Návraty... aneb hup zpátky do žita! :)

Tady se to po chvíli začíná rodit:)

Nevím, jak to máte vy, ale já se po závodech většinou vracím do normálního pobíhání obtížněji... Jednak mě třeba ještě částečně dohánějí různé povinnosti, které jsem dokončoval před akci a pak přerušil.. nebo jen tak se na potvoru něco stane.. Například u nás se většinou něco porouchá na domě.. když jsem pryč..:).. Nebo Deri musí nutně s něčím na veterinu, atd..

Co je ale nejhorší, v tom náporu.. asi zahlcen tím předchozím "závoděním"... se mi najednou "nechce".. nechce se mi bojovat s únavou... s nedostatkem času.. a drobné překážky, jako že třeba prší, nebo musím jít běhat brzo/pozdě se najednou stávají téměř nepřekonatelnými:). V tu chvíli -- jako starší muž -- si říkám.. Klid!! Však ono se to nepo.. tento:).

A tak jsem jeden den jsem zase vzal velké zahradnické nůžky na živý plot, plus pákové nůžky.. a vyrazili jsme s Deri do údolí.. Dát zase "naše" kozí stezky do pořádku, protože se v některých místech už nedalo ani projít.. Úsek u vojenských objektů mi trval skoro hodinu, jak to bylo zarostlé -- ale na setkání nebyla nouze.. Potkávám službu, která říká.. ááá tak to jste vy, co si tady hraje na zahradníka:).. a hned dostávám pochvalu, že se zase dá kolem chodit..

Tady už jsem byl jak Indiana Jones

Nejlepší to ovšem bylo v sobotu, kdy se mi nakonec podařilo vyběhnout i naprosto sám do stezek v údolí. Zrovna když probíhám právě tímhle úsekem, předbíhám skupinku turistů a říkám.. to je paráda, jak je to tady prostřihaný:).. A oni zašveholí.. Právě jsme o tom mluvili.. Před týdnem se tady nedalo projít! No to je dobře, že magistrát taky trochu udržuje ty parky.. Takový krásný stezky a nedalo by se tady chodit. LOL.:).. Jjo, tak už jsem známý i pod přezdívkou "magistrát"..:)

Znáte ten starý vtip? Žena si stěžuje.. Koupím cedník a on teče! Nechám ho zaletovat .. a on necedí!! :) .. Tak nějak podobně se dá koukat na (občasné) úsilí starších mužů a jich boj. Jedni odsuzují ty pasivní, co chodí akorát do práce/z práce a občas vyventilují svoje stresy v hospodě nebo při sledování fotbalu/hokeje.. Jiní odsuzují ty druhé, co se snaží.. Že by měli přijmout fakt, že stárnou a že bude hůř..:).. [Moje bavorská teta podobné situace komentovala s nadhledem.. "Otáčej se jak chceš, Hanzi.. Zadek budeš mít vždycky vzadu..:).]

Ale i tenhle kus získává statut široké cesty

Tak jsem (možná jako reflexi na moje úsilí) vyslechl nechtěně filipiku na starší pány.. Jací jsou ty 50+ zoufalci.. Buď dřepěj otráveně doma, honěj mladý holky, nebo si chtěj něco dokazovat.. Což je prý úplně nejhorší.. Nedalo mi to, neboť to zavání urážkou a hanobením "určitě skupiny osob".. dle paragrafu 355..:)... A jakožto 50+ "zoufalec" jsem se do rozhovoru vložil s podobenstvím:)...Znáte tu pohádku o prasátku, co si krásně žilo.. no jako prase v žitě?:)... To prasátko všechny provokovalo, jak se mělo dobře, jak bylo spokojené.. A tak si všichni oddychli, když jednou i na tohle prasátko došlo..:).. Ale ono dojde na každého. Ale jen tohle prasátko si mohlo říci.. Bylo jsem v žitě!!..:):)

Týdenní vstávání z popela po závodě je tradičně za mnou. Cítím se zpět. Proto ať žije naše úsilí, obzvlášť těch starších (=zoufalců)... Myslím na svůj boj a zase se těším na svoje závody. Ať žije Dolomity extreme ultra trail, ať žije Ronda!!! Bude to pochopitelně těžký.. ale krásný...občas třeba budu i v prd*li, ale v krásný prd*li :) a můžu si říci.. "byl jsem v žitě"..")!

Všemu zdar! Ultra a našemu úsilí.. zvlášť!

12 (aka "magistrát")

Ať žije Perun, aneb maratón pod 7, co o tom chcete napsat, že?..:)

Říkat a optimisticky opakovat, že tenhle týden je ještě možná hektický, ale že od dalšího pondělí to bude o hodně lepší…  Patří (podle reakce mojí rodiny) mezi moje nejsilnější mantry, ale co. Tento týden opravdu aspiroval na samý vrcholek zmatků, korunovaný smrští termínů a dodělávek, .. říkal jsem si.. Ten sobotní závod (Perun), to fakt nedávám. Práce plno, kam se podívám – v práci, na zahradě i kolem domu -- doma mám v posledních měsících statut PVP [Permanentně v prd*eli:), já se tedy snažím říci, že to první P je pro “prozatím”.. ], navíc pondělní horoskop pro ženy byl velmi explicitní.. “Koncem týdne hrozí úrazy, a to hlavně při sportu”. No to člověka nalomí, obzvlášť , když je duší žena, tak takhle silná varovaní nemůžu brát na lehkou váhu..

Dokonce jsem i uvažoval, jestli to všechno nejsou znamení, že bych neměl na víkend jet do Beskyd a raději zůstat doma a pracovat… (OMG! Chápete to? To zoufalství?)  Nakonec jsem v úterý nešel běhat, v práci jsem se vypnul k neskutečným výkonům, i doma dodělal, co šlo – a nakonec v podstatě nebylo na co se vymlouvat. Pravda, poslední projekt jsem dodělával do ranních pátečních hodin, chvilka spánku a šťastné dokončení těsně před termínem a odjezdem na sraz. Tomu říkám „tapering“ ... Tradičně obejdu svoji skvěle zorganizovanou skříň a naházím věci do tašky -- doslova pár minut před odjezdem. Už, už to vypadalo, že přijdu pozdě, pak se ale ukázalo, že odjezd je o 45 minut později:), takže přicházím sice poslední, ale v limitu.

Na startu sleduji horaly a odkládám svůj pytel do cíle

A od té doby jsem si celou akci patřičně užíval. Ubytování v restauraci s pokojem - U Lojzka, neskutečně milý retro, večerní „carbo loading“ ve formě dršťkové polévky, čtyř piv a pikantní topinky, s Pavlem si ještě zavdám večerní fernet, preventivně proti bacilům a jsem ready. Ráno při dělání čaje druháku a třeťáku:) vzpomenu na studentská léta.. Na místo startu přijíždíme právě v čas. Jsme posledním civilním autem, které se dostává na horní parkoviště. Většina lidí buď trať už běžela nebo jí má celkem detailně nastudovanou. [Tady se přiznám jsem trochu sázel na omezení daná českými horami. Říkám si, začátek je jasný -- trať povede nahoru, dolu, nahoru dolu.. Není dost dobře možné, aby to vedlo třeba jako v Andoře nahoru, nahoru, nahoru a dolů, dolů, dolů:)].

Ta sjezdovka začíná úplně nenápadně:)

Nicméně, když poslouchám Makyho briefing, tak je to stejné, jako kdyby mluvil německy, zatímco já jsem na úrovni třetí lekce „Alles Gutte“. Občas chytnu nějaké to slovíčko (žlutá značka, technický seběh, grand finále..), ale jinak nechápu vůbec nic. Kolem nedočkavě podupává většina horalů, případně lidí na pohled výrazně rychlejších než já... A já se nijak necítím na závodění, horoskop mě vede k opatrnosti:).. Ale pak to všechno hodím za hlavu a říkám si. Tak dost! Je to závod, budu tedy (rozumně) závodit. Hned se směju, vzpomenu si, jak Sam S. velmi vtipně glosoval, že tyhle krátké a rychlé sprinty mu zase tak nesedí, ale že je dobré si je čas od času dát. [Napadá mě, že bych měl zkusit kolegům v práci říci, že sky maratón v horách je v podstatě krátký a rychlý závod:)]. Zkouším odvodit nějaký cílový čas. Podle loňských časů iTB si říkám, že sice nejsem žádný reprezentant, ale měl bych se snažit doběhnout v limitu PIMu (pod 7 hodin). Počítám dál -- Je přihlášených 500 lidí, ale všichni nevyběhnou, takže by bylo skvělý, kdyby moje umístění bylo lepší než 300. Dávám si tedy cíl "12 pod 3:)".

První sjezdovka, optimisticky koukám nahoru:)

technický seběh (řeka)

Na startu se stavím hned za chlapce z iTB, nechci běžet rychleji než oni, ať mám aspoň nějaké vodítko. Startujeme v klidu, trvá nám to ale méně než minutu než projdeme cílem (místo Vltavy slyším Ramstein), všichni začínají běžet… Já si hned vzpomenu na Stína, který by v mé situaci řekl jistě něco trefného jako..“ ještě jsme pořádně nevyběhli a už mě bolí nohy“:). A tak ve stoupání udržuju rozumnou distanci, první seběh začínám opatrně, ale pohled na hodinky s průměrnou rychlostí mě vyděsil. Rázem, jsem (duší žena) v pozici 140 cm vysoké starší japonské běžkyně, za kterou jede už jen sběrný vůz a sanitka:). Tak tak, s časem pod 7 hodin to po prvním kopci nevypadá dobře. Proto opatrnost stranou, přecházím do Bartasovského běžeckého módu „no tomorrow“ a sbíhám postupně lidi před sebou. Mám neskutečnou radost, šeroslepý stařík běží velmi odvážně a konzistentně. Kopce se snažím jít relativně svižně a při seběhu zbytečně neztrácet. Sice odlesky slunce na cestě a kamenech dělají pro mě trať o poznání horší, ale to se bude hodit. Jak jde čas, tak si závod neskutečně užívám. Trať je překrásná, počasí exklusivní (aspoň můžu trochu nacvičit teplo), občas se zasním, ale hned mě spolubězci navigují.. nahoru, doprava, a tak..

Tak toho už nepředběhnu

Asi 15 km před cílem přestávám ztrácet zábrany… Běží mi to hezky, říkám si, to bych měl těch 7 hodin dát.. v suchým triku:).. Jen na to pomyslím, na kamenité cestě zakopnu, málem sebou majznu, ale neskutečně si natáhnu tříslo a zadní sval. Bolest jaxvinja. Neudržím se a polohlasem vynadám svému alter egu. "Klid Jani! Soustřeď se.. Přeci víš, co máš v horoskopu!" .. Ale kdepak, o chvíli později při přeskakování drobné klády se žena ve mně:) soustředila na tu kládu a přehlédla kořen před ní. Padám, ale vyberu zase na poslední chvíli s dopomocí hůlek a stromu, ale tentokrát bolest přechází v nefalšované křeče.  Tentokrát jsem zapomněl na veškerou slušnost a "Janě" (v sobě) jsem to řekl úplně na rovinu.. "Seš snad úplná kráva?  Dávej pozor! Horoskop mluví jasně":). Bolest briskně rozmasíruji, křeč utěším magnéziem:) a pomaleji to rozbíhám, ale už jsme "kousek" od cíle. Pravda je ta, že po chvilce je všechno v normálu. Sice křeč v noze se drobně ozývá v grand finále, ale jak se znám z Rondy.. nejhorší je smrt z rozděšení, takže protáhnu nohu, líznu magnézia a hop a zdravý mraveneček skáče zase na kopeček:). A pak už to přichází. Krátký odklon, malý seběh a poslední táhlá „rovinka“ k cíli. Cítím, že jsem špatně odhadl trať a tak se snažím alespoň na tom kousku trochu zabojovat. Předbíhám dva běžce, jeden z nich moje obživnutí vtipně komentuje, to sis něco píchnul? Hérák?:).. Pár desítek metrů před cílem mě ale jeden z nich předbíhá, ještě se snažím trochu přidat, marně, ale nevadí.

Cíl je splněn. Zastavuji hodinky s magickým číslem 6:26, sanitka a sběrný vůz PIMu naštěstí zůstal daleko za mnou, celkově 184. místo, vůbec to není špatný…  Hned se pochválím, hlavně mám radost z konzistence, v běhu z kopce jsem se zlepšil o parník, s novými hůlkami jsme se bezvadně skamarádili, chválím se za to, jak jsem zvládal drobné kolize a následné „léčení“ křečí. Prostě radost až na půdu, hned si dávám dvě piva, taky (hlavně) kvůli tomu běhám ultra, že:).

Moc krásný závod, nádherná trať, skvělá atmosféra.. Pokud to jen trochu půjde, tak sem jedu za rok zase. Vím, vím.. Maratón pod 7, koho tím chcete oslnit, co se o tom dá napsat, že?..:). Navíc mě všichni kamarádi předběhli.. Ale o to ve finále zase tak nejde...

Všemu zdar! Našim bojům, závodům a ultra zvlášť!
12:)
PS. Až různě nakradu fotky, tak si je sem dám..:). Děkuji zatím Malému medvědovi zejména za jeho pohotové foto v cíli. Použil jsem ještě fotky od Sama Straky, Lukáše Budínského a Lukáše Podoláka. Všichni fotili jako šílení:), díky jim za to a tak mám i svoje fota ze závodu..

Non-trans, čili cis == Léčebný pobyt, aneb gruppen-laufen in Tschechisch-Sachsen:)

Tak jsme zapíchli trans-Tatras.. Tím pádem nejsme zadní trans, což se politicky korektně říká cis..:). Naše trasy na web kamerách totiž vypadaly, že se dají absolvovat jedině s mačkami na nohou a s cepíny.. Tak náš přechod Tater bude nakonec na podzim...Ale všeho do času, aspoň se můžeme těšit na krásné podzimní scenérie..

Všichni kamarádi usilovně přemýšleli, co s načatým a rezervovaným víkendem.. Od tryzny za Kima, až po odpytlování naší akce Sněžka Hřensko.. Když už to vypadalo, že naše trasa postrádá tu pravou, ideovou jiskru, přišel Malý medvěd s nabídkou léčebného pobytu v Česko-Saském Švýcarsku.. Jako léčivá náplast na naše šrámy na těle a na duši, které jsme utržili na švýcarském tankodromu během 24h.. Všichni víme, že MM je velkým znalcem celé oblasti, navíc přislíbil hezké počasí.. prostě učinil nám nabídku, kterou nešlo odmítnout.. 

Akce navíc má i společenský podtext, návštěvy Veverky Sudetského v jeho odloučené lokalitě a před oslavu narozenin:). Odjezd je v 6h odpoledne žlutým autobusem -- a já.. Tradičně odcházím z domu, jak jinak než na poslední chvíli. Do metra na Lukách (s báglem na zádech a s igelitkou v ruce) už vbíhám ve velmi slušném tempu a strkám nohu do zavírajících se dveří.. Super! To bych měl být na ČM v 17:53, vzhledem k tomu, že odjezd je v 18:00, tak je to na těsno, i když je tam ještě jedno metro rezerva..Po cestě přistupuje MM, také pracoval do poslední minuty a oba se s úsměvem na rtech ubezpečujeme, že to děláme dobře:). člověk má buď klid v sobě, nebo ho nikde jinde nenajde.. Rezervu jednoho metra jsem promptně využil na nákup piva do autobusu a celá akce může začít..

V Liberci na nás čeká opulentní hostina, všechno možné i buřty na ohni... Dostal jsem za úkol zapálit (skautsky) ohýnek pomocí  tekutého podpalovače a .. pozor.. zapalovače.. Nicméně, jako správný běžec mám u sebe neustále kousek toaletního papíru:) takže oheň je zapálen bez ztráty kytičky a bez ožehnutého obočí.. Brzké ranní vstávání, je trochu krušnější.. Hergot, neslíbil jsem si ve Švýcarsku, že s TB už večer nikdy nebudu pít? :). Ovšem ranní snídaně šampiónů s během na vlak je léčebná sama o sobě.. a tak už se jen koukám kolem a užívám si radostí a veselých příhod..

Hned po výstupu v Hrádku na Nisou se náš výlet stává pravým kaleidoskopem příběhů, horolezeckých vyprávění, a zážitků. Horalský humor byl všude -- "Rovinky běžíme.." hned na začátku zavelel VS a vyrazil svižně krpálem vzhůru... Inu, to jsou ti reprezentanti.. Nedávno na Liberci natrhl tričko kde komu.. a teď se bude vytahovat na kamarády z Povltaví, že?:) 

Zase mě dostali ty zasr koně :), kterých MM uviděl mraky, při pobytu v Sudetech jsme si prosvištěli slofíčka:), .. nechám zase vyprávět kamarády.. Ovšem pár okamžiků mi bude rezonovat dlouho. 

 

Jsou to zasněné pohledy Veverkovců na okolní skály, doprovázené historkami s poučením.. O lezení na namrzlou žulu ve svetru metodou suchého zipu:), o tom co už nevylezou, a co vy ještě mohli... Ten krásně smířlivý a laskavý pohled na budoucnost léčil stejně jako jejich dětinská radost, když jsme měli technickou zastávku u jedné skály, tak hned po ní začali lézt.. MM se hned přidal.. A myslím, že by netrvalo dlouho a první metry bychom zdolali i my s t-birdem:).

Druhý moment, který si budu pamatovat je z ledopádového údolí ... Voda tam ztrhla lávku a červená značka pokračuje na druhé straně .. VS a MM překročili tok s bravurou parkurových běžců .. My ostatní běžíme po druhé straně.. Doufáme, že za chvíli bude zase nějaký další přechod. Všiml jsem si, že rozdělení skupiny je značně nesymetrické .. Dva běží na jedné, tři na druhé straně.. Říkám nahlas, že kvůli vyvážení bych měl běžet říčkou.. Jak je asi jasné, pozor na naše přání, velmi často plní:). A tak za chvíli se dostáváme do bodu, kde není návratu a je potřeba překonat vodní překážku. Koupele k léčebným pobytům patří, stejně jako závazkové hnutí k 1.máji:) a tak neváhám ani chvilku a už jsem ve vodě... Nádherný pocit, osvobození od strachu a fóbie. Od Leadville [kde jsem si způsobil hluboké puchýře] jsem se brodění v botách bál. Je to chyba!! :)... Voda je fajn a doslova a do písmene bere pryč moje obavy.. jdu kousek napřed než chlapci obléknou botky, vyčvachtám vodu a pak už běžím. Skvělé pocity.

 

Další moment, který si musím pamatovat dlouho je z Jedřichovic. Natěšení na pivo a polévku míříme k hospodě. Jdu těsně za t-birdem, který při vstupu do restaurace se na něco ptá paní, která myje okna. Neslyším, na co se t-bird ptá, ale slyším část sprosté odpovědi té paní... Panebože.. polívka v háji! Bleskne mi v hlavě.. A při přesunu k další hospodě, říkám MVP, že jsem si tedy myslel, že TB, zocelený ženským kolektivem má lepší komunikační schopnosti.:) V další restauraci narváno, obsluha, jak v hospodě na mítince -- majitel má hospodu, ale jako na potvoru mu do ní chodí lidi!! :).. Tady se ujímám slova a říkám TB "Prosím, prosím tady nemluv":).. [Pořád se mu v duchu i nahlas omlouvám, protože jak jsem pak zjistil, on se ptal velmi slušně, sprostá byla ta paní..:)].. Jdu rychle k výčepu objednávám pět piv, tři malé koly, pět polévek, že zaplatím hned a ať nám to prosím donese co nejdříve, že závodíme.. Pán odpovídá, že má plnou zahrádku, že musí postupně, že někteří tam už čekají přes půl hodiny. Bez mrknutí oka opakuji, že závodíme.. že naše skupina je první a že nás Němci nesmí předběhnout.. Pán (přidala se i paní) zase o postupném objednávání.. Držím sportovní mantru.. "Vy to nechápete, ty Němci nás předběhnou!!.. To přeci nemůžete tak nechat.."..:). Hned platím a objednávka je na stole během pár minut.. Omlouvám se znova TB a všem, že jsem v restauraci drobet mystifikoval, teď je ovšem důležité.. aby nás ti Němci nepředběhli..:)

S tím se pojí náš doběh do Hřenska, kdy kvůli spoji s Děčína do Liberce, sbíháme po silnici. Vedoucí dvojice TB a MM já s malým odstupem běžím za nimi, za mnou s malým odstupem Veverkovci (plánující nějaké skály v okolí).. Ale co to, chlapci první kilometr 5:40, druhý 5:28, třetí 5:02 .. Patrně.. "Aby nás ti Němci nepředběhli!".. Říkám si (navzdory tomu že jsem "cis man", ale duší žena .. drž to Jani!!:).. Další km pod 4:50. Naštěstí hospoda na obzoru ukončila zrychlování a pokusy o další rekordy..

V pohodě se dostáváme na zastávku, kde se ještě stačíme převléknout. štíři z HCiTB mění i spodní prádlo:).. To byla legrace, kdybychom byli zadrženi za obnažování se na veřejnosti, že? Domů se dostávám jako po lázeňském pobytu..Odpočinutý a natěšený do dalších dní.. 

Jak říkají učené příručky. Čas od času se musí přerušit trénink a vyrazit do lázní, relaxovat s přáteli, dopřát si nějakou tu koupel, odpočinout ve společnosti.. Mají pravdu, předsedo! 

Všemu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť!

12:)

Hledáni trailu... hledání sebe... :) na ostrově bohyně Afrodité

Promenáda. Začátek mého běhu

Možná mě můj hodně čerstvý -- částečně marný -- boj o rekord na švýcarském tankodromu poznamenal víc, než bych čekal. I když jsem se nakonec po všech protivenstvích:) .. se na trať nakonec vrátil, abych si zachoval vnitřní integritu a sebeúctu.. přeci jen, ten návrat do normálu je horší. Člověk si nechtěně klade spoustu otázek a musím čelit řadě pochybností. Hromada práce, úkolů a povinností to dělá ještě horším.

Ale když se ztrácí víra, je potřeba se upnout na rituály. Proto další den beru (línou) Deri jen na krátký běh, a sám pak vybíhám do strání v údolí. Přes všechny zákruty nakonec otáčím na Ctiradovi. Ještě předtím vyskakuji a nadšeně křičím svoje bojovné.. „Rondáááááá!!!“.. V samém nadšení si nevšímám mladé maminky s malým chlapečkem, který podle držení těla s pomocí maminky zrovna čůral pár metrů ode mě..:). Podle reakce maminky soudím, že jsem ho vyděsil natolik, že kalhoty půjdou po vycházce asi rovnou do pračky. Směju se, nahlas i v duchu se jim ještě dlouho omlouvám, ale rituálů je třeba.

Protože ve středu nestíhám běhat a ve čtvrtek brzo ráno mířím služebně na Kypr.. Je rozhodnuto. Není lepší věc než svůj návrat do fitka pojmout heroicky:). Ve středu v polední pauze se zničím dokonale. V letadle nevím, jak bych se pohnul, oblékání saka mi působí vyloženě bolest.. prostě kvalitní příprava:)...

Letmý kontakt s mořem za plotem pivovaru

V pátek dopoledne mám plno povinností, takže běh je odložen na siestovou pauzu... Sice bych chtěl říkat, že běh je pro mě vždy odpočinek, ale není tomu tak. Teď vybíhám, každý krok cítím, unavené a potrhané svaly dávají o sobě vědět silou troubení k poslednímu soudu:). Snažím se běžet co nejblíž k moři, Chtěl bych nalézt nějaké pobřeží, kde by se dalo běžet, třeba nějaké kozí stezky... ale cesta vede přes hlavní promenádu, obchůdky ve starém přístavu.. Pokračuji dál a dál, občas se dostanu do kontaktu s pobřežím, ale oplocené privátní pozemky, sklady, nákladní přístav mě vedou šíleným industriálem, po asfaltkách a rozbitých cestách, kolem odhodlaných hlídačů a ostnatých plotů, které mě nepustí blízko k vodě..

Industriálním pobřežím k velkému přístavu

Nakonec mě moje bloudění vede přes i dvůr a areál pivovaru, kde jsem nadháněný ostrahou. Vysvětluji a ukazuji svoje tričko s výrazným nápisem iThinkBeer. Chlapci se uklidňují.. není to zloděj, ani diverzant, je to konzument, zákazník!:)... Zadní dírou v plotu mě doslova pouštějí k vodě. Štěstí netrvalo dlouho, další uzavírky mě dostávají na asfaltovou cestu plnou nákladních aut z přístavu. Po té, co mi dvakrát přeběhla velká ještěrka přes nohu a co slyším stálé šustění suché trávy kolem... nakonec srabácky běžím po krajnici a po chvíli to otáčím. Každých 15km se počítá, ale asfaltkovým industriálem se unavená duše léčí .. těžko:).

Industriál, na který navazuje úsek s ještěrkami

Druhý den, začátek "smíření" :)

Navíc večer se v baru, kam jsem vyrazil na pivo jsem se nachomýtl, když jeden starší anglicky mluvicí (patrně bývalý) sportovec vysvětloval svoje teorie... Všechno (myslel ve sportu) jde nahoru a dolů. Zatímco většina lidí bere tu cestu vzhůru jaksi automaticky --  jejich forma, kondice, výsledky se zlepšují.. o to horší to je, když se trend otočí. On vyprávěl, jak ho to zlomilo. Nedokázal sledovat, že najednou je starší, skoro všichni kolem jsou lepší, každej mu to natře.. ztratil motivaci k tréninku, přibral, zlenivěl.. zněl zlomeně, málem jsem mu zaplatil panáka..:)..

Nicméně jsem na to hodně intenzivně myslel druhý den brzo ráno. Garmin na začátku ukazuje příšerných 7 min/km hrozně se trápím, všechno mě bolí.. snad i duše, slyším ta jeho slova.. „málokdo se dokáže smířit s tím, že přijde čas, kdy bude jasné, že „směr“ už bude převážně dolů..“. Je to tady, říkám si...asi bych měl zrušit svoje registrace na ultra, prodat běžecké boty a začít dělat něco jiného, třeba koupit rybářské pruty. Dneska to nejde. Na konci promenády to otáčím a běžím zpátky.. Jen to udělám, všechno se ve mě bouří a říká, to přece nejde.. a tak míjím bod, kde bych měl odbočit k apartmánu a pokračuji dál podle moře..

Symbolika.. neskutečná. Jak si znova uvědomuji, jak moc se „mám rád“.. že moje zlepšování/zhoršování na tom nic nezmění.. Věřím, že budu pořád „bojovat“, ať už ten směr je jakýkoliv... V tom okamžiku „smíření“ a „odhodlání“ se přede mnou otevírá hezká asi 2 km dlouhá městská pláž, s jemným pískem, s minimem lidí.. Věřím na znamení, lhal bych, že v tu chvíli nejsem dojatý.. Tričko jde okamžitě dolů a běžím na samé hranici vln.. Síla a odhodlání do dalších dní je všude.. snad i ve vlasech:)..

Tak jako se Afrodita zrodila ve zdejších vlnách, odjíždím odsud silnější, odhodlanější. Poslední den, nedělní ráno mě zastihuje usměvavého a naprosto nadšeného na „své“ pláži.. Zážitky, naprosto luxusní, včetně pozvání do ruského karaoke baru.. jen dokreslují, že .. bojovat se musí a že to stojí za to.

Všechny cesty zdá se -- zase vedou k Rondě a moje odhodlání na stupnici od 1-10 je na čísle 12!:)
Všemu zdar! Odhodlání a ultra.. zvlášť!
12:)

Žít (a běhat) jako pes... aneb virtuální realitě navzdory! :)

Staří..:).. Po náročných závodech -- byť se hojím a regeneruji téměř jako bájný Wolverine:) [hned to zaťukávám] -- se rozbíhám pomalu. Je to těžké udržet ten opatrný návrat, tím spíš, že si v té chvíli sakra uvědomuji, jak kamarádi, známí a všichni kolem běhají a já.. já se flákám..:). [ a pozor to nepoužívám FB, ani nesleduji sociální sítě]. Někoho výkony ostatních motivují, u jiného je to přesně naopak.

Téma sociálních sítí se objevuje a táhne se (nejen) během jako pověstná červená nit, skoro jako Němci českými dějinami, jak by řekli znalci..:). V běhání mají ještě specifický podtext. Je tady přeci ta přirozená běžecká "osamělost", že? Fakt slyším hodně často.. Dřív bylo líp:), současná módní běžecká vlna, podpořená masivním sdílení všeho, FB, instagramy, videí.. blogy:)... Skalní říkají, že to vše jde proti podstatě běhu. K dlouhému běhu prý vždy patřila osamělost. Ted exhibicionisté zahltili internet,..., a já -- ačkoliv jsem jeden z blogerů, tedy exhibicionistů:) bych chtěl říci, že často věci mohou být úplně jinak, než vypadají na první pohled. Například i exhibicionisté mého druhu, jsou také (částečně) osamělí běžci, kteří žijí a běhají mimo hlavní cesty sociálních sítí..

Samozřejmě mě dřív úsměvné komentáře a zápisky typu.. "I ran 3 km and I feel great" [Běžel jsem 3 km a cítím se skvěle:)], které na mě občas odněkud vyskočily, hodně bavily. Ale potom mi začaly být víc a víc otravné, i když všem přeji jen to nejlepší a chápu, že každého motivuje něco jiného a každý máme (jinou) potřebu sdílet svoje pocity. Ostřihl jsem se od toho všeho a definitivně jsem se rozhodl nesdílet aktivně svoje běhání a většiny virtuálních aktivit se pokud možno neúčastnit. Proč taky. Nejsem žádný reprezentant, abych například mohl svým během a úsilím někoho inspirovat, zajímat. Navíc to bere spoustu času!... Moje virtuální běhání a existence se dostaly do rovnovážného stavu, kdy garmin mám na ruce výjimečně, synchronizuji ho jednou za měsíc, dva, kdoví jestli,.. a taky jsem živ:). Přestal jsem si psát svoje běhy na internet, stačí mi naprosto excel...

Přemýšlel jsem, proč tomu tak je? Přiznám se otevřeně, že jsem dokonce taková mrcha, že ani nesleduji na garminu své nejlepší kamarády, jak běhají! [Snad mě za to nestihne žádný trest!] Na fiktivní FB se podívám, až když mi přijdou po několika dnech opakovaná upozornění, že se něco děje. Dopředu tak mám maximálně šanci zjistit běžeckou hospodu, ale většinu akci svolávaných přes sociální sítě, skoro stoprocentně minu:). Není to stářím, nebo tím, že bych se bál používat počítače, na kterých "to" pořád ještě slušně umím:)... Prostě se tomu vyhýbám. Mám takovou teoriii/fobií :)... Bojím se, že by mě sociální sítě dovedly k vytvoření paralelních světů. Vidím a slyším často kolem sebe, že lidé na FB nadšeně píšou například o své práci (vztahu), zatímco práce stojí za prd a ve vztahu jsou nešťastní, jak šafářův dvoreček:). To rozdvojení a předstírání musí být šíleně vyčerpávající. Pak doma nebo v ústraní jsou dvojnásobně zlomení, případně se snaží všemi prostředky zapomenout a/nebo pokračují v té své "lepší" virtuální existenci.

Proto nepoužívám aktivně FB, abych nemusel lidem ukazovat a říkat, že mám skvělý život, ale abych pokud možno skvělý život žil:).. [Navíc -- jak teď si ověřují -- ani nejsem v pokušení ostatním cokoliv závidět:)].
 Když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem se uklidňoval, že by se mi to třeba stát nemohlo, protože to možná není problém virtuální reality, ale problém časového posunu:)..
Všimli jste si, že čím dál tím víc lidí začíná svoje přání/plány slovy "Až".. "Až zhubnu".. "Až budou děti větší".. "Až povýším v práci".. Nebo pro mě aktuální.. "Až budu v důchodu..:)"...
Tak to rozhodně ne! Žádné odsouvání na "potom" u mě nebude. Co kdyby to zítra nevyšlo!:). Moudří guruové by jistě začali mluvit o nutnosti žít tady a teď, o soustředění na lidský dech a přítomnost. Jo jo, zní to vznešeně, jogínsky, až meditačně:). To můj "guru" Deri, tedy moje fenka.. mi to dává sežrat jednoduše a doslova z první ruky... Žít jako pes, v tom to je:)...

Jdeme spolu běhat a samozřejmě když vybíháme, tak je šílená, otravná, tahá mě za šňůru, skáče kolem, neposlouchá.. Nadšeně pobíhá a raduje se.. Vidí slunečný den, zelený trávník, kaluž a rybník před námi.. na všechno se šíleně těší:). To já často v té chvíli mám před očima pořád ještě přehršel úkolů v práci, případně nějakou nepříjemnou situaci.. ale s Deri na dosah vnímám tu její naprosto čistou radost že života -- hups do kaluže, šílené úprky, ležení v trávě -- taky hned vidím krásný slunečný den, rybník a kaluž, která přímo láká:), abych do ní taky hupsnul:)..

Potom není divu, když na zpáteční cestě parkem zpomalíme, tak slyším, že i ostatní lidé v parku vnímají ten její gejzír radosti.. Posledně mě dostaly na kolena útržky rozhovoru: ".. Tatínku.. já vím, že nechceš pejska.. ale kdyby jsi si MUSEL vybrat pejska .. víš ... MUSEL.. jakej by to byl? ... určitě tenhle, co?:)... a když už by MUSEL pejsek s námi bydlet.. rozumíš.. MUSEL.. kam bychom ho dali?" :)...:)

Proto se ještě jednou všem omlouvám, za svoje absence, špatně sledování virtuálních světů, včetně různých virtuálních běžeckých portálů, garmin connectu, running free, atd ... Není to tím, že bych si myslel, že jsem něco "extra".. Prostě mi virtuální svět nesedí:). Vím, jak to zní šíleně, když to říká blogger ve svém zápisku, že?:) Ale paradoxně, já to "tady" beru jako svůj reálný svět, svůj deníček, který i když je veřejný, je tak osobní a reálný, jak jen může být:).

Příští týden mě čeká relativně hektický návrat k normálu. Od čtvrtka do neděle jsem služebně na Kypru, ovšem cíl je jasný... Ať se děje, co se děje, běhat a radovat se života .. se MUSÍ! :)

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
Ať už běháte osaměle, ve skupině, sdílíte nebo utajujete svoje pocity a km. Myslím si, že je to úplně jedno. Hlavně .. ale to my všichni víme:)...

12:)

24h ve Švýcarsku .. aneb když se pere zavoďák s punkerem:)

Domácí příprava

Všechno je jednou poprvé a všechno přináší i nechtěné a neplánované výsledky. Původně TB plánoval jarní 24h jako cíl k pokoření osobního rekordu, tak jsem to k tomu také směřoval.. 

Sice celková organizace 1.ročniku nenaznačovala úplně perfektní podmínky, délka  okruhu byla postupně upravovaná od zhruba 2.100 m až po 1754.1. Ale běžet se mělo horám na dohled, kousek od jezera.. Těsně před akcí vidím na internetu vizuálně okruh, který ve své trase podbíhá dálnici.. Už chápu proč si to TB vybral.. Efekt domácího prostředí -- v podstatě malešický industriál, chybí jen komín spalovny:)..

A tak nasedám ve čtvrtek kolem 12:34 ve Stodůlkách do Petrova vozu a stávám se součástí rodinného výletu, se zastávkou v Curychu. Abych se dostal do závodního módu, tvrdě se opičím po TB, večer piji hodně vina.. Následná ranní těžká kocovina [určitě dozvuky suchého měsíce:)]  se protahuje až do večera, který už nás zastihuje v hotelu, na francouzské části ženevského jezera. Ale co by člověk neudělal pro osobní rekord, že? Paní nám nabízí za příplatek oddělené postele, spořivě odmítáme, příplatek použijeme na snídani.. Nicméně, když za chvíli vycházíme ven v "latexu" si jít proběhnout trať, tak se chápavě usmívá a vše je jí jasné:)..

My taky všechno pochopíme.. Teda TB zkušeně nachází závodní okruh a pyšně ukazuje kolem haly kvalitní a pravý švýcarský asfalt.. Netuší, že těch zhruba 100 m, je poslední kvalitní úsek trati..:)..

Na trase se postupně vystřídají skoro všechny povrchy.. Rozbitý asfalt, cesta na stavbu, oblázková, stěrková cesta.. Travnatý úsek s hrboly a drny, které se v noci ve světle čelovek stávají celkem záludné:).. 

Je jasné, že případný rekord v podobných podmínkách bude mít neskutečnou hodnotu.. Navíc se ukazuje síla lokálního mikroklima. Zatímco na předpovědi jsou i noční teploty zespodu ohraničené 6-7 stupni, v okolí jezera a potoka vytékajícího z hor teplota klesá k nule ... tenhle drobný detail v období od půlnoci do 7 hodin dokonale prověřil moje lehké oblečeni, zejména 3/4 elasťáky :).

Pro znalce pár detailů z trati..:)

 

Není divu, že chudák TB byl večer silně zádumčivý. Bylo mi ho líto.. Já si svůj rekord/ne-rekord snadno skousnu, mám toho hodně, ale pro něj to byl jeden z jarních vrcholů sezóny..

Je zádumčivý.. :)

Druhý den přijíždíme asi 1.5 hodiny před startem, abychom vše stihli registraci, převléci se, připravit židle, stolek.. naše věci. A tady nastává ta pravá punková atmosféra. pořadatelé začínají stavět stan pro občerstvení a my využíváme místa u chodníku s dobrým asfaltem, parkujeme auto a připravujeme věci.

Zdravíme se s organizátorem, dostáváme čísla jen o fous horší než skvělá:). TB 23 a já 11.. Dozvídáme se, že čistou 24h poběží 25 lidí, několik extra štafet a jsou dvě 12 hodinovky, tak nebudeme na trati úplně sami. Dostáváme instrukce jak má být správně čip, že by nemusel dobře pípat:), nějak tomu nevěnuji plně pozornost, mam ho na noze a to je hlavní. Před koncem se ještě dozvídáme drobnou modifikaci, že se počítají jen celá kola, ale to už mi přijde jako drobná změna ve světle všech posunů a organizace trati.

Ve dvanáct je odstartováno a myslím. že hned od začátku jdeme do toho oba se zaujetím a úsilím.. navzdory všemu se postupně zlepšuji proti mezičasům z Kladna a říkám si, hergot, jak by mi to asi běželo na normální trati? :).. maratón pod 4, 100 pod 11, velmi dobře.. pravidelně vyměňuji MP3 a drží mě to pěkně v tempu. kolem 1:20 mám zhruba 1.5 hodiny náskok proti Kladnu. cítím se dobře.. Problém trochu je, že monitor s km je umístěn na konci občerstvovačky, kde teď stojí hlouček 12h běžců a štafet. tak to nekontroluji po každém kole a říkám si ještě do toho šlápnu, přidám, ať mám brzo 130-140, aby se mi ranní případné chodecké vložky lépe snášely..:)

Pak ale zjišťuji, že jsem ztratil řadu kol náskoku na dalšího, přitom mě nikdo mimo jednou TB v tom čase nepředbíhal... proto se zase soustředím na průchod cílem a vidím, že mi čip nepípá a nenaskakuje to. Snažím se domluvit s obsluhou stanice, nikdo nemluví anglicky, pak přichází jeden a říká, ať se nezdržuji, že to probere s obsluhou počítače..:).. abych to zkrátil.. Tohle mě šíleně rozhodilo.. I když je to dobrá zpráva -- nakonec jsem i závodník:)!!!  Běžím sice už pomaleji, ale pořád skoro o hodinu dvacet rychleji než jsem podle jejich měření běžel posledních 10 km. To bych ušel rychleji:). Po dalších kolech se dozvídám, že obsluha spí, co jiného se dělá v noci, že? a tak vlastně ztrácím nějak motivaci se rvát o rekord, který i na tankodromu) vypadal velmi dosažitelně.

Jdu se zkusit převléci, umýt, zahřát.. zkouším to asi 3-3.5 hodiny.. moc to nejde... beru na sebe džíny.. Říkám si, když punk, tak punk.. Aspoň těch 100 mil.. V tom oknem vidím TB jak statečně bojuje, tím spíš.. připojuji se a nakonec se nám společně podařilo zdolat obě mety. TB překonává 200 km, což má v těchto podmínkách výrazně vyšší hodnoty:)

Za denního světla se ukázaly hory.. i původní lepší cesty..

Myslím, že celkově je potřeba akci hodnotit velmi pozitivně. Poučení celá hromada. Pro mě především jedno zásadní. Nejsem velký milovník 24h, ale "rád" si ji jednou do roka uběhnu... proto žádné experimenty:). Jedině trať na dobrém asfaltu, tam, kde je to profesionálně zvládnuté, .. prostě kde se můžu zkusit poprat o nejlepší výkon... 

Ale z hlediska přípravy na Rondu, to byla nakonec skvělá volba. Sice žádné stoupání, ale členitost povrchu, boj s myslí.. a následná radost nad tím, jak nohy a tělo -- byť rozbité a neuspokojené osobním rekordem:) -- rychle regenerují.. To stojí za všechno. Bylo to krásné.. a bylo toho dost.:) Určitě zkusím posunout svůj výkon k 200, zpětně si uvědomuji, že jsem na "to" měl, stejně jako TB na svých 230 a jistým způsobem je to moje vítězství. Skvělé je, že jsem našel závodní mysl, stejně tak, jako že jsem se potom dokázal vrátit a punkově dokončit. Možná nejvíc si cením dnešní otázky svého syna.. "Asi seš ještě rozbitej, půjdeme dneska běhat"? :).. Odpověď je jasná.. "Tak polehoučku, 9-10 km v údolí, bychom mohli. Těším se na to!"

Všemu zdar! Závodění, punku a ultra zvlášť!!

12:)

Ať žije výhoda zadních pozic! Aneb hrdý mid-pack runner se chystá na 24h..:)

Před každým závodem neskonale obdivuji běžce na špičce peletonu.. mají formu, cítí nervozitu.. svazuje to.. To já -- běžec (říše) středu:) -- si všechny tyhle záležitosti můžu odpustit. Případně pokud mnou zmítá nějaká nervozita z toho, že třeba mám naběháno a že by se mohlo dařit, tak se třeba nechám srazit psem, poraním si koleno, nebo jako teď si (maličko) dorasuju nohu/y.. A hned všechno že mě spadne..:).

V tu chvíli to totiž vypadá, že jsem v totální prd*li:), takže žádná před závodní nervozita nehrozí a v klidu a pohodě se začínám na závod velmi těšit. Neortodoxně, ale logicky třeba léčím nohu nebo řeším nějaké průšvihy a paradoxně často v takových chvílích dokončuji závod v novém osobním rekordu..:)

Ano, musím se přiznat, ve čtvrtek vyrazím s TB na rodinný výlet. Petr v podstatě jede s rodinou navštívit svoje známé v Curychu a mají jedno místo v autě (doufám, že ne na střeše) volné, tak si vzpomněl na kamaráda. že se prý někde poblíž běží 24h a že bych mu mohl dělat společnost. .. Je možné, že TB bude tu historku vyprávět jinak, ale neposlouchejte ho, A) je správně..:).

V sobotu v poledne, v malém švýcarském městečku začneme kroužit. Já už profilakticky párkrát běžel do práce se sluchátky.. a i když jsem měl málo nabitou mp3, mohl jsem se poslechnout svoje běžecké hity.. Písně z dob, aspoň podle hodnocení mého syna, kdy bylo vynalezeno rádio a krávy chodily bez ocasu:). A tak budu poslouchat, o tom, že se toulá půlměsíc, že musím sebrat síly i tam, kde nejsou žádné..S písněmi skupiny ABBA se vrátím do 80-90 let abych v novém století vyskočil jako panna:), doufám, ze pro mě nikdo nebude plakat, ani Argentina:)... Při pohledu na můj playlist je mi jasné, že celá 24h bude, přesně, jak zpívá King Africa ..Bomba!:).

Držte nám palce! TB je tradičně nervózní, protože má formu jaxvinja:), a já.. však víte.. Noha je "celkem" v pořádku, pomalý běh léčí všechno.. ale běžet s ní 24h? A pokusit se uběhnout víc jak 182km? No asi si zase musím přečíst pár pohádek..I když já v podstatě mám ještě radši ty neuvěřitelné sportovní příběhy.. Sledovat výkony 68 je v daných intencích šíleně inspirující, i když mi hokej nic neříká. Nebo se synem (sice skalním příznivcem Manchester United) jsme velcí fandové fotbalového Leicesteru a sledujeme dříve neligového fotbalistu Vardyho, který pravidelně sází góly v lize i v reprezentaci jednoduše asi jako moje teta cibuli:)...

S touhle logikou sportovních zázraků uklidňuji TB, ať je v klidu, že uběhne děsně moc, můj odhad je někde kolem 222, to je krásný číslo:)... [i když si myslím, že má i na víc:)].. a já .. bez ambicí a v plné pokoře tam udělám co budu moci.. Poradil jsem mu, že pokud je nervózní, ať se utěšuje nějakou slabou bolestí těla, která v podstatě neexistuje a bude v klidu..:). Ted si vymyslel, že ho při chůzi do schodů v pohybu do strany bolí koleno, OMG! To je přesně ono! On je silniční běžec, 24h je na rovině, proč by měl namáhat koleno do strany při chůzi do schodů?:).. Prostě jsme ve skvělé formě!

Myslím, že zdar výpravy je předem zajištěn, už nejsem v suchém měsíci a pivo si pro jistotu vezeme s sebou:). Všemu zdar, ultra a šílenostem.. zvlášť!

12:)