pondělí 2. června 2014

V žáru tokijského slunce.. aneb běhám sám v jednom z nejlidnatějších měst..:)

Den 1. Přílet
Život nám připravuje nejedno překvapení.. Řada známých i kolegů s hořkosti v hlase připomíná klasickou Cimrmanovu kompozici, kdy se prvek očekávání mísi s prvkem zklamání:)..Ovšem, já si nemůžu na nic stěžovat.. Vždycky se věci (ťuk-Ťuk) zázrakem mění jako v pohádce, nečekané zvraty vedou k nebývalým dobrodružstvím a skvělým zážitkům... Stejně tak zatím tady. Upřímně -- moc jsem se sem netěšil. Bral jsem to jako profesionální povinnost, návštěvu, kterou dělám tak nějak protože "musím".. navíc jsem byl přesvědčený, že mi to šíleně rozhodí moji "přípravu" na Western States -- nebudu moci vůbec běhat, únava, atd.. Taková blbost!! :)... Jestli to mám uběhnout, tak to uběhnu.. jestli na to mám, tak na to mám.. pár chybějících nebo extra kilometrů navíc na tom nemůže nic změnit..:)





Co víc, na poslední chvíli se ukázalo, že můj japonský partner je výjimečně chápavý, tradičně pohostinný.. a tak mi řekl, že pochopitelně mohu běhat dle libosti:)... Samozřejmě, má to svá významná časová i prostorová omezení, ale už to "pochopení" a "povolení" je to samo o sobě bomba. Dokonce mi poslal i doporučenou trasu kolem hotelu.. ovšem z blízka to vypadlo šíleně.. Shinagawa je cestovní uzel, ohromné nádraží.. Ve špičce šílené, jinak celkem hodně lidí (a aut) -- tak jsem usoudil, že zkusím kousek poodběhnout, zorientovat se.. a pak se vzdálit víc a hledat řeku a přístav, která by měla být nedaleko (a která mi nebyla doporučovaná) ..:)... Přesně jak říkají zkušení cestovatele.. "Hledej řeku, chlapce, ta tě zachrání!!"..:). Ze začátku okolí vypadalo hodně japonsky.. Dva-tři květináče na střeše už dávaly statut soukromé zahrady a strom dva před domem -- to už je skoro park:)... Říkal jsem si, musíš to oběhnout, někde za nádražím by měla být řeka, její kanály a spojky tě dovedou k přístavu...

Otevřeně...byl jsem trochu (úplně) mimo, časový posun (jat-lag) a osmnáct hodin na cestě dělá svoje, ale běhat se musí.. už jsem 3 dny neběhal, tohle by byl čtvrtý..:)... Jen co jsem se ubytoval... obouvám boty a ťukám si na hlavu:)...Bylo akorát po poledni místního času (u nás tak kolem 4-5 páté hodiny ráno, kdy já mívám na "ultra" největší krizi), ... tedy naprosto správný čas na to vyrazit běhat..:)

Nejdříve jsem se proplétal tím klubkem lidí, dvakrát různě oběhl kolem hotelového komplexu tam a zase zpět... až jsem si řekl.. nebuď posera!!!:).. kouknul jsem na ty "namalovaný" domečky, zahrádky, křížky, kolečka, stany, fajfky a vařečky, zkrátka na jejich nápisy v japonštině :)... a vyrazil směrem, kde jsem podle svého domácího průzkumu tušil řeku.. Nejdříve bylo potřeba překročit trať(e), což se mi nakonec i bezbolestně podařilo, zajímavou "cyklostezkou":), a pak jsem šťastně dorazil k řece..

Řeka a její kanály jsou pro běhání jako dělané!! Dá se podle ní a kolem kanálu běhat spousty kilometrů!!!! Sice jsem první den uběhl jen "mizerných" 10km, ale byly to hrdinně průzkumné a nádherně mizerné:) km.. Hned jsem získal představu, jak to tady vypadá, zorientoval se v širším okolí, což se vždy hodí, až se budu vracet zpět.

Říkal jsem si, můj japonský partner asi nemá vůbec představu, jak je řeka krásná, jinak by mi to řekl, že??.... Na večeři jsem se podřekl, že jsem běhal podle řeky a jak je to tam hezký ... a... ledy prolomeny!!!..:)... Kolega přiznal, že běhá již spoustu let, sice tak do 10km, ale nevěřil mi, že bych byl tak posedlý:). Získal jsem ho tím, že jsem neváhal a hned po příletu se vrhnul do neznámého (velko)města běhat.. Proto, když jsem mu řekl, že bych další den po ránu šel třeba běhat k zálivu.. svolal číšníky z restaurace a začal se ptát, jestli se dá na Minato-ku (Daibu) přeběhnout... Nejdřív byly odpovědi, že je to nesmysl, pak ovšem jeden z nich přiznal, že začal běhat a že jeho "guru" by jistě věděl.. Přišel "guru" =sympatický kuchař:) a ten potvrdil, že je to komplikované, ale že tam cesta vede.. Tím pádem bylo jasné, kam další den poběžím...


Den 2. Co je za tou duhou, aneb hledání cesty na Rainbow bridge
Původně jsem měl mít až do 5h odpoledne "volno" (jen nějaké moje pracovní věci), pak jsme měli mít schůzky, setkání s dalšími kolegy a pracovní večeři... Ovšem, podle všeho hospitalita mého kolegy vystoupala do závratných výšek... a že se sejdeme už ve 12 h!!! Aha.. To mi s delším během a s hledáním cesty k duze:) a přes duhový most částečně narušilo plány. Navíc -- myslel jsem si, že vstanu hodně brzo a všechno stihnu.. Jenže houbec, zaspal jsem:)..

No co, nikdo není dokonalý:)... Tradičně mě překvapilo, jak klidně jsem vzal fakt, že jsem zaspal:)... Z hotelu vyrazím až v 10h, slunce už pěkně žhne (má být ještě tepleji..32C za necelou 1-1.5h), sraz máme ve 12. Říkám si, když s sebou mrsknu, když nikde moc nezabloudím, tak bych to měl v "pohodě":) stihnout. Vybíhám pln nadšení, neznámo kam.. protože vím, kde bridge asi plus minus je, ale jak se na něj dostat jako "pěší" .. to vůbec, ale vůbec netuším.. Cestou mi další mosty, můstky zakrývají výhled a tak se pozorně rozhlížím, abych v případě bloudění alespoň trefil zpátky a byl doma včas, protože chodit pozdě v Japonsku? TO NE!! :)

Když už bylo "nejhůř" a říkám si, že jsem se úplně ztratil, tak na obzoru vedle silnice vidím někoho běžet.. Běžec běžci vždy přítelem, že.. Tak kličkují k němu a prám se na cestu na Daibu, přes Rainbow Bridge. Oba se pořád klaníme:), ale nakonec jsem pochopil, že běžím dobře, a že se mám za chvíli uhnout doprava a že to nějak najdu:)... Přibíhám k mostu, který přede mnou roste do závratných výšek.. Nikde žádná lávka ke které by se dalo běžet.. Když už to vypadalo špatně, objevují několik písmenek a pod tím poškozený anglicky nápis.. Rainbow promenádě.. Za chvíli nacházím přístup do mostu a výtah že 2 do 7 patra, zázemí i se záchodem..a místní lidí o tom skoro nevědí..:)

Neváhám a přebíhám most. Neskutečná industriální klasika.. takovej japonskej Golden gate bridge, akorát, že má několik pater, jezdí tam i vlaky, ale mohl jsem si to proběhnout, neskutečný...neskutečný zážitky a pocity, na pláži jsem se vlastně musel otočit a běžet zpátky a abych to stihnul musím probíhat nádražím:)...

Vše je jako ve snu. Nepřipouštím si, že bych mohl přijít pozdě, na zpáteční cestě před hotelem si kupují sandwich a kolu u McDonalds:), rychle se sprchuji, při oblékání do sebe rychle hazu jídlo, s posledním soustem volá z recepce kolega.... Je to všechno jenom náhoda??.:)..

Prosté počítání kilometrů říká, že to za bylo "mizerných" 10km, ale nádherěé mizerných, úžasně a statečně mizerných 10km:)... Objevil jsem neskutečný stezky, hned jsem se pochválil... [GPX až si jej stáhnu dám zájemcům k dispozici:)]













Den 3. Okoloběh... Okolo zálivu!! :)
Vím, vím.. kdybych tady něco neoběhl dokola, tak bych se nemohl svému kamarádovi, Martinovi VP podívat do očí, asi bych musel celou dobu chodit přikrčený, případně chodit kanálama..:)..

Jestli včera bylo horko, tak dnes teplota dosahovala 35C i možná výše.. jasná obloha.. A tak než jsem po ránu všechno udělal, lehce uklidíl, aby mi pokojská nějaký můj potřebný nepořádek nevyhodila.. je 11h. Slunce pálí jako o život, nikde ani mráček. To se mi hezky prohřejí hlavové kosti...:) Vybíhám, beru si 1 litr vody a věřím, že oběh zálivu bude nejen turisticky a objevitelsky velmi zajímavý, ale z hlediska "přípravy" na WS ne úplně zbytečný..:).

K mostu a na Daibu už to znám, prvních 5km je proto naprosto pohodových, kochám se, radím zbloudilému turistovi kudy kam, pohodička, teploměr u jednoho krámku ukazuje příjemných 33.5 C, nač se stresovat, že..:)

Na plážích kolem zálivu dá se říci, nikde nikdo.. tedy relativně.. lidí opravdu maličko, jen pár lidí je vidět na obrácené straně pláže.. Motiv lanového mostu je všude přítomný.. Před ním takový zelený ostrůvek, říkám si, mám už halucinace z toho tepla.. to je stejné aranžmá jako na Manhattanu... Úplnej Battery park... běžím dál a čtu, že je to "battery park", bývalé stanoviště dělostřelectva!


No nic.. asi už mám úžeh:).. Běžím kolem pláže, samé zajímavé a futuristický vypadající budovy, tak občas něco fotím, občas si říkám, přiběhnu blíž a budu fotit z téhle strany... Málem děsný trapas... doběhnu totiž na jedno kýžené místo, vytahuju iPhone.. naštěstí, než zapnu foťák, tak si uvědomím že něco není asi úplně v pořádku.. Ano, pře mnou na opuštěné pláži se dvě japonské dívky opalují nahoře bez.. a Honza vytahuje foťák:).. OMG! Rychle se otáčím a předstírám anglický hovor do telefonu.. Ať mě teď neruší, že si běhám po pláži..:).. Ufff.. to bylo o fous..:)

Říkám si musíš si dávat větší pozor.. asi dehydratace, úpal, slunce.. A taky jo.. běžím a říkám si... No to je síla.. já vidím sochu Svobody!! Zastavím, a piju, voda už je hodně tepla, ale sochu vidím pořád:)... Pro jistotu fotím, jestli tam zůstane i potom viditelná:) a běžím dál.. Kolem neskutečný budovy, a... jak je vidět že všech fotek.. NIKDE NIKDO!! Tedy zase si říkám, musíš v klidu doma prohlídnout fotky, jestli v halucinacích z horká a nedostatku vody jsi nepřehlídnul mraky lidí...

A pak už jen přes různé můstky, spojovačky, industriální klasikou dokončují okruh, pro znalce a místní: Minato-ku, přes Shinagawa-ku, Shinome, Koto-ku, Harumi, Kiyosumi Dori, Katchidoki. Pak už vidím most tentokrát už po levé ruce, zatáčím na zpáteční cestu... Před hotelem koukám na svého garnina 20.11km .. tedy, ne že bych byl ideolog, ale proč 11? Ovšem při vypínání naskočí správně 12..:). Život je krásný..:)

VŠEMU ZDAR! Našemu nadšení a ultra zvlášť! 12:)


 PS. Nechtěl jsem to tady zahltit, pokud vás zajímají fotky, tak zde.

čtvrtek 29. května 2014

Ultra life ... aneb zdání klame..:)

Samozřejmě se ve zmatcích kolem mého odjezdu snažím dělat, co jde, i co nejde:)... Protože už jsem 3 dny neběhal!! A přitom koukám i po očku na mapy, na rozsypaný čaj japonského písma... a plánuji, kde a kudy se při mých povinnostech v Japonsku vlastně dá běhat... Na jednu stranu jsem úplně mimo, na druhou si vlastně říkám tu svoji mantru.. Hlavně se z toho, ani ze sebe:) .. nepo..tento!

Mně se vlastně na tom dlouhém pobíhání strašně líbí, -- pokud pomineme ty na Kiliány, Zemaniky, Orálky, Brunnery, Havlíčky, Aničky Strakové...[zde končím výčet jmen:)]...:).. prostě ty vrcholové běžce.. tak ti ostatní, co běhají dlouhé štreky, jsou normální úlpně obyčejně vypadající tatíci od rodin, maminy, či mladé holky nebo prostě nevybouřená mládež..:)... Tlustí/tencí, často i s bříškem.. tam poskakují spousty hodin .. člověk by to do nich asi vůbec neřekl..

A tenhle skrytý aspekt ultra běhu mám děsně rád.. MILUJU TO! Prostě... asi jako když se coutry skupina pojmenovala Fešáci.. a tehdejší konferenciér a člen skupiny (v té době vtipný Petr Novotný) to komentoval, že oni jsou fešáci a krásní "uvnitř" .. a duševní krása.. jak je patrné příi při pohledu na ně.. není vidět!:)... A tak nějak je to s běžnými "ultras"... Ve většině případů by to nikdo neřekl, že je to takový sado-maso spolek:), který dobrovolně podstupuje možné a nemožné útrapy, aby se potom v restauračním zařízení těšil, kudy všude běžel, jak to počasí se zase zbláznilo, co si málem poškodil, kde upadl, kde zvracel, kde seděl na bobku.. jakou ostudu zase udělal.. a z těch (ostatními lidmi vnímaných) útrap se nepokrytě radoval..:)

Můj syn to jednou velmi hezky a láskyplně shrnul, když mi řekl, že si velmi váží toho, že když už mám takové ty "divné" sklony:)... tak že nechodím do sado-maso salónu, ale oddávám se své posedlosti v lůně přírody obklopen stejnými pošahanci, kteří to na mě nikde neprásknou:)..

V poslední době se objevila řada článků i úvah na téma proč ultra a proč ne.. Leona mi říkala, že z toho, co píšu usoudila, že stejně pocity má ona při maratónu. tak ji nic delšího neláká:)... Co na to říci? Je to relativní... V mém pojetí -- "ultra" není nutné to, co začíná tam, kde končí maratón... Ale to, co začíná tam, kde končí normální horizont.. kde jsou začátky našich "hranic"... pro někoho tak překonání sama sebe může znamenat vyjít ven a běžet "někam" do neznáma 2-3 hodiny.. pro někoho to znamená těch hodin podstatně víc:), ale jak to vidím kolem sebe.. je to jedno.. Ten rozměr překonávání překážek, (i lenosti) nebo i svých hranic.. je něco tak transcendentního, že to hodně lidí láká.. a paradoxně jim to dává -- tedy alespoň mně -- sílu do bojů "normálního" dne do "všedního" života.. i když co je na životě všední, že?:)

Prostě -- už jen to, že si člověk vezme nějakou láhev s pitím, něco k jídlu.. a vyrazí ven, dál a pryč... Mě fascinuje.. a to s jakou naivitou a jistotou třeba na 35km, často bez vody zatočím na neznámou cestu do lesa.. s tím, že tady tudy jsem ještě neběžel a že to vede zhruba správným směrem:)... to určitě většina z vás zná.. málokdo si to hned uvědomí.. ale je to víra v nás.. víra, že -- slovy klasiků. -- není potřeba stahovat kalhoty.. když k brodu je ještě daleko...:)

Ovšem téhle přístup má i svá úskalí.. například -- a jsem si uvědomil, že jsem nejen stále lama, ale i velmi špatný "trenér", jak mi otevřené sdělila moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko..:). Prohlásila, že se mnou o víkendech už běhá hodně dlouho a že se vůbec nelepší.. co víc, že běhá i pomaleji.. No jo, povídám ji, ale jistě běháš spokojeněji, šťastněji a dál..:)... a jak jsme to rozebírali, tak si při tom podvrkla kotník.. Nutno říci, že to bylo hned na kraji údolí, asi 2 km od našeho domu. Pomáhám jí vstát a povídám ji , dobrý, ne? :).., tak chvíli půjdeme, pak to rozběháš.. pomalý běh léčí všechno.:)..[V tu chvíli jsem také pomalým během léčil Deri na antibiotikách:)].. A moje slunéčko, i když je lékař, podlehlo mému našeptávání.. a tak jsme společně indiánem zdolali "léčebných" cca 10km, s tím, že ji do druhého dne kotník pěkně otekl..:)... Tady bych chtěl jen poznamenat, že ani toto pozorování pochopitelně nezměnilo můj názor, že pomalý běh léčí všechno, protože já bych v dalších dnech určitě běhal..:).
.....
V tuto chvíli už vím, že dnes nebudu běhat... možná by se to dalo nějak stihnout.. byla by to ale absolutní křeč... jsem totiž jednou nohou v kufru, v mezičase dodělávám věci v práci (na pozadí mi na pracovní stanici běží velké výpočty).. snažím se udělat všechno pro své slunéčko, včetně je skleníku, kolem prací kolem domu, na zahradě.. chystané rekonstrukce bytu....moje "běhání" jde pochopitelně stranou.... navíc vím, že zítra budu sedět přes 20h v letadle a pak bloudit po Tokiu a hledat hotel.:).. Tak jako tak, vím, že tam dorazím kolem brzkého odpoledne místního času.. a schůzky mám až navečer.. Budu úplně hotovej.. ALE!!! Časově tam bude jistě prostor pro "ultra life" ... A tak věřím, že vezmu láhev vody a budu se snažit (poznamenán silně časovým posunem) nezabloudit a běhat kolem hotelového komplexu...

VŠEMU ZDAR! Našemu -- možná legračnímu úsilí-- .. Zvlášť!!! 12:)

PS. Myslím, že to pan Rytíř v písnične pro M.Tučného řekl velmi pregnatně.. "Tak si řeknu... na to mám.. všechny síly posbírám.. a nějak se to zvládne.." :)

neděle 25. května 2014

Švédsky stůl, aneb taneční hodiny pro starší a mírně pokročilé..:)

Přiznejme si to...Švédsky stůl je optimální volba pro nerozhodné a nenažrané:)... Každý si může vzít co chce a kolik chce.. a...dokud může.. a ŠURT je něco podobného:).. Můžeš si zvolit kolik chceš kol (1-4, po cca 18km a 600m převýšení) a jaký chceš přístup.. závodit nebo na pohodu .. nebo "jen" dokončit..:).. Ničemu a nikomu se meze nekladou a tak jsem se těšil na pěkný proběhnutí v Šárce.

Protože jsem vloni ve druhém kole (nenavigován) silně bloudil, tak mě na začátku pořadatelský proslov trochu vyděsil.:)... "Na stromech jsou bílé šipky, červenobílé fáborky. Na silnici a na cestách i zelené šipky"... Říkám si polohlasem.. Sákryš... to je na mě nějak moc barev.. A když dodává, že jim "někdo přeznačil" :) trať, že to jdou opravit a ať se ti, co jsou tady poprvé drží někoho, kdo to zná.. Bylo rozhodnuto..

Poběžím aspoň první kolo s Pavlem Z. ten to zná dobře, akorát má (stejně jako Bubo a Advid) sklony víc závodit, ale jedno kolo.. to se nepočítá..:)... Pavel -- a to mu maličko vyčítám:) -- si se mnou hrál tak trochu na perníkovou chaloupku.. Jak ten tatínek zavede děti do hlubokého lesa, tam je třikrát zatočí dokola, pro jistotu přiváže sekeru ke stromu.. a zmizí pryč a nechá Jeníčka s Mařenkou ztracené v nejhlubším lese.. Tak nějak to probíhalo.. Pavel pádil celkem fest z kopců dolů [je mokro, příšeří, zamlžené brýle a i bez toho je houbec vidět:)], já ve strachu, že mě tu nechá, jsem odhodil zábrany a uháněl za ním.. když už jsme proběhli kritické spojky, kde jsem všude vloni bloudil, povídám mu, ať běží napřed, že tu nejsem na závodě:). Pavel mi sice připomínal můj čip na botě, ovšem to je jen taková berlička pro ty nerozhodné.. K tomu abych uháněl ze všech sil čip nepotřebuji a zase na druhé straně, když se jdu proběhnout, tak ani startovní číslo na tričku že mě neudělá závodníka:).

No co myslíte? Musel jsem nakonec zastavit... Nechat mu dostatečný náskok, aby na mě třeba u důležitých odboček nečekal.. a pak jsem si běžel po svém.. No chvilemi jsem měl kochaci fáze jako "u nás" v Prokopáku... Prostě pohodička.. Pak jsem natrefil na Karla a tak jsme běželi až do cíle spolu.. Sice měl tendence mě posílat napřed, ať na něj nečekám:), ale pochopil, že nezávodím a že čas je to naprosto poslední.. o co by mi při tomhle proběhnutí šlo.. A tak jsme povídali (tradičně asi nejvíc já, protože .. protože povídám rád:) ) a tancovali mezi kalužemi a na blátivých cestách a mokrém kamení..V předposledním kopci nás doběhl t-bird, tak radost při doběhu do cíle byla maximální, proběhli jsme společně, něco jako dívčí trio inkognito...

Fakt jsem měl velkou radost.. ještě ve čtvrtek to vypadalo, že mi to na běhání vůbec nevyjde, ale nějak jsem se pracovně "vzepjal":) a zajistil si, že mohu běžet 3 kola na pohodu... Co vic? Podařilo se mi přesvědčit japonské kolegy, že potřebuji při nadcházející služební cestě také nějaký (nezanedbatelný) čas na běhání... Ta související konverzace a vyjednávání s japonskou protistranou byla naprosto kouzelná.. Nejdřív mi bylo řečeno, že ranní půlhodinkový jogging se mi do programu krásně vejde..:)... Když jsem naznačil, že bych.. že bych potřeboval "trochu" víc:)... Že během víkendu rád oželím nějaké "prohlídky" či výlet:) a raději si půjdu okolí prohlídnout v běhu... Tak padaly dotazy, jestli se náhodou nepřipravuji na 1/2M, nebo snad dokonce na maratón?:)... Naznačil jsem, že je to něco na ten způsob... Že mám teď v merku jeden dlouhý běh mimo silnici a jak jsem starší a běhám pomalu.. a tak si potřebuji zvyknout být na trati déle..:)...Závěrečnou odpověď jsem si přečetl před startem ŠUTRu a moc mě potěšila... Mám si vzít běžecké boty a oblečení, určitě bude dost času, abych běhal.. Prý dokud budu chtít, nebo dokud nepadnu:)... Takový velký japonský--švédský běžecký stůl:)... Chlapci patrně netuší, k čemu mi dali dovolení..:)

A tak všemu zdar! Běžeckým gurmánům i gourmetům (labužníkům i žravcům)... Ale hlavně naším kamarádům! Ať žije ultra!
12:)

PS. To že mi vůbec nešlo o čas pochopili jak organizatori, tak i čip na
mé botě.. Ještě jsem byl v autě, když mi Pavel telefonoval, že vůbec nejsem ve výsledcích:)... Naštěstí prý jsem doběhnul s t-birdem (PV) a tak mi mohli přiřadit čas... Udělalo mi to fakt radost. Výsledky i čas vzal čert, vím, jak jsem to běžel.. Skvěle!:).. Ale že se kamarádi závoďáci o tohle postarali.. to mě fakt potěšilo!!

Opět skvělé číslo, naznačující, že běžím 3 kola
PPS. Fotky mám(e) tradičně od Digiho (tady a tady).. Díky!!

pondělí 19. května 2014

Jen garminu pípnutí...aneb svoboda v nás:)

Jak se šíleně rozmohl a rozšířil běhací fenomén, tak se pochopitelně řada lidí chce nějak odlišit, najít si to svoje místo, být či nebýt součástí nějaké (široké či velmi úzké) komunity... Jedno z poznávacích znamení těch "pravých", "zkušených" a "vyběhaných" nadšenců údajně je, že už si nepíšou vůbec svoje km, maximálně, jak dlouho byli venku a někteří už ani to ne.. Jako symbol naprosté svobody běhání si už vůbec nepíší nějaké záznamy... Nepoužívají žádná "hejblata", sporterstery.. Taky už jsem byl několikrát dotazován.."A ty si pořád ještě zapisuješ svoje km a časy??" ... No to jsi mě zklamal.. To bych u tebe nečekal...:)

Nejdříve jsem se snažil vysvětlovat, že jediné k čemu mi to slouží je můj boj s kilometromanii:) a potom, abych měl alespoň základní představu, kolik km mám v kterých botách naběháno... Nedělám si žádné analýzy, nesleduju si "rekordy" na daných trasách, nic takového.. Prostě jen když doběhnu, tak kouknu na hodinky.. Snažím se to potom zanést do deníčku a tím to konci.. Garmin zálohuji tak během měsíce, dvou.. když si vzpomenu, nebo když už je úplně plnej:)...

Tak jako tak jsem slyšel z několika stran, že běhání se sportesterem je znakem nesvobody, vede jedině ke stresu a neklidu... Klid a pohoda je IMHO buď v nás nebo nikde..:).. Žádné hejblata, abych tak použil tu správnou metodologii.. je nemohou přinést, ale domnívám se, že ani vzít.. I když to může být i naopak.

Totiž u nás.. Garminu pípnutí je signál.. SIGNÁL! Deri ví, že jdeme běhat a propadne šílené činorodosti.. Podle poznání jestli běžíme sami nebo se Slunéčkem (rychleji nebo pomaleji) se ještě běží k misce rychle nažrat a připravit na běh.. Venku je to signál, že se může v klidu bobkovat, koupat se.. stejně jako povel dokadit, vylézt z vody, .. a běžíme, nevšímáme si..:). V minulém týdnu jsem nechal omylem Garmin v práci. Říkal jsem si, že by signál, abych po těch výzvách opravdu nechával garmin doma???... Jenže co se nestalo.. Deri naprosto nešťastná!!! Vzal jsem ji pevnou kotvu jejího běhání.. Bála se jít koupat, kadila skoro v běhu, i když jsem zastavil.. prostě ztratily se její životní jistoty..:)..Bylo vidět, jak je vystresovaná a neklidná..:)

Ovšem další den.. už jsem měl garmin na ruce a jak pípnul.. Deri úplně pookřála.. Ano, svět je zase v pořádku!!:)

Navíc je tu ještě jedna důležitá funkce mé Severky [Garminu 910], kterou jsem i na známých trasách začal používat.. a to nastoupané (a sestoupané) metry. Dokážete si představit, jak staříka pobíhajícího v Polabí děsí představa blížící se červnové výzvy (WS 100 miles), kde sice znalci jako Sam a BS říkají, že je to pořád z kopce, ale mapa říká .. vystoupaných 5.500m, sestoupaných 8.100m... A tak nastavované kopce a jejich sledování na garminu je asi jedinou možnou "přípravou" :), kterou při svém pobíhání mohu absolvovat.

Zrovinka včera, nechtělo se mi do deště.. a ani Deri se nechtělo.. Pro pořádek je potřeba říci, že už před tím jsme při sekání a uklízení zahrady oba promokli jako len:), ale je to opravdu morální bitva, když Váš trenér se vzpouzí, nakonec odběhne (tažen!!) 5 km.. to potom vyrazit znova ven běhat.. vyžaduje opravdu celého Honzu:)... Zase jsem vyběhl relativně nalehko, přemýšlel jsem, co dělat.. a v tom mi vyskočil nápad.. "Což takhle dát si... nastavovaný kopec?" .. a tak jsem doběhl pod svůj oblíbený..[ulice Na Placích] a začal.. po prvé v drobném dešti to nějak nebylo ono.. Vnitřní hlas mi říká, asi to nebyl moc dobrý nápad.. :).. cože?? COŽE?? Při dalším seběhu se rozpršelo výrazně víc. Moje lehoučká bundička už je úplně durch... Povídám nahlas.. "Budu tady, jak dlouho budu chtít... Dokud nevystoupám a nesestoupám kilometr to neotočím, i kdyby měly padat trakaře.." :).. Rozhodnutí nezastavovat, nepřecházet do chůze.. absolvovat to stejně epicky jako svoje běhání na běhátku v začátcích.. má to hodně podobný morální rozměr.. Tam člověk může kdykoliv slézt, tady zase to kdykoliv otočit domů a ukončit... Ne, není to žádný šílený kopec.. Nic strašného, ale přeci jen ten kilometr jsem nastoupal na 7.5km, takže zase úplná rovina to nebyla.. Ostatně nic moc lepšího tady stejně nemám:)..

Jak bych to tak řekl, ..., no, bylo to jako v hospodě.. Jak přibývaly "čárky", tak se mi rozjasňovala tvář.:).. předběhnutých cyklistů přibývalo, veselých zážitků také hromada.. řada z nich v tradičním gambitu, kdy stoupající turisty stihnu 2-3 předběhnout  a jejich komentáře se od makej chlape/taťko/šmoulo .. mění k nějakej magor/trouba/nadšenec... ten tu asi běhá dlouho? odpovídám.. jjo, a protože běhá pomalu, tak tu ještě dlouho běhat bude..:). S jedním cyklistou, který měl nějakou krizi a stačil jsem ho na trase předběhnout a potkat 3x.. Jsme žertovali.. říkal.. no teď už bys mě nepředběhl..:).. povídám, tak jeď dolů, já to rychle vyběhnu a seběhnu.. hned jsem za tebou a zkusíme to ještě parkrát ve velkém stylu..:).. To zděšení v jeho očích..:)..

Tak jako tak, Deri reakce na běhání bez Garminu a můj vložený vertikální km v neděli mě ubezpečují v jednom.. Mám to svoje hejblátko, svoji "Severku" rád.. Nijak nás nestresuje, nebere nám pohodu, ani nepřináší neklid.. A co vy, jak je to u vás? Řekl bych, že ať "s" nebo "bez" :).. je důležité si držet tu pohodu, pokud možno za všech okolností.. a stejně je potřeba se potom pochválit.. Protože vím, že když to neudělám sám, těžko to za mě někdo udělá!:)

Všemu zdar! Ultra, našemu šílenství, kamarádům i těm naším hejblatům... ZDAR! 12:)

úterý 13. května 2014

Jak jsem nelhal...:)

V minulých dnech mě řada kamarádů chtěla povzbudit, protože je prý jasné, že věci nestíhám, možná, že jsem propadl té chorobné činorodosti padesátníků.. která občas konci pokusem o upgrade manželky:)..

Tak mě to vedlo k zamyšlení, i řada km na to padla:), i jsem se zeptal svoji nejmilejší, jasné slunéčko.. která mne naštěstí ubezpečila, že takhle šílený jsem byl vždycky, akorát s tím stářím je to víc vidět..:)... Nic naplat, tak jako tak se na mně psychice podepisoval nedostatek času a tím i km:), člověk si pak říká.. Kamarádi si vesele běhají.. a já? NIC! Takže jsem při návštěvě Ženevy ve dnech volna pořád jenom přemýšlel a plánoval, jak to "doženu".. myšleno tím jak čas/práci, tak i běhání, abych nakonec si zase přiznal... že je to úplná pitomost..:)

Při cestě zpátky v letadle jsme se zřítelnici mých oči, jasným slunéčkem:) o něčem diskutovali, a ejhle v drobné "sázce" jsem vyhrál dlouhý běh... Ano, doma by bylo dobře udělat řadu věci, ale dva dny jsem si nebyl zaběhat a tři dny bez běhání je, jak říká BS "špatná karma".. A tak jsem nejdříve vyrazil s Deri na její oblíbený okruh, po 12.5km se vracíme domů, ovšem náhodně ověření naší sázky mě vede k poznání, že jsme měli pravdu oba! Panebože!! To je čára přes rozpočet!! A tak ještě než vyrazím pryč, jdu to přiznat, abych se dozvěděl, že bych byl stejně vyslán do údolí.. i kdybych prohrál, protože... protože by se se mnou nedalo jinak vydržet..:).. Slovy klasiků: Moudrá to žena!

Se skvělým pocitem, že jsem nejen nelhal a že jsem skoro jako Rychlý šíp.. mířím do údolí a jak si tak pobíhám, napadlo mě.. Jak se dneska zase běží PIM a já na maratónu nebudu, co já zase budu vyprávět na ty různé dotazy v pondělí? "Běžel jsi včera?"... No to mám v suchu.. Běžel jsem... Ale co odpovědět na otázku: "Běžel jsi včera maratón?" .. A tak jsem si říkal, poběžíš tak nějak údolím, navážeš podle Radotinského potoka na Choteč a zase druhou stranou zpátky.. Třeba to i na maratón vyjde:).. Ovšem jídla s sebou moc nebylo, neděle dopoledne, všude zavřeno a na to, že jsem vyběhl už žíznivý mám jen 0.8 litru vody i když už zase Derino 12.5km za sebou.. Ale ta moje bezstarostnost -- teď to nebudu řešit, uvidíme po cestě -- ta mě hodně potěšila..

A tak běžím. Po cestě se zdravím z domorodci ...[= ti lidé kolem cesty byli moc sympatičtí:)], předbíhám pomalu jedoucí auto s dunícími reproduktory [= ta muzika u trati byla fajn, ovšem na můj vkus občas moc hlasitá:)], při sbírání odpadků v lese jsem s sebou málem švihnul [=ty odhozené láhve, málem jsem upadl!:)], dvakrát mi prudce vběhl do cesty pes a jednou dítě [=nebudeš mi to věřit, ale málo nechybělo a měl jsem kolizi s diváky:)]... Prostě zážitky jako z městského maratónu, doslova a do písmene...

Co víc, je to znamení!! Vybíhám z parku, koukám na Garminu, 42.4 ... Zase jsem neběžel úplně optimální trasu..:) To je tak vždycky, člověk si maličko naběhne...
Přicházím domů, úsměv na rtu, nakonec se stejně všechno nějak stihne.. i když jsem "se maličko zaběhnul"...

Všemu zdar! Ultra a naším chápajícím polovičkám.. zvlášť!
12:)

sobota 3. května 2014

Našim láskám, našim snům...


Flying Shoes
Jsem něco, čemu se v angličtině krásně říká .. mid-packer (i když jsem občas i skoro na konci závodního pole)... prostě normální pobihač, někdy se podaří zaběhnout rychleji, někdy ne.. :).. ale velký rozměr boje a nadšení je v tom mém běhání skoro vždycky.. Kdyby nic, tak se snažím ze všech sil si ubránit radost ze života a potěšení z pobíhání...

Ale nic naplat, známí/ neznámí mi neustále radí, jak na rychlost.... jedině úseky, držet tempo.. někdo zase tvrdě prosazuje minimalistický přístup přes špičky... jiný říká rozhodně chi-running, jedině chi-running.... Jiný říká, musíš dráhu, rychlost, další dodává kopce, kopce, kopce..:).. a já sice vím, že určitě mají všichni v něčem pravdu.. ale ...

Hodně mě v tomhle pohledu ovlivnila Čapkova povídka "Muž, který dovedl lítat" , která má z hlediska mého přístupu k běhání zcela zásadní význam. Vím, asi Čapek není dnes tak známý autor, tak jen stručně... Pan Tomšík měl opakující se živý sen.. Jde po ulici, najednou se lehce odrazí a už se vznáší tři metry vysoko...
"Nijak se tomu ve snu nepodivil; připadlo mu to docela samozřejmé a nesmírně příjemné, jen se mu zdálo drobet směšné, že to dosud nikdo nezkusil." ... A tak to jednou zkusil a ejhle.. on dovedl létat.. [omlouvám se panu Čapkovi, ten text je tak krásný, že stojí za to si jej přečíst a ne jen v kostce vyprávět.. však je to snadno k nalezení na netu]. A když se to nakonec snažil předvést a ukázat.. tak jej neustále opravovali, až o tu svoji schopnost nadobro přišel:)...

---- zkrácená odbočka pro ty, co nemají čas/chuť hledat...
Pan Tomšík se polekaně rozběhl dvěma kroky. „Počkejte,“ zarazil ho odborník. „Máte naprosto špatný start. Musíte přenést těžiště těla na levou nohu, rozumíte? Ještě jednou!“
Pan Tomšík se vrátil a pokusil se přenést váhu těla na levou nohu. „A ruce, pane,“ poučoval ho odborník. „Vy nevíte, co ,s rukama. Musíte držet paže tak, aby vám uvolňovaly hrudník. A prve jste při rozběhu
zatajil dech. To nesmíte. Musíte volně a zhluboka dýchat. Tak ještě jednou!“
.......
„Docela špatně,“ křičel odborník. „Musíte klesnout do dřepu Musíte dopadnout na špičky a pérovat podřepem! A ruce vám mají letět kupředu, rozumíte? Vaše ruce přece přejímají faktor setrvačnosti, pane; to je přirozený pohyb.
....
Pan Tomšík se rozběhl ještě jednou. Skočil jen metr čtyřicet, ale dopadl do dřepu a předpažil ruce. Byl zalit potem a cítil srdce až v ústech. Bože, ať mi už dají pokoj, myslel si zdrceně. Toho dne skočil ještě dvakrát; pak toho museli nechat.
* Od toho dne pan Tomšík už neuměl lítat.
---- konec odbočky :)

Vím a vždycky si uvědomují, že to svoje "běhání" dělám z obecného pohledu úplně špatně... Určitě by se dalo běhat výrazně lépe, efektivněji.. Při těch hodinách, které tomu věnuju.. běhám jako babička:)... Ale bavilo by mě potom ještě běhat? Neztratil bych tu svoji radost stejně jako pan Tomšík svoje létání? :)

Podobně mi David H. kdysi řekl zajímavý postřeh. Stručně řečeno, jogíni nemluví o zážitcích z meditací, protože je tím mohou zničit.. Zásadní prožitky by se neměly zveřejňovat... Možná je chyba, že píšu tak otevřeně o svých silných zážitcích.. protože vím, že následující dny mě za to trochu víc skřísnou.. Prostě všechno bude náročnější..Je to moje vysoká daň za sdílení..:)

Po návratu ze Zane Grey se zase postupně snažím dostat zpátky ke svému běhání, procházím všemi fázemi od pochybností, přes boj a drobná vítězství na konci.. A po každé nakonec zjišťují, že jsem měl neuvěřitelné štěstí... Jak na svoji nejmilejší manželku, jasné slunéčko, která mi ve středu řekla, ať si na prvního máje s kamarády klidně oběhnu Kladno:)... na kamarády i na svého nejlepšího trenéra, Deri.. Běžíme dneska navečer po všech možných dodělávkách, úklidu.. Nechtělo se mi (ani Deri se nechtělo), ale vyběhli jsme na její nejoblíbenější trasu, plnou kaluží, potoků a bláta... Já ze začátku bojuju snad úplně se vším.. vzdávám se všech svých snů... Sotva běžím... doběh Western States je v mlhách, já se potácím v údolí... Deri má ale jasno.. po chvíli začne vymetat všechny kaluže, v těch větších i na chvíli zahučí a mluví ke mně naprosto jasně.. " Co blbneš?.. Běží se nám skvěle a koupel je úplně bezva!!" :)... A jak "nechtěně" projedu jednou a druhou kaluží.. musím říci, že má naprostou pravdu.. "Mlha" se v mých "obzorech" zvedá.. sice běžím pořád jako babička, ale už se jasně vidím na stadiónu v Auburnu, jak probíhám cílem... Věřit je třeba!!!

Všemu zdar! Kamarádům a naším snům zvlášť! 12:)

neděle 27. dubna 2014

Zane Grey, aneb make your wish...:)

Obecně je asi známé, že by si člověk měl dávat pozor na svoje sny a přání, protože by se mu mohly splnit! :) .... A jakmile se člověk dostane do společnosti dalších (Nika promine, magorů), tak by si měl dávat obzvlášť velký pozor, dokonce ten stařík ve mně říká, že například Běžící stín by měl mít (aspoň na nějakou dobu) zakázáno jakákoliv přání vyslovovat....

Už jsem to tady zmínil, jak byl Stín smutný, když teploty ukazovaly, že by nemělo být takové horko a hned si začal přát, že bychom měli poznat ten druhý extrém... Silný vítr, déšť, nejlépe i sněžení, optimálně kroupy.. Ať máme zážitky, že?:)... Protože zážitky.. ty nám nikdo nevezme... A protože je takový přející, tak mi několikrát opakoval, hlavně abych si to já užil, abych mohl kamarádům v Čechách vyprávět... když už nám slunce nevypálilo mozek z hlavy, tak že jsme si aspoň zalyžovali:)..

V pátek to přitom začalo tak nevinně... Než jsme odjížděli ve Veroničině autě, tak byl Stín hrozně smutný... Na jeho předpovědní stránce počasí v Payson začalo vypadat "lépe", začalo se oteplovat, klesala pravděpodobnost deště a Stín? Ten byl jak malé dítě, když mu berou všechny jeho hračky:)... Naštěstí pookřál, že bude řídit Veronika a že my dva budem v autě za děti a budeme ji po cestě zlobit.. Hned jsme se položili do role, různě jsme na sebe bonzovali, kdo na koho vyplazuje jazyk, kdo víc zlobí... Stín se hned ptal, jestli může mávat na policii a už měl i připravený zvednutý ukazováček... :)...Cesta se tím pádem velmi vyvedla, asi vrcholem bylo, jak jsem Veronice solil burito před foukáním z klimatizace, nejdřív nechápala (ani já), proč ta sůl nedopadne na jídlo, ale místo toho létá vodorovně a solí všechno kolem... Moc jsme se tomu nasmáli, já byl tradičně za pitomce:)... a Veronika si hned přála, že by mě to mělo zítra taky pěkně "osolit", Stín hned vyzvídal, jestli nemáme signál, abychom zkontrolovali internet, jestli se třeba nezhoršilo počasí, což on si moc přeje..OMG!

Přijíždíme do hotelu a hned jak jsme získali přístup na net, tak si stáhnu maily a s očima na vrch hlavy si čteme oběžník od ředitele závodu.. V podstatě říká, že byla na den závodu vyhlášena mimořádná situace, očekávají silný vítr, přívalový déšť a že dva potoky za 33 milí nebude možné překročit. Že je připravená náhradní trasa, navíc, že závodníci budou mít volbu skončit po 50 km místo po 50 mílích a stejně získat finisher jacket, atd..
Stín? nadšen!! Úsměv jak měsíček na hnoji, furt se ubezpečoval, jestli jsme taky tak nadšení.. a jak moc..:)
Druhý den po ránu vyrážíme podle plánu.. Všechno jde jako na drátku, řekl bych jako v pohádce... O to víc, že jedna z běžkyň, kterou vezeme na start se jmenuje Shre(c)k, což posazuje naše následně zážitky z kategorie scifi do pohádkové fantasy..:)

Tradičně začínáme úplně odzadu, jenže já ve vidině šíleného deště, bláta a bůhvíčeho ještě... nakonec nevydržím a cpu se dopředu a rozbíhám závod opravdu svižně... všechno jde skvěle, až asi 2km před první občerstvovačkou při předbíhání jedné běžkyně se opakuje pacing z Leadville.. a já nejen, že padám plavmo za rukama, ale kořen uvězní moji nohu, takže mi i jak se patří protáhne stehenní sval.. ruce ten děsný naráz tlumí.. v levé mám banán (takže sice mám roztrhnou rukavici, ale jinak celkem OK), ovšem pravá ruka je pěkně otevřená a naražená.. teče mi z ní krev, nemůžu v ní nic udržet, je tou bolesti jak chromá... Kolena potlučená, to patří k věci, ale ten natažený sval mě ještě potrápí..

Po malé chvíli překonám křeč, postavím se na nohy, řeknu si osvobozující "dopr*ele":) ovšem pohled na značení trati, zrovna přede mnou (stříbrný kosočtverec) mě dává poznat, že bych měl to zaklení možná i zesílit..:)

Tak jako tak to rozbíhám.. Říkám si, no to je pěkný.. takhle se dořídit hned v samotném začátku.. Ale běžec se musí, a (jak taky minule zmínil Honza Bartas, že) běžci by měli trpět.. No myslím si, že i jemu by se ta přání měla zakázat:).. 

Tak jako tak, rozběhl jsem to ve velkém stylu, i přes pád přibíhám na stanici pár minut před Stínem a začíná šílená zdržovačka... Lidí na stanici jsou sice milí, (ono jak dál bude pršet a chumelit, tak i jim je děsná zima a tak se snaží se různé ohřát). Snažím se jim říci, že bych potřeboval pomoc.. ale ne tak, že mi věci donesou, ale že potřebují s věcmi pomoci.. s pravou rukou jsem nebyl schopen udělat skoro nic.. udržet láhev, odšroubovat, zašroubovat doplnit... ve finále mi činilo problém i rozepnout zip na báglu, protože je potřeba jej jednou rukou přidržet:)... Takže jak se horší počasí, tak moje zastávky na stanicích se prodlužují i na víc než šílených 20 minut na Hell's Gate... Tam potřebuju totiž vyndat z báglu šátek, tatra mlíko v tubách, vyhodit odpatky a napít se.. 

Promrzám tam šíleně.. klepu se jako ratlík a přibíhá Nika.. úsměv na rtu:), a hned se hrne do toho větru a bičujících ledových krup (jak sama přiznala -- hned si přála, že by snad to bláto bylo lepší, taky se jí to po chvíli splnilo.. Ale mohu říci, že bláto lepší nebylo!)... Asi jako každý se silnými brýlemi moc nevidím.. V dešti, sněhu, kroupách.. nevidím skoro vůbec nic:) a tak často bloudím(e)... už od druhé stanice po několikátém vracení, jsem nakonec vždy v kritických místech počkal na dalšího běžce, prostě jsem si na chvíli někoho stopnul:). Na cca 24km přibíhá Stín, promočený, zasněžený, nohy špinavé, na nohách na blátě nalepené krupičky ledu, ovšem nadšen.. Říká, to je co?? :)

Ptá se co a jak, ovšem podle naší dohody, žádné rozmazlování:)... Informativně mu říkám o své ruce a rozbitých kolenech.. Jeho ujištění, že mám ještě jednu:) a že běžím, takže to s nohama bude ok:), je přesně to, co bych čekal:) a co je správné... Říkám mu, ať se nijak neomezuje, že na tomhle terénu já z kopce a na blátě a kluzkých kamenech moc rychle nedokážu běžet... Ale jsem trubka, nechám se strhnout a tak i Stín aspoň částečně vidí můj další držkopád, s bezpečným pádem na bok, ovšem ta následná křeč v noze je luxus:)..

A tak ho nechám běžet po jeho (nezdržuju), sám se snažím běhatelné úseky běžet rychle, z kopce a na blátě vyloženě lyžují, i když by možná znalci mohli namítnout že některé okamžiky silně připomínají krasobruslení... To není žádná stížnost na boty Hoka, jejich slogan It is about a fly.. je skutečně pravdivý.. jen já jsem zatím nedoladil to přistávání..:)

Myslím, že i na Stínovo i Niky přání bylo bláta tolik, že jsme lyžovali trochu všichni, ovšem já bych mohl být úplný reprezentant.. Jen mi opravdu chyběly hůlky a fakt, že jsem se ani na základní škole, ani na MFF UK bohužel nezúčastnil lyžařského soustředění a tak mi bohužel tato dovednost zůstala zapovězena..:)... Nika, která v poslední fázi běžela kousek za mnou, to vesele komentovala, že přesně viděla "lyžařskou stopu" od mých bot a moc ji to pobavilo vidět, jak se kloužu z kopců a snažím se si moc nenatlouct. Tady by bylo na místě se pochválit, protože nakonec jsem měl jen mírně pozitivní bilanci... těch opravdu bolestivých pádů bylo víc jen o jeden víc než občerstvovaček... ale přesně v duchu Stínových hlášek.. Nohy (zatím) fungovaly, ruku jsem měl ještě jednu.. a tak jsem si to užíval.. radost až na kost..potlučenej, ale nálada velmi dobrá.. Stín z Veronikou nadšení jakbysmet, což jen ukazuje, jaký jsme magoři..

Medik v cíli díky mnoha pokusům snad většinu zaschlého bahna a kamení mi z ruky vyndal, doporučoval několik stehů, ovšem když slyšel, že už to mám skoro 7 hodin otevřené, tak bylo jasné, že na žádné zašívání se nejede, mám na tom dezinfekci z vrchu a Stín doporučoval dezinfikovat zevnitř, s tím, že pivo je zároveň i výborně anestetikum:)...

A tak za chvíli vyrazíme pro jídlo, pro pivo a ještě si celý vydařený zájezd znovu užijeme ve svých vyprávěních, které kvůli ochraně osobních dát dalších zúčastněných osob:) sem nedávám..

Jen končím s tradičním... Ultra zdar! ať žije Zane Grey! Ať žijí kamarádi..

PS. Jen už si prosím teď nic moc nepřejte..:)...
PPS. Moc děkujeme všichni za vaše vzkazy a podporu.. Bylo to opravdu jako z pohádky..:)
PPPS. Teď už jsem doma na normálním internetu, a tak mohu opravit překlepy z iPadu a přidat alespoň pár ilustračních foto..
Seběh, ve skracené verzi Cílový doběh na Fish hatchery

Kousek trati, kudy se nakonec už neběželo

Typická cesta, při dešti se mění na potůček

Jak za socíku..:).. Kde jsou banány??

Stínovo bágly

Cílový, se třemi pivy...

Moje drop-bags..

pátek 25. dubna 2014

Zane Grey za rohem aneb Stinovo divoké sny..:)

V minulých dvou dnech jsem byl běhat -- za hrdinu:) -- sám po zdejších stezkách.. Teda za hrdinu.. jsem bludička, každej to ví.. a i když jsem se hodně zlepšil, stále šance na zabloudění všude je, tady na stezkách o to větší.. jak se člověk musí soustředit a koukat pod nohy kvůli kamení, fauně a flóře:).. tak snadno může zapomenout kudy běžel, když se vrací, nebo minout nějakou důležitou "křižovatku/odbočku"...

Zrovna ve středu jsem řešil zajímavý problém, vidím v dálce dvě (starší) běžkyně.. patrně běží spolu, ale jsou od sebe cca 100m, je docela vítr, takže není moc slyšet... Přibližují se a řeším dilema.. Mám na sebe upozornit nějakým zvoláním, pozdravem? ... nebo se jen tak mihnout a až mě ona uvidí, tak pozdravit? Říkám si, evidentně starší paní:), aby ji probíhající stařík nevyděsil.. a tak běžím opatrně kolem. V okamžiku, kdy jsem na její úrovni mě paní spatří a téměř padá do mdlob... V podstatě říká něco na náš způsob.. Fuj to jsem se lekla.. tady bych nikoho nečekala... O.K. Paní se oklepala, běžím dál, přede je mnou její "kamarádka". Poučen z předchozí příhody, když jsem za ní kousek, hlasitě pozdravím... Paní podklesla v kolenou, málem s sebou švihla na zem..:).. A opět varianta.. "OMG! OMG!" ..To jsem se lekla..:).. A tak nevím, co je lepší, upozornit/neupozornit?.. Zkusím pokračovat pokračovat v průzkumu, i když mi moje první dva vzorky málem totálně zkolabovaly..:)

 












Začínám se balit.. co mám už s sebou, to mám, co nemám je doma ve Stodůlkách:), ale pro jistotu jsem si zaskočil koupit kšilt, protože se řada věci dramaticky mění... a potom si popíšu drop bags svým číslem 67 a jmény jednotlivých stanic.. Beru to vážně--nebude to jako loni, když jsem byl i mentálně plně ve vleků Stíná a nějak si myslel, že to bude relativně stejně, jako běžet v údolí za barákem:)... Ha, ha.:)..a jak mě to potom hezky vyškolilo:)..

Ale stejně jak je trať ZG50 tvrdá, tak byla (spolu se Stínem) ke mě loni velmi laskavá a umožnila mi zmrtvychvstání.. A díky poučení (z krizového období) jsem byl nakonec lépe připraven na Leadville a dokončil jej.. Proto teď koukám na profil trati, vyrábím si diagram se stanicemi, vzpomínám a lovím v paměti, kde co je, kudy se dá běžet, co půjdu..:)...

V mezičase dostávám "děsuplný" mail od organizátorů o změně podmínek.. že se na Payson ženě studená fronta, že přijde zrovna na sobotu prudký pokles teplot, že posádky mají jezdit velmi opatrně, že cesty budou podemleté, kluzké a plně bláta. A hned dodali i fotografie. Naštěstí žádnou posádku nemáme a tak se Stín může jen radovat...:)...


Kdybyste ho viděli, když mi při příjezdu ukazoval, že nebude horko.. Jak byl smutný, že bude asi jen 20C, pak se dokonce ochlazovalo k příjemným 15-17C.. Jenže, jak se postupně horšily podmínky, tak Stín rozkvétal a usmíval se a hned začal přidávat svoje rady a průpovídky:
... "Jestli v Paysonu bude pršet, tak na HighLine Trail bude sněžit. V našem aquatic centru si můžeš půjčit sněžnice a hůlky. Stavím se pro ne cestou z práce … jakou máš velikost ?"


No na zabití!!! :)... To zase bude nářez... Jako správný optimista hned vidím výhody... Určitě bude spousta bláta, potoky, asi i silný déšť... ale nečekal bych že budu muset přeskakovat chřestýše:)... Navíc vidím, jak se Stín tetelí radosti, že se počasí posunuje od jednoho extrému do druhého..Je to kamarád!! A hned mu to říkám, že má rád extrémy a že se snaží (jako pravý kamarád), abych si to taky užil až na kost.. Stínova odpověď plně charakterizuje celou přípravu.. "Žádný extrémy. Já jsem jen takovej usedlej taťka od rodiny. … I když jsem tak trochu oportunista … chtěl jsem se jet opálit, ale nevadí, když to nepůjde, klidně si i zalyžuju..." :)

Za pár hodin nasedáme do auta, naše LA skupina: Stín (#81), Nika (#114) a moje maličkost (#67).

Zase jsme v p*deli, ale v krásný p*deli a jdeme do toho s hlavou vztyčenou a rozhodnutí si to užít na plný pecky:)...

Takže všemu zdar! Ultra zvlášť! Ať žijí kamarádi a jejich i naše divoké sny! 12:)

úterý 22. dubna 2014

Stínova ultra výchova, aneb aklimatizace šokem..:)

V Čechách se ujaly termíny jako stínová vláda, stínový ministr... pro něco, co je spojeno s opozicí či opačným názorem.. Nevím, ... ale do jistě míry to sedí, protože Stinův přístup je ryze kontrariánský, tedy jdoucí zcela proti proudu široce definovaných pouček v běhání, doporučených zdravotních rad :), a protože můj nejlepší kamarád svoje moudra a postřehy :) nepíše sám, využívám své návštěvy, abych to aspoň trochu a neuměle přiblížil.. Přiblížil to, co já teď zažívám hodně naživo..:)

Pochopitelně moje cesta přes Atlantik je vždy zážitková, ať už to jsou různé kontroly, situace.. nebo jen samotný rozměr té cesty. Pochopitelně nesnáším letadla... i to časové rozpětí, kdy moje cesta do Nového Mexika optimalizuje často jen cenu letenky:) a tím pádem 22 a víc hodin na cestě není žádnou výjimkou. I tentokrát vysedám u Stína z auta asi po 25 hodinách cesty, něco maličko ještě proberem, něco piva popijeme.. ale druhý den po ránu mi Nika nabízí neskutečný zážitek.. Budu s ní doprovázet skupinku amerických děti na školním výletě do národního parku (Bandelier national monument). To jsou věci, které s cestovní kanceláří prostě nemůžete zažít!:)...

Samotnou prohlídku parku považují to za léčbu šokem.. Pochopitelně v tu chvíli po ránu netuším ani kolik je hodin, pro úplnost dodávám, že mám stále silnou závrať (i když je to po veverkovské výchově:).. lepší).. a park je na cestě k různým jeskyním doslova prošpikován dlouhými a strmými žebříky... To mě picni... říkám si, tak nejen Stín, ale i Nika chytla tyhle "léčebné" metody... Navíc jsem tu za "dozor"... a tak musím po dlouhých žebřících lézt nejen přirozeně, ale ještě se koukat nahoru/dolů, jak lezou děti.. případně jim radit... A jak jsem celou dobu předstíral, že lezení po žebříku není žádný problém, tak jsem nakonec zjistil, že to fakt nebyl žádný problém..:)

Pozdě odpoledne dorazil Stín z práce, celý natěšený, že mi ukáže svoji tajnou zbraň.. Svoji novou stezku. Snažím se brzdit jeho nadšení pro rychlý běh v neznámém terénu, navíc u nás už je zase půlnoc:), moje tělo netuší, co je za denní/noční dobu a my se začínáme škrábat téměř kolmo vzhůru na "kopec" za barákem...

Jak jinak...Stín to tradičně komentuje.. "Tohle je nový způsob stezky.. Podívej se, jak se nesmyslně klikatí Mitchell Trail.. to my tam na vrchol vystoupáme ani ne za 1/2 km.." :)... Ten krpál je místy šílený, ale Stín mi to pragmaticky vysvětluje...potřebuješ ruce? Ne, co? Tak to je ještě běhatelný..:)..:)...

Povídám mu, ale fakt na pohodu, "Jasně.." Říká jasně, ale hned zmizel v kopci:)... Snažím se v rámci spojení "na pohodu" se soukat směrem vzhůru.. kochat se výhledy a snažit si zapamatovat cestu.. Okamžitě je mi vysvětleno, že si nic nemusím pamatovat.. Že stezka je naprosto skvělá a intuitivní..:).. Je značená po stranách odtaženými kládami, zbylé je potřeba přeskočit... tuším, že dobrým indikátorem je, že se přeskakuje 81 klád (nebo jejich skupin)... pokud jich přeskočím víc, tak jsem se ztratil:)...

Na příkladech je mi hned vysvětlováno, že zabloudit nemůžu.. "Běžel bys vlevo? Ne, co.. tam jsou kaktusy... Běžel bys vpravo? Ne, tam je neprostupný houští..Tak běžíš rovně.." :)... Ovšem, asi na sedmi místech je mi vysvětleno, že tady (a možná jenom tady) je to takové maličko matoucí:).. a tak si mám pamatovat, že u první mladé borovice doprava, u ohořelé klády [!! což jsou tady skoro všechny!!!:)] doleva, atd..
Pochopitelně, Stín se mi věnuje i pedagogicky.. říká, ten kopec se dá seběhnout dolů i po gradientu, kterým jsme stoupali.. Dneska tě budu šetřit.. mám rekord dolů 3.5 minuty.. poběžíme teď ale druhou stranou, každý má svůj rytmus na přeskakování klád a kamenů.. najdi si ten svůj, poběžíme pomalu.. když tak se dívej, jak jdu já.. sledují ho na jedné-druhé kládové kaskádě a Stín je v trapu..:). Je mi jasné, že na Zane Grey to bude maso... Stín mě hned motivuje a říká.. No tohle běhat tak 3-5x po ránu, tak ti Zane Grey přijde jako proběhnutí v Polabí:)... Naprosto tomu věřím a vím, že v sobotu v Arizoně mi Stín bude dávat další praktické lekce v technickém běhání. OMG!:)

Ale pozor! Tentokrát jsem mu slíbil, že opravdu poběžíme na doraz.. co budu moci.. Takže prý, když budeme jeden nebo druhý zvracet na zemi, nebo se tam válet, tak ten druhý ho přeskočí a běží dál..:)...Stín sice pláče, že počasí v Payson, AZ nedosahuje loňských teplotních parametrů, mají dokonce být mraky a tak prý nebude 28C a rozpálené skály (ti běžečtí bohové jsou mi obzvlášť nakloněni), stejně nechci nechat věci náhodě.. Za chvíli je pravé poledne, beru si běžecké věci a vyrazím na Stinův trail, snad tolik nezabloudím a na konci se (doufám) napojím na Perimeter Trail a po pár kilometrech doběhnu domů..:).

Jinak symbolika jako hrom... Ten prach ve zdejších horách je sopečného původu, pochází z horniny, které se zde říká tuff, čte se taf.. A tak si vlastně mohu říkat, že jsem "taf runner", pod čím si většina lidí představí stejně znějící "tough runner", tedy tvrdý běžec, žádná měkká hlava:)...

Všemu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

PS. Pozdravy jsem Stínoví od všech vyřídil...Věřím, že snad i nějaký zápisek že svých běhů a dobrodružství i napíše a zveřejní...
PPS. Nejhorší je, že Stín mi neustále něco radí a přitom míchá užitečné věci s naprostými ptákovinami.. Například včera sáhnul prstem do malé vystřelovací rakety a máznul mě s tím za ucho.. Povídá.. ten střelný prach je naprosto super proti medvědům a pumám.. (OMG!), pak asi pohled na můj obličej nevydržel a začal se strašně smát.. No nezabili byste ho??
PPPS. Fotky jsou z výletu, pár z trailu je dole, tedy ty části, kde jsem nebloudil... Myslím, že mohu potvrdit.. je to úplná bomba.. Stín je dobře připravenej.. Oj, to se zase zničím..:)





pátek 18. dubna 2014

Střípky, aneb dobrovolničím s jednou nohou v kufru..:)

Nevím, jestli jsem si to sem napsal, ale jednou z podmínek účasti na Western States 100M je odpracovat 8 hodin při "běžecky prospěšné práci" a ani na chvíli mi nenapadlo nic jiného než.. že tuhle povinnost musím splnit na úpravě "domácích" stezek v Prokopáku... Jenže jak na to?

Samozřejmě už řadu z nich léta udržuju, ale přeci jen.. tak nějak decentně a částečně na "tajňačku"..:)... získat na to glejt asi nebude tak jednoduché.. Už při tom prvním telefonu na obecní úřad. "dobrovolnická práce, říkáte?" .. To máte od soudu, co? Nějaký alkohol nebo nějaká potyčka?..:)... Ale to bych nebyl já, kdybych to vzdal. A tak jsem v minulých týdnech pilně žhavil telefony, občas jsem si připadal, jako slepička v té známé pohádce .. Musel jsem přeříkat celý příběh.. aby mi pak řekli, aha.. tak to musíte jinam..:).. nicméně nakonec jsem našel toho správného člověka, který souhlasil, že mi práci nejen zadá, ale i potvrdí..

Už to nastavení bylo veselé.. Říkám doma, že se mám sejít s ním a s "hajným"... A pochopitelně, jak se řekne hajnej, tak je u toho Kuba a Trautenberk:)... Po té, co jsem sice správně načasoval běh z práce a na místě srazu byl na minutu přesně,... jsem po urgencích dosáhl toho, že jsme se sešli skoro o hodinu později... a tak jsem pochopil, že Kuba jsem byl já:)...Docela jsem tam promrzl, i když jsem si hned u stánku vzal polévku, párek a kofolu:), aby se mi ty "útrapy" lépe snášely.. Ale potom to stálo za to. Nejlepší byla prohlídka inkriminovaných stezek.. "Vy to tady trochu znáte?" .. "No znám"... Málem jsem si cvrknul, když mi ukazoval část cest, co tak různě udržuji a komentoval to slovy "možná to tady někdo že soukromníků pročišťuje".. to už jsem nevydržel a přiznal, že většinu téhle cesty také dělám já.. Třeba tyhle šípkové keře.. To je moje práce..:)

A tak úplný Hollywood.. Sice jsem s rýmou čekal v zimě, následně se s toho řadu dní vzpamatovával, ale stálo to za to.. Oficiálně jsem se dozvěděl, že mám v podstatě dělat to, co už dávno dělám :).. že si můžu vzít na to i pilku a sekeru a být razantnější.. a pak vše uklidit na hromady v lese.. A dali mi na to i potvrzení pro WS100M, které už je odesláno a papír visí na čestném místě na moji nástěnce..:)

---
V neděli sedám na letadlo a v noci našeho času jsem u Stína v Novém Mexiku. Pochopitelně mu vyřídím všechny pozdravy, pošťouchnu ho, aby se pochlapil a zase začal udržovat ty svoje zápisky..

Jak by se dalo čekat, po Brdské zase pilně řeším resty, či slíbené práce doma a všude kolem... Ale ať dělám co dělám, občas se přistihnu, že jsem v duchu na "Highline Trail" a snažím se běžet že všech sil.. Mám proč.. Loni jsem zde dostal skvělou úvodní "lekci" z amerického ultra:), kdy mě ZG výrazněji popleskalo po tváři (řekl bych zaslouženě profackovalo), naštěstí jsem se snad víc poučil a díky tomu byl na Leadville lépe připraven.. i psychicky... Letos, natěšená a vybuzená Nika; Stín má za domem svůj vlastní trail.. a já? Já se těším, že na chvíli zapomenu na své "stáří", "nezávodění".. a poběžím s těmi juniory, co to dá...:)


DistanceNameCrew / Drop BagCutoff Time *Cutoff Hours
Mile 8Camp GeronimoYes / Yes7:30 a.m.2 1/2 hours
Mile 17Washington ParkYes / Yes10:00 a.m.5 hours
Mile 23.5Hell’s Gate CanyonNo / NoNoon7 hours
Mile 33Fish HatcheryYes / Yes3:00 p.m.10 hours
Mile 44See CanyonYes / Yes6:30 p.m.13 1/2 hours

Nejhezčí video ze závodu je zde.... http://vimeo.com/70676927

S potěšením si čtu pokyny pro závod.. a je mi jasné, že pořadatelé vědí, že budu na trati.. Jejich popis je totiž jak kopie pokynů moji nejmilejší manželky, jasné slunéčko..Cituji: "Celá trasa běží po Highline Trail .. Pokud se ocitnete na jiném trailu.. tak jste špatně... Je značená žlutými fáborky.. pokud jsou fáborky kolem jiné barvy.. tak jste špatně... Pro jistotu jsme u křížení cest použili modré fáborky k označení špatné cesty.. Pokud překročíte modré fáborky.. tak jste úplně špatně..." :)..

Věřím na znamení.. Loňské číslo 76 (se mi moc nelíbilo, nevěděl jsem proč) jako by ukazovalo nějakou sestupnou tendenci.. Ale letošní? Moje letošní číslo je 67 (postupka), a s loňskem symetrie jako z pohádky.. a to mi dává doufat, že loňský "osobák":).. snad výrazněji zlepším... budu v to věřit... Mám hezky sen.. Vidím se probíhat cílem (mezi dvěma kameny na konci "Highline Trail") ještě za světla...

Běhu zdar! Kamarádům a ultra zvlášť! Ať žije Zane Grey 50 miles!
12:)

sobota 12. dubna 2014

Brdská, aneb "horské ultra"..:)

Vím, vím, opakuju se, ale mně se tak strašně líbí ta relativita věcí, vzdáleností a času, tím zvlášť pokud mluvíme o běhání... Před pěti lety, když jsem se poprvé chystal na brdskou tak jsem ji viděl, jako "horské ultra".. délka 50km, převýšení přes 960m, na cca 27km obávaný Stožec, náročné, nohy-beroucí seběhy.. všechno v lesích.. jen pro "tvrďáky":)..

Postupem času jsem si uvědomil, že se plus minus běží po rovině:), do trailu to má asi tak daleko, jako já do keňského závodníka:), sama asfaltka.. Nejnáročnějších je pár úseku rozbitých asfaltových silnic a šotoliny:)..Kopce tam jsou, ale všechno je běhatelné...:)...

Nejlépe jsem si to uvědomil, když jsme s bratranci Veverkovými loni běželi "Tři řeky po stopách trampingu" a kolem Mníšku jsme přebíhali vysokorychlostní silnici a upozorňovali Pavla (VS), že tady.. zrovna tady se běží ten známý "trailový":) ultra závod.. Brdská stezka.. Podobně, když jsme překračovali "autostrády" vedoucí lesem kolem obory... Říkám to všechno s láskou.. nikoliv s posměchem.. Brdskou mám hrozně rád.. příjemná trasa, skvělí lidé jak na trase, tak kolem na občerstvovačkách...ale trail to není.. milý pane:)..

K té relativitě musím hned dodat ještě historku z práce.. Na dveřích mi totiž visí diagram horských ultra od Stína.. Na ose x vzdálenost v mílích na ose y výškový profil (ve stopách).. Je tam zakresleno několik legendárních 100M, Leadville, Western States, Hardrock... ale také trať bostonského maratónu...
Měli jsme na návštěvě v práci jednoho hostujícího profesora, čirou náhodou seděl ve vedlejší kanceláří.. a já se jeden den připletl k tomu, jak hlasitě vyprávěl na chodbě o tom, jak se dostal s divokou kartou na Boston a jak je šílený běžet ten "heart breaking hill" ten výškový profil...Škoda, že to nemůže ukázat.. Povídám mu, že čirou náhodou to mám k dispozici a že u mě na dveřích nám to může ukázat:).. No fuj!:)... Říkám si, Honzo, až takhle? Ale já to nemyslel vůbec zle, přišla mi to skvělá replika, fantastická nahrávka na smeč..:)

A tak, když odvracel můj smeč se slovy, že já jistě běhám ultra a že...a že ultra běžci běhají maratóny ale hodně pomalu.. Že jsem jistě rád, když se mi podaří maratón pod 4h... Uvědomil jsem si, že jsem sice zažertoval hezky na jeho vytahování o profilu trati, ale koneckonců.. nebylo to zase úplně fér:).. a tak jsem se popravdě přiznal, bez toho, abych říkal své nejlepší časy:)... Ano, ano.. všechno je relativní.. Ale vždycky jsem rád za maratón pod 4h!! Domnívám se, že pokora je potřeba...

Navíc, v minulém týdnu jsem bojoval s nemocemi a k tomu kolem poslouchám, jak se všichni natěšeně připravují na Brdskou a já v duchu počítám... Překonat o pár minut loňský skvělý osobák (4:15:37) by znamenalo se přiblížit v průměru k tempu 5 minut na km, včetně kopců a zastávek, což mi přišlo (po právu šílené)...Ale soused Dan, David i ostatní kolem říkali, že 5 min/km je dobré tempo (jak k tomu přišli??) a tak jsem tomu lákání ve skrytu duše podlehl a říkám si, že tedy zkusím strategii.. "Run fast now, die (likely) later":).. prostě, že na začátku vyběhnu s nimi a postupně zpomalím a třeba ten osobák tam nějak "ušmoulám"... Jenže mladí draci vyrazili, a na cca 10 km po prvních kopcích koukám, že běžíme cca 4:41 km, což mi přišlo už opravdu nějak ujetý:).. a tak asi po 4 dalších km jsem usoudil, že Dan s Davidem a s hloučkem ostatních to jistě zvládnou beze mě:) a běžel jsem si dál po svém, prostě byl to můj závod...

Nepíšu si skoro nikdy, jak jsem běžel, já si to beztak nepamatuji:), ale teď si vzpomínám, že ještě 25 km jsem měl za 2h (na chlup)...asi do maratónu jsem držel průměrku pod 5min, pak..pak jsem musel uznat, že jsem měl zase pravdu... Tempo 5min na km na Brdské je zatím pro mě nedosažitelné... v cíli jsem měl 5:02..:).. s celkovým časem někde lehce pod 4:11, takže nejen pod 15, ale i pod klíčovou číslicí 12, co víc si přát, že? :)..

Pochopitelně je kolem spousta historek a zážitků týkajících se mých kamarádů, co běželi, ale to jako slušně vychovaný.. nechám vyprávět jim..:)..

Zkrátka všechno mi vyšlo, počasí, síly, všude kolem spousty známých, úplný běžecké jamboree:)... Seběhy jsem běžel silově, naplno a nohy držely.. Tak snad.. Snad budu moci za 14 dní se oklepat a zkusit napravit svůj loňský start na Zane Grey.... Stín sice tajně sází na to, že on rychleji zvrací, než já sedím na bobku:), ale mám tajnou zbraň.. Letos jsem poprvé ovládl svoje střeva a celou dobu jsem běžel.. běžel, jako pako, takže pozor ZG! Jdu si pro tebe!!!..:). Plus (bez jakýchkoliv vazeb na výrobce či prodejce) .. boty HOKA byly naprosto super.. a vděčím jim za neskutečný pocity... Pravda, do kopce běží pomaleji než z kopce, ale to asi nebude botama:)...

Prostě Brdská je moje slabost... Časy jsou relativní, i když mě pochopitelně fascinují a smekám před výkony vedoucích s časem kolem 3h(!!!), tak to nijak nesnižuje moji radost nad tím, jak jsem běžel já nebo kamarádi... Pokud použiju moji oblíbené vyznání z Romea a Julie.. "Co je ve jméně?"... kdy Romeo vysvětluje že i pod jiným jménem "bude se růže rdít stejně kouzelně"..... Tak si my obyčejní nadšenci můžeme říci.. "Co je v čase?"..:)... Bez přehání jsem přesvědčen, že já mám ze svého času určitě stejnou nebo větší radost než zdejší vítězové.. a lidé, co doběhli za mnou se možná radují ještě o řád víc než já.. A to si myslím je na tom pobíhání to nejhezčí...

Běhu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! Ať žije brdská stezka!!! 12:)

pondělí 7. dubna 2014

Změna .. je život??.. aneb hledaní pevného bodu..:)

V mé první běžecké pětiletce bylo několik pevných bodů a pražský 1/2m byl jedním z nich.. Otevřeně přiznávám, v poslední době už jsem měl problémy s tím šíleně masovým charakterem závodu... To, co mě na začátku motivovalo a pomáhalo -- že poběžím se spoustou lidí "svým" městem -- tak přesně to samé mě teď silně odrazovalo..

Tedy, na počátku mé letošní účasti byla skvělá myšlenka.. totiž, že 1/2M poběžím s juniorem, užijeme si rozměr běhu otce se synem, případně umocněný následným společným maratónem.. Jenže když synek onemocněl a v týdnu dostal i vysoké horečky, na maratón vychází jeho předmaturitní úsilí:)... bylo rozhodnuto.. Já jsem se sice v pondělí a úterý sotva hýbal, ale byl jsem připraveny "náš" 1/2M běžet klidně s prieznitzovým obkladem kolem krku... Neběželi jsme...Naštěstí Martin (VP) se stal tentokrát Veverkou náhradním a se svým synem nás krásně zastoupili...Dík!

Ta moje neúčast na 1/2M, ale jaksi mimochodem spustila úplný vagón přemýšlení... Kdoví jestli 1/2M v Praze zase někdy poběžím.. Takové krásné smutnění, že něco skončilo a samozřejmě něco jiného.. začíná..:) Možná pro mě asi skončila velká éra městských běhů... aspoň v klasickém slova smyslu... V téhle chvíli už mě teď nic moc nemotivuje se jich účastnit .. a už ani ten čas..:)... (Proto teď musím ještě vymyslet, jak vtipně pojmu svoji účast na PIM maratónu, když už mám tu registraci, že:) ) ... Čímž neříkám, že si třeba zase nezaběhnu nějakou 10k na čas, nebo 1/2M, ale asi budu hledat ten impuls někde jinde.. běžet to s dětmi (s Deri, se Slunéčkem...)... Znova jsem se pevněji chytil do krásné pasti osamělosti dálkového (ultra) běžce...

Chvíli mi totiž trvalo se s tím běžeckým "boomem" srovnat... Běhá, nebo aspoň plánuje běhat úplně každý:) a pro mě, jako známého optimistu:) to je o to těžší...V podstatě sledovat a (slušně a pozitivně) reagovat permanentně na něco typu "I run 3km and I feel great" :)...asi člověk dlouho v širokém záběru nedokáže:)... . Všichni kolem běhají.. z necelých dvou tisíc lidí na 1/2M to během pár let vyrostlo na 12.5 tisíce.. Ale pořád cítím, že se to třeba může změnit.. Masy objeví třeba "nordic walking" nebo interaktivní televizní seriály, nebo nějakou verzi sudoku:)... a lidé se vrhnou jinam.. Stejně jako kdysi opustili jazz-gymnastiku, jógu, aerobic.. tak třeba i běh zase bude mimo hlavní zájem .:).. Nejdřív jsem to v sobě složitě řešil, abych si uvědomil, že je mi to úplně jedno..:)

Původně jsem totiž měl takové ty "ideály" a "očekávání", že běhání dělá lidí lepšími.. jenže jak teď běhají skoro úplně všichni:), tak se moje představy v tomto směru zhroutily..Také osobní zkušenosti z posledních dní mi bohužel daly za pravdu:(.. No nic.... Pobíhal jsem po údolí s Deri a a přes tu "pachuť" ztráty ideálu a pevného bodu jsem dospěl do stavu vyrovnání, že je opravdu úplně jedno jestli běhají všichni nebo neběhá nikdo... :)

Hledání pevného bodu skončilo úspěšně, uvědomil jsem si, že zatím není třeba.. Vzpomněl jsem si totiž na jednu náročnější etapu našeho života, když jsme se relativně hodně stěhovali a po návratu z Ameriky jsme v akci "kulový blesk" vyměňovali náš byt, který jsme zároveň rekonstuovali a tak jsme se na 1.5 měsíce přitom ještě stěhovali jinam.. Moje (tehdy malá) dcera se mě bezelstně zeptala: "Tatínku dneska spíme stejně, nebo zase někde jinde?".. Ale bylo na ní vidět, že se jenom ptá, nijak jí to nestresuje...ona měla své "pevné body" jinde než v tom konkrétním místě našeho pobytu..:).. Ta vzpomínka mi moc pomohla, uvědomil jsem si, že pevný bod mého pobíhání je někde úplně jinde.. Je ve mně..:)

Běhu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)