Chytrá horákyně

Jako malý jsem měl moc rád rád pohádku o chytré horákyni, jak si se vším dokázala poradit, vždy najít to nejlepší řešení -- ani oblečená, ani nahá, ani na voze ani na koni -- dosud mě to pořád inspiruje. Když jsem přemýšlel, čím bych si udělal radost, hned mě ten nápad trknul. Ono štěstí mi v tomhle ohledu šlo naproti...

Stín při svém běžeckém plánu zmínil, že chce v srpnu běžet horskou klasiku na devět [= Leadville], závod který je důkladně skloňován v knize "Born to run" a jeho nabídka, jestli bych s ním nechtěl běžet jako podpora (=pacemaker) druhých 50 mil bylo jako blesk z čistého nebe. Asi jako když si něco přejete a než stačíte vyslovit to přání, už to tady je a splněno...

A tak jsem naprosto ta nejchytřejší horákyně:) .. V srpnu se chystám za Stínem, už to samo o sobě je zážitek:), ale být na blízku při jeho epických výkonech, mít možnost ho podpořit, navíc na trati bájného Leadville, dokonce ještě mít i šanci kus po trati běžet? To je fakt naprostý ideál. Nebudu se muset trápit s tím, co já:), budu myslet na to, abych podpořil kamaráda, běžel s ním, dělal, co je potřeba a přitom tam budu moci běžet... pro mě to teď znamená určitě víc než to běžet sám.. A tak se z toho každý den drobné raduju a myslím na to při pobíhání v údolí..

Tento týden na vzdory všem různým překážkám a pocitům [jako že mě třeba něco bolí, že mi je horko, že mi to nejde..:)] nakonec zase vyhrává pocit velkého uspokojení a pohody. Deri i ostatní spoluběžci z rodiny:) mají se mnou naběhané nějaké km, někteří dokonce překonali i svoje rekordní vzdálenosti (!). Ještě není neděle a já mám 80km, trochu jalového, ale šťastného pobíhání a k tomu spoustu skvělých pocitů a veselých zážitků...

A tak aspoň jeden za všechny.. Kupovali jsme jeme běžecké boty a tak jsem si řekl, že si koupím taky další [mám jen asi 30párů:), další by se určitě hodil, ty poslední univerzální Asics už oboje mají přes 700km a to je pravidelně střídám]... Při nákupu nám prodavač vysvětluje, že se běžecké boty neperou, že by se mohly zničit. Dcera vyslechla historku o tom, že dívky mají tendenci mít voňavé boty a perou je, čímž je ničí.... a odchází... Já nakonec neodolám slevě:) a beru boty i pro sebe. Prodavač pro jistotu zopakuje upozornění o tom, abych boty nepral, protože... Odpovídám, že u mě se člověk může nadát skoro všeho, ale že bych boty dával do pračky, to rozhodně nehrozí. V tom vchází do obchodu pohledná dívčina v ruce tašku s běžeckými botami... Ano, tušíte správné.:) Ukazuje, že boty jsou takové neforemné, nedrží.. A pak z ní vypadne, že je pravidelně prala. Odcházím s úsměvem a už naprosto chápu, proč to ten sympaťák furt opakuje...:)

Ať se nám hezky v tom létě běhá, pobíhá, sprintuje, pádí, chodí i utíká..není nad hezky proběhané léto!

Běhu zdar, ultra a dělání si radosti zvlášť!

PS. Pokud jste na netu, nalaďte si Silverton: http://www.aravaiparunning.com/ultracast/ Stín běží 24hodinovku, tak ho podpořte!

Nej.. Nejlínější, nejkratší a nejkouzelnější

Uplynulý týden byl ve znamení léta. Na všechny kolem, Deri (a mě) nevyjímaje padala únava a lenora a tak první, co mě napadne, je, že to byl nejlínější týden. V úterý při ranním venčení/běhu Deri zastavila na kraji parku, sedla si a bylo naprosto jasné, že mi říká, že na mě (tady) počká, až poběžím zpátky. Mrcha! :) Mne se taky dvakrát nechtělo, ale běhat se musí! Tak jsem ji připnul zase na vodítko a nějak jsme spolu těch ranních 9km odtrpěli, pak jsem se vrátil do údolí ještě sám na jedno kolečko... Původně jsem si myslel, že středeční běh do práce a z práce mě poprvé od Silvy trochu víc prověří i po morální stránce -- přeci v tom hicu běžet bez vody, tam a zpět.. Houbelec! Asi nejtěžší bylo páteční ráno..Po nejkratší noci evidentně unavený a nevyspalý, Deri už od začátku jasně dávala najevo, že dneska se běhat opravdu, ale opravdu nebude:)... Považoval jsem za velké vítězství (moji!) vůle, že jsme spolu uběhli 3km v parku:), ale vrátit se sám zpátky do údolí a maximálně využít zbytek času, to už byl uplnej zen-budhismus, takový malý Kaisen!

Ovšem nic není náhoda! Dobíhám domů, koukám na display telefonu 18.18km. Říkám si, je to znamení, Honzo je to znamení.. Jasné, všechny ty (ranní) boje určitě souvisí s takovým malým vyhořením. všechno se neuvěřitelně dařilo.. Samé rekordy letos... 1/2M, M, Brdská... splněna Silva... Jakoby najednou nebylo co dalšího, hlava si snaží postavit "svou" hlavu a říká, už není proč běhat!:)

Navíc o každý čas na běh musím v těchto dnech různě bojovat, celková únava, bylo by určitě jednoduší říci.. dnes ne...zítra ne.. Jenže, co kdyby to ani potom nevyšlo? :).. Navíc si uvědomuju, že to není o běhu. Je to určitě takové malé vyhoření. Pod různým tlakem starostí, nedostatku času.. se zapomínáme radovat ze života a dělat si radost, což je ta nejhorší forma zapomnětlivosti!

Ale pozor, já to vím! :) a stejně jako existují balíčky první pomoci, tak já v dobách klidu a pohody přemýšlím a připravuju si, čím bych si tak mohl udělat radost, až bude nejhůř:). V tomhle oboru jsem naštěstí úplnej reprezentant!:) a tak jsem si před časem připravil radostnou bombu, kterou jsem v pátek zrealizoval. Modří sice již vědí:), ostatní mohou tušit, maličko napovím, je to letenka na srpen, a skrývá v sobě kombinaci všeho, co si jen pobíhač a nadšenec jako já může jen přát.. ale k tomu někdy brzo. Já stejně na sebe všechno prásknu..:)

V tom okamžiku se věci zase začaly vracet do normálu. Odjíždím v sobotu na sraz spolužáků na rodnou Vysočinu a cítím, cítím novou sílu a radost. I ta čísla kolem mi to dávají znát .. odjíždím z Prahy směr Kolín po silnici 12 a do rodného města vjíždím, naprosto stylově, jak jinak než po silnici 34!:).

Absolvuji sraz spolužáků a v nedělním ránu při kouzelné svatojánské noci se dostávám poněkud méně jistým krokem k rodičům přespat. Neskutečné, ale před 7 hodinou vyběhnu na "léčebné-detoxikační" běh a skutečně 19 km v ranním slunci v rodném kraji že mě snad všechno sejmulo..

Nakonec končím týden s velmi slušným číslem 95km, což asi vůbec nevystihuje ten rozměr přemáhání a vnitřního boje, i když?:)...

Občas zaslechnu, jak se kamarádi a běžci navzájem chválí.. ty jsi nepřekonatelnej.. V tu chvíli mě vždycky zamrazí. Kdepak, to já potřebuju úplně naopak! Být "překonatelnej"! Vždyť jsou občas týdny, kdy se musím překonávat i několikrát za sebou! :)

Tak nezapomínat na dělání radosti a překonávat se, aspoň cas od času.. 12:)

Hledání...

Já dneska ráno pod tlakem různých okolností vyběhl až těsně před 10h...Cíl hledat a objevovat nové cesty, držet se hlavních stezek (klíšťata) a vrátit se na poledne domů, optimalně tak 21km. /musím postupně/. Na rozdíl od páteční ranní mlhy se v Prokopáku doslova rojily stovky cyklistů. Blížil se start cyklistického závodu bike-prague a při oběhu dolního rybníku jsem si (hlupák) myslel, že jsem se jim definitivně vyhnul. Běžel jsem raději dolů do Hlubočep, pak zadem od Slivence k Barandovu, kolem Klukovic zpátky zase zadem od Holyně do Prokopáku a tam ... tam jsem na ně zase narazil.:)

Jako stádo splašenejch buvolů se těch asi 2tisíce jezdců na terénních kolech hnalo údolím, musel jsem hodnou chvíli čekat (navíc jeli směrem na Řeporyje, kterou jsem i jako náhradní trasu potřeboval. Samozřejmě chápu... Jaký je rozdíl mezi bežeckým a cyklistickým jamboree, že? :) Počkal jsem chvíli, až se proud kol zpomalil a pak opatrně vyběhl, zařadil se mezi ně a běžel chvilku s nima..:) v kopečku i některé předbíhal... V Řeporyjích jsem moudře odbočil a vracel se přímo domů.. Ty jejich občasné hlášky-- tedy těch pomalejších -- byly skvělý /protože jsem měl zapnutý na GPS hlášení km tak to jeden komentoval.../ -- "ty krávo, normální chlápek, on už pobíhá už přes hodinu v tomhle pařáku a my ho chvíli po startu nejsme schopný pořádně předjet"..:)]

Díky těm zmatkům a kolizím se závodem jsem si to ke konci musel zkrátit a už to vypadalo, že místo plánovaných a optimálních 21km to bude třeba jen 18.. jenže.. jenže.. Dole u začátku parku vidím paní na kole s malým klukem, co má číslo ze závodu a zoufale koukají do mapy.. Tak se ptám, jako v pohádce.. že vy jste se ztratili? A kam jedete? A oni, se opravdu ztratili, že by potřebovali jet fandit svým "závodníkům" na otočku do Černošic, nejlíp jestli tam nevede nějaká cyklostezka, nejlíp přes Ořech, kde by je ještě třeba mohli stihnout, ale jsou úplně ztraceni:)..

Povídám, tak to máte štěstí jako hrom, protože já to tady znám..:)... Paní, vtipně zareagovala, že to je sice hezký, ale že oni asi stejně zabloudí.. Povídám, proč byste bloudili? Pojeďte za mnou, já vás tam navedu.. No v těch kopečcích u Velké Ohrady jsem na ně musel maličko čekat, ale dovedl jsem je zpátky do Řeporyjí na začátek cyklostezky a běžel domů...

Co byste řekli? Doma přesně 21km! :)

Ještě jsem nechtěně laškoval s policajtama..Já si totiž nevšiml, že městská policie jezdí i na kolech a chvíli potom, co jsem navigoval tu dvojici vidím dva chlápky na kolech v černých "trikotech", jak se rozhlížejí na všechny strany a tak se žoviálně zeptám, "tak, co .. další co se ztratili? ..." :) :)... V tom si všimnu nápisu policie na tričkách .. rychle dodávám .. "...tady hledáte?"

No neskutečný! :) Jak jsem odběhnul stranou, tak jsem se chlámal jako pitomec. Plno zážitků, nádherný vyběhnutí.. nové modifikace tras a žádný klíště.. Co si přát víc? :)

Běhu zdar, ultra zvlásť! 12:)

Běh je naše závislost

Stalo se mi, že jsem se náhodou připletl do debaty, kde se objevilo pět základních znaků závislosti podle mezinárodní zdravotní asociace a já se úplně zhrozil. Sedí to moje běhání naprosto přesně. No schválně..

1) silná touha nebo pocit puzení...

2) potíže v sebeovládání, a to pokud jde o začátek a ukončení nebo množství ....;

3) ... vyžadování vyšších dávek, aby se dosáhlo účinku původně vyvolaného nižšími dávkami... jasné příklady lze nalézt u jedinců, kteří mohou být vystaveni dávkám, které by zneschopnily nebo i usmrtily nezasažené jedince;

4) postupné zanedbávání jiných potěšení...

5) pokračování i přes důkaz zjevně škodlivých následků;

Poznáváte se taky? :) Začíná to nevinným krátkým vyběhnutím kolem domu a končí dlouhými běhy. Jak člověk vynechá běhání, je nervózní (typický absťák), když nám to běží, nevíme kdy se vrátit domů, ..., při zranění a bolestech to tradičně léčíme zase pobíháním.. Takže závisláci.:)

Ale tento týden jsem tomu závisláctví nechtěně dal ještě korunu. Po víc jak půldenním důkladným vyšetření na očním jsem se tešil domů, že půjdu běhat. Netrpělivě jsem čekal až se trochu zatáhne obloha a zmenší se moje roztažené zorničky, které jsem měl dobře přes 1/2 oka.. Ale nevydržel jsem to dlouho (viz výše, jsem závislák) a vyběhl s Deri přes park směrem do údolí. Deri má svůj skvělý zvyk zastavit na tom úplně nejmíň vhodným místě a vytvářet svoje hromádky. A tak soustředěně tlačila hned naproti lavičce, na které seděla místní omladina. Po chvilce Deri pyšně dokončila bobkovací misi:) a já se to ne moc úspěšně s pytlikem snažil sebrat.. párkrát jsem vyloženě promáchnul, jak jsem neviděl.:).. Ten nejbližší mladík se na mě tak divně podíval a hned to nahlas komentoval... "ty v.le zírej na toho chlápka, jak je sjetej:), voči jak mlýnský kola.. ani to h.vno nemohl sebrat a von ještě nekam běží.." :)

A tak už jsem žádný závislosti neřešil, smál jsem se a běžel opatrně s Deri, abych sebou na konec ještě někde nefláknul.

Bežeckým závislostem zdar! 12:)

První je první...:)

Všechno je relativní, vzdálenosti i čas, který občas běží jako splašená koza, aby se potom na chvíli skoro zastavil. Ale vždycky mě zaráží, že po dosažení nějakého cíle, o který jsem hodně usiloval, jako by někdo zmáčkl tlačítko RESET a já ztratil svoji běžeckou paměť.

Naštěstí moje pevná mantra .. je to v hlavě, je to v hlavě... zůstala nedotčena!:)

A tak se pomalu a pozvolna vracím k pobíhání. Podle rad Běžícího Stínu (a podle signálů, co mi důrazněji posílá moje tělo) jsem vynechal myšlenky na něco delšího i rychlejšího a klusám a cupitám Prokopákem s postupně se zvyšující vzdálenosti a i rychlostí. Jako bych začal zase znova, jako kdybych nikdy neběhal... Při průměrce 6:20 (sice kopečky, sice Deri bobkuje a koupe se..) mi ten čertík v hlavě říká, to nedokážeš běžet rychleji, ty loudo, zaber!!! ... V neděli mě předběhl mlaďoch v kopci a málem jsem i zrychlil, ale ... ale vím, že někdy je důležitější běžet ukázněně, však to -- věřím -- brzo přijde, kdy zase vyběhnu na dvojsměrku nebo za hranice údolí někam maličko dál... Důležitý je to neuspěchat a stejně poctivě zase znova lézt nahoru.:)

Jsem rád, že Silva už v mém okolí odezněla, jen jednou jsem -- když jsem byl jako předseda komise na státnicích v obleku a ve "společenských" :) černých Asics -- musel vysvětlit, že nejsem výstřední Američan, ale nadšený pobíhač a že mám ještě oteklý a citlivý nehty na palci.. Prostě naštěstí pro ostatní... už je to pryč, ale pro mě je to stále krásné a živé.

Navíc stejně jako po 1/2M, M, Brdské... nám ten skvělý pocit, že překonáním sama sebe a dané vzdálenosti jsem se posunul někam dál, že jsem klidnější a nemusím si věci dokazovat jinde a jinak, protože pro sebe (a to je to nejdůležitější), jsem si dokázal, co bylo třeba. Z toho teď budu určitě nějakou dobu žít i v práci a normálním životě.

Silva je moje první 100, i když doufám, že si ještě nějakou uběhnu, bude vždycky první. Bude pro mě vždy zachycovat tu neskutečnou atmosféru, trať, kamarády v cíli a moji nejmilejší, jasné slunéčko na trati:). Prostě nebylo to jednoduchý se tam po loňském odstoupení vrátit, tím spíše na ještě náročnější trať. O to víc jsem si to užil, o to víc mě potěšila hláška BS, která se dá použít i ke komentování poslední bouřlivých vývojů na bjehej.com:

Silva je pojem, a jako každá správná ženská není dokonalá. Správnej chlap s tím počítá ... a když jednou dostaneš kopačky, tak buď budeš nadávat a jí pomlouvat, jaká to je kurva, nebo se jukneš do zrcadla a třeba se napřesrok lip oholíš...:)

Běhu zdar, ultra zvlášť!

12:)

PS. Je to Prokopák:) a minulý týden jen 35km ... :)

Silvo, už jsi moje!!!!

Celý dlouhý rok jsem pohrával s myšlenkou konečně uběhnout náročné ultra. Tím spíš když mi loňský mammut utekl:). Tedy, ne že by 50 km na Stezce bylo procházkou růžovým sadem, ale když už jsme u těch S, tak Silva měla loni i letos kolem sebe úplně posvátnou svatozář. Běhám sice pro radost, ale s myšlenkou na Silvu jsem běhal v horku, v dešti ,v mraze... prostě pořád :).
Ať jsem to chtěl přiznat nebo ne, Silva byla všude. Jako zaklínadlo i jako kletba. Musel jsem na to pořád myslet. Poslední úlet s běháním v údolí v petiprstacich sice ještě bolel, ale už jsem pilně balil zavazadla a bral s sebou skoro všechno:). Pro jistotu dvě různé ledvinky, trička na převlečení, dva páry identických bot (na případně přezutí?), náplastí, toaleťák, malé čokoládičky, záložní kšiltovku i šátek... Kromě vařiče a stanu, všechno! Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko se nabídla, že pojede oklikou na pár stanic a vezme s sebou věci na případně převlečení, povzbudí mě a pak mě odveze následně domů.

Celou dobu před startem i během běhu jsem si opakoval... "Je to křest, je to vstupenka, je to otevírání dveří do ultra.. ultra běhu, ultra pocitů.." Nesmíš to zkazit, běžet hlavou i srdcem, šetřit síly, postupovat logicky... Protože, ...protože další reparát by asi už nebyl. V případě neúspěchu bych si přiznal, že tohle území je mi zakázané, asi bych si smutně řekl, že tahle země není pro starší nadšený hobíky.

Dokonce jsem i chvíli přemýšlel, že bych neběžel ve svém tričku s dlouhým rukávem, ve kterém jsem loni nedokončil. Až tak!!! Ale potom jsem si řekl, že by to bylo proti mému já. Já i tričko přeci budeme spolu bojovat do poslední chvíle. I když jsem měl možnost a díky svoji nejmilejší i skvělou podporu na nejdůležitějších stanicích hlavně 43, 65/78 ... triko jsem nesundal, nic jsem nevyměnil. Stejně jako v rytířských příbězích, zůstali jsme spolu až do (úspěšného) konce. Ale postupně...
Všechno začalo tradiční číselnou smrští. Moje startovní číslo 11, číslo pokoje na zámku 101 (!) konečně i délka závodu 103km všechno do sebe zapadalo.

Malá odbočka na vysvětlení délky trasy od ll , cituji:.. "Stejně tu trasu udělali kvůli tobě protože ses rozhodl že poběžíš kilo a a když už seš 12 tak to dali na 103 (100 + 1 + 2). Nebo taky si říkali Honza je velká nula a jestli to uběhne tak tomu dá korunu :)) (12 nula mezi + koruna = 103 )" :)
Ráno na startu potkávám pár známých, zdravím Jiřího, Janu, Gábinu ... a samozřejmě potkávám svého bratrance, Martina.. A tak vím, že alespoň začátek bude takový "rodinný" běh:), ráno ve zmatku jsem si nedal své dvě čokoládičky do batůžku a tak je hned při startu ztratím, abych zase se přeci jen přiblížil své normální nátuře.:)

11 mi byla souzena i jinak, tuším kolem 11km jsme s Martinem zakufrovali:) a tak po návratu na trať jsme některé naše známé zase potkávali znova... Upřímně, kdybychom zabloudili dál třeba na 78km, tak by mě to asi víc nalomilo, ta 11-12 jsou moje čísla, tam to bylo v bezpečí.

Co říci k běhu samotnému? Cíl doběhnout, doběhnout pokud možno v pohodě, aby moje nejmilejší viděla, že mám věci pod kontrolou a běžet podle pokynů Běžícího Stínu. Do 45-50km jsme si s Martinem celkem vesele povídali, kolem 60km se mi začaly dělat puchýře na nohou, ten jeden pod nehtem na palci levé nohy byl nepříjemný, jak odtrhával nehet:). Nastavených 13 km na 65 (z 90/103) bylo asi nejmíň příjemných. Jednak nepříjemná cesta na běžení, nejdřív kamenitá cesta, potom křížová cesta [tady jsem konečně pochopil, proč je křížová:)] potom neskutečný krpál k občerstvovací stanici. Na těch extra 13km byla jedna stanice jen s vodou, tady jsem tu logistiku nezvládl:). Při návratu na normální stanici jsem měl hlad, žízeň, zvedal se mi žaludek ale čekala tam na mě moje nejmilejší:). A tak jsme se (78km) hodně napili, zkusil jsem jist a pak jsme asi 1-2km šli do kopce, pak už se dalo běžet. Řekl jsem Martinovi, že je čas se rozloučit:), nechtěl jsem ho zdržovat nebo zase sám se nutit do rychlejšího pohybu a tak jsem od 85 běžel sám.

Běželo se mi s Martinem fajn, ale byl jsem rád, že na tu mentálně nejtěžší část posledních 23km jsem zůstal sám. Byl to můj boj, nechtěl jsem nikoho zpomalit, ani sám ohrozit svůj cíl tím, že bych se snažil běžet o něco rychleji než mi dovolovaly podmínky. Myslel jsem na Stínovo pokyny: ... "v druhý půlce už to moc dobře nemyslí, musíš se sebou jednat jak s "blbcem". Jedno nebo dvou slovný příkazy ... soustřeď se na jeden (dílčí) cíl ... občerstvovačka, najíst, napít, převlíknout ... postupně, žádnej multitasking."

A tak jsem hlídal značky, plánoval, že zkusím aspoň kousek chleba na občerstvovačce, do kopce a přes kameny a klacky jsem radši šel... A místo utrpení mi Silva nabídla plnou náruč radosti.
Před vesnici na mě čeká Bubo a posledních cca 200-300m běží se mnou a pak spěchá na stadión mě ještě fotit. Probíhám cílem, Dan Orálek mě fotí a gratuluje! O pár vteřin později se potkávám se všemi kamarády a se svoji nejmilejší.

Ještě mi to asi úplně nedošlo, bolavé nohy a slézající nehty mi budou ještě pár dní připomínat to heroické úsilí i tu moji radost, i když věřím, že ta radost bude se mnou co nejdéle. Díky kamarádi za pohotovou fotku, takhle jsem já otevíral svoje dvířka za ultra pobíháním.:)

Díky všem za podporu, moc mi to pomohlo!
Silvo, už jsi moje, lidi by řekli na poslední chvíli, ja jen dodávám, za 2 minuty 12! :)

11:58:40

Běhu zdar a ultra zvlášť! 12:)
PS. Nedělní ranní venčení Deri sice patřilo do kategorie masochista amatér:), ale díky tomu jsem později i zahradu posekal celkem "v pohodě":)... docela obstojně chodím, nebýt relativně citlivých nehtů (které se se mnou touto cestou asi loučí) řeknu naprosto OK:).

Bez...:)

Je to asi normální, nebo možná je to úchylka, která u mě vrcholí vždy kdy je potřeba postupovat přísně vzato logicky, rozumně ve věcech, které mám rád... Tak tehdy jsem tradičně bez rozumu, do věci se vrhám po hlavě -- nebo přímo bez mozku..:), ale zato nikdy ne bez srdce a bez nadšení:)...

Blíží se Silva, slovo, které má po tom roce čekání, příprav, cca 4,000 naběhaných km příchuť téměř posvátnou. Asi správný běžec by poslední týdny a dny věnoval detailnímu ladění formy, odpočinku, ale ne pobíhač jako já.:)...

V minulých dnech mě totiž ovládla euforie. Ryzí a čisté nadšení z vítání rána/večera v údolí, kdy vyběhnu s Deri parkem a hned za hranicí "civilizace" si v údolí sundám tričko. Ano já, 49 chlap, který před 3 lety a 25kg by si nikdy podobnou možnost ani nepřipustil:) a bral bych ji jako úplné sci-fi.

Běžím v ranním/večerním slunci po loukách a vrcholcích v Prokopském údolí bez trička a užívám si větru, který cítím na své kůži. Panebože! Starej chlap a taková (ujetá) radost:)!!! Na jedné straně se stydím asi podobně, jako děvčata, co běhají zásadně pod rouškou šera a tmy:), na druhé straně si říkám, o co jde? A cítím tu vnitřní "radost" že vlastně už mohu takhle běžet, bez ohledu na svůj věk. [Ovšem v rámci slušného vychování, před doběhem do centrálního parku navléknu tričko a upravím se:)]

A tak jsem pilně užíval ranního a večerního běhání, které jsem ke konci týdne ještě doplnil dalším svým bez.. bez bot.:) .. pobíhat téměř bez bot v mých Vibram five fingers, případně je ještě po cestě sundat:). Nutno dodat, že jsem v nich běžel letos jen párkrát a opravdu malé vzdálenosti tak 5-6km, ale minulý týden jsem vyběhl dvakrát po sobě do terénu jednou 9 a po druhé 13. Když bez trika, tak bez bot:). Pocity pochopitelně neuvěřitelný, nicméně v pátek večer jsem jsem si při pohledu na týdenních 80+km říkal, jestli to skutečně byl tak dobrý nápad, protože kotníky, šlachy a úpony bolely fest i při obyčejné chůzi..

Silva přede mnou,.., okamžitě hlodá nějaký ten červíček pochybností v hlavě, ale .. ale ten pocit volnosti všechno přehluší a rozhodnu se, tradičně namazat nohy mastí a v sobotu jen tak lehoučce, léčebně vyběhnout na 9km, před tím, než dám den-dva odpočinek. V úterý navzdory doporučenému odpočinku jdu aspoň na 10km ven, tentokrát v botách, co si beru s sebou. Vím, že se dneska taky půjdu aspoň maličko proběhnout, aspoň maličko.. protože.. nejsem závodník.. protože běh je pro mě srdeční záležitost a těžko žít bez srdce:).

Ve čtvrtek díky pracovním posunům možná nestihnu vyběhnout, i když.. kdo ví..:). V pátek vyrazím do Nových Hradů.

Silvo, běžím za tebou, možná bez promyšlené přípravy, možná bez "mozku" ale s radostí v srdci a s očekáváním toho, co přijde. Když v sobotním ránu se ta moje poslední "bez" změní v Honzo běž!

Držte mi palce!

Běhu zdar, ultra zvlášť! 12:)

Nereagovat, neposlouchat :)

Včera, tedy ve středu, jsem běžel po čase zase (konečně) dvojsměrku a měl jsem to štěstí, že mě na zpáteční cestě na kole doprovodila S0cketka. A tak jsem si, navzdory dusnu, pěkně popovídal a vůbec se tak nějak duševně osvěžil:) [tradičně zvídavé pohledy protijedoucích cyklistů, mě zase potěšily]

A jak se tak bavíme o všem možném a nemožném, nějak jsme se dostali na téma otázky. A společně jsme si jmenovali dobré, špatné a zbytečné případně vyloženě provokativní otázky k různým životním situacím.. [hned se mi promítla Brigitt Jones a její měřítko za silný zásah = jedna medúza:)]

Tak u svobodných, nezadaných, bezdětných asi mezi "favority" patří otázky.. "Máš nějakýho přítele/přítelkyni?" Nebo už přímo šrapnel:) .. "Prosím té, proč ty s nikým nechodíš?", "Neplánujete už konečně rodinu?"

Tak u pobíhání přichází podobná úroveň s otázkami .. "Proč vlastně neběháš rychleji? Proč se u toho běhu tak kroutíš?... Ještě běháš? Nepřibral(a) jsi?"

Existují pochopitelně otázky, kterými si sami vrazíme kudlu do zad. Jako zkušený ženáč, bych sem zařadil otázky, které vycházejí z mého nepořádku.. jako "Kde máme máslo/cukr/kakao?" Asi nechtěný vrchol tohoto typu je otázka "Nevíš kde mám klíče?" (v horší variantě.."Kam jsi mi dala klíče?").. [Základ je raději se neptat]

Běžecky podobné jsou sebemrskačské otázky typu: "Neměl bych to zkusit radši až za rok? Co se přeregistrovat na kratší trať? Nemám únavovou zlomeninu? Zánět šlach?..."

Občas všímaví známí dokážou taky hodně zabodovat.. Otázky "Co je s tebou? Ti to dneska moc nejde, co? Nevypadáš dobře, máš naběháno?".. většinou způsobí silné škody na psychice:).

Ovšem podle mě úplně nejhorší běžecká otázka je "Už jsi to někdy uběhl?" Nebo ještě lepší.. "Kolikrát jsi to uběhl v treningu?" Podobně otázky mají například pro prvomaratonce efekt skoro smrtelného objetí.. Já v této nejvyšší kategorii teď občas dostávám i tzv. "naváděcí" otázky.. Tím myslím typy: "To asi nedáš, co?" .. Případně, .. "Loni jsi to nedal a tos měl víc naběháno, ne?... Má to cenu tam vůbec jezdit, když to nedáš?" :)

Snažím se zůstat nedotčen, i když vím, že je to těžké. Raději dopředu odpovídám..:) Ano jsem nervózní, jako správná prvnička. O to víc, že mi loni mammut nevyšel... Ale udělal jsem pro zdar naprosto všechno, co šlo. Možná i o maličko víc:)...Cítím se dobře, mám v sobě víru i pokoru a pobíhači ví, že mluvím pravdu ... těším se na to. A to, že jsem se celou dobu těšil a připravoval mi jistě bude pomáhat k tomu, abych udělá ten první ultra krůček:)... a po něm třeba (doufám) další.. Protože pobíhání ke mě doufám už patří a snad mi to zůstane co nejdéle!

Ovšem na tom jsme se shodli se S0cketkou -- mezi ty nejlepší otázky při různých našich pochybnostech patří ty kamarádské, které většinou ani nepadnou... Kdy se se předejde všem otázkám univerzální odpovědi.. Určitě to bude fajn ... užiješ si to... držím palce!

Takže raději při pochybnostech neposlouchat, varianta "hluchý" běžec je asi nejlepší obranou.

Běhu a neposlouchání zdar! 12:)

PS. Jaké jsou vaše "oblíbené" otázky, které jsme minuli?

Maratónská kocovina

Tak jsme si -- nebo aspoň řada z nás -- užili maratónského "rojeníčka":). Hodně osobáků padlo, hodně známých úspěšně dokončilo (často poprvé) maratónskou distanci a najednou??? najednou těžká kocovina, co? :)

Přemůže nás rýma/chřipka/únava/deprese.... nehodící se škrtnout. Prostě těch dojmů a vypětí, úsilí a bojů bylo tolik, že si tělo nebo hlava prostě říká dost... Určitě to známe všichni:). Ale nesmíme se vzdát!!!

Pár mých známých i kamarádů mě vždycky dostane, když říká, ty se máš, ty běháš/chodíš/žiješ.. jakobys tím maratónem nebyl zasaženej. Ale houbec:). V pondělí ráno se probouzím jako častečný invalida (jak jinak), vždyť jsem se na PIMu kousnul a běžel co to šlo...:) Nohy, jako by byly cizí, pajdám jak Charlie Chaplin nebo chodím jako tučňák po ledu. Ale hobická běhací čest mi nedovolí pauzírovat a tak při ranním venčení zkusím aspoň maličko popoběhnout, mám málo času, musím do práce a tak léčebný běh nechávám až navečer, ale přesto musím, musím aspoň trochu, aspoň kousek. Zprovoznit své staré tělo:). Hrdost mi nedá, přeci nebudu v práci po schodech pajdat (výtah v žádným případě) ! Deri na mě udiveně kouká, co to provádím za divný tanec... Chvíle silných bolesti je najednou vystřídána jen snesitelným upozorněním, že včera, včera to bylo silný.:)

Po práci "spěchám" domů a celou cestu ve mně ten červík šťourá, jak mě všechno bolí, že bych si měl lehnout, odpočívat, tady mě to táhne, tuhle to není úplně OK..:). Kašlu na to. Doma vezmu spoluběžce a vyrazím. První km je doslova očistec. Směje se mi syn i Deri:), koukají, jak bolestivě našlapuju, jak se snažím, nedat nic znát, ale škleb v mém obličeji neovládnu. Je to příliš čerstvě/silné. Ale všeho dočasu...

Vždycky mě povzbudí, jak se s tím úsilím a časem postupně uzdravuju. Stejně jako, když zvadlý květ dostane vodu, začne se narovnávat a nakonec i rozkvete... Na druhém a třetím km postupně bolest odchází a při návratu (5) jsem jako znovuzrozený. Vždy mě to překvapí, přestože na začátku "běhu" to vypadalo jako úplný nesmysl, vždyť jsem byl skoro invalida!:) Ale jak moudře říkávala moje babička, ...záleží na tom chlapče, čemu věříš.. a pokud něčemu věříš, je dobře tomu věřit HODNĚ MOC! :)

Nejhorší jsou, podle mně pochyby... První den, když člověk má problémy i na 5km, pak další den už 10km, 13.. vracím se sice zpět, ale ten ďáblík uvnitř mé hlavy si stále mele tu svou.. "Takhle jsi zničenej po maratónu, takhle pomalu se ploužíš? Za 14 dní Silva, to tam radši ani nejezdí...:)" Pak se hůř hledá motivace a síla do dalších dní...

Proto mě moc potěšilo Stinovo vystoupení v rádiu, fakt mě to nakoplo,...ultra je v hlavě:), běhaj ho tlustý/tenký.. je potřeba věřit a dát do toho kolik je potřeba a ještě radši o kousek víc a znova jsem si přehrál v hlavě při svém ranním venčení ty věty Caballa Bianca -- ...you don't give a shit how high the hill is or how far you've got to go...

A hned jsme to zkusili s Deri při výběhu do hráze a kopců v Prokopáku. Slunce proti nám nakukovalo přes hranu kopce. Symbolika a kýč v jednom....A ... a najednou je kocovina pryč! :)

Běhu zdar! 12:)

Poslední pokušení - aneb zase se dařilo:)

V minulých dnech jsem trochu přemýšlel, jak správné běžet PIM, aby to byla co nejlepší motivace a příprava na Silvu... I jsem to probíral se Stínem [a ex-post zase měl ve všem pravdu:)]...

...Jestli by nebylo lepší si stoupnou někam víc dozadu a snažit se předbíhat co nejvíc lidí, abych získal pocit "síly" a překonávaných překážek a co nejsilnější morální podporu na blížící se vrchol moji letní sezóny...

...Nebo se zkusit nezvykle víc (za)kousnout a zkusit překonat svůj "nepřekonatelný" osobák z podzimu ze Stromovky???.. Byl jsem nerozhodný, nevěděl jsem, co a jak a protože tomu nerozumím, věřil jsem, že se to nějak samo vyřeší, čekal jsem na signály od běžeckých bohů...

Přitom jsem si hodně přál, abych si to tradičně užil, aby PIM byl zároveň co nejlepší přípravou na moje první ultra. Přání mají ovšem jeden háček, na který si všichni musíme dávat dobrý pozor... Mohla by se nám splnit (stejně jako ta moje)...:)

Chtěl jsem běžet a bojovat o umístění a předbíhat? Tak se mi to podařilo, dostal jsem se do sektoru E. Když jsem se na registraci ptal, jak je to daleko od startu atp., hned mě slečna u pultu vysvětlila, že se čísla dávají podle výkonnosti, ale že občas někomu nadlepší:) [a koukla na mě:)] a tak se mi aspoň líp zepředu poběží:)... prý na čas kolem 3:45 je to ideální koridor:)... Její profesionální odpověď, stejně jako její smysl pro krásná čísla (3:45 je čistá postupka) se mi líbily a bral jsem to jako znamení... Říkal jsem si...Nevěděl jsi co? Tak teď musíš předbíhat. Nebo jsi chtěl předbíhat? Tak můžeš... Samý dobrý zprávy, všechno rozhodnuto a vyřešeno:)

Nakonec jsem se dostal do koridoru E až na poslední chvíli (a skoro až na jeho konec), tedy musel jsem ještě dvakrát vylézt z koridoru a vystát frontu na ty nádherné mobilní budky a tak jsem skutečně měl před sebou cca 2,000-2,500 běžců.. A pokud jsem si přál ještě další překážku/výzvu, tak jsem ji dostal ve formě silných křečí v břiše:). Je to znamení, je to znamení.. Jinak se to nedalo brát:).

Tady musím maličko odbočit -- Stín moudře říká, že na ultra je krásné to, že nás často překvapí tím, co vůbec nečekáme... má ale prý velkou výhodu, že je relativně dost času na to, aby se krize nebo nečekaně situace -- včetně třeba ztráty boty, která spadne z útesu, zůstane v bažině... a podobně vychytávky -- daly ještě do cíle vyřešit. Že často věci vypadají dost beznadějně a zoufale, ale pokud člověk vydrží, tak to může být v cíli velké a pozitivní překvapení.. [jak víme, sám Stín je toho typickým příkladem:)]

Pro úplnost musím přiznat, že PIM jsem běžel pouze jako prvomaraton v roce 2009 a to jsem měl (kupodivu) děsné žaludeční křeče a celý maratón běžel vlastně jen na vodu, bál jsem se cokoliv jiného pozřít:). Jak jsem se tady nedávno radoval, že historie se často v drobných modifikacích opakuje, tak i tentokrát tomu bylo podobně... Jen možná drobet:) drsnější, ale konec dobrý a překonané obtíže potěší dvojnásob.

Závod sám o sobě mi tradičně splývá v příjemné mlze mých pocitu, jak duševních, tentokráte i tělesných, obdivuju lidi, kteří si pamatuji do minuty, co se stalo. Já vnímám jen šíleně moc lidí na začátku a jak se snažím kličkovat a (tradičně) honit a chytat svého králíka.. Ano, ano, Milan K. startoval z koridoru D a tak jsem se za ním opět hnal s vidinou, že ho třeba dohoním a pak poběžíme spolu. Na 1.5 km předbíhám Evžena s nízko letící Sárou, na třetím vodiče na 3:30, na 6 zdravím pana profesora Pirka, pak už jsem se snad dostal tam, kde jsem chtěl být, lidí drobet ubylo, ale králík nikde ;) a já začal přemýšlet, co dál.

Na jedné z občerstvovacích stanic jsem se pokusil sníst pár hrozinek. Reakce těla byla tak silná, až mě to samotného překvapilo, tedy nejen žaludku:), ale dvě hrozinky jsem následkem křeče břicha vdechl, málem jsem se udusil, naštěstí první hrozinku jsem vykašlal po pár metrech a druhá vyšla nosem po necelém km:). Bral jsem to teda -- jak jinak:) -- jako znamení, že zůstanu na vodě, budu šetřit síly, procházet občerstvením a aspoň pravidelně pít vodu.

V tu chvíli mi došlo, že vlastně něco takového (tedy ne přesně tohle) jsem si vlastně přál a upnul jsem se na zbytek svých přání, které byly naprosto jasné.. Nenechat se ničím zlomit, nedat "to" na sobě znát:), užít si atmosféru závodu, zkusit uběhnout osobák a získat "hezký čas" :)... Když už jsem na ta čísla tak zatížený.

Jako pocitový běžec tentokrát vynechám podrobnosti, ale byl to silný zážitek, díky lidem kolem trati za povzbuzování,

Luboš na cca 37-38 km byl rovnocenný energetické tyčince..

Prostě, v cíli jsem zase měl plnou náruč radosti, celkový čas je nejen osobák, ale je opět z kategorie krásných času:

3:11:23

myslím, že 11 v prostředku patří Lubošovi právem za jeho skvěle povzbuzení v závěru.

Doprčic, zase nevím, komu, nevím jak, ale musím zase poděkovat.. DĚKUJU, DĚKUJU!!!

Díky bohu, díky běhu, díky všemu!

Ať příjemné pocity v nás zůstanou co nejdéle! 12:)

PS. Králíka jsem někde musel předběhnout, a ani jeden jsme se toho nevšimli:). Přiběhl do cíle malý okamžik za mnou.:)

Právě teď...právě teď .. se mám skvěle! [PIMu zdar!]

Četl jsem teď několik článků o tom, že patříme mezi největší fňukny a jeden z nejnešťastnějších národů na světě, prý nedokážeme být šťastní:). Při měření spokojenosti a štěstí jsme na samém chvostě zeměkoule (135.místo) Je to prý vidět už jen z toho, jak odpovídáme na otázku, jak se máš/máte? Většina lidí prý začne fňukat a stěžovat si..

Oproti tomu třeba severské národy, apod., které by měly mít možná i určitý důvod k tomu si naříkat, že jsou na tom hůř -- jsou přitom daleko šťastnější. Samozřejmě většina těchto článků a výzkumů je hodně nesmyslná,všichni víme, že leckdy je fakt těžké si udržet dobrou náladu a dělat to násilím přes nějaké ministerstva štěstí? To by mě omyli.:)

Ovšem zaujala mě jedna hláška... "Vědci" totiž zjistili, že to může být způsobeno okamžikem prožívání. Například Norové odpovídají na otázku "jak se máte?".. slovy.. "právě teď.. právě teď se mám skvěle!" :) moc neřeší věci, co byly a netrápí se tím, co přijde, takový budhistický přístup k prožívání toho konkrétního současného okamžiku. To mě zaujalo, protože to odráží do velké míry můj přístup, že by (utajené) severské kořeny? :)

A tak ani teď v týdnu před maratónem a blížící se Silvou žiju porád v hodně v přítomnosti.. vlastně se stále snažím si užívat ten současný okamžik, mít v sobě ten pocit svěžího rána, kdy běžím v údolí -- ta nejoddanější a nejvěrnější ženská se mi motá pod nohama a snaží se mě při zavazování tkaničky oblíznout:).. snad jenom s tím rozdílem, že já se snažím tyhle momenty v sobě uchovat na co nejdelší dobu. Jako své nejsilnější obranné kouzlo [stejně jako měl Harry Potter svého Patrona:)], proti všemu špatnému co se může objevit.

Nejsem žádný zavoďák, ale nadchla mě v tomto týdnu myšlenka ZZT (Zlatého Zátopkova Týdne) kdy se po 60 letech běží 5, 10 a 42.2 km na počest jeho tří zlatých medailí. Neběží se to v Helsinkách, ale ve Stromovce a tak mě to zaujalo, že i já jsem se přihlásil, abych přes propast času a výkonnosti mohl prožít ten pocit vítězství na těchto tratích. Bylo o tom/o něm napsáno tolik, že žádná moje slova nic nezmění, ale ten pocit, že jsem to běžel a přes tu vzdálenost 60 světelných let se toho dotýkal... ten stojí za to..

Mimochodem, jen tak pro zajímavost -- zhruba v této vzdálenosti se nachází ALDEBARAN, nejjasnější hvězda souhvězdí Býka, která je a byla vyhledávaná různými okultisty... a tak si říkám, že přihláška na podobnou akci -- v době vlády znamení Býka -- je hezká a symbolická..

Takže ZZT a PIMu zdar, ultra zvlášť! 12:)

PS. Budu se snažit moc v tomto týdnu nepobíhat, abych byl na PIM trochu odpočatý, ale nikdy nevím, kdy mě to "popadne":).

Když to miluješ, není co řešit...

Už si ani nevzpomínám kolikrát jsem četl od různých lidí na bjehej.com hlášky typu, že kvůli míň jak 10km nemá smysl se ani převlíkat, že běžci dlouhých tratí a praví ultra se na podobné tréninky dívají s despektem...:)

Tak holt nejsem ten nebo ta pravá ultra, protože druhá půlka tohoto týdne vypadala velmi nepřátelský nakloněna k běhání.. . Středa, čtvrtek i pátek vypadaly fakt jednoduše na odpis, na ručník do ringu:(. Ale my improvizátoři se nikdy nevzdáváme. Ve středu jsem se musel opatrně po šesté hodině vyplížit z domu a snažit se, aby Deri moc neštěkala (nadšením) a šli jsme spolu místo venčení rovnou běhat... Ale v takové chvíli se nedá se běžet nic moc delšího než tak 9km v Prokopáku, tedy nic moc pro člověka, který nesměle laškuje s ultra, že?:)

Nevím, ale rozhodně bych to vůbec neřešil. Všechno se totiž stává výrazně jednodušší, když máme rádi, to, co děláme.. Prostě když rád běhám (navíc s těmi, co mám rád), tak jsem šťastnej člověk, i když to třeba moc časově neladí, nebo se mi to vůbec nehodí. Přitom vznikla nová skvělá inovace..9km ranní běho-venčení, časově jen o 20-25 minut delší než ranní procházka, ale stihli jsme vše podstatné.. počůrat, co mělo být počůrané, očuchat, co stalo za očuchaní, proběhnout se, vytrousit bobky (Deri), posbírat bobky (já), ...prostě idyla:). Asi to zkusím dělat co nejčastěji.. a pak že časové stresy vedou ke špatným rozhodnutím, to nechápu..;)

Zrovna jsem si říkal, že prožívám šťastné období ( ono je potřeba si to pořád uvědomovat, nerouhat se!!!) a mudroval jsem, jestli se věci kolem postupně mění.. Ale houbec! :) Šťastné období sice bezesporu prožívám-ťuk-ťuk, ale věci jsou pořád hodně stejné, jakobych prožíval dejavu, jako při chybě v matrixu:).Hned vysvětlím na příkladech...

V pondělí odpoledne zažívám opět kaskadérské vystoupení, když v myší díře pod Vyšehradem zezadu cyklista, zepředu cyklista, skřípění brzd a já rychle vyskočím na lem chodníku se zábradlím a oni se sťuknou. Povídám potěšeně, "to bylo o chlup!" :)... ten jeden říká, co to melu, jaký o chlup vždyť jsou v sobě... ten druhej se anglicky se ptá "what?" a tak seskakuju a říkám i druhé straně.. "close shave", bylo to o vlásek.. Tedy z mé strany.. Že tady vy jezdíte jako blázni je šílený, ale lhal bych, kdybych neřekl, že mám radost, že já jsem uskočil a vy jste se sťukli..:) a hned v rámci možností překládám nadávky na jedné straně do angličtiny a na druhé do češtiny, běžím pryč a s klidem v duši je nechám pokračovat v mezikulturní komunikaci...

A jak běžím do kopce, říkám si, aha ... tak kaskadérem už jsem byl mnohokrát... to znám:). Horko -- zase mě nějak voda minula:) -- tak vzpomínám na Stína, jak běhá svoje ultra na hranicích možností a hned si to dupu naprosto spokojeně nahoru Prokopákem. Ve stínu stromů pookřeju a když vidím rekreační cyklisty před sebou v kopci, tak si řeknu, jjo, zkusím je.. a při předbíhání se na mě ten jeden koukne, ... pozná mě... a suše konstatuje.. "zase z práce? co? plnej energie... člověče, vy tam ty práci moc neubližujete, celej den se těšíte a šetříte síly až poběžíte domů..." :). Na to se nedá říci než, že je to pravda, protože běh je králem dne! A historie se neustále v různých nuancích opakuje a to je určitě fajn... Už i cyklisti si mě pamatujou.. a to jsem nestihl ani říci svoji motivační větu.. "Tak co, dáme ten kopec spolu ve velkým stylu? :)

Ale co, všichni víme, že když ... miluješ, tak .. není co řešit!!!:).

Běhu zdar!! a podle Běžícího Stínu plaše dodávám.. ultra zvlášť!!!

12:)

Díky běhu!!

Dobří kamarádi a dobří známí mi často říkají, že bych měl opustit pozici lamy a "upgradovat" svůj běžecký statut:). Že už vůbec nejsem lama, že to že sebe jen dělám:),... někteří mi bláhově dokonce napsali o radu.. No a taky se následně pravda ukázala v celé své nahotě...:)

Maličko odbočím - V téhle chvíli si musím připomenout hlubokou životní zkušenost moji babičky, která nám tradičně připomínala, že my -- naše rodina-- jsme (jako sedláci) věcem moc nerozuměli, ale že se nám většinou všechno na poli všechno vedlo a dařilo.. Prostě čím větší trouba, tím větší brambory...:) a ještě dodávala, ale ať nikomu neradíme, že ten, komu jsme kdy poradili, ten určitě zabloudil a kdo ví, jestli není ještě na cestě:). Měla hlubokou pravdu, znovu musím souhlasit...

Samozřejmě, že nějaký čas běhám, pár tisíc km jsem už uběhl a tak určitě už i pár rozumných zásad dodržuju, snažím se vždy poctivě, různorodě, střídat boty, usilí, délku, atd. ale vím že mé zkušenosti, jsou toliko moje:), že většina věcí, které dělám, fungují asi jenom na mě a používat je na jiné lidi může být nebezpečné. V poslední době chudák April trpí s kolenem:), ll s nohama a těm jsem taky "poradil"...

Ano, je na čase změnit drobet status, a to z lamy na troubu, možná se přidržím toho (hloupého) Honzy nebo (zmateného) Janka ... se zásadou proboha neradit a nekomentovat, neříkat, co bys dělal ty! :) :)

Jak jsem teď měl rodinné oslavy, tak mě na nich moc potěšila jedna rodinná historka. Den před tím, než jsem se narodil, šla moje maminka pěšky ze své rodné vesnice až do města, kde bydleli.. no asi 12-15km. O půlnoci se vzbudila a vyrazila pěšky (jak jinak) do porodnice vzdálené asi 2km? ... Prý, když vyprávěla o svém večerním a nočním putování na pokoji po porodu, tak to starý porodník zkušeně komentoval se slovy... "jjo, tomu chlapci nikdy nebude pro km daleko" :)... Moc mě to potěšilo a zatím to vždy byla pravda a tak snad mi to vydrží co nejdéle:).

A tady si dovolím porušit svoji zásadu neradit, protože je to "neškodná" rada a já ji praktikuju pořád a sem určitě patří... Musím poděkovat, za to všechno.. Nevím sice komu, ale musím.. Za to, že můžu běhat, jak jsem si poslední den, běh, km.. užil, jak je to skvělý.. Pochválit se a poděkovat. Toho poděkování není samozřejmě nikdy dost..

A tak díky, díky! Díky bohu, díky běhu, díky všemu:)...

Ať nám to hezky, radostně a co nejdéle běhá. 12:)

Sedlák a běh, aneb krize je stav mysli (!)

Věřím, že tenhle týden jsem se snad dal "endorfinově" do pořádku, vždycky, když se zadaří, tak jsou nálada a pocity tak nahoře, že návrat do normálu a vnímání standardních věcí může na mě působit špatně, až negativně... Jako prudké vystřízlivění po skvělém večírku:). V tu chvíli si znova uvědomuju, že krize je z velké části stav mysli... Vždyť je mi opravdu dobře/skvěle, nic mi nechybí, všechno se daří (zaplaťpánbu a hned to zaťukávám)... prostě už bych to měl i já lama vědět, že po tak skvělém zážitku na Brdské, se mi mohou zdát ty všední dny moc všední, ... to kyselo moc kyselý a ten bramborák moc bramborovej:).

[Je zajímavý, že já musím řešit vztah běhání a okolí jako reakci na rady, doporučení apod., kterých se mi zvenku dostává na můj vkus až moc štědře:). A protože jsem lama -- díky Leono za skvělou figurku - tak se musím sám sebe znovu ubezpečovat, že svůj postup nechci a nebudu nijak měnit.:)]

A protože jinak to neumím, tak jsem se zase rychle vrátil ke své jistotě, k běhání do práce a z práce, jako k jediné kotvě, pevnému středu mého všehomíra. Některé spřátelené blogy mají pevný tréninkový řád, včetně způsobu tréninku a tak jsem si aspoň trochu modifikoval to svoje pobíhání... Začal jsem v pondělí zařazovat cestou do práce odbočku na jeden celkem pěknej kopec.. ulice v Prokopském údolí se jmenuje Na Placích:).. z ulice V Dalejích míří cca 900m do kopce a dělá převýšení asi 150m. Vyběhnu nahoru, seběhnu dolů a zase se napojím na trasu do práce, která se tím dostává na cca 17km a získává zajímavější výškový profil:)... třeba to postupně dám po cestě do práce i vícekrát:).Ale jak mě správně upozornil BS, neměl bych to s těmi km přehánět. [NEBUDU! Ale zese ten čas, kdy běhám patří jen a jen mě, maximálně Deri:)]

No nic, až mě dostalo, jak jsem ten kopec nahoru vyběhl light and easy:).. Pak jsem sice v práci čekal, že dvojsměrka zpět bude náročná -- po prosezené pracovní době, bohužel díky zmatkům jsem moc nepil, v krámě, kde jsem si chtěl koupit vodu měli zavřeno..:), ale i bez toho nakonec cesta zpět byla light and easy:), i ve slušným čase.. Jako obyčejný pěšák, jsem myslel na ty, co nám ukazují, jak se má bojovat s myslí:)...

Prostě mě ty dlouhé běhy lákají... Konkrétně (po právu oslavovaný) Stín mě už dávno získal pro ultra. Fakt nevím, jaký to bude při mém křtu na Silvě, ale to nevadí. To brzo zjistím:)... Pocitově jsem asi divnej, ještě jsem nedospěl na "ultra":)... Protože i když vím, že na trati budou a přijdou krize, přesto se jim snažím dopředu bránit a předcházet jim extra naběhanými km. Což je určitě pitomost, jako kdyby si člověk proti zemětřesení otevíral deštník:). Když ale nad tím víc přemýšlím, tak mě při "krizičkách" :) zatím moc pomáhalo myslet na to, jak jsem byl předtím poctivej, jak jsem nezkrátil, neodbočil, nezpomalil.. Na ty relativní hromady km, mráz, déšť, slunce, mlhavý rána, únavu z práce a přesto běh s určitou lehkostí...na ty skvělý pocity i občasný boj:).

To moje "hrdinství":) o které se dlouhodobě pokouším je takové selsky prosté, takové každodenní, určitě ušmudlané, upracované, ale já to jinak neumím. To je asi rozdíl, jak bojuje sedlák a rytíř. :) Sedlák, ten se každý den stará o svá zvířata a pole.. zato rytíř ten se umí povznést nad ten denní shon, nadchnout lidí kolem, zavelet do boje a dát do něj všechno. Musím na to myslet... Proto si před Silvou určitě znova začtu v bojích nejmenovaného kamaráda:), budu se zaklínat jeho pocity spolu s mým úsilím.:)

Jjo, jak jsem poprvé běžel do toho kopečka, tak mě hned na začátku předjel cyklista, ale držel jsem se celou cestu s ním, i když se snažil:). Nechtěl jsem ho předbíhat, jen jsem si držel malou krátkou distanci a on se několikrát úzkostlivě ohlédl. Usmíval jsem se. Ve slunci běžel vedle mě (můj) stín a těžce jsme si to užívali.. Ten cyklista nakonec jistě taky, vždyť byl na vrcholku o pár metrů dřív...:)

Tak já už končím -- spěchám obdělat pole, obstarat zvířata..:), teda prostě po selsku (na)běhat a užívat si to... 12:)

PS. Ta ranni duha ze středečního rána stála za to..vůbec středa byla taková správně střelená. Svět je malý a o náhody tu není nouze.. při zpáteční cestě domů se kochám na nábřeží a předjíždí mě Nikie... Chvili jedeme-běžíme spolu a ona hned komentuje, jak jí to pěkně sviští na Zbraslav, tedy zrovna když s ní něběží taková lemra:). Žádná úcta ke stáří, to mě potěšilo..:)

Nevšímáme si ... běžíme.. :)

Jeden z prvních a nejdůležitějších povelů, které jsem Deri učil byl "nevšímáme si",.., "běžíme"... Aby věděla, že si nemá všímat psů, kteří jsou okolo a doráží na ní, a prostě jen tak běžela dál. Ten povel je strašně užitečný, protože nejen že na nás často skáčou různí pejskové ze všech stran, ale i já často dostávám taková ta pošťouchnutí, která mě taky na chvíli vyhodí z konceptu:)...V tomto týdnu jsem nezávislé od dvou svých známých dostal stejnou radu a poučení, že brzo budu litovat toho úsilí, které tomu svému běhání věnuju, že bych měl místo toho dělat něco užitečnějšího nebo příjemnějšího..

Nevím, kde se v nich bere ta jistota:), ale mně je moje běhání a pobíhání příjemné. Samozřejmě, teď prožívám zase takové "křehké období":), kdy znova začíná moje každodenní úsilí, kdy (já v to hodně věřím) se vlastně láme budoucnost, včetně pocitů a třeba i výsledného času .. Období, které je pro nás pobíhače tak důležité -- v klidu nasbírat km a sebedůvěru, protože jarní závody jsou už za námi, 1/2M i Brdská mizí v propadlišti dějin, časy už jsou dávno zapomenuty... Naštěstí dobré pocity tu jsou pořád maličko přítomné... Prostě zase je potřeba začít od začátku, s tím, že PIM už je vlastně za dveřmi:)...A tak si sám zavelím, stejně jako volám na Deri a říkám teď sám sobě.. "nevšímáme si",.., "běžíme"... Nemá totiž vůbec smysl se s tím zabývat, co si kdo myslí, jak bych měl nebo neměl běhat, případně, že co bych si měl nebo neměl si psát:).

Měl jsem v týdnu hezky zážitek s jedním známým veterinářem... koukal na Deri a říkal, no hrubosrstej JRT, fenka taková drobnější, ale jak má silně vyvinuté prsní svaly, taková mohutná hruď.... to je s něčím křížený, ne? Povídám, kdepak, to má holka od toho, jak s ní pravidelně běhám.. Na to on povídá, to byste musel s ní běhat...10km (!), aby to na ní bylo vidět... Tak jsem přiznal, že ona běhá tak kolen 15-16, uběhne i 20:) :). Ten jeho pohled, to mě silné pobavilo.

Skončil mi první týden po Stezce. Po těch vlnách a záplavě endorfinů, jsem byl pochopitelně nějak v útlumu, možná proto mě zaskočily ty rady o tom, že bych rozhodně neměl věnovat svému pobíhání takové úsilí:). Ale udržel jsem postupný návrat k plnému běhání a vlastně jsem běhal méně, ale každý den..Teď (v sobotu) večer koukám na záznamy a vidím 93km, což na tu bídu a vnitřní boje není vůbec, ale vůbec špatný!!! Odvolávám, co jsem odvolal a slibuju, co jsem slíbil! Je potřeba si uvědomit, že se mi vlastně skvěle daří!!! :)

Běžící Stín, jako by to všechno vytušil, mi uprostřed týdne poslal silnou motivační hlášku: "Just do what you love, even at the times you don't love it."Budu na to pořád myslet, asi v dalších dnech to bude ještě víc potřeba... a nevšímám si a prostě běžím..:)

Tak ať nám to běží!!! 12:)

PS. Jestli sem zabloudíte, ještě dneska večer, tak nezapomeňte prosím fandit Stínovi a poslat mu aspoň trochu pozitivní energie přes oceán. Řekl bych, že ji na ZG bude sakra potřebovat.

Potřetí a nejlépe- aneb šedivou labuť jsem minul...

... a vzal si z toho hejna tu úplně nejčernější:). Cítil jsem, že jsem absolutně v pohodě, nebylo nač se vymlouvat, trenér i moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko mi dali jasné pokyny... Bež rychle, ať jsi brzo doma! :)

Nějak jsem v skrytu duše doufal, že navzdory chybějícím běhům nad 30km, přeci jen pracovní dvojsměrky odhalí moji skrytou sílu:) a že se proti loňsku zlepším [4:58], říkal jsem si, že bych se mohl zlepšit i proti úplně prvnímu roku, kdy jsem to běžel nejrychleji [4:41], dokonce jsem si myslel na tmavé šedivou labuť, sedící na 4:32:). Ale oprávněně jsem se bál, že je moc černá...

Ale postupně, musím si to zaznamenat, dokud moje pocity jsou čerstvé a nepřekryté ničím jiným. Už předchozí den byl takový tradičně zmatečný, já se snažil ještě sázet, kopat, přesazovat a sít na zahrádce, přivezl si kůru a obrubníky, za chvíli je půjdu zakopat:), nějak jsem si vůbec nepřipouštěl, že další den je závod.. Jen jsem proti plánu jedl večer jako nezavřený:) a plánoval jít brzo spát, abych si odpočinul. Jenže jeden kamarád šel (podle všeho) pařit a dal si do kapsy svůj telefon, kde patrně bylo poslední volané číslo moje.. Dokážete si představit, že mi co chvíli (nechtěně) volal, já mu (marně) volal zpět, posílal SMS.. naštěstí lehce před půlnoci buď odpadl, nebo si nakonec přečetl můj vzkaz a já v klidu usnul čekajíc na zvonění budíku.:)

Ráno jsem vypadl na poslední chvíli, jako Popelka z plesu a od té chvíle jsem měl pocit, že se číselně daří, neboť krásná čísla se snášela kolem jako hustá sněhová vánice... Odjezd: 6:32 (6:3=2), pro znalce 6C, průjezd kolem starého bytu 6:42 (dvojková postupka), výjezd z Radlické 6:54. Za pár minut se ujímá vlády 7, venku 7C, v 7:07 mě předjíždí auto s dalšími běžci a bliká a troubí (jsem v běžeckém), 7:17 jsem na parkovišti, 7:27 zaregistrován.

Tady je potřeba doplnit vsuvku, aby bylo vidět, míru mého těšení, která byla opět na stupnici 12(!). U registrace jsem dostal tričko, vyzvedl si loňský diplom, dál si jej do tašky, kterou jsem tam následně nechal:)! V 7:37 svlékám dlouhé kalhoty a opouštím parkoviště, jdu se maličko, ale opravdu maličko stínově:) proběhnout, abych zapadl do atmosféry Euro Cupu, kde každý závodí... Ejhle v 7:47 potkávám "bratrance" Martina, chvíli se bavíme, snažím se ho přesvědčit, abychom letos běželi jako blázni, ovšem Martin je po nemoci, ještě včera měl horečku a tak, protože letos ani nemáme čísla za sebou, tak to beru jako znamení, že bych měl běžet sám a někoho si na trati najít:). V 7:57 pietně ještě spolu močíme u tradičního keře a pak už jdeme na start, kde se ujímá vlády číslo 8, ovšem bylo mi jasné, že 7 bude mít silné slovo v celkovém času:).

V 8:00:00 startujeme a řádově v 8:00:08 mi můj skvělý GPS na mobilu hlásí, že mám za sebou 22km v neuvěřitelném čase, který fyzikálně aspiruje na raketové rychlosti. A tak jsem pochopil, že jediným průvodcem na trati budou moje pocity a případní spoluběžci, které potkám.

Protože už trasu znám, tak jsem vyrazil jak nedočkavé kůzlátko, teda spíš jako natěšenej kozel.. běžím .. no směrem k Řiťce:).. osmělím se a jednoho spoluběžce se zeptám, jak to běží, jestli můžu chvíli běžet s ním.. Povídá no teď je to rozběhnutý tak na celkový 4:08, v kopcích udržíme a pak třeba.. :) Tak jsem si řekl, třeba s ním chvíli poběžím, Dan Orálek zatím ještě na dohled [dlouhá rovina a dobrá viditelnost] :), nohy v pořádku, tož uvidíme.. U prvního velkého kopce (já koroptvička) jsem musel zastavit u stromku a tak jsem prvního rychlíka ztratil... pak jsem potkal jiného a říkám si, je to náhoda? Borec, dobrý běžec se kterým jsem sdílel pokoj loni na Silvě a který ji dal v pohodě pod 8 hodin. Tak jsem se hned zase zeptal, jestli můžu běžet vedle a povídat si s ním... Tedy mluvil jsem hlavně já, protože on je evidentně profík, radil, abych šetřil dech (zkušeně), ovšem vydržel jsem s ním i výběh na Stožec (25km) přitom 2x stromeček:) a na občerstvovačkách piju a jím, zatímco ti správní tvrďáci si vezmou nějaký gel, vodičku, kopnou do sebe vodu, případně nalejou do čutory a běží.. takže mi na stanici u 25 km utekl asi na 150-200m a už mě netěšilo se zase skřípnout, abych ho doběhl.. Nebo už jsem na to neměl?:)

A tak jsem běžel různě a konverzoval s Němci, nakonec s jedním jsme běželi spolu posledních asi 15km a měli i naprosto identický doběh. Nemám opravdu slova pro pocity.. skvělý, jedinečný..

Kousek před cílem byl rybník, mám vlčí mlhu? Vidím uprostřed hejno tmavých labutí... V ruce jsem držel ještě zbytek chleba od poslední zastávky a tak jsem jim ho hodil. Připlavala ta úplně nejčernější že všech, tmavá jako noc a přinesla mi čas, který je z říše snů, opět postupka v obou částech, 7 i 8 zastoupeny, tak jak to má být. ... 4:17:28...

Přikládám doběhovou fotku a vítáni s trenérem:)... Nejdřív mě pochválila a celého oblízala a pak hned, jestli nepůjdeme běhat:). Nakonec jsme se dohodli -- "léčivý běh" bude zítra, dnes zahradničení a procházka..

Tak ať se nám všem ty hodně černé labutě zjevují často. Ať nám to radostně běhá.. 12:)

Zdání klame - aneb lama trenérem? :)

Většinou si pejskaři dělají legraci, že se pes a pán se po nějaké době začnou podobat jeden druhému, jako by byli z jednoho vrhu:) -- tedy, ať už fyzickým vzhledem, nebo i povahovými vlastnostmi. Asi něco na tom bude, protože Deri a já už teď máme spoustu věci společných.

Především, že zdání klame. Ani jeden z nás nevypadá na zarputilého pobíhače, který je trati ochoten vypustit duši, ale přitom je rozhodnutý si to děsně užívat:). Oba máme krátký nožičky a tak s nima o to rychleji musíme kmitat, při pobíhání jsme takoví zmatení, ale šíleně šťastní, když nakonec doběhneme domů k té svoji misce:). To se to potom -- tedy jen na chvíli a tajně -- krásně lenoší:).

Prostě, řada mých tradičních víkendových dlouhých běhů v posledním měsíci vzala za své, tedy změnila se. Už jsem se delší čas nedostal mimo velký okruh Prokopského údolí a trochu mi to chybí:) ale jen trochu.. [Ostatně hned po Brdské to určitě napravím!] samozřejmě mám svého "běhacího"pejska a tak je potřeba s ní být aby netrpěla:).

Představte si.. Já lama jsem se pasoval na trenéra:), vedu Deri tréninkový deník, píšu si její km, přemýšlím, o struktuře tratě, způsobu běhu..:).. ale hlavně abychom co nejvíc běhali spolu. No, někdy si říkám, neměl bych tě radši nechat doma? Pak se kouknu na ten její pohled a Julia Roberts a všechny hrdinky romantických komedií se mohou jít schovat.. Pohled té moji "běhající veverky" je takovou směsicí lásky a obdivu, že jako každý normální chlap kapituluju a jdu za -- tedy se -- svou životní psí láskou .. běhat.:)

Postupně se naše trasy v údolí prodloužily z 8 na 10, pak na 14.. 16.. no a tento víkend holka uběhla úctyhodných 20.7.. Měl jsem sice takové pokušení to protáhnout na 1/2M, ale říkal jsem jí, no běžíš sice statečně, ale seš moje.. já se taky držím do posledních sil statečně:).. a tak jsme radši zatočili domů.. Deri rychle vypila snad další hektolitr vody a pak jako správný ultra to hned vyvrhla:).. oklepala se a pak už byla OK. Stín by to jistě nějak trefně okomentoval, já jen vnímám, že je to skutečně můj pes, moje Derivace, budoucí ultra veverka:). No musím ale teď trochu umírnit dávky:), držet 20km jako maximum. Jedna věc mi ale včera došla. Já si celou dobu naivně myslel, že jsem JÁ trenér a trénuju svého psa. Zdání klame! Já jsem přeci lama, ONA je trenér a trénuje mě!:)

Přede mnou je první skutečný kontrolní bod. Tuto sobotu se běží Brdská stezka (50km) a tak se do té směsice nadšení a plánování zase trochu pochybovačně ptám... jsem na ní dobře připraven? Vždyť těch dlouhých běhu jsem tolik zase nedal.. Běhal jsem spíš tak nějak do práce s práce a s Deri a hlavně pro radost. Někdy to bylo rychlejší, ale většinou -- jak by řekli odborníci -- takové jalové:)...

Ale to by nebylo fér. Zavřu oči a vidím tu šílenou radost svoji Deri, když spolu běháme (teď už na volno!) v údolí, jak se mnou ráda vybíhá dlouhý stráně, na "občerstvovačkách" se ráchá v potocích a pak zase rychle spěchá zpátky na trať.. Vidím tu řadu km do práce a z práce, a jak se mi často nechtělo:), a jak jsem někdy musel na zpáteční cestě zabojovat s myslí:)..

Prostě nevím, jak Brdská v sobotu dopadne, ale nemohl jsem udělat víc, určitě si to užiju až na kost:), budu se snažit běžet co to půjde. Budu se snažit nezklamat svého trenéra a parťáka. Neboj Deri, poběžím, jako bychom byli spolu, a hned v neděli si to spolu vynahradíme!:)

Cítím se skvěle, není se na co vymlouvat. Držte mi palce, třeba se podaří i něco, co bude pod magickým časem 4:44, láká mě tmavě šedivá labuť co sedí na 4:32. :).. Ale možná je moc černá:). Tak jako tak, Brdské zdar!

Díky trenére! Jdu do toho!! 12:)

Běh je králem dne...

Běh je králem dne, často tím jediným pořádným, co za celý den uděláš......, nádherná věta, kterou jsem si tento týden přečetl v Respektu ve článku o Ivaně Pilařové, kterou taky obdivuju pro její přístup k běhání.. (celé zde). Upřímně, jsou dny u nás v práci, kdy tato věta platí naprosto bez výhrad!

Po 1/2M tradičně --po těch všech radostech ze skvělého času a překonání sama sebe -- zase přichází začátek té každodennosti a to s sebou nese i potřebu dobré motivace:). Protože nevěřím na náhody, tak vím, že mě ten článek našel naprosto cíleně.. I když jsem hned v neděli šel běhat, a od pondělí do středy jsem běhal každý den.. přeci jen to bylo že začátku drobet bojovné a ustrašené...:). Zase jsem si říkal, jestli běhám dobře, že prostě jen tak běhám? Takové ty pochybnosti, za týden Brdská 50, pak maratón a Silva... jestli bych neměl něco dělat jinak? Jen jsem na to pomyslel, tak jsem to zavrhnul. Jinak to neumím a určitě by mě to jinak nebavilo:).

A pak čtu v jejím článku..: "Kdyby měla žáky, řekla by jim, ať běhá jen ten, koho to baví, nevymlouvá se na počasí a moc nezastavuje. Ona, když už opravdu nemůže, se soustředí na to, aby dávala levou nohu před pravou, chvíli si počítá kroky nebo vzpomíná, kdy jí bylo hůř a takových chvil je prý vždycky dost..." :) To mě uklidnilo a naplnilo štěstím a pohodou. Protože, já rád běhám, mě to fakt baví, na počasí a skoro na nic se nevymlouvám a taky se nesnažím moc zastavovat:). Soudím, že jsem na dobré cestě, kde je potřeba vytrvat.

A abych udělal i něco pro ostatní, něco co mě silně, fakt silně motivuje je příběh velkého Gordyho A., který založil tradici Western States (100 mil ultra trail). Z toho filmu jsem si pár jeho vstupů vyříznul, pro nemluvící anglicky udělal orientační titulky a dal na you tube.. když někdy pod vlivem okolí, podmínek.. pochybuju, stačí se kouknout třeba na tyhle dvě minuty filmu.

Ať nám to hezky a radostně běhá, protože...Běh je králem dne...!!!!!

12:)

PS. Pokud potřebujete, zapněte titulky..jsou separatně:) abych nerušil anglicky mluvící.

Není přání jako přání.:).. za koleno ale fakt děkuji! :)

Minulou neděli večer věci vypadaly dost pokrouceně, nechci říct mizerně, to by bylo silný slovo, ale že bych z toho byl nějak odvázanej, to tedy ne..

Rozseklý koleno, oteklý...vypadalo, že mi začíná růst na koleni další hlava, před sebou zkrácený týden, na konci náročnější služebka a v sobotu 1/2M, kde jsem chtěl běžet že všech sil, abych zkusil podlézt magickou hranici 90minut. S tou "pučící" nádherou na koleně to nevypadalo, že vůbec poběžím. Ale věřit je třeba, věřit..

Postupně jsem v úterý rozběhal koleno, začalo následně splaskávat:), ve středu už jsem běžel do práce a to mě naladilo, že 1/2M budu moci běžet i snad trochu normální rychlostí. V práci a v neběžeckém okolí jsem si sice den před tím vyslechl, že jsem dolétal, doběhal.. že mi to sice nepřejí, ale že se to dalo čekat..:), o to víc mě to naladilo..

Na druhé straně mě kamarádi utěšovali [DÍK] a tradičně jedna z nejlepších hlášek vypadla z Běžího Stínu...v podstatě řekl, že mi to koleno přeje:). Brzo se to určitě uzdraví, postavil jsem se k tomu prý správně a že mi to dá hodně síly a zážitků, který bych při úplně pohodovým tréningu nikdy nepoznal. ...:)

Děsivý i když tradičně moudrý slova, fakt je to, že jsem přicházel dneska ke startu a koukal na vítr, počasí a poslouchal lidi kolem, co předpovídali déšť a padající trakaře a říkali, "na osobáky zapomeňte pánové, dnes je mohou zaběhnout jen ti, co běhaj houbec...":) Tak to mě všechno uklidnilo a ještě, než jsme vyběhli, jsem si musel říci, že dneska jsem výborně připraven. Všechna ta zdánlivá protivenství jsou jen zdánlivá a dávají nám vlastně šanci se s tím poprat a být o to spokojenější, ať už je výsledek jakýkoliv.

A protože jsem byl hodný, protože jsem se snažil, co to šlo, jen ten reverse-split se mi nepodařilo udělat.. Ten protivítr v pobřežní v Karlíně byl o pár vteřin silnější než já, ale aspoň vím, že rezervy existují:). Čas tradičně krásný i číselně, o to víc potěší..01:28:37

Znáte ten dětský vtípek? ... Kolik je hodin? 10:10. Děkuju, děkuju! :)

Můj čas má mimochodem číselný součet minut i vteřin roven deseti, tedy 10:10.. Co říct jinýho než děkuju, děkuju! 12:)

PS. Jen teď zase to normální pohodový běhaní, jo? :) Adrenalin necháme Stínovi, žádný opičení!
PPS. Přidal jsem si cílovou fotku od Ivy, respektive jejího pohotového manžela. Dík. Jak mě správně upozornila za povšimnutí stojí barevný soulad kolene, ponožek a bot.

Prů(se)/(mě)r - aneb tak jste se mrchy dočkali:)

Už to bude tři roky, co poslouchám v práci a různé kolem hlášky, že mě to běhání zničí, že budu kulhat a pod. A teď se ty mrchy dočkali:). V pondělí jsem přišel do práce s rozbitým kolenem, kulhajíc s bolestivými ksichty a dokonce jsem použil výtah! .. To nikdy nedělám..:) ... no vyslechl jsem si o sportu a invaliditě, že mi vždycky říkali.. fakt jsem myslel, že je zabiju! Přitom s tím žádnej můj sport nemá co dělat, .. to ale postupně..

V neděli jsme pobíhali po údolí nejdřív ve třech, Deri měla ještě nejmenovaného rodinného spojence:), ale po 9km jsme zase byli spolu sami a běželi v údolí co to dá:).. Po 15km se šťastně špinaví vracíme zpět, když v parku máme (tedy já) kolizi s velikou dogou, která bez vodítka (!) pobíhala volně po parku a srazila mě na zem. Co budu povídat, v jedné chvíli si člověk šťastně běží, v další už letí po hubě (nečekaně) , v jedné ruce vodítko, v druhé iPhone a snaží se minimalizovat dopad, tedy hlavně nespadnout na toho svýho malýho spoluběžce, protože to by mohlo být její poslední..

Takže o pár vteřin později mám pěkně rozseklý koleno [manželka to suše komentovala, že ta hlubší rána by i dva menší stehy snesla:)], krve.. iPhone na odpis, elasťáky pod kolena jsou bojově roztržený.. Myslel jsem že tu starší ženskou roztrhnu. Pes ji neposlouchá, skáče na lidí, ona ho má na volno, já si rozbiju koleno, zničím telefon .. a ona se ani neomluví, jen hloupě blekotá, že on je hodnej, nic nedělá.. Udržel jsem se a jen jednou řekl sprostý slovo! Povídám, dopr..., vidíte, jak se to stalo, já, já mám rozsekly koleno, telefon na hadry.. a vy melete takovýhle hlouposti? Omluvit byste se měla, přetáhnout něčím toho psa, aby si pamatoval, že to nemá dělat a hlavně už ho nikdy nepouštět na volno, když jsou kolem lidi a on neposlouchá.. No a pak jsem se ovládnul, pohladil hodnou Deri, sebral rozbitej iPhone a kulhavým během to zahnul domů.. :)

Pondělní potupa v práci ale stála za to:)... Poslouchat o tom, že se to dalo čekat při mých naběhaných km, ale udržel jsem dekórum a na vtípky typu, tak už nám doběhal, sokolík.. nic jsem neříkal, ani na to, že PIM se poběží letos beze mě.. Aby se ty mrchy nepřepočítali.. ovšem nebude to úplně jednoduchý.. Ale přes tu bolest cítím sílu, aspoň vnitřně ji cítím:). Chuť se s tím drobet víc porvat.

Když jsem to ještě za tepla vyslepičil Stínoví, tak mě hned naladil slovy: "...Možná jsme pomalí, staří a nemáme talent, ale když se pro něco nadchnem, tak jsme nezastavitelní, protože máme charakter. A vo tom to je ;) ". Večer jsem strhal mokvající obvazy, počkal, až zřítelnice mých očí usne, pořádně zasypal zásypem a usušil fénem:), ať má rána šanci se zatáhnout, ne?

Do rána spím na různé na boku, ale v úterý doura zmizela:), sice mi koleno oteklo, asi se i drobet zapálilo, moc nemůžu chodit, ale myslím, že lepší než v neděli.. ale přijel jsem domů z práce, vzal kraťasy, kouknul na tu malou dětskou hlavu, co se mi vylíhla na pravým kolenu, vzal Deri a spoluběžce a vyrazil do údolí.. Pro toho, kdo to nezná, vytloukání klínu klínem, aneb léčivý běh, je asi stejná věc, jako když si alkoholik dá ráno otvírací pivo.. vše najednou funguje, může nejenom chodit, ale i běhat, koleno splasklo na polovinu.. no rekordy rozhodně nečekám, navíc čtvrtek a pátek služebně pryč, přijíždím zpět v noci před závodem.

Asi aby to nebylo moc jednoduchý:), to bych nebyl já, kdyby nebyly zmatky a komplikace.. Nicméně si myslím, že ten rozměr "statečného boje" a "nevzdáváni" je něco, co obdivuju od dětství na rytířských příbězích, co obdivuju u Běžícího Stínu, možná to, co mě tak přitahuje k dlouhým běhům..

Navíc, když už jsme blázni, tak má cenu držet ten prapor a držet ho hrdě a vysoko:). Musím si na závěr vypůjčit slova od BS, která mě fakt dostala, ale jsou moc hezká " .. a taky si nemysli, ty tvoje děti tě pořád sledujou. Sice si řeknou, že seš blázen, a možná tomu budou i chvíli věřit, ale ono časem, až budou v životě jen za sebe a začnou pořádně přemýšlet o těch kolem sebe, až jim život taky hodí nějakej ten klacek pod nohy, tak si vzpomenou na tátu ... a třeba asi řeknou, tak to já dám přeci taky ;))"

Držme si palce.. A tak, to dáme taky, ne? 12:)

Narozeninový běh

V minulých dnech jsem a vlastně skoro deset dní jsem byl pohlcen prací, povinnosti, i pitomostmi v práci:), že se zase radost, tolik potřebná dobrá vila, začala rozplývat a ztrácet v mlhách... Samozřejmě i kilometro-běžecký byl minulý týden byl slabší, sice pro přátelé čísel, magických 88km potěší, ale proti předcházejícímu hezkému 132.4 je to určitý úskok stranou, ale průměr nad 100 jsem ještě držel.:).

S tím oteplením přichází jasné zřetelná únava, ale to i přesto (nebo právě proto?), že každý km z těch dvou osmiček byl tvrdě vybojován a zasloužen, přesto si říkám, je potřeba vydržet.. Nejen kvůli Silve, ale kvůli sobě.. Postupně si uvědomuju, že moje posedlost pravidelným běháním není asi primárně vedená "strachem" z ultra vzdáleností. Samozřejmě je tu velká pokora, ale zároveň si začínám trochu víc věřit... Někdy ta dvojsměrka po náročném dni v práci v kombinaci s málo spánkem, není tolik o běhu. ale o morální síle:).. Když tak dupu vzhůru Prokopákem, cítím, že síly nějak ubývají a tak si říkám -- mohl ses taky troubo pořádně napít, mohl sis vzít s sebou kus čokolády..mohl jsi... mohl jsi jet metrem (!) :).. A tenhle moment mě dostane!!! Metrem? Copak jsem měkká hlava?:) .. A tak podobně myšlenky zaženu holí:) a běžím o hodně lehčeji vzhůru.. Po cestě potkávám a zdravím známé (=skalní) cyklisty.. Zrovna jsem jednoho míjel, když slézal z kola, zdravíme se a on hned říká... Ted jak je teplo, to se vyrojilo kolem hafo nadšenců, co:)? a pak spiklenecky dodal, ale my skalní, my víme svoje.. Ty km v mrazu se sakra pocitaj, aspoň 2x.. Potěšilo mě to.. Hned byl ten průměrný pohled veselejší:)

Ale tenhle týden ve čtvrtek to na mě nějak padlo. Pondělí a středa jsem sice držel poctivě dvojsmerky, ve čtvrtek jsem chtěl jen jedním směrem nebo večer jen tak do údolí, ale byl jsem z těch všech "bojů" o běhání tak unavený a otrávený, že jsem nakonec ani nešel běhat Pracoval dlouho do noci s vidinou, že snad odstraním i poslední zbytky restů a bude se mi lépe žít i pobíhat. Únava v pátek ráno se dala doslova krájet. V tom počátečním 3D stavu (down depressed, demotivated) mě blesklo hlavou, počkat? Nemá dneska Derivace narozeniny? Přece se nenecháme těmi okolnostmi "derivovat", že? Vzal jsem Deri na šňůru, oblékl si běžecké, do batůžku narval oblečení, věci pro deri.. no kromě stanu a vařiče jsem měl s sebou snad úplně všechno:) a vyrazil na svoji trasu -- do práce, ale se psem:). Jak jsem vyběhl, tak jsem si říkal, no magor, magor.. Jako v tom židovským vtipu. Když má člověk pocit, že má malý byt, tak je nejlépe do něj nastěhovat pár příbuzných, kozu, psa a kočku. Pak už se to opravdu nedá snášet, ale když následně prodáte psa, kočku, kozu a příbuzní odjedou, tak ten být je najednou velmi prostorný:).

Běželi jsme sice po silnicích, ale snažil jsem se kopírovat trochu vedlejší stezky, abychom si užili potoky a vodu, prohnali pár kachen.. Vždyť má Deri narozeniny, tak ať si to holka užije:). Do práce přes všechny zastávky a "občerstvovačky" dobíháme se skvělou průměrkou 5:21 a že je to 15.5km. Dávám sprchu, Deri je taková cudná dívčina a nechá mě se mýt samotného a moje výzvy ke společně sprše plaše odmítá:). Vychovaně na hoďku usíná, já pilně pracuju, pak ještě sfouknu konzultace a frčíme domů metrem. Dělnický president A.Zápotocký by z nás měl radost. Není přeci lepší způsob trávení dovolené než na vlastním pracovišti a není lepší oslava (narozenin) než prácí, že:)?

Ale ten bláznivý nápad a jeho realizace mě nabudila a vytrhla že 3D stavu. Naštěstí, i když ještě tento týden to bude šíleně rozlítané, před 1/2M dva dny na služebkách, samé ptakoviny:), ale už teď věřím, že to zvládnu. Říkal jsem si, co popřát Deri? Správný statistik přeje kamarádům průměrný další rok (závod, sezónu..), tedy pozitivně průměrný.. Aby byl lepší než ten minulý a horší než ten budoucí. :)

Ať to všechno zvládneme! 12:)

PS. Nejlepší je, že jsem teď zjistil, že Deri má narozeniny až 28.3 Jenže, kdybych nebyl popleta, tak bych úplně minul tu narozeninou běžecko-oslavně-léčivou kůru a to by byla děsná škoda!

Šedé a černé labutě v nás:)

Nedávno jsem začal číst zajímavou knížku - Černá labuť. I když je její hlavní směřování spíš do oblasti s největším důrazem na akciové trhy a politologii, přeci jen má přeneseně co dělat i (mým) s běháním a s našimi životy, proto si chci tady napsat pár věci, co mě tak při čtení a následném pobíháním napadají:).

Autor (Taleb) používá termín černá labuť záměrně, aby pojmenoval něco, co má malou šanci, něco, co lidé nepředpokládali, že vůbec může existovat, ale potom, když lidé uviděli skutečnou černou labuť, tak téměř každý přispěchal s rozumným a smyslupným zdůvodněním, proč tomu tak je a že se to vlastně dalo čekat, že se černé labutě objeví, že budou existovat..:) / po bitvě je každý generál, jak říkala moje babička/ :)

Naše životy často nemění malými postupnými kroky, ale tím že se stane něco nečekaného, uděláme nějaké bláznivé rozhodnutí, které vypadá naprosto náhodně, ale které změní a ovlivdní naše životy, kariéry, .., třeba volbu životního partnera, atd. Navíc v té počáteční chvíli to rozhodnutí a ta "touha" vypadají jako černá nebo řekněme šedá labuť:). Jako něco, co má malou šanci na úspěch, takový lokální zázrak:).. přitom, když už se to stane, tak vám všichni kolem najdou desítky zdůvodnění, že se to dalo čekat, že to zrálo dlouhou dobu a že to bylo jen logické vyústění:).

Schválně zkuste o tom přemýšlet a myslím, že většina z nás si nakonec uvědomí, že převážná většina důležitých věci v našich životech jsou buď černé nebo šedé labutě:). Není to hezké a nadějné? Že to, co mělo na počátku malou šanci se nakonec stalo a navíc ex post je jaksi plně logické?

Vzpomínám si -- a není to zas tak dlouho -- na svoje úplné běhací počátky v lednu 2009. Kdybych někomu, kdybych jen sám sobě řekl, ten první den, kdy jsem přestal chodit a začal běhat, řekl, že v relativně krátké době shodím neskutečná kila, lenost, propadnu běhání, začnu běhat maratóny a naběhám tisíce km... tak by to znělo, že jsem buď já, nebo ten člověk co to říká, spadli na hlavu z hodně velké výšky:)... Když se ale každý na ten svůj (běhací) příběh začneme dívat "po té, co se tak stalo" tak najdeme spoustu důvodů, proč:)

A to se mi moc líbí.. Dává mi to sílu a důvěru v sebe, do objevování... a víru existenci dalších černých nebo šedých labutí.. Víru v nemožnosti, které vypadají dopředu nepravděpodobné a nemožné a následně se dají tak dobře a logicky vysvětlit:).

Asi vy co sem ke mně zabloudíte, tušíte, že mě lákají dlouhé dlouhé běhy a pobíhání, že svět ultra běhu mě neuvěřitelně láká a že se ho zároveň hodně bojím.:). Nejenom toho, co bude na trati, ale co potom... Jestli to opravdu tak moc chci, jestli mě to neodradí... A tak pro to správné překročení hranice dělám co můžu. Protože to vypadá šíleně nepravděpodobně, že bych mohl ve svém věku (biologické stáří a běžecké mládí) přejít onu hranici vedoucí k dlouhým opravdu zajímavé dlouhým vzdálenostem s dodržením všech svých zásad...Ale možná, se šedé a černé labutě letos zase v houfu objeví ..:).

Ať se daří! Věřit je potřeba a a možná začít chovat černé labutě!!! 12:)

PS. Malá šedivka:) mi dneska udělala obzvlášť radost. Bloggerská soutěž u Leony skočila přesně tak, jak jsem si představoval a přál.. neuvěřitelně!! 12 skončil na 3-4 (!) místě. nádhera, opravdu nádherná symbolika a jsem na stejném místě s vrchním ultra motivátorem Běžícím stínem. Co si víc přát od podobně soutěže? LUXUS! Pochopitelně gratulace vítězům, ovšem 3-4. místo v takové konstelaci (nezlobte se pro moji číselnou ujetost) má pro mě větší hodnotu než prvenství.

PPS. Ještě jedna zajímavá věc, která mě zaujala při čtení a souvisí s mým běháním i s přístupem k životu. Člověk asi nemusí pořád dělat nepříjemnosti a být (n)asertivní, aby měl sám k sobě úctu a okolí si dávalo trochu pozor:). Ono asi stačí, čas od času vytáhnout do boje a opravdu bojovat, když je za co.. ze všech sil. Asi je užitečné i čas od času si hrábnout:), aby člověk poznal svoje hranice a víc si sám sebe vážil. Možná právě proto mě ten svět dlouhých běhů láká..

Improvizace a běžecké trendy:)

Zpětně si uvědomuju, že ani v úplných počátcích jsem striktně nedodržoval trenýrkový plán (i když to byl téměř zákon:), vždy jsem musel improvizovat. Přehazovat dny, vzpomínám na jeden obzvlášť šílený týden, kdy jsem ve středu jsem běžel pondělí, v úterý pátek, v pondělí bylo neplánované volno, za to ve čtvrtek odpoledne jsem měl sobotní dlouhý běh:), takže ve finále mi nebylo jasné, co je vůbec za den. Jediná kotva, jediné bezpečí bylo -- běh pokud možno neodkládat, protože... co kdyby to zítra nevyšlo:)

Teď se k normálním posunům a zmatkům přidala ještě moje pejskova:), musím plánovat běhy i s ní, vždyť je to moje Derivace, a když ji vidím jak vedle mě a přede mnou vlaje na šňůrce, tak je to opravdu moje tečna a jméno Derivace k ní sedí!!! Ovšem existence Deri, jako sparingpartnera výrazně poznamenává všechny běhy a výběhy ...Vybíhám už s ní na postupně delší trasy, 8, 10, 12, 14, ..16 a pak se vracím doběhnout:) si zbytek. Samozřejmě se tím na chvíli zúžil můj běhací rádius na Prokopák a okolí, musím improvizovat, ale ta improvizace je fakt dobrá! Mám sice už nějaký plán na vylepšení:), ale asi se to zase zvrhne do něčeho nepředvídaného...

Na druhou stranu, jak dělám blbosti, -- tak ty mě dle zkušených :) prý jen posilují...Například, sobotní 16+14 jsem běžel až do 23km bez vody, až pak v Hlubočepském kopci jsem si v zahrádce koupil malý pivo a do ruky na cestu vzal malou kolu.. Prý se takové excesy můžou na dlouhých tratích jen hodit.. No nevím:)

Změny a náhodný šum prý zvyšují intenzitu tréninku, stres a úsilí spojené s plánováním prý zase posilují běžeckou duši:). Nedávno mi kamarád při pohledu na strukturu mého pobíhání řekl, že běhám téměř podle posledních trendů:). Hodně náhodně, střídavá intenzita, nepravidelné dny volna... Že je to prý velmi dobře proti stereotypu a přetrénování. A přitom to jsou moje improvizační pokusy o pravidelný (a tedy stereotypní) trénink..:)

A hned mě upozornil na zajímavý článek v NY Times, [tedy po našem v timéšech:)] o Harvardském výzkumu, kde sledovali jak příčiny běžeckých zranění souvisejícíh s došlapem. (zde plná verze). Pokud to shrnu jednoduše, tak došlap na špičku údajně snižuje pravděpodobnost běžeckých úrazů o polovinu. Technice došlapu se teď prý věnuje každý, na všech možných fórech se to přetřásá a prý jak já běhám? To mě dostal.:)

Povídám, no tak nějak různě. Na patu i na špičku, asi víc na patu, ale když mě to trochu jinak táhne, tak šmajdám jinak.:) Můžu to snadno změnit, protože dělám krátké kroky:). A taky mám skoro po každý jiný boty, někdy novější, někdy úplně zničeny (když běžím do bláta), už jsem běžel v krosových i do práce.. Říkám na vysvětlenou, abych dokumentoval, jaká jsem trouba a že vlastně všechno je u mě taková jedna velká improvizace..:)

Koukal na mě trochu divně a povídá, no... zní to divoce, ale ne tvojí vlastní zásluhou:), vlastně díky té šílené improvizaci:) -- vlastně běháš podle posledních trendů:)... Odborníci třeba doporučují měnit boty a mít různé druhy, ať není stejná podpora nohy, jiný došlap.. To mě dostalo, já je měním, úplně z jinýho důvodu -- některé jsou špinavé, jiné mokré, další úplně oddělané a ty používám třeba, když běhám v kravským výběhu na druhé straně údolí..:). Nic sofistikovaného:).

Chtěl jsem sebe a nás,-- co tak téměř stabilně improvizujeme -- podpořit, abychom věděli, že to náhodné zmatkování, výměny bot, přesuny plánovaných tréninků jsou prý vlastně to nejlepší, co můžeme dělat. A i kdyby ne, aspoň je legrace při tom všem úsilí..:)

Improvizaci zdar! Vydržet! 12:)