Francouzska spojka - 2. (Dopadení)

Těsně před startem si ještě připomínám důležité informace od pořadatelů... Při trase totiž prochazíme několikrát kolem ovčích (a kravských) stád.. a tom prvním kopci budou i psi.. Včera jsme proto během dne (ve městě) .. s kdejakým podvraťákem, s kdejakou čivavou nacvičovali náš "průchod" kolem ovčáckého psa... Hlavně nekoukat do očí :)... Ale průchod kolem skupiny krav stojících na cestě v noci a výstražné bučících -- to nás neučili:).. Veverka Sudetský v noci obcházel krávu zleva, já zprava.. Jako selský synek jsem ho předtím zapomněl upozornit, že kravský ocas zpevněný lejnem při švihu má razanci kvalitního biče:), ale VS se zkušeně na poslední chvíli instinktivně vyhnul.. To jsou ty horolezecké reflexy, které ho (mimo jiné) také zachránily před propíchnutím (moji) hůlkou, když jsem urovnával značení trati:)..

Ale zpátky do údolí, kde před startem ještě "laškujeme" s Amy, s americkou účastníci.. které po pravdě říkám (s pohledem na ty štíty a hřebeny), že kamarádi, jako horolezci jsou ve výhodě, ale než ji stačím k něčemu vyprovokovat, tak začínají proslovy. I když nerozumíme ani číslicím:), snažíme se držet ve tváří zájem a pochopení.. v tom je najednou odstartováno a všichni vyrazí jako hasiči k ohni.... Určitě se zároveň startuje i nějaká 5, 10 nebo že by štafety? No, ale taky se nakonec odpíchneme od úplného konce a asi 2km běžíme po asfaltu, než nám začne stoupání vzhůru.

Přemýšlím, jak bych od sebe oba P. odlišil a hned dopoledne jsem PZ překřtil na "manekýna", protože mě co chvíli předběhl, svlékl/oblékl tričko nebo nějaký jiný svršek.. aby to po "chvíli" zase změnil:). Jako by se maskoval, aby ho místní nepoznali. Nakonec na první občerstvovačce na sebe oblékl bundu a když jsem jej asi po 40km znova uviděl, málem jsem ho nepoznal(!)...vypadal zase úplně jinak.:). Teď chápu plně zděšení moji nejmilejší manželky, jasné slunéčko, která nám s Pavlem loni dělala na Silvě zázemí. Pavel se totiž co chvíli na trase převlékal a tak, zatímco ona vyhlížela zelené tričko s krátkým rukávem, on přibíhal v modrém, následně v bundě a v různých kombinacích.. Tady stejně tak.. Chtěl ukázat frantíkům, že nejsme žádní chudáci... předvézt veškerou šíří svého šatníku a oslnit svými (módními) kombinačními schopnostmi..

Hned v prvním kopci dochází na srázy, lana a krásné výhledy... Na první stanici, než se pořádně rozkoukám, utíkají první i druhý Pavel pryč, a tak si beru na sebe lehkou "héliovou" vestičku, s tím, že pokud nebude šíleně vedro, tak v tom zůstanu až do konce.. [stalo se]..Z kopce dobíhám VS a vlastně od té chvíle (s malými přestávkami) běžíme spolu až do konce... Fakt zajímavý, není mi to jasné, jak to vzniklo, nevím, jak on, ale já jsem se skoro vůbec nemusel nijak přizpůsobovat, prostě jsme sladili tempo.. běželi spolu, občas si povídali, koukali kolem a VS to po "horolezecku" komentoval slovy... "koukni, viděl jsi tu skvělou průrvu? .. ten fantastickej sráz? ... ta stěna dolů, to je paráda..." .. [no nezabili byste ho?:)]

Oba Pavlově měli takové přání.. dohnat a pozdravit po trase naše tři hrdiny že 100M, což se nám nakonec všem i podařilo. Ale já jsem měl jiné přání.. velké.. prostě běžet to "na pohodu" :)... Zní to hloupě to takhle říci, ale asi pochopíte, co myslím.. Běžet, jako bych měl běžet ještě potom dál.. Nepřiběhnout do cíle úplně prošitý:)... Jist a pít celou dobu, užívat si to.. Je neskutečné, že s VS se to dařilo na výbornou.. strašně dlouho jsme běželi-stoupali-šli a pořád čekali na tu krizi, kdy přijde čas na tu "veverkovskou otázku" [Opravdu tohle všechno děláme rádi a baví nás to??? :)] a několikrát na ní málem došlo.. Nelze nevzpomenout na asi nejveselejší okamžik, kdy se v zimě před stanicí [v domečku je málo místa a proto nejdeme dovnitř] Pavel nejdříve svléká a pak obléká, zuby mu drkotají, div je přitom neztratí.. a já vedle něj postupně svlékám ponožky, mažu otlaky a oblepuju prsty.. a tak se mi klepou zimou prsty, že si nejdřív zalepím úplně jiný prst na noze:)... No měli jsme oba v té chvíli sami se sebou co dělat, ale i tak si vzápětí z toho děláme legraci.. Hlavně z toho, jak jsem se radoval, že mi ta náplast pomohla -- a to jsem si prosím ošetřil úplně jinej prst!:)

Celkově cesta ubíhala neskutečně krásně.. i když.. i když některé výstupy a sestupy byly nekonečné... Asi nejkrásnější a psychicky nejnáročnější byl poslední velký výstup, kdy jsme šli cik cak vzhůru strmými pastvinami, člověk vidí na svahu světla čelovek snad až do nebe.. Až se v jednu chvíli bojím, že to jsou přeludy..že se mi to zdá.. Říkám si, herdek, to je fakt nekonečný.. a když už to vypadá úplně beznadějně, tak je tam vrchol, kontrola a následný seběh dolů.. asi po km potkáváme stoupající běžce v protisměru a čím níž jsme, tím větší sílu mi to dává.. Inu, každý jsme mrcha.. i já dobrý člověk:)..

Odpoledne měním svůj názor a měním označení PZ na "pohádkář"... Potkáváme ho totiž na stanici v půlce, asi po 40km, kde nám zlomeným hlasem vypráví, že nemůže, že už nemůže z kopce ani běhat, chůze, že mu dělá problémy.. My mu říkáme, že to bude dobrý.. že se nám běží skvěle, žádné problémy a utěšujeme ho:).. Když už to vypadá, že vyrazíme, on se oklepe a jde napřed a v skvělé herecké roli pokračuje a zlomeně říká.. však vy mě brzo předběhnete.. A zmizí v prachu!:)

Potkáváme ho až při posledním sestupu z Bastily, asi 5km od cíle. Říká, že už mu nejde ani chodit.. Zase ho utěšujeme a předbíháme se slovy, to bude dobrý...už tam jsme.. žádný závodění.. klídek, pijánko, mazurka..:)... Vzápětí se něco šíleného řítí z kopce a on to Pavel, "závoďák".. klasicky se nedokázal vyrovnat s tím, že bychom byli v cíli dříve a vlastně běžel jako blázen zbytek cesty.. :).. Samozřejmě, mluví ze mě jedině závist..:).. My s VS jsme to zkušeným poklusem prokládaným rychlou chůzí (s krátkou zastávkou u keříků) šťastně dovedli až do cíle asi o 12 minut později..

Všichni šťastní... "manekýn/pohádkář/závoďák", že nás předběhl, VS evidentně nadšen, že to šlo bez velké krize a se skvělými pocity.. a já? ... všechno co jsem si přál se splnilo.. nohy OK, ošetřoval jsem si vše sám.. věřím, že už vím, jak na to a bude podle mě jenom lip:)... ale hlavně, i na konci jsem byl psychicky připraven běžet dál a to je o co mi šlo především...

Všemu zdar! Kamarádům a ultra zvlášť! 12:)

PS. Fotky jsem si různě vypůjčil z webu, snad se na mě nebudou lidi zlobit. Později to nahradím fotkami od VS.

Francouzská spojka - 1. (Štvanice)

Všechno -- jako už tradičně -- začalo úplně nevinně, rozhovorem se Samem Strakou, který s planoucíma očima vyprávěl o UT4M, že je to neskutečný závod, sice teprve 2.ročník, ale že je to nádhera, úplný skvost.. spousty krásných hor, náročných stoupání a ještě těžších seběhů.. žádné zástupy lidí jako na UTMB, žádná loterie, jen náročné hory... no co si přát víc?:)

Původně jsem se sice přihlásil na 100M, ale po WS a kontrole stavu (a zbytků) mých nehtů a opotřebení chodidel jsem po 24h na Kladně usoudil, že "dětské ultra" (tedy UT4M 90), které má cca 85km a víc jak 5.000 vertikálních m mi bude ke štěstí jistě "stačit":)... Během oběhu Liberce jsme se rozhodli že na UT4M vyrazíme ve třech jako francouzská spojka - Pavel Z., Pavel K. (=VS) a moje maličkost. VS připravil na akci už i "klubové" dresy a tak jsme ve středu lehce před půlnoci vyrazili směr Grenoble...

Už po cestě jsem zjistil první velký omyl.. Vyrazil jsem totiž do hor se dvěma horolezci (!).. OMG! Moje závrať a strach z výšek je znamý a tak si mě podávali už po cestě... pochopitelně nešetřili detaily, jak blízko jde cesta od jakého skvělého srázu/hřebenu.. jak prudké je stoupání, jak moc je vápenec kluzký, kdo jak spadnul na obyčejné cestě ze srazu, na kole..:).. "veselé" horolezecké historky nebraly konce.. ovšem zase jsem neusnul a vytřeštěný oči jsem měl ještě dlouho potom..:)... Ovšem i já umím vyděsit lidi.. Povídám.. Sam Straka už je na místě, měli bychom se s ním vidět.. Chlapci rázem zmkli.. Najednou jsme si všichni uvědomili závažnost okamžiku a vzpomněli na Samovo slova, že bychom si to měli pořádně rozmyslet a uvážit "plnou" trasu... Sam se jistě zná s organizátory... Sice si všichni věříme, ale Sam dokáže přesvědčit kde koho.. Padlo moudré, být srabácke rozhodnutí.. Sama máme rádi, setkáme se s ním, ale až potom, co uzavřou registraci na 160km.. nikdo z nás nechtěl riskovat...:)

A bylo to dobře.. Sam naštěstí už měl další dva souputníky na 100M (Lidu a Vláďu, kterým k neskutečnému boji blahopřeju), registrace byla uzavřena (uff) a tak jsme je šli pozdravit na start a pak začal nás "kolotoč"... Naše klubové dresy budily patřičný rozruch:), hlavně u těch, kteří věděli, že název našeho uskupení znamená vlastně, že "myslíme na pivo" .. i když těch zase tolik nebylo, neboť anglicky z organizátorů mluvili asi jen tři.. :) Ale kráse závodu nijak neuškodilo a našemu jazykovému rozvoji jen prospělo :)..

Před závodem jsme si "procvičili" slovíčka:).. [Tady nechám "textaři" naší skupinky (VS), aby vysvětlil naše klubové heslo a nácvik jednání s pořadateli ohledně minimální výbavy:)].. Já si procvičil úplné základy .. prosím, děkuji, dobrý den.. "bon courage"...
Ještě během závodu jsem matně lovil v paměti, jak francouzky říci, aby mě pustili, případně, jak někoho pustit... Usoudil jsem, že geograficky i jazykově by italština mohla pomoci a tak jsem při předbíhání uplatňoval "permesso?" (.. s dovolením..).. a pouštěl jsem ty rychlejší před sebe slovy ... "après vous" (.. až po vás..).. Čímž jsem si řadu rychlejších získal.:).. Prostě nádhera.. Nakonec došlo i na rozvoj osobnosti..

Briefing k náročnému závodu je dobré absolvovat.. Vyslechli jsme asi 40 minut detailních informací.. viděli zdvižené prsty, mávající ruce, skvělou mimika, vytřeštěné oči... ovšem to celé probíhalo ve francouzštině:).. Pak proběhl 5 minutový briefing pro nefrancouzsky mluvící a na trasu bylo nás tam bylo pět, z toho jeden japonec na 40km.. Takže jsme tvořili silnou cizineckou skupinu:)... Pochopitelně jsme se s pořadateli vyfotili, při cvičném běhu (nácvik závěrečných km a průběhu cílem) jsme se taky nechali vyfotografovat...

Pohodička netrvala dlouho ..Po pár minutách pohledem na mapu závodu zjišťujeme, že naše trasa zabírá plochu školní tabule a při této procházce/proběhnutí jsme zdolali délku asi tak palce na ruce? No to bude paráda.. Ovšem na druhé straně jsou i skvělé zprávy.. Počasí drží, takže z povinné výbavy můžeme vyndat nepromokavé zimní rukavice a nepromokavé kalhoty..

Dobré zprávy zase dostávají moje dva kamarády do extáze.. Grenoble je totiž v údolí a horské masívy jsou kolem dokola... [však by Martin VP mohl příští rok tu zdejší 100M pojmout jako pravý oběh Grenoble, musím mu to zavčasu říci:)] .. Oba Pavlové, co chvíli kouknou na nějakou nejhorší/nejstrmější horu a řeknou mi.. Tak támhle tudy zítra poběžíme.. A diskutují spolu, jestli se fakt stoupá tím hřebenem.. Prý jo, to je jistě nejhezčí trasa:)...A po očku koukají, co to se mnou udělá:).. [=jsou to mrchy!:)]

Večer, všichni různě nedočkavě balíme, proti všem zásadám si i VS dává s námi pivo a panáka fernetu.. Ovšem, když pohledem na průběžné výsledky vidíme, že po 12hodinách Lída, Vláďa ani Sam ještě neprošli 50km kontrolou, tak další panáky rušíme:)... Zítřek vypadá z našeho pohledu velmi impozantně. VS si začíná do zásoby dělat dobré skutky a říká, že to třeba nepovede těmi nejhoršími úseky.. ovšem druhý Pavel ho hned opravuje se slovy.. lhát se nemá!.. Usínám v klidu a v pohodě.. Nemajíc velké nepřátele, vystačím si se svými kamarády..:)

Po ránu nás autobusy dopravují do 1/2 závodu, dva masívy za námi, dva masívy před námi... Hluboké údolí.. musím hodně zaklonit hlavu, abych viděl na vrchol, kam za chvíli budeme stoupat... až mě bolí za krkem.. Jsem zase v úplný pr*eli, ale v krásný prd*li..:)... Těším se se svým neskutečným číslem  2255, nastavuji si hůlky na 1-2 (120), stavíme se někde rozumně, protože po pár km úprku bude následovat několik hodin vláčku vzhůru.. Štvanice může začít..:)

Všemu zdar! Ultra zvlášť, ... i tomu "dětskému" :) ! 12:)

Sekty a sektáři...v nás..:)

Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko mi několikrát řekla, že ti běžci, že to je taková sekta..:)... Nejdřív jsem s ní nesouhlasil, ale když jsem zabrousil na internet a pohledal několik základních znaků "sekty" jako takové, tak jsem ji musel dát za pravdu.. No posuďte sami...

1) Autoritářské vedení... [Někteří guru .. mají vždy pravdu:)]
2) Elitářství a výlučnost... Většina sekt vzbuzuje ve svých členech pocit výlučnosti a jistě "nadřazenosti" ..:).
3) Šíření dogmy... Tady si i já sypu popel na hlavu.. se svoji mantrou "pomalý běh léčí všechno:)" .. přesto, že jsem lama.. jsem i já dogmatik..
4) Přesná pravidla a normy -- [copak jsou trenýrkové plány a různá "doporučení" něco jiného? :)]
5) Sankce a tresty.. psychická manipulace.. -- tady je dobře si připomenout například zásady typu .."dva dny bez běhu .. to je špatná karma":)... "když nenaběháš, tak tě to na trati "skřípne"..:)..
Podle wikipedie v sektách při získávání nových členů dochází k tzv. "love bombing":), kdy jsou noví členové doslova bombardováni projevy přátelství od ostatních členů sekty, je jim slibováno vyřešení většiny osobních problémů :), atp.

No úplně mě to vyděsilo:)...

Ale potom -- přiznání je polehčuji okolnost -- mi jeden můj známý otevřeně řekl, ať si z toho nic nedělám, že každý hledá nějakou tu svoji sektu:).. Takže v tom nakonec ... nevidím nic špatného -- což je asi vrchol sektářské manipulace:)

Když to píšu, tak si uvědomuji, že řada sektářů a vůdčích běžeckých dogmatiků jsou moji kamarádi!!! Tak například -- ze Stína vypadlo, že dva týdny po té, co se zřídil na 24h na Kladně, tak vyrazil v Anglii na 50 mílovku [ano, on to vypráví, že si v Kladně různě povídal a popíjel pivo, ale my, co tam byli, víme své, že?:)] .. to by samo o sobě nic neprozrazovalo o jeho sektářských a vůdčích schopnostech.. ale k věci... On je v Anglii na semináři a hravě přesvědčil skupinku 5 (!) lidí, kteří si občas (2 krát týdně) po ránu chodí zaběhat tak 5 km,  aby se přihlásili na 50 km závod..:)... Nejlepší je, že se zbytek skupiny na ně díval jako na naprosté blázny, jenže.. oni to všichni uběhli!! Jsem přesvědčený, že kdyby tam byli ještě dva týdny, tak běží další 50k všichni!:)

Prostě... BS a jemu podobní dokáží babču o berlích získat pro noční běh Prahou.. a to že běží "jen" 10k je dané tím, že delší trať tam není..:)...

Jak říkám.. to jsou ti kamarádi... Podobně člověk chvíli poslouchá Sama Straku... a chvíli na to propadá.. -- já to pracovně nazývám "počítačové hrdinství" -- prostě si sednu k počítači a v bezpečí domova či kanceláře se přihlásím na nějakou šílenost v horách.. Protože mě ti sektáři prostě "zblbnou"..:)... Ovšem nejhorší je, že si to potom ani neuvědomujeme..:).. Proto o tom píšu.. jako varování pro zatím nedotčené.. Bacha na Stína!!! Vyhýbejte se Samovi!! I ti kluci Veverkovic jsou nebezpeční!!.. Nečtěte Honzu Bartase!:) .. Ted už i Leona má "horské sklony!!..:).. nebezpečí číhá všude...

No a tak ve středu na noc.. sedáme do auta.. Pavel Z., Pavel (VS) a já.. a vyrazíme do Grenoble se podívat na "dětskou" 1/2 trať..:).. tedy na UT4M 90 (což je něco asi přes 80km, 5.000m převýšení)... A já už teď poslouchám ty pravé "sektářské" řeči.... "Viděl jsi to skvělé stoupání? Podle Google Earth se tam snad poleze v některých úsecích po čtyřech.. možná feraty, žebříky.." .. VS se jako horolezec tetelí blahem a cítí šanci, tam kde někteří (já teda určitě) zpomalí, tak on naskočí na skálu a všechny předběhne.. OMG! Já fakt nepotřebuji nepřátele.. mně stačí nejlepší kamarádi..:)

Jsem zoufalý.. asi už jsem v sektě..co s tím budu dělat?? :).. Doma výlet a závod samotný vysvětluji, jako skvělý a promyšlený "úkrok stranou"... :)... [původně jsem chtěl totiž běžet celou trasu] .. a doma všem říkám, jak jsem zodpovědný otec od rodiny.. mystifikace non plus ultra:)

Co k tomu říci? Běhu zdar, ultra zvlášť!
12:)
PS. Ve středu na noc, naše mužská trojka vyrazí neohroženě dobít tolik žádaný bod G.. [Grenoble..:)]. Já se fakt těším..

Dejavu, aneb chyba v matrixu, aneb ... znova a znova:)

Nevím, jak je to u vás, ale jak já si někde maličko běžecký "užívám" .. nebo se třeba pochválím, jak to dobře jde:).. nebo se snažím někomu pomoci s pocitem dostatku vlastních sil:)... tak najednou -- asi aby mi bezectí bohové připomenuli potřebnou pokoru-- tak najednou musím o vše bojovat úplně stejně jako před lety..

Všechno (vzdálenosti, časy, lehkost pobíhání...) .. všechno je jakoby rázem zapomenuto a musím to znovu a relativně těžce "objevovat"... Protože se to stává téměř se železnou pravidelností, tak na jedné straně věřím, že "všechno" zase překonám a najdu "to" co jsem na chvíli ztratil... I když ty návraty na nižší "úrovně" jsou především psychicky náročné..

Po 24h, jsme o cca 30h později vyráželi na dovolenou s moji nejmilejší manželkou, s jasným slunéčkem.. Ve Švýcarsku asi 40km před cílem se objevují tradiční zácpy, průtrže mračen, popojíždíme rychlosti, že i na zničených nohách bych byl rychlejší:)... Už nevím, jak si sednout, všechno bolí, z auta vylézám a pohybuju se jak reklama na nový zombie horror:)... a přitom popojíždění mně ještě v hlavě vrtá červík pochybnosti.. že jsem přeci jen měl ještě ke konci 24h popoběhnout.. že bych Stína a povinnosti zvládnul i se 100M v nohách ..:)...ale jak se cesta prodlužuje, tak rezignuju a říkám si, že asi běhat nebudu moci určitě týden, neli déle..:)

---- malá odbočka ---
Mám takovou teorii.. jak poznat, že mě něco chytilo... Bez ohledu na výsledek, jestli jsem dopadl dobře, nebo pod očekáváním.. tak si říkám.. Za rok bych tady měl být.. být znova.. a ukázat, zač je toho loket!!! :)
Přesně tohle jsem si říkal na Western States, když jsem ještě zvracel v autě a následně v prostoru u cíle...přesně tohle jsem si říkal i na Kladně..
----

Jenže, druhý den ráno, to už by byly dva dny bez běhání a to je akorát tak začátek špatné běžecké "karmy":)... proto, když kolem oběda moje nejmilejší si šla na chvíli číst.. tak si oblékám běžecké a slyším ji jak říká.. ale rozumně!!! ať jsi brzo zpátky.. Mám plán.. vyběhnout na ten zdejší kopec, vede na něj zubačka:)... a vedle něj má vést cesta pro pěší (jak jsem zjistil spořiví turisté ji občas chodí, ale v 99% pouze směrem dolů, takže nahoru není nijak zvlášť značená.. Začíná u jezera a nejprve úzkými uličkami a po chodech míří vzhůru na Brumato.. aby se zatočila do houští a džungle větvoví.. a velmi slušným trailem šplhala na vrchlek. Občas podleze zubačku, ukáže výhled na jezero, aby na vrcholku mě odměnila klasným pohledem na starobylé městečko Como..
Otočím se a běžím zpět.. u lanovky potkávám americkou rodinku.. viděl jsem se s nimi u jezera, pak u urcholu, kde vystupovali z lanovky, zdravím se s nimi.. oni nechápou, že 1) jsem tam vyběhl a 2) že zase běžím dolů..:).. prostě neví, že na mě jasné slunéčko čeká a tak po mokrých a kluzkých kamenech a cestičkách spěchám do hotelu.. krásná cesta, skvěle proběhnutí..:)

---- drobná osobní odbočka --
Poslední den našeho pobytu jsem přesvědčil svoji nejmilejší.. vyjeli jsme tedy nahoru lanovkou, ale vzal jsem ji s sebou hůlky a "přesvědčil" ji:), že půjdeme ten krpal dolů..-- i když jsme měli koupenou i zpáteční cestu lanovkou(!) -- evidentně mě stále miluje, protože to se mnou hrdinně sešla... Nicméně říkala.. co jsem na té cestě viděl krásného:) ??..Samé roští.. krásné výhledy byly jen nahoře..:).. spousta komárů, much, údajně to i smrdělo:).. Povídám.. vidíš.. a mně to tak vůbec nepřišlo:)... mně se to moc líbilo.. a vlastně i "teď" když to jdeme pomalu.. se mi to líbí..:)... Ale možná to je běžecká varianta přísloví "hlad je nejlepší kuchař":)...
----

Ale po návratu jsem zase pohlcený různými povinnostmi, doděláváním.. a tak v pondělí po ránu se horko těžko odhodlávám k běhu do práce... Ten jeden v mé hlavě říká.. není to nějak daleko?:)... Ten druhý vykřikuje.. "Co blbneš, jaký daleko.. je to kousek, 15km... než si rozmyslíš, co je za den, tak jsi v práci!! :)... Samozřejmě, že jsem běžel.. druhý den, už to nebylo tak "daleko"..:).. třetí den jsem pro změnu běžel z práce.. A přesně..přesně v tu chvíli, asi za odměnu mého "úsilí" se mi veselé a příjemné zážitky zase začaly sypat.. nejdříve na konci Barandovského mostu, zoufale šlajfuje a brzdí jedna inlinistka [přiznávám, mám pro ně kvůli jejich "pozdravům":) určitou slabost:)] .. tak ji hned nabízím, že ji z toho kopce "svedu"..Měla pořád starost, abych to "ubrzdil", ale ujišťují ji, že jsem byl z naší bobistické skupiny jeden z nejlepších brzdařů:)... Moc mě potěšila její loučící hláška. že "takhle bezpečně ji ještě nikdo nesvedl" :)... no potěš Lojza..


 Vybíhám celý poveselený do údolí.. trochu pořád o sobě nechává vědět pravá achilovka, ale říkám si, to se rozběhá:), vím, že je to od toho, jak jsem špatně došlapoval kvůli puchýřům.. a tak běžím relativně svižně..ve spodní části údolí dobíhám párek veselých lidí na kolech. Muž mi s úsměvem i když částečně vážně říká, jestli bych nemohl trochu zpomalit, že to jeho ženu deprimuje a nutí zbytečně zrychlovat:).. chvíli se poštuchujeme, nakonec se mladá paní vypnula k velkému výkonu a asi mi na 20m ujeli. U piknikové zóny zastavují a tak smutně:) zastavuju taky a říkám jim... jaká škoda... teď příjdou mírně kopečky a že tam jsem cítil svoji šanci..:).. Co se nestalo, za malou chvíli mě dvojice vyráží pronásledovat a asi po 100m běžíme/jedeme vedle sebe, povzbuzují cyklisty...v kopci už evidentně nemůžou, tak se jim snažím vyprávět veselé historky.. Což mladou paní asi moc netěší, protože si ten kopeček užívám z celé skupiny nejlépe:).. V tom nás dobíhá nějaký běžec a vtipkuje, co je to za cyklisty, když potřebují předbězce:) ... koukám, je to soused Dan.. tak si rychle plácnem a vyrazíme spolu dopředu a necháváme cyklisty daleko za sebou... Chvíli si povídáme, Dan se ale odpojuje na směrem Dívčí hrady a já mířím domů do Stodůlek... Je to takový.. klasický letní návrat z práce..:).. co si přát víc???

Ultra zdar! Naším cestám a návratům k němu.. zvlášť..:)
12:)

Kladenský vyzkumák aneb hanba mužům, kterým žena vládne!:)

Na 24h v Kladně jsem byl imlicitně posunut do funkce vedoucího zájezdu:), což pochopitelně ve všech zmatcích posledních dnů, (ne)doléčení nohou, časně úterní odjezd na dovolenou (do hor a jezer severní Itálie).. znamenalo jediné.. s rozumem (můžu se zničit, ale musím odvézt Stína k nám, v pondělí plno práce a v úterý je dovolená). Navíc takovým skrytým motivem mojí účasti bylo poznat zase trochu víc sama sebe a vědecky "vyzkoumat", co vlastně na moje nohy platí, co je to pravé, ořechové..

O nějaké přípravě se bohužel nedá ani mluvit, pokud opominu, že jsem v noci ve středu a ve čtvrtek moc toho nenaspal a v pátek se Stín rozhodl přiletět těsně před půlnocí, z čehož se vyklubalo hodinové zpoždění a i s rychlým přesunem jsme zalezlí spát kolem 2 hodiny ráno:)... Ráno byla Deri úplně šílená (kňučí a začíná štěkat), vidí kufry, neznámé lidí, žárlí a boji se.. boji se, že zase jedu někam pryč a tak než stačí všechny vzbudit, tak s ní raději brzo vyrazím na ranní procházku.. Pak už je čas společně snídat, do Kladna bereme Janu G. která u nás také přespala, ovšem šla (a mohla) moudře spát už brzo večer..

Na Sletišti potkáváme Niku s Ondrou, který ji dělá pacera a zázemí.. Rozhodují se informovat své blízké přes twitter a tak můj mobil se stává komunikačním zařízením skupiny:).. ještě používám Martina VP, který nás přišel pozdravit, aby se zaregistroval jako Petr V., který uvázl v dopravní zácpě (naštěstí start stíhá v čas).. a pak už jen postavit se ke startovní čáře a vyrazit...

Tady bych měl udělat asi malou odbočku, vysvětlení... Nikdy jsem 24h neběžel a necílil jsem žádnou vzdálenost.. Asi kdybych byl v pořádku a mohl se totálně zrušit, tak bych si myslel na něco nad 161km (100 mil) .. ale ani jeden předpoklad není splněn:) a tak si dělám legraci, že cílem je aspoň maratón do půlnoci a maratón po půlnoci:)...

Samozřejmě, hlavní cíl bylo vyzkoušet, co to se mnou udělá.. myslím tím nejen psychicky, ale i co nohy na asfaltu takhle dlouho, co moje nevyléčené puchýře a nehty (či jejich zbytky a poraněná lůžka)? Ale především, pojmout moji zdejší účast především jako "výzkum":), beru si s sebou nové boty (nejlevnější silničky), ještě o půl čísla větší než ty moje největší.. sadu různých ponožek.. prostě velmi exaktní přístup.. A také se těším na ten "sociální" rozměr běhu.. Různě někoho pozdravit, třeba s někým chvíli běžet, poučit se z toho, jak kdo s 24h bojuje, jak řeší ponožky, boty, oblečení, jídlo.. prostě být otevřený názorům kolem, pokud to půjde popovídat si, užít si přítomnost velkých běžců, ale hlavně vnímat ten neskutečný rozměr boje, který se vyskytuje u každého, ať už na 24h nebo na 48h (zatím pro mě naprosto nepředstavitelný rozměr kroužení). Prostě.. být tam..

Určitě mi moje kusé poznámky budou stačit, abych si vzpomněl na jednotlivé věci, které by jinak asi zapadly:), ale všechno, úplně všechno se podařilo! Užil jsem si povídání i přítomnosti velkých běžců... Tohle já miluju, naprostá většina z nich jsou normální, skromní lidé, navíc zábavní, co já mohu říci.. Ostatně, komu z hobíků se podaří, aby mu skoro 4h dělala pacera držitelka českého rekordu ve 24h, že?:)... Míša D. v sobotu dělala samé dobré skutky, běžela se mnou a povídali jsme si.. Pochopitelně se dá říci, že běžet tak dlouho s Míšou bylo z mé strany velmi netaktické [jednu dobu jsem byl dokonce na 4 místě v mužích, což jasně ukazuje, že je něco špatně:)] ovšem velmi přínosné jak lidsky, tak i po stránce různých rad,příhod a poučení za které moc děkuji.. a o to víc a lépe teď můžu Míše fandit (!)..

Jedinou věc jsem nevyzkoušel, která věřím, že by mi velmi pomohla.. Hudba (či "něco") do sluchátek.. Stín s Nikou měli totiž nápad informovat (s pomoci Ondry) známé a kamarády přes twitter založený na můj nick a tak jsem se vzdal svého iPhone a povýšil jej na spojovací a komunikační zařízení naší skupiny:). Ale věřím, že poslouchat něco -- obzvlášť v noci či v krizi -- může být velmi přínosné..

Jaké je poučení? 24h na Kladně mě hodně potěšila.. po všech stránkách.. skvělá organizace, skvělí lidé, atmosféra.. sice jsem to čekal:), ale i tak to bylo úplně super a moc milé... Ponožky jsem prozkoumal opravdu důkladně [dokonce jsem různě běhal i s každou nohou jinak oblečenou]..:).. i mně se nejlépe osvědčilo.. promazat, dvoje tenké, nejlevnější ponožky (jdu si hned ještě dva balíky koupit), určitě, jak se propotí, lépe přezout, namazat.. a mazat.. Kdybych měl nohy vyléčené, a držel se téhle strategie, tak by asi problémů bylo po téhle stránce výrazně méně a kdoví jestli nejaké.. Také stojí opravdu za to jakoukoliv záležitost/problém řešit hned, jak se objeví.. tlačí bota/šněrování? zastavit, převázat, povolit..:).. Ne, jak jsem to (dřív) nechával, až se to bude "hodit"..:)

Co bylo čekané i nečekané byl (morální) rozměr těch řekněme "krizi" a pochybování.. Asi jedna z nejtěžších byla po cca 8-9 hodinách.. Paradoxně se mi v té době běželo hodně dobře, mezičasy až neskutečné.. proporcionálně dost km.. a pak to přišlo.. v tom podvečeru taková nejzáludnější otázka... Proč vlastně tady jsem? Na tvrdém asfaltu, kroužím dokola, jako křeček v bubnu (blbnu).. začínám pochybovat o všem i o sobě, mraky lidí mě začínají předbíhat, přecházím do chůze... málem končím.. abych se znova rozeběhl, první stovku tak symbolicky končím před půlnocí a s praporkem běžím poprvé v otočeném směru v 11:45.. I tady je vidět, že těch "životů" je přesně tolik, kolik jich "chceme" mít.. Když se mi rozbouřil žaludek a já musel skoro dvě kola jít.. už to vypadalo zase fakt bledě.. ale zase jsem se "vrátil" do závodu a zase jsem začal běžet a ukrajovat km po km.. Nebo, když se mi už definitivně propotily moje dvojité tenké ponožky a začínal jsem mít nepříjemné bolesti nedoléčených prstů, chodidel... a bolestivě jsem při kroužení pokulhával... A zase jsem se zvedl a rozeběhl to na rozumnou rychlost a mety 160-170 i víc km začínaly vypadat velmi reálné.. Abych potom 3.5h před koncem pohledem na stav chodidel a prstů usoudil, že pokoření vyšších čísel nechám na jindy:).. Mám na starosti dostat Stína k nám, pak na letiště.. v pondělí do práce a v úterý na dovolenou se Slunéčkem poznávat hory a jezera v severní Itálii.. Nemůžu jet na doraz..:).. Kdyby to byl normální závod a chybělo 20-30km do cíle, tak se jistě kousnu:)...

Abych to shrnul.. 24h je z mého pohledu něco úplně jiného, než jsem doposud poznal... Je to závod, kde každého něco bolí, každý s něčím bojuje.. každý různě překonává krize a pochybnosti.. věřím, že i ti nejlepší.. A to všechny lidí na tom okruhu spojuje..

Ne, že bych po tom čerstvém masakru hned zase toužil:), ale věřím, že do toho půjdu znova (a třeba i vícekrát), tentokrát plně soustředěny na závod...

Všemu zdar! Našemu hledání, naším bojům..
PS. Chtěl bych večer s Deri vyběhnout na něco malého.. léčebného:).. Mimo těch chodidel (a maličko namožené achilovky -- to z toho jak jsem nemohl kvuli puchýřům došlapovat) žádné problémy.. Je vidět, že jsem se "šetřil":)..
PPS. Abyste plně pochopili nadpis, je potřeba dodat, že Nika nám se Stínem oběma natrhla tričko i s trenýrkama a že i druhá žena naší výpravy, Jana G. dosahla lepšího výsledku než já..

Pozdě.. ale přece... aneb lama Cimrmanem:)

Abych to lépe vysvětlil... 5.7 se řada známých a kamarádů vypravila společně do Zermattu na 1/2M, M i ultra...Vyprávěli mi spoustu veselých zážitků... Ovšem já jsem se v běžecké hospodě (tradičně) ukázal jako pravý Cimrmanův dvojník a přiznal, že do Zermattu jedu taky, ovšem cca 10 dní po "akci":)...

Přijde mi to hodně typické, že o několik dní později jsme my se Slunéčkem, úplně osamoceně dorazili do Zermattu... V "těsném" závěsu za naší výpravou, asi jako Cimrman za Edisonem:)... Ale vlastně, co je na tom? Chtěl jsem se podívat do Zermattu, trochu tam i zaběhat, když moje nejmilejší manželka "dovolí":) [dovolená je dovolená, že:)] ... prostě mě v téhle chvíli nelákal ta mega akce, kde se Václavské náměstí přemístí na chvíli do švýcarských Alp...Navíc, měl jsem tu práci v podobě skupiny Američanů; nohy před týdnem vypadaly hodně nehezky a i se těžko na nich chodilo/běhalo a ten "boj" v přelidněných Alpách mě vůbec nelákal.. Nejkrásnější bylo, že velká část našich výletů kopírovala či křížila cestu nedávného maratónu, s tím, že místo širokých cest jsme většinou šli úzkými chodníčky a odbíhali k dalším jezerům či údolím... I když běžet tady "naplno" by musel být taky zážitek, jen si tady potrenovat pár výběhu.. [Pár ranních výběhu směrem k černému jezeru nebo na Matterhorn trail bylo úplně luxusních.]

Až jsem si říkal to je paráda, to je nádhera, na co nějaké závody? Proč? ... Ale potom mi to došlo.. Že já si tím nějak hledám "výmluvu", že bych třeba na tu 24h, jako "nešel závodit"?... No fuj!!! :)

Ta věcná hamletovská otázka -- jít/nejít na závod... nebo proč závodit?..
I takový nezavodni typ jako já :).. by si prostě měl čas od času vzít hodinky/čip a běžet, jak to nejlíp umí..obzvlášť, když dřív na závody chodil. Přijde mi to jako výmluva nebo strach se poměřit s ostatními a nechat se předběhnout od těch lepších a rychlejších? Vždyť to přeci k závodům patří...zase plakat kvůli tomu nebudu :)...

Je velká škoda, že někteří dobří i známí běžci často přestávají "závodit", protože cítí, že už nejsou v takové formě, nebo jim to třeba tak nejde, pokud je to baví, tak je přeci dobré se čas od času někde trochu zřídit:)..Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko mi řekla, že jsem úplný trouba, když se teď chystám na nějaké závody, nohy nedoléčené, ještě si je zrasuju víc, budu tam úplný tragéd:)...všichni se mi budou smát.. přeci jsem se chtěl na svoji první 24h pořádně připravit... Co na to říci? Především, že každému to bude jedno a navíc, že ja na to kašlu!:)

S BS máme občas šíleně pitomé nápady, které se nakonec ukázaly být dostatečně nosné a motivující:)... Není pochyb, že se tenhle závod jistě zařadí do našeho zlatého fondu šílenosti, kdy já přemýšlím, jestli nedoléčené prsty bandážovat předem nebo podle situace:) a BS mi hned píše, jestli už jsem někdy běžel šestidenní.. že on ještě ne..:). Takoví kamarádi jsou horší než cholera s úplavici!

Podobně se mě jeden známý ptal, kdy už se konečně přihlásím a zkusím uběhnout UTMB? :) ... Povídám, UTMB já nemusím řešit, protože moje prostořekost (nezná mezí) mi tenhle problém vyřešila:)...

Totiž.. na Western States jsem nechtěně vytočil jednu "paní", která tam furt pěla o UTMB a že každý z Evropy tam chce být a ti co na to nemají, tak o tom závodě aspoň sní... no a když lidi kolem zjistili, že jsem z Evropy, tak se mě hned ptali.. co já a UTMB, případně moje sny o UTMB... Tak jsem po pravdě řekl, že je to jistě zajímavý závod, ale že (zatím) nechápu proč jsou z něj všichni tak posr.... :) ... ve všech hlavních i vedlejších závodech startuje v každém mezi 1.500-2.500 běžců.. To je pro mě naprosto šílený!! A že mi kamarádi (myšlen tím hlavně Sam) dávají tipy na řadu rozměrově menších, ale podle nich stejně krásných a náročných závodu.. jako je třeba UT4M nebo Ronda del Címs, abych jmenoval pár, které mě lákají... no tu "paní" málem trefil šlak:)... koukala se na mě úplně šíleně, pak se mě ptala na jméno.. ještě se koukala na číslo, jak se to píše.. Když odešla, tak mi jeden amík s hurónským smíchem řekl, že by si na moje vytažení v loterii UTMB nevsadil ani penny:)..protože ta "paní"...to byla ředitelka UTMB!!! Aspoň to mám jednodušší:)....

Všemu zdar! Naším úletům, úplně nesmyslným nápadům a nevzdávani se...
12:)

Moje piškvorky, aneb je libo tatarák?:)

Několikrát u nás doma zaznělo, že by třeba pro štěstí a zdraví celé naší rodiny bylo lepší, kdybych měl jiného -- klidnějšího -- koníčka. Třeba takové piškvorky:).. ty u moji nejmilejší manželky jsou hodně vysoko (zejména po té, co si při výběhu se mnou znova vymkla kotník a víc jak dva týdny nevyběhla), obzvlášť, když v rámci spokojeného manželství by ráda se mnou mého koníčka "sdílela"..:).. Tedy piškvorky..

Pochopitelně kdo si hraje, nezlobí:) a tedy i "piškvorky" jsou hravé a generují veselé situace... Po londýnském letišti jsem při svém návratu chodil "rozvážným krokem" :) v široce zapnutých sandálech, ve kterých jsem měl nevhodné (ovšem velmi pragmaticky) navlečené ponožky... Co čert nechtěl, při čekání ná nástup do letadla jedna (podle přízvuku patrně francouzka) relativně nahlas, nevhodně a ostentativně komentovala moje oblečení... Že to jsou určitě Češi a východoevropané.. typičtí burani, nosící ponožky v sandálech.. jak příšerné!!..:)... Pomalu jsem se tedy zvedl a šel jsem ji medovým hlasem říci, že opravdový znalec módy se pozná i tak, že má pochopení pro jakékoliv extravagantní (tím spíše praktické) odbočky od hlavních trendů.. Navíc, že by mi měla být vděčná. Protože kdybych ty ponožky sundal, tak se vsadím, že speciálně ona...by buď omdlévala nebo bojovala se zvracením:)...Při vzpomínce na její reakci jsem se smál většinu cesty v letadle a ještě teď mi cuká v koutcích...Tím to se tedy hlásím, že jsem během "piškvorkové" partie zároveň hrdě hájil čest českých mužů:)...

Na mém "hledání ultra" není nic zvláštního, s výjimkou chyb, které na té cestě dělám :) a mého nadšení, odhodlání a víry .. víry, že stejně jako se klasikům JC podařilo snížit sklerózu děda vševěda na polovinu, tak se třeba časem podaří i mně snížit rozměr chyb, které dělám:). I když.. i když musím říci, že mě to zase tolik netrápí, protože to hledání mě samo o sobě hodně naplňuje..

Ty dny po mém návratu byly hodně symbolické. Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, byla trochu víc vyděšená než obvykle, když uviděla moje prsty na nohou, které slovy BS připomínaly tatarák..:).. Vyhrožovala mi možnou amputací, vznesla otázku, jestli nemáme nějakého šíleného horolezce v rodině [že by vliv Veverkovic?:)], požadovala moji okamžitou návštěvu na chirurgickém oddělení, vyhrožovala, že už mi nikdy nebude pomáhat... aby za chvíli přinesla dvě balení framykoinové mastí, záložní atb na silné záněty měkkých tkání (nepoužil jsem), hromadu sterilních polštářků na obalení nehtů a prstů a ledové obklady na noc, abych druhý den s úspěchem narval nohy do "společenských asics" :) a odjel na služební cestu..
Není nad péči našich milujících manželek!

Na služebce (druhý den večer) jsem si připadal jak američtí vojáci z akčních filmů.. tedy hnis jsem nevyléval z bot:), ale téměř.. nakonec jsem podlehl té paralele, mozek ovlivněn akčními filmy..., na nad svíčkou jsem "vydesinfikoval" nůž a některá kritická místa prořízl, vyčistil, promazal framykoinem:).. Až si říkám si, jestli ty piškvorky nehraju zase moc usilovně:).. a.. a.. světě div se.. další den, v pátek, sice krokem raněné srny:).. ale vybíhám na svých prvních léčivých 5km, v sobotu je to 9, v neděli postupně provětrávám svoje holky, aby mi nakonec počítadlo ukázalo 17:)... Dnes po ránu před seminářem jsem víc jak 9 s linou:) Deri nestihl, ale.. ale věřím, že jsem zpět... Zítra mám domluvenou schůzku u jedné "otrlejší" místní pedikérky:)... Život je krásný a běhat se musí.. 24h se kvapem blíží, tak ať to není pochod smrti hned od začátku:)...

Všemu zdar! Piškvorkám zvlášť!
12:)

Díky.. díky všem! .. aneb WS 100M za mnou

Napsat po něčem tak epickém, tak legendárním jako je účast na Western States, že to nedopadlo, nebo že něčeho lituji.. To nejde.. Ani maličko... Byl to zážitek nejsilnější ze všech zážitků, možnost být na legendárním ultra, možnost si znova uvědomit neskutečný pocit z přátelství.. to ve mně zůstane velmi pevně a věřím, že napořád.

Ale postupně.
naše skupina začala být kompletní v pátek ve 2 hodiny nad ránem, kdy kamarádi dorazili po heroickém road trip z Nového Mexika a tak druhý den po ránu jsme zkompletovali moje balíčky (drop-bags) a vyrazili do centra dění, do Squaw Valley. V místě si uvědomujeme tu neskutečnou atmosféru a do jistě míry si plně přiznáváme statut jamajských bobistů na letní olympiádě...:).. Ta paralela je až děsivá, i když trochu obrácená.. Spiš by se dalo říci, že družstvo bobistů se ocitlo na závodech v maratónské distanci, kde se pohybují pouze vysportovani šlachovití sportovci typu gazely či geparda.. Naše bobisticke družstvo -- na rozdíl od klasické sestavy -- nemá jasného řidiče a spíš to vypadá, že převažují brzdaři, za kterého se svým způsobem považoval každý z nás:)...

Celá atmosféra v "olympijském komplexu" byla skvělá, myslím, že do jistě míry rezonovala s absurditou, s jakou zdejší místo v roce 1960 získalo olympiádu (doporučují se kouknout na wiki), koukali jsme na řadu skvělých běžců, legendárního Gordyho, ... seznamoval jsem se i s těmi obyčejnějšími, jejichž podpůrné týmy dosahovaly dvojciferných čísel, ti "místní" [v americkém smyslu -- do cca 400 stovek mil:)] často říkali, že je bude podporovat na trati i 10-20 lidí...Ale ta variabilita a rozsah -- ať už podpory nebo našich běžeckých možnosti i cílů -- to nebylo tak důležité, jako fakt, že jsme vůbec tady. Jeden spoluběžec se mi svěřil, že ke své účasti na WS dostal víc gratulací, než ke své svatbě a narození dětí dohromady.. Pro jistotu hned dodal, že je z rozvětvené rodiny a má čtyři děti:)... Prostě neskutečná atmosféra a já si připadám jako ve snu..

Ranní vstávání, odjezd, předstartovní převážení, všechno je pořád jako ve snu.. Možná spím až příliš tvrdě a sním moc usilovně, protože nakonec si svoji čepici (dezert-kit) neberu s sebou, což se ukázalo jako jedna z velkých chyb. Vybíhám podle naší společně strategie úplně od konce a jdu postupně vzhůru.. asi 200 m od startu předcházím Gordyho a zdravím se s ním, a pak zase pomalu stoupám vzhůru [už pro mě neznámou:)] cestou na Emigrant Pass... Těsně pod vrcholem poodcházím stranou a ... získávám skvělé komentáře kolem stoupajich, jako: "barva dobrá..".. "pořád ti to myslí, nejdeš proti větru":)... což si myslím naznačuje velmi dobrou atmosféru v peletonu..

Tady při stoupání se ukazuje pokračování mé chyby číslo jedna. Podlehl jsem strašení organizátorů o vrcholovém větru a "zimě" a mám na sobě navlečenou větrovku. Míra mého "snění" mi asi neumožňuje se zamyslet, přehodnotit rychle situaci a svléknout bundu, což dělám až o 10 mil později, když už je mi v ní opravdu horko a začíná postupně přituhovat. Měl jsem si uvědomit, že co místní nazývají "ochlazením" je z našeho pohledu pořád parádní vedro, jsme přeci v Kalifornii... Člověk se neustále učí.:).. Ale zatím zvládám, zatím se snažím postupně, nebojovat s (neznámou) tratí, postupně ukrajovat míli za mílí a těšit se z neuvěřitelné krásy přírody kolem mě..

Po chvíli se dělá opravdu neskutečný horko, servu ze sebe konečně bundu, dávám si ji kolem pasu a na první stanici, kde mám drop-bag ji odhazují. Tady ovšem dělám další kumulativní chybu. Zapomínám si namočit tričko a hlavu, co víc, pomocníci na stanici mi zapomněli do mých lahví dolít vodu, já si to nezkontroloval a vyrazím na skoro deset km dlouhou a náročnou etapu v plném slunci nepřipraven, jen s neředěnou kolou a neředěným džusem, a bez vody v náhradní lahví. Navíc, zjistil jsem to asi 700m od stanice.. Měl jsem se vrátit.. Plus při téhle etapě jsem si ověřil, jak neuvážený to byl krok nemít čepici s krytým zátylkem v kalifornském slunci. Asi i bez vody by mě to asi uchránilo...

Na další stanici se dávám víc do pořádku, doplňují vodu, omývám si tvář a máčím tričko.. V tu chvíli je to jako živá voda a naivně si myslím, že jsem zpátky v závodě a začínám to v rámci možnosti zase rozebíhat a užívat si toho, co můžu.. na Robinson Flat se potkávám se Stínem a s Tomášem. Vím, že jsem tu asi o hodinu později, než mě čekali, ale pořád v dobrém čase a s konzervativní rychlosti... Povzbuzen doplněnou vodou říkám Stínoví, že je to dobře, že cítím dost sil.. ale zase i tady se zapomenu namočit, omýt si hlavu.. taková hloupost...Ale pořád běžím rovnoměrně, plus minus na 28hodin, vysoké rezervy na cut-offs...

Loňský požár měl jednu pro mě nečekanou nepříjemnost. Shořel jeden most před Devils Thumb a bylo potřeba přebrodit řeku. Říkám si, že nejdříve vyjdu na Aid station (asi 3 míle do kopce?) a pak si přeměním ponožky, mám jedny rezervní v batohu... Ale na stanici se opět ukázala moje zapomnětlivost.. říkám si, teď je to po "rovině" chvíli poběžím, pak na vhodném místě přeměním ponožky... Jenže na El Dorado Creek (53) si už musím s pomoci obsluhy propíchnout existující puchýře na malíčku a prstech. Na Michigan Bluff (56), kde už mě netrpělivě očekávají BS a Tomáš přibíhám ještě dobře, ale nohy, respektive prsty a puchýře začínají nabývat větší intenzity. Říkám si, nechám si je ošetřit před cestou na noc na další stanici. Tam docházím už o cca 20 minut později než mě kamarádi čekali, do kopce už pajdám, protože se mi přes puchýře nevejdou prsty do bot. Stín mi jde naproti a společně docházíme do stanice.
Ošetření je takové to správné sado-maso, které já beru, že patří k věci.:)... ovšem nedoporučoval bych je moc často a moc brzo v závodě.. Bolí to, ale postupně se rozebíhám, věřím, že to bolest překonám, ale v tom se začíná ozývat žaludek. Nejsem schopen už nic moc ani jist, ale ani pít. Začínám zvracet, na další stanici zas.. a pak už je to průběžně... Pořád se Stínem věříme, že se to zastaví.. zatím mám dostatečný náskok na dokončení, i když z hodiny náskoku, co jsem měl na 30h limit už se mi zase ukrojilo cca 20minut.. Ale poslední úsek bylo to právé ultra... BS zkoušel všechno možné, nemožné, ale neudržel jsem v sobě vůbec nic.. na žádné jídlo jsem nedokázal pomyslet, rozbouřený žaludek, nedostatek jídla, ale především pití zpomalil můj postup skoro na nulu. Na další stanici Cal 2 (70.7) přicházíme už s velkou ztrátou, sice pořád asi 20 minut před cut-offs, ale tady to musím ukončit.
Slovy básníka.. Bylo to krásné a bylo toho dost..:). Především se opravdu nedalo dál. Navíc zkusit pokračovat by mělo za následek, že by mě asi museli v tom lese hledat i když na další stanici to bylo jen 2.3mil..

Pár čerstvých postřehů...
1) WS je naprosto skvěle zajištěno, fantastická nálada, skvělá trať, milióny dobrovolníků, nedá se v tomto směru vůbec srovnávat třeba s Leadville, aspoň tak jak jsem jej loni zažil já..
2) Samozřejmě bych rád dokončil, ale -- není to póza -- jsem rád za to, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Především se snažím brát většinu toho, co se mi děje jako znamení.. A snažit se z něj poučit.
Bohužel poslední rok byl silně hekticky a poslední půlrok byl ještě náročnější.. Nejen, že běhání bylo různé odsunuté, ale úroveň starosti a zařizování, práce a různých nepříjemnosti mi neumožňovala se pořádně soustředit na nejen na "vrchol" moji sezóny, ale už jsem začal dělat i chyby kolem...
Nevyřešil jsem bohužel dosud problém se svými puchýři, ale je jasné, že je to něco hloupého, systematického.. Něco, co se mi děje po cca 90 km, případně umocněné namočením, překročením řeky.. Tohle musím vyřešit brzo. Možná mi v extrémních podmínkách ještě více otékají nohy než normálně, možná kombinace solných tablet ten problém ještě zhoršuje. Nevím. Pokud máte nějaké nápady, rady.. budu za ně rád.
Čeká mě ještě asi 14 velmi hektických dní, potom už by se rozsah extra starosti a úkolů měl dostávat postupně ke zvládnutelným hranicím.. [vždyť i v poslední fázi přípravy na WS jsem musel spoustu hodin sedět u počítače, pracovat a na dálku zařizovat věci a hasit řadu problémů].. To by také mělo pomoci.:).. Nicméně, jsem v posledních dnech "ztratil" značnou část svého hubnoucího náskoku proti loňsku.. a budu to muset výrazně změnit. Určitě až pominou noční sezení u počítače, tak to bude lepší, ale myslím, že hospodaření těla s vodou se výrazně zlepší, až víc zhubnu... To bude taky jeden z úkolů.:)
3) Slovy horolezců -- teď musím sestoupit do nižšího tábora... Vyřešit problémy s výstroji a se zraněními:)... Proto napíšu pořadatelům a UT4M poběžím kratší trať. Jsem přesvědčený, že nemá cenu zkoušet 100m znova, dokud nevím alespoň částečně, v čem je chyba. 24h v Kladně bude jistě dobrá možnost řadu věci bezpečně vyzkoušet a začít je ladit. Zase se vrátit na svoji cestu.. Silnější a lépe připraven.

Všemu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

PS. Ještě jednou díky všem za milé komentáře. Fakt to není póza ani "těšínská jablíčka".. Byl bych strašně rád, kdybych doběhl až do Auburnu... Ale jsem i rád, za to, že jsem v pořádku nedokončil:). Bylo to fantastické běžet po téhle legendární trati .. Mít kolem sebe kamarády (a BS který mě hodně ovlivnil) a cítit podporu Vás ostatních na dálku. Upřímně - to, že jsem nedoběhl může být to nejlepší, co pro mě do budoucna moji bežečtí bohové mohli udělat. Budu si znova pamatovat, že DNF patří k náročným ultra a že se mám z něj poučit, vyřešit svoje problémy, ať už jsou ve stavu těla nebo mysli.
PPS. Moc se těším na setkání s řadou z vás, co sem zabloudíte.. ať už na 24h, nebo na Baroku, ve které věřím a kam se také moc těším..

Už se to blíží...aneb Stín za rohem:)

Myslím, že nejlepší a nejveselejší na mém pobytu tady je... že jsem pořád stejný zmatlík a bludička. Pochopitelně jsem si vše běžecké několikrát kontroloval, tak se stalo, že snad běžecké mám vše, ale že jsem dorazil jen s jedním párem trenýrek a to s těmi, co jsem měl na sobě:). V malém městečku, kde jsem je naštěstí takový místní univerzální obchod (od lékarny, až po alkohol, = CVS Pharmacy), kde jsem v zoufalém hledání mezi dámským spodním prádlem též objevil poslední balíček obsahující dvoje trenýrky.. Takže pohoda...:)
V minulých dnech jsem se po několikáté (asi marně) pokoušel hledat tu správnou cestu na Emigrant pass. Musím přiznat, že se mi asi podle mapy úplně nepovedlo ani na druhý opravný pokus.. Ale co se budu stresovat.. Jednak přede mnou poběží hromada lidí a snad tam budou i nějaký fáborky:).

Stejně pro jistotu hned po ránu vyrazím do "Squaw" .. Jednak na slavnostní zahájení WS a jednak půjdu na společný výstup na Emigrant pass.. Konečně tak poznám za denního světla, kudy se vlastně poběží:), bude to mít i potřebný společenský rozměr... cituji Stína: "Určitě tam jdi. Aspoň budeš znát dobře prvních pár mil, takže nezabloudíš hned na začátku.:)..Seznámíš se s lidma, bude se ti to hodit, kdybys měl třeba zlomenou nohu a potřeboval od někoho přiložit dlahu..." :).. No nezabili byste ho?

Později mě čeká řada povinných přednášek pro běžce, spoluběžce a posádky. Protože jsem tu zatím sám, tak se budu postupně chovat jako 3 v 1, běžec, spoluběžec i posádka:). Stín s Tomášem se chystají na cestu autem, auto už mají půjčené, Tomáš s ním už prý ujel skoro 1 km, Stín asi 50m, což podle Stína znamená, že vše detailně nacvičili a plně ovládají..:). Popisoval mi nadšeně, že "severní" a "jižní" trasa se od sebe liší asi jen 1-2 mile, vzhledem k tomu, že jižní vede přes Las Vegas a severní přes Salt Lake City, to názorně ukazuje rozsah jejich "road tripu" (cca 1.150 mil=1.850km). Věřím, že dorazí někdy před půlnoci, takže podle pokynů BS si dáme pár piv rychle na ex a spát, žádný hazadni hry ani pochybný ženský:)... To přej můžeme v pátek, až bude odpoledne a navečer volno..

Zítra si musím taky připravit a naplnit "drop bags", Stín mě prý ještě v pátek ráno zkontroluje, co kde mám... Říká po pravdě, že každý z nás je po 60-70+... mílích tak trochu "go-go", prostě netuší úplně, která bije a bude dobře, aby oni věděli, co mám v balíčcích.. Ve vzduchu už je cítit nervozita.. Už i ve zdejším malém městečku Truckee, vzdáleném asi 20 minut jízdy od Squaw Valley, i v našem hotelu.. se objevují běžci s posádkami... Cítím nervozitu i že Stína, který vymýšlí kdejaké "ptákoviny":), aby mi buď udělal radost, nebo aby odvedl pozornost...

Původně jsem poslal jen pár lidem odkaz na sledování závodu, nakonec na pokyn BS pro Vás, co ke mně na blog "zabloudí" dávám odkazy (mám číslo 204):
1) Sledování běžců v téměř "reálném čase" bude na www.ultralive.net/ws100
2) Prý má být i živé video na www.ultrasportslive.tv

Jakoby to nestačilo. Stín se asi doslechl, že jsem si z něj dělal legraci, že má sice smart-phone, ale jsem rád, že umí vůbec telefonovat:)... Tak rozhodl, že mi pro tuto příležitost založí twitter (proti mé vůli) a bude se snažit dokázat, že umí používat moderní techniku. Bude prý s Tomášem různě komentovat, co se zrovna děje.. [říkal, že ten účet potom také zruší:)]
Takže BS komentuje na https://twitter.com/12HonzaDe

PS. Fakt WS je fenomén .. už je to cítit všude.. například v e-mailu mi přistály požadavky na účast v různých výzkumech prováděných společně s ultra během..Jakožto "vědec" jsem nakonec podlehl a zúčastnil se toho prvního.. Vyplnil jsem celkem detailní dotazník, kde se dívají na vliv psychiky na výkon při ultra (Study on Psychological Predictors of Performance)... Ale už jsem se neúčastnil těch dalších..ačkoliv jsou -- posuďte sami -- velmi inspirativní: studium zatížení žaludku během ultra, studium srdečního rytmu, vlivu ultra na veteránské běžce a jaký to má vliv na dokončení WS; variabilita srdečního tepu.. arytmie během závodu; studie (ztráty) vidění během ultra, zažívací problémy během ultra...Pochopitelně se při většině těchto výzkumů polykají teploměry a různá čidla.. Tedy, ne že bych nepřál věde, ale jsem přesvědčený, že bych ty "měřáky: velmi brzo někde "vyloučil".. Navíc mezi tou naprostou většinou vegetariánů, případně (raw) veganů by moje výsledky (paštika to doufám jisti) mohly ohrozit výsledek probíhajícího výzkumu:).

PPS. Tak jako tak.. na spoustu věci určitě zapomenu, ale na kamarády ne! Budu se těšit na to že 1.3 mile před cílem uvidím šlápoty, které mě povedou až do cíle..

Hlavně.. ale hlavně.. všem díky za podporu. Držím palce kamarádům na Zermattu, známým a reprezentantům v Chamonix.. Běhu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

O kouhoutkovi a slepičce, aneb nácvik startu:)

Už jsem to jistě říkal mnohokrát.. jsem správně pověrčivý a věřím na (dobrá) znamení. Takže, když mi po neskutečných zmatcích při přestupu v Los Angeles nedorazil kufr do mé cílové destinace (Reno, Nevada), tak jsem byl úplně v pohodě. Paní na přepážce s nedoručenými zavazadly jsem udivoval svoji pohodou a dobrou náladou, taky proč být být naštvaný, že?.. Strávil jsem bojovně skoro celý den na cestě a ve finále sice nemám kufr, ovšem dobrá nálada mě neopustila:). [Navíc, poučen z minula mám běžecké boty na nohou, v příručním zavazadle běžecké oblečení, ponožky, pár drobnosti, elektroniku, ale hlavně i běžecký batůžek a láhve na pití.. V nejhorším případě jsem tedy připraven na závod :)... Navíc, je to skvěle znamení, neboť při cestě do Leadville mi kufr taky zašantročili...

A tak v klidu vyplňují veškeré formality, paní mi říká, ať ji dám telefonní  číslo, že mi zavolá, až mi přijde kufr, abych si pro něj na letiště dojel. Zde používám taktiku, kterou (bohužel) na mě s úspěchem též uplatňuje moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:)... Nic člověka tak neusadí, jako když mu jeho pitomosti někdo zopakuje, naprosto klidně, s úsměvem, jako otázku..:)... Ptám se tedy... "Říkala jste, že si pro kufr, který jste mi vy nedoručili budu muset sám dojet na letiště?" :)... Paní se zaráží a obratem dodává... Ale samozřejmě, když necháte adresu a telefon do hotelu, tak my na naše náklady zajistíme doručení.. Tak je to správné, tak to má být!:)


Za chvíli si beru objednané auto a chystám se vyrazit z letiště směr hotel. Cestu mám (kupodivu) dopředu nastudovanou, přeci jen vím, že po víc jak 20 hodinách na cestě člověk není při orientaci v neznámém terénu nejbystřejší, navíc, já jsem bludička, ale pozor.. vím to!:)... Pro jistotu, ať jsem klidně za pitomce se ptám, jak se ovládá vůz, jak se otevírá nádrž, zapínají světla. Člověk v půjčovně se nejdříve neubrání poznámkám, že vše je standardní americké ovládání:)... Ale to jeho obrácení oči v sloup mě trochu víc vadilo, tak jsem řekl, oki, s hrdosti v hlase, snad průměrný evropan zvládne ovládat průměrné americké auto... [vím, že obráceně to neplatí na 100%]. Ovšem tahle "hrdost" mě stala zapnuté stěrače na zadním skle po celou dobu moji cesty do hotelu:). Samozřejmě, auto jsem nastavil, hotel našel, a zde se ukazuje další podpůrné dobré znamení.. mám číslo pokoje 112 (!)...

Se Stínem jsme dohodnuti, že v týdnu postupně absolvuji všechny povinné schůzky pro běžce, spoluběžce i posádky:), protože oni dorazí automobilem z Nového Mexika [tak 15 hodin jízdy?:)] někdy ve čtvrtek před či po půlnoci... Kufr dorazil pozdě v noci, ale výrazně dříve než při minulé cestě do Leadville.. z toho si (pozitivně) usuzuji, že bych třeba taky mohl dorazit o chvíli dřív do cíle,,:)... Co bych říkal, jsou chvíle, kdy by se optimisté měli střílet. Moji blízcí a kamarádi o tom vědí svoje:)..

V neděli jsem od rána pilně pracoval, ale když nadešlo pozdější odpoledne, říkal jsem si.. Musíš vyrazit ven, aklimatizovat se.. Zároveň přišel mail od Stína s celkem (na první pohled) jednoduchým úkolem. "Vyraž do Squaw.. změř si, jak ti dlouho trvá se dostat "nahoru", ať si mužů nastavit tvoje mezičasy, kde a kdy tě máme čekat.. Ale "jdi".. neběhej..:)...

A tak jsem vyrazil do "Squaw", jak říkají místní a znalci. Říkal jsem si, nebude těžké najít start... Takový známý závod, domorodci budou vědět. Houbelec!!! Připadal jsem si jako ta slepička, která běhala od čerta k ďáblu,.. tedy od jednoho k druhému a sháněla pomoc pro kouhoutka. Já žádnou velkou pomoc nepotřeboval, jen ukázat, kde je ten "zatrolený":) start a kudy se běží... Shrnu to mým oblíbeným slovem "Hollywood" :)... Nikdo nic netušil.. Náhodně sedící kolem i zaměstnanci v obchodech mě častovali odpověďmi typu:  "Copak nevidíte, že nejsem žádný pomatený běžec?" .. "Tady nic takového není a nikdy nebylo:)"... "Western States trail vede kolem Squaw Valley, nad úrovní údolí, každý se na něj může připojit kde chce, tohle je svobodná země"...

Začínal jsem maličko propadat zoufalství. Podle pokynů prodavače ve sportovních potřebách jsem vyrazil směrem kam mával rukama.. A skutečně jsem narazil na trail, ale úplně jiný:), vedoucí mimo směr, který mi říkala moje "intuice"... Nakonec jsem vrátil, v jiném obchodě získal letní mapku "trails" a nějak jsem usoudil, kde by asi mohl být start a kudy by se mohlo běžet do kopce... Zapínám "run keeper" a pěšky, tak jako na dobře promyšleném závodě.. tedy rychle, ale rozvážnou chůzi, vyrazím do kopce. Trasa rychle nabírá potřebné metry, krásně se klikatí a já po chvíli skutečně nacházím ukazatel Western States trail, což mě uklidňuje a hned se mi lépe stoupá vzhůru. Na mých cca 3.7 km nabíráme 1,000 m převýšení, řekl bych pěkný kopec, takový doma nemám!:)... [zde následuje oprava: Až druhý den v hotelu jsem zjistil, ze mi to ukazovalo průběžně pitominy:), to převýšení bylo 500m]. Scenérie, jako z pohádky, to po ránu neuvidím. Stojím na Emigrant peak (pass), vidím, jak se zase cesta prudce propadá dolů, otáčím to zpět, koukám 37 minut... nevím, jestli je to rychlý, nebo pomalý, ale budu se snažit to víc nehnat... Navíc z hlediska nastavení nějakých mezičasů to je jistě údaj úplně na nic, protože jen tuším, kde je asi start... Ale je to jedno. Bylo to moc hezký protažení se (více fotek zde) .. a stejně tudy poběžím/půjdu rozumně ... na to abych se rozběhl víc a rychleji budu mít dostatek času i mil potom, netřeba to upěchat, nebo jak by řekl Ďuri.. netreba to hrotit:).

Všemu zdar! Kamarádům, ultra a WS zvlášť! 12:)
PS. Stín mě "uklidňuje", že je na vše připraven, při posledním běhu dokonce prý zahnal i medvěda!!!... Tak mám fakt maličko obavy, co na mě vymyslí. Naštěstí jako pacer bude moci nastoupit až na 62. míli, kde (aspoň podle mapy) trasa vypadá víc běhatelně, tak jako tak .. se Stínem je třeba být neustále ve střehu!

Kyotó a Yamaguchi -- Hledání a nalézání

Těžký život Evropana.. Na cestu jsem získal mapu

Kyoto mému pobíhání vůbec nepřálo... Tedy asi kdybych se víc snažil a ještě méně spal, tak by se možná zadařilo, ale večer tradičně přicházím pozdě na hotel, pak chvíli strávím na netu a povídáním se slunečkem, něco maličko popracuji:) a najednou jsou 2 v noci..:). Představa, že bych měl vstát za 3-4 hodiny, abych stihnul hodinku běhat mě maličko děsila.. Tedy běhání -- věřím bych nějak zvládl --ale strašila mě představa, jak unavený bloudím po městě, protože jsem minul odbočku či nějakou spojovací uličku k hotelu (nápisy latinkou neexistují, nikdo nemluví angnicky a já hlupák neumím na garminu používat navigační funkci "návrat"). Proto jsem v Kyoto ráno věnoval extra hodině spánku, nebo se snažil ještě něco udělat, i když .. i když mi všechno jde nějak pomalu, stáří..:).

Nicméně si nestěžují, kolega byl nadšen, že se mi všechno líbí, že dokážu hodně chodit:) a tak ještě zvyšoval své úsilí, abych vedle povinnosti viděl neuvěřitelně věci, byl v místech, kam se Evropané či Američané moc či vůbec neobjevují (přišlo mi, že zahraničních turistů bylo i v Tokyu velmi málo, mimo hlavní město jsem potkal celkem 3 evropany)... Je to pochopitelně, protože nápisy latinkou neexistují, Je to jasné i z reakcí jinak zdrženlivých japonských turistů z ostatních částí země, když si mě pokud možno nenápadně fotografují, pak se osmělují odvážné školačky a fotí se dokonce se mnou. Neskutečný Holywood. Navzdory tomu, že jsem neběhal, přesto vnitřně cítím, že běžecká mise v Kyoto byla splněna... Při procházení -- turisty skoro opomíjenými --starými zenovými kláštery a zahradami se totiž dostávám ke stánku se suvenýry (Omamori), kde se dají koupit tradiční amulety pro štěstí (tzv. lucky charm)... Většinou jich je všude hromada pro úspěch v obchodování, pro šťastný a úspěšný sňatek, porod, pro různé stupně zkoušek na školách... pro cestování... a pak i obecně pro štěstí. Tady ale nacházím amulet černé barvy, lucky charm for healthy legs (!), tedy amulet, šťastné kouzlo pro zdravé nohy! Japonský kolega říká, že už je vůbec neviděl, protože doba, kdy se cestovalo na velké vzdálenosti "po svých" je dávno pryč.. Co víc si ultra pobihač v Kyotó může přát?

Třetí den bez běhu (!) se přesunujeme zase Shinkanzenem jinam.. tentokráte do Yagamuchi. Jsme v chápání Japonska téměř na venkově:), naštěstí bydlíme kousek od nádraží.. a kolega má krátce po příjezdu schůzi organizačního výboru konference, mám proto volno!!! Sláva!!! Tři dny bez běhání to už by byla špatná karma, nemám sice žádnou mapu, žádnou povědomost, jak to tady vypadá, na net se nemůžu zatím dostat... ale přesto... beru si běžecké a jediné recepční, co trochu mluví anglicky, se ptám na cestu.. River, povídám, river...:)... Máchá rukama, dopředu a za roh, říká slova Shinkanzen, zase mává rukama, pak vlevo vpravo, taková šermovačka jako z hvězdných válek a pak rada.. "koban"..:).. no jasně, když zabloudím, tak se mám zeptat na policejní stanici.... Ovšem veselejší zážitky z Japonska asi mít nebudu -- než když jsem se v zapadlé provincii ptal na cestu k řece policejního úředníka.. Pantomimicky jsem plaval, pak jsem chytal ryby.. poprvé jsem dostal prospekt na plavecký stadión, po druhé prospekty sousedních rybářských restaurací.. a tak jsem se na to vykašlal.. poděkoval, čas mi běží.. musím pryč...a řekl si, jestli je tu někde řeka, tak ji shinkanzen musí nějakým mostem překročit.. a tak překračují trať a asi km podle ní běžím.. najednou se mezi střechami něco zaleskne.. a ona voda!! Mám pocity bloudících cestovatelů, kteří po strastiplném putování nacházejí řeku, zdroj vody a směru cesty v divočině..:)... Co víc, těsně u řeky, hned vedle proudu nacházím asi 1km rovinku a tak si tam ve zbývajícím čase doběhám, co jde a otáčím to do hotelu, teď už naprosto zorientovaný...Zítra dopoledne bych měl mít skoro 3 hodiny volno, to bych si mohl zaběhat, aspoň 20km.. takhle jsem si to snil, ovšem, že bych běhal tam a zpět jako křeček??? I když... jak správně řekla Lucka, na Kladně ten okruh má taky akorát 1km.. tak proč si stěžovat? .:)

Chtěl jsem původně běžet na druhou stranu,
ale cesta podel řeky mě tam nakonec také dovedla..

Dopoledne se ovšem probouzím plný odhodlání a touhy.. tedy hlavně touhy poznávat japonský venkov.. dle pozice a směru kolejí typuji, kde je střed města a po dosažení řeky běžím proto na úplně jinou stranu. Na jednom můstku řeku přeběhnu a najednou... najednou jsem na vesnici.. všude kolem malá rýžová políčka, zavodňovací kanály, tuhle kombajn sklízí, tahle se seje:)... běžím kolem jednoho rybáře.. ale většinou nikde nikdo a když potkám nějakého domorodce, za běhu se uctivě ukláním, oni také a koukají na mě jako na zjevení..:).. a já se radují jako malé dítě... říkám si, ještě tenhle most stihnu, ještě tamten, tady zaběhnu k řece se podívat na to hemžení krabů.. jenže než tam přelezu a slezu, tak jsou všichni zalezlí pod kameny, v blátě, nebo přes bláto dospurtovali do řeky... ale to nevadí.. i tak mám pocity cestovatelů, na dálku v myšlenkách  zdravím kamarády, co se v horku trápí na Silvě.. abych je podpořil, tak s sebou nemám vodu.. těch 20km, sice už je taky žár, ale se bez vody dá proběhnout...

Při návratu nejčistější radosti -- objevování a zvládnutí běhu ve volném časovém okénku.. samozřejmě mě znervózňuje připomínka 160km v Kalifornii, co na mne za 3 týdny čekají.. v mezičase budou doma a v práci zase další zmatky, hromada povinnosti -- běhání bude každodenní boj, ale... nejsem reprezentant!:) Musím pochopitelně zvládnout mnoho jiných věci.. a tak až budu na startu ve Squaw valley, stát nervózní a rozechvělý.. tak si jistě vzpomenu i na tyhle památné bloudící a objevovací chvíle... a řeknu si natěšeně a se slzou v oku:).... doprd*le, doprd*le!!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť! 12:)
PS. pro zájemce o víc fotek něco málo zde..