Zoufalý boj o návrat k normálu, pořád se něco děje a Florida to jistí:)

Tak mi otevřeli registraci na "jeden" závod :). Je to sice naprostá troufalost, ale mám platnou kvalifikaci, tak proč ne, že? Už před lety jsem si slíbil, že se budu snažit pravidelně házet své jméno do loterie závodu. Moc rád bych prožil atmosféru šíleného ultra, snažil se doběhnout před limitem... ale upřímně musím přiznat, že výrazně víc mě váže můj slib a moje úporná snaha ho dodržet -- pokusit se sáhnout králi Leonidasovi na nohu. Zatím mi to hází chyby při registraci, ale věřím, že to překonám. Ovšem celé to dobrodružství skrývá v sobě jeden velký problém/hrozbu. Co kdybych to náhodou uběhl, co když tím uzavřu kruh, co potom, když splním svůj prapůvodní slib, co bude dál, až mystika mého začátku bude naplněna?

Utěšuji se tím, že mě stejně nevytáhnou:) a já budu mít pořád důvod usilovat o kvalifikaci, podobně jako v jiných ikonických závodech. Navíc závod je to sakra těžký, takže i tak šance na dokončení je malá. Proto jsem v podstatě v klidu.

Místo nějakého dlouhodobého plánování a snění se snažím žít a běhat tady a teď. Rozběhat se, vrátit se trochu víc do běžecké polohy a pohody. Nikdy bych nečekal, že po pěti týdenní pauze a kovidu to bude tak náročné, že budu muset znovu a tolik bojovat o cestu zpět k ultra. Tělo i duch zlenivěly, ztrácela se víra... Řvu si v duchu stejně jako islandští siláci" "Hvar er andinn"! ... "Kde je ten duch, to nadšení a boj??!!" ... 

Naštěstí mi přišly na pomoc nečekaní pomocníci -- Moje hluchota a zapomnětlivost. Od dětství hůř slyším a musím přiznat, je to svým způsobem skvělý defekt. Nejsem úplně hluchý a tak ještě můžu v životě normálně fungovat,.. ale řadu posměšných poznámek neslyším, nebo aspoň mohu regulárně předstírat, že je neslyším:). A zapomnětlivost? To je základní kámen návratu k dobrému běžeckému tréninku. Ne nadarmo se u nás na malém městě říkalo, co není v hlavě, musí být v nohách. Zapomenutá peněženka, doklady... při běhu do práce, zapomenuté klíče a doba ztracená jejich hledáním posunují buď vzdálenost nebo průměrné tempo o pěkný kousek výše. Proste samá pozitiva a sociální jistoty.

Sice minulý týden, těsně před odletem na Floridu, jsem zažíval takové logistické tetris, kdy se člověk snažil do 16 hodin pracovního dne narvat 25 hodin práce, schůzí a přemýšlení. Samozřejmě, běh trpí v první řadě, ale vždy to beru jako daň, daň za to, že se mohu snažit žít jako dřív. Najít si nějakou trasu/závod a spojit ji se služební cestou. Poslouchal jsem pilně instruktáž k závodu, který mě čeká příští sobotu, 5.února. Nádhera.

Ve skrytu duše jsem se bál, že tím, že si napíšu knížku svých zážitků se mi zajímavé a neskutečné příhody přestanou stávat, ale naštěstí tomu tak není. Už jen cesta za oceán byla jako z hollywoodského filmu. Jeden můj známý chtěl, abych mu přivezl cukrářské formičky, prý do 5kg..:).. rozjíždí tady kousek od Tampy pekařství a cukrářství. Navečer před odletem mi jeho česká asistentka přivezla papírovou krabici, že prý je to krásně zabalené, aby se mi to dobře vešlo do kufru. Tak jednak krabice byla těžší než 5kg a jednak já jsem zocelen přestupy/kontrolami a proto odmítám převážet uzavřený balík. Povídám -- vím, že by M. jistě neposílal nějaký "koks" nebo problematické věci, ale já nikdy nevozím zavřené balíčky.. Otevřu to  před ní a zírám. Uvnitř dva velké pytle jemného bílého prášku!!!:) Sice na nich byla drobná nálepka, že je to směs cukru, sušeného mléka jako náplň pro cukrářské zdobení.. ale rezolutně jsem to odmítl. Mě totiž kontrolují důkladně vždycky, navíc existence něčeho takového (i když by to byl cukr nebo poleva) by vedla k šílené následné kontrole a s velkou pravděpodobností bych nechytil letadlo.

Ono to stačilo tak samo o sobě. Ve Vídni mě vybrali (jako již tradičně) na extenzívní security check (tedy náhodnou hloubkovou kontrolu). Mně, právě mně budou vyprávět o náhodných kontrolách, které podstupuji téměř s železnou pravidelností:). Musel jsem úplně vyndat všechny věci ze svého příručního zavazadla, v něm čelovky, power banky, elektronika, telefony, kabely, pevné disky.. všechno muselo přes rentgen, otírali mi ruce, pas, nohy, papírky... vše skenovali, myslím, že další stupeň uz je jen extra kontrola tělních dutin! Ale letadlo jsem stihl!

Večerní dolet do netradičně mrazivé Tampy byl v režimu ultra. Vzpomínám na největší poctu, kterou mi kdy moje D řekla. Bylo to před dvěma lety, kdy jsme zde byli spolu a já ji po 19 hodinové náročné cestě posouval přes celnice, kufry, pronájem auta do hotelu... a kdy mě ona měla navigovat. Ovšem jak byla unavená, tak si vzala mapy/poznámky k cestě z hotelu na letiště, tedy obrácený směr a pořád mi říkala, že jedeme špatně... až jsem ji nakonec vysadil u hotelu. Řílala dokažu si představit, že uběhneš 100 mil, ale že po 19 hodinách na cestě, projdeš všemi kontrolami, všechno je na tobě, najmeš auto, v neznámém městě, navzdory mé špatné navigaci dojedeš na hotel,... to obdivuji:). Potěšilo mě to, protože můj "standardní režim" GrandSlamu by říkal, honem spát, zítra je registrace, musím si připravit věci, balíčky a pozítří velmi brzo ráno běžím... :)

V tomhle duchu jsem fungoval podobně tady, tedy ne co do závodu, ale obecně. Vyběhnout ven směr nejbližší park se mi podařilo až v neděli navečer, při západu slunce -- ovšm bez čelovky to může dělat jen nadšený nadšenec typu 12Honzy:)...Nejdřív jsem si myslel, že nejtěžší bude najít cestu do parku, ale potom -- ve tmě -- jsem pochopil, že najít cestu ven, je ještě o jeden level výše:)...

Obzvlášť v republikánském státě za tmy opravdu nedoporučui se snažit přelézat oplození parku v místech, kde z druhé strany je soukromý pozemek. Jako znalec amerických reálií bych takovou chybu nikdy neudělal:)..[Jak zní zásada místních.. shoot first, ask questions later... tedy nejdřív střílej, ptát se můžeš potom:)]. 

V dalších dnech do závodu, nebo po něm... mám plán se proběhnout po mostech, po hraně zálivu až na ostrov Clearwater...Mám už funkční místní mapy hlavních trailů, tak si na závod navigačně věřím:).

Je tady celkem fest zima, zvlášť přes noc je mráz, na pokoji (potřebuji pracovat!) je sotva 57F (tedy kolem 13 C), místní dostávají rady, aby nechali malým proudem téci vodu, aby nezamrzlo a nepopraskalo vodovodní potrubí:).. Měl jsem obavy, ale pořád se něco děje, a to je dobře!!!

Všemu zdar! Našemu úsilí o návrat k normálnímu životu, zdar! Ultra... zvlášť!

12:)

PS. Tak se v mezičase zas výrazně oteplilo a já jsem měl možnost se zase vrátit do Floridy, tak jak ji "znám" ... tedy zase tolikrát jsem tu nebyl, ale 29C, na chvili jsem sundal tričko a v mžiku jsem měl vypálené hodinky. Všechno je skoro pokaždé jinak, aby to nakonec bylo stejně.... Schůzky, konzultace atd. se mi různě ruší, aby se skoro na poslední zase vrátily do mého rozvrhu slovy klasiků - odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.:)

A tak jsem aspoň v jednom z prvních krásných a příjemně teplých dní se šel proběhnout po nejkrásnějším industriálu, nejkrásnějším a nejdelším Barandovském mostě:)... tentokrát přes záliv na ostrov Clearwater, který má nádherné (veřejné) a čisté pláže. Cesta přes celý záliv až k vodě je zhruba 20 km jedním směrem, běžel jsem jen 8 tam a 8 zpátky, jednak jsem neměl tolik času a jednak šetřím síly a volno na sobotní běh.

Organizátoři vydali update, že se zvedla voda a v okrajových částech je hodně vody a bahna, takže budou změny na trase, které se budou snažit vyznačit a rámcově popsat. To mě picni, snažit vyznačit. Já mám v hodinkách a v telefonu původní trasu, která mě neomylně povede do bažin. Ale lhal bych, že se netěším. Je to můj boj o normální svět, na Floridě žádné roušky, žádné kontroly... vše na zodpovědnosti jednotlivce. Od roušek, až po očkování. Podle novin soudím, že se to snad dostává i k nám...

Aspoň pár fotek..

Držte mi palce! 12:)