pondělí 11. května 2009

Sny a skutečnost

Už v mladí jsem slýchal od svých učitelů, že nejhorší je, když se sny uskuteční. Že "uskutečnění" sny vlastně zabíjí a že pak člověk ztrácí motivaci... Vždy mi to přišlo dost ujeté a tak i teď, když se mě kamarádi ptají, co budu dělat dál, když jsem si vlastně "splnil sen" a dál maratón?

Je to pitomost. Za prvé můj "sen" bylo a je pravidelně běhat pro radost a zkusit si svoji výkonnost tím, že třeba čas od času něco zkusím zaběhnout, nejdřív 1/2M a pak třeba i 1/1M. Že to vyšlo fakt potěší, ale vlastně to z hlediska mého "snu" zase tolik neznamená. Možná větší výzvu. Vydržet. Zkusit přejít na systém 3xtýdně, 2xdelsi dobu (20km) a 1xkratsi (12km), ale vše v pohodovém tempu, užívat si prokopak, vojenský prostor a kdekoliv budu běhat:), dát se ještě do lepší formy a pohody, jako před lety:). Užívat si to!

Proč běhám? No lidí na běhej.com o tom napsali spoustu pravdivých a rozumných argumentů, levné, jednoduché, velmi intenzívní, kolektivní i individualistické (nehodící se škrtněte)...

Navíc, řekněme si to otevřené, já [kvůli dětské operaci uši mám určitou poruchu rovnováhy a nesmím potápět hlavu] když plavu prsa, tak to vypadá, že se koupu:), když zkusím kraul nebo znak, tak to vypadá, že se topím:)...Tedy padá plavání. K opravování a údržbě kola nemám to správné technické nadšení, ... zahradničení není sport:), takže běh mi naštěstí zůstal i po vyloučení všech ostatních možnosti.

Už teď se těším na další kroky. Tělo (mimo natlučeného ramene) nebolí, ve středu jdu postupně pomaličku zaběhat k normálním délkám tak zase 10-12km, ale žádná křeč, žádné násilí.. Pohodička, klídek, mazurka:)! Žádnej závod, žádnej boj, jen cesta, běžecké boty a já...




Žádné komentáře:

Okomentovat

Zase jsem musel zapnout kontrolu spamu.. Omluva:)...