MMT 100 miles, aneb nabídka, která se nemůže odmítnout

Při cestě na svoji třetí stomílovku jsem měl vyrovnané skóre (Leadville "+", WS "-"), měl jsem takové ty "westernové" nálady...říkal jsem si tak tenhle kus rozhodne, jestli se budu dál o 100 mil pokoušet, tohle bude řešení moji stomílovkové trojčlenky:)... Buď anebo..
Velmi brzo jsem se musel opravit. Jakýpak western, bude to klasická mafinská střílečka!:)... Ve čtvrtek ráno totiž sedím v autě se Samem a s Aničkou, poslouchám jejich příhody, hodnocení různých závodů a Sam vyjmenovává, kdo všechno ze známých bude na MMT.. V ten moment mi to konečně sepnulo.. Je to klasická siciliánská "rodina", málem jsem začal Samovi říkat Done Corleone(!)... Večerní setkání české skupiny to jenom potvrzuje:)... Všichni natěšení, sice jen pár lidí znám osobně, ale většinu alespoň z vyprávění nebo z výsledkových listin:)... Všechno buď zkušení borci a závodníci, nebo obdivuhodní hobíci se spoustou cenných startů a zářezů na pažbě svých revolverů:)... Nicméně, nebo možná právě proto, pohodová nálada.. Vyprávíme jeden přes druhého, i já se zapojuji a říkám různé ptakoviny:)... Asi jsem se měl víc ptát na trať, ale nálada byla skvělá, proč se zbytečně strachovat. Sam se spokojeně rozhlížel kolem a už jsem čekal, že promluví stejně jako Don Corleonne: "„Mám pro své děti sentimentální slabost a rozmazlil jsem je, jak vidíte. Mluví, když by měly poslouchat.“ :).
Pro kamarády z "pivního kroužku" musím dodat, že jsem dobře "reprezentoval" v tričku iThinkBeer.com ... hlavně -- pil jsem pivo a to v množství a v rychlosti, jakoby mě měli každou chvíli zastřelit:). Běžící Stín to schválil, že je to velmi dobře zvolená strategie. V den závodu mi bude špatně, bude mě bolet hlava a aspoň nepřepálím začátek..:)

Asi díky včerejší pivní smršti do večerního startu jen tak různě polehávám, připravuju si bágl, tři pytle na stanice, koukám na profil trati a zopakovávám si klubové minimalistické heslo: "Co nemáš, nepotřebuješ" :). Na startu na náměstí ve Vivaro se velká část české výpravy fotí i s vlajkou, kontrolují se čísla na startu, tradičně si stoupám až naprosto na úplný konec asi 160 členné skupiny běžců. Za mnou jsou už jen tři běžci organizátoři, kteří uzavírají trať -- místo čísel mají na tričku napsáno "Scopa" (=koště) a tak vím, že jsem správně. Je odstartováno. Čelo závodu se rozbíhá pěkně svižně, nicméně trať je dlouhá a náročná a v limitu na přezku (24h) se do cíle dostává jen absolutní vítěz (!).

Na první občerstvovačku je to po rovině, ve vyschlých řečištích a cestách, které se pomalu a postupně začínají zvedat. I když to hrozně láká, běžím pomalu a nebojím se i při drobném kopci přejít na chvíli do chůze... Říkám si, bylo by dobře najít nejen sílu, ale i odhodlání běžet na konci..:).. Při mém běhu ze zadních řad nakonec potkávám několik českých běžeckých "mafiánů:), upřímně tím mi byl zdejší závod velmi sympatický, takové otevřené mistrovství republiky v horské turistice:)... Ale jakmile se dostávám na úroveň Petra H. a Moniky V., říkám si, bylo by dobré zpomalit, ti mají víc zkušenosti... Nicméně díky tomu zažiju skvělou scénku na stanici, kdy Monika prosí obsluhu o dolití vody do své malé 1/2 l lahvičky od Dobré vody. Než se stačí napít z kelímku, láhev je pryč! Ptá se, kam jste mi dali moji láhev.. Nakonec ji našla v koši, Italové jsou hodně přátelští, ovšem skoro vůbec nerozumí anglicky a tak to brali, že je to prázdná láhev k vyhození:)...

Ale v tom Monika, Petr, Milan, Kristýna... zmizí v dáli, chvíli běžím s Jardou, ale vím, že všichni mají hodně zkušenosti, výdrž jak vagón Duracellových baterií... A já se nesmím nechat strhnout.. Musím jíst, pít, pohybovat se dopředu.. a být trpělivý. A hlavně.. užívat si to naplno, hory, trail.. A taky -- kdy se mi povede, aby se všechny moje strachy a fóbie ukázaly najednou v plné síle a já měl šanci se jim postavit? Cesta sice začíná být pěkně technická, ale svoje strachy, že v noci nevidím, že špatně odhadují vzdálenosti, že mám závratě, že zabloudím, že upadnu, že si zase zrasuju nohy...:).... jsou zatím schované a jen postupně vystrkují svoje "růžky"... Ale co. Je to moje volba, chci tady být, a tohle všechno k tomu patří...

Jenže, už na první life-base se situace komplikuje. Ani na třetí požádání mi nepřinášejí můj bágl, ve kterém mám nachystanou extra čelovku... Mám s sebou v batohu ještě jednu, ale ta je úplně ve spodu batohu a mám k ní jen dvoje náhradní baterie. [Ještě jedna nejsilnější čelovka na mě čeká na poslední stanici]... Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rozhodnu se běžet dál..:).. Věřím, že ještě doběhnu na další stanici, tam vyměním čelovky..[Každá hodina, kterou ušetřím na zbývající baterky bude cenná]. Jenže, asi v polovině vzdálenosti mezi stanicemi mi světlo odchází a ke slovu přichází nouzová ruční baterie, kterou mám v postranní kapse. Občas si chytnu světelného "stopa":), kdy se aspoň na pár minut či desítek minut zachytím za některého běžce, ale terén je natolik technický, že skoro bez světla se tahle strategie nedá dlouho provozovat. Často jsou potřeba hůlky, ruční světlo nesvítí "nejlépe":), nemá rozptýlené světlo a jeho baterie se se mnou asi také loučí:)... Zase už jsem sešel z cesty... Nevím proč, ale nepanikařím.. nicméně v rozporuplné náladě se dostávám na stanici. Tam se potkávám s Jardou, který také zabloudil a tak si říkáme, že chvíli půjdeme společně, to by mi mohlo baterky pošetřit... Začínají se hlásit problémy se žaludkem, ovšem na stanici mají (alkoholické) pivo a tak dvě malé dvanáctky do mě bleskově zasyčely.. prostě 1-2.. Ovšem zapomněl jsem si v tom nadšení připravit tu zatracenou druhou čelovku:). Asi po hodině cesty už je jasné, že musím vyměnit, Jarda mi posvítil... a najednou -- to je světla!!:).. Nálada opět stoupá do závratných výšek, za chvíli se bude rozednívat, čekají nás dva větší a rozhodující kopce. Ten druhý je úplná "lahůdka" -- taková špička, ze které máme oba trochu (oprávněné) strach.

Na cca stém kilometru organizátoři totiž do tratě vložili velmi hezký a náročný vertikální kilometr, který je následován neméně prudkým sestupem... S Jardou se shodneme, že je to taková Olafovina:) a přemýšlíme, jestli se s ředitelem závodu vzájemně s neznají, nebo dokonce nejsou příbuzní!:)... Snažím se Jardu trochu brzdit, s tím, že by bylo dobré rychleji běžet, až po té špičce a snažit se pod ní dostat v "plné síle":)... Sice stanice pod vertikálem byla podle mě asi úplně nejhorší ze všech (po relativně náročné 11km etapě neměla ani banány nebo cokoliv nesladkého, naštěstí nacházíme pár jablek).. piju zbytek teplého piva a pak už vyrazíme.
Jsou dvě hodiny odpoledne, slunce v zádech a já věřím, že nám budou bohové nakloněni a přiženou nějaký mrak.. Na vysvětlenou dodávám, že díky chybějící první life-base jsem nevyměnil tričko, nemám s sebou náhradní s krátkým rukávem a celou trasu, od startu do cíle nakonec absolvuji v jednom (černém) tričku s dlouhým rukávem... Ovšem, slunce bylo většinu času našeho výstupu schováno za mraky. Asi se nemohlo dívat, jak se deru nahoru, krok po kroku, nezastavuji se ani na srázech, sice zpomalím v problematických úsecích, ale pořád jdu.. Při vší skromnosti jsem na sebe strašně pyšnej a říkám si, že bych nikdy, nikdy.. nevěřil, že tohle dám..:)... Opouštíme srázy, ale cesta vede pořád vzhůru.. Vzpomínám si, že Sam říkal, že je to na morál, že to několikrát vypadá, že je konec, ale stoupání přechází na další kopec:)! A ono jo.. ten mizernej kopec opravdu nemá konec:)... v jednom zlomu docházíme Kristýnu a Jarda s ní v technickém terénu vesele hopká dolů ke stanici.
Mezi námi, tahle stanic byla asi nejhezčí ze všech.. krásné teplo, oheň, polévka, spousty jídla, čaj.. Přicházím sice asi hodně zpožděný, ale jím rychle a síly se mi vracejí jako zázrakem, dobrá nálada, radost z výstupu.. vybíhám ze stanice dokonce chvilku před Kristýnou a Jardou a velký kus seběhu jsem před nimi. Běží se mi parádně a než se začne znova stmívat mám pocit, že všechno je na dosah.. že poslední 1/2 maratón opravdu poběžím, co to půjde.

Druhá noc mě nakonec zastihuje zase v částečné společnosti Kristýny a Jardy, kteří jsou skvělí společníci, obdivuji jejich závody a "šílenosti":), obzvlášť účast Kristýny na Trofeo Kima mi přijde neskutečná.. No nic:)... Snažím se měnit ponožky, mazat, v sebězích s nimi držet krok.. Ale druhá noc je náročnější.. Vidím hůř, zakopávám hodně často a bolestivě a v duchu i nahlas se omlouvám svým prstům, protože je mi jasné, co bude následovat:). Ještě společně ve trojici projdeme dvěma dlouhými tunely (1.5km každý), kde je plno vody, prší ze stropu.. pěkně depresivní:).. Ale na hrázi přehrady si nakonec sedám a začnu "maličko" řešit prsty, něco zalepím a dávám si poslední suché ponožky, ale jsem rozhodnutý ty boty sundat až v cíli...

Zbytek cesty, byť se jednalo o plochou část, je epický.. na začátku oblázkového řečiště jsem zabloudil, pak jsem zpomalil, protože na těch valounech se nedalo nic.. bylo to nekonečné.. Ale pak přichází zpevněná cesta a říkám si.. Seš chlapče celkem prošitej, už vidíš i přízraky:), teď se ukáže síla morálu.. Běžet je jen o "maličko" těžší než jít a postupně se rozebíhám, držím standardní tempo.. Objevují se první pořádné halucinace:). Najednou mám úplně živý "sen"... jdu sice pořád po značkách, ale zdá se mi, že jsem minul poslední stanici.. a najednou "řeším", že mě diskvalifikovali, protože jsem tou stanici neprošel(!). Ten pocit/sen je natolik silný, že se málem vracím.. Touha nedat si to úspěšné dokončení vzít, jakoukoliv chybou je natolik velká... Naštěstí potkávám jednoho běžce a ten mi říká, že poslední stanice je asi 0.5km daleko. Na ní se už moc dlouho nezdržím a postupně se zase rozebíhám, co rozebíhám, už konzistentně běžím a pořád zrychluju.. pohledem na hodinky si říkám, ještě přidej lenochu.. mohlo by to být pod 36 hodin.. Kde se ve mně vzalo to závodní úsilí, to opravdu netuším:)... Ale jsem typický příklad, že závodit se dá i na konci pelotonu:)... Běžím jako pako, určitě už překonávám magickou hranice 6 minut za kilometr, probíhám předposlední vesničkou... už se vidím v cíli.. když v tom (asi omámen tou efourií z "přílišné rychlosti":).. jsem zabloudil. Kdyby jen zabloudil, ale zblbnul.:).. Porušil jsem nejdůležitější zásadu, otočit se a vrátit zpátky k poslední známé značce... Začal jsem se rozhlížet, pobíhat kolem, až už jsem netušil, kde jsem, odkud jsem přiběhl. Po chvíli rezignuju a beru telefon, volám organizátorům na SOS číslo.. Nikdo to nebere! Zkouším znova, pobíhám po vesnici, jako zmatený..Telefon nikdo nebere.. Říkám si klid.. Nejhorší je smrt z rozděšení:).... V tom uvidím světla auta na asi 50 m vzdálené křižovatce. Vyloženě tam dosputruju:), zastavím auto a začínám se ptát na cestu. Anglicky sice neumí, ale na můj zoufalý dotaz "Vivaro?? Vivaro??" .. je mi odpovězeno sérii pokynů "destra,.. sinestra..", což byla jedna z mála mých domácích příprav!!


A tak po necelém km jsem zpátky na trase, akorát asi 50 metrů před jednou sympatickou slovenskou dvojici. Nečekám na ně..:).. Asi ne proto, že bych tolik toužil závodit (i když kdo ví), ale potřebuji ten adrenalin ze sebe dostat.. A pak už jsem v cíli, dostávám finisher vest.. Beru si teplou polévku a razím do hotelu se vyspat. Říkám si, tak to mám za sebou, ovšem mělo to ještě malinkou dohru. Jel jsem sám a na pokoji nikdo jiný není, recepce zamčená, tmavá, žádný zvonek, telefonní čísla na hotelu, recepci, restauraci.. buď nefungují, nebo to nikdo nebere:(... Pořád jsem v tom jednom tričku a dává se do mě fest zima.. Honza mi pomáhá a jde za organizátory poprosit o jejich kontakt na majitele, ale je to k ničemu, a tak jsem se zabalil do ubrusu, co měli před restaurací, nebudu si přeci kvůli tomu ničit emergency blanket:). Nakonec se objevuje personál chystající snídani a tak i poslední zkouška je zdárně za mnou, můžu se jít umýt a na pár hodin spát... Padám na postel se slovy klasika.."Bylo to krásné a bylo toho dost":)..

Finisher vest

PS. Sice MMT j technicky pod 100 mil, ale díky zabloudění, můžu být (stejně jako Jarda) v klidu:)..
PPS. Drobná statistika, jak jsem si vedl.. Přihlášeno bylo přes 170 závodníků, vyběhlo na trať mezi 150-160.. A takhle vypadaly moje proběhy stanicemi:
1.life base - 37.8 km 72 z 142 doběhnuvších
2.life base - 79.6 km.. 61 z 124 doběhnuvších
3.life base - 102.5 km 53 z 112 doběhnuvších
4.life base - 123.4 km 60 z 95 doběhnuvších
FINISH - 158.7 km 49 z 86, kteří dokončili

PPPS. Nebyla by to ta správná mafiánská střílečka, kdyby kmotr (=Sam) neměl poslední slovo. Při cestě zpátky řekl jasně: "Příště musíš zkusit Pyreneje.. A nebo Beledonský masiv".. Podíval jsem se na Sama .. Udělal mi nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout:)!

Všemu zdar! Mafiánskému ultra zvlášť! 12:)
Všem děkuji za podporu a milé komentáře a vzkazy!!

Vždy povinnosti věrný spěch, byť vůkol vanul smrti dech:)

Tahle hláška ze Švejka velmi často vyjadřuje humornou stránku i patetičnost mého snažení..:).. Někdy mé úsilí připomíná marné snahy o trvalý mír na Blízkém východě, nebo (marné) tradiční pokusy programátorů, aby jednotlivé programy ve Windows spolu spolupracovaly:).. Ale co, bojovat je třeba...

A tak i když jsem si to zatím otevřeně nikam nenapsal, musím se přiznat, se blíží můj podzimní vrchol -- závod s melodickým názvem MMT 100, který je zároveň mezinárodním mistrovstvím Itálie v dlouhém ultra trailu. Na trať se vybíhá tento pátek 3.10 v 18:00. Patrně pořadatelé usoudili, že by bylo vhodné, aby si i ti nejrychlejší užili jednu noc v horách a ti pomalejší, ještě jednu k tomu:)...

Moje příprava byla opravdu důkladná:
1) Koupil jsem si nový bágl, už je i "zaběhaný", měl jsem ho na zádech s plnou polní:) i na horkém Baroku i při mých výbězích. Je skvělý, dosáhnu si na láhve za běhu, dokoupil jsem ještě řadu dalších taštiček, kapsiček..
2) Na radu Jitky, znalkyně SW, jsem změnil jeho dočasné jméno z "temné síly" na černé pivo, abych raději nepokoušel odvrácenou stranu síly:)

3) Pavel VS mi vytisk celou řadu nápisů se jménem našeho "klubu" (iThinkBeer.com) a s heslem ultra nadšenců, vyjadřující postoj k minimální povinné výbavě ("Co nemáš, nepotřebuješ..") a moje nejmilejší manželka, jasné Slunéčko mi to našila na boční kapsičku u mého báglu, abych na to nezapomínal...
4) Udělal jsem si seznam stanic, převýšení, vzdáleností a teď se tím různě kochám, abych to jistě zase někde zapomněl:)...
5) Koupil jsem si tři páry nových ponožek a hlavně -- koupil jsem si nové, výrazně užší boty.. Až teď mi došlo (a pár let to trvalo):).. že bota má dva rozměry, na délku a na šířku.. A že já mám v mužské botě relativně úzkou nohu. Patrně proto mi i přes velkou snahu v řadě mých bot noha nedrží, smeká se, víc se dělají puchýře, přicházím o nehty.. V pátek jsem koupil nové Saucony (xodus 4) a maličko je zaběhal. Musím říci neskutečný pocity.. Ale Magredi ukáže, jestli jsem se strefil dobře, i tak věřím, že jsem na správné cestě!

O tom proč MMT 100 by se dalo vyprávět dlouho... Asi je dobré si připomenout, že jsem vyrůstal pod vlivem westernu a (osamělý/heroický) boj k ním neoddělitelně patří.. Ano, na WS 100 jsem to z různých důvodů musel ukončit. Ani pevná vůle mi nepomohla se dostat do cíle. Přiznávám, že kvůli povinnostem a zmatkům kolem mě jsem neběhal přes léto nijak optimálně:), ale prostě to nemůžu zabalit... Tolik odpověď některým známým, kteří mi říkají, že bych měl odpočívat a ne se "předvádět".. To je hluboké nepochopení.. Je mi jedno, co si ostatní myslí... Fakt to vidím podobně, jako ten návrat sedmi statečných do vesnice:)... Je to můj důkaz sám sobě, že slovy BS pro nás midpack běžce a pobíhače "ultra není o tom, jestli vyhráváme nebo prohráváme.. ale jestli to nevzdáváme"..

Postupně se balím na cestu a mimo všech běžeckých hábků a příslušenství si pečlivě beru s sebou slova a hlášky svých nejbližších kamarádů, které mi jistě při mé cestě k cíli budou pevnou oporou... Úplně nejčerstvější a naprosto milá věta přišla od Martina VP, který při plánování 2.ročníku Partyzánského oběhu Prahy doslova prohlásil "Délka 75km vzhledem k tomu, že chceme večer v klidu povečeřet a posedět mi přijde přiměřená." :)... Co k tomu dodat?

MMT je můj závod. Už teď jsem v "tranzu", vidím se tam na překrásné trati.. stařík z Vysočiny tam tiše i nahlas sní a žije ten svůj sen o dlouhém ultra.. a co víc? Těší se přitom i do cíle na pivo s kamarády..:)...

Všemu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

Návrat čistých radostí

V úterý odpoledne běžím z práce, na nábřeží mě chytne šílený liják, průtrž.. Cyklisté se zbaběle schovávají v tramvajových zastávkách, u benzínové pumpy... Ti promočení až na kost (=já) si z toho pochopitelně nic nedělají a prostě běží dál.. Jeden cyklista to nahlas komentuje.. "Hele koukej, to je tvrďák!:)" ... Chtěl jsem to trochu zmírnit, že jsem ten nejhorší z oddílu:), ale vím, co by mi kamarádi řekli ["Nebuď taková Zagorka!!":)].. a tak ho provokuju... "Nebuď taková slečinka! Kdy se ti povede prožít něco takového? Schovávanou nech dětem a vyraž za mnou.." .. Paradoxně si to většina z nich uvědomila.. Už jsou stejně mokří a schovávat se vlastně není důvod.. Když už, tak už... Stojí za to vyrazit do hustého deště, všemu navzdory a v rámci hesla "divnej je dobrej":).. Asi půlka cyklistů se nechala strhnout:) a vyrazila do  lijáku. Brzo mě "peloton" předjíždí za mávání a různých pokřiků.. Jjo, vždyť jsem jim to říkal, bude se vám to líbit! Prostě "radost až na kost!":)

Za chvíli vylézá slunce.. překračuji Barandovský most a postupně přestává pršet. Taneční kreace na blátě mám jenom v dolní části údolí. Nahoře ve Stodůlkách nespadla ani kapka!! V klubovně rychle převlékám promočené triko, které váží snad 2kg, nabírám dceru a Deri, běžíme do údolí, za hodinku se vracíme. U vrátek nechávám Deri a s dcerou běžíme k ní do bytu, a pak už se vracím domů sám.. hezké zážitky, nádherných 28.5km a úplně zadarmo!.. Navíc spoustu věci jsem po cestě vyřešil..:)..

Vůbec to nábřeží je děsně inspirativní a veselé.. Nejen kvůli občas se převlékajícím se inlinistkám:), ale .. mám čerstvou veselou historku, když jsem běžel v pondělí.. po práci.. a bohužel, bohužel moje střeva pracují při běhu nějak velmi efektivně.. tak nevím:), přebíhám po nábřeží.. u hotelu Racek už koukám po křoví.. a rychle v jednom mizím..:). Jen co mi úleva vykouzlí šťastný úsměv na tváři a postupně si upravuji oblečení objeví se ve křoví čiperka důchodkyně se psem:)... Hned to pro jistotu na sebe prásknu:) [starý chlap a "tělesná nekázeň":)], na to ona kontruje, že ona sem zalezla s podobným účelem:)!!! Vybíhám a směju se až k mostu... jsem na úrovni čiperné důchodkyně:)...

Za to ve čtvrtek od rána nádherně svítí slunce.. Domluvili jsme se s Jitkou, že se zastavím pro jeden její překlad SW (!!) a že cvičně oběhneme Hostivařskou přehradu, maličko popovídáme a já budu pokračovat do práce:)... Vzal jsem si sice dovolenou, ale aspoň 1/2 z ní budu u sebe v práci, neboť jak kdysi řekl nás dělnický prezident Antonín Zápotocký -- není lepší místo na trávení dovolené než vlastní pracoviště!:)

Ráno se nemůžu pořádně rozloučit s Deri, koukám na hodinky a je mi jasné, že pokud nepoběžím jako drak, tak jsem určitě "pozdě"..:).. Navíc. je tak krásně, že se musím "kochat", díky tomu mám ještě před posledním stoupáním na Chodov získané dva malé "bludišťáky":), fotím mateřskou školku na mobil paní učitelky:), držím nivelační lať pro geometry, naviguji cizince k McDonaldu ... prostě drobné lesklé střípky krásného dne... Ovšem jsem pozdě na srazu, chvíli se s Jitus nadháníme, protože mě čekala přibíhat z jiné strany:)...Ale pak už společnému oběhu přehrady nic nebrání a já mám privilegium v kopci a na bezpečných místech tlačit kočárek.. Beru to jako skvělý nácvik, který se může (brzo) hodit, protože moje "děti" už jsou hodně velký a už se těším až mi nějaká droboť bude říkat "dědo":)... Jituš je rozený pedagog, vysvětluje mi nejlepší uchopení kočáru jednou rukou, jak plynuje kličkovat mezi hrboly a při tom všem stačí nadávat na sluníčko:) a různě klopit stříšku kočáru, zakrývat tu a tam přední/zadní část, aby na malou K. nesvítilo:). Tradiční ženský multitasking, který my "obyčejní" nepochopíme a tak na něj jen obdivně "zíráme"..:)

Při návratu od přehrady se pro jistotu ptám.. a kudy ke mně do práce? Jituš mávla rukou k obzoru směrem na sever a pravila "Go East! (young man) Go East! " ... takže se vydávám na sever a přitom východním směrem..:).. Maličko bloudím kolem nějakých blátivých stezek vyšlapaných koňmi, ale pak se postupně chytám známých míst, Rokytka, tramvajové tratě a za hoďku jsem v práci.. Ještě na I.P.Pavlova potkávám na přechodu jednoho známého... Zdravíme se. Vysvětluju mu svůj komický oblek tím, že běžím do práce.. On se diví proč běžím tudy, povídám, trochu jsem se uhnul na cestě od Hostivařské přehrady... "Od Hostivařské přehrady?? Myslel jsem, že bydlíš někde na Praze 5"... Říkám to jo, ve Stodůlkách... Maličko se mi to vymklo....Prostě nádherný dopolední proběhnutí..:)

Všemu zdar! Ultra a radostnému pobíhání zvlášť!:)
12:)

Čelem vzad, poklusem klus..:)

Moc mě potěšila péče všech kamarádů a známých, kteří po té, když mě uviděli na Baroku:).. tak se (asi po právu a zralé úvaze) rozhodli mě zachraňovat.. protože jsem jim přišel šíleně unavený, mimo, smutný... Tak asi unavený ano, smutný ne:) -- TAS je zplnomocněn prohlasit, že se nic neděje, rozhodně žádná šílená krize se nekoná:).. Ale ta starost, to mě opravdu moc potěšilo..

Jako správný analytik jsem si udělal svůj vlastní debriefing :), ve smyslu poučení z krizového období (ve straně a společnosti)... Pochopitelně jsem okolo slyšel rady, že bych si měl dát pauzu, zakončit "sezónu".. nic si "nedokazovat".. Ale musím říci.. čistě v běhání to není, moji milí..:)... Naopak.. Jednoduchý pohled do záznamů mi říká, že posledních několik měsíců bylo natolik hektických, že mi nezbýval čas na pravou "sobotní dlouhou".. "objevovaci" .. "bloudící"... "radostnou"... běžeckou... turistiku..:).. K tomu jsem se zase rozhodl vrátit.. stůj, co stůj...

--- malá odbočka ----
Jenom ještě k šílenostem.. Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, teď pregnantně poznamenala, že já mám velmi jasně stanovený tříletý cyklus. V něm -- po šíleném vypětí, z posledních sil dodělám resty z předchozího období.. málem "lezu po čtyřech", což mě vrátí "na zem" a zbavím se balastu kolem:).. To mě osvobodí, pocítím sílu a začnu zase postupně plánovat a dělat neskutečné šílenosti.. tedy do té doby, než mě to zase srazí na kolena a tím se celý cyklus uzavře a může začít zase odznova..:).
A okamžitě mi připomněla několik minulých "vln".. (budování, přestavbu chalupy, vysazování a péči o okrasnou zahradu 2.500m2, vybudování zimní zahrady, velkého jezírko s kamenitým potokem, atd.)... Ta poslední "vlna" (i zde na blogu zachycena) byla spojena s dokončením přestavby našeho domečku, vrcholila stěhováním a končila "neulovením" prvního mamuta:).. Moje nejmilejší je teď prý dočasně v klidu, ale děsí se, co ji v horizontu tři let zase čeká:)..
--- konec odbočky ----

A tak jsem v tomto týdnu zase začal postupně a tradičně.. pomoci kotvy -- běhání do práce nebo z práce a venčení Deri -- zase začal postupně odmazávat, co se dá, snažil se zvednout ze země a hlavně najít a uspořádat čas tak, abych mohl v sobotu na pár hodin zmizet a někam běžet.. a být tam sám. Jen tak bloudit lese/v polích, nechat myšlenky plynout [přitom třeba mimochodem nějaký problém vyřešit:)], ale to znáte.. prostě být pár hodin úplně sám se sebou...

Tradičně, když se na něco upnu a "začínám", tak se -- ale úplně na potvoru -- objeví řada různých komplikací, -- v sobotu po ránu musím nejdříve uklidit stavební úpravy ve sklepě a připravit ho na zimu, uklidit nám s Deri klubovnu a než dodělám pár nejnutnějších věci na zahradě (komposty a sklizeň dýní) je po poledni a Deri ještě nebyla běhat. Tohle opravdu nevypadá na dlouhý běh:(... Navíc, po pár metrech zjišťujeme, že v parku a v přilehlých oblastech údolí je víc lidí než na Václavském náměstí. Milióny dětí, rodičů, babiček a atrakcí, v kombinaci s "cyklozvonenim" .. no jak tady najdu tu "samotu", to netuším..:)

S Deri na šňůře se doslova prodíráme tím lidským hadem a míříme aspoň na louku. Před první hrázi odepínám Deri a konečně, konečně běžíme bez lidí v rozbahněném kopci, nadšení mého čtyřnohého spoluběžce je víc než nakažlivé.. Do kaluže sice s ní nehupsnu, ale když se vracíme nazpátek, Deri už je špinavá doslova jako prase, možná i víc:) a tak už ji nikdo nechce hladit, co víc docela ochotně se před námi ty davy rozestupují..:)..

Doma beru svůj nový běžecký bágl [North face, Enduro 13, pokřtěný v Plasích], říkám mu "Temná síla" .. a razíme konečně pryč.. V nadšení jsem si s sebou vzal jen trochu jídla, zapomínajíc, že jsem toho zase moc od rána nesnědl:), něco pití a pryč.. honem někam pryč!!!..:)...
Po chvíli za sebou nechávám davy a přes blátivé cesty v údolí a a most v Řeporyjích se dostávám ke Kalinovu mlýnu a tam, tam mi dojde definitivně pití:)... Nezbývá než přes rozmočená pole zamířit zkratkou na Zbuzany, třeba budou mít v krámu otevřeno.. Až před krámem jsem si uvědomil, že možná nemám s sebou žádné peníze (což byla částečně pravda). Naštěstí mi v báglu z Plas zůstalo pár drobných, jak jsem si kupoval nealko pivo:).. Světe div se! Drobných mám akorát na vodu, 1/2 litru sladkého čaje a bílé kaštany. Na chlup přesně! :)... Působím jako naprostý exot, jak si tam počítám ty svoje měďáky:)... místní, co před krámem popíjejí si že mě dělají legraci.

Veselá scénka se obratem málem změnila na western [= málem jsem dostal přes hubu:)], protože jsem si přelil vodu a čaj do lahví a držíc v ruce plastové láhve se ptám jednoho místního, co sedí a pije pivo na lavičce.. jestli tady ve vesnici mají aspoň někde nádobu na plasty [jsem běžec ekolog:), odnesl bych to v báglu do Stodůlek].. no měl jsem ztuhlé nohy, ale popoběhl jsem svižně pryč:)..

Tedy.. upřímně... žádná pěkná sobotní turistika to nebyla;), nezávislý pozorovatel by asi řekl, že jsem se dost trápil:), ráno práce, odpolední zoufalý běh, moc mi to nešlo, houbec jaká rychlost.. No ano.. trápil jsem se.. to jo, ale doprcic.. "krásně" jsem se tam trápil, sice jen 32km, ale nic mi nebrání zase příští týden vyběhnout někam ještě dál a úplně pryč... Určitě už ty zástupy budou zase v nákupních centrech!


Všemu zdar! Ultra zvlášť! 12:)

Zítra?.. zítra se bude běhat.. všude.. [tedy aspoň v Plasích:)]

.. tak tohle jsem si říkal celý pátek, když jsem unavený posedával na konferenci v Budapešti, snažil se šířit různá moudra, nebo aspoň nevypadat jako úplný pitomec:).. Jedno bylo jasné.. Sobotní běžecké "jamboree" všech možných známých a kamarádů, které doslova "proběhne" v Plasích bude zajímavé a řekl bych v mixu zmatků, nedostatku spánku i naběhaných km ... bude i silné náročné:)..

Slovy klasiků z filmu Hangouver (v češtině Pařba v...), kteří po té, co dělali neskutečně věci... suše prohlásili.. "It was pretty intensive" :).. tak po té, kdy jsem se v pátek pozdě v noci dostal domů, unavený, zmatený:), tak jsem během horké a slunečné soboty tu "intenzitu" a "sílu" zážitků pocítil a mohl jsem si to také říci ... ano, "bylo to celkem intenzívní":)..

Ale postupně..

Upřímně.. Do Plas se mi vůbec, ale vůbec nechtělo... Fakt, že ne.. Při každodenních bojích -- nejdřív s prsty, nehty a s jejich léčením, nečekané intenzitě práce přes prázdniny, kombinované s krátkými dovolenými se Slunéčkem -- prostě nejen pohled do excelovske tabulky říká, že nemám naběháno, ale i to cítím.. Ani ze společenského hlediska se mi nechtělo... Když je příliš moc známých pohromadě, tak vlastně nemám na nikoho z nich čas, bavím se se všemi a s nikým, nestíhám... Prostě nechtělo se mi..:).. Možná i proto, že jsem vloni tady běžel celou trasu se Stínem a teď je mi jasné, že spolu hned tak něco nepoběžíme... Takže to byla v mé myslí i taková tryzna za Stína..:)

Ale často se věci mění.. Sice na louce v Plasích jsem tak zmatený, že skoro minu hlouček všech známých.. jsem evidentně úplně mimo... [Ono taky není divu:)]. Ovšem potom dostanu svoje startovní číslo -- naprosto neskutečně číslo -- 88. Nejen, že na plocho připnuté číslo vytváří dvojité nekonečno, čímž naznačuje, že se už delší dobu pokouším o hodně nemožné..:).. Taková "jemná" připomínka, že je potřeba se zbavit balastu.. a zase naběhat v klidu přehršle jalových kilometrů.. Bez toho, že bych cokoliv říkal, 88 odpovídá i mému podpisu (iniciálám) v e-mailové komunikaci, neboť H je osmé písmeno v abecedě. Myslím, že mi to dřív dělalo i problémy s odmítnutím e-mailů na některých akademických sítích :). [Jak mi jednou řekl i Radek A., 8 teček byl ještě i dlouho po válce ukončovací znak německých radistů:)]

Takže 88 mi naznačuje, abych to běžel pokud možno slušně a zároveň se nezničil, protože cílem není téhle jeden závod...  Jasně bylo by skvělé uběhnout Bakoro pod 4h i za takových podmínek, ale říkám si uvidíme, ale přeci jen, s rozumem.:).. Potřebuju fungovat nejen v sobotu a v neděli, ale jsou na podzim i jiné "věci" .. a ty achilovky nejsou v pořádku, chtělo by to pomalý běh, co léčí všechno..:).. Proto jdu po vzoru BS až na konec startovního pole, abych se potom přes různé špunty a úzká místa snažil pomalu prodírat kupředu. To startování úplně ze zadních pozic -- tedy pokud přemýšlím o čase, tak -- je to pěkná pitomost:), člověk ztratí spoustu cenných minut už na louce... ale pokud jde o pocity při a po závodě, tak to se nedá s ničím srovnávat... Ti výrazně rychlejší už jsou dávno pryč, a člověk po cestě předbíhá jen lidi, kteří jsou pomalejší nebo se střídá s těmi "nastejno"..:)

A tak jsem běžel... už na louce jsme se o pár metrů nějak roztrhali s kamarády.. a já mohl propadnou nostalgii a vnímat Baroko, jakoby to bylo "vloni"... Slyšet nostalgicky ty pitomosti, jak BS komentuje, že běží pomaleji, kvůli hustému vzduchu v nížině, který ho jednak brzdí a jednak se s tou přemírou kyslíku může i přiotrávit..:)... Na jeho počest na 25km, zase u občerstvovačky u hospody.. udivuju zdejší hasiče, když na jejich nabídku do sebe na ex obrátím nabízené pivo:)... evidentně dobrý oddíl... Slunce pálí a pohled na hodinky říká, že když poběžím ten poslední větší kopec, tak jsem s jistotou v cíli pod 4hodiny... Jenže ten ďábel našeptavač mi říká.. a co když tam budeš o pár minut později? Tak se taky nic nestane!! :)... Takže když po pár km nacházím na kraji cesty jednoho spoluběžce, tak se s ním klidně zastavím, dám mu co mám -- zbylý hroznový cukr, solné tablety, bidon s vodou... a naštěstí se mi podařilo po cca 100m natrefit na pořadatele, vysvětlit jim situaci, nasměrovat je k němu ..

A pak už jen zbývalo posledních asi 2.5 km, kdy mě doběhnul Martin VP a tak jsme nečekaně mohli dokončili spolu a aspoň chvíli jsme si mohli v klidu popovídat:)... Dobíháme společně do cíle, fantastická čísla.. 4:03:45... (63. celkově, 5.místo v kategorii). Nostalgie pryč, po závodě se krátce potkávám s Martinem Š., kterého jsem sice spoustu let od školy neviděl, ale letos jsme spolu běželi "ledopádovou stovku"... Takže není důvod k nostalgii, neboť známá moudrost řiká, že kamarádství je vztah, který trvá, i když už dávno skončil!! :)

Všemu zdar! Ultra a naším kamarádům zdar! Ať žijí (budoucí) jalové km!
12:)
PS. Všem ostaním, co jsem se s nimi aspoň pár minut mohl pozdravit/pobavit děkuji.. Třeba to někdy vyjde a zase v klidu popovídáme v běhu.. Karle, Jardo, Tomáši,....
PPS. Leona mě upozornila, že je to šíleně depresivní.. a že říkám, že jsem se tam ani společensky netěšil??? Asi to není přesné.. Chtěl jsem říci, na to jak bych se tam měl těšit.. jsem se tam na začátku vůbec netěšil.. Ale pak to všechno opadlo..:).. A byl jsem moc rád, že jsem tam byl!!!!

Před kachnou...

Už od ledna mi můj syn, důvěrně říkal "Myško, měli bychom spolu uběhnout nějaký 1/2M, M nebo tak, ať máš radost:), ale vyber takový, abychom dostali medaili...
A tak jsem nejdříve zajistil společné registrace na PIM 1/2M a PIM M, abych je pak vnucoval známým a kamarádům, neboť syn měl maturitu, případně písemky/zkoušky.. O to víc mě překvapilo, že s podobnou prosbou přišel znova na konci prázdnin. Odmítl jsem už naší "potenciální" účast na některé masovce a místo toho mi blesklo v hlavě.. Vždyť vlastně v mém rodném městě se běží "Hlinecká 25"... A propozice říkají, že "každý účastník dostane medaili"! Tak to bychom měli.. Startovné je víc než lidové (100Kč) splatné na místě a navíc se nabízí velmi vděčné spojení "běhu" s návštěvou moji maminky a s nějakým echt domácím pokrmem, kterým se v našem případě stala pečená kachna se zelím (vegetariáni prominou)..:)

Uznávám, měl bych být maličko obezřetný, ale ptát se 19-ti letého potomka, jak na tom je s běháním, je citlivá otázka, asi na úrovni demontáže detonatoru granátů, a tak jsem se neptal:)... Napnutý očekáváním, jsem postupně doma nechal nejen batoh, který jsem chtěl vyzkoušet, ale i Garmina, mapy, a celou hromadu drobností... Když jsme v sobotu před 10h stáli na startu, v zadních řadách.. všichni ostatní se rozběhávali kolem.. a já se jen tak protahoval s tím, že se na začátku přizpůsobím snad v pohodě synkovi, neboť se startuje do kopce (jako všechny cesty z Hlinska)... tak v tu chvíli mi junior sdělil sladké tajemství.. "Šíleně mě bolí levé koleno!!".. "a že už se chtěl objednat k ortopédovi".. "ale dobrá zpráva je, že ho to bolí jen při běhu do kopce, nebo z kopce"..!!! OMG! Povídám, kde si myslíš, že jsme? Na Českomoravské vysočině!! My tady neměli v rovině ani školní fotbalové hřiště.. a to měří míň jak 100m!:) Vždyť jsem ti posílal profil trati.. Takový příjemně zvlněný.. nahoru dolů.. žádný šílený kopce.. ale rovina tam nikde žádná není!! Tak jsem vyslechl odpověď, že poslat jemu výškový profil trati je stejné jako poslat jeho matce schéma zapojení počítače:).. Než jsme si to stačili vysvětlit.. je odstartováno..

Tedy, měl bych říct' že -- a to přiznávám na férovku -- že připínat (byť nakřivo) startovní číslo synovi ve stejném závodě, ve kterém běžím já... To má v sobě takovou symboliku, takou hloubku.. že jsem šel zpět ve své paměti.. a uvědomil jsem si, že když jsem začínal běhat, tak jsem si moc přál, abych zhubnul, abych se dostal do formy.. a třeba abych motivoval tehdy svého 13-letého syna.. aby začal také sportovat, zhubnul.. atd.. A teď to tady prožívám na plný pecky:)...

Pravda je, koleno ho bolelo a tak jsme v některých fázích i šli, za námi už se pohyboval(i) účastníci kategorie 70+, ale o tom to není.. nádherný pocity.. běžíme krajinou, kde to znám z dětství, z pionýrských táborů..:).. a najednou si to tady užívám s juniorem:). Nemá chybu! Ovšem nejlepší bylo, když on sám poznal onu relativitu stavu věcí.. Na 2. občerstvovačce zhruba na 19km dobíháme běžce před námi.. Honza (asi čte po tajnu H.Bartase) říká, viděl's jak byl vyřízenej? Ten už mele z posledního, toho sejmeme jak karty..:).. v okamžiku, jen to dořekl, ho zkroutily šílené křeče a měl sám se sebou co dělat:)... takže jsme ve finále doběhli až za ním, v poklidném tempu jsme doklusali do cíle.. vysmátí, v pohodě.. pozdravil jsme se s pár známými ze školy, kteří asi čekali, že budeme víc závodit:), ale my si to užili i tak naplno! Vytratili jsme se nenápadně jako Popelka, tedy ne ve 12h, ale v 1h, po třech hodinách pobíhání.. Slovy .. není čas na hrdinství a společenské manýry..:).. Babička a kachna.. nepočkají..:)

VŠEMU ZDAR! Dlouhým běhům s rodinnými příslušníky.. zvlášť!:)
12:)
PS. Moc mě potěšilo, že sice si to protrpěl, ale ani jednou nepadlo, že to byl hloupej nápad.. nebo.. nedej bože, že to nedoběhneme.. Není to žádná měkota..

Francouzska spojka - 2. (Dopadení)

Těsně před startem si ještě připomínám důležité informace od pořadatelů... Při trase totiž prochazíme několikrát kolem ovčích (a kravských) stád.. a tom prvním kopci budou i psi.. Včera jsme proto během dne (ve městě) .. s kdejakým podvraťákem, s kdejakou čivavou nacvičovali náš "průchod" kolem ovčáckého psa... Hlavně nekoukat do očí :)... Ale průchod kolem skupiny krav stojících na cestě v noci a výstražné bučících -- to nás neučili:).. Veverka Sudetský v noci obcházel krávu zleva, já zprava.. Jako selský synek jsem ho předtím zapomněl upozornit, že kravský ocas zpevněný lejnem při švihu má razanci kvalitního biče:), ale VS se zkušeně na poslední chvíli instinktivně vyhnul.. To jsou ty horolezecké reflexy, které ho (mimo jiné) také zachránily před propíchnutím (moji) hůlkou, když jsem urovnával značení trati:)..

Ale zpátky do údolí, kde před startem ještě "laškujeme" s Amy, s americkou účastníci.. které po pravdě říkám (s pohledem na ty štíty a hřebeny), že kamarádi, jako horolezci jsou ve výhodě, ale než ji stačím k něčemu vyprovokovat, tak začínají proslovy. I když nerozumíme ani číslicím:), snažíme se držet ve tváří zájem a pochopení.. v tom je najednou odstartováno a všichni vyrazí jako hasiči k ohni.... Určitě se zároveň startuje i nějaká 5, 10 nebo že by štafety? No, ale taky se nakonec odpíchneme od úplného konce a asi 2km běžíme po asfaltu, než nám začne stoupání vzhůru.

Přemýšlím, jak bych od sebe oba P. odlišil a hned dopoledne jsem PZ překřtil na "manekýna", protože mě co chvíli předběhl, svlékl/oblékl tričko nebo nějaký jiný svršek.. aby to po "chvíli" zase změnil:). Jako by se maskoval, aby ho místní nepoznali. Nakonec na první občerstvovačce na sebe oblékl bundu a když jsem jej asi po 40km znova uviděl, málem jsem ho nepoznal(!)...vypadal zase úplně jinak.:). Teď chápu plně zděšení moji nejmilejší manželky, jasné slunéčko, která nám s Pavlem loni dělala na Silvě zázemí. Pavel se totiž co chvíli na trase převlékal a tak, zatímco ona vyhlížela zelené tričko s krátkým rukávem, on přibíhal v modrém, následně v bundě a v různých kombinacích.. Tady stejně tak.. Chtěl ukázat frantíkům, že nejsme žádní chudáci... předvézt veškerou šíří svého šatníku a oslnit svými (módními) kombinačními schopnostmi..

Hned v prvním kopci dochází na srázy, lana a krásné výhledy... Na první stanici, než se pořádně rozkoukám, utíkají první i druhý Pavel pryč, a tak si beru na sebe lehkou "héliovou" vestičku, s tím, že pokud nebude šíleně vedro, tak v tom zůstanu až do konce.. [stalo se]..Z kopce dobíhám VS a vlastně od té chvíle (s malými přestávkami) běžíme spolu až do konce... Fakt zajímavý, není mi to jasné, jak to vzniklo, nevím, jak on, ale já jsem se skoro vůbec nemusel nijak přizpůsobovat, prostě jsme sladili tempo.. běželi spolu, občas si povídali, koukali kolem a VS to po "horolezecku" komentoval slovy... "koukni, viděl jsi tu skvělou průrvu? .. ten fantastickej sráz? ... ta stěna dolů, to je paráda..." .. [no nezabili byste ho?:)]

Oba Pavlově měli takové přání.. dohnat a pozdravit po trase naše tři hrdiny že 100M, což se nám nakonec všem i podařilo. Ale já jsem měl jiné přání.. velké.. prostě běžet to "na pohodu" :)... Zní to hloupě to takhle říci, ale asi pochopíte, co myslím.. Běžet, jako bych měl běžet ještě potom dál.. Nepřiběhnout do cíle úplně prošitý:)... Jist a pít celou dobu, užívat si to.. Je neskutečné, že s VS se to dařilo na výbornou.. strašně dlouho jsme běželi-stoupali-šli a pořád čekali na tu krizi, kdy přijde čas na tu "veverkovskou otázku" [Opravdu tohle všechno děláme rádi a baví nás to??? :)] a několikrát na ní málem došlo.. Nelze nevzpomenout na asi nejveselejší okamžik, kdy se v zimě před stanicí [v domečku je málo místa a proto nejdeme dovnitř] Pavel nejdříve svléká a pak obléká, zuby mu drkotají, div je přitom neztratí.. a já vedle něj postupně svlékám ponožky, mažu otlaky a oblepuju prsty.. a tak se mi klepou zimou prsty, že si nejdřív zalepím úplně jiný prst na noze:)... No měli jsme oba v té chvíli sami se sebou co dělat, ale i tak si vzápětí z toho děláme legraci.. Hlavně z toho, jak jsem se radoval, že mi ta náplast pomohla -- a to jsem si prosím ošetřil úplně jinej prst!:)

Celkově cesta ubíhala neskutečně krásně.. i když.. i když některé výstupy a sestupy byly nekonečné... Asi nejkrásnější a psychicky nejnáročnější byl poslední velký výstup, kdy jsme šli cik cak vzhůru strmými pastvinami, člověk vidí na svahu světla čelovek snad až do nebe.. Až se v jednu chvíli bojím, že to jsou přeludy..že se mi to zdá.. Říkám si, herdek, to je fakt nekonečný.. a když už to vypadá úplně beznadějně, tak je tam vrchol, kontrola a následný seběh dolů.. asi po km potkáváme stoupající běžce v protisměru a čím níž jsme, tím větší sílu mi to dává.. Inu, každý jsme mrcha.. i já dobrý člověk:)..

Odpoledne měním svůj názor a měním označení PZ na "pohádkář"... Potkáváme ho totiž na stanici v půlce, asi po 40km, kde nám zlomeným hlasem vypráví, že nemůže, že už nemůže z kopce ani běhat, chůze, že mu dělá problémy.. My mu říkáme, že to bude dobrý.. že se nám běží skvěle, žádné problémy a utěšujeme ho:).. Když už to vypadá, že vyrazíme, on se oklepe a jde napřed a v skvělé herecké roli pokračuje a zlomeně říká.. však vy mě brzo předběhnete.. A zmizí v prachu!:)

Potkáváme ho až při posledním sestupu z Bastily, asi 5km od cíle. Říká, že už mu nejde ani chodit.. Zase ho utěšujeme a předbíháme se slovy, to bude dobrý...už tam jsme.. žádný závodění.. klídek, pijánko, mazurka..:)... Vzápětí se něco šíleného řítí z kopce a on to Pavel, "závoďák".. klasicky se nedokázal vyrovnat s tím, že bychom byli v cíli dříve a vlastně běžel jako blázen zbytek cesty.. :).. Samozřejmě, mluví ze mě jedině závist..:).. My s VS jsme to zkušeným poklusem prokládaným rychlou chůzí (s krátkou zastávkou u keříků) šťastně dovedli až do cíle asi o 12 minut později..

Všichni šťastní... "manekýn/pohádkář/závoďák", že nás předběhl, VS evidentně nadšen, že to šlo bez velké krize a se skvělými pocity.. a já? ... všechno co jsem si přál se splnilo.. nohy OK, ošetřoval jsem si vše sám.. věřím, že už vím, jak na to a bude podle mě jenom lip:)... ale hlavně, i na konci jsem byl psychicky připraven běžet dál a to je o co mi šlo především...

Všemu zdar! Kamarádům a ultra zvlášť! 12:)

PS. Fotky jsem si různě vypůjčil z webu, snad se na mě nebudou lidi zlobit. Později to nahradím fotkami od VS.

Francouzská spojka - 1. (Štvanice)

Všechno -- jako už tradičně -- začalo úplně nevinně, rozhovorem se Samem Strakou, který s planoucíma očima vyprávěl o UT4M, že je to neskutečný závod, sice teprve 2.ročník, ale že je to nádhera, úplný skvost.. spousty krásných hor, náročných stoupání a ještě těžších seběhů.. žádné zástupy lidí jako na UTMB, žádná loterie, jen náročné hory... no co si přát víc?:)

Původně jsem se sice přihlásil na 100M, ale po WS a kontrole stavu (a zbytků) mých nehtů a opotřebení chodidel jsem po 24h na Kladně usoudil, že "dětské ultra" (tedy UT4M 90), které má cca 85km a víc jak 5.000 vertikálních m mi bude ke štěstí jistě "stačit":)... Během oběhu Liberce jsme se rozhodli že na UT4M vyrazíme ve třech jako francouzská spojka - Pavel Z., Pavel K. (=VS) a moje maličkost. VS připravil na akci už i "klubové" dresy a tak jsme ve středu lehce před půlnoci vyrazili směr Grenoble...

Už po cestě jsem zjistil první velký omyl.. Vyrazil jsem totiž do hor se dvěma horolezci (!).. OMG! Moje závrať a strach z výšek je znamý a tak si mě podávali už po cestě... pochopitelně nešetřili detaily, jak blízko jde cesta od jakého skvělého srázu/hřebenu.. jak prudké je stoupání, jak moc je vápenec kluzký, kdo jak spadnul na obyčejné cestě ze srazu, na kole..:).. "veselé" horolezecké historky nebraly konce.. ovšem zase jsem neusnul a vytřeštěný oči jsem měl ještě dlouho potom..:)... Ovšem i já umím vyděsit lidi.. Povídám.. Sam Straka už je na místě, měli bychom se s ním vidět.. Chlapci rázem zmkli.. Najednou jsme si všichni uvědomili závažnost okamžiku a vzpomněli na Samovo slova, že bychom si to měli pořádně rozmyslet a uvážit "plnou" trasu... Sam se jistě zná s organizátory... Sice si všichni věříme, ale Sam dokáže přesvědčit kde koho.. Padlo moudré, být srabácke rozhodnutí.. Sama máme rádi, setkáme se s ním, ale až potom, co uzavřou registraci na 160km.. nikdo z nás nechtěl riskovat...:)

A bylo to dobře.. Sam naštěstí už měl další dva souputníky na 100M (Lidu a Vláďu, kterým k neskutečnému boji blahopřeju), registrace byla uzavřena (uff) a tak jsme je šli pozdravit na start a pak začal nás "kolotoč"... Naše klubové dresy budily patřičný rozruch:), hlavně u těch, kteří věděli, že název našeho uskupení znamená vlastně, že "myslíme na pivo" .. i když těch zase tolik nebylo, neboť anglicky z organizátorů mluvili asi jen tři.. :) Ale kráse závodu nijak neuškodilo a našemu jazykovému rozvoji jen prospělo :)..

Před závodem jsme si "procvičili" slovíčka:).. [Tady nechám "textaři" naší skupinky (VS), aby vysvětlil naše klubové heslo a nácvik jednání s pořadateli ohledně minimální výbavy:)].. Já si procvičil úplné základy .. prosím, děkuji, dobrý den.. "bon courage"...
Ještě během závodu jsem matně lovil v paměti, jak francouzky říci, aby mě pustili, případně, jak někoho pustit... Usoudil jsem, že geograficky i jazykově by italština mohla pomoci a tak jsem při předbíhání uplatňoval "permesso?" (.. s dovolením..).. a pouštěl jsem ty rychlejší před sebe slovy ... "après vous" (.. až po vás..).. Čímž jsem si řadu rychlejších získal.:).. Prostě nádhera.. Nakonec došlo i na rozvoj osobnosti..

Briefing k náročnému závodu je dobré absolvovat.. Vyslechli jsme asi 40 minut detailních informací.. viděli zdvižené prsty, mávající ruce, skvělou mimika, vytřeštěné oči... ovšem to celé probíhalo ve francouzštině:).. Pak proběhl 5 minutový briefing pro nefrancouzsky mluvící a na trasu bylo nás tam bylo pět, z toho jeden japonec na 40km.. Takže jsme tvořili silnou cizineckou skupinu:)... Pochopitelně jsme se s pořadateli vyfotili, při cvičném běhu (nácvik závěrečných km a průběhu cílem) jsme se taky nechali vyfotografovat...

Pohodička netrvala dlouho ..Po pár minutách pohledem na mapu závodu zjišťujeme, že naše trasa zabírá plochu školní tabule a při této procházce/proběhnutí jsme zdolali délku asi tak palce na ruce? No to bude paráda.. Ovšem na druhé straně jsou i skvělé zprávy.. Počasí drží, takže z povinné výbavy můžeme vyndat nepromokavé zimní rukavice a nepromokavé kalhoty..

Dobré zprávy zase dostávají moje dva kamarády do extáze.. Grenoble je totiž v údolí a horské masívy jsou kolem dokola... [však by Martin VP mohl příští rok tu zdejší 100M pojmout jako pravý oběh Grenoble, musím mu to zavčasu říci:)] .. Oba Pavlové, co chvíli kouknou na nějakou nejhorší/nejstrmější horu a řeknou mi.. Tak támhle tudy zítra poběžíme.. A diskutují spolu, jestli se fakt stoupá tím hřebenem.. Prý jo, to je jistě nejhezčí trasa:)...A po očku koukají, co to se mnou udělá:).. [=jsou to mrchy!:)]

Večer, všichni různě nedočkavě balíme, proti všem zásadám si i VS dává s námi pivo a panáka fernetu.. Ovšem, když pohledem na průběžné výsledky vidíme, že po 12hodinách Lída, Vláďa ani Sam ještě neprošli 50km kontrolou, tak další panáky rušíme:)... Zítřek vypadá z našeho pohledu velmi impozantně. VS si začíná do zásoby dělat dobré skutky a říká, že to třeba nepovede těmi nejhoršími úseky.. ovšem druhý Pavel ho hned opravuje se slovy.. lhát se nemá!.. Usínám v klidu a v pohodě.. Nemajíc velké nepřátele, vystačím si se svými kamarády..:)

Po ránu nás autobusy dopravují do 1/2 závodu, dva masívy za námi, dva masívy před námi... Hluboké údolí.. musím hodně zaklonit hlavu, abych viděl na vrchol, kam za chvíli budeme stoupat... až mě bolí za krkem.. Jsem zase v úplný pr*eli, ale v krásný prd*li..:)... Těším se se svým neskutečným číslem  2255, nastavuji si hůlky na 1-2 (120), stavíme se někde rozumně, protože po pár km úprku bude následovat několik hodin vláčku vzhůru.. Štvanice může začít..:)

Všemu zdar! Ultra zvlášť, ... i tomu "dětskému" :) ! 12:)

Sekty a sektáři...v nás..:)

Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko mi několikrát řekla, že ti běžci, že to je taková sekta..:)... Nejdřív jsem s ní nesouhlasil, ale když jsem zabrousil na internet a pohledal několik základních znaků "sekty" jako takové, tak jsem ji musel dát za pravdu.. No posuďte sami...

1) Autoritářské vedení... [Někteří guru .. mají vždy pravdu:)]
2) Elitářství a výlučnost... Většina sekt vzbuzuje ve svých členech pocit výlučnosti a jistě "nadřazenosti" ..:).
3) Šíření dogmy... Tady si i já sypu popel na hlavu.. se svoji mantrou "pomalý běh léčí všechno:)" .. přesto, že jsem lama.. jsem i já dogmatik..
4) Přesná pravidla a normy -- [copak jsou trenýrkové plány a různá "doporučení" něco jiného? :)]
5) Sankce a tresty.. psychická manipulace.. -- tady je dobře si připomenout například zásady typu .."dva dny bez běhu .. to je špatná karma":)... "když nenaběháš, tak tě to na trati "skřípne"..:)..
Podle wikipedie v sektách při získávání nových členů dochází k tzv. "love bombing":), kdy jsou noví členové doslova bombardováni projevy přátelství od ostatních členů sekty, je jim slibováno vyřešení většiny osobních problémů :), atp.

No úplně mě to vyděsilo:)...

Ale potom -- přiznání je polehčuji okolnost -- mi jeden můj známý otevřeně řekl, ať si z toho nic nedělám, že každý hledá nějakou tu svoji sektu:).. Takže v tom nakonec ... nevidím nic špatného -- což je asi vrchol sektářské manipulace:)

Když to píšu, tak si uvědomuji, že řada sektářů a vůdčích běžeckých dogmatiků jsou moji kamarádi!!! Tak například -- ze Stína vypadlo, že dva týdny po té, co se zřídil na 24h na Kladně, tak vyrazil v Anglii na 50 mílovku [ano, on to vypráví, že si v Kladně různě povídal a popíjel pivo, ale my, co tam byli, víme své, že?:)] .. to by samo o sobě nic neprozrazovalo o jeho sektářských a vůdčích schopnostech.. ale k věci... On je v Anglii na semináři a hravě přesvědčil skupinku 5 (!) lidí, kteří si občas (2 krát týdně) po ránu chodí zaběhat tak 5 km,  aby se přihlásili na 50 km závod..:)... Nejlepší je, že se zbytek skupiny na ně díval jako na naprosté blázny, jenže.. oni to všichni uběhli!! Jsem přesvědčený, že kdyby tam byli ještě dva týdny, tak běží další 50k všichni!:)

Prostě... BS a jemu podobní dokáží babču o berlích získat pro noční běh Prahou.. a to že běží "jen" 10k je dané tím, že delší trať tam není..:)...

Jak říkám.. to jsou ti kamarádi... Podobně člověk chvíli poslouchá Sama Straku... a chvíli na to propadá.. -- já to pracovně nazývám "počítačové hrdinství" -- prostě si sednu k počítači a v bezpečí domova či kanceláře se přihlásím na nějakou šílenost v horách.. Protože mě ti sektáři prostě "zblbnou"..:)... Ovšem nejhorší je, že si to potom ani neuvědomujeme..:).. Proto o tom píšu.. jako varování pro zatím nedotčené.. Bacha na Stína!!! Vyhýbejte se Samovi!! I ti kluci Veverkovic jsou nebezpeční!!.. Nečtěte Honzu Bartase!:) .. Ted už i Leona má "horské sklony!!..:).. nebezpečí číhá všude...

No a tak ve středu na noc.. sedáme do auta.. Pavel Z., Pavel (VS) a já.. a vyrazíme do Grenoble se podívat na "dětskou" 1/2 trať..:).. tedy na UT4M 90 (což je něco asi přes 80km, 5.000m převýšení)... A já už teď poslouchám ty pravé "sektářské" řeči.... "Viděl jsi to skvělé stoupání? Podle Google Earth se tam snad poleze v některých úsecích po čtyřech.. možná feraty, žebříky.." .. VS se jako horolezec tetelí blahem a cítí šanci, tam kde někteří (já teda určitě) zpomalí, tak on naskočí na skálu a všechny předběhne.. OMG! Já fakt nepotřebuji nepřátele.. mně stačí nejlepší kamarádi..:)

Jsem zoufalý.. asi už jsem v sektě..co s tím budu dělat?? :).. Doma výlet a závod samotný vysvětluji, jako skvělý a promyšlený "úkrok stranou"... :)... [původně jsem chtěl totiž běžet celou trasu] .. a doma všem říkám, jak jsem zodpovědný otec od rodiny.. mystifikace non plus ultra:)

Co k tomu říci? Běhu zdar, ultra zvlášť!
12:)
PS. Ve středu na noc, naše mužská trojka vyrazí neohroženě dobít tolik žádaný bod G.. [Grenoble..:)]. Já se fakt těším..

Dejavu, aneb chyba v matrixu, aneb ... znova a znova:)

Nevím, jak je to u vás, ale jak já si někde maličko běžecký "užívám" .. nebo se třeba pochválím, jak to dobře jde:).. nebo se snažím někomu pomoci s pocitem dostatku vlastních sil:)... tak najednou -- asi aby mi bezectí bohové připomenuli potřebnou pokoru-- tak najednou musím o vše bojovat úplně stejně jako před lety..

Všechno (vzdálenosti, časy, lehkost pobíhání...) .. všechno je jakoby rázem zapomenuto a musím to znovu a relativně těžce "objevovat"... Protože se to stává téměř se železnou pravidelností, tak na jedné straně věřím, že "všechno" zase překonám a najdu "to" co jsem na chvíli ztratil... I když ty návraty na nižší "úrovně" jsou především psychicky náročné..

Po 24h, jsme o cca 30h později vyráželi na dovolenou s moji nejmilejší manželkou, s jasným slunéčkem.. Ve Švýcarsku asi 40km před cílem se objevují tradiční zácpy, průtrže mračen, popojíždíme rychlosti, že i na zničených nohách bych byl rychlejší:)... Už nevím, jak si sednout, všechno bolí, z auta vylézám a pohybuju se jak reklama na nový zombie horror:)... a přitom popojíždění mně ještě v hlavě vrtá červík pochybnosti.. že jsem přeci jen měl ještě ke konci 24h popoběhnout.. že bych Stína a povinnosti zvládnul i se 100M v nohách ..:)...ale jak se cesta prodlužuje, tak rezignuju a říkám si, že asi běhat nebudu moci určitě týden, neli déle..:)

---- malá odbočka ---
Mám takovou teorii.. jak poznat, že mě něco chytilo... Bez ohledu na výsledek, jestli jsem dopadl dobře, nebo pod očekáváním.. tak si říkám.. Za rok bych tady měl být.. být znova.. a ukázat, zač je toho loket!!! :)
Přesně tohle jsem si říkal na Western States, když jsem ještě zvracel v autě a následně v prostoru u cíle...přesně tohle jsem si říkal i na Kladně..
----

Jenže, druhý den ráno, to už by byly dva dny bez běhání a to je akorát tak začátek špatné běžecké "karmy":)... proto, když kolem oběda moje nejmilejší si šla na chvíli číst.. tak si oblékám běžecké a slyším ji jak říká.. ale rozumně!!! ať jsi brzo zpátky.. Mám plán.. vyběhnout na ten zdejší kopec, vede na něj zubačka:)... a vedle něj má vést cesta pro pěší (jak jsem zjistil spořiví turisté ji občas chodí, ale v 99% pouze směrem dolů, takže nahoru není nijak zvlášť značená.. Začíná u jezera a nejprve úzkými uličkami a po chodech míří vzhůru na Brumato.. aby se zatočila do houští a džungle větvoví.. a velmi slušným trailem šplhala na vrchlek. Občas podleze zubačku, ukáže výhled na jezero, aby na vrcholku mě odměnila klasným pohledem na starobylé městečko Como..
Otočím se a běžím zpět.. u lanovky potkávám americkou rodinku.. viděl jsem se s nimi u jezera, pak u urcholu, kde vystupovali z lanovky, zdravím se s nimi.. oni nechápou, že 1) jsem tam vyběhl a 2) že zase běžím dolů..:).. prostě neví, že na mě jasné slunéčko čeká a tak po mokrých a kluzkých kamenech a cestičkách spěchám do hotelu.. krásná cesta, skvěle proběhnutí..:)

---- drobná osobní odbočka --
Poslední den našeho pobytu jsem přesvědčil svoji nejmilejší.. vyjeli jsme tedy nahoru lanovkou, ale vzal jsem ji s sebou hůlky a "přesvědčil" ji:), že půjdeme ten krpal dolů..-- i když jsme měli koupenou i zpáteční cestu lanovkou(!) -- evidentně mě stále miluje, protože to se mnou hrdinně sešla... Nicméně říkala.. co jsem na té cestě viděl krásného:) ??..Samé roští.. krásné výhledy byly jen nahoře..:).. spousta komárů, much, údajně to i smrdělo:).. Povídám.. vidíš.. a mně to tak vůbec nepřišlo:)... mně se to moc líbilo.. a vlastně i "teď" když to jdeme pomalu.. se mi to líbí..:)... Ale možná to je běžecká varianta přísloví "hlad je nejlepší kuchař":)...
----

Ale po návratu jsem zase pohlcený různými povinnostmi, doděláváním.. a tak v pondělí po ránu se horko těžko odhodlávám k běhu do práce... Ten jeden v mé hlavě říká.. není to nějak daleko?:)... Ten druhý vykřikuje.. "Co blbneš, jaký daleko.. je to kousek, 15km... než si rozmyslíš, co je za den, tak jsi v práci!! :)... Samozřejmě, že jsem běžel.. druhý den, už to nebylo tak "daleko"..:).. třetí den jsem pro změnu běžel z práce.. A přesně..přesně v tu chvíli, asi za odměnu mého "úsilí" se mi veselé a příjemné zážitky zase začaly sypat.. nejdříve na konci Barandovského mostu, zoufale šlajfuje a brzdí jedna inlinistka [přiznávám, mám pro ně kvůli jejich "pozdravům":) určitou slabost:)] .. tak ji hned nabízím, že ji z toho kopce "svedu"..Měla pořád starost, abych to "ubrzdil", ale ujišťují ji, že jsem byl z naší bobistické skupiny jeden z nejlepších brzdařů:)... Moc mě potěšila její loučící hláška. že "takhle bezpečně ji ještě nikdo nesvedl" :)... no potěš Lojza..


 Vybíhám celý poveselený do údolí.. trochu pořád o sobě nechává vědět pravá achilovka, ale říkám si, to se rozběhá:), vím, že je to od toho, jak jsem špatně došlapoval kvůli puchýřům.. a tak běžím relativně svižně..ve spodní části údolí dobíhám párek veselých lidí na kolech. Muž mi s úsměvem i když částečně vážně říká, jestli bych nemohl trochu zpomalit, že to jeho ženu deprimuje a nutí zbytečně zrychlovat:).. chvíli se poštuchujeme, nakonec se mladá paní vypnula k velkému výkonu a asi mi na 20m ujeli. U piknikové zóny zastavují a tak smutně:) zastavuju taky a říkám jim... jaká škoda... teď příjdou mírně kopečky a že tam jsem cítil svoji šanci..:).. Co se nestalo, za malou chvíli mě dvojice vyráží pronásledovat a asi po 100m běžíme/jedeme vedle sebe, povzbuzují cyklisty...v kopci už evidentně nemůžou, tak se jim snažím vyprávět veselé historky.. Což mladou paní asi moc netěší, protože si ten kopeček užívám z celé skupiny nejlépe:).. V tom nás dobíhá nějaký běžec a vtipkuje, co je to za cyklisty, když potřebují předbězce:) ... koukám, je to soused Dan.. tak si rychle plácnem a vyrazíme spolu dopředu a necháváme cyklisty daleko za sebou... Chvíli si povídáme, Dan se ale odpojuje na směrem Dívčí hrady a já mířím domů do Stodůlek... Je to takový.. klasický letní návrat z práce..:).. co si přát víc???

Ultra zdar! Naším cestám a návratům k němu.. zvlášť..:)
12:)

Kladenský vyzkumák aneb hanba mužům, kterým žena vládne!:)

Na 24h v Kladně jsem byl imlicitně posunut do funkce vedoucího zájezdu:), což pochopitelně ve všech zmatcích posledních dnů, (ne)doléčení nohou, časně úterní odjezd na dovolenou (do hor a jezer severní Itálie).. znamenalo jediné.. s rozumem (můžu se zničit, ale musím odvézt Stína k nám, v pondělí plno práce a v úterý je dovolená). Navíc takovým skrytým motivem mojí účasti bylo poznat zase trochu víc sama sebe a vědecky "vyzkoumat", co vlastně na moje nohy platí, co je to pravé, ořechové..

O nějaké přípravě se bohužel nedá ani mluvit, pokud opominu, že jsem v noci ve středu a ve čtvrtek moc toho nenaspal a v pátek se Stín rozhodl přiletět těsně před půlnocí, z čehož se vyklubalo hodinové zpoždění a i s rychlým přesunem jsme zalezlí spát kolem 2 hodiny ráno:)... Ráno byla Deri úplně šílená (kňučí a začíná štěkat), vidí kufry, neznámé lidí, žárlí a boji se.. boji se, že zase jedu někam pryč a tak než stačí všechny vzbudit, tak s ní raději brzo vyrazím na ranní procházku.. Pak už je čas společně snídat, do Kladna bereme Janu G. která u nás také přespala, ovšem šla (a mohla) moudře spát už brzo večer..

Na Sletišti potkáváme Niku s Ondrou, který ji dělá pacera a zázemí.. Rozhodují se informovat své blízké přes twitter a tak můj mobil se stává komunikačním zařízením skupiny:).. ještě používám Martina VP, který nás přišel pozdravit, aby se zaregistroval jako Petr V., který uvázl v dopravní zácpě (naštěstí start stíhá v čas).. a pak už jen postavit se ke startovní čáře a vyrazit...

Tady bych měl udělat asi malou odbočku, vysvětlení... Nikdy jsem 24h neběžel a necílil jsem žádnou vzdálenost.. Asi kdybych byl v pořádku a mohl se totálně zrušit, tak bych si myslel na něco nad 161km (100 mil) .. ale ani jeden předpoklad není splněn:) a tak si dělám legraci, že cílem je aspoň maratón do půlnoci a maratón po půlnoci:)...

Samozřejmě, hlavní cíl bylo vyzkoušet, co to se mnou udělá.. myslím tím nejen psychicky, ale i co nohy na asfaltu takhle dlouho, co moje nevyléčené puchýře a nehty (či jejich zbytky a poraněná lůžka)? Ale především, pojmout moji zdejší účast především jako "výzkum":), beru si s sebou nové boty (nejlevnější silničky), ještě o půl čísla větší než ty moje největší.. sadu různých ponožek.. prostě velmi exaktní přístup.. A také se těším na ten "sociální" rozměr běhu.. Různě někoho pozdravit, třeba s někým chvíli běžet, poučit se z toho, jak kdo s 24h bojuje, jak řeší ponožky, boty, oblečení, jídlo.. prostě být otevřený názorům kolem, pokud to půjde popovídat si, užít si přítomnost velkých běžců, ale hlavně vnímat ten neskutečný rozměr boje, který se vyskytuje u každého, ať už na 24h nebo na 48h (zatím pro mě naprosto nepředstavitelný rozměr kroužení). Prostě.. být tam..

Určitě mi moje kusé poznámky budou stačit, abych si vzpomněl na jednotlivé věci, které by jinak asi zapadly:), ale všechno, úplně všechno se podařilo! Užil jsem si povídání i přítomnosti velkých běžců... Tohle já miluju, naprostá většina z nich jsou normální, skromní lidé, navíc zábavní, co já mohu říci.. Ostatně, komu z hobíků se podaří, aby mu skoro 4h dělala pacera držitelka českého rekordu ve 24h, že?:)... Míša D. v sobotu dělala samé dobré skutky, běžela se mnou a povídali jsme si.. Pochopitelně se dá říci, že běžet tak dlouho s Míšou bylo z mé strany velmi netaktické [jednu dobu jsem byl dokonce na 4 místě v mužích, což jasně ukazuje, že je něco špatně:)] ovšem velmi přínosné jak lidsky, tak i po stránce různých rad,příhod a poučení za které moc děkuji.. a o to víc a lépe teď můžu Míše fandit (!)..

Jedinou věc jsem nevyzkoušel, která věřím, že by mi velmi pomohla.. Hudba (či "něco") do sluchátek.. Stín s Nikou měli totiž nápad informovat (s pomoci Ondry) známé a kamarády přes twitter založený na můj nick a tak jsem se vzdal svého iPhone a povýšil jej na spojovací a komunikační zařízení naší skupiny:). Ale věřím, že poslouchat něco -- obzvlášť v noci či v krizi -- může být velmi přínosné..

Jaké je poučení? 24h na Kladně mě hodně potěšila.. po všech stránkách.. skvělá organizace, skvělí lidé, atmosféra.. sice jsem to čekal:), ale i tak to bylo úplně super a moc milé... Ponožky jsem prozkoumal opravdu důkladně [dokonce jsem různě běhal i s každou nohou jinak oblečenou]..:).. i mně se nejlépe osvědčilo.. promazat, dvoje tenké, nejlevnější ponožky (jdu si hned ještě dva balíky koupit), určitě, jak se propotí, lépe přezout, namazat.. a mazat.. Kdybych měl nohy vyléčené, a držel se téhle strategie, tak by asi problémů bylo po téhle stránce výrazně méně a kdoví jestli nejaké.. Také stojí opravdu za to jakoukoliv záležitost/problém řešit hned, jak se objeví.. tlačí bota/šněrování? zastavit, převázat, povolit..:).. Ne, jak jsem to (dřív) nechával, až se to bude "hodit"..:)

Co bylo čekané i nečekané byl (morální) rozměr těch řekněme "krizi" a pochybování.. Asi jedna z nejtěžších byla po cca 8-9 hodinách.. Paradoxně se mi v té době běželo hodně dobře, mezičasy až neskutečné.. proporcionálně dost km.. a pak to přišlo.. v tom podvečeru taková nejzáludnější otázka... Proč vlastně tady jsem? Na tvrdém asfaltu, kroužím dokola, jako křeček v bubnu (blbnu).. začínám pochybovat o všem i o sobě, mraky lidí mě začínají předbíhat, přecházím do chůze... málem končím.. abych se znova rozeběhl, první stovku tak symbolicky končím před půlnocí a s praporkem běžím poprvé v otočeném směru v 11:45.. I tady je vidět, že těch "životů" je přesně tolik, kolik jich "chceme" mít.. Když se mi rozbouřil žaludek a já musel skoro dvě kola jít.. už to vypadalo zase fakt bledě.. ale zase jsem se "vrátil" do závodu a zase jsem začal běžet a ukrajovat km po km.. Nebo, když se mi už definitivně propotily moje dvojité tenké ponožky a začínal jsem mít nepříjemné bolesti nedoléčených prstů, chodidel... a bolestivě jsem při kroužení pokulhával... A zase jsem se zvedl a rozeběhl to na rozumnou rychlost a mety 160-170 i víc km začínaly vypadat velmi reálné.. Abych potom 3.5h před koncem pohledem na stav chodidel a prstů usoudil, že pokoření vyšších čísel nechám na jindy:).. Mám na starosti dostat Stína k nám, pak na letiště.. v pondělí do práce a v úterý na dovolenou se Slunéčkem poznávat hory a jezera v severní Itálii.. Nemůžu jet na doraz..:).. Kdyby to byl normální závod a chybělo 20-30km do cíle, tak se jistě kousnu:)...

Abych to shrnul.. 24h je z mého pohledu něco úplně jiného, než jsem doposud poznal... Je to závod, kde každého něco bolí, každý s něčím bojuje.. každý různě překonává krize a pochybnosti.. věřím, že i ti nejlepší.. A to všechny lidí na tom okruhu spojuje..

Ne, že bych po tom čerstvém masakru hned zase toužil:), ale věřím, že do toho půjdu znova (a třeba i vícekrát), tentokrát plně soustředěny na závod...

Všemu zdar! Našemu hledání, naším bojům..
PS. Chtěl bych večer s Deri vyběhnout na něco malého.. léčebného:).. Mimo těch chodidel (a maličko namožené achilovky -- to z toho jak jsem nemohl kvuli puchýřům došlapovat) žádné problémy.. Je vidět, že jsem se "šetřil":)..
PPS. Abyste plně pochopili nadpis, je potřeba dodat, že Nika nám se Stínem oběma natrhla tričko i s trenýrkama a že i druhá žena naší výpravy, Jana G. dosahla lepšího výsledku než já..

Pozdě.. ale přece... aneb lama Cimrmanem:)

Abych to lépe vysvětlil... 5.7 se řada známých a kamarádů vypravila společně do Zermattu na 1/2M, M i ultra...Vyprávěli mi spoustu veselých zážitků... Ovšem já jsem se v běžecké hospodě (tradičně) ukázal jako pravý Cimrmanův dvojník a přiznal, že do Zermattu jedu taky, ovšem cca 10 dní po "akci":)...

Přijde mi to hodně typické, že o několik dní později jsme my se Slunéčkem, úplně osamoceně dorazili do Zermattu... V "těsném" závěsu za naší výpravou, asi jako Cimrman za Edisonem:)... Ale vlastně, co je na tom? Chtěl jsem se podívat do Zermattu, trochu tam i zaběhat, když moje nejmilejší manželka "dovolí":) [dovolená je dovolená, že:)] ... prostě mě v téhle chvíli nelákal ta mega akce, kde se Václavské náměstí přemístí na chvíli do švýcarských Alp...Navíc, měl jsem tu práci v podobě skupiny Američanů; nohy před týdnem vypadaly hodně nehezky a i se těžko na nich chodilo/běhalo a ten "boj" v přelidněných Alpách mě vůbec nelákal.. Nejkrásnější bylo, že velká část našich výletů kopírovala či křížila cestu nedávného maratónu, s tím, že místo širokých cest jsme většinou šli úzkými chodníčky a odbíhali k dalším jezerům či údolím... I když běžet tady "naplno" by musel být taky zážitek, jen si tady potrenovat pár výběhu.. [Pár ranních výběhu směrem k černému jezeru nebo na Matterhorn trail bylo úplně luxusních.]

Až jsem si říkal to je paráda, to je nádhera, na co nějaké závody? Proč? ... Ale potom mi to došlo.. Že já si tím nějak hledám "výmluvu", že bych třeba na tu 24h, jako "nešel závodit"?... No fuj!!! :)

Ta věcná hamletovská otázka -- jít/nejít na závod... nebo proč závodit?..
I takový nezavodni typ jako já :).. by si prostě měl čas od času vzít hodinky/čip a běžet, jak to nejlíp umí..obzvlášť, když dřív na závody chodil. Přijde mi to jako výmluva nebo strach se poměřit s ostatními a nechat se předběhnout od těch lepších a rychlejších? Vždyť to přeci k závodům patří...zase plakat kvůli tomu nebudu :)...

Je velká škoda, že někteří dobří i známí běžci často přestávají "závodit", protože cítí, že už nejsou v takové formě, nebo jim to třeba tak nejde, pokud je to baví, tak je přeci dobré se čas od času někde trochu zřídit:)..Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko mi řekla, že jsem úplný trouba, když se teď chystám na nějaké závody, nohy nedoléčené, ještě si je zrasuju víc, budu tam úplný tragéd:)...všichni se mi budou smát.. přeci jsem se chtěl na svoji první 24h pořádně připravit... Co na to říci? Především, že každému to bude jedno a navíc, že ja na to kašlu!:)

S BS máme občas šíleně pitomé nápady, které se nakonec ukázaly být dostatečně nosné a motivující:)... Není pochyb, že se tenhle závod jistě zařadí do našeho zlatého fondu šílenosti, kdy já přemýšlím, jestli nedoléčené prsty bandážovat předem nebo podle situace:) a BS mi hned píše, jestli už jsem někdy běžel šestidenní.. že on ještě ne..:). Takoví kamarádi jsou horší než cholera s úplavici!

Podobně se mě jeden známý ptal, kdy už se konečně přihlásím a zkusím uběhnout UTMB? :) ... Povídám, UTMB já nemusím řešit, protože moje prostořekost (nezná mezí) mi tenhle problém vyřešila:)...

Totiž.. na Western States jsem nechtěně vytočil jednu "paní", která tam furt pěla o UTMB a že každý z Evropy tam chce být a ti co na to nemají, tak o tom závodě aspoň sní... no a když lidi kolem zjistili, že jsem z Evropy, tak se mě hned ptali.. co já a UTMB, případně moje sny o UTMB... Tak jsem po pravdě řekl, že je to jistě zajímavý závod, ale že (zatím) nechápu proč jsou z něj všichni tak posr.... :) ... ve všech hlavních i vedlejších závodech startuje v každém mezi 1.500-2.500 běžců.. To je pro mě naprosto šílený!! A že mi kamarádi (myšlen tím hlavně Sam) dávají tipy na řadu rozměrově menších, ale podle nich stejně krásných a náročných závodu.. jako je třeba UT4M nebo Ronda del Címs, abych jmenoval pár, které mě lákají... no tu "paní" málem trefil šlak:)... koukala se na mě úplně šíleně, pak se mě ptala na jméno.. ještě se koukala na číslo, jak se to píše.. Když odešla, tak mi jeden amík s hurónským smíchem řekl, že by si na moje vytažení v loterii UTMB nevsadil ani penny:)..protože ta "paní"...to byla ředitelka UTMB!!! Aspoň to mám jednodušší:)....

Všemu zdar! Naším úletům, úplně nesmyslným nápadům a nevzdávani se...
12:)

Moje piškvorky, aneb je libo tatarák?:)

Několikrát u nás doma zaznělo, že by třeba pro štěstí a zdraví celé naší rodiny bylo lepší, kdybych měl jiného -- klidnějšího -- koníčka. Třeba takové piškvorky:).. ty u moji nejmilejší manželky jsou hodně vysoko (zejména po té, co si při výběhu se mnou znova vymkla kotník a víc jak dva týdny nevyběhla), obzvlášť, když v rámci spokojeného manželství by ráda se mnou mého koníčka "sdílela"..:).. Tedy piškvorky..

Pochopitelně kdo si hraje, nezlobí:) a tedy i "piškvorky" jsou hravé a generují veselé situace... Po londýnském letišti jsem při svém návratu chodil "rozvážným krokem" :) v široce zapnutých sandálech, ve kterých jsem měl nevhodné (ovšem velmi pragmaticky) navlečené ponožky... Co čert nechtěl, při čekání ná nástup do letadla jedna (podle přízvuku patrně francouzka) relativně nahlas, nevhodně a ostentativně komentovala moje oblečení... Že to jsou určitě Češi a východoevropané.. typičtí burani, nosící ponožky v sandálech.. jak příšerné!!..:)... Pomalu jsem se tedy zvedl a šel jsem ji medovým hlasem říci, že opravdový znalec módy se pozná i tak, že má pochopení pro jakékoliv extravagantní (tím spíše praktické) odbočky od hlavních trendů.. Navíc, že by mi měla být vděčná. Protože kdybych ty ponožky sundal, tak se vsadím, že speciálně ona...by buď omdlévala nebo bojovala se zvracením:)...Při vzpomínce na její reakci jsem se smál většinu cesty v letadle a ještě teď mi cuká v koutcích...Tím to se tedy hlásím, že jsem během "piškvorkové" partie zároveň hrdě hájil čest českých mužů:)...

Na mém "hledání ultra" není nic zvláštního, s výjimkou chyb, které na té cestě dělám :) a mého nadšení, odhodlání a víry .. víry, že stejně jako se klasikům JC podařilo snížit sklerózu děda vševěda na polovinu, tak se třeba časem podaří i mně snížit rozměr chyb, které dělám:). I když.. i když musím říci, že mě to zase tolik netrápí, protože to hledání mě samo o sobě hodně naplňuje..

Ty dny po mém návratu byly hodně symbolické. Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, byla trochu víc vyděšená než obvykle, když uviděla moje prsty na nohou, které slovy BS připomínaly tatarák..:).. Vyhrožovala mi možnou amputací, vznesla otázku, jestli nemáme nějakého šíleného horolezce v rodině [že by vliv Veverkovic?:)], požadovala moji okamžitou návštěvu na chirurgickém oddělení, vyhrožovala, že už mi nikdy nebude pomáhat... aby za chvíli přinesla dvě balení framykoinové mastí, záložní atb na silné záněty měkkých tkání (nepoužil jsem), hromadu sterilních polštářků na obalení nehtů a prstů a ledové obklady na noc, abych druhý den s úspěchem narval nohy do "společenských asics" :) a odjel na služební cestu..
Není nad péči našich milujících manželek!

Na služebce (druhý den večer) jsem si připadal jak američtí vojáci z akčních filmů.. tedy hnis jsem nevyléval z bot:), ale téměř.. nakonec jsem podlehl té paralele, mozek ovlivněn akčními filmy..., na nad svíčkou jsem "vydesinfikoval" nůž a některá kritická místa prořízl, vyčistil, promazal framykoinem:).. Až si říkám si, jestli ty piškvorky nehraju zase moc usilovně:).. a.. a.. světě div se.. další den, v pátek, sice krokem raněné srny:).. ale vybíhám na svých prvních léčivých 5km, v sobotu je to 9, v neděli postupně provětrávám svoje holky, aby mi nakonec počítadlo ukázalo 17:)... Dnes po ránu před seminářem jsem víc jak 9 s linou:) Deri nestihl, ale.. ale věřím, že jsem zpět... Zítra mám domluvenou schůzku u jedné "otrlejší" místní pedikérky:)... Život je krásný a běhat se musí.. 24h se kvapem blíží, tak ať to není pochod smrti hned od začátku:)...

Všemu zdar! Piškvorkám zvlášť!
12:)