Po tolika letech opět ledňáčkem, .. stroj času, aneb dům o tisíci patrech:)

Přiznám se na rovinu, letos si připadám v řadě věcí, jako bych se přenesl zpátky v čase. Začátek roku je pro nás "starší" vždycky trochu náročnější, nejen proto, že člověk musí ze sebe setřást kocovinu ze svátečních dní, ale musíme se vyrovnat i s pocity a výkřiky svých kamarádů a známých (cituji malé ukázky):
(realista) ... "Praskla pode mnou váha. Musím s tím něco dělat!"
(rezignující) ... "Přibral jsem zase skoro 5 kg. To už nikdy neshodím!"
(téměř umírající) .. "Ale .. stojí to za h*vn*! Mám už cukrovku, prej jsem měl už i infarkt!"

A nad těmi různými, většinou negativními vyhlídkami  do Nového roku od svých známých stojím já, slovy jednoho z nich .."(naprostý) zoufalec, který se marně snaží"..:). O to je horší, že i já jsem v poslední fázi roku 2017 přibral (jsem tradiční emoční jedlík, tedy stress eater -- při napětí a práci přes noc prostě žeru). Proto ani mě začátek roku nezastihl v úplně nejlepší formě, ale na rozdíl od ostatních to nevzdávám a stále věřím, že ten rozměr boje a úsilí ve mně pořád je:).

Nicméně, pozoruji to kolem sebe velmi pravidelně a právě nejsilnější je to začátkem roku a na jaře. To muži ve věku 40+ [i moji vrstevníci (!)], propadají módním trendům, koukají do obrázkových časopisů a začínají běhat a cvičit.. To je samozřejmě super, kdyby to nemělo nějaký ten háček. Většina k tomu přistupuje s tím, že se slovy psychologů.. nemají rádi. Pravidelné pohledy do zrcadla při holení a čištění zubů pro ně nejsou znakem marnotratnosti, ale velké odvahy:) a pokusy něco změnit mají strukturu klasické Cimrmanovy frustrační kompozice, kdy se prvek očekávání střídá s prvkem zklamání:).

Ale pozor - ta období, kdy se prostě nedaří a člověk má chuť hodit ručník do ringu - to se nevyhýbá určitě nikomu. I zarytý optimista mého ražení podobnými ¨"zoufalými" stavy taky celkem pravidelně prochází... Ale neznamená to, že by moje životní postoje, nebo pocity štěstí tím byly nějak ohroženy:). Asi je potřeba se mít aspoň trochu rád a zároveň se umět na novou situaci podívat “nově”:). Utěšuji kolegu, že začátky jsou vždycky krásný.. a není to zase tak těžký:).. Já například jsem zase začal s přípravou na ultra .. a co víc zase jsem začal (po kolikáté už) snižovat spotřebu alkoholu:). Nikde není řečeno, že nemůžete začínat opakovaně:)...
A pro ty “zlomené” -- místo zprofanovaného hubnutí do plavek si dovolím nabídnout alternativní výzvu: “Heslem letošního léta není zhubnout do plavek, ale přibrat do plaveckého kruhu!”

Pokud nad něčím z hlediska životního stylu přemýšlím,tak jen nad využitím svého času. Před pár týdny mi přistál ve schránce nečekaný e-mail, jestli bych nenapsal pár slov do "in memoriam", koukám, proč já a zjišťuji, ze ke konci léta zemřel můj (stejně starý!) dlouholetý spoluautor a i kamarád, Filip P. Přestali jsme spolu vědecky psát před pár lety, kdy jsem pochopil, že Filip má jakoukoliv “vědu” na háku:), argumentoval, že má profesuru a tenure a že chce být s rodinou. Až časem jsem pochopil, že Filip asi zjistil pravý stav věcí a jednoduše v té chvíli udělal správnou volbu.
V podobných okamžicích se vždy aspoň na chvíli zastavím, kouknu na  things people regret before dying.. [tedy čeho lidé nejvíc před smrtí litují] a ubezpečím se, že všechno dělám "dobře" a ničeho není třeba litovat:). A tak -- i když běhání je jasná priorita mého volného času, tak jsem v pondělí “obětoval” dvojsměrku a šel trochu povzbudit kamarády do restauračního zařízení.. a v rámci inspirativní písně .. “Na věky tu přeci nejsi..:)” s nimi také popil alkoholické nápoje (na nápravu tu mám "suchý únor", který už je skoro za dveřmi)... Podobně jsem dalších pár dní různě rozprostřel mezi společenské aktivity, včetně návštěvy Anky a Sama.

Ance jsem dopředu řekl, že letos musím mít nějaký plán (i když ho třeba budu porušovat/modifikovat, ale musím zase svému úsilí dát nějaký pevný řád a směr)... Anka mi na to odpověděla, že bych se měl soustředit na běhání a prostě běhat:), ale když si něco připravím, tak mi to zkontroluje.. A můj nový plán počítá, že bych se měl držet zlatého ultra pravidla aspoň 100 týdně, aspoň 2x větší intenzita.. Zařadil jsem do něj v optimistickém očekávání 3x týdně fitness [jak znám svoji situaci, minimálně 1x týdně to nevyjde, ale tím se dostanu na téměř optimální úroveň dvou posiloven týdně:)]. Nakonec Anka s poznámkami, že bych místo posilovny měl raději běhat:) mi moje trenýrkové plány schválila.


Abych nebyl úplný "ledňáček", který se objeví v posilovně začátkem roku...veden novoročním předsevzetím, případně tlačen předplatným, které dostal pod stromeček:)... tak to já jsem se vypravil do našeho nového fitness ve Stodůlkách už před koncem roku. Využívám vstupu zdarma:).. a jdu se jen tak porozhlédnout. Slečna v recepci si mě v rozhovoru se synem tipuje... "Táta sem asi nebude chodit pravidelně, co? Ten přišel jen na vstup zdarma?"..:)... A je proto nakonec překvapená při mojí příští návštěvě, kdy si zařizuji permanentku.

Snažím se trochu zorientovat v té hromadě železa, strojů, činek a různých nástrojů. Motivační videa ze závodů strong man, případně sestřihy klíčových momentů, jako zvednutí půl tuny v mrtvém tahu, nebo hody s padesátikilovým pytlem jsou sice impozantní, ale mrtvý tah tak jako pravý klíč k budování síly a "core".. mi zatím zůstává skrytý.. Ale bojím se, že syn mě nakonec přesvědčí, že jedině.. jedině mrtvý tah.. je klíč ke království a jediná možnost, jak zachránit "staříka" před dalšími DNF..:).

Ale pro jistotu teď pravidelně začínám na schodech (obrácený) eskalátor:).. a 20 minut se snažím se dostat co do nejvyššího patra (končím podobně v desetiminutové sekvenci). Je to celkem na hlavu:) a bohužel to je podobné známé hře s Mariem.. ať už se dostanu do kteréhokoliv patra.. je to furt stejné a slyším tak akorát.. "Mario.. princezna je bohužel v jiném hradě:)"!..A tak většinou moje návštěva končí s víc jak 180 patry a s nějakým tím uzvednutým  železem. Slovy Anky -- možná je to úplně naprd:), ale sám cítím a věřím, že se mi to bude sakra hodit, až budu zase poskakovat nahoru na Coma Pedrosa:).

Všemu zdar!

Tradičně mám neskutečné (a veselé) zážitky, ale řada z nich je tak osobních, že se je bojím sdílet:), nebo jsou jak z filmu:).. Nicméně.. slibuji si sám sobě, že si zase budu psát častěji, třeba i mezi řádky.. Ty příběhy s ženami v parku, s policisty v údolí, s jezdci na koních.. Ještě teď se přihlouple usmívám..

Ultra je utra.. ať se daří!
12:)
Pro ty kterým jméno THOR nic neříká.. aspoň jedno z vtipných videií od pravých silných mužů:)..