Stále na pracovní cestě..aneb život je jako dveře:)..[je potřeba mít kliku!]

Listopadové "písně" mi až do posledních dní přinášely nesmírnou pohodu, téměř letní nebo jarní náladu, když po cestě z práce, v zapadajícím slunci jsem se mohl těšit pohledy na ozářené mosty, hrad nebo aspoň Petřín a Barrandov..

Chtěl jsem si psát pravidelně, musím se k tomu zase dostat, různé veselé a potřebné zážitky mi tak bohužel zapadají v pěně dní, ale jak říká moje oblíbená kniha.. osamělý člověk, který plave v širém oceánu nemá sílu mávat cestujícím ve výletních parnících:)..

Vše se různě opakuje a myslím si, že je krásné, že se zapomnětlivostí mně vlastní si staronové situace umím znova užít. V souladu s pravidly, které hezky formuloval můj oblíbený liberál (i když v dnešních posunech a identifikace levice=liberálové, je chápán jako konzervativec), Jordan Petterson -- tím spíš, že je jich 12(!) -- Když už nemůžu mluvit pravdu, tak se snažím aspoň nelhat:)..

V tomto a minulém týdnu to bylo obzvlášť patrné.. Mám hodně napnutý pracovní rozvrh, do toho se snažím (pomalu) běhat.. a tak není divu, že různé povinnosti a schůzky mě zachytí v drobném zpoždění na mých "pracovních cestách" .. tedy na běhu do práce-z práce..

Skoro po každé je to stejné. Telefonní konverzace začíná nejčastější otázkou v mobilní komunikaci.. "Kde jste?" .. Abych nelhal, odpovídám po pravdě, že jsem na cestě do práce.. Možná budu o pár minut později, uvidím [bylo by dobré stihnout sprchu, že?:)].. Telefon mě skoro vždycky chytne na mostě, nebo u Vyšehradu, Mánesu, kde troubící auta a zvonící tramvaje vytvářejí skvělou kulisu.. Partner na druhé straně telefonu odpovídá.. Jjo, slyším to.. Praha je teď šíleně zasekaná:).. [Chlapec netuší, že já běžím, ale proč bych to zbytečně vysvětloval:)]. Nejlepší je, když se potom třeba sejdeme a já neodmítnu alkohol:)... a na jeho pohledy a otázky co s autem (?) klidně říkám, že nebudu řídit zpátky.. jsem zodpovědný člověk, že?:)

Sice jsem začal "suchý" listopad, ale jak vtipně komentoval můj syn -- ne mojí vinou:) uprostřed měsíce začalo silně pršet:). Na synově promoci jsem pochopitelně musel připít [snadno jsem si zdůvodnil, že se to nepočítá:), podobně jako si s kamarády na našich bězích snadno odhlasujeme, kolik je to do konce -- co na tom, že je to třeba 18 km, když jsme si odhlasovali, že je to 12, že?].. Podobně, jak radí Cimrman: "Podlez, ale hned narovnej!":) Takže i já jsem se (krátce) napil, ale hned přestal! I teď, když si píšu, tak jsem se sice zase napil vína.. ale hned.. ale opravdu hned.. jsem přestal!! :)

Jak se ochladilo, tak "provoz" na spojnicích Stodůlky-Centrum výrazně ochabl a zase potkávám jen známé tváře, jak běžců, tak i cyklistů, kteří podobně jako v Podrazu různými posunky dávají najevo.. že patříme k sobě:).

Zrovna jsem si zavazoval botu při seběhu z Barandovského mostu, když mi jeden z nich povídá.. "Seš pěknej kanec:).. před pár dny jsem tě viděl s tvojí mladou s kočárkem:).. ale ty si nedáš pokoj .. a mladý holky furt proháníš..:).

Okamžitě jsem pochopil, že narážel na společný běh s kočárkem s Nikie a asi když jsem o víkendu popobíhal s dcerou..:).. Přiznávám, že moje žena je mladší než já.. Ale zas tak výrazné to není.. To je krásné na těch rychlých rozhovorech.. On říká ..no o kolik.. o 10-15?:).. Opravuji ho .. o šest .. tedy měsíců:).. ale nevím, jestli moje upřesňující odpověď nebyla ztracena v šumu provozu na mostě:). A tak možná si u něj nechtěně držím statut lovce mladých žen:).

Přes veselé zážitky si stejně říkám, že je potřeba rozbít ten stereotyp pracovních cest.. i když kde jinde zaměstnaný jedinec nasbírá snadno kilometry než na komutačním běhu do práce (a/nebo z práce), že?
Nicméně se teď o víkendech vracím k objevování a k běžecké turistice. Tuto sobotu jsem začal jednou ze svých oblíbených tras -- na Okoř a zpátky. V optimálním gardu je to ze Stodůlek a zpět kolem 40 km, hezčí trasa má asi o 5 kilometrů víc. Je chladný den, ale svítí sluníčko.. až na cestě si uvědomuji, že je státní svátek a že s nákupem běžeckých "pohonných hmot", může být trochu problém:).. Je to ale vyvážené tím, že skoro nikde nikdo.. Ani v podhradí Okoře nikdo nedovádí:), ani šerif, ani bílá paní.. [i když možná bylo ještě světlo:)]..
Když jsem s krátkým reportem posílal Míše fotky, tak naznačila, že se mnou třeba někdy vyběhne na nějaký můj delší víkendový turistický běh. Tedy jestli mě s ní uvidí "můj" cyklista.. tak ho asi klepne:). Další výrazně mladší a hezká žena během pár dní.. a proti tomu já -- SOS (Starší Opotřebovaný Strejda).

Dneska mi skončil fakt hodně hektický týden, jen co se seberu, tak si to "vítězství" snad lépe uvědomím. Občas mě trochu vytočí poznámky od kolegů a známých.. Jaký jsem "držák" a "Volverine" .. Jak nemusím spát a snadno se regeneruji:)... houbelec! Jinak to nejde, protože jinak bych mohl přijít o svoje pobíhání.

Asi "nejlepší" je v tomto ohledu můj americký kolega, který v situaci, kdy já [zodpovědně před uzávěrkou projektu, aby se všechno stihlo..] spím fakt minimálně, doslova ryji čumákem v zemi... A on to komentuje slovy: "Jsi opravdu hodně výkonný a efektivní, ale já kdybych nepotřeboval spát tak jako ty.. tak bych taky udělal hodně práce.." No nezabili byste ho? Osobně věřím, že kdyby to dostal do ruky zkušený soudce, tak mi nedá ani podmínku!:)

Našim bojům, pracovním cestám a běžecké turistice.. zdar! Ultra a bojům o něj.. zvlášť!
12:)

iTB na školním výletě, aneb SUM (Strom Ultra Maraton) 2018:)

Nějak delší dobu si uvědomuji, že naše skupinka HCiTB (HC jakože hard-core, jak jsme si občas veselou zkratkou říkali) už spolu delší dobu někde pořádně nepopoběhla.. Prach sedá na plánech proběhnutí českých svatojakubských cest, oběh Plzně a návštěva Karla se také neuskutečnila, přes cimbuří v Jizerkách se (naštěstí) také neskákalo.. Pivní páteční běhy jsou úplně zapomenuté... Ale to jsem nemohl jen tak nechat být.. a ve slabší chvilce jsem postupně chlapce, tedy "plantážníky":) přesvědčil, že bychom mohli společně popoběhnout kolem Vlastibořic, kde SUM (cca 50km) nabízí takový milý švédský stůl všeho, co si já představuji pod kamarádským běžeckým výletem. Trať má skvělé téma, 25 významných stromů v okolí, které je potřeba najít (žádný strach, je k dispozici jak GPX trasy, tak neskutečně krásný a osobní popis tratě), hezká zvlněná krajina kousek od Liberce.. jak už to bývá, malý závod (do 50 lidí) s osobitým kouzlem a skvělými a nadšenými pořadateli (na stanicích pivo!). [Doporučuji knížku s popisem trati nezničit, detailní itinerář trasy s velmi osobním popisem a poznámkami k historii stromů.. to je fakt nádhera:).. díky Dušane!].

Prostě SUM se v tomhle období ukázal jako ideální místo na restart našeho pivního kroužku. Nakonec nás z Prahy jede víc, a tak po internetovém dohadovaní, kdo s kým a jak -- volím variantu chlapci a děvčata zvlášť.. tedy Malý medvěd a já s TB, a Jitka s Ritou. Abychom se v běžeckém poznali, pro jistotu všem říkám, že budu na Florenci čekat v modro-šedých barvách a v puse místo růže budu držet vavřínovou větvičku. Myslím si, že rychlá identifikace pomocí vavřínové snítky nám pomohla se dostat včas na start. Už to potkávání a vítání se se známými je jak z Formanovo filmu. Já v nastupující stařecké demenci:) poznávám sotva každého druhého člověka, ale to nevadí, vím, že bude hůř a tak to nesu velmi optimisticky.

Na malých závodech je pořadatelský briefing vždy moje libůstka. Typicky člověk slyší, že trať je stejná jako vloni, to že Franta minule zabloudil nebylo kvůli špatnému značení, ale protože Franta je debil:), případné změny jsou popisovány s grácií VS, který přešel Pamir pomocí "detailní" mapky velikosti 10x15 cm..:)

Na SUMu jsem byl také mile potěšen - pořadatelé upozorňují, že na cílové rovince v restauračním zařízení je zakázáno sprintovat a předbíhat:) a že Dušan K. běží, proto je dobré se držet za ním:), aspoň se nedá zabloudit. Doporučují, ať ho radši nikdo nepředbíhá, on bude šťastnější a pak je potřeba, aby asistoval u doběhu v hospodě:).

Nakonec běžíme genderově odděleně, Rita s Jitkou a my ve třech - Malý medvěd (MM) to s bolavou nohou pojal turisticky. Celkově jsme takový sdružení lazarů, kteří se čirou náhodou sešli na startu ultra:). Nicméně MM s málem ulomenou nohou si dává 37 km procházku:) a všichni ostatní jsme se v pohodě doplácali do cíle.
Na startu mě Veverka Sudetský(VS) i t-bird (TB) uklidňují a vykřikují, že to vyklusáme na pohodu:) -- VS je prý z formy, TB bojuje s virózou a po cestě to možná zabalí:). To miluju.. Sjezd marodů, kteří ve finále budou celkem svižně běžet. Přesně, jak je odhaleno ve Švejkovi: "Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande!".:).  A tak jim já ani moc neříkám, že jsem asi někde po běhu prostydl a že mě celkem fest bolí achilovka a plantární šlacha a můj došlap na levou nohu to je pravé peklíčko:)...
Ale přeci oba řekli, vyklusáme to.. a pomalý běh léčí všechno..:).  Začátek sice vybíháme s celým peletonem téměř v čele, brzo se vymlouvám na prostatické obtíže:).. a získávám cenné minuty abychom trochu zpomalili:).

I když jsme spolu naběhali spoustu kilometrů a semleli všechno možné..Určité věci jsou tradiční kotvou našich běhů. Například to, že já mám nejméně naměřených km a nejhorší průměrnou rychlost, i když v podstatě běžíme spolu:)... To se pak TB závodí, že? To se jinak připravuje na 24h, na Spartatlon.. když za stejný čas, jako já uběhne o 5 km víc, i když je opravdu kousek přede mnou:)..:).
Chlapci rozebírali nahý běh známého ultra guru, a protože jsem měl takový pocit, že mu to trochu závidí:), tak jsem navrhoval, že mohou jít do toho postupně.. třeba by teď pár kilometrů běželi nazí v horní půlce, pak zase v dolní, případně aspoň vyzkoušet stažené kalhoty, ať zažijí příslušné pocity exhibicionismu, třeba to potom budou lépe chápat:). Při jejich významných pohledech a ťukání na hlavu jsem přešel k morzeovce a k vděčným vzpomínkám na vojnu.. Já hrdý majitel modré knížky jsem absolvoval vojenskou přípravu na MFF UK.. Vyšlo najevo, že VS byl také spojař, a tak přestože "nepřítel naslouchá".. jsme si při běhu přes pole se slzou v oku zavzpomínali na správné používání radiostanic Astra, pobíhání se spojařskou cívkou a na předpisová hlášení.. "jáma jáma jáma, zde stůl stůl, příjem" :).. Čekal jsem, že vzpomínky na vojnu chlapce dojmou a zpomalíme do chůze a dostaví se konečně léčebný efekt VPB (velmi pomalého běhu), ale opak byl pravdou. VS vzpomínal na své atletické mládí, na závody na běžkách a v bazénu.. a pod vlivem závodních vzpomínek chlapci začali nenápadně zrychlovat. 


Když to vypadalo, ze i navzdory brzdění 12Honzy:) můžeme dokončit pod 6 hodin.. tak Veverka S. nás nutí vybíhat kopce s tradiční horalskou poznámkou.. "Rovinky běžíme!!" :)..Ale jo, byla to neskutečně barevná akce, nádherný závod, skvělá atmosféra, rád bych zůstal, ale povinnosti mě dostihly i v odloučených lokalitách... A tak brzo po doběhu to balím a s TB spěchám do Prahy.

Noha při výstupu a při došlapu z auta bolí jako čert.. Neběželi jsme zas nijak extrémně rychle to ne, ale zase, že by to byl pomalý léčebný běh, po kterém moje tělo toužilo:),  to ne...
Proto v neděli po ránu jsem namazal staré nohy léčivou mastí, beru dceru a línou mrchu — aby nedošlo k nějaké mýlce, myslím tím svého psa, Deri(vaci).. — a jdeme běhat. Pomalý běh skutečně léčí všechno :), rány, šoky, kuří oka..vše vyléčí nejen kola-loka, ale i pomalé pobíhání:). Skutečně, večer už našlapuji skoro normálně.. a dneska?.. "hop a zdravý mraveneček ráno skáče z postele".. do práce už zase táhnu věci na běh domů.. běhat se musí.. i když to ještě bude pomalejší a léčivé..:)

Všemu zdar! Lokálním závodům se skvělými pořadateli zdar, ultra zvlášť!!
12:)

PS. “SUM”, aneb Strom Ultra Maraton.. je opravdu krásný proběhnutí, skvělý nápad, nadšeni pořadatelé, to pivo a koňak na trati? Ještě teď se mlátím do hlavy! Proč jsem se jen rozhodl držet suchý listopad? Taková pitomost!!:)

Je potřeba si dělat radost, aneb k důchodu blíž:)

Jak se začíná blížit podzimní slota, tak s počínajícími chřipkami se blíží i různé podzimní chmury, až depky.. Na to je dobře si i trochu plánované dělat radost. Neříkám, že je to všelék, ale Foglarovo pravidlo modrého okénka "radost sobě":).. má silný účinek. Pracovně tomu říkám Mažera (=MAlá ŽEnská RAdost).. ať už je si koupím nějakou blbost, semínka na jaro, nebo se cíleně zastavím a dám si třeba kafe/panáka a koukám chvíli na řeku, nebo na Václavák, na Hrad, zajdu do kina.. Věnuji pár drobných bezdomovcům a dám se s nimi do řeči..:).. [Nejlepší je (Petr) u hlavní pošty.. se kterým se vzájemně zdravíme.."Nazdar kamaráde!" .. což je pro kolemjdoucí obzvlášť pikantní, když jdu kolem v kostýmu profesora [=v obleku, s drahými hodinkami na ruce:)].

Já samozřejmě nevěřím na hloupé řeči levicových aktivistů, že pohlaví je sociální konstrukt:)....ale věřím, že to, jak se člověk cítí, není úplně objektivní, ale hodně závisí na nás samotných.. Stává se mi to dnes a denně.. Když třeba v rozhovoru líčím kolegovi nebo známému nějakou "veselou" a "skvělou" příhodu, která se mi stala.. tak často zjišťuji, že on(a) ji bere jako neskutečně trapný a špatný moment, kterého by se chtěl, skoro za každou cenu vyvarovat, zatímco já si to neskutečně užívám a mám z toho děsnou legraci a radost:), tak on na mém zážitku vlastně nic hezkého ani pozitivního nevidí..:)

V situaci, kdy já se neskutečně bavím a při vyprávění si to užívám znovu .. tak můj kamarád říká.. člověče, já bych umřel hanbou.. nebo tohle bych nedokázal.. Ale myslím si, že je to obecně špatně.. Život je krátký a nestojí za to se brát příliš vážně a opravdu je skvěle si vychutnat okamžiky, které jsou jak z Kameňáku...

Mého známého už nalomila moje konverzace v Lidlu, kdy jsem při nákupu zlevněných běžeckých kousků v klidu koupil dámské běžecké kamaše (na zimu) a na doporučení/varování prodavačky, že jsou dámské .. jsem bez mrknutí oka přiznal, že jak se teplota dostane pod 5C, tak jsem technicky vzato.. žena..:)..

Nebo, když jsem v létě ve všední den dopoledne probíhal údolím, tak jsem se nechtěně dostal blízko natáčení nějakého erotického filmu/šotu.. Zastavil jsem a dal se stranou do řeči s jedním (patrně z tvůrců).. Zaujala ho myšlenka náhodného kolemjdoucího/běžícího a byl jsem dotázán, jestli se nechci nějak "aktivněji" zapojit do natáčení:).. Odmítl jsem "skvělou" nabídku:) s tím, že moje vybavení určitě nemá patřičné parametry..:), ale byl jsem při jeho pohledu na mé upnuté běžecké kalhoty ujištěn, že jsem normální průměr:).. Tak jsem zkusil kontrovat, že to asi bere z tradičního divadelního pohledu.. kdy "i s malým kašpárkem lze hrát velké divadlo..":)... Jeho upřímná odpověď.. "No u nás ne..:)".. mě úplně rozsekala.. a musel jsem v potlačeném smíchu odběhnout, abych nerušil natáčení filmu s evidentně velkým tvůrčím potenciálem..:)

Po Stromovce mám vždycky:) narozeniny.. Na státní svátek si změním číslovku v záhlaví svého blogu, už mám s Míšou naplánované běhy na příští rok -- některé jsou tak trochu loterie:) -- ale i když jsem tenhle týden přes mraky práce a povinnosti běhal minimálně ... tak se do budoucna těším jako malé dítě.. nebo spíš jako babka na důchod!:).. Budou to moc hezké akce a závody. Stojí za to se na ně pořádně připravit -- a možná i trochu víc trpět:)!

Všemu zdar! Podzimním depkam zmar!

Naším skvělým zážitkům a úsilí zdar, ... ultra zvlášť!

12:)

(Ultra) Maratónská super-kompenzace, aneb maratón ve Stromovce jako průzkum bojem:)

Když se mě před několika měsíci Míša M. ujala:), tak jsem byl běžecky skoro zlomený. Ronda v háji, větší ultra už jsem v duchu odpískal a začal slovy Veverky Sudetského vážně přemýšlet o nákupu prutů, abych se místo běhu dal na rybaření:)...

Navíc při řešení GDPR -- tedy při pohledu na své rodné číslo :) -- člověk moc optimismu nezíská:), ale bojovat je třeba (!). Listoval jsem si proto svými zápisky tady na blogu z doby před 8-9 lety a snažil se vzpomenout na svůj každodenní boj, na cílený "trénink" a hlavně se znova přesvědčit, že to funguje:). A tak jsem se snažil (v rámci možností) připravit na maratón, i rychlejší běhy, tempa, výběhy do kopců.. Nadšení a zoufalí muži dělají často zoufalé věci, že?

Můj nejlepší maratónský čas má hodnotu 3:03:35, ale je z roku 2012 (Stromovka), po padesátce jsem většinou hladký maratón běžel v rozmezí 3:30-3:27.. ale má to všechno takový zhoršující se trend.:). Takže letos, když jsme po mém utra-maratónském extempore v Irsku s Míšou plánovali Stromovku jako "poznávací" maratón (průzkum bojem), tak Míša věřila v čas kolem 3:25, já si po Irsku upřímně říkal, že cokoliv pod 3:30 bude naprosto skvělý...

Týden před maratonem (minulý pátek) jsem s Míšou běžel něco delšího v Břežanském údolí (26km), kdy jsem od ní sice slyšel, že týden před maratonem to není úplně optimální, ale že si s tím jistě poradím..:). A při běhu jsme probrali moje šílené plány na další rok i "strategii" na Stromovku, slyším sám sebe, jak říkám, že bych chtěl rozbíhat pod 4:30 na kilometr -- a na co se M. dívala divně, protože moje tempové běhy byly cílené na 4:40 plus mínus.. Ale jak vtipně podotkla, zvyky z ultra se hodí.. Pokud to dobře rozběhnu, tak nějaké píchání v boku nebo jiné bolístky mě moc nezpomalí:).

Večer se chystám takový rozechvělý:) na závod.. přemýšlím jaké si vezmu boty ("růžovky, adidas boost), tričko.. a moje nejmilejší manželka to komentuje slovy, ty naděláš.. vždyť je to jen 42 km..:). Snažím se jí vysvětlit, že bych to ale rád běžel rychle.. pod 3:30.. Na to mi říká, 3:30? Já myslela, že poběžíš na 3:12! Dvanáctka je přeci tvoje číslo, ne? Potřeba vysvětlit, moje D. neběhá a vůbec tomu nerozumí:), nicméně se velmi často trefí do mých výsledků, viz například poslední Irsko.. Během pár minut jí velmi sofistikovaně vysvětluji, že tentokrát.. tentokrát je ale úplně vedle, jak ta.. borovice:). Před měsícem těžké ultra, po krátké regeneraci jsem to postupně rozbíhal.. trénoval jsem tempa zhruba na 3:25...Vyslechla mě, ale zopakovala, že když se budu snažit, tak že doběhnu 3:12 a zase si začala číst knížku. No nezabili byste ji?:)

Ale trochu mě to nahlodalo, říkal jsem si, všichni mluví o maratónské super-kompenzaci ve smyslu, že například po regeneraci po maratónu si běžec střihne třeba velmi rychlou desítku.. No já jsem měl náročných 200 v Irsku, tak by maratón (v tomto pohledu také 1/4 vzdálenosti) mohl být dobrou "super-kompenzací":).. A tak jsem rozhodnutý to rozběhnout co to půjde, v rámci možností:).

"Trochu" mi to kazí moje ultra zvyky. Velmi vydatná snídaně (tři vajíčka na sádle se škvarky) se při rozklusání ve Stromovce velmi silně snaží podívat ven z mého žaludku, aby zjistily, co tak zajímavého se tam venku děje.. Nechávám D. vzkaz, že je mi blbě, že nevím, jestli budu zvracet teď, nebo až na trati. Ale vím, že jsem v sobě dokázal udržet jídlo i horší situaci.:). Vítám se s Míšou (a s Petrem) a dávám jí do úschovy svoje dvě Kofily. Míša vtipně glosuje, že netušila, že se na tohle běhá.. Možná ultra?:)  Stačím ještě na sebe prásknout vajíčka, vidím oči v sloup:) .. a jdu na start.

Já, jako číselný labužník, dokážu ocenit svoje startovní číslo 43, stojím až moc vzadu.. Ale pak mi uvědomím, že M. se sem speciálně táhla, aby mě povzbudila a aby mi pomohla... To nejde běžet první půlku nějak opatrně. "Valar Morghulis" ! .. A vyrazím ze všech sil. Moje hloupá výchozí pozice na startu mě sice stojí trochu extra sil, ale brzo si najdu svoje místo v závodu a postupně točím kilometry.

Tak, tak... I ve starých kamnech můžou občas bouchnout saze:). Prvních 10 kilometrů pod 43 minut.. Říkám si, herdek, to nemůžeš moc dlouho vydržet.. Na takovýhle sprinty:).. nejsi připravenej.. ale půl maratón 1:32:23. Začíná mi pomáhat Míša.. natěšená tím, že se fakt snažím.. tak se mnou pobíhá a doslova mě táhne, stejně jako malé děti táhnou za sebou dřevěného kačera na provázku:). M. moudře 2-3 kroky přede mnou (říkám si, až budu zvracet, aspoň jí nezašpiním), ona mi potom vysvětlila, že když běžela vedle mě, tak jsem měl tendenci něco furt povídat.. Cílem bylo, ať nemluvím a běžím, co to jde..

Po každém okruhu přecházím do chůze.. Těch pár potenciálních ušetřených minut mi teď nestojí za riziko ztráty sil. Stejně jako velcí běžci uvažují o optimálním gelu, tak i já zpytuji svědomí a přemýšlím, že příště asi zkusím chleba s paštikou/chilli a chleba se sádlem a na trať Jesenku/Piknik/Pikao :). Ale konec se rychle blíží.. V závěru posledního kola je mi jasné, že to bude skvělý čas.. Zpomaluji, abych nedobíhal v poblitém tričku:).. Na oválu profesorsky:) kontroluji čas na hodinkách a dobíhám v neuvěřitelném čase..

3:11:59

O vteřinu dříve než řekla moje D... 55 místo, 8. v kategorii .. "téměř důchod":).


Možná si pamatujete na skvělou reklamní hlášku z minulého tisíciletí: "Jsem holčička Vendulka.. Poslouchám maminku a Evropu 2" :)... Tak já musím přiznat, že Evropu 2 sice neposlouchám, ale svoji nejmilejší manželku evidentně ano.:). Typický běžec pod pantoflem.. Žena řekla 3:12, běžím na 3:12..:).

Všem za podporu, TB trénoval ve Stromovce a v protisměru mě několikrát zdravil a povzbuzoval, Niki s kočárkem v zatáčce.. Ale hlavní dík patří samozřejmě Míše M. Tedy, co ta ze mě dokázala dostat? Klobouk dolů. Jsem přesvědčený, že kdyby měla v péči babku s chodítkem, tak do roka je z toho maratón pod 4!:)

Všemu zdar! Našim kamarádům, trenérům a ultra.. zvlášť!
12:)

Stromovka přede mnou, aneb moje hitparáda nepříjemných běžeckých otázek..:)

Neměl jsem teď bohužel dost času, abych se vrátil k pravidelným zápiskům .. i když chuť a příhody by jistě byly:).. Jen občasné tréninky s Míšou, jsou plné veselých zážitků -- třeba když jsme posledně běželi do kopce, tak ráno dávala krev (což jsem pochopil, protože jinak bych nebyl schopen za ní "vlát") -- na příště, až bude v plné síle už mám připravenou modifikaci.. Může mě táhnout do kopce na gumě, stejně jako sprinteři za sebou tahají pneumatiku:). Nebo páteční delší, kdy  jsme "na pohodu" běželi bez vody 26 km po práci (kolem Závisti a v Břežanském údolí) -- přeci jen deset dni do maratonu -- tak jsem pochopil, kde se ta vytrvalost a rychlost rodí.. Běžící stín by jistě přihodil svoji moudrost, že ultra se rodí v unaveném těle a na unavených nohách.. :)

Ale doba je nesmírně dynamická:).. a tak si ve sbírání sil na maraton ve Stromovce cvičně sestavuji svoji hitparádu nejšílenějších otázek které dostávám ohledně běhání... Vezmu to postupně:

1) Ty běháš? Pokud je pronesená ještě s patřičným údivem v hlase, tak je to asi jedna z nejhorších otázek, kterou si pro rekreačního běžce dokážu představit.. V hitparádě žahavých dotazů úplně nahoře, 5 medúz:). Jasně, nejsme žádní Keňané, ani nevypadáme, že bychom bojovali s anorexií.. Spíš "rozumná":) zásoba tuku naznačuje, že jsme anorexii úspěšně porazili!:)... Tak jako tak, tahle otázka je zdrcující stejně jako rána Torovým kladivem.

2)  A už jsi to uběhl(a)? Taky skvělý gambit pro někoho, kdo se třeba připravuje na svůj první maraton nebo něco "nového":).

3) Proč běháš? Případně doplněné alternativní otázkou -- Proč neděláš nějaký jiný sport? 
Pravda řada mých kamarádů a známých mezi sporty různě migruje.. Triatlon, kolo, koloběžka, (zimní) plavání, lyže, skialpy... a to nemluvím o jiných alternativách, kolektivních sportech... Já jsem typický typ zoufalce:).. Nic jiného než běh nemám, takže moje věrnost pobíhání je nezávislá na módní vlně běhu. Nesnáším odpovědi, že běhám pro radost -- líbí se mi provokativní odpovědi jako.. "pro nasr*ní těch ostatních"... nebo "běžci mají lepší sex"..:).
Z rubriky .. Američtí vědci zjistili.. si dovolím nabídnout naprostou perlu. Není potřeba běhat, stačí jen myslet na to, že běháte a tělo se zpevní..:). Odkaz zde.

4) Ty ještě běháš? Paralela č. 1) s tím, že tázající je buď udiven tím, že ještě žiji, nebo že jsem schopen se ještě pohybovat:). No fuj!:). Tady stejně jako odpovídal jeden náš příbuzný, který ve svých 90 letech si sám přerovnával střechu a lakonicky to hodnotil se slovy.. "ale už to nestojí za nic.. už i hlava se mi zatočí:)"... tak i já otevřeně přiznávám nastupující stáří a demenci -- viz například Kerry Way Ultra (KWU), kde jsem už po třiceti hodinách v blátu, vodě a dešti měl exkluzivní halucinace, sbíhal z cesty, pletl si běžce s beranem.. inu stáří:).. ale furt bojujeme..

5) .. pro ultra v těžkém terénu/v horách .. Ten poslední závod, to bylo takový pochoďák, co? Odpovídám, jjo, byla to taková turistika:). Ony průměrné rychlosti jsou zavádějící, že? Třeba KWU jsem měl průměrku lehce lepší než 5km/h.. což je pravda pochodové tempo:)... dává pro toho, kdo nikdy nic delšího neabsolvoval zkreslenou informaci.. před půlnocí jsme na jedné stanici strávili skoro hodinu (najedli se, napili.. skoro do bezvědomí), ale byl to skvěle investovaný čas.. protože potom dalších šest-sedm hodin nikde nic nebylo:).. Nebo si okolí neuvědomuje, že jste skákali taky v technickém terénu nahoru dolu.. kde závodníci jako Honza B., Anka S. ,, Míša M... to drtí rychlostí 3km/h..:). Ale mě to nakonec těší. Je to důvod nebrat se nijak vážně:).

6) Co zranění? Asi máš v háji kolena/kyčle, co? Tohle je na zabití. Lhát se nemá.. Když řeknete po pravdě, že je to v podstatě super (potřeba brát v úvahu svoje rodné číslo).. Tak máte pocit, že se rouháte, že na sebe akorát můžete přivolat nějakou pomstu bohů.. Proto na tyhle otázky reaguji nějakým úhybným manévrem.. Například.. "Nechme sport stranou.. budeme se bavit o ženských.. taková Fibingerová.. ta měla vrh/vrch, co? :)..."

Sám za sebe vidím největší nebezpečí v těch nevyslovených otázkách, které si klade asi každý z nás.. Jak jsi na tom? Zlepšuješ se? Nezhoršuješ se moc? ..
Koukal jsem, že přístup ostatních je fakt různý. Někdo volí variantu .. "nezměřitelný běžec" .. tedy hlásí se jen na (těžká) ultra .. většinou v horách, kde čas záleží na tolika faktorech, štěstí i počasí.. že porovnání není skoro možné. Jiný jde do sluníčkového extrému, který bych nazval "radostný běžec" .. tedy běhá čistě a jen pro radost, nejlépe bez hodinek:). OMG! Guru ani zenový běžec nejsem, takže nepřipadá do úvahy:). A tak zbývá varianta "běžec alkoholik" .. který prosazuje.. nalijme si čistého vína:).

Proto jdu tuto sobotu (13.10) na maratón do Stromovky. Kde jinde si nalít čistého vína, že? :) Zdejší maratón se zrodil v roce 1963, stejně jako moje maličkost, takže o důvod víc tam být. Moje forma není žádná hitparáda:), místo tempových běhů a ideální rychlostní přípravy jsem si střihl Irsko:) a následně dodělával hromady nakumulované práce... Ale není to výmluva. Pokud jste začínající maratonci (nebo starší ročníky) a chcete můj skalp:).. tak se sejdeme na startu... Ještě mají volná místa:)...

Tak jako tak poběžím, co to půjde. Je to pro mně správný výchozí test. Žádné výmluvy.. "Check and balances", ..."nastavení zrcadla" .. nebo, jak my alkoholici říkáme.. pití čistého vína :). Co víc, Míša říkala, že mě přijde podpořit a třeba část posledních kol popoběhne se mnou:). To je sakra závazek..

Držte mi palce..
Všem, co se nebojí se postavit hodinkám.. a bojovat proti času.. zdar!
12:)

PS. Jaké jsou vaše nepříjemné (běžecké) otázky.. a jak jim čelíte? :)

Všechno můžeš, ale bojovat.. musíš:) -- Kerry Way Ultra -- závod

To, že jsme hned pár kilometrů po startu (ještě v hodně semknuté skupině) byli schopni různě bloudit v Killarney National Parku, mě mělo vést k trochu větší ostražitosti:). Samozřejmě, po bitvě je každý generál a po pitvě ví doktoři všechno naprosto přesně:)...

Když jsme asi po 5 kilometrech opustili zpevněné cesty, tak jsem si poprvé pořádně nabral do bot. Ale nabuzen očekáváním věcí příštích jsem se cítil, jako bych pil dobrý koňak.. a slovy mojí oblíbené knížky zjišťoval, že "... ta mlha, ležící nad lesy, byla vlastně velmi malebná. Všechno bylo tak svěží a ten ranní deštík jistě lesu velmi prospěl. Nebe na východě se jasnilo každou minutu a cítili jsme, že slunce čeká za kulisami hor připraveno, aby na pokyn nebeského režiséra vystoupilo na scénu v celé své oslňující slávě. ":)

Na první stanici (cca 20 km) jsem si ani nedával drop-bag. Tam mi místní prozradili dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá byla, že brzy přestane pršet a ta špatná, že začne lejt:)...Na běh jsem si vzal ATR HOKA, žádné boty na výměnu na stanice, jen několik párů ponožek v igelitových pytlících bylo na několika stanicích připraveno pro jistotu ... (just in case)... Nevím proč, ale myslel jsem si, že většina trasy je krásně běhatelná a že vysoká podrážka bot HOKA mě ochrání od vlhkého podkladu a vyváží jejich naprostou nevhodnost pro mokrý terén. Ano, jejich slogan "Time to fly" plně vystihuje jejich stabilitu na mokru a blátě:).

Vzal jsem si předpověď místních o dlouhotrvajícím dešti k srdci a rozběhl jsem se, co to šlo.. A šlo to celkem hezky, i s naplněným baťůžkem jsem z kopečka svištěl po zpevněné cestě 5:30 za minutu, stále zrychloval a těšil se, jak budu předbíhat závodníky přede mnou. Ale nikde nikdo.. Že bych nikoho nestáhl? Pro jistotu zastavím a koukám do navigace.. a sákryš.. jsem asi přes kilometr dole mimo trasu, ohlédnu se a vidím ostatní stoupat šikmo vzhůru. Všude kolem jsou ale ohrady pro ovce s elektrikou a ostnatým drátem, bez žádných přechodů.. a kdoví jestli by mě nakonec nediskvalifikovali:). A tak jsem si zanadával a hezky, i když už ne tak svižně :), jsem se vrátil na trasu. Koukám na hodinky, přes dvacet minut v háji. [Byla tam značka odbočení, ale chudinka se bála toho frmolu a schovávala se nesměle za vzrostlým stromem:)]. Rozhodl jsem se zjistit, kdo už to běžel.. a pokud to jen trochu půjde, držet se lidí, co znají trasu.

Pravda je, že lidí, kteří trasu znají je určitě většina. Odhaduji, že téměř 90% účastníků je z Irska a většina ostatních cizinců jsou zkušení matadoři.. Hned se z každým bavím a tak třeba Christoph H. z Rakouska má seznam dokončených extrémních ultra dlouhý jako Lovosice, od stovek mil v pouštích, za polárním kruhem, po pralesy, včetně neskutečných adventure šíleností. Při dotazu na moje "zářezy" na pažbě po pravdě přiznávám, že jsem takový rodinný typ:) [family guy:)], občas sem tam 100k nebo 100 mil, pár kopečků, ale hned zase domů:). Jak si povídáme, vidím před sebou v dálce nějaké běžce, statisticky usuzuji, že to určitě bude někdo místní (konečně moje šance je zhruba 9:1) a tak zkusím zrychlit, Christopha nechávám za sebou a za chvíli už se těším z mého oblíbeného irského přízvuku.

Většina místních nejde pro silnější slovo daleko, jako u nás kdy každé druhé slovo může být "voe" a ("pi*a") -- záleží na regionu..:) -- tak zdejší "fokin'g" a "fok" znějí naprosto přirozeně, protože holt ve foking dešti člověk nemůže dělat nic jiného než bojovat foking tvrdě:).

Velký kus cesty a noci jsem běžel s Rayem, Jamesem a Thomasem... A tak se různě dozvídám o tom, co nás čeká, je mi jasné, že navigačně to bude pro mě chuťovka, mlží se mi brýle, v dešti mám sice telefon v igelitovém pouzdře, ale jak jsem s sebou několikrát fláknul, tak se mi asi roztrhl a voda kolem telefonu, spolu s oblačností a deštěm způsobují, že navigační bod mi různě poskakuje a vede mě to potom blbě. Ale zatím se držím, na stanicích nic neměním, abych s nimi udržel tempo a krok. Upozorňují mě ať si dávám pozor na "hnědé cesty".. při silných deštích části pastvin silně promoknou cesty se rozmočí na úplnou kaši do které se dá snadno zapadnout až po zadek. Základ je mít pevně zavázané boty, aby člověk o ně nepřišel..:)

Zatímco já jsem se snažil usilovně přesvědčovat místní počasí, aby se umoudřilo, tak moji spolu-běžci si v té slotě vyloženě lebedili:). Vysvětlili mi, že už několikrát žádali ředitelku závodu Eileen, aby se tahle trasa běžela ještě jednou třeba v lednu. To hodně prší, voda je fakt studená a vítr má ty správné grády. Ale že dneska je to taky f. hard.. skoro jako lednový běh:)... Počasí se ale díky silnějšímu větru začalo měnit trochu k lepšímu... Na pár minut i vykukovalo slunce, pak se zase přehnaly mraky s deštěm a my si uprostřed toho všeho užívali i opakované duhy. Fotil jsem ale relativně málo, v tom dešti jsem se bál vytahovat telefon, takže většina mých fotografií zobrazuje několik chvil, kdy buď nelilo, nebo pršelo jen drobně:). Věděl jsem, že musím šetřit baterku na navigaci, bloudil jsem i na můj vkus celkem dost.:).

 

Teď když to píšu, tak si uvědomuji, že za podstatnou část mého nočního-ranního bloudění může Olaf a můj reflex vypěstovaný na jeho tratích Pražské stovky... Ano, to je ta známá rada z P100: "Když nevíš kudy, určitě to vede do kopce!" :). Tady je dobré si všimnout, že na KWU z cizinců jediný 12:) má tuto úchylku.. Pozice bludičky (č.63), tak jak mi to fotila moje nejmilejší manželka na mobilu to jasně dokazuje..

Po rozednění už je mi fakt zima. Jen jednou jsem měnil ponožky a jednou tričko, Bylo by dobré se pořádně najíst, nedostatek energie způsobuje, že se fakt klepu jako ratlík, na totálně rozmočeném povrchu se co chvíli válím v blátě a plácám se tam jako kapr při podzimním výlovu:). Normálně mám halucinace až později:), ale tady už po cca třiceti hodinách beze spánku mám neskutečný vidiny. Jedna z nich mi ukáže značku trasy na kopci, ke kterému vede taková úzká cestička. Bořím se ve vodě a blátu, ale držím se jednoho zarostlého běžce.. jsem nahoře. Dvakrát se otočím, když ho hledám... a v tom ho vidím! Není to ale žádný běžec, ale mohutný beran! A jak jsem se otáčel, tak netuším, z kterého směru jsem se dostal nahoru. V dešti a mlze není teď vidět o moc dál, než na 20-30 metrů. Opatrně vytahuji igelitové pouzdro a zkoumám off=line mapy a poskakující navigaci.

Tak teď jsi Honzo v prd*li, říkám si klidně. "Seš relativně blízko od cíle.. už se to dá ujít, jen je potřeba jít tím správným směrem.. debile!" :) ...  vždycky k sobě mluvím laskavě:), není nad povzbudivé slovo, že? IQ vzhledem ke kilometráži téměř na nule, ale nakonec v zápalu "geniality" usoudím, že musím být na jednom z lokálních vrcholků, a už vím kudy.. Při zpáteční cestě sice jdu víc vodou než cestou, dalších nejméně 30 minut vyhozeno z okna... ale nějak jsem v klidu.

O to víc se potom dozvídám, jak moje bloudění znervózňovalo moji ženu. Co víc, návrat přes Killarney National Park -- ano tou cestou, kde jsme úspěšně bloudili v pátek ráno -- je opravdu paměťový oříšek. Jednak už je moje IQ opravdu hodně nízko, ale hlavně silné deště a rozvodněná jezera změnily cestu k nepoznání. Potoky a potůčky, které jsme v pátek ráno překonávali pomocí hůlek téměř suchou nohou... Jsou teď divoké řeky široké několik metrů, které je potřeba normálně po kolena brodit.. Občas se přidržovat provazů, aby nás silný proud nestrhl.

 

A tak posledních cca 12 km překonávám víc jak 4 hodiny. Marně se snažím se dostat na trasu k jezeru, kudy jsme běželi v pátek. Park je protkán množstvím cestiček a já se vždy nakonec vracím na silnici, která vede do Killarney... Při dalším pokusu o hledání cesty mi zvoní telefon. sice mám už jen pár 15% baterky, ale zapnul jsem on-line mod, abych měl co nejpřesnější navigaci. Volá mi moje D. a říká mi laskavě.. Nikam nelez (debile).. můžeš se držet silnice, je to povolená varianta.. :)

Zbytek už jen mazácky kontroluji, aby můj čas v cíli ještě začínal 37, za tři čtvrti hodiny se už vítám s Eileen, která se na mě směje a říká, že jsem neskutečný zlatíčko a koblížek:). Že mě sledovali, jak jsem bloudil a nevěděl cestu, že už mi chtěli volat... ale ona věděla, že si poradím sám..
V cíli beru pivo, za chvíli na hotelu vlezu do horké vany a jako japonský turista se raduje z fotografií po návratu z dovolené:), tak já si v té vaně přehrávám opravdu silný záznam mých zážitků z posledních 38 hodin.
Bylo registrováno 63 závodníků, doběhl jsem 26, dokončila jediná žena, která doběhla za mnou, Christoph přišel ještě hodinu po mně a 21 lidí nedokončilo...

Než jsem stačil odpovědět Míše na blahopřejnou SMS, jsem na chvíli jsem zavřel levé oko, které mě pálilo. Nevím, co se stalo:), ale podařilo se mi jej otevřít až ve 4 ráno :). Jo, tohle taky patří k ultra... Ty jednoduché úkony, které normálně trvají pár minut, ale po závodě s nimi člověk může strávit hodiny:). Správné ultra pro mě končí, až když jsem v pořádku doma, proto ještě aspoň tři hodiny spát, ať zvládnu autem cestu vlevo na letiště..

Mám ze sebe radost. Nohy přes 30 hodin permanentně v ledové vodě a blátu, několikrát jsem si hodně natloukl, nikdo mi na trase nepomáhal, měl jsem jen miniaturní drop-bagy, zlobila mě navigace.. ale přesto jsem stejně jako většina věřil, že se dostanu do cíle a bojoval "fokin'g hard".:)..

Nějak odpočinu, vyléčím nohy a zase se zkusím rozběhnout, aby to v té Stromovce nebyl úplný propadák:).

Všemu zdar! Našim šíleným nápadům, bojům .. a ultra.. zvlášť!:)

12:).

PS. Díky všem za virtuální podporu, díky organizátorům za skvělou akci a díky, že mi přálo štěstí!

Tři fotky s běžci (a s duhou) jsem si vypůjčil z FB závodu. Fotografka byla skvělá! 

Když musíš, tak musíš -- Kerry Way Ultra -- Prolog

Původně jsem si jako dárek ke svým nadcházejícím 55 narozeninám naplánoval epické ultra v Irsku, ale už v březnu jsem o tom přestal přemýšlet a po Rondě jsem to "definitivně" zabalil s tím, že nemá cenu někam jet a zkoušet navigačně náročný běh mezi elfy a irskými trpaslíky, kolem Kerry, nejdelší, nejkrásnější a nejnáročnější turistickou trasu/běh v Irsku ... ano -- Kerry Way Ultra, sledující tzv. "Ring of Kerry".

Hned mi přitom vyskočilo v hlavě varování z Pána prstenů.. :

One ring to rule them all,	Jeden prsten vládne všem,
one ring to find them	jeden jim všem káže,
one ring to bring them all	jeden všechny přivede,
and in the darkness bind them	do temnoty sváže.

(překlad Stanislava Pošustová)

Kerry Way Ultra (KWU) není podle mě v Čechách a ani v ostatních okolních zemích tolik známý běh a ani na vás odnikud hned nevyskočí, tedy pokud důkladněji nehledáte.. Žádné ceny, žádné medaile, ale je považován za jeden z nejtěžších a nejkrásnějších běhů v Irsku. Na startu se schází silná konkurence, často úplná irská špička, ještě s tou příchutí, že často ti úplně nejlepší první noc slouží na stanicích a ráno vyběhnou na kratší trasu “Lite”, která měří asi 58 km. Je dobré na vysvětlenou dodat, že je to cílené pro plně nezávislé a drsné běžce:).. tedy, že trať není speciálně značená, běží se po turistickém okruhu, kde ale řadu značek zničil zub času, nebo je trpaslíci, trollové či jiná místní pohádková havěť, schovala, spálila nebo v zoufalství snědla:)

Ředitelkou závodu je neskutečně příjemná paní Eileen, která mi při osobním setkání připomínala moji bavorskou tetu;). Když jsem jí řekl, že nemám žádnou posádku, neznám trasu.. Tak mi slíbila, že si na každou stanici můžu dát malý drop-bag, a že se můžu spolehnout na vodu..:). Oficiální GPX neexistuje, trasa se může drobně:) měnit podle podmínek a i podle nálady farmářů, kteří mohou při opravě výběhů zrušit nebo výrazně přesunout přechody přes ohrazení.:)... ale ať se podívám do mapy a někde si stáhnu GPX Kerry Way.. že to bude dostatečně blízké, nejsem malá holka, nějak si poradím:)... trať je prý krásná, drsná a náročná.. nevím proč, ale věřil jsem jí každé slovo:)

Jak jsem už naznačil.. KWU jsem na nečisto odpískal v květnu, pak jsem nějak marně doufal, že se to změní, abych si to “definitivně” přiznal koncem června.. A po DNF na Rondě jsem si to jenom potvrdil.. Kam se ser*eš.. na těžké trati, kterou znáš, se skvěle zásobenými stanicemi to odpískáš při první bolístce:).. tady budeš opravdu sám, nikde nikdo, navíc najít cestu v irských pastvinách, kde může být občas mlha nebo drobně pršet:).. to může být daleko za hranicemi tvých fyzických možností a morálních sil..

Takhle nějak jsem si hrál na pravdu a sypal do ran sůl s pepřem. Jenže jsem měl (zkušeně) pojištěnou letenku, její zrušení by nic nestálo a tak jsem to z nedostatku času oddaloval.. Ale hotel, který jsem si našel 150m od startu(a cíle) jsem zrušil hned, abych neplatil penále..

Jenže v ten večer to najednou na mě dolehlo — je to fakt krásný a těžký běh, pro mě nejtěžší, co jsem kdy plánoval. Z mého pohledu vrchol nezávislosti, vrchol boje s mými strachy -- Když to nezkusím teď, tak za rok o něm třeba už vůbec nebudu přemýšlet :(.. Seděli jsme takhle s Deri v naší pracovně .. Tedy ona ležela na stoličce po mé pravé ruce, abych ji při počítání /přemýšlení mohl hladit.. A já - jako správný alkoholik - jsem při tom popíjel červené víno.:)

V tu chvíli jsem si uvědomil tu skrytou paralelu mého váhání, podobně jako když jsem se před lety chystal na svoje první ultra.. Váhal jsem naprosto stejně jo/ne -- nakonec jsem odvolal, co jsem odvolával a slíbil, co jsem sliboval.. Brdskou uběhl, překročil Rubikon, zažil neskutečné věci a zase získal další rozměr v mém pobíhání.

Prostě ještě ten večer jsem sedl k počítači a hledal znova ubytování, ale všechno v rozumné vzdálenosti od startu bylo už obsazené .. Jak už je mým zvykem, píšu srdceryvný osobní dopis majitelce hotelu, kde jsem měl původně bydlet. A ona mi obratem nabídla poslední volný pokoj, který ji někdo jiný před malou chvílí zrušil. Není to znamení? :). Proto obratem píšu ředitelce závodu Eileen, ze přijedu a ať mě drží v závodě !! :)...

Při posledním společném běhu to probírám s Míšou a omluvně jí říkám, že vím, že poctivá příprava na maratón mi přinese zpátky vytrvalou rychlost.. že jsme sice plánovali takový společný výkop:) na podzimní Stromovce.. Jenže se mi stalo něco neuvěřitelného.. Do vrcholné formy:)..:).. mám sice hodně daleko, ale začal jsem si zase věřit a dostal jsem neskutečnou chuť se s něčím poprat "ve velkém stylu" :). Když jsem jí řekl, o co jde, tak mi to Míša nejen odsouhlasila, ale dodala, že maratony budou, ale k tomuhle kroku už třeba příště nenajdu čas a třeba ani odvahu...:)

A tak tradičně s dokonale vyladěnou logistikou:) jsem na místě ve čtvrtek odpoledne, akorát vyzvednu startovní číslo, donesu drop-bagy a jdu rychle spát. Teď jsem na startu. Drobně prší, během dne má spadnout přes 70mm srážek a v noci a začátkem dalšího dne to samé. Ale bundu nechávám zatím optimistický v báglu.. Sedím ve dřepu na společné fotce se 63 statečnými -- mám symbolicky úplně to poslední číslo, které zobrazuje jak můj rok narození, tak i úroveň mého váhání:). Sedím tam a sbírám odvahu, vím, že jakékoliv moje předpovědi a očekávání budou mimo.. Ale slibuji si sám sobě.. Že budu tvrdej jako Ir a budu bojovat "foking" hard!

12:)

PS. O závodě napíšu hned zítra-pozítří, jen jsem si musel tohle zaznamenat hlavně pro sebe..:)