Prvních pár dnů bojů ...

S tím fitkem jsem si dal. Známí se mi povětšinou smějí, v lepším případě kroutí hlavou:). Buď proto, že jsem se rozhodl na stará (pobíhačská) kolena zkusit cvičit -- nebo proto, že posilování rozumí a tak mi říkají dopředu, že (jistě) cvičím špatně, neefektivně.. že si akorát ublížím.. že bych měl cvičit a zápasit se stroji pod dohledem zkušeného trenéra..:)

Asi mají pravdu.. Ale, nebyl bych to já.. kdybych do nových věcí nešel s nadšením a s důvěrou. Optimisticky -- že vše dobře dopadne.. a pokud to zrovna nevypadá dobře, tak jistě není konec..:).
Co víc, já podobně šoky a změny většinou provádím ještě ve chvílích, kdy jsem už tak ve stadiu silného nestíhání a celkového stresu. Čím to asi bude? :)

A tak se zmatky a boj o každý km střídá s usilovným zápasem se stroji:)... A všechno co dělám je prokládané různými poučeními. Když jsem se zarytými běžci, tak slyším, že 70-80% je fyzická aktivita a 20-30% jídlo.. Zajímavé, že ve fitku to člověk slyší obráceně:).. Jídlo dominuje a to cvičení a fyzická aktivita je taková třešnička na dortu...

Pravda je, že po cca 2 týdnech, kdy jsem začal s nějakým tím "cvičením".. se výsledek už dostavil.. přibral jsem dvě kila(!)..:).. Což nepovažuju za příliš podnětné a užitečné.. Ale zase to asi přesně ladí s tím větším efektem stravování, než jsem si kdy byl schopen připustit. Budu se muset víc hlídat, co jím a kolik toho jím... Začít si hlídat svoji žravost:) nastavit si kvalitnější jídlo asi bude trvalejší úkol do dalších dní a týdnů:).

Nicméně, díky všemu "novému" v kombinaci s nestíháním se mi dějí neskutečné (a veselé) zážitky. Například v pátek jsem byl dávat auto moji nejmilejší manželky do servisu (reklamace - prý ji před pár dny neopravili vyhřívání sedačky). Tak tam jedu co nejdříve (abych mohl následně běžet do práce), jsem první na řadě. Dávám klíče od auta, říkám, že "to" nefunguje.. Na dotaz, jak dlouho to žena zkoušela, tak po pravdě říkám, že v úterý jela do Plzně. Chlápek se omlouvá, běží ven převzít auto a vrací se s potutelným úsměvem. Říká.. Víte, my si tady píšeme stavy tachometrů opravovaných vozů.. A na tom vašem od naší opravy bylo najeto jen asi 25km. Ať už s tím vaše žena jela kamkoliv.. do Plzně a zpět to nebylo!!! :)... Celá fronta lidí se začala tak nějak různě se odvracet, usmívat, případně pokašlávat.. Paroháč, že..:)! To ostatní potěší..:). V tu chvíli jsem si uvědomil, že moje nejmilejší si brala auto dcery, ovšem (proč to vysvětlovat)... A tak jsem sebral klíče od vozu... rady od servisních techniků, abych si se ženou "opatrně" promluvil.. a zase odvezl auto domů, ovšem běžet do práce už jsem nestihl..

Vyprávěl jsem to se smíchem a slzou v oku jednomu známému a ten mi říkal.. člověče, já bych tam snad hanbou zemřel!..:)... A to je ta relativita věcí... Když už se nějaký trapas podaří, je dobré si jej vychutnat.. pobavit ostatní a sám sebe..

Jen teď přemýšlím nad tím, jak překonat špatné "a silně zakořeněné" stravovací návyky (obzvlášť, když člověk sedí hodiny u počítače). Poradíte něco? Jak to děláte vy?

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť!
12:)

Honza v matrixu.. aneb válka se stroji:)

Přiznání je polehčující okolnost... ale často i vyšší trestní sazba:), a tak to přiznám bez mučení. Ve fitku jsem dřív tak maximálně běhal na pásu:). A často jsem si dělal legraci ze cvičení s železem.. Ano dělal:)... Přiznávám, na začátku roku jsem tam párkrát byl (doslova), zkoušel "cvičit":) .. Sliboval jsem si, že budu posilovat, abych se lépe připravil na Western States... Ale po téhle stránce jsem svoji "přípravu" nejen vyloženě odfláknul, co víc -- úplně jsem se na to vykašlal, neli něco horšího:)...

Teď s odstupem času jsem přesvědčený, že právě tohle (a ne nedostatek vody, nebo chybějící pokrývka hlavy:) .. byla hlavní příčina mého nedokončení WS... Pozor, tím nemyslím posilovnu samu o sobě, ale porušení své integrity.. Prostě jsem nesplnil svoje sliby.. a vrátilo se mi to..

A protože (v řeči horolezců) mám na Western States (přesněji na Cal2) zavěšený svůj "pytel", tak je na čase udělat, co půjde, abych se tam vrátil a ten svůj vrchol prostě "odpytlil":)... V řeči nás obyčejných pobíhačů -- doběhl v limitu do cíle ...doběhl si pro přezku..:). Na "seběh z kopce" se ovšem stojí dlouhá "fronta" a tak není moc jasné, jestli se vůbec na trať v tomhle roce dostanu... Ale to už tolik nevadí. Důležité je .. zkusit to.. Proto jsem v minulém týdnu hodil svoje jméno do klobouku a uvidíme..

Nejhorší je, že ve svém fatalistickém přístupu k běhání -- vlastně už dopředu výsledek loterie beru jako znamení. Pokud to vyjde, musím tam jet.. Pokud ne, super znamení -- už mám úplně jiný a stejně šílený program. Upřímně nevím sám, co si víc přeji a tak je skvělé, že to někdo jiný může za mě rozhodnout...

Ale zpátky ke strojům, zpátky k matrixu:). Začal jsem se cvičením už před pár dny.. a na Jizerský "dýchánek" jsem odjížděl v podobném stavu asi jako mrzáček po krátkém ozdravném pobytu v Lurdech:). Tedy trhavé pohyby na úrovni počátků animovaného filmu, výrazy v obličeji svědčící a používání svalů, o jejichž existenci jsem dříve neměl ani ponětí:). Ale pokořil jsem se.. a pokora patří (IMHO) těm silnějším:)... Mimo ty legrační (a stále se objevující scénky ve fitku) jsem objevil ten sociální rozměr, kdy přes poledni pauzu jdu cvičit s kolegou, občas po večerech se snažím zacvičit se synem... V tom socialním rozměru je fitko podobné  skupinovému pobíhání, kdy řekněme po x km se najednou člověk od sparingpartnera dozví nějakou zajímavou (niterně velmi osobní) informaci.. nebo on sám je schopen (v krátkém mezičase odpočinku) vyjádřit nějaký důležitý vzkaz pro zúčastněného nebo lidstvo typu "budoucnost patří aluminiu!":)..

Na dotazy svých kamarádů a známých proto odpovídám jednotně. Ano, ano.. stárnu!:)... Ano, ano, to moje usilování.. je .. no řekněme občas trochu víc usilovné:)... Samozřejmě, že to nedělám správně(!).. nepočítám, nesoustředím se tak usilovně na bezchybné provedení cviků.. Možná cvičím moc dlouho, určitě špatně.. Vím to. [netrápí mě to].. Ale jedno je jistě.. Teď, uprostřed těch největších průšvihů, nestíhání, časových stresů... si uvědomuji, jak je důležité plnit svoje sliby.. [a nejen o vánocích!:)... ]...

Je to nutný krok -- je potřeba získat zpátky svoji plnou integritu... Tedy, když říkám, že pro zdar jakékoliv akce dělám, co jde i nejde... tak to holt musím dělat!:) ... [Samozřejmě něco jiného by bylo, kdybych to neříkal:)]

A jak to máte vy se svými sliby/chyby? Taky se k nim vracíte, nebo se ony k Vám vrací jako bumerang?


Našemu snažení a úsilí.. ZDAR! Ultra zvlášť! 12:)

Akce "Mordor" aneb Jóžin z bažin:)

Před pár dny se mi ozval Pavel Veverka Sudetský, že má takový nápad, že bychom mohli udělat přepadovou rychlou, tajnou akci.. Jen ve čtyřech, na tajnačku po pytláckých a pašeráckých stezkách Jizerských hor. Podmínkou je tmavé oblečení, nic reflexního... budeme se pohybovat na čs-polské hranici v silně chráněné oblasti, patrně i mimo hlavní cesty...

Všichni účastníci Pavel, Petr, Tomáš a já jsme natěšení.. no slovy T. jako druhostraňáci na nové číslo Tam-Tamu:). E-mail stíhá e-mail, dopravu autem zavrhujeme z klubových důvodů (to pivo bychom měli pít)...

  

Probíráme maličko logistiku... Asi dva dny před výletem vzdávám, že ve svém běžeckém "šatníku" najdu něco bez reflexních prvků (Leona by měla radost). Chci si proto koupit tmavou scotch pásku a vše reflexní přelepit.. Když svůj plán vysvětluju svojí nejmilejší manželce (jasné slunéčko), tak se mě ptá, co budeme dělat, když nás tam někdo chytne? Říkám po pravdě, že budeme předstírat, že jsme zabloudili:)... Moje nejmilejší se smála.. že prý to by chtěla vidět.... Pavel známý jako zdejší horský vůdce, znalec a spoluautor místního horolezeckého průvodce, my ostatní ověšeni chytrými hodinkami, telefony a navigacemi... a budeme říkat, že jsme "zabloudili"..:)

Nakonec ale Pavel VS usoudil, že se nebudeme skrývat ("real runners leave no trail"), poslal nám GPS trasy, včetně jednoho osamoceného bodu poblíž bažin, který budeme hledat a finální příprava mohla začít... Tradičně, balím -- teda hážu věci s sebou na hromadu až pozdě večer v pátek, motto mého běžeckého batůžku mě uklidňuje.."Co nemáš, nepotřebuješ"! A pokud přeci jen někde v koutku duše zůstávají nějaké pochybnosti, tak vím, že "Kotouč má všechno":)...

Petr na autobusové zastávce otevřeně přiznává, že autobusem nejel hromadu let, že je to jako skautská výprava. Vyškolen bratrem Martinem VP a podporován Tomášem, proto hned zahajuji tradiční skautské výletové hry (ve stylu -- kdo uvidí koně má bod, za sprostá slova se bod odečítá), i když je mi jasné, že to zase prohraju!:)

 

Chvilku po 8h jsme v Liberci kompletní, za necelou hodinku jsme na opačné straně Jizerských hor. Naše výprava mi už od samého začátku přijde dokonale vyvážená.. Pavel je naprostý znalec, z Tomáše se v průběhu výletu vyklubal zakuklený místní pašerák a historik, Petr vzpomíná na útržky místních zážitků a reálií z dětských let, takže se brzo orientuje... Jen já jsem téměř nepolíbený místními jmény, ať už vesnic, kopců, skal... Nemluvím o tom, že netuším, co je za tímhle kopcem, co je na západě, na východě.. případně, ani kde je sever..:). Přiznávám, že zařazením mojí maličkosti do této výpravy byla celková orientační a znalostní inteligence skupiny ponížená na úroveň delfína žijícího v zajetí:)..

Nechám o našem výletu hezky promluvit VS -- ideového autora a kartografa výpravy -- já si dovolím si jen zaznamenat pár postřehů, nálad a pocitů. Počasí se náramně vydařilo, výběr trati neměl chybu, zažil jsem chodníčky, zpevněné cesty, průchody bažinami a rašeliništi, dokonce i skalnaté výstupy... Ale hlavně, ta nálada a pohoda byla podávána v ohromném množství, že by se dala zavařovat na horší časy:)...

VS vyprávěl spoustu zajímavostí, pohnutou historii Jizerských hor a míst, kudy běžíme, prokládanou "veselými" horolezeckými zážitky, zakončenými většinou krátkým poučením typu ... "hlavně nesmíš spadnout!"... apod. :). Uprostřed těch všech veselých horolezeckých příhod VS mezi řeči jen tak mimochodem naznačil, že jdeme hledat jeden "kříž", který na kraji bažin označuje místo, kde během napoleonských válek utonula v bažinách ruská dvojčlenná hlídka i s koňmi...

 

A hned nabízí následné, alespoň dílčí překročení bažin.. Co na to říci? Dostal jsem nabídku, kterou nelze odmítnout:)! Když jsem se chystal na cestu, tak mi Luboš zkušeně radil, že do bažin by měli jít alespoň 4 lidí, protože když někdo zapadne, tak trojice je na záchranu optimální... Pro jistotu beru ještě i hůlky, aby bylo za co se chytit..:). VS dává důležité rady -- že tam, kde je rašeliník nejzelenější nelézt:), moc dlouho nestát na jednom místě, určitě se snažit dostat pryč, když máme bahno po pas... po tomto bezpečnostním školení zatáčíme k bažinám..:)

 

Nakonec nejen že kříž nalézáme, v bažinách nehyneme, ale i přes bažiny (tedy ty mělčí) probíháme a já si užívám opravdu nádherného dne, přírody, podzimních barev a vyprávění kamarádů (pokud jsem je pustil ke slovu).. Ovšem po překonání bažin se VS a Tomáš trumfují s nápady, co ještě.. a tak vystoupáme na rozhlednu, ať se moje závrať trochu otrká, ..

Tomáš celou dobu do nás "hustí", že bychom měli běžet na Pytlácké kameny, že je to jen malá "záběžka" -- je sice do kopce, ale za to dál a horší cestou... U poslední možné odbočky, nakonec podléháme a je jasné, že to bylo úplně nejlepší, co jsme mohli udělat..:). Tomáš roztál, úsměv od ucha k uchu. Navíc tím, že o Pytlácké kameny musel tolik bojovat, tak z výběhu k nim má opravdovou radost..

Tady bych si dovolil malou odbočku. Je zajímavé, ale s na akcích s kamarády mi často naskakují oblíbené filmové repliky, protože výlety s nimi jsou jako z filmu:)...
-- - například replika z filmu jachyme hod ho do stroje..
František Koudelka: Když myslíte teda. Do počtu jako myslíte teda? Tak, jestli jako myslíte, že v zájmu celku snad. Tak já bych to teda do počtu, kdyby to radši vzal někdo jinej... Odpověď: Tak výborně, na závody pojede Koudelka..

U nás v Jizerkách..Otázka.. Neměli bychom na ty Pytlácké kameny vylézt? 12 odpovídá: No jestli myslíte, že jaksi nemusíme, tak bychom nemuseli, ano nebo kdybychom museli, tak já bych radši počkal dole.. Odpověď: Výborně! Takže všichni lezeme na Pytlácké kameny:)..

Prostě, prvotřídní akce, VS opět těžce zabodoval, následná hospoda potvrdila naší klubovou příslušnost:). Co víc dodat? Na dokreslení skvělé atmosféry dodávám, že navigaci jsem vypnul při až vstupu do domů:).. Prostě ani mi to nepřišlo..

Všemu zdar! Kamarádům a pašeráckým výpravám zvlášť!:)
12:)

PS. Ty fotky jsem si dovolil částečně použít od dokumentaristů naší výpravy Tomáše a Petra, díky moc!

Průzkum bojem, aneb lama partyzánem...:)

Jak už Martin VP u sebe pregnantně naznačil -- my co spolu tak různě běháme:), jsme patrně jeden z prvních Hash klubů v ČR, tedy naše velmi volně definovaná skupina reprezentuje "a drinking club with running problem":)... A i když je Martin VP v současné době služebními povinnostmi vázán na Ostrovech, tak se vrhnul s vervou sobě vlastní do přípravy na další ročník Partyzánského oběhu Prahy. [Pro zájemce, POP2 startuje v "pátém adventu", 27.12, podrobnosti, případná "přihláška", kde jinde než u Martina.]

Ale.. Jak už jsem naznačil, vrchní partyzán je mimo území nepřítele a tak jsem dostal úkol, zjistit zdali a jak se dá nejlépe přeběhnout přes Bránický most (aka Most inteligence). Vůbec mi není jasné, kudy se leze na most (lávka pro pěší je podle fotografií uprostřed), navíc fotografie na české wiki naznačují, relativně žalostný stav panelů. Inu průzkum je na místě. V pátek kolem 16:30 proto vyrážím směrem Bránický most -- do míst, kde by údajně měl být nástup na most.. Běží se mi hezky, vždycky v těchto místech vzpomínám s dojetím a smíchem na inlinistky:)...

Přibíhám k mostu ve vesele náladě, v místě dolního pilíře golfisté šermují tyčkama.. a málem se mezi ně hrnu, abych "nastoupil" na most:). Naštěstí se před tím rozhlédnu, ale schody nikde!!! Tak se ptám všech okolo -- golfistů, domorodců, sportovců.. kudy na most.. Dozvídám se, že 1) Most je určen pro nákladní vlaky.. Pokud chci skočit do řeky, že z Barandovského je to "lepší" [skokan, znalec]... 2) Přechod byl zrušen pro žalostný stav mostu [komunální kritik]...3) Už léta se přes něj nechodí a nejde to [pamětník a kronikář]... Nicméně to nevzdávám, ani si nejdu skočit z Barandovského mostu:), nýbž se vydávám podle pilířů směrem od vody, každý pozorně prohlížím a .. pořád nic..

 

Ale jako ve všem konání, i tady důsledný postup nese své zaslouženě plody -- u Bránického nádraží, podbíhám výpadovku, první kolej a u točny tramvají konečně lezu na most..:)

 Světě div se... Lávka pro pěší, respektive její panely jsou nejen v pořádku, ale po mostě se dá krásné běžet a třeba i závodit s vlakem:).. To bude mít velitel i ostatní partyzáni velkou radost! Na druhé straně mostu se už zkušeně napojuji na cyklostezku a mířím do "rodného" údolí...

 

Mám velkou radost. Průzkumem jsem získal "zadarmo" maličko delší a zajímavější trasu do práce.. Vypadá to, že se mi z 15.3km asi stane 18-19km.. Ty 3-4 km navíc, znamenají při každých pěti cestách do práce vlastně jednu cestu "zdarma"..:).. Joj!:) A hned se mi vybaví historie mých běžeckých upgradů (vylepšení)... Například v začátcích jsem běhal po silnici v údolí tam a zpět 9km, přidáním polní cesty na začátku to bylo hnedle 10.5km, přestěhováním se.. 12.5:)... Pak přechodem na cestu do práce 15.3.. Případné dvojsměrky nebo navazující ranní (večerní) venčení Deri v běhu to posunují také kýženým směrem..

 Je to boj pro sebe udržet a urvat nějaký ten pobíhací čas a km. Srabácky přiznávám, že v boji s časem a s leností mi tyhle prodlužovací triky nakonec pomáhají nejvíc... zejména (teď) když tělo ochabuje, mysl je oslabena a je těžké sebrat znova sílu...

 Ať žijí partyzáni! Kamarádům a ultra zdar! Naším bojům, zvlášť:)
12:)

Kofola a Fidorka!

... Aneb, když ji miluješ, není co řešit a když musíš, tak musíš..:)... Myslím, že reklamní slogany můj poslední týden vyjadřují naprosto přesně. Sice se v tom všem "plácám" (během počínaje a bojem s terminy konče), ale tradičně a optimisticky si říkám, že je to takové pěkné plácaní:). Když člověk věří, že "všechno" dobře dopadne … tak je jasné, že když to třeba zrovna nevypadá nejlépe, tak určitě ještě není konec:)!

V pondělí po ránu jsem s těžkými mužskými chorobami (ano, ano -- kašlík a rýmička) cestoval domů a mohl jsem byt jenom rád, že v Amsterdamu bylo velmi časně a v Praze kontroly na Ebolu zavedli až následující den..:)... A tak jsem se cítil jako král -- lidé se přede mnou rozestupovali, seděl jsem velmi pohodlně - sám na trojsedačce... prostě komfort první třídy i když jsem cestoval tradičně v té "poslední":).

Protože věřím, že.. že pomalý běh léčí všechno.. tak jsem se od úterý začal aktivně během "léčit"… tuhle 9 km s Deri, jindy se mi podařilo běžet do práce.. ale pokaždé, (možná ten boj s chorobami tříbí smysly) pokaždé jsem mel pocit udivené Alenky.. radoval jsem se z ranní mlhy a jak se začíná zvedat, když doběhneme na louku.. z Padrťských rybníků (vojensky újezd Brdy), které jsme oběhli se Slunéčkem a s Deri.. Ty jsem si obzvlášť užíval...Protože bylo chladno, tak jsem kolem svoji nejmilejší manželky různě obíhal.. kus dopředu, potom kousek za ni zpátky a zase dokola.. Věrná Deri pořád za mnou, za patami.. už poprvé se zastavila, když jsem se vracel a čekala. Když viděla, že to po chvíli otáčím, tak se přidala zase ve směru dopředu. Ale trvalo jí několik dalších km než moudře zastavovala i na mojí obrátce vpřed na půl cesty... Ale asi stejně nepochopila, proč tak běhám. Protože, když ona běhá dokola, tak běhá co nejrychleji, aby ji nikdo nechytil a ne takhle pomalu!!:)..

Ovsem asi nejhezčí moment mého léčivého běhu nastal při páteční cestě do práce. Běžím po náplavkách, u Mánesu vybíhám nahoru a čekám na semafor… Zastavím se a rozkašlu se... Vedle stojící chlápek to komentuje pro svoji ženu..."Aspoň vidíš, co tady dýcháme za svinstvo... Tady ten vyběhne od řeky a málem se udusil!":)...

Všemu zdar! Našemu úsilí a pomalému (léčivému) běhu.. zvlášť!
12:)

PS. Pár náladových fotek z parku a z údolí..

 

It’s all about country … aneb běhám v Nashville

Nevím jak kdo, ale já vždy návraty k normálu prožívám patřičně silně... V jistém smyslu možná i silněji než závody. Tam je totiž je moje úsilí podpořeno tou výjimečností závodů, faktem, že je to silné, náročné, "epické":).... člověk většinou získá velkou podporu od ostatních s tím, že se trápí x hodin na trati a že je "hrdina" :), ale je to vlastně trochu blbost -- přeceňovat těch pár hodin na trati a nevidět tu hromadu hodin a úsilí, které k tomu vedly…

 Za sebe můžu říci, že si stejně, možná i trochu víc cením toho každodenního (prostého) hrdinství, kdy nám nikdo nefandí, nikoho neudivujeme tím, že je třeba (zase) řešit nedodělky v práci, domácí úkoly dětí, opravy v domácnosti, na domě a na zahradě... vyzvedávat děti ze školky nebo venčit psa:)... a při tom všem si najít čas nejen na běhání, ale i na své blízké... Prostě všichni řešíme tradiční trojúhelník, práce-rodina, zábava-běh, spánek. Den má jen 24h a jak říkají zkušení studenti -- Buď máš dobrý známky, občas se vyspíš, ale jinak nežiješ... Nebo pokud chceš zapařit s kamarády, tak je to na úkor spánku nebo známek..:). A to platí to velmi obecně... Proto všem svým kamarádům a známým -- obzvlášť těm s malými dětmi -- rozumím a snažím se všem pořád opakovat.. to naše běhání není ani o km, ani o rychlosti.. Ten rozměr boje, který každý prožíváme je v podstatě hodně podobný.. a s velkou pravděpodobností… Jitka, April nebo Ďuri (a další …a další) asi často bojují i usilovněji než já...a to mi samo o sobě hodně pomáhá.

 Uprostřed týdne jsem se přemístil do Nashville, Tenesee, kolébky country music. Služební povinnosti mě zavedly poblíž ohromného hotelového komplexu (Gaylord), který je upraven na to, aby hostoval obrovské konference (tzv. conventions).. I když jsem na ledasco zvyklý -- velikost a struktura těchto hotelů mě vždy dostane. Nejen, že mají uvnitř několik ohromných atrií, která jsou tak obrovská, že se do nich vejdou palmy, řeky, vodopády… jsou tam ale i „uličky“ domy a restaurace, bazény… prostě takový vnitřní svět. V podstatě nemusíte opustit po řadu dní hotelový komplex, i běhat by se tam asi i daloJ. V Nashville je to ještě okořeněné tím, že všude, i v tom nejobyčejnějším McDonnalds je živá country music, každý číšník umí zpívat, případně je to nějaký zpěvák čekající na svoji velkou příležitost.. K dokreslení – skoro tradičně jsem v letadle jsem chytil nějakého vira.. tedy určitě ne nic nebezpečného, ale rýma, angína jako hrom ... takže hned po příletu jsem se soustředil na práci, ale jen jsem dokončil to nejnutnější, tak jsem se v pátek po ránu hrnul ven běhat. Když už člověk věří, že pomalý běh léčí všechno jako já (v letadle mi ještě někdo pěkně „opravil“ kotník svým desetikilovým kufrem), tak by se toho měl držet.

Jenže v Nashville samotném zase tolik příležitosti k běhání není. Všude samá silnice, cesty akorát tak k baru, a pokud něco vypadá běžecky zajímavě, tak je to soukromá cesta na farmu, s obrázky psů a zbraní.. tak jsem alespoň oběhl obří hotelový komplex a navázal na malou asfaltku vedoucí souběžně s řekou.. a nakonec z toho bylo léčivých (byť nouzových) 10+km...

Další den si ale vzpomínám, že jsem od svojí nejmilejší manželky, jasné slunéčko, dostal velký úkol. Přivézt její oblíbenou americkou bezkofeinovou kávu (Taster’s choice). V recepci hotelu dozvídám, že nejbližší supermarket je asi 5 mil (8km) daleko... Pochopitelně se všichni diví, že nemám auto a když se ptám, jak se tam dostanu po svých vzbudím neskutečný rozruch. Chodí se na mě koukat podobně jako na poutích na mořskou pannu nebo jako na dvouhlavý teleJ.. „Cože? 5 mil pěšky?“… „To nemáte na taxíka?... „Když počkáte navečer, já vás tam vezmu..“ apod.. Marně jim vysvětluju, že vzít si taxi, když se tam dá doběhnout nebo žebrat o odvoz je známkou slabosti.. Navíc 8km je přeci kousek.. V tu chvíli recepční málem padá do mdlob.. Důrazně mi opakuje, že „ale to je 5 mil tam a 5 mil zpět !!:)!!!“ … přemýšlím, jak jí říci ohleduplně, že se z 16 km určitě nepotento ... i když nazpět poběžím s nákupem...a že by to dala i ona:)...

Internet v hotelu stojí za starou bačkoru a tak poslouchám "automobilové" pokyny, jak k nákupnímu středisku.. Upřímně, bál jsem se, že cesta přes křížení dálnic bude daleko šílenější, ale nakonec to byla úplná pohodička.. Nicméně vzbudil jsem takový ten světový rozruch na regionální úrovni:)... Myslím, že ve zdejších historkách o šílených Evropanech se nějakou dobu budu držet na horních příčkách:). Řadě poznámek a dotazů jsem se smál většinu cesty...

Ovšem... nejlepší zážitky nakonec... Běžím si hezky zpátky, když v tom na mě troubí auto.. zastavím.. a dávám se do řeči s dvojicí "děvčat":) řekněme o cca deset let mladších... které mě lákaly:) do auta.. Bylo sice brzo navečer, ale měly kuráž a jedna z nich říkala, že mě svezou, ať jedu s nima, že mám pěkný zadek:)...OMG! V mém věku to sice potěší, ovšem nebylo to o mojí maličkosti... Vždyť je sobota! A upřímně -- v tomhle ohledu, z hlediska průměrné zdejší populace je tady skoro každý normální chlap supermanem:).. a tak pochopitelně potěšen odmítám, vymlouvám se na kdeco a spěchám zpátky:)... 

Za chvíli jsem u hotelu. Potkávám paní z recepce.. Hned mi říká, abych se nikam nechystal, že za chvíli jede domů, že mě vezme s sebou nakoupit a že se pak můžeme stavit na kafe a na drink (??? -- nojo.. sobota!:)) ... Zarazím ji uprostřed věty a říkám, že ty pokyny na cestu byly skvělé, že jsem teď přiběhl zpátky... „Ty už jsi zpátky?“.. Ty vyděšené oči, ty rozšířené zorničky vidím ještě teď!! Že by ve zdejší kávě bylo větší než malé množství atropinu??:)

Končím s cestovní zásadou č. 1. V rámci poznávání kultur je dobré domorodce z rozvinutých zemí občas maličko překvapit a vyšokovat!

Běhu zdar!! Ultra zvlášť! 12:)

MMT 100 miles, aneb nabídka, která se nemůže odmítnout

Při cestě na svoji třetí stomílovku jsem měl vyrovnané skóre (Leadville "+", WS "-"), měl jsem takové ty "westernové" nálady...říkal jsem si tak tenhle kus rozhodne, jestli se budu dál o 100 mil pokoušet, tohle bude řešení moji stomílovkové trojčlenky:)... Buď anebo..
Velmi brzo jsem se musel opravit. Jakýpak western, bude to klasická mafinská střílečka!:)... Ve čtvrtek ráno totiž sedím v autě se Samem a s Aničkou, poslouchám jejich příhody, hodnocení různých závodů a Sam vyjmenovává, kdo všechno ze známých bude na MMT.. V ten moment mi to konečně sepnulo.. Je to klasická siciliánská "rodina", málem jsem začal Samovi říkat Done Corleone(!)... Večerní setkání české skupiny to jenom potvrzuje:)... Všichni natěšení, sice jen pár lidí znám osobně, ale většinu alespoň z vyprávění nebo z výsledkových listin:)... Všechno buď zkušení borci a závodníci, nebo obdivuhodní hobíci se spoustou cenných startů a zářezů na pažbě svých revolverů:)... Nicméně, nebo možná právě proto, pohodová nálada.. Vyprávíme jeden přes druhého, i já se zapojuji a říkám různé ptakoviny:)... Asi jsem se měl víc ptát na trať, ale nálada byla skvělá, proč se zbytečně strachovat. Sam se spokojeně rozhlížel kolem a už jsem čekal, že promluví stejně jako Don Corleonne: "„Mám pro své děti sentimentální slabost a rozmazlil jsem je, jak vidíte. Mluví, když by měly poslouchat.“ :).
Pro kamarády z "pivního kroužku" musím dodat, že jsem dobře "reprezentoval" v tričku iThinkBeer.com ... hlavně -- pil jsem pivo a to v množství a v rychlosti, jakoby mě měli každou chvíli zastřelit:). Běžící Stín to schválil, že je to velmi dobře zvolená strategie. V den závodu mi bude špatně, bude mě bolet hlava a aspoň nepřepálím začátek..:)

Asi díky včerejší pivní smršti do večerního startu jen tak různě polehávám, připravuju si bágl, tři pytle na stanice, koukám na profil trati a zopakovávám si klubové minimalistické heslo: "Co nemáš, nepotřebuješ" :). Na startu na náměstí ve Vivaro se velká část české výpravy fotí i s vlajkou, kontrolují se čísla na startu, tradičně si stoupám až naprosto na úplný konec asi 160 členné skupiny běžců. Za mnou jsou už jen tři běžci organizátoři, kteří uzavírají trať -- místo čísel mají na tričku napsáno "Scopa" (=koště) a tak vím, že jsem správně. Je odstartováno. Čelo závodu se rozbíhá pěkně svižně, nicméně trať je dlouhá a náročná a v limitu na přezku (24h) se do cíle dostává jen absolutní vítěz (!).

Na první občerstvovačku je to po rovině, ve vyschlých řečištích a cestách, které se pomalu a postupně začínají zvedat. I když to hrozně láká, běžím pomalu a nebojím se i při drobném kopci přejít na chvíli do chůze... Říkám si, bylo by dobře najít nejen sílu, ale i odhodlání běžet na konci..:).. Při mém běhu ze zadních řad nakonec potkávám několik českých běžeckých "mafiánů:), upřímně tím mi byl zdejší závod velmi sympatický, takové otevřené mistrovství republiky v horské turistice:)... Ale jakmile se dostávám na úroveň Petra H. a Moniky V., říkám si, bylo by dobré zpomalit, ti mají víc zkušenosti... Nicméně díky tomu zažiju skvělou scénku na stanici, kdy Monika prosí obsluhu o dolití vody do své malé 1/2 l lahvičky od Dobré vody. Než se stačí napít z kelímku, láhev je pryč! Ptá se, kam jste mi dali moji láhev.. Nakonec ji našla v koši, Italové jsou hodně přátelští, ovšem skoro vůbec nerozumí anglicky a tak to brali, že je to prázdná láhev k vyhození:)...

Ale v tom Monika, Petr, Milan, Kristýna... zmizí v dáli, chvíli běžím s Jardou, ale vím, že všichni mají hodně zkušenosti, výdrž jak vagón Duracellových baterií... A já se nesmím nechat strhnout.. Musím jíst, pít, pohybovat se dopředu.. a být trpělivý. A hlavně.. užívat si to naplno, hory, trail.. A taky -- kdy se mi povede, aby se všechny moje strachy a fóbie ukázaly najednou v plné síle a já měl šanci se jim postavit? Cesta sice začíná být pěkně technická, ale svoje strachy, že v noci nevidím, že špatně odhadují vzdálenosti, že mám závratě, že zabloudím, že upadnu, že si zase zrasuju nohy...:).... jsou zatím schované a jen postupně vystrkují svoje "růžky"... Ale co. Je to moje volba, chci tady být, a tohle všechno k tomu patří...

Jenže, už na první life-base se situace komplikuje. Ani na třetí požádání mi nepřinášejí můj bágl, ve kterém mám nachystanou extra čelovku... Mám s sebou v batohu ještě jednu, ale ta je úplně ve spodu batohu a mám k ní jen dvoje náhradní baterie. [Ještě jedna nejsilnější čelovka na mě čeká na poslední stanici]... Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rozhodnu se běžet dál..:).. Věřím, že ještě doběhnu na další stanici, tam vyměním čelovky..[Každá hodina, kterou ušetřím na zbývající baterky bude cenná]. Jenže, asi v polovině vzdálenosti mezi stanicemi mi světlo odchází a ke slovu přichází nouzová ruční baterie, kterou mám v postranní kapse. Občas si chytnu světelného "stopa":), kdy se aspoň na pár minut či desítek minut zachytím za některého běžce, ale terén je natolik technický, že skoro bez světla se tahle strategie nedá dlouho provozovat. Často jsou potřeba hůlky, ruční světlo nesvítí "nejlépe":), nemá rozptýlené světlo a jeho baterie se se mnou asi také loučí:)... Zase už jsem sešel z cesty... Nevím proč, ale nepanikařím.. nicméně v rozporuplné náladě se dostávám na stanici. Tam se potkávám s Jardou, který také zabloudil a tak si říkáme, že chvíli půjdeme společně, to by mi mohlo baterky pošetřit... Začínají se hlásit problémy se žaludkem, ovšem na stanici mají (alkoholické) pivo a tak dvě malé dvanáctky do mě bleskově zasyčely.. prostě 1-2.. Ovšem zapomněl jsem si v tom nadšení připravit tu zatracenou druhou čelovku:). Asi po hodině cesty už je jasné, že musím vyměnit, Jarda mi posvítil... a najednou -- to je světla!!:).. Nálada opět stoupá do závratných výšek, za chvíli se bude rozednívat, čekají nás dva větší a rozhodující kopce. Ten druhý je úplná "lahůdka" -- taková špička, ze které máme oba trochu (oprávněné) strach.

Na cca stém kilometru organizátoři totiž do tratě vložili velmi hezký a náročný vertikální kilometr, který je následován neméně prudkým sestupem... S Jardou se shodneme, že je to taková Olafovina:) a přemýšlíme, jestli se s ředitelem závodu vzájemně s neznají, nebo dokonce nejsou příbuzní!:)... Snažím se Jardu trochu brzdit, s tím, že by bylo dobré rychleji běžet, až po té špičce a snažit se pod ní dostat v "plné síle":)... Sice stanice pod vertikálem byla podle mě asi úplně nejhorší ze všech (po relativně náročné 11km etapě neměla ani banány nebo cokoliv nesladkého, naštěstí nacházíme pár jablek).. piju zbytek teplého piva a pak už vyrazíme.
Jsou dvě hodiny odpoledne, slunce v zádech a já věřím, že nám budou bohové nakloněni a přiženou nějaký mrak.. Na vysvětlenou dodávám, že díky chybějící první life-base jsem nevyměnil tričko, nemám s sebou náhradní s krátkým rukávem a celou trasu, od startu do cíle nakonec absolvuji v jednom (černém) tričku s dlouhým rukávem... Ovšem, slunce bylo většinu času našeho výstupu schováno za mraky. Asi se nemohlo dívat, jak se deru nahoru, krok po kroku, nezastavuji se ani na srázech, sice zpomalím v problematických úsecích, ale pořád jdu.. Při vší skromnosti jsem na sebe strašně pyšnej a říkám si, že bych nikdy, nikdy.. nevěřil, že tohle dám..:)... Opouštíme srázy, ale cesta vede pořád vzhůru.. Vzpomínám si, že Sam říkal, že je to na morál, že to několikrát vypadá, že je konec, ale stoupání přechází na další kopec:)! A ono jo.. ten mizernej kopec opravdu nemá konec:)... v jednom zlomu docházíme Kristýnu a Jarda s ní v technickém terénu vesele hopká dolů ke stanici.
Mezi námi, tahle stanic byla asi nejhezčí ze všech.. krásné teplo, oheň, polévka, spousty jídla, čaj.. Přicházím sice asi hodně zpožděný, ale jím rychle a síly se mi vracejí jako zázrakem, dobrá nálada, radost z výstupu.. vybíhám ze stanice dokonce chvilku před Kristýnou a Jardou a velký kus seběhu jsem před nimi. Běží se mi parádně a než se začne znova stmívat mám pocit, že všechno je na dosah.. že poslední 1/2 maratón opravdu poběžím, co to půjde.

Druhá noc mě nakonec zastihuje zase v částečné společnosti Kristýny a Jardy, kteří jsou skvělí společníci, obdivuji jejich závody a "šílenosti":), obzvlášť účast Kristýny na Trofeo Kima mi přijde neskutečná.. No nic:)... Snažím se měnit ponožky, mazat, v sebězích s nimi držet krok.. Ale druhá noc je náročnější.. Vidím hůř, zakopávám hodně často a bolestivě a v duchu i nahlas se omlouvám svým prstům, protože je mi jasné, co bude následovat:). Ještě společně ve trojici projdeme dvěma dlouhými tunely (1.5km každý), kde je plno vody, prší ze stropu.. pěkně depresivní:).. Ale na hrázi přehrady si nakonec sedám a začnu "maličko" řešit prsty, něco zalepím a dávám si poslední suché ponožky, ale jsem rozhodnutý ty boty sundat až v cíli...

Zbytek cesty, byť se jednalo o plochou část, je epický.. na začátku oblázkového řečiště jsem zabloudil, pak jsem zpomalil, protože na těch valounech se nedalo nic.. bylo to nekonečné.. Ale pak přichází zpevněná cesta a říkám si.. Seš chlapče celkem prošitej, už vidíš i přízraky:), teď se ukáže síla morálu.. Běžet je jen o "maličko" těžší než jít a postupně se rozebíhám, držím standardní tempo.. Objevují se první pořádné halucinace:). Najednou mám úplně živý "sen"... jdu sice pořád po značkách, ale zdá se mi, že jsem minul poslední stanici.. a najednou "řeším", že mě diskvalifikovali, protože jsem tou stanici neprošel(!). Ten pocit/sen je natolik silný, že se málem vracím.. Touha nedat si to úspěšné dokončení vzít, jakoukoliv chybou je natolik velká... Naštěstí potkávám jednoho běžce a ten mi říká, že poslední stanice je asi 0.5km daleko. Na ní se už moc dlouho nezdržím a postupně se zase rozebíhám, co rozebíhám, už konzistentně běžím a pořád zrychluju.. pohledem na hodinky si říkám, ještě přidej lenochu.. mohlo by to být pod 36 hodin.. Kde se ve mně vzalo to závodní úsilí, to opravdu netuším:)... Ale jsem typický příklad, že závodit se dá i na konci pelotonu:)... Běžím jako pako, určitě už překonávám magickou hranice 6 minut za kilometr, probíhám předposlední vesničkou... už se vidím v cíli.. když v tom (asi omámen tou efourií z "přílišné rychlosti":).. jsem zabloudil. Kdyby jen zabloudil, ale zblbnul.:).. Porušil jsem nejdůležitější zásadu, otočit se a vrátit zpátky k poslední známé značce... Začal jsem se rozhlížet, pobíhat kolem, až už jsem netušil, kde jsem, odkud jsem přiběhl. Po chvíli rezignuju a beru telefon, volám organizátorům na SOS číslo.. Nikdo to nebere! Zkouším znova, pobíhám po vesnici, jako zmatený..Telefon nikdo nebere.. Říkám si klid.. Nejhorší je smrt z rozděšení:).... V tom uvidím světla auta na asi 50 m vzdálené křižovatce. Vyloženě tam dosputruju:), zastavím auto a začínám se ptát na cestu. Anglicky sice neumí, ale na můj zoufalý dotaz "Vivaro?? Vivaro??" .. je mi odpovězeno sérii pokynů "destra,.. sinestra..", což byla jedna z mála mých domácích příprav!!


A tak po necelém km jsem zpátky na trase, akorát asi 50 metrů před jednou sympatickou slovenskou dvojici. Nečekám na ně..:).. Asi ne proto, že bych tolik toužil závodit (i když kdo ví), ale potřebuji ten adrenalin ze sebe dostat.. A pak už jsem v cíli, dostávám finisher vest.. Beru si teplou polévku a razím do hotelu se vyspat. Říkám si, tak to mám za sebou, ovšem mělo to ještě malinkou dohru. Jel jsem sám a na pokoji nikdo jiný není, recepce zamčená, tmavá, žádný zvonek, telefonní čísla na hotelu, recepci, restauraci.. buď nefungují, nebo to nikdo nebere:(... Pořád jsem v tom jednom tričku a dává se do mě fest zima.. Honza mi pomáhá a jde za organizátory poprosit o jejich kontakt na majitele, ale je to k ničemu, a tak jsem se zabalil do ubrusu, co měli před restaurací, nebudu si přeci kvůli tomu ničit emergency blanket:). Nakonec se objevuje personál chystající snídani a tak i poslední zkouška je zdárně za mnou, můžu se jít umýt a na pár hodin spát... Padám na postel se slovy klasika.."Bylo to krásné a bylo toho dost":)..

Finisher vest

PS. Sice MMT j technicky pod 100 mil, ale díky zabloudění, můžu být (stejně jako Jarda) v klidu:)..
PPS. Drobná statistika, jak jsem si vedl.. Přihlášeno bylo přes 170 závodníků, vyběhlo na trať mezi 150-160.. A takhle vypadaly moje proběhy stanicemi:
1.life base - 37.8 km 72 z 142 doběhnuvších
2.life base - 79.6 km.. 61 z 124 doběhnuvších
3.life base - 102.5 km 53 z 112 doběhnuvších
4.life base - 123.4 km 60 z 95 doběhnuvších
FINISH - 158.7 km 49 z 86, kteří dokončili

PPPS. Nebyla by to ta správná mafiánská střílečka, kdyby kmotr (=Sam) neměl poslední slovo. Při cestě zpátky řekl jasně: "Příště musíš zkusit Pyreneje.. A nebo Beledonský masiv".. Podíval jsem se na Sama .. Udělal mi nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout:)!

Všemu zdar! Mafiánskému ultra zvlášť! 12:)
Všem děkuji za podporu a milé komentáře a vzkazy!!

Vždy povinnosti věrný spěch, byť vůkol vanul smrti dech:)

Tahle hláška ze Švejka velmi často vyjadřuje humornou stránku i patetičnost mého snažení..:).. Někdy mé úsilí připomíná marné snahy o trvalý mír na Blízkém východě, nebo (marné) tradiční pokusy programátorů, aby jednotlivé programy ve Windows spolu spolupracovaly:).. Ale co, bojovat je třeba...

A tak i když jsem si to zatím otevřeně nikam nenapsal, musím se přiznat, se blíží můj podzimní vrchol -- závod s melodickým názvem MMT 100, který je zároveň mezinárodním mistrovstvím Itálie v dlouhém ultra trailu. Na trať se vybíhá tento pátek 3.10 v 18:00. Patrně pořadatelé usoudili, že by bylo vhodné, aby si i ti nejrychlejší užili jednu noc v horách a ti pomalejší, ještě jednu k tomu:)...

Moje příprava byla opravdu důkladná:
1) Koupil jsem si nový bágl, už je i "zaběhaný", měl jsem ho na zádech s plnou polní:) i na horkém Baroku i při mých výbězích. Je skvělý, dosáhnu si na láhve za běhu, dokoupil jsem ještě řadu dalších taštiček, kapsiček..
2) Na radu Jitky, znalkyně SW, jsem změnil jeho dočasné jméno z "temné síly" na černé pivo, abych raději nepokoušel odvrácenou stranu síly:)

3) Pavel VS mi vytisk celou řadu nápisů se jménem našeho "klubu" (iThinkBeer.com) a s heslem ultra nadšenců, vyjadřující postoj k minimální povinné výbavě ("Co nemáš, nepotřebuješ..") a moje nejmilejší manželka, jasné Slunéčko mi to našila na boční kapsičku u mého báglu, abych na to nezapomínal...
4) Udělal jsem si seznam stanic, převýšení, vzdáleností a teď se tím různě kochám, abych to jistě zase někde zapomněl:)...
5) Koupil jsem si tři páry nových ponožek a hlavně -- koupil jsem si nové, výrazně užší boty.. Až teď mi došlo (a pár let to trvalo):).. že bota má dva rozměry, na délku a na šířku.. A že já mám v mužské botě relativně úzkou nohu. Patrně proto mi i přes velkou snahu v řadě mých bot noha nedrží, smeká se, víc se dělají puchýře, přicházím o nehty.. V pátek jsem koupil nové Saucony (xodus 4) a maličko je zaběhal. Musím říci neskutečný pocity.. Ale Magredi ukáže, jestli jsem se strefil dobře, i tak věřím, že jsem na správné cestě!

O tom proč MMT 100 by se dalo vyprávět dlouho... Asi je dobré si připomenout, že jsem vyrůstal pod vlivem westernu a (osamělý/heroický) boj k ním neoddělitelně patří.. Ano, na WS 100 jsem to z různých důvodů musel ukončit. Ani pevná vůle mi nepomohla se dostat do cíle. Přiznávám, že kvůli povinnostem a zmatkům kolem mě jsem neběhal přes léto nijak optimálně:), ale prostě to nemůžu zabalit... Tolik odpověď některým známým, kteří mi říkají, že bych měl odpočívat a ne se "předvádět".. To je hluboké nepochopení.. Je mi jedno, co si ostatní myslí... Fakt to vidím podobně, jako ten návrat sedmi statečných do vesnice:)... Je to můj důkaz sám sobě, že slovy BS pro nás midpack běžce a pobíhače "ultra není o tom, jestli vyhráváme nebo prohráváme.. ale jestli to nevzdáváme"..

Postupně se balím na cestu a mimo všech běžeckých hábků a příslušenství si pečlivě beru s sebou slova a hlášky svých nejbližších kamarádů, které mi jistě při mé cestě k cíli budou pevnou oporou... Úplně nejčerstvější a naprosto milá věta přišla od Martina VP, který při plánování 2.ročníku Partyzánského oběhu Prahy doslova prohlásil "Délka 75km vzhledem k tomu, že chceme večer v klidu povečeřet a posedět mi přijde přiměřená." :)... Co k tomu dodat?

MMT je můj závod. Už teď jsem v "tranzu", vidím se tam na překrásné trati.. stařík z Vysočiny tam tiše i nahlas sní a žije ten svůj sen o dlouhém ultra.. a co víc? Těší se přitom i do cíle na pivo s kamarády..:)...

Všemu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

Návrat čistých radostí

V úterý odpoledne běžím z práce, na nábřeží mě chytne šílený liják, průtrž.. Cyklisté se zbaběle schovávají v tramvajových zastávkách, u benzínové pumpy... Ti promočení až na kost (=já) si z toho pochopitelně nic nedělají a prostě běží dál.. Jeden cyklista to nahlas komentuje.. "Hele koukej, to je tvrďák!:)" ... Chtěl jsem to trochu zmírnit, že jsem ten nejhorší z oddílu:), ale vím, co by mi kamarádi řekli ["Nebuď taková Zagorka!!":)].. a tak ho provokuju... "Nebuď taková slečinka! Kdy se ti povede prožít něco takového? Schovávanou nech dětem a vyraž za mnou.." .. Paradoxně si to většina z nich uvědomila.. Už jsou stejně mokří a schovávat se vlastně není důvod.. Když už, tak už... Stojí za to vyrazit do hustého deště, všemu navzdory a v rámci hesla "divnej je dobrej":).. Asi půlka cyklistů se nechala strhnout:) a vyrazila do  lijáku. Brzo mě "peloton" předjíždí za mávání a různých pokřiků.. Jjo, vždyť jsem jim to říkal, bude se vám to líbit! Prostě "radost až na kost!":)

Za chvíli vylézá slunce.. překračuji Barandovský most a postupně přestává pršet. Taneční kreace na blátě mám jenom v dolní části údolí. Nahoře ve Stodůlkách nespadla ani kapka!! V klubovně rychle převlékám promočené triko, které váží snad 2kg, nabírám dceru a Deri, běžíme do údolí, za hodinku se vracíme. U vrátek nechávám Deri a s dcerou běžíme k ní do bytu, a pak už se vracím domů sám.. hezké zážitky, nádherných 28.5km a úplně zadarmo!.. Navíc spoustu věci jsem po cestě vyřešil..:)..

Vůbec to nábřeží je děsně inspirativní a veselé.. Nejen kvůli občas se převlékajícím se inlinistkám:), ale .. mám čerstvou veselou historku, když jsem běžel v pondělí.. po práci.. a bohužel, bohužel moje střeva pracují při běhu nějak velmi efektivně.. tak nevím:), přebíhám po nábřeží.. u hotelu Racek už koukám po křoví.. a rychle v jednom mizím..:). Jen co mi úleva vykouzlí šťastný úsměv na tváři a postupně si upravuji oblečení objeví se ve křoví čiperka důchodkyně se psem:)... Hned to pro jistotu na sebe prásknu:) [starý chlap a "tělesná nekázeň":)], na to ona kontruje, že ona sem zalezla s podobným účelem:)!!! Vybíhám a směju se až k mostu... jsem na úrovni čiperné důchodkyně:)...

Za to ve čtvrtek od rána nádherně svítí slunce.. Domluvili jsme se s Jitkou, že se zastavím pro jeden její překlad SW (!!) a že cvičně oběhneme Hostivařskou přehradu, maličko popovídáme a já budu pokračovat do práce:)... Vzal jsem si sice dovolenou, ale aspoň 1/2 z ní budu u sebe v práci, neboť jak kdysi řekl nás dělnický prezident Antonín Zápotocký -- není lepší místo na trávení dovolené než vlastní pracoviště!:)

Ráno se nemůžu pořádně rozloučit s Deri, koukám na hodinky a je mi jasné, že pokud nepoběžím jako drak, tak jsem určitě "pozdě"..:).. Navíc. je tak krásně, že se musím "kochat", díky tomu mám ještě před posledním stoupáním na Chodov získané dva malé "bludišťáky":), fotím mateřskou školku na mobil paní učitelky:), držím nivelační lať pro geometry, naviguji cizince k McDonaldu ... prostě drobné lesklé střípky krásného dne... Ovšem jsem pozdě na srazu, chvíli se s Jitus nadháníme, protože mě čekala přibíhat z jiné strany:)...Ale pak už společnému oběhu přehrady nic nebrání a já mám privilegium v kopci a na bezpečných místech tlačit kočárek.. Beru to jako skvělý nácvik, který se může (brzo) hodit, protože moje "děti" už jsou hodně velký a už se těším až mi nějaká droboť bude říkat "dědo":)... Jituš je rozený pedagog, vysvětluje mi nejlepší uchopení kočáru jednou rukou, jak plynuje kličkovat mezi hrboly a při tom všem stačí nadávat na sluníčko:) a různě klopit stříšku kočáru, zakrývat tu a tam přední/zadní část, aby na malou K. nesvítilo:). Tradiční ženský multitasking, který my "obyčejní" nepochopíme a tak na něj jen obdivně "zíráme"..:)

Při návratu od přehrady se pro jistotu ptám.. a kudy ke mně do práce? Jituš mávla rukou k obzoru směrem na sever a pravila "Go East! (young man) Go East! " ... takže se vydávám na sever a přitom východním směrem..:).. Maličko bloudím kolem nějakých blátivých stezek vyšlapaných koňmi, ale pak se postupně chytám známých míst, Rokytka, tramvajové tratě a za hoďku jsem v práci.. Ještě na I.P.Pavlova potkávám na přechodu jednoho známého... Zdravíme se. Vysvětluju mu svůj komický oblek tím, že běžím do práce.. On se diví proč běžím tudy, povídám, trochu jsem se uhnul na cestě od Hostivařské přehrady... "Od Hostivařské přehrady?? Myslel jsem, že bydlíš někde na Praze 5"... Říkám to jo, ve Stodůlkách... Maličko se mi to vymklo....Prostě nádherný dopolední proběhnutí..:)

Všemu zdar! Ultra a radostnému pobíhání zvlášť!:)
12:)

Čelem vzad, poklusem klus..:)

Moc mě potěšila péče všech kamarádů a známých, kteří po té, když mě uviděli na Baroku:).. tak se (asi po právu a zralé úvaze) rozhodli mě zachraňovat.. protože jsem jim přišel šíleně unavený, mimo, smutný... Tak asi unavený ano, smutný ne:) -- TAS je zplnomocněn prohlasit, že se nic neděje, rozhodně žádná šílená krize se nekoná:).. Ale ta starost, to mě opravdu moc potěšilo..

Jako správný analytik jsem si udělal svůj vlastní debriefing :), ve smyslu poučení z krizového období (ve straně a společnosti)... Pochopitelně jsem okolo slyšel rady, že bych si měl dát pauzu, zakončit "sezónu".. nic si "nedokazovat".. Ale musím říci.. čistě v běhání to není, moji milí..:)... Naopak.. Jednoduchý pohled do záznamů mi říká, že posledních několik měsíců bylo natolik hektických, že mi nezbýval čas na pravou "sobotní dlouhou".. "objevovaci" .. "bloudící"... "radostnou"... běžeckou... turistiku..:).. K tomu jsem se zase rozhodl vrátit.. stůj, co stůj...

--- malá odbočka ----
Jenom ještě k šílenostem.. Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, teď pregnantně poznamenala, že já mám velmi jasně stanovený tříletý cyklus. V něm -- po šíleném vypětí, z posledních sil dodělám resty z předchozího období.. málem "lezu po čtyřech", což mě vrátí "na zem" a zbavím se balastu kolem:).. To mě osvobodí, pocítím sílu a začnu zase postupně plánovat a dělat neskutečné šílenosti.. tedy do té doby, než mě to zase srazí na kolena a tím se celý cyklus uzavře a může začít zase odznova..:).
A okamžitě mi připomněla několik minulých "vln".. (budování, přestavbu chalupy, vysazování a péči o okrasnou zahradu 2.500m2, vybudování zimní zahrady, velkého jezírko s kamenitým potokem, atd.)... Ta poslední "vlna" (i zde na blogu zachycena) byla spojena s dokončením přestavby našeho domečku, vrcholila stěhováním a končila "neulovením" prvního mamuta:).. Moje nejmilejší je teď prý dočasně v klidu, ale děsí se, co ji v horizontu tři let zase čeká:)..
--- konec odbočky ----

A tak jsem v tomto týdnu zase začal postupně a tradičně.. pomoci kotvy -- běhání do práce nebo z práce a venčení Deri -- zase začal postupně odmazávat, co se dá, snažil se zvednout ze země a hlavně najít a uspořádat čas tak, abych mohl v sobotu na pár hodin zmizet a někam běžet.. a být tam sám. Jen tak bloudit lese/v polích, nechat myšlenky plynout [přitom třeba mimochodem nějaký problém vyřešit:)], ale to znáte.. prostě být pár hodin úplně sám se sebou...

Tradičně, když se na něco upnu a "začínám", tak se -- ale úplně na potvoru -- objeví řada různých komplikací, -- v sobotu po ránu musím nejdříve uklidit stavební úpravy ve sklepě a připravit ho na zimu, uklidit nám s Deri klubovnu a než dodělám pár nejnutnějších věci na zahradě (komposty a sklizeň dýní) je po poledni a Deri ještě nebyla běhat. Tohle opravdu nevypadá na dlouhý běh:(... Navíc, po pár metrech zjišťujeme, že v parku a v přilehlých oblastech údolí je víc lidí než na Václavském náměstí. Milióny dětí, rodičů, babiček a atrakcí, v kombinaci s "cyklozvonenim" .. no jak tady najdu tu "samotu", to netuším..:)

S Deri na šňůře se doslova prodíráme tím lidským hadem a míříme aspoň na louku. Před první hrázi odepínám Deri a konečně, konečně běžíme bez lidí v rozbahněném kopci, nadšení mého čtyřnohého spoluběžce je víc než nakažlivé.. Do kaluže sice s ní nehupsnu, ale když se vracíme nazpátek, Deri už je špinavá doslova jako prase, možná i víc:) a tak už ji nikdo nechce hladit, co víc docela ochotně se před námi ty davy rozestupují..:)..

Doma beru svůj nový běžecký bágl [North face, Enduro 13, pokřtěný v Plasích], říkám mu "Temná síla" .. a razíme konečně pryč.. V nadšení jsem si s sebou vzal jen trochu jídla, zapomínajíc, že jsem toho zase moc od rána nesnědl:), něco pití a pryč.. honem někam pryč!!!..:)...
Po chvíli za sebou nechávám davy a přes blátivé cesty v údolí a a most v Řeporyjích se dostávám ke Kalinovu mlýnu a tam, tam mi dojde definitivně pití:)... Nezbývá než přes rozmočená pole zamířit zkratkou na Zbuzany, třeba budou mít v krámu otevřeno.. Až před krámem jsem si uvědomil, že možná nemám s sebou žádné peníze (což byla částečně pravda). Naštěstí mi v báglu z Plas zůstalo pár drobných, jak jsem si kupoval nealko pivo:).. Světe div se! Drobných mám akorát na vodu, 1/2 litru sladkého čaje a bílé kaštany. Na chlup přesně! :)... Působím jako naprostý exot, jak si tam počítám ty svoje měďáky:)... místní, co před krámem popíjejí si že mě dělají legraci.

Veselá scénka se obratem málem změnila na western [= málem jsem dostal přes hubu:)], protože jsem si přelil vodu a čaj do lahví a držíc v ruce plastové láhve se ptám jednoho místního, co sedí a pije pivo na lavičce.. jestli tady ve vesnici mají aspoň někde nádobu na plasty [jsem běžec ekolog:), odnesl bych to v báglu do Stodůlek].. no měl jsem ztuhlé nohy, ale popoběhl jsem svižně pryč:)..

Tedy.. upřímně... žádná pěkná sobotní turistika to nebyla;), nezávislý pozorovatel by asi řekl, že jsem se dost trápil:), ráno práce, odpolední zoufalý běh, moc mi to nešlo, houbec jaká rychlost.. No ano.. trápil jsem se.. to jo, ale doprcic.. "krásně" jsem se tam trápil, sice jen 32km, ale nic mi nebrání zase příští týden vyběhnout někam ještě dál a úplně pryč... Určitě už ty zástupy budou zase v nákupních centrech!


Všemu zdar! Ultra zvlášť! 12:)

Zítra?.. zítra se bude běhat.. všude.. [tedy aspoň v Plasích:)]

.. tak tohle jsem si říkal celý pátek, když jsem unavený posedával na konferenci v Budapešti, snažil se šířit různá moudra, nebo aspoň nevypadat jako úplný pitomec:).. Jedno bylo jasné.. Sobotní běžecké "jamboree" všech možných známých a kamarádů, které doslova "proběhne" v Plasích bude zajímavé a řekl bych v mixu zmatků, nedostatku spánku i naběhaných km ... bude i silné náročné:)..

Slovy klasiků z filmu Hangouver (v češtině Pařba v...), kteří po té, co dělali neskutečně věci... suše prohlásili.. "It was pretty intensive" :).. tak po té, kdy jsem se v pátek pozdě v noci dostal domů, unavený, zmatený:), tak jsem během horké a slunečné soboty tu "intenzitu" a "sílu" zážitků pocítil a mohl jsem si to také říci ... ano, "bylo to celkem intenzívní":)..

Ale postupně..

Upřímně.. Do Plas se mi vůbec, ale vůbec nechtělo... Fakt, že ne.. Při každodenních bojích -- nejdřív s prsty, nehty a s jejich léčením, nečekané intenzitě práce přes prázdniny, kombinované s krátkými dovolenými se Slunéčkem -- prostě nejen pohled do excelovske tabulky říká, že nemám naběháno, ale i to cítím.. Ani ze společenského hlediska se mi nechtělo... Když je příliš moc známých pohromadě, tak vlastně nemám na nikoho z nich čas, bavím se se všemi a s nikým, nestíhám... Prostě nechtělo se mi..:).. Možná i proto, že jsem vloni tady běžel celou trasu se Stínem a teď je mi jasné, že spolu hned tak něco nepoběžíme... Takže to byla v mé myslí i taková tryzna za Stína..:)

Ale často se věci mění.. Sice na louce v Plasích jsem tak zmatený, že skoro minu hlouček všech známých.. jsem evidentně úplně mimo... [Ono taky není divu:)]. Ovšem potom dostanu svoje startovní číslo -- naprosto neskutečně číslo -- 88. Nejen, že na plocho připnuté číslo vytváří dvojité nekonečno, čímž naznačuje, že se už delší dobu pokouším o hodně nemožné..:).. Taková "jemná" připomínka, že je potřeba se zbavit balastu.. a zase naběhat v klidu přehršle jalových kilometrů.. Bez toho, že bych cokoliv říkal, 88 odpovídá i mému podpisu (iniciálám) v e-mailové komunikaci, neboť H je osmé písmeno v abecedě. Myslím, že mi to dřív dělalo i problémy s odmítnutím e-mailů na některých akademických sítích :). [Jak mi jednou řekl i Radek A., 8 teček byl ještě i dlouho po válce ukončovací znak německých radistů:)]

Takže 88 mi naznačuje, abych to běžel pokud možno slušně a zároveň se nezničil, protože cílem není téhle jeden závod...  Jasně bylo by skvělé uběhnout Bakoro pod 4h i za takových podmínek, ale říkám si uvidíme, ale přeci jen, s rozumem.:).. Potřebuju fungovat nejen v sobotu a v neděli, ale jsou na podzim i jiné "věci" .. a ty achilovky nejsou v pořádku, chtělo by to pomalý běh, co léčí všechno..:).. Proto jdu po vzoru BS až na konec startovního pole, abych se potom přes různé špunty a úzká místa snažil pomalu prodírat kupředu. To startování úplně ze zadních pozic -- tedy pokud přemýšlím o čase, tak -- je to pěkná pitomost:), člověk ztratí spoustu cenných minut už na louce... ale pokud jde o pocity při a po závodě, tak to se nedá s ničím srovnávat... Ti výrazně rychlejší už jsou dávno pryč, a člověk po cestě předbíhá jen lidi, kteří jsou pomalejší nebo se střídá s těmi "nastejno"..:)

A tak jsem běžel... už na louce jsme se o pár metrů nějak roztrhali s kamarády.. a já mohl propadnou nostalgii a vnímat Baroko, jakoby to bylo "vloni"... Slyšet nostalgicky ty pitomosti, jak BS komentuje, že běží pomaleji, kvůli hustému vzduchu v nížině, který ho jednak brzdí a jednak se s tou přemírou kyslíku může i přiotrávit..:)... Na jeho počest na 25km, zase u občerstvovačky u hospody.. udivuju zdejší hasiče, když na jejich nabídku do sebe na ex obrátím nabízené pivo:)... evidentně dobrý oddíl... Slunce pálí a pohled na hodinky říká, že když poběžím ten poslední větší kopec, tak jsem s jistotou v cíli pod 4hodiny... Jenže ten ďábel našeptavač mi říká.. a co když tam budeš o pár minut později? Tak se taky nic nestane!! :)... Takže když po pár km nacházím na kraji cesty jednoho spoluběžce, tak se s ním klidně zastavím, dám mu co mám -- zbylý hroznový cukr, solné tablety, bidon s vodou... a naštěstí se mi podařilo po cca 100m natrefit na pořadatele, vysvětlit jim situaci, nasměrovat je k němu ..

A pak už jen zbývalo posledních asi 2.5 km, kdy mě doběhnul Martin VP a tak jsme nečekaně mohli dokončili spolu a aspoň chvíli jsme si mohli v klidu popovídat:)... Dobíháme společně do cíle, fantastická čísla.. 4:03:45... (63. celkově, 5.místo v kategorii). Nostalgie pryč, po závodě se krátce potkávám s Martinem Š., kterého jsem sice spoustu let od školy neviděl, ale letos jsme spolu běželi "ledopádovou stovku"... Takže není důvod k nostalgii, neboť známá moudrost řiká, že kamarádství je vztah, který trvá, i když už dávno skončil!! :)

Všemu zdar! Ultra a naším kamarádům zdar! Ať žijí (budoucí) jalové km!
12:)
PS. Všem ostaním, co jsem se s nimi aspoň pár minut mohl pozdravit/pobavit děkuji.. Třeba to někdy vyjde a zase v klidu popovídáme v běhu.. Karle, Jardo, Tomáši,....
PPS. Leona mě upozornila, že je to šíleně depresivní.. a že říkám, že jsem se tam ani společensky netěšil??? Asi to není přesné.. Chtěl jsem říci, na to jak bych se tam měl těšit.. jsem se tam na začátku vůbec netěšil.. Ale pak to všechno opadlo..:).. A byl jsem moc rád, že jsem tam byl!!!!

Před kachnou...

Už od ledna mi můj syn, důvěrně říkal "Myško, měli bychom spolu uběhnout nějaký 1/2M, M nebo tak, ať máš radost:), ale vyber takový, abychom dostali medaili...
A tak jsem nejdříve zajistil společné registrace na PIM 1/2M a PIM M, abych je pak vnucoval známým a kamarádům, neboť syn měl maturitu, případně písemky/zkoušky.. O to víc mě překvapilo, že s podobnou prosbou přišel znova na konci prázdnin. Odmítl jsem už naší "potenciální" účast na některé masovce a místo toho mi blesklo v hlavě.. Vždyť vlastně v mém rodném městě se běží "Hlinecká 25"... A propozice říkají, že "každý účastník dostane medaili"! Tak to bychom měli.. Startovné je víc než lidové (100Kč) splatné na místě a navíc se nabízí velmi vděčné spojení "běhu" s návštěvou moji maminky a s nějakým echt domácím pokrmem, kterým se v našem případě stala pečená kachna se zelím (vegetariáni prominou)..:)

Uznávám, měl bych být maličko obezřetný, ale ptát se 19-ti letého potomka, jak na tom je s běháním, je citlivá otázka, asi na úrovni demontáže detonatoru granátů, a tak jsem se neptal:)... Napnutý očekáváním, jsem postupně doma nechal nejen batoh, který jsem chtěl vyzkoušet, ale i Garmina, mapy, a celou hromadu drobností... Když jsme v sobotu před 10h stáli na startu, v zadních řadách.. všichni ostatní se rozběhávali kolem.. a já se jen tak protahoval s tím, že se na začátku přizpůsobím snad v pohodě synkovi, neboť se startuje do kopce (jako všechny cesty z Hlinska)... tak v tu chvíli mi junior sdělil sladké tajemství.. "Šíleně mě bolí levé koleno!!".. "a že už se chtěl objednat k ortopédovi".. "ale dobrá zpráva je, že ho to bolí jen při běhu do kopce, nebo z kopce"..!!! OMG! Povídám, kde si myslíš, že jsme? Na Českomoravské vysočině!! My tady neměli v rovině ani školní fotbalové hřiště.. a to měří míň jak 100m!:) Vždyť jsem ti posílal profil trati.. Takový příjemně zvlněný.. nahoru dolů.. žádný šílený kopce.. ale rovina tam nikde žádná není!! Tak jsem vyslechl odpověď, že poslat jemu výškový profil trati je stejné jako poslat jeho matce schéma zapojení počítače:).. Než jsme si to stačili vysvětlit.. je odstartováno..

Tedy, měl bych říct' že -- a to přiznávám na férovku -- že připínat (byť nakřivo) startovní číslo synovi ve stejném závodě, ve kterém běžím já... To má v sobě takovou symboliku, takou hloubku.. že jsem šel zpět ve své paměti.. a uvědomil jsem si, že když jsem začínal běhat, tak jsem si moc přál, abych zhubnul, abych se dostal do formy.. a třeba abych motivoval tehdy svého 13-letého syna.. aby začal také sportovat, zhubnul.. atd.. A teď to tady prožívám na plný pecky:)...

Pravda je, koleno ho bolelo a tak jsme v některých fázích i šli, za námi už se pohyboval(i) účastníci kategorie 70+, ale o tom to není.. nádherný pocity.. běžíme krajinou, kde to znám z dětství, z pionýrských táborů..:).. a najednou si to tady užívám s juniorem:). Nemá chybu! Ovšem nejlepší bylo, když on sám poznal onu relativitu stavu věcí.. Na 2. občerstvovačce zhruba na 19km dobíháme běžce před námi.. Honza (asi čte po tajnu H.Bartase) říká, viděl's jak byl vyřízenej? Ten už mele z posledního, toho sejmeme jak karty..:).. v okamžiku, jen to dořekl, ho zkroutily šílené křeče a měl sám se sebou co dělat:)... takže jsme ve finále doběhli až za ním, v poklidném tempu jsme doklusali do cíle.. vysmátí, v pohodě.. pozdravil jsme se s pár známými ze školy, kteří asi čekali, že budeme víc závodit:), ale my si to užili i tak naplno! Vytratili jsme se nenápadně jako Popelka, tedy ne ve 12h, ale v 1h, po třech hodinách pobíhání.. Slovy .. není čas na hrdinství a společenské manýry..:).. Babička a kachna.. nepočkají..:)

VŠEMU ZDAR! Dlouhým běhům s rodinnými příslušníky.. zvlášť!:)
12:)
PS. Moc mě potěšilo, že sice si to protrpěl, ale ani jednou nepadlo, že to byl hloupej nápad.. nebo.. nedej bože, že to nedoběhneme.. Není to žádná měkota..

Francouzska spojka - 2. (Dopadení)

Těsně před startem si ještě připomínám důležité informace od pořadatelů... Při trase totiž prochazíme několikrát kolem ovčích (a kravských) stád.. a tom prvním kopci budou i psi.. Včera jsme proto během dne (ve městě) .. s kdejakým podvraťákem, s kdejakou čivavou nacvičovali náš "průchod" kolem ovčáckého psa... Hlavně nekoukat do očí :)... Ale průchod kolem skupiny krav stojících na cestě v noci a výstražné bučících -- to nás neučili:).. Veverka Sudetský v noci obcházel krávu zleva, já zprava.. Jako selský synek jsem ho předtím zapomněl upozornit, že kravský ocas zpevněný lejnem při švihu má razanci kvalitního biče:), ale VS se zkušeně na poslední chvíli instinktivně vyhnul.. To jsou ty horolezecké reflexy, které ho (mimo jiné) také zachránily před propíchnutím (moji) hůlkou, když jsem urovnával značení trati:)..

Ale zpátky do údolí, kde před startem ještě "laškujeme" s Amy, s americkou účastníci.. které po pravdě říkám (s pohledem na ty štíty a hřebeny), že kamarádi, jako horolezci jsou ve výhodě, ale než ji stačím k něčemu vyprovokovat, tak začínají proslovy. I když nerozumíme ani číslicím:), snažíme se držet ve tváří zájem a pochopení.. v tom je najednou odstartováno a všichni vyrazí jako hasiči k ohni.... Určitě se zároveň startuje i nějaká 5, 10 nebo že by štafety? No, ale taky se nakonec odpíchneme od úplného konce a asi 2km běžíme po asfaltu, než nám začne stoupání vzhůru.

Přemýšlím, jak bych od sebe oba P. odlišil a hned dopoledne jsem PZ překřtil na "manekýna", protože mě co chvíli předběhl, svlékl/oblékl tričko nebo nějaký jiný svršek.. aby to po "chvíli" zase změnil:). Jako by se maskoval, aby ho místní nepoznali. Nakonec na první občerstvovačce na sebe oblékl bundu a když jsem jej asi po 40km znova uviděl, málem jsem ho nepoznal(!)...vypadal zase úplně jinak.:). Teď chápu plně zděšení moji nejmilejší manželky, jasné slunéčko, která nám s Pavlem loni dělala na Silvě zázemí. Pavel se totiž co chvíli na trase převlékal a tak, zatímco ona vyhlížela zelené tričko s krátkým rukávem, on přibíhal v modrém, následně v bundě a v různých kombinacích.. Tady stejně tak.. Chtěl ukázat frantíkům, že nejsme žádní chudáci... předvézt veškerou šíří svého šatníku a oslnit svými (módními) kombinačními schopnostmi..

Hned v prvním kopci dochází na srázy, lana a krásné výhledy... Na první stanici, než se pořádně rozkoukám, utíkají první i druhý Pavel pryč, a tak si beru na sebe lehkou "héliovou" vestičku, s tím, že pokud nebude šíleně vedro, tak v tom zůstanu až do konce.. [stalo se]..Z kopce dobíhám VS a vlastně od té chvíle (s malými přestávkami) běžíme spolu až do konce... Fakt zajímavý, není mi to jasné, jak to vzniklo, nevím, jak on, ale já jsem se skoro vůbec nemusel nijak přizpůsobovat, prostě jsme sladili tempo.. běželi spolu, občas si povídali, koukali kolem a VS to po "horolezecku" komentoval slovy... "koukni, viděl jsi tu skvělou průrvu? .. ten fantastickej sráz? ... ta stěna dolů, to je paráda..." .. [no nezabili byste ho?:)]

Oba Pavlově měli takové přání.. dohnat a pozdravit po trase naše tři hrdiny že 100M, což se nám nakonec všem i podařilo. Ale já jsem měl jiné přání.. velké.. prostě běžet to "na pohodu" :)... Zní to hloupě to takhle říci, ale asi pochopíte, co myslím.. Běžet, jako bych měl běžet ještě potom dál.. Nepřiběhnout do cíle úplně prošitý:)... Jist a pít celou dobu, užívat si to.. Je neskutečné, že s VS se to dařilo na výbornou.. strašně dlouho jsme běželi-stoupali-šli a pořád čekali na tu krizi, kdy přijde čas na tu "veverkovskou otázku" [Opravdu tohle všechno děláme rádi a baví nás to??? :)] a několikrát na ní málem došlo.. Nelze nevzpomenout na asi nejveselejší okamžik, kdy se v zimě před stanicí [v domečku je málo místa a proto nejdeme dovnitř] Pavel nejdříve svléká a pak obléká, zuby mu drkotají, div je přitom neztratí.. a já vedle něj postupně svlékám ponožky, mažu otlaky a oblepuju prsty.. a tak se mi klepou zimou prsty, že si nejdřív zalepím úplně jiný prst na noze:)... No měli jsme oba v té chvíli sami se sebou co dělat, ale i tak si vzápětí z toho děláme legraci.. Hlavně z toho, jak jsem se radoval, že mi ta náplast pomohla -- a to jsem si prosím ošetřil úplně jinej prst!:)

Celkově cesta ubíhala neskutečně krásně.. i když.. i když některé výstupy a sestupy byly nekonečné... Asi nejkrásnější a psychicky nejnáročnější byl poslední velký výstup, kdy jsme šli cik cak vzhůru strmými pastvinami, člověk vidí na svahu světla čelovek snad až do nebe.. Až se v jednu chvíli bojím, že to jsou přeludy..že se mi to zdá.. Říkám si, herdek, to je fakt nekonečný.. a když už to vypadá úplně beznadějně, tak je tam vrchol, kontrola a následný seběh dolů.. asi po km potkáváme stoupající běžce v protisměru a čím níž jsme, tím větší sílu mi to dává.. Inu, každý jsme mrcha.. i já dobrý člověk:)..

Odpoledne měním svůj názor a měním označení PZ na "pohádkář"... Potkáváme ho totiž na stanici v půlce, asi po 40km, kde nám zlomeným hlasem vypráví, že nemůže, že už nemůže z kopce ani běhat, chůze, že mu dělá problémy.. My mu říkáme, že to bude dobrý.. že se nám běží skvěle, žádné problémy a utěšujeme ho:).. Když už to vypadá, že vyrazíme, on se oklepe a jde napřed a v skvělé herecké roli pokračuje a zlomeně říká.. však vy mě brzo předběhnete.. A zmizí v prachu!:)

Potkáváme ho až při posledním sestupu z Bastily, asi 5km od cíle. Říká, že už mu nejde ani chodit.. Zase ho utěšujeme a předbíháme se slovy, to bude dobrý...už tam jsme.. žádný závodění.. klídek, pijánko, mazurka..:)... Vzápětí se něco šíleného řítí z kopce a on to Pavel, "závoďák".. klasicky se nedokázal vyrovnat s tím, že bychom byli v cíli dříve a vlastně běžel jako blázen zbytek cesty.. :).. Samozřejmě, mluví ze mě jedině závist..:).. My s VS jsme to zkušeným poklusem prokládaným rychlou chůzí (s krátkou zastávkou u keříků) šťastně dovedli až do cíle asi o 12 minut později..

Všichni šťastní... "manekýn/pohádkář/závoďák", že nás předběhl, VS evidentně nadšen, že to šlo bez velké krize a se skvělými pocity.. a já? ... všechno co jsem si přál se splnilo.. nohy OK, ošetřoval jsem si vše sám.. věřím, že už vím, jak na to a bude podle mě jenom lip:)... ale hlavně, i na konci jsem byl psychicky připraven běžet dál a to je o co mi šlo především...

Všemu zdar! Kamarádům a ultra zvlášť! 12:)

PS. Fotky jsem si různě vypůjčil z webu, snad se na mě nebudou lidi zlobit. Později to nahradím fotkami od VS.