukončil závod. přiběhl jsem podle plotu až k místě registrace, tam mi řekli, něco jako, copak seš slepý? musíš zpátky, podle fáborků ke startu... Takže nakonec jsem proběhl zdárně cílem, sice v obráceném směru, ale to už je jen taková drobnůstka. Z nadšení vypínám hodinky až o hodinu později ve sprše...:)
Nádherný závod, nádherný pocity, pořád jsem dobrodruh.), konečně jsem zase dokončil nějaké ultra. Doběhl za světla... Za měsíc mě čeká konečně operace a zas by měl být svět nějen plný světla, ale obrysů, detailů, značek, které uvidím a lidí, které poznám.
Znova se z toho těším, akorát to, že ještě za světla nebylo v cíli pivo a tak... byla škoda, mohli pro ty pozdější tam nechat par lahváčů:). Ale ještě jsem stihnul soukromníka, koupil si pivo tam a tak závod měl i hezkou tečku na závěr. (55 ze 60 co doběhli, takže jsem nebyl úplně poslední). Musím zkusit příště až na to uvidím1
Všemu zdar, našemu snažení, touhám a usílí zdar! Ultra zvlášť!
12.)
PS. Atmosferu Ždárských vrchů - fotky jsem si vypůjčil z internetu, snad mi to lidé odpustí.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Zase jsem musel zapnout kontrolu spamu.. Omluva:)...