Kladenský vyzkumák aneb hanba mužům, kterým žena vládne!:)

Na 24h v Kladně jsem byl imlicitně posunut do funkce vedoucího zájezdu:), což pochopitelně ve všech zmatcích posledních dnů, (ne)doléčení nohou, časně úterní odjezd na dovolenou (do hor a jezer severní Itálie).. znamenalo jediné.. s rozumem (můžu se zničit, ale musím odvézt Stína k nám, v pondělí plno práce a v úterý je dovolená). Navíc takovým skrytým motivem mojí účasti bylo poznat zase trochu víc sama sebe a vědecky "vyzkoumat", co vlastně na moje nohy platí, co je to pravé, ořechové..

O nějaké přípravě se bohužel nedá ani mluvit, pokud opominu, že jsem v noci ve středu a ve čtvrtek moc toho nenaspal a v pátek se Stín rozhodl přiletět těsně před půlnocí, z čehož se vyklubalo hodinové zpoždění a i s rychlým přesunem jsme zalezlí spát kolem 2 hodiny ráno:)... Ráno byla Deri úplně šílená (kňučí a začíná štěkat), vidí kufry, neznámé lidí, žárlí a boji se.. boji se, že zase jedu někam pryč a tak než stačí všechny vzbudit, tak s ní raději brzo vyrazím na ranní procházku.. Pak už je čas společně snídat, do Kladna bereme Janu G. která u nás také přespala, ovšem šla (a mohla) moudře spát už brzo večer..

Na Sletišti potkáváme Niku s Ondrou, který ji dělá pacera a zázemí.. Rozhodují se informovat své blízké přes twitter a tak můj mobil se stává komunikačním zařízením skupiny:).. ještě používám Martina VP, který nás přišel pozdravit, aby se zaregistroval jako Petr V., který uvázl v dopravní zácpě (naštěstí start stíhá v čas).. a pak už jen postavit se ke startovní čáře a vyrazit...

Tady bych měl udělat asi malou odbočku, vysvětlení... Nikdy jsem 24h neběžel a necílil jsem žádnou vzdálenost.. Asi kdybych byl v pořádku a mohl se totálně zrušit, tak bych si myslel na něco nad 161km (100 mil) .. ale ani jeden předpoklad není splněn:) a tak si dělám legraci, že cílem je aspoň maratón do půlnoci a maratón po půlnoci:)...

Samozřejmě, hlavní cíl bylo vyzkoušet, co to se mnou udělá.. myslím tím nejen psychicky, ale i co nohy na asfaltu takhle dlouho, co moje nevyléčené puchýře a nehty (či jejich zbytky a poraněná lůžka)? Ale především, pojmout moji zdejší účast především jako "výzkum":), beru si s sebou nové boty (nejlevnější silničky), ještě o půl čísla větší než ty moje největší.. sadu různých ponožek.. prostě velmi exaktní přístup.. A také se těším na ten "sociální" rozměr běhu.. Různě někoho pozdravit, třeba s někým chvíli běžet, poučit se z toho, jak kdo s 24h bojuje, jak řeší ponožky, boty, oblečení, jídlo.. prostě být otevřený názorům kolem, pokud to půjde popovídat si, užít si přítomnost velkých běžců, ale hlavně vnímat ten neskutečný rozměr boje, který se vyskytuje u každého, ať už na 24h nebo na 48h (zatím pro mě naprosto nepředstavitelný rozměr kroužení). Prostě.. být tam..

Určitě mi moje kusé poznámky budou stačit, abych si vzpomněl na jednotlivé věci, které by jinak asi zapadly:), ale všechno, úplně všechno se podařilo! Užil jsem si povídání i přítomnosti velkých běžců... Tohle já miluju, naprostá většina z nich jsou normální, skromní lidé, navíc zábavní, co já mohu říci.. Ostatně, komu z hobíků se podaří, aby mu skoro 4h dělala pacera držitelka českého rekordu ve 24h, že?:)... Míša D. v sobotu dělala samé dobré skutky, běžela se mnou a povídali jsme si.. Pochopitelně se dá říci, že běžet tak dlouho s Míšou bylo z mé strany velmi netaktické [jednu dobu jsem byl dokonce na 4 místě v mužích, což jasně ukazuje, že je něco špatně:)] ovšem velmi přínosné jak lidsky, tak i po stránce různých rad,příhod a poučení za které moc děkuji.. a o to víc a lépe teď můžu Míše fandit (!)..

Jedinou věc jsem nevyzkoušel, která věřím, že by mi velmi pomohla.. Hudba (či "něco") do sluchátek.. Stín s Nikou měli totiž nápad informovat (s pomoci Ondry) známé a kamarády přes twitter založený na můj nick a tak jsem se vzdal svého iPhone a povýšil jej na spojovací a komunikační zařízení naší skupiny:). Ale věřím, že poslouchat něco -- obzvlášť v noci či v krizi -- může být velmi přínosné..

Jaké je poučení? 24h na Kladně mě hodně potěšila.. po všech stránkách.. skvělá organizace, skvělí lidé, atmosféra.. sice jsem to čekal:), ale i tak to bylo úplně super a moc milé... Ponožky jsem prozkoumal opravdu důkladně [dokonce jsem různě běhal i s každou nohou jinak oblečenou]..:).. i mně se nejlépe osvědčilo.. promazat, dvoje tenké, nejlevnější ponožky (jdu si hned ještě dva balíky koupit), určitě, jak se propotí, lépe přezout, namazat.. a mazat.. Kdybych měl nohy vyléčené, a držel se téhle strategie, tak by asi problémů bylo po téhle stránce výrazně méně a kdoví jestli nejaké.. Také stojí opravdu za to jakoukoliv záležitost/problém řešit hned, jak se objeví.. tlačí bota/šněrování? zastavit, převázat, povolit..:).. Ne, jak jsem to (dřív) nechával, až se to bude "hodit"..:)

Co bylo čekané i nečekané byl (morální) rozměr těch řekněme "krizi" a pochybování.. Asi jedna z nejtěžších byla po cca 8-9 hodinách.. Paradoxně se mi v té době běželo hodně dobře, mezičasy až neskutečné.. proporcionálně dost km.. a pak to přišlo.. v tom podvečeru taková nejzáludnější otázka... Proč vlastně tady jsem? Na tvrdém asfaltu, kroužím dokola, jako křeček v bubnu (blbnu).. začínám pochybovat o všem i o sobě, mraky lidí mě začínají předbíhat, přecházím do chůze... málem končím.. abych se znova rozeběhl, první stovku tak symbolicky končím před půlnocí a s praporkem běžím poprvé v otočeném směru v 11:45.. I tady je vidět, že těch "životů" je přesně tolik, kolik jich "chceme" mít.. Když se mi rozbouřil žaludek a já musel skoro dvě kola jít.. už to vypadalo zase fakt bledě.. ale zase jsem se "vrátil" do závodu a zase jsem začal běžet a ukrajovat km po km.. Nebo, když se mi už definitivně propotily moje dvojité tenké ponožky a začínal jsem mít nepříjemné bolesti nedoléčených prstů, chodidel... a bolestivě jsem při kroužení pokulhával... A zase jsem se zvedl a rozeběhl to na rozumnou rychlost a mety 160-170 i víc km začínaly vypadat velmi reálné.. Abych potom 3.5h před koncem pohledem na stav chodidel a prstů usoudil, že pokoření vyšších čísel nechám na jindy:).. Mám na starosti dostat Stína k nám, pak na letiště.. v pondělí do práce a v úterý na dovolenou se Slunéčkem poznávat hory a jezera v severní Itálii.. Nemůžu jet na doraz..:).. Kdyby to byl normální závod a chybělo 20-30km do cíle, tak se jistě kousnu:)...

Abych to shrnul.. 24h je z mého pohledu něco úplně jiného, než jsem doposud poznal... Je to závod, kde každého něco bolí, každý s něčím bojuje.. každý různě překonává krize a pochybnosti.. věřím, že i ti nejlepší.. A to všechny lidí na tom okruhu spojuje..

Ne, že bych po tom čerstvém masakru hned zase toužil:), ale věřím, že do toho půjdu znova (a třeba i vícekrát), tentokrát plně soustředěny na závod...

Všemu zdar! Našemu hledání, naším bojům..
PS. Chtěl bych večer s Deri vyběhnout na něco malého.. léčebného:).. Mimo těch chodidel (a maličko namožené achilovky -- to z toho jak jsem nemohl kvuli puchýřům došlapovat) žádné problémy.. Je vidět, že jsem se "šetřil":)..
PPS. Abyste plně pochopili nadpis, je potřeba dodat, že Nika nám se Stínem oběma natrhla tričko i s trenýrkama a že i druhá žena naší výpravy, Jana G. dosahla lepšího výsledku než já..

Pozdě.. ale přece... aneb lama Cimrmanem:)

Abych to lépe vysvětlil... 5.7 se řada známých a kamarádů vypravila společně do Zermattu na 1/2M, M i ultra...Vyprávěli mi spoustu veselých zážitků... Ovšem já jsem se v běžecké hospodě (tradičně) ukázal jako pravý Cimrmanův dvojník a přiznal, že do Zermattu jedu taky, ovšem cca 10 dní po "akci":)...

Přijde mi to hodně typické, že o několik dní později jsme my se Slunéčkem, úplně osamoceně dorazili do Zermattu... V "těsném" závěsu za naší výpravou, asi jako Cimrman za Edisonem:)... Ale vlastně, co je na tom? Chtěl jsem se podívat do Zermattu, trochu tam i zaběhat, když moje nejmilejší manželka "dovolí":) [dovolená je dovolená, že:)] ... prostě mě v téhle chvíli nelákal ta mega akce, kde se Václavské náměstí přemístí na chvíli do švýcarských Alp...Navíc, měl jsem tu práci v podobě skupiny Američanů; nohy před týdnem vypadaly hodně nehezky a i se těžko na nich chodilo/běhalo a ten "boj" v přelidněných Alpách mě vůbec nelákal.. Nejkrásnější bylo, že velká část našich výletů kopírovala či křížila cestu nedávného maratónu, s tím, že místo širokých cest jsme většinou šli úzkými chodníčky a odbíhali k dalším jezerům či údolím... I když běžet tady "naplno" by musel být taky zážitek, jen si tady potrenovat pár výběhu.. [Pár ranních výběhu směrem k černému jezeru nebo na Matterhorn trail bylo úplně luxusních.]

Až jsem si říkal to je paráda, to je nádhera, na co nějaké závody? Proč? ... Ale potom mi to došlo.. Že já si tím nějak hledám "výmluvu", že bych třeba na tu 24h, jako "nešel závodit"?... No fuj!!! :)

Ta věcná hamletovská otázka -- jít/nejít na závod... nebo proč závodit?..
I takový nezavodni typ jako já :).. by si prostě měl čas od času vzít hodinky/čip a běžet, jak to nejlíp umí..obzvlášť, když dřív na závody chodil. Přijde mi to jako výmluva nebo strach se poměřit s ostatními a nechat se předběhnout od těch lepších a rychlejších? Vždyť to přeci k závodům patří...zase plakat kvůli tomu nebudu :)...

Je velká škoda, že někteří dobří i známí běžci často přestávají "závodit", protože cítí, že už nejsou v takové formě, nebo jim to třeba tak nejde, pokud je to baví, tak je přeci dobré se čas od času někde trochu zřídit:)..Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko mi řekla, že jsem úplný trouba, když se teď chystám na nějaké závody, nohy nedoléčené, ještě si je zrasuju víc, budu tam úplný tragéd:)...všichni se mi budou smát.. přeci jsem se chtěl na svoji první 24h pořádně připravit... Co na to říci? Především, že každému to bude jedno a navíc, že ja na to kašlu!:)

S BS máme občas šíleně pitomé nápady, které se nakonec ukázaly být dostatečně nosné a motivující:)... Není pochyb, že se tenhle závod jistě zařadí do našeho zlatého fondu šílenosti, kdy já přemýšlím, jestli nedoléčené prsty bandážovat předem nebo podle situace:) a BS mi hned píše, jestli už jsem někdy běžel šestidenní.. že on ještě ne..:). Takoví kamarádi jsou horší než cholera s úplavici!

Podobně se mě jeden známý ptal, kdy už se konečně přihlásím a zkusím uběhnout UTMB? :) ... Povídám, UTMB já nemusím řešit, protože moje prostořekost (nezná mezí) mi tenhle problém vyřešila:)...

Totiž.. na Western States jsem nechtěně vytočil jednu "paní", která tam furt pěla o UTMB a že každý z Evropy tam chce být a ti co na to nemají, tak o tom závodě aspoň sní... no a když lidi kolem zjistili, že jsem z Evropy, tak se mě hned ptali.. co já a UTMB, případně moje sny o UTMB... Tak jsem po pravdě řekl, že je to jistě zajímavý závod, ale že (zatím) nechápu proč jsou z něj všichni tak posr.... :) ... ve všech hlavních i vedlejších závodech startuje v každém mezi 1.500-2.500 běžců.. To je pro mě naprosto šílený!! A že mi kamarádi (myšlen tím hlavně Sam) dávají tipy na řadu rozměrově menších, ale podle nich stejně krásných a náročných závodu.. jako je třeba UT4M nebo Ronda del Címs, abych jmenoval pár, které mě lákají... no tu "paní" málem trefil šlak:)... koukala se na mě úplně šíleně, pak se mě ptala na jméno.. ještě se koukala na číslo, jak se to píše.. Když odešla, tak mi jeden amík s hurónským smíchem řekl, že by si na moje vytažení v loterii UTMB nevsadil ani penny:)..protože ta "paní"...to byla ředitelka UTMB!!! Aspoň to mám jednodušší:)....

Všemu zdar! Naším úletům, úplně nesmyslným nápadům a nevzdávani se...
12:)

Moje piškvorky, aneb je libo tatarák?:)

Několikrát u nás doma zaznělo, že by třeba pro štěstí a zdraví celé naší rodiny bylo lepší, kdybych měl jiného -- klidnějšího -- koníčka. Třeba takové piškvorky:).. ty u moji nejmilejší manželky jsou hodně vysoko (zejména po té, co si při výběhu se mnou znova vymkla kotník a víc jak dva týdny nevyběhla), obzvlášť, když v rámci spokojeného manželství by ráda se mnou mého koníčka "sdílela"..:).. Tedy piškvorky..

Pochopitelně kdo si hraje, nezlobí:) a tedy i "piškvorky" jsou hravé a generují veselé situace... Po londýnském letišti jsem při svém návratu chodil "rozvážným krokem" :) v široce zapnutých sandálech, ve kterých jsem měl nevhodné (ovšem velmi pragmaticky) navlečené ponožky... Co čert nechtěl, při čekání ná nástup do letadla jedna (podle přízvuku patrně francouzka) relativně nahlas, nevhodně a ostentativně komentovala moje oblečení... Že to jsou určitě Češi a východoevropané.. typičtí burani, nosící ponožky v sandálech.. jak příšerné!!..:)... Pomalu jsem se tedy zvedl a šel jsem ji medovým hlasem říci, že opravdový znalec módy se pozná i tak, že má pochopení pro jakékoliv extravagantní (tím spíše praktické) odbočky od hlavních trendů.. Navíc, že by mi měla být vděčná. Protože kdybych ty ponožky sundal, tak se vsadím, že speciálně ona...by buď omdlévala nebo bojovala se zvracením:)...Při vzpomínce na její reakci jsem se smál většinu cesty v letadle a ještě teď mi cuká v koutcích...Tím to se tedy hlásím, že jsem během "piškvorkové" partie zároveň hrdě hájil čest českých mužů:)...

Na mém "hledání ultra" není nic zvláštního, s výjimkou chyb, které na té cestě dělám :) a mého nadšení, odhodlání a víry .. víry, že stejně jako se klasikům JC podařilo snížit sklerózu děda vševěda na polovinu, tak se třeba časem podaří i mně snížit rozměr chyb, které dělám:). I když.. i když musím říci, že mě to zase tolik netrápí, protože to hledání mě samo o sobě hodně naplňuje..

Ty dny po mém návratu byly hodně symbolické. Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, byla trochu víc vyděšená než obvykle, když uviděla moje prsty na nohou, které slovy BS připomínaly tatarák..:).. Vyhrožovala mi možnou amputací, vznesla otázku, jestli nemáme nějakého šíleného horolezce v rodině [že by vliv Veverkovic?:)], požadovala moji okamžitou návštěvu na chirurgickém oddělení, vyhrožovala, že už mi nikdy nebude pomáhat... aby za chvíli přinesla dvě balení framykoinové mastí, záložní atb na silné záněty měkkých tkání (nepoužil jsem), hromadu sterilních polštářků na obalení nehtů a prstů a ledové obklady na noc, abych druhý den s úspěchem narval nohy do "společenských asics" :) a odjel na služební cestu..
Není nad péči našich milujících manželek!

Na služebce (druhý den večer) jsem si připadal jak američtí vojáci z akčních filmů.. tedy hnis jsem nevyléval z bot:), ale téměř.. nakonec jsem podlehl té paralele, mozek ovlivněn akčními filmy..., na nad svíčkou jsem "vydesinfikoval" nůž a některá kritická místa prořízl, vyčistil, promazal framykoinem:).. Až si říkám si, jestli ty piškvorky nehraju zase moc usilovně:).. a.. a.. světě div se.. další den, v pátek, sice krokem raněné srny:).. ale vybíhám na svých prvních léčivých 5km, v sobotu je to 9, v neděli postupně provětrávám svoje holky, aby mi nakonec počítadlo ukázalo 17:)... Dnes po ránu před seminářem jsem víc jak 9 s linou:) Deri nestihl, ale.. ale věřím, že jsem zpět... Zítra mám domluvenou schůzku u jedné "otrlejší" místní pedikérky:)... Život je krásný a běhat se musí.. 24h se kvapem blíží, tak ať to není pochod smrti hned od začátku:)...

Všemu zdar! Piškvorkám zvlášť!
12:)

Díky.. díky všem! .. aneb WS 100M za mnou

Napsat po něčem tak epickém, tak legendárním jako je účast na Western States, že to nedopadlo, nebo že něčeho lituji.. To nejde.. Ani maličko... Byl to zážitek nejsilnější ze všech zážitků, možnost být na legendárním ultra, možnost si znova uvědomit neskutečný pocit z přátelství.. to ve mně zůstane velmi pevně a věřím, že napořád.

Ale postupně.
naše skupina začala být kompletní v pátek ve 2 hodiny nad ránem, kdy kamarádi dorazili po heroickém road trip z Nového Mexika a tak druhý den po ránu jsme zkompletovali moje balíčky (drop-bags) a vyrazili do centra dění, do Squaw Valley. V místě si uvědomujeme tu neskutečnou atmosféru a do jistě míry si plně přiznáváme statut jamajských bobistů na letní olympiádě...:).. Ta paralela je až děsivá, i když trochu obrácená.. Spiš by se dalo říci, že družstvo bobistů se ocitlo na závodech v maratónské distanci, kde se pohybují pouze vysportovani šlachovití sportovci typu gazely či geparda.. Naše bobisticke družstvo -- na rozdíl od klasické sestavy -- nemá jasného řidiče a spíš to vypadá, že převažují brzdaři, za kterého se svým způsobem považoval každý z nás:)...

Celá atmosféra v "olympijském komplexu" byla skvělá, myslím, že do jistě míry rezonovala s absurditou, s jakou zdejší místo v roce 1960 získalo olympiádu (doporučují se kouknout na wiki), koukali jsme na řadu skvělých běžců, legendárního Gordyho, ... seznamoval jsem se i s těmi obyčejnějšími, jejichž podpůrné týmy dosahovaly dvojciferných čísel, ti "místní" [v americkém smyslu -- do cca 400 stovek mil:)] často říkali, že je bude podporovat na trati i 10-20 lidí...Ale ta variabilita a rozsah -- ať už podpory nebo našich běžeckých možnosti i cílů -- to nebylo tak důležité, jako fakt, že jsme vůbec tady. Jeden spoluběžec se mi svěřil, že ke své účasti na WS dostal víc gratulací, než ke své svatbě a narození dětí dohromady.. Pro jistotu hned dodal, že je z rozvětvené rodiny a má čtyři děti:)... Prostě neskutečná atmosféra a já si připadám jako ve snu..

Ranní vstávání, odjezd, předstartovní převážení, všechno je pořád jako ve snu.. Možná spím až příliš tvrdě a sním moc usilovně, protože nakonec si svoji čepici (dezert-kit) neberu s sebou, což se ukázalo jako jedna z velkých chyb. Vybíhám podle naší společně strategie úplně od konce a jdu postupně vzhůru.. asi 200 m od startu předcházím Gordyho a zdravím se s ním, a pak zase pomalu stoupám vzhůru [už pro mě neznámou:)] cestou na Emigrant Pass... Těsně pod vrcholem poodcházím stranou a ... získávám skvělé komentáře kolem stoupajich, jako: "barva dobrá..".. "pořád ti to myslí, nejdeš proti větru":)... což si myslím naznačuje velmi dobrou atmosféru v peletonu..

Tady při stoupání se ukazuje pokračování mé chyby číslo jedna. Podlehl jsem strašení organizátorů o vrcholovém větru a "zimě" a mám na sobě navlečenou větrovku. Míra mého "snění" mi asi neumožňuje se zamyslet, přehodnotit rychle situaci a svléknout bundu, což dělám až o 10 mil později, když už je mi v ní opravdu horko a začíná postupně přituhovat. Měl jsem si uvědomit, že co místní nazývají "ochlazením" je z našeho pohledu pořád parádní vedro, jsme přeci v Kalifornii... Člověk se neustále učí.:).. Ale zatím zvládám, zatím se snažím postupně, nebojovat s (neznámou) tratí, postupně ukrajovat míli za mílí a těšit se z neuvěřitelné krásy přírody kolem mě..

Po chvíli se dělá opravdu neskutečný horko, servu ze sebe konečně bundu, dávám si ji kolem pasu a na první stanici, kde mám drop-bag ji odhazují. Tady ovšem dělám další kumulativní chybu. Zapomínám si namočit tričko a hlavu, co víc, pomocníci na stanici mi zapomněli do mých lahví dolít vodu, já si to nezkontroloval a vyrazím na skoro deset km dlouhou a náročnou etapu v plném slunci nepřipraven, jen s neředěnou kolou a neředěným džusem, a bez vody v náhradní lahví. Navíc, zjistil jsem to asi 700m od stanice.. Měl jsem se vrátit.. Plus při téhle etapě jsem si ověřil, jak neuvážený to byl krok nemít čepici s krytým zátylkem v kalifornském slunci. Asi i bez vody by mě to asi uchránilo...

Na další stanici se dávám víc do pořádku, doplňují vodu, omývám si tvář a máčím tričko.. V tu chvíli je to jako živá voda a naivně si myslím, že jsem zpátky v závodě a začínám to v rámci možnosti zase rozebíhat a užívat si toho, co můžu.. na Robinson Flat se potkávám se Stínem a s Tomášem. Vím, že jsem tu asi o hodinu později, než mě čekali, ale pořád v dobrém čase a s konzervativní rychlosti... Povzbuzen doplněnou vodou říkám Stínoví, že je to dobře, že cítím dost sil.. ale zase i tady se zapomenu namočit, omýt si hlavu.. taková hloupost...Ale pořád běžím rovnoměrně, plus minus na 28hodin, vysoké rezervy na cut-offs...

Loňský požár měl jednu pro mě nečekanou nepříjemnost. Shořel jeden most před Devils Thumb a bylo potřeba přebrodit řeku. Říkám si, že nejdříve vyjdu na Aid station (asi 3 míle do kopce?) a pak si přeměním ponožky, mám jedny rezervní v batohu... Ale na stanici se opět ukázala moje zapomnětlivost.. říkám si, teď je to po "rovině" chvíli poběžím, pak na vhodném místě přeměním ponožky... Jenže na El Dorado Creek (53) si už musím s pomoci obsluhy propíchnout existující puchýře na malíčku a prstech. Na Michigan Bluff (56), kde už mě netrpělivě očekávají BS a Tomáš přibíhám ještě dobře, ale nohy, respektive prsty a puchýře začínají nabývat větší intenzity. Říkám si, nechám si je ošetřit před cestou na noc na další stanici. Tam docházím už o cca 20 minut později než mě kamarádi čekali, do kopce už pajdám, protože se mi přes puchýře nevejdou prsty do bot. Stín mi jde naproti a společně docházíme do stanice.
Ošetření je takové to správné sado-maso, které já beru, že patří k věci.:)... ovšem nedoporučoval bych je moc často a moc brzo v závodě.. Bolí to, ale postupně se rozebíhám, věřím, že to bolest překonám, ale v tom se začíná ozývat žaludek. Nejsem schopen už nic moc ani jist, ale ani pít. Začínám zvracet, na další stanici zas.. a pak už je to průběžně... Pořád se Stínem věříme, že se to zastaví.. zatím mám dostatečný náskok na dokončení, i když z hodiny náskoku, co jsem měl na 30h limit už se mi zase ukrojilo cca 20minut.. Ale poslední úsek bylo to právé ultra... BS zkoušel všechno možné, nemožné, ale neudržel jsem v sobě vůbec nic.. na žádné jídlo jsem nedokázal pomyslet, rozbouřený žaludek, nedostatek jídla, ale především pití zpomalil můj postup skoro na nulu. Na další stanici Cal 2 (70.7) přicházíme už s velkou ztrátou, sice pořád asi 20 minut před cut-offs, ale tady to musím ukončit.
Slovy básníka.. Bylo to krásné a bylo toho dost..:). Především se opravdu nedalo dál. Navíc zkusit pokračovat by mělo za následek, že by mě asi museli v tom lese hledat i když na další stanici to bylo jen 2.3mil..

Pár čerstvých postřehů...
1) WS je naprosto skvěle zajištěno, fantastická nálada, skvělá trať, milióny dobrovolníků, nedá se v tomto směru vůbec srovnávat třeba s Leadville, aspoň tak jak jsem jej loni zažil já..
2) Samozřejmě bych rád dokončil, ale -- není to póza -- jsem rád za to, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Především se snažím brát většinu toho, co se mi děje jako znamení.. A snažit se z něj poučit.
Bohužel poslední rok byl silně hekticky a poslední půlrok byl ještě náročnější.. Nejen, že běhání bylo různé odsunuté, ale úroveň starosti a zařizování, práce a různých nepříjemnosti mi neumožňovala se pořádně soustředit na nejen na "vrchol" moji sezóny, ale už jsem začal dělat i chyby kolem...
Nevyřešil jsem bohužel dosud problém se svými puchýři, ale je jasné, že je to něco hloupého, systematického.. Něco, co se mi děje po cca 90 km, případně umocněné namočením, překročením řeky.. Tohle musím vyřešit brzo. Možná mi v extrémních podmínkách ještě více otékají nohy než normálně, možná kombinace solných tablet ten problém ještě zhoršuje. Nevím. Pokud máte nějaké nápady, rady.. budu za ně rád.
Čeká mě ještě asi 14 velmi hektických dní, potom už by se rozsah extra starosti a úkolů měl dostávat postupně ke zvládnutelným hranicím.. [vždyť i v poslední fázi přípravy na WS jsem musel spoustu hodin sedět u počítače, pracovat a na dálku zařizovat věci a hasit řadu problémů].. To by také mělo pomoci.:).. Nicméně, jsem v posledních dnech "ztratil" značnou část svého hubnoucího náskoku proti loňsku.. a budu to muset výrazně změnit. Určitě až pominou noční sezení u počítače, tak to bude lepší, ale myslím, že hospodaření těla s vodou se výrazně zlepší, až víc zhubnu... To bude taky jeden z úkolů.:)
3) Slovy horolezců -- teď musím sestoupit do nižšího tábora... Vyřešit problémy s výstroji a se zraněními:)... Proto napíšu pořadatelům a UT4M poběžím kratší trať. Jsem přesvědčený, že nemá cenu zkoušet 100m znova, dokud nevím alespoň částečně, v čem je chyba. 24h v Kladně bude jistě dobrá možnost řadu věci bezpečně vyzkoušet a začít je ladit. Zase se vrátit na svoji cestu.. Silnější a lépe připraven.

Všemu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

PS. Ještě jednou díky všem za milé komentáře. Fakt to není póza ani "těšínská jablíčka".. Byl bych strašně rád, kdybych doběhl až do Auburnu... Ale jsem i rád, za to, že jsem v pořádku nedokončil:). Bylo to fantastické běžet po téhle legendární trati .. Mít kolem sebe kamarády (a BS který mě hodně ovlivnil) a cítit podporu Vás ostatních na dálku. Upřímně - to, že jsem nedoběhl může být to nejlepší, co pro mě do budoucna moji bežečtí bohové mohli udělat. Budu si znova pamatovat, že DNF patří k náročným ultra a že se mám z něj poučit, vyřešit svoje problémy, ať už jsou ve stavu těla nebo mysli.
PPS. Moc se těším na setkání s řadou z vás, co sem zabloudíte.. ať už na 24h, nebo na Baroku, ve které věřím a kam se také moc těším..

Už se to blíží...aneb Stín za rohem:)

Myslím, že nejlepší a nejveselejší na mém pobytu tady je... že jsem pořád stejný zmatlík a bludička. Pochopitelně jsem si vše běžecké několikrát kontroloval, tak se stalo, že snad běžecké mám vše, ale že jsem dorazil jen s jedním párem trenýrek a to s těmi, co jsem měl na sobě:). V malém městečku, kde jsem je naštěstí takový místní univerzální obchod (od lékarny, až po alkohol, = CVS Pharmacy), kde jsem v zoufalém hledání mezi dámským spodním prádlem též objevil poslední balíček obsahující dvoje trenýrky.. Takže pohoda...:)
V minulých dnech jsem se po několikáté (asi marně) pokoušel hledat tu správnou cestu na Emigrant pass. Musím přiznat, že se mi asi podle mapy úplně nepovedlo ani na druhý opravný pokus.. Ale co se budu stresovat.. Jednak přede mnou poběží hromada lidí a snad tam budou i nějaký fáborky:).

Stejně pro jistotu hned po ránu vyrazím do "Squaw" .. Jednak na slavnostní zahájení WS a jednak půjdu na společný výstup na Emigrant pass.. Konečně tak poznám za denního světla, kudy se vlastně poběží:), bude to mít i potřebný společenský rozměr... cituji Stína: "Určitě tam jdi. Aspoň budeš znát dobře prvních pár mil, takže nezabloudíš hned na začátku.:)..Seznámíš se s lidma, bude se ti to hodit, kdybys měl třeba zlomenou nohu a potřeboval od někoho přiložit dlahu..." :).. No nezabili byste ho?

Později mě čeká řada povinných přednášek pro běžce, spoluběžce a posádky. Protože jsem tu zatím sám, tak se budu postupně chovat jako 3 v 1, běžec, spoluběžec i posádka:). Stín s Tomášem se chystají na cestu autem, auto už mají půjčené, Tomáš s ním už prý ujel skoro 1 km, Stín asi 50m, což podle Stína znamená, že vše detailně nacvičili a plně ovládají..:). Popisoval mi nadšeně, že "severní" a "jižní" trasa se od sebe liší asi jen 1-2 mile, vzhledem k tomu, že jižní vede přes Las Vegas a severní přes Salt Lake City, to názorně ukazuje rozsah jejich "road tripu" (cca 1.150 mil=1.850km). Věřím, že dorazí někdy před půlnoci, takže podle pokynů BS si dáme pár piv rychle na ex a spát, žádný hazadni hry ani pochybný ženský:)... To přej můžeme v pátek, až bude odpoledne a navečer volno..

Zítra si musím taky připravit a naplnit "drop bags", Stín mě prý ještě v pátek ráno zkontroluje, co kde mám... Říká po pravdě, že každý z nás je po 60-70+... mílích tak trochu "go-go", prostě netuší úplně, která bije a bude dobře, aby oni věděli, co mám v balíčcích.. Ve vzduchu už je cítit nervozita.. Už i ve zdejším malém městečku Truckee, vzdáleném asi 20 minut jízdy od Squaw Valley, i v našem hotelu.. se objevují běžci s posádkami... Cítím nervozitu i že Stína, který vymýšlí kdejaké "ptákoviny":), aby mi buď udělal radost, nebo aby odvedl pozornost...

Původně jsem poslal jen pár lidem odkaz na sledování závodu, nakonec na pokyn BS pro Vás, co ke mně na blog "zabloudí" dávám odkazy (mám číslo 204):
1) Sledování běžců v téměř "reálném čase" bude na www.ultralive.net/ws100
2) Prý má být i živé video na www.ultrasportslive.tv

Jakoby to nestačilo. Stín se asi doslechl, že jsem si z něj dělal legraci, že má sice smart-phone, ale jsem rád, že umí vůbec telefonovat:)... Tak rozhodl, že mi pro tuto příležitost založí twitter (proti mé vůli) a bude se snažit dokázat, že umí používat moderní techniku. Bude prý s Tomášem různě komentovat, co se zrovna děje.. [říkal, že ten účet potom také zruší:)]
Takže BS komentuje na https://twitter.com/12HonzaDe

PS. Fakt WS je fenomén .. už je to cítit všude.. například v e-mailu mi přistály požadavky na účast v různých výzkumech prováděných společně s ultra během..Jakožto "vědec" jsem nakonec podlehl a zúčastnil se toho prvního.. Vyplnil jsem celkem detailní dotazník, kde se dívají na vliv psychiky na výkon při ultra (Study on Psychological Predictors of Performance)... Ale už jsem se neúčastnil těch dalších..ačkoliv jsou -- posuďte sami -- velmi inspirativní: studium zatížení žaludku během ultra, studium srdečního rytmu, vlivu ultra na veteránské běžce a jaký to má vliv na dokončení WS; variabilita srdečního tepu.. arytmie během závodu; studie (ztráty) vidění během ultra, zažívací problémy během ultra...Pochopitelně se při většině těchto výzkumů polykají teploměry a různá čidla.. Tedy, ne že bych nepřál věde, ale jsem přesvědčený, že bych ty "měřáky: velmi brzo někde "vyloučil".. Navíc mezi tou naprostou většinou vegetariánů, případně (raw) veganů by moje výsledky (paštika to doufám jisti) mohly ohrozit výsledek probíhajícího výzkumu:).

PPS. Tak jako tak.. na spoustu věci určitě zapomenu, ale na kamarády ne! Budu se těšit na to že 1.3 mile před cílem uvidím šlápoty, které mě povedou až do cíle..

Hlavně.. ale hlavně.. všem díky za podporu. Držím palce kamarádům na Zermattu, známým a reprezentantům v Chamonix.. Běhu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

O kouhoutkovi a slepičce, aneb nácvik startu:)

Už jsem to jistě říkal mnohokrát.. jsem správně pověrčivý a věřím na (dobrá) znamení. Takže, když mi po neskutečných zmatcích při přestupu v Los Angeles nedorazil kufr do mé cílové destinace (Reno, Nevada), tak jsem byl úplně v pohodě. Paní na přepážce s nedoručenými zavazadly jsem udivoval svoji pohodou a dobrou náladou, taky proč být být naštvaný, že?.. Strávil jsem bojovně skoro celý den na cestě a ve finále sice nemám kufr, ovšem dobrá nálada mě neopustila:). [Navíc, poučen z minula mám běžecké boty na nohou, v příručním zavazadle běžecké oblečení, ponožky, pár drobnosti, elektroniku, ale hlavně i běžecký batůžek a láhve na pití.. V nejhorším případě jsem tedy připraven na závod :)... Navíc, je to skvěle znamení, neboť při cestě do Leadville mi kufr taky zašantročili...

A tak v klidu vyplňují veškeré formality, paní mi říká, ať ji dám telefonní  číslo, že mi zavolá, až mi přijde kufr, abych si pro něj na letiště dojel. Zde používám taktiku, kterou (bohužel) na mě s úspěchem též uplatňuje moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:)... Nic člověka tak neusadí, jako když mu jeho pitomosti někdo zopakuje, naprosto klidně, s úsměvem, jako otázku..:)... Ptám se tedy... "Říkala jste, že si pro kufr, který jste mi vy nedoručili budu muset sám dojet na letiště?" :)... Paní se zaráží a obratem dodává... Ale samozřejmě, když necháte adresu a telefon do hotelu, tak my na naše náklady zajistíme doručení.. Tak je to správné, tak to má být!:)


Za chvíli si beru objednané auto a chystám se vyrazit z letiště směr hotel. Cestu mám (kupodivu) dopředu nastudovanou, přeci jen vím, že po víc jak 20 hodinách na cestě člověk není při orientaci v neznámém terénu nejbystřejší, navíc, já jsem bludička, ale pozor.. vím to!:)... Pro jistotu, ať jsem klidně za pitomce se ptám, jak se ovládá vůz, jak se otevírá nádrž, zapínají světla. Člověk v půjčovně se nejdříve neubrání poznámkám, že vše je standardní americké ovládání:)... Ale to jeho obrácení oči v sloup mě trochu víc vadilo, tak jsem řekl, oki, s hrdosti v hlase, snad průměrný evropan zvládne ovládat průměrné americké auto... [vím, že obráceně to neplatí na 100%]. Ovšem tahle "hrdost" mě stala zapnuté stěrače na zadním skle po celou dobu moji cesty do hotelu:). Samozřejmě, auto jsem nastavil, hotel našel, a zde se ukazuje další podpůrné dobré znamení.. mám číslo pokoje 112 (!)...

Se Stínem jsme dohodnuti, že v týdnu postupně absolvuji všechny povinné schůzky pro běžce, spoluběžce i posádky:), protože oni dorazí automobilem z Nového Mexika [tak 15 hodin jízdy?:)] někdy ve čtvrtek před či po půlnoci... Kufr dorazil pozdě v noci, ale výrazně dříve než při minulé cestě do Leadville.. z toho si (pozitivně) usuzuji, že bych třeba taky mohl dorazit o chvíli dřív do cíle,,:)... Co bych říkal, jsou chvíle, kdy by se optimisté měli střílet. Moji blízcí a kamarádi o tom vědí svoje:)..

V neděli jsem od rána pilně pracoval, ale když nadešlo pozdější odpoledne, říkal jsem si.. Musíš vyrazit ven, aklimatizovat se.. Zároveň přišel mail od Stína s celkem (na první pohled) jednoduchým úkolem. "Vyraž do Squaw.. změř si, jak ti dlouho trvá se dostat "nahoru", ať si mužů nastavit tvoje mezičasy, kde a kdy tě máme čekat.. Ale "jdi".. neběhej..:)...

A tak jsem vyrazil do "Squaw", jak říkají místní a znalci. Říkal jsem si, nebude těžké najít start... Takový známý závod, domorodci budou vědět. Houbelec!!! Připadal jsem si jako ta slepička, která běhala od čerta k ďáblu,.. tedy od jednoho k druhému a sháněla pomoc pro kouhoutka. Já žádnou velkou pomoc nepotřeboval, jen ukázat, kde je ten "zatrolený":) start a kudy se běží... Shrnu to mým oblíbeným slovem "Hollywood" :)... Nikdo nic netušil.. Náhodně sedící kolem i zaměstnanci v obchodech mě častovali odpověďmi typu:  "Copak nevidíte, že nejsem žádný pomatený běžec?" .. "Tady nic takového není a nikdy nebylo:)"... "Western States trail vede kolem Squaw Valley, nad úrovní údolí, každý se na něj může připojit kde chce, tohle je svobodná země"...

Začínal jsem maličko propadat zoufalství. Podle pokynů prodavače ve sportovních potřebách jsem vyrazil směrem kam mával rukama.. A skutečně jsem narazil na trail, ale úplně jiný:), vedoucí mimo směr, který mi říkala moje "intuice"... Nakonec jsem vrátil, v jiném obchodě získal letní mapku "trails" a nějak jsem usoudil, kde by asi mohl být start a kudy by se mohlo běžet do kopce... Zapínám "run keeper" a pěšky, tak jako na dobře promyšleném závodě.. tedy rychle, ale rozvážnou chůzi, vyrazím do kopce. Trasa rychle nabírá potřebné metry, krásně se klikatí a já po chvíli skutečně nacházím ukazatel Western States trail, což mě uklidňuje a hned se mi lépe stoupá vzhůru. Na mých cca 3.7 km nabíráme 1,000 m převýšení, řekl bych pěkný kopec, takový doma nemám!:)... [zde následuje oprava: Až druhý den v hotelu jsem zjistil, ze mi to ukazovalo průběžně pitominy:), to převýšení bylo 500m]. Scenérie, jako z pohádky, to po ránu neuvidím. Stojím na Emigrant peak (pass), vidím, jak se zase cesta prudce propadá dolů, otáčím to zpět, koukám 37 minut... nevím, jestli je to rychlý, nebo pomalý, ale budu se snažit to víc nehnat... Navíc z hlediska nastavení nějakých mezičasů to je jistě údaj úplně na nic, protože jen tuším, kde je asi start... Ale je to jedno. Bylo to moc hezký protažení se (více fotek zde) .. a stejně tudy poběžím/půjdu rozumně ... na to abych se rozběhl víc a rychleji budu mít dostatek času i mil potom, netřeba to upěchat, nebo jak by řekl Ďuri.. netreba to hrotit:).

Všemu zdar! Kamarádům, ultra a WS zvlášť! 12:)
PS. Stín mě "uklidňuje", že je na vše připraven, při posledním běhu dokonce prý zahnal i medvěda!!!... Tak mám fakt maličko obavy, co na mě vymyslí. Naštěstí jako pacer bude moci nastoupit až na 62. míli, kde (aspoň podle mapy) trasa vypadá víc běhatelně, tak jako tak .. se Stínem je třeba být neustále ve střehu!

Kyotó a Yamaguchi -- Hledání a nalézání

Těžký život Evropana.. Na cestu jsem získal mapu

Kyoto mému pobíhání vůbec nepřálo... Tedy asi kdybych se víc snažil a ještě méně spal, tak by se možná zadařilo, ale večer tradičně přicházím pozdě na hotel, pak chvíli strávím na netu a povídáním se slunečkem, něco maličko popracuji:) a najednou jsou 2 v noci..:). Představa, že bych měl vstát za 3-4 hodiny, abych stihnul hodinku běhat mě maličko děsila.. Tedy běhání -- věřím bych nějak zvládl --ale strašila mě představa, jak unavený bloudím po městě, protože jsem minul odbočku či nějakou spojovací uličku k hotelu (nápisy latinkou neexistují, nikdo nemluví angnicky a já hlupák neumím na garminu používat navigační funkci "návrat"). Proto jsem v Kyoto ráno věnoval extra hodině spánku, nebo se snažil ještě něco udělat, i když .. i když mi všechno jde nějak pomalu, stáří..:).

Nicméně si nestěžují, kolega byl nadšen, že se mi všechno líbí, že dokážu hodně chodit:) a tak ještě zvyšoval své úsilí, abych vedle povinnosti viděl neuvěřitelně věci, byl v místech, kam se Evropané či Američané moc či vůbec neobjevují (přišlo mi, že zahraničních turistů bylo i v Tokyu velmi málo, mimo hlavní město jsem potkal celkem 3 evropany)... Je to pochopitelně, protože nápisy latinkou neexistují, Je to jasné i z reakcí jinak zdrženlivých japonských turistů z ostatních částí země, když si mě pokud možno nenápadně fotografují, pak se osmělují odvážné školačky a fotí se dokonce se mnou. Neskutečný Holywood. Navzdory tomu, že jsem neběhal, přesto vnitřně cítím, že běžecká mise v Kyoto byla splněna... Při procházení -- turisty skoro opomíjenými --starými zenovými kláštery a zahradami se totiž dostávám ke stánku se suvenýry (Omamori), kde se dají koupit tradiční amulety pro štěstí (tzv. lucky charm)... Většinou jich je všude hromada pro úspěch v obchodování, pro šťastný a úspěšný sňatek, porod, pro různé stupně zkoušek na školách... pro cestování... a pak i obecně pro štěstí. Tady ale nacházím amulet černé barvy, lucky charm for healthy legs (!), tedy amulet, šťastné kouzlo pro zdravé nohy! Japonský kolega říká, že už je vůbec neviděl, protože doba, kdy se cestovalo na velké vzdálenosti "po svých" je dávno pryč.. Co víc si ultra pobihač v Kyotó může přát?

Třetí den bez běhu (!) se přesunujeme zase Shinkanzenem jinam.. tentokráte do Yagamuchi. Jsme v chápání Japonska téměř na venkově:), naštěstí bydlíme kousek od nádraží.. a kolega má krátce po příjezdu schůzi organizačního výboru konference, mám proto volno!!! Sláva!!! Tři dny bez běhání to už by byla špatná karma, nemám sice žádnou mapu, žádnou povědomost, jak to tady vypadá, na net se nemůžu zatím dostat... ale přesto... beru si běžecké a jediné recepční, co trochu mluví anglicky, se ptám na cestu.. River, povídám, river...:)... Máchá rukama, dopředu a za roh, říká slova Shinkanzen, zase mává rukama, pak vlevo vpravo, taková šermovačka jako z hvězdných válek a pak rada.. "koban"..:).. no jasně, když zabloudím, tak se mám zeptat na policejní stanici.... Ovšem veselejší zážitky z Japonska asi mít nebudu -- než když jsem se v zapadlé provincii ptal na cestu k řece policejního úředníka.. Pantomimicky jsem plaval, pak jsem chytal ryby.. poprvé jsem dostal prospekt na plavecký stadión, po druhé prospekty sousedních rybářských restaurací.. a tak jsem se na to vykašlal.. poděkoval, čas mi běží.. musím pryč...a řekl si, jestli je tu někde řeka, tak ji shinkanzen musí nějakým mostem překročit.. a tak překračují trať a asi km podle ní běžím.. najednou se mezi střechami něco zaleskne.. a ona voda!! Mám pocity bloudících cestovatelů, kteří po strastiplném putování nacházejí řeku, zdroj vody a směru cesty v divočině..:)... Co víc, těsně u řeky, hned vedle proudu nacházím asi 1km rovinku a tak si tam ve zbývajícím čase doběhám, co jde a otáčím to do hotelu, teď už naprosto zorientovaný...Zítra dopoledne bych měl mít skoro 3 hodiny volno, to bych si mohl zaběhat, aspoň 20km.. takhle jsem si to snil, ovšem, že bych běhal tam a zpět jako křeček??? I když... jak správně řekla Lucka, na Kladně ten okruh má taky akorát 1km.. tak proč si stěžovat? .:)

Chtěl jsem původně běžet na druhou stranu,
ale cesta podel řeky mě tam nakonec také dovedla..

Dopoledne se ovšem probouzím plný odhodlání a touhy.. tedy hlavně touhy poznávat japonský venkov.. dle pozice a směru kolejí typuji, kde je střed města a po dosažení řeky běžím proto na úplně jinou stranu. Na jednom můstku řeku přeběhnu a najednou... najednou jsem na vesnici.. všude kolem malá rýžová políčka, zavodňovací kanály, tuhle kombajn sklízí, tahle se seje:)... běžím kolem jednoho rybáře.. ale většinou nikde nikdo a když potkám nějakého domorodce, za běhu se uctivě ukláním, oni také a koukají na mě jako na zjevení..:).. a já se radují jako malé dítě... říkám si, ještě tenhle most stihnu, ještě tamten, tady zaběhnu k řece se podívat na to hemžení krabů.. jenže než tam přelezu a slezu, tak jsou všichni zalezlí pod kameny, v blátě, nebo přes bláto dospurtovali do řeky... ale to nevadí.. i tak mám pocity cestovatelů, na dálku v myšlenkách  zdravím kamarády, co se v horku trápí na Silvě.. abych je podpořil, tak s sebou nemám vodu.. těch 20km, sice už je taky žár, ale se bez vody dá proběhnout...

Při návratu nejčistější radosti -- objevování a zvládnutí běhu ve volném časovém okénku.. samozřejmě mě znervózňuje připomínka 160km v Kalifornii, co na mne za 3 týdny čekají.. v mezičase budou doma a v práci zase další zmatky, hromada povinnosti -- běhání bude každodenní boj, ale... nejsem reprezentant!:) Musím pochopitelně zvládnout mnoho jiných věci.. a tak až budu na startu ve Squaw valley, stát nervózní a rozechvělý.. tak si jistě vzpomenu i na tyhle památné bloudící a objevovací chvíle... a řeknu si natěšeně a se slzou v oku:).... doprd*le, doprd*le!!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť! 12:)
PS. pro zájemce o víc fotek něco málo zde..

V žáru tokijského slunce.. aneb běhám sám v jednom z nejlidnatějších měst..:)

Den 1. Přílet
Život nám připravuje nejedno překvapení.. Řada známých i kolegů s hořkosti v hlase připomíná klasickou Cimrmanovu kompozici, kdy se prvek očekávání mísi s prvkem zklamání:)..Ovšem, já si nemůžu na nic stěžovat.. Vždycky se věci (ťuk-Ťuk) zázrakem mění jako v pohádce, nečekané zvraty vedou k nebývalým dobrodružstvím a skvělým zážitkům... Stejně tak zatím tady. Upřímně -- moc jsem se sem netěšil. Bral jsem to jako profesionální povinnost, návštěvu, kterou dělám tak nějak protože "musím".. navíc jsem byl přesvědčený, že mi to šíleně rozhodí moji "přípravu" na Western States -- nebudu moci vůbec běhat, únava, atd.. Taková blbost!! :)... Jestli to mám uběhnout, tak to uběhnu.. jestli na to mám, tak na to mám.. pár chybějících nebo extra kilometrů navíc na tom nemůže nic změnit..:)





Co víc, na poslední chvíli se ukázalo, že můj japonský partner je výjimečně chápavý, tradičně pohostinný.. a tak mi řekl, že pochopitelně mohu běhat dle libosti:)... Samozřejmě, má to svá významná časová i prostorová omezení, ale už to "pochopení" a "povolení" je to samo o sobě bomba. Dokonce mi poslal i doporučenou trasu kolem hotelu.. ovšem z blízka to vypadlo šíleně.. Shinagawa je cestovní uzel, ohromné nádraží.. Ve špičce šílené, jinak celkem hodně lidí (a aut) -- tak jsem usoudil, že zkusím kousek poodběhnout, zorientovat se.. a pak se vzdálit víc a hledat řeku a přístav, která by měla být nedaleko (a která mi nebyla doporučovaná) ..:)... Přesně jak říkají zkušení cestovatele.. "Hledej řeku, chlapce, ta tě zachrání!!"..:). Ze začátku okolí vypadalo hodně japonsky.. Dva-tři květináče na střeše už dávaly statut soukromé zahrady a strom dva před domem -- to už je skoro park:)... Říkal jsem si, musíš to oběhnout, někde za nádražím by měla být řeka, její kanály a spojky tě dovedou k přístavu...

Otevřeně...byl jsem trochu (úplně) mimo, časový posun (jat-lag) a osmnáct hodin na cestě dělá svoje, ale běhat se musí.. už jsem 3 dny neběhal, tohle by byl čtvrtý..:)... Jen co jsem se ubytoval... obouvám boty a ťukám si na hlavu:)...Bylo akorát po poledni místního času (u nás tak kolem 4-5 páté hodiny ráno, kdy já mívám na "ultra" největší krizi), ... tedy naprosto správný čas na to vyrazit běhat..:)

Nejdříve jsem se proplétal tím klubkem lidí, dvakrát různě oběhl kolem hotelového komplexu tam a zase zpět... až jsem si řekl.. nebuď posera!!!:).. kouknul jsem na ty "namalovaný" domečky, zahrádky, křížky, kolečka, stany, fajfky a vařečky, zkrátka na jejich nápisy v japonštině :)... a vyrazil směrem, kde jsem podle svého domácího průzkumu tušil řeku.. Nejdříve bylo potřeba překročit trať(e), což se mi nakonec i bezbolestně podařilo, zajímavou "cyklostezkou":), a pak jsem šťastně dorazil k řece..

Řeka a její kanály jsou pro běhání jako dělané!! Dá se podle ní a kolem kanálu běhat spousty kilometrů!!!! Sice jsem první den uběhl jen "mizerných" 10km, ale byly to hrdinně průzkumné a nádherně mizerné:) km.. Hned jsem získal představu, jak to tady vypadá, zorientoval se v širším okolí, což se vždy hodí, až se budu vracet zpět.

Říkal jsem si, můj japonský partner asi nemá vůbec představu, jak je řeka krásná, jinak by mi to řekl, že??.... Na večeři jsem se podřekl, že jsem běhal podle řeky a jak je to tam hezký ... a... ledy prolomeny!!!..:)... Kolega přiznal, že běhá již spoustu let, sice tak do 10km, ale nevěřil mi, že bych byl tak posedlý:). Získal jsem ho tím, že jsem neváhal a hned po příletu se vrhnul do neznámého (velko)města běhat.. Proto, když jsem mu řekl, že bych další den po ránu šel třeba běhat k zálivu.. svolal číšníky z restaurace a začal se ptát, jestli se dá na Minato-ku (Daibu) přeběhnout... Nejdřív byly odpovědi, že je to nesmysl, pak ovšem jeden z nich přiznal, že začal běhat a že jeho "guru" by jistě věděl.. Přišel "guru" =sympatický kuchař:) a ten potvrdil, že je to komplikované, ale že tam cesta vede.. Tím pádem bylo jasné, kam další den poběžím...


Den 2. Co je za tou duhou, aneb hledání cesty na Rainbow bridge
Původně jsem měl mít až do 5h odpoledne "volno" (jen nějaké moje pracovní věci), pak jsme měli mít schůzky, setkání s dalšími kolegy a pracovní večeři... Ovšem, podle všeho hospitalita mého kolegy vystoupala do závratných výšek... a že se sejdeme už ve 12 h!!! Aha.. To mi s delším během a s hledáním cesty k duze:) a přes duhový most částečně narušilo plány. Navíc -- myslel jsem si, že vstanu hodně brzo a všechno stihnu.. Jenže houbec, zaspal jsem:)..

No co, nikdo není dokonalý:)... Tradičně mě překvapilo, jak klidně jsem vzal fakt, že jsem zaspal:)... Z hotelu vyrazím až v 10h, slunce už pěkně žhne (má být ještě tepleji..32C za necelou 1-1.5h), sraz máme ve 12. Říkám si, když s sebou mrsknu, když nikde moc nezabloudím, tak bych to měl v "pohodě":) stihnout. Vybíhám pln nadšení, neznámo kam.. protože vím, kde bridge asi plus minus je, ale jak se na něj dostat jako "pěší" .. to vůbec, ale vůbec netuším.. Cestou mi další mosty, můstky zakrývají výhled a tak se pozorně rozhlížím, abych v případě bloudění alespoň trefil zpátky a byl doma včas, protože chodit pozdě v Japonsku? TO NE!! :)

Když už bylo "nejhůř" a říkám si, že jsem se úplně ztratil, tak na obzoru vedle silnice vidím někoho běžet.. Běžec běžci vždy přítelem, že.. Tak kličkují k němu a prám se na cestu na Daibu, přes Rainbow Bridge. Oba se pořád klaníme:), ale nakonec jsem pochopil, že běžím dobře, a že se mám za chvíli uhnout doprava a že to nějak najdu:)... Přibíhám k mostu, který přede mnou roste do závratných výšek.. Nikde žádná lávka ke které by se dalo běžet.. Když už to vypadalo špatně, objevují několik písmenek a pod tím poškozený anglicky nápis.. Rainbow promenádě.. Za chvíli nacházím přístup do mostu a výtah že 2 do 7 patra, zázemí i se záchodem..a místní lidí o tom skoro nevědí..:)

Neváhám a přebíhám most. Neskutečná industriální klasika.. takovej japonskej Golden gate bridge, akorát, že má několik pater, jezdí tam i vlaky, ale mohl jsem si to proběhnout, neskutečný...neskutečný zážitky a pocity, na pláži jsem se vlastně musel otočit a běžet zpátky a abych to stihnul musím probíhat nádražím:)...

Vše je jako ve snu. Nepřipouštím si, že bych mohl přijít pozdě, na zpáteční cestě před hotelem si kupují sandwich a kolu u McDonalds:), rychle se sprchuji, při oblékání do sebe rychle hazu jídlo, s posledním soustem volá z recepce kolega.... Je to všechno jenom náhoda??.:)..

Prosté počítání kilometrů říká, že to za bylo "mizerných" 10km, ale nádherěé mizerných, úžasně a statečně mizerných 10km:)... Objevil jsem neskutečný stezky, hned jsem se pochválil... [GPX až si jej stáhnu dám zájemcům k dispozici:)]













Den 3. Okoloběh... Okolo zálivu!! :)
Vím, vím.. kdybych tady něco neoběhl dokola, tak bych se nemohl svému kamarádovi, Martinovi VP podívat do očí, asi bych musel celou dobu chodit přikrčený, případně chodit kanálama..:)..

Jestli včera bylo horko, tak dnes teplota dosahovala 35C i možná výše.. jasná obloha.. A tak než jsem po ránu všechno udělal, lehce uklidíl, aby mi pokojská nějaký můj potřebný nepořádek nevyhodila.. je 11h. Slunce pálí jako o život, nikde ani mráček. To se mi hezky prohřejí hlavové kosti...:) Vybíhám, beru si 1 litr vody a věřím, že oběh zálivu bude nejen turisticky a objevitelsky velmi zajímavý, ale z hlediska "přípravy" na WS ne úplně zbytečný..:).

K mostu a na Daibu už to znám, prvních 5km je proto naprosto pohodových, kochám se, radím zbloudilému turistovi kudy kam, pohodička, teploměr u jednoho krámku ukazuje příjemných 33.5 C, nač se stresovat, že..:)

Na plážích kolem zálivu dá se říci, nikde nikdo.. tedy relativně.. lidí opravdu maličko, jen pár lidí je vidět na obrácené straně pláže.. Motiv lanového mostu je všude přítomný.. Před ním takový zelený ostrůvek, říkám si, mám už halucinace z toho tepla.. to je stejné aranžmá jako na Manhattanu... Úplnej Battery park... běžím dál a čtu, že je to "battery park", bývalé stanoviště dělostřelectva!


No nic.. asi už mám úžeh:).. Běžím kolem pláže, samé zajímavé a futuristický vypadající budovy, tak občas něco fotím, občas si říkám, přiběhnu blíž a budu fotit z téhle strany... Málem děsný trapas... doběhnu totiž na jedno kýžené místo, vytahuju iPhone.. naštěstí, než zapnu foťák, tak si uvědomím že něco není asi úplně v pořádku.. Ano, pře mnou na opuštěné pláži se dvě japonské dívky opalují nahoře bez.. a Honza vytahuje foťák:).. OMG! Rychle se otáčím a předstírám anglický hovor do telefonu.. Ať mě teď neruší, že si běhám po pláži..:).. Ufff.. to bylo o fous..:)

Říkám si musíš si dávat větší pozor.. asi dehydratace, úpal, slunce.. A taky jo.. běžím a říkám si... No to je síla.. já vidím sochu Svobody!! Zastavím, a piju, voda už je hodně tepla, ale sochu vidím pořád:)... Pro jistotu fotím, jestli tam zůstane i potom viditelná:) a běžím dál.. Kolem neskutečný budovy, a... jak je vidět že všech fotek.. NIKDE NIKDO!! Tedy zase si říkám, musíš v klidu doma prohlídnout fotky, jestli v halucinacích z horká a nedostatku vody jsi nepřehlídnul mraky lidí...

A pak už jen přes různé můstky, spojovačky, industriální klasikou dokončují okruh, pro znalce a místní: Minato-ku, přes Shinagawa-ku, Shinome, Koto-ku, Harumi, Kiyosumi Dori, Katchidoki. Pak už vidím most tentokrát už po levé ruce, zatáčím na zpáteční cestu... Před hotelem koukám na svého garnina 20.11km .. tedy, ne že bych byl ideolog, ale proč 11? Ovšem při vypínání naskočí správně 12..:). Život je krásný..:)

VŠEMU ZDAR! Našemu nadšení a ultra zvlášť! 12:)

 PS. Nechtěl jsem to tady zahltit, pokud vás zajímají fotky, tak zde.

Ultra life ... aneb zdání klame..:)

Samozřejmě se ve zmatcích kolem mého odjezdu snažím dělat, co jde, i co nejde:)... Protože už jsem 3 dny neběhal!! A přitom koukám i po očku na mapy, na rozsypaný čaj japonského písma... a plánuji, kde a kudy se při mých povinnostech v Japonsku vlastně dá běhat... Na jednu stranu jsem úplně mimo, na druhou si vlastně říkám tu svoji mantru.. Hlavně se z toho, ani ze sebe:) .. nepo..tento!

Mně se vlastně na tom dlouhém pobíhání strašně líbí, -- pokud pomineme ty na Kiliány, Zemaniky, Orálky, Brunnery, Havlíčky, Aničky Strakové...[zde končím výčet jmen:)]...:).. prostě ty vrcholové běžce.. tak ti ostatní, co běhají dlouhé štreky, jsou normální úlpně obyčejně vypadající tatíci od rodin, maminy, či mladé holky nebo prostě nevybouřená mládež..:)... Tlustí/tencí, často i s bříškem.. tam poskakují spousty hodin .. člověk by to do nich asi vůbec neřekl..

A tenhle skrytý aspekt ultra běhu mám děsně rád.. MILUJU TO! Prostě... asi jako když se coutry skupina pojmenovala Fešáci.. a tehdejší konferenciér a člen skupiny (v té době vtipný Petr Novotný) to komentoval, že oni jsou fešáci a krásní "uvnitř" .. a duševní krása.. jak je patrné příi při pohledu na ně.. není vidět!:)... A tak nějak je to s běžnými "ultras"... Ve většině případů by to nikdo neřekl, že je to takový sado-maso spolek:), který dobrovolně podstupuje možné a nemožné útrapy, aby se potom v restauračním zařízení těšil, kudy všude běžel, jak to počasí se zase zbláznilo, co si málem poškodil, kde upadl, kde zvracel, kde seděl na bobku.. jakou ostudu zase udělal.. a z těch (ostatními lidmi vnímaných) útrap se nepokrytě radoval..:)

Můj syn to jednou velmi hezky a láskyplně shrnul, když mi řekl, že si velmi váží toho, že když už mám takové ty "divné" sklony:)... tak že nechodím do sado-maso salónu, ale oddávám se své posedlosti v lůně přírody obklopen stejnými pošahanci, kteří to na mě nikde neprásknou:)..

V poslední době se objevila řada článků i úvah na téma proč ultra a proč ne.. Leona mi říkala, že z toho, co píšu usoudila, že stejně pocity má ona při maratónu. tak ji nic delšího neláká:)... Co na to říci? Je to relativní... V mém pojetí -- "ultra" není nutné to, co začíná tam, kde končí maratón... Ale to, co začíná tam, kde končí normální horizont.. kde jsou začátky našich "hranic"... pro někoho tak překonání sama sebe může znamenat vyjít ven a běžet "někam" do neznáma 2-3 hodiny.. pro někoho to znamená těch hodin podstatně víc:), ale jak to vidím kolem sebe.. je to jedno.. Ten rozměr překonávání překážek, (i lenosti) nebo i svých hranic.. je něco tak transcendentního, že to hodně lidí láká.. a paradoxně jim to dává -- tedy alespoň mně -- sílu do bojů "normálního" dne do "všedního" života.. i když co je na životě všední, že?:)

Prostě -- už jen to, že si člověk vezme nějakou láhev s pitím, něco k jídlu.. a vyrazí ven, dál a pryč... Mě fascinuje.. a to s jakou naivitou a jistotou třeba na 35km, často bez vody zatočím na neznámou cestu do lesa.. s tím, že tady tudy jsem ještě neběžel a že to vede zhruba správným směrem:)... to určitě většina z vás zná.. málokdo si to hned uvědomí.. ale je to víra v nás.. víra, že -- slovy klasiků. -- není potřeba stahovat kalhoty.. když k brodu je ještě daleko...:)

Ovšem téhle přístup má i svá úskalí.. například -- a jsem si uvědomil, že jsem nejen stále lama, ale i velmi špatný "trenér", jak mi otevřené sdělila moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko..:). Prohlásila, že se mnou o víkendech už běhá hodně dlouho a že se vůbec nelepší.. co víc, že běhá i pomaleji.. No jo, povídám ji, ale jistě běháš spokojeněji, šťastněji a dál..:)... a jak jsme to rozebírali, tak si při tom podvrkla kotník.. Nutno říci, že to bylo hned na kraji údolí, asi 2 km od našeho domu. Pomáhám jí vstát a povídám ji , dobrý, ne? :).., tak chvíli půjdeme, pak to rozběháš.. pomalý běh léčí všechno.:)..[V tu chvíli jsem také pomalým během léčil Deri na antibiotikách:)].. A moje slunéčko, i když je lékař, podlehlo mému našeptávání.. a tak jsme společně indiánem zdolali "léčebných" cca 10km, s tím, že ji do druhého dne kotník pěkně otekl..:)... Tady bych chtěl jen poznamenat, že ani toto pozorování pochopitelně nezměnilo můj názor, že pomalý běh léčí všechno, protože já bych v dalších dnech určitě běhal..:).
.....
V tuto chvíli už vím, že dnes nebudu běhat... možná by se to dalo nějak stihnout.. byla by to ale absolutní křeč... jsem totiž jednou nohou v kufru, v mezičase dodělávám věci v práci (na pozadí mi na pracovní stanici běží velké výpočty).. snažím se udělat všechno pro své slunéčko, včetně je skleníku, kolem prací kolem domu, na zahradě.. chystané rekonstrukce bytu....moje "běhání" jde pochopitelně stranou.... navíc vím, že zítra budu sedět přes 20h v letadle a pak bloudit po Tokiu a hledat hotel.:).. Tak jako tak, vím, že tam dorazím kolem brzkého odpoledne místního času.. a schůzky mám až navečer.. Budu úplně hotovej.. ALE!!! Časově tam bude jistě prostor pro "ultra life" ... A tak věřím, že vezmu láhev vody a budu se snažit (poznamenán silně časovým posunem) nezabloudit a běhat kolem hotelového komplexu...

VŠEMU ZDAR! Našemu -- možná legračnímu úsilí-- .. Zvlášť!!! 12:)

PS. Myslím, že to pan Rytíř v písnične pro M.Tučného řekl velmi pregnatně.. "Tak si řeknu... na to mám.. všechny síly posbírám.. a nějak se to zvládne.." :)

Švédsky stůl, aneb taneční hodiny pro starší a mírně pokročilé..:)

Přiznejme si to...Švédsky stůl je optimální volba pro nerozhodné a nenažrané:)... Každý si může vzít co chce a kolik chce.. a...dokud může.. a ŠURT je něco podobného:).. Můžeš si zvolit kolik chceš kol (1-4, po cca 18km a 600m převýšení) a jaký chceš přístup.. závodit nebo na pohodu .. nebo "jen" dokončit..:).. Ničemu a nikomu se meze nekladou a tak jsem se těšil na pěkný proběhnutí v Šárce.

Protože jsem vloni ve druhém kole (nenavigován) silně bloudil, tak mě na začátku pořadatelský proslov trochu vyděsil.:)... "Na stromech jsou bílé šipky, červenobílé fáborky. Na silnici a na cestách i zelené šipky"... Říkám si polohlasem.. Sákryš... to je na mě nějak moc barev.. A když dodává, že jim "někdo přeznačil" :) trať, že to jdou opravit a ať se ti, co jsou tady poprvé drží někoho, kdo to zná.. Bylo rozhodnuto..

Poběžím aspoň první kolo s Pavlem Z. ten to zná dobře, akorát má (stejně jako Bubo a Advid) sklony víc závodit, ale jedno kolo.. to se nepočítá..:)... Pavel -- a to mu maličko vyčítám:) -- si se mnou hrál tak trochu na perníkovou chaloupku.. Jak ten tatínek zavede děti do hlubokého lesa, tam je třikrát zatočí dokola, pro jistotu přiváže sekeru ke stromu.. a zmizí pryč a nechá Jeníčka s Mařenkou ztracené v nejhlubším lese.. Tak nějak to probíhalo.. Pavel pádil celkem fest z kopců dolů [je mokro, příšeří, zamlžené brýle a i bez toho je houbec vidět:)], já ve strachu, že mě tu nechá, jsem odhodil zábrany a uháněl za ním.. když už jsme proběhli kritické spojky, kde jsem všude vloni bloudil, povídám mu, ať běží napřed, že tu nejsem na závodě:). Pavel mi sice připomínal můj čip na botě, ovšem to je jen taková berlička pro ty nerozhodné.. K tomu abych uháněl ze všech sil čip nepotřebuji a zase na druhé straně, když se jdu proběhnout, tak ani startovní číslo na tričku že mě neudělá závodníka:).

No co myslíte? Musel jsem nakonec zastavit... Nechat mu dostatečný náskok, aby na mě třeba u důležitých odboček nečekal.. a pak jsem si běžel po svém.. No chvilemi jsem měl kochaci fáze jako "u nás" v Prokopáku... Prostě pohodička.. Pak jsem natrefil na Karla a tak jsme běželi až do cíle spolu.. Sice měl tendence mě posílat napřed, ať na něj nečekám:), ale pochopil, že nezávodím a že čas je to naprosto poslední.. o co by mi při tomhle proběhnutí šlo.. A tak jsme povídali (tradičně asi nejvíc já, protože .. protože povídám rád:) ) a tancovali mezi kalužemi a na blátivých cestách a mokrém kamení..V předposledním kopci nás doběhl t-bird, tak radost při doběhu do cíle byla maximální, proběhli jsme společně, něco jako dívčí trio inkognito...

Fakt jsem měl velkou radost.. ještě ve čtvrtek to vypadalo, že mi to na běhání vůbec nevyjde, ale nějak jsem se pracovně "vzepjal":) a zajistil si, že mohu běžet 3 kola na pohodu... Co vic? Podařilo se mi přesvědčit japonské kolegy, že potřebuji při nadcházející služební cestě také nějaký (nezanedbatelný) čas na běhání... Ta související konverzace a vyjednávání s japonskou protistranou byla naprosto kouzelná.. Nejdřív mi bylo řečeno, že ranní půlhodinkový jogging se mi do programu krásně vejde..:)... Když jsem naznačil, že bych.. že bych potřeboval "trochu" víc:)... Že během víkendu rád oželím nějaké "prohlídky" či výlet:) a raději si půjdu okolí prohlídnout v běhu... Tak padaly dotazy, jestli se náhodou nepřipravuji na 1/2M, nebo snad dokonce na maratón?:)... Naznačil jsem, že je to něco na ten způsob... Že mám teď v merku jeden dlouhý běh mimo silnici a jak jsem starší a běhám pomalu.. a tak si potřebuji zvyknout být na trati déle..:)...Závěrečnou odpověď jsem si přečetl před startem ŠUTRu a moc mě potěšila... Mám si vzít běžecké boty a oblečení, určitě bude dost času, abych běhal.. Prý dokud budu chtít, nebo dokud nepadnu:)... Takový velký japonský--švédský běžecký stůl:)... Chlapci patrně netuší, k čemu mi dali dovolení..:)

A tak všemu zdar! Běžeckým gurmánům i gourmetům (labužníkům i žravcům)... Ale hlavně naším kamarádům! Ať žije ultra!
12:)

PS. To že mi vůbec nešlo o čas pochopili jak organizatori, tak i čip na

mé botě.. Ještě jsem byl v autě, když mi Pavel telefonoval, že vůbec nejsem ve výsledcích:)... Naštěstí prý jsem doběhnul s t-birdem (PV) a tak mi mohli přiřadit čas... Udělalo mi to fakt radost. Výsledky i čas vzal čert, vím, jak jsem to běžel.. Skvěle!:).. Ale že se kamarádi závoďáci o tohle postarali.. to mě fakt potěšilo!!

Opět skvělé číslo, naznačující, že běžím 3 kola

PPS. Fotky mám(e) tradičně od Digiho (tady a tady).. Díky!!

Jen garminu pípnutí...aneb svoboda v nás:)

Jak se šíleně rozmohl a rozšířil běhací fenomén, tak se pochopitelně řada lidí chce nějak odlišit, najít si to svoje místo, být či nebýt součástí nějaké (široké či velmi úzké) komunity... Jedno z poznávacích znamení těch "pravých", "zkušených" a "vyběhaných" nadšenců údajně je, že už si nepíšou vůbec svoje km, maximálně, jak dlouho byli venku a někteří už ani to ne.. Jako symbol naprosté svobody běhání si už vůbec nepíší nějaké záznamy... Nepoužívají žádná "hejblata", sporterstery.. Taky už jsem byl několikrát dotazován.."A ty si pořád ještě zapisuješ svoje km a časy??" ... No to jsi mě zklamal.. To bych u tebe nečekal...:)

Nejdříve jsem se snažil vysvětlovat, že jediné k čemu mi to slouží je můj boj s kilometromanii:) a potom, abych měl alespoň základní představu, kolik km mám v kterých botách naběháno... Nedělám si žádné analýzy, nesleduju si "rekordy" na daných trasách, nic takového.. Prostě jen když doběhnu, tak kouknu na hodinky.. Snažím se to potom zanést do deníčku a tím to konci.. Garmin zálohuji tak během měsíce, dvou.. když si vzpomenu, nebo když už je úplně plnej:)...

Tak jako tak jsem slyšel z několika stran, že běhání se sportesterem je znakem nesvobody, vede jedině ke stresu a neklidu... Klid a pohoda je IMHO buď v nás nebo nikde..:).. Žádné hejblata, abych tak použil tu správnou metodologii.. je nemohou přinést, ale domnívám se, že ani vzít.. I když to může být i naopak.

Totiž u nás.. Garminu pípnutí je signál.. SIGNÁL! Deri ví, že jdeme běhat a propadne šílené činorodosti.. Podle poznání jestli běžíme sami nebo se Slunéčkem (rychleji nebo pomaleji) se ještě běží k misce rychle nažrat a připravit na běh.. Venku je to signál, že se může v klidu bobkovat, koupat se.. stejně jako povel dokadit, vylézt z vody, .. a běžíme, nevšímáme si..:). V minulém týdnu jsem nechal omylem Garmin v práci. Říkal jsem si, že by signál, abych po těch výzvách opravdu nechával garmin doma???... Jenže co se nestalo.. Deri naprosto nešťastná!!! Vzal jsem ji pevnou kotvu jejího běhání.. Bála se jít koupat, kadila skoro v běhu, i když jsem zastavil.. prostě ztratily se její životní jistoty..:)..Bylo vidět, jak je vystresovaná a neklidná..:)

Ovšem další den.. už jsem měl garmin na ruce a jak pípnul.. Deri úplně pookřála.. Ano, svět je zase v pořádku!!:)

Navíc je tu ještě jedna důležitá funkce mé Severky [Garminu 910], kterou jsem i na známých trasách začal používat.. a to nastoupané (a sestoupané) metry. Dokážete si představit, jak staříka pobíhajícího v Polabí děsí představa blížící se červnové výzvy (WS 100 miles), kde sice znalci jako Sam a BS říkají, že je to pořád z kopce, ale mapa říká .. vystoupaných 5.500m, sestoupaných 8.100m... A tak nastavované kopce a jejich sledování na garminu je asi jedinou možnou "přípravou" :), kterou při svém pobíhání mohu absolvovat.

Zrovinka včera, nechtělo se mi do deště.. a ani Deri se nechtělo.. Pro pořádek je potřeba říci, že už před tím jsme při sekání a uklízení zahrady oba promokli jako len:), ale je to opravdu morální bitva, když Váš trenér se vzpouzí, nakonec odběhne (tažen!!) 5 km.. to potom vyrazit znova ven běhat.. vyžaduje opravdu celého Honzu:)... Zase jsem vyběhl relativně nalehko, přemýšlel jsem, co dělat.. a v tom mi vyskočil nápad.. "Což takhle dát si... nastavovaný kopec?" .. a tak jsem doběhl pod svůj oblíbený..[ulice Na Placích] a začal.. po prvé v drobném dešti to nějak nebylo ono.. Vnitřní hlas mi říká, asi to nebyl moc dobrý nápad.. :).. cože?? COŽE?? Při dalším seběhu se rozpršelo výrazně víc. Moje lehoučká bundička už je úplně durch... Povídám nahlas.. "Budu tady, jak dlouho budu chtít... Dokud nevystoupám a nesestoupám kilometr to neotočím, i kdyby měly padat trakaře.." :).. Rozhodnutí nezastavovat, nepřecházet do chůze.. absolvovat to stejně epicky jako svoje běhání na běhátku v začátcích.. má to hodně podobný morální rozměr.. Tam člověk může kdykoliv slézt, tady zase to kdykoliv otočit domů a ukončit... Ne, není to žádný šílený kopec.. Nic strašného, ale přeci jen ten kilometr jsem nastoupal na 7.5km, takže zase úplná rovina to nebyla.. Ostatně nic moc lepšího tady stejně nemám:)..

Jak bych to tak řekl, ..., no, bylo to jako v hospodě.. Jak přibývaly "čárky", tak se mi rozjasňovala tvář.:).. předběhnutých cyklistů přibývalo, veselých zážitků také hromada.. řada z nich v tradičním gambitu, kdy stoupající turisty stihnu 2-3 předběhnout  a jejich komentáře se od makej chlape/taťko/šmoulo .. mění k nějakej magor/trouba/nadšenec... ten tu asi běhá dlouho? odpovídám.. jjo, a protože běhá pomalu, tak tu ještě dlouho běhat bude..:). S jedním cyklistou, který měl nějakou krizi a stačil jsem ho na trase předběhnout a potkat 3x.. Jsme žertovali.. říkal.. no teď už bys mě nepředběhl..:).. povídám, tak jeď dolů, já to rychle vyběhnu a seběhnu.. hned jsem za tebou a zkusíme to ještě parkrát ve velkém stylu..:).. To zděšení v jeho očích..:)..

Tak jako tak, Deri reakce na běhání bez Garminu a můj vložený vertikální km v neděli mě ubezpečují v jednom.. Mám to svoje hejblátko, svoji "Severku" rád.. Nijak nás nestresuje, nebere nám pohodu, ani nepřináší neklid.. A co vy, jak je to u vás? Řekl bych, že ať "s" nebo "bez" :).. je důležité si držet tu pohodu, pokud možno za všech okolností.. a stejně je potřeba se potom pochválit.. Protože vím, že když to neudělám sám, těžko to za mě někdo udělá!:)

Všemu zdar! Ultra, našemu šílenství, kamarádům i těm naším hejblatům... ZDAR! 12:)

Jak jsem nelhal...:)

V minulých dnech mě řada kamarádů chtěla povzbudit, protože je prý jasné, že věci nestíhám, možná, že jsem propadl té chorobné činorodosti padesátníků.. která občas konci pokusem o upgrade manželky:)..

Tak mě to vedlo k zamyšlení, i řada km na to padla:), i jsem se zeptal svoji nejmilejší, jasné slunéčko.. která mne naštěstí ubezpečila, že takhle šílený jsem byl vždycky, akorát s tím stářím je to víc vidět..:)... Nic naplat, tak jako tak se na mně psychice podepisoval nedostatek času a tím i km:), člověk si pak říká.. Kamarádi si vesele běhají.. a já? NIC! Takže jsem při návštěvě Ženevy ve dnech volna pořád jenom přemýšlel a plánoval, jak to "doženu".. myšleno tím jak čas/práci, tak i běhání, abych nakonec si zase přiznal... že je to úplná pitomost..:)

Při cestě zpátky v letadle jsme se zřítelnici mých oči, jasným slunéčkem:) o něčem diskutovali, a ejhle v drobné "sázce" jsem vyhrál dlouhý běh... Ano, doma by bylo dobře udělat řadu věci, ale dva dny jsem si nebyl zaběhat a tři dny bez běhání je, jak říká BS "špatná karma".. A tak jsem nejdříve vyrazil s Deri na její oblíbený okruh, po 12.5km se vracíme domů, ovšem náhodně ověření naší sázky mě vede k poznání, že jsme měli pravdu oba! Panebože!! To je čára přes rozpočet!! A tak ještě než vyrazím pryč, jdu to přiznat, abych se dozvěděl, že bych byl stejně vyslán do údolí.. i kdybych prohrál, protože... protože by se se mnou nedalo jinak vydržet..:).. Slovy klasiků: Moudrá to žena!

Se skvělým pocitem, že jsem nejen nelhal a že jsem skoro jako Rychlý šíp.. mířím do údolí a jak si tak pobíhám, napadlo mě.. Jak se dneska zase běží PIM a já na maratónu nebudu, co já zase budu vyprávět na ty různé dotazy v pondělí? "Běžel jsi včera?"... No to mám v suchu.. Běžel jsem... Ale co odpovědět na otázku: "Běžel jsi včera maratón?" .. A tak jsem si říkal, poběžíš tak nějak údolím, navážeš podle Radotinského potoka na Choteč a zase druhou stranou zpátky.. Třeba to i na maratón vyjde:).. Ovšem jídla s sebou moc nebylo, neděle dopoledne, všude zavřeno a na to, že jsem vyběhl už žíznivý mám jen 0.8 litru vody i když už zase Derino 12.5km za sebou.. Ale ta moje bezstarostnost -- teď to nebudu řešit, uvidíme po cestě -- ta mě hodně potěšila..

A tak běžím. Po cestě se zdravím z domorodci ...[= ti lidé kolem cesty byli moc sympatičtí:)], předbíhám pomalu jedoucí auto s dunícími reproduktory [= ta muzika u trati byla fajn, ovšem na můj vkus občas moc hlasitá:)], při sbírání odpadků v lese jsem s sebou málem švihnul [=ty odhozené láhve, málem jsem upadl!:)], dvakrát mi prudce vběhl do cesty pes a jednou dítě [=nebudeš mi to věřit, ale málo nechybělo a měl jsem kolizi s diváky:)]... Prostě zážitky jako z městského maratónu, doslova a do písmene...

Co víc, je to znamení!! Vybíhám z parku, koukám na Garminu, 42.4 ... Zase jsem neběžel úplně optimální trasu..:) To je tak vždycky, člověk si maličko naběhne...
Přicházím domů, úsměv na rtu, nakonec se stejně všechno nějak stihne.. i když jsem "se maličko zaběhnul"...

Všemu zdar! Ultra a naším chápajícím polovičkám.. zvlášť!
12:)

Našim láskám, našim snům...

Jsem něco, čemu se v angličtině krásně říká .. mid-packer (i když jsem občas i skoro na konci závodního pole)... prostě normální pobihač, někdy se podaří zaběhnout rychleji, někdy ne.. :).. ale velký rozměr boje a nadšení je v tom mém běhání skoro vždycky.. Kdyby nic, tak se snažím ze všech sil si ubránit radost ze života a potěšení z pobíhání...

Ale nic naplat, známí/ neznámí mi neustále radí, jak na rychlost.... jedině úseky, držet tempo.. někdo zase tvrdě prosazuje minimalistický přístup přes špičky... jiný říká rozhodně chi-running, jedině chi-running.... Jiný říká, musíš dráhu, rychlost, další dodává kopce, kopce, kopce..:).. a já sice vím, že určitě mají všichni v něčem pravdu.. ale ...

Hodně mě v tomhle pohledu ovlivnila Čapkova povídka "Muž, který dovedl lítat" , která má z hlediska mého přístupu k běhání zcela zásadní význam. Vím, asi Čapek není dnes tak známý autor, tak jen stručně... Pan Tomšík měl opakující se živý sen.. Jde po ulici, najednou se lehce odrazí a už se vznáší tři metry vysoko...
"Nijak se tomu ve snu nepodivil; připadlo mu to docela samozřejmé a nesmírně příjemné, jen se mu zdálo drobet směšné, že to dosud nikdo nezkusil." ... A tak to jednou zkusil a ejhle.. on dovedl létat.. [omlouvám se panu Čapkovi, ten text je tak krásný, že stojí za to si jej přečíst a ne jen v kostce vyprávět.. však je to snadno k nalezení na netu]. A když se to nakonec snažil předvést a ukázat.. tak jej neustále opravovali, až o tu svoji schopnost nadobro přišel:)...

---- zkrácená odbočka pro ty, co nemají čas/chuť hledat...
Pan Tomšík se polekaně rozběhl dvěma kroky. „Počkejte,“ zarazil ho odborník. „Máte naprosto špatný start. Musíte přenést těžiště těla na levou nohu, rozumíte? Ještě jednou!“
Pan Tomšík se vrátil a pokusil se přenést váhu těla na levou nohu. „A ruce, pane,“ poučoval ho odborník. „Vy nevíte, co ,s rukama. Musíte držet paže tak, aby vám uvolňovaly hrudník. A prve jste při rozběhu
zatajil dech. To nesmíte. Musíte volně a zhluboka dýchat. Tak ještě jednou!“
.......
„Docela špatně,“ křičel odborník. „Musíte klesnout do dřepu Musíte dopadnout na špičky a pérovat podřepem! A ruce vám mají letět kupředu, rozumíte? Vaše ruce přece přejímají faktor setrvačnosti, pane; to je přirozený pohyb.
....
Pan Tomšík se rozběhl ještě jednou. Skočil jen metr čtyřicet, ale dopadl do dřepu a předpažil ruce. Byl zalit potem a cítil srdce až v ústech. Bože, ať mi už dají pokoj, myslel si zdrceně. Toho dne skočil ještě dvakrát; pak toho museli nechat.
* Od toho dne pan Tomšík už neuměl lítat.
---- konec odbočky :)

Vím a vždycky si uvědomují, že to svoje "běhání" dělám z obecného pohledu úplně špatně... Určitě by se dalo běhat výrazně lépe, efektivněji.. Při těch hodinách, které tomu věnuju.. běhám jako babička:)... Ale bavilo by mě potom ještě běhat? Neztratil bych tu svoji radost stejně jako pan Tomšík svoje létání? :)

Podobně mi David H. kdysi řekl zajímavý postřeh. Stručně řečeno, jogíni nemluví o zážitcích z meditací, protože je tím mohou zničit.. Zásadní prožitky by se neměly zveřejňovat... Možná je chyba, že píšu tak otevřeně o svých silných zážitcích.. protože vím, že následující dny mě za to trochu víc skřísnou.. Prostě všechno bude náročnější..Je to moje vysoká daň za sdílení..:)

Po návratu ze Zane Grey se zase postupně snažím dostat zpátky ke svému běhání, procházím všemi fázemi od pochybností, přes boj a drobná vítězství na konci.. A po každé nakonec zjišťují, že jsem měl neuvěřitelné štěstí... Jak na svoji nejmilejší manželku, jasné slunéčko, která mi ve středu řekla, ať si na prvního máje s kamarády klidně oběhnu Kladno:)... na kamarády i na svého nejlepšího trenéra, Deri.. Běžíme dneska navečer po všech možných dodělávkách, úklidu.. Nechtělo se mi (ani Deri se nechtělo), ale vyběhli jsme na její nejoblíbenější trasu, plnou kaluží, potoků a bláta... Já ze začátku bojuju snad úplně se vším.. vzdávám se všech svých snů... Sotva běžím... doběh Western States je v mlhách, já se potácím v údolí... Deri má ale jasno.. po chvíli začne vymetat všechny kaluže, v těch větších i na chvíli zahučí a mluví ke mně naprosto jasně.. " Co blbneš?.. Běží se nám skvěle a koupel je úplně bezva!!" :)... A jak "nechtěně" projedu jednou a druhou kaluží.. musím říci, že má naprostou pravdu.. "Mlha" se v mých "obzorech" zvedá.. sice běžím pořád jako babička, ale už se jasně vidím na stadiónu v Auburnu, jak probíhám cílem... Věřit je třeba!!!

Všemu zdar! Kamarádům a naším snům zvlášť! 12:)