Co je na tom špatného nechat věci drobet "vyhnít"?

Zaujala mě diskuse u Peggy -- kdy vlastně vytanulo na povrch, jaksi mimochodem, že ti bídáci chlapi:), si najdou čas na běhání, ale ženy chudinky nemůžou, protože se o vše starají [ nebo musejí starat, protože my jsme na baterky]. Tedy, někteří z nás :) to ještě pošťouchli tím, že nejlepší pravidlo je nechat věci drobet "vyhnít" a tím si nechat lépe vyjasnit priority v neznámých úkolech.

Na svoji obranu bych jen dodal -- nechci, aby to znělo špatně, ale tím nebylo myšleno nic zlého. Když nevím, co je důležité, prostě počkám. Důležité věci se většinou připomínají... [Mimochodem, když normální muž řekne, že šaty jsou černé, myslí tím, že šaty jsou černé, ne, že dotyčná třeba ztloustla a má proto černé šaty.:) My jsme většinou naprosto přímočaří a čitelní]...Takže, když tam několik z nás řeklo, že je to dobrá strategie, počkat a udělat věci, až když se začnou upomínat, tak jen říkají, že je to nejen dobrá strategie v práci, ale i doma.Neříkají tím, že se nebudou podílet na domácích pracech nebo, že nebudou dělat věci doma..

Prostě úkolů je daleko více, než se dá v normálním životě zvládat a odložením se jednoduše zjistí, které ty úkoly jsou vlastně důležité a které ne [obzvlášť, když to nevíme na začátku].

Vzpomínám si, že ještě před pár lety jsem se důsledně snažil i v práci dělat úplně všechno, všechny ty ptakoviny, které se kde objevily... Až náhoda způsobila, že jsem se onemocněním dostal do velkého skluzu, kdy se ta hromada úkolů a oběžníků nedala splnit. Zatímco jsem tak v depce koukal na tu hromadu lejster a požadavků, přišel kamarád a všechno to jednoduše vyhodil. Vysvětlil mi, že co bude potřeba, bude znova vyžádáno. Co nebylo potřeba, není potřeba.. Měl hlubokou pravdu. A od té doby se snažím nedělat věci překotně dopředu, ale pokud možno obratem na první výzvu:). Častokrát je to velmi rozumná strategie i doma. Ono například kdybych vymaloval hned na první upozornění:), tak by se nepřišlo na to, že je potřeba ještě něco jiného zároveň dodělat a byla by to vlastně zbytečná práce!:)

K tomu fenoménu volného času. Myslím, že nikdo že zdejších nemá přehršle volného času. Většina má rodinu (kamarády), práci (studium) k tomu třeba ještě domácí zvířata nebo nemocnou tetu... Takže je to pořád o prioritách, co je potřeba teď/nutné a na co si udělám čas.

Bohužel i moje poslední sobotní běhy různé utrpěly tím, že jsem potřeboval dodělat/dosázet a dosít nově rekonstruhovanou zahradu. Holt agro termíny jsou agro termíny, tak měly přednost i před mým běháním, které jsem buď zkrátil, nebo přesunoval. Při vší organizaci se to fakt nedalo přesně stihnout, ale abych úplně vynechal? To by mě kleplo:), navíc by to se mnou asi doma nevydrželi.

Jinak se mi to blíží -- 17.10 závěrečný podzimní maratón -- a tak možná, že by bylo dobře, kdybych minulé dva víkendy běhal přesně podle plánu. Jako úplná lama si dovolím namítat, že je asi lepší, když je člověk v pohodě:), pak se jak lépe pobíhá, tak i žije.. Není třeba lámat věci přes koleno. [Prostě radši jsem dokončil zahradu, z ní budeme mít na jaře všichni radost..]

Nechci provokovat, ale IMHO není to o tom, jestli je člověk single nebo ženatý/vdaná. Když se chce, tak se čas najde (na běhání například) a partner/partnerka to velice rádi pochopí a pomohou, v práci si čas zařídíme většinou sami. Nebo ne?

Na vaše dotazy ohledně budování zahrady davám pár ilustračních:

Celkový pohled na hromady nepořádku, zničený skleník, všude ostružiny (i ve skleníku)..

Detaily, co bylo z dáli skryto:(

Závěrečná jedna fotka z výšky, po pár týdnech usilovné práce.. Vše v normálu, i skleník opraven, vyčištěn... dokonce i záhony udělané, tráva ošetřená a zasetá.. Teď zase můžu snad víc pobíhat podle plánu:)

Držte mi palce, příprava na maratón se blíží do finále!!!

Co běžec, to hypochondr?

Tak je to tady zas... Čas podzimních chřipek a smrtelných mužských chorob. Ano, jak správné tušíte jsou to rýmička a teplůtka.:) Myslím, že každý běžec i ten správný a nejpoctivější hobik jsou v jádru děsní hypochondři. Tím spíš, pokud mmáme někoho blízkého, kdo by se o nás mohl starat. Každý se neustále pozoruje. Netáhne mě ta noha nějak víc? Co to koleno, dobrý? Herdek, nějak mě víc asi teče z nosu, něco na mě asi leze...:)

Prostě nějak jsem vysledoval, že asi čím víc člověku na tom běhání a pobíhání záleží, tím víc se různé hlídá a pozoruje, jestli náhodou není zraněn nebo nemocen. Ted zrovna naše domácnost virózně ochořela, i moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:) bojovala s viry a tak nějak čekám, jestli se ubráním. Při tom všem řeším dilemata viz výše, jestli mám v tom svém "potenciálně" nemocném, až vážně nemocném stavu:) [zatím mi nic není:)] jít vůbec běhat, když navíc je po ránu už zima;)...

Tradiční slabošské výmluvy a kecy.:) Ale říkám to proto, že někteří mi píšete, jak jsem pevný a vytvrvaly.. Houbelec! Starej pes, slaboch, bojím se, že bych s odkladem to měl o rád těžší;)! Musím proto bojovat, usilovat, abych vydržel. Asi je to nafurt. Lama jsem a lama zůstanu!!! Naštěstí bojovná a zodpovědná lama.

U zkušených běžců pozorují podobně výmluvy často na startu závodu.. "Nemám naběháno, letos jsem totálně marnej!!!" "Hele já poslední měsíc skoro celej promarodil.. chřipka, vymknutý kotník, zánět kosti, žaludeční potíže,..." Prostě zkušení běžci tak klábosí a pak mají osobní rekordy, stojí na bedně! Zázrak! Vždyť ještě před chvíli říkali, že jsou na umření, že vlastně utekli doktorovi že špitálu, nebo dokonce hrobníkovi z lopaty!!!:) Ale asi ty zbraně používáme i my prostí hobici, ale spíš abychom ošálili víc sami sebe než své soupeře.


Tento týden jsem mám boj o to větší, že jsem vlastně kvůli úpravě zahrady v sobotu zkrátil dlouhý běh (z 35 na 19) a v neděli jej dokonce vynechal. Zkrátka bylo potřeba zajet do zahradnictví (které zavírali) a pak udělat zahradu, nakonec z toho byl asi 9 hodinový maratón pozdimnich práci. Podzimní termíny nepočkají, ale hned to tělo vyhodnotilo:), jako, že se nemusí běhat!!! Taková hloupost, ale aspoň to ukazuje, že moje strachování o běh a zbabělost při dodržování trenýrkového plánu mají své opodstatnění!!!

Tak jsem pro jistotu hned v pondělí (den volná) "nadělal" neděli, běhal v úterý a ve středu, tradičně běhal intervaly, i když to byl boj s myslí, tělo se bránilo, ranní chlad, obává z "chorob", ale dál jsem to dál... Určitě to bylo těch pár běhu, které rozhodnou, že se mi poběží lépe ten závěrečný maratón za pár dní, jsem o tom přesvědčen. I na svoje jednání do OV jsem si vzal běžecké hadříky a jsem opresvedcen, že zítra bych měl brzo, brzo ráno jít běhat. Někdy se vážně divím, kde se ta zarputilost bere, ale asi to není zarputilost, je to spíš strach, abych vydržel! Ale furt si říkám, musíš, Honzo, musíš!!!:)

A co vy? Taky se víc pozorujete? Asi si můžete dovolit víc vynechat, nejste takoví srabíci -- protože, jak říká jeden můj kámoš o mně [neúcta k věku!!!], "takovýhle pako se hned tak nevidí!!!!:) Prostě jak držíte, když kolem zuří virová vánice?

Úskalí osobních rekordů.

Tak jsem si zlepšil osobák. Většina běžců se raduje, ale v zápětí protáhne obličej a dodává, jo, ale o moc!:( To je průšvih...:)

Každému se pak vybaví nejmenovaná skokanka o tyči, která pravidelně zlepšovala (svůj) světový rekord o 1 cm. Prémie jsou prémie a zatímco profíci je berou v penězích, jak mi bylo vysvětleno zkušenými běžci, my hobici je bereme ve svém pocitu a motivaci do dalších závodu. Z tohoto pohledu jsem se (zase) ukázal jako naprostý ufoun a lama, protože čas pod 41 minut na 10k je patrně můj hraniční čas a prý kdybych já trouba viděl na sporterster (byla tma, byla..) tak bych se asi pokusil to stáhnout pod 40 a udělat si rekord "jednou pro vždy:)" nebo bych se zklidnil a doběhl si o pár minut sice v novém, ale přijatém PR.

Takhle mi to bylo vysvětleno, takhle se to má dělat. Jenže, jenže...jak se znám, tak i kdybych na ta číslíčka viděl, tak bych asi nijak netaktizoval. Co na tom, jestli už to nepřekonám, pořád si přeci říkám, že mě čas těší, ale že není tím rozhodujícím, tak vlastně o nic nejde. Navíc já jdu stejně do všeho naplno (tedy srdcem), jako běžecký kamikadze:).

Říkám si, že půjdu i ten maratón pijanko, že se zkusím zlepšit jen maličko. Ale jak se znám, tak pěkný houbec. Pokud jen trochu půjde, tak tam poběžím, co mi moje stařecké tělo dovolí..

Jo, a ještě jedna poznámka. Všiml jsem si, je to taková zákonitost, zákon schválnosti [asi by stalo za to se tomu vědecky věnovat:)]. Jakmile se třeba pochválím, třeba, že jsem poctivka a dodržuju trenýrkovy plán [trencl plán, jak řekl hezky ll], tak hned v dalších dnech mám takové vypětí to fakt dodržet, že si říkám, že jsem to snad přivolal. Že jsem si to vůbec bral do úst, že? Teda zatím trencl držím, ale radši to nebudu komentovat:). Pro Peggy -- boj je slabé slovo. Pokud můžu použít terminologii hráčů RPG her, tak je to quest s velkým Q. Tedy úkol s velkým U. Prý něco jako boj o meč Ezekiel (65 level?) ve WOW (World of Warcraft). :) :).... Neznám, ale z MHD vím, že prý potřebné klikani dosahuje kadence kulometů a dráha ujetá myší se blíží maratónským veličinám...:)

Dnes mě čeká cca 35km, Miloš mi to rozepsal na intenzitu a délku, musím relativně vstát brzo, abych stihnul i další věci...Jjo, není to jednoduché být poctivkou, ale vím, že aspoň u mě to jinak nejde..za chvíli proto zalezu spát, doufám, že se mi podaří vypnout PC před 12:34, ale asi ne..

A co vy? Šetříte si osobáky, nebo do toho taky jdete po hlavě, nebo spíš, jak to vyjde? :)

12:)

TESCO přede mnou, TESCO za mnou... :)

Tak máme šťastně za sebou TESCO, noční hobikovský běhání..

Dozvuky toho večera ke mně doléhají ještě teď v pondělí a tak aspoň pár pocitu a zážitků. Abych si je ve své "konzervě" :) uchoval a až bude někdy potřeba a budou problémy s motivaci, abych se sem podíval a potěšil se, užil si to...

Začalo to už v pátek na registraci. Jdeme s Fabiem si vyzvednout čísla. Jen tak na okraj, Fabio je Ital a má velmi dobrý časy, maratón velmi slušné pod3h.. Takže jeho číslo je lehce nad 100, já 839. Zkouším dívku u registrací, jestli by neměla volně číslo pod 700 na výměnu. Znáte to, líná huba, holé neštěstí.. Prý proč? Povídám, mám tady kamaráda, cizince, chtěli bychom běžet spolu -- hned dodávám, že ho nechci penalizovat, aby šel do mého koridoru.

Neuvěřitelné, v tu chvíli se v expu objevuje nejvysssi vedení pimu a v zrovna v ten moment zvoní Fabiovi mobil.. Zvedá se slovy "pronto?" a spustí svoji italskou kulomentnou kadenci.. Úsměv a italský pozdrav že strany vedení mi zajišťují číslo místo v koridoru c 1, číslo začínající pětistovkou. Náhody neexistují!:)

V sobotu dopoledne a kus odpoledne jsem pilně upravoval a zkulturňoval nově nabytou zahradu, děti mi pomáhaly, ale už jsem začínal být unavený. Říkám si, to by stačilo, máš slušné číslo, tak musíš vyrazit v čas, snažit se držet Fabia a užít si to. Tradičně jsem jel metrem, už převlečenej v tričku, s číslem, s pár penězma a jen s kličem od vstupních dveří paneláku v zadní kapsičce, iPhone tradičně v ruce:), připraven hned běžet. Prostě lama:)

No co byste čekali. Běžel jsem jako blázen:), až jsem si říkal, máš to Janku zapotřebí? A uvažoval jsem jestli to vůbec má cenu se připravovat na ten maratón. Jestli ten čas za to stojí, já přeci primárně neběhám kvůli nějakymu času, tak přeci nepotřebuju tuhle berličku... Asi ujetý, ale fakt jsem o tom takhle přemýšlel. No a zatímco se takhle zaměstnávám, běžím co to jde (ale opatrně, v některých místech my brejlovci vidíme akorát tak houbelec), najednou zjišťuju, že se vracím na most a po kolejích do Pařížské. A tak jsem ani nezpomalil na TESCO, ani jsem (zatím) neodpískal přípravu na svůj PR v maratónu, ale doběhl jsem si pro svůj neskutečný osobák. Čas sice není vůbec důležitej, ale pod 41 minut? To jsem nečekal ani v nejbujnějších snech a že já umím snít! Od loňska koukám 6 minut zlepšení na 10k a to jsem to loni taky neběžel zase tak špatně:).

Teď to bude těžší, přemýšlet, jestli ten čas je to právě ořechové.. Ale zatím se daří -- zatím to nejde proti sobě. Ten pocit z běhu a velmi, velmi občasná účast na závodech. Vlastně letos jsem byl na Kbelské 10, Pražskem 1/2 M, Brdské 50 a teď TESCO 10. Tak snad ten podzimní maratón bude poslední a pak si dám se závoděním pauzu až zase do jara!

Jjo a finální tečka za závodem přišla dnes. Jsem v práci a volá mi syn, zvídavě se ptá, jestli mám klíč od vstupních dveří a jestli nemám náhodou dva?:)..Ano, ano.. Takový jsem zlý otec, kradu svým vlastním dětem klíče, aby se nemohly vrátit domů, ještě, že je nevodím do hlubokého lesa! Zase jsem získal další body do soutěže popleta měsíce, i když já si myslím, že letošní celoroční trofej už mi nikdo nevezme!!

Mimochodem, když se starší strejda jako já dokáže přiblížit k hranicím hobickeho pobíhání, tak to je určitě dosažitelné pro většinu populace. O tom není žádná:), je to jen v hlavě a taky trochu v nohách... A taky, jestli je to třeba vás cíl? Já teď sám nevím, jestli běhání s časem je natolik motivující, asi pokud budu "závodit" jen občas, tak jo... Ted se mi to bude hůř rozhodovat, obzvlášť, pokud se mi podaří zaběhnout nějaký lepší maratón, ale tam se budu fakt šetřit.. Jsem lama -- mně se hodně líbí jen tak pobíhat, ovšem trenýrkovy plán je dobrá věc!

A co vy a čas? Je čas pro vás nějakou i malou motivaci?

Franc Josef, můj otec a ranní běhací režim

Říká se a neustále omílá, že za brzké začátky pracovního dne vděčíme našemu mocnáři, Františku Josefovi, který trpěl nespavostí, vstával kolem 4 hodiny a protože žil velmi dlouho, tak nakonec donutil, že celé Rakousko-Uhersko začalo fungovat od velmi časných ranních hodin. Nevím, jak u Vás, ale u nás byl tento fenomén podporován ještě mým otcem, který byl z dětství (měli statek, než o něj rozhodnutím strany a vlády přišli) zvyklý brzo vstávat. Později (když už jsem byl na světě), vstával pořád brzo.. a tak mě často ráno před pátou budil se slovy "vstávej, za 3 hodiny už jdeš do školy:)"...

Ale postupně jsem si NATO zvykl -- úkoly se dělaly brzo ráno (tím pádem jsem si je i pamatoval do školy, když bylo potřeba, učil jsem se ráno.. Postupem času jsem si sice tak časnému vstávání odvykl, ale nějak to asi je a cítím to, že i když jsem do noci vzhůru, tak nakonec ráno ještě rád:) vstanu, abych věci udělal. V tom mě celkem pravidelně vytáčel můj americký kolega, který říkal, "ty uděláš takové práce, protože nepotřebuješ tolik spát"..A hned dodával, že kdyby on nemusel tolik spát, co by všechno dokázal:). Myslel jsem, že ho praštím, taky bych se válel rád v posteli, ale holt se nedalo..

Nemyslete si, je to boj. Taky jsou rána, kdy po probuzení a krátkém spánku koukám, doslova jak čerstvě vyoraná myš, ale po chvíli nakonec začínám fungovat. Ta radost, když si dojdu po ránu zaběhat, stihnu zahájit den po svém a přijdu do práce tak, jako chodí kolegové, to mě doslova blaží. Jasné, v létě to není takový problém, ale teď jak se bude později rozednívat to bude těžší... Pozor, dostal jsem od jeziska krásnou čelovku, tak aspoň vím proč!

Upřímně, když vstanu v 5:45, tak 6:15 můžu vyběhnout, jak říkám jsem zpomalený po ránu.. podle délky pobíhání jsem 7:20-8:00 doma, ranní rituály a v 9 jsem i s dopravou v práci. [případně se to dá posunout, kdzž musím být někde dřív]. Žádný velký hrdinství to není, ani žádný super time management..Prostě nepřemýšlím, jen co se maličko proberu, navlíknu běžecký hábky a běžím...Po chvíli je to ta správná euforie.Zkus to taky tak Pegg:).

Moje maminka tvrdí, že bych neměl mít problémy s ranním vstáváním, protože jsem se narodil ve 3:30 ráno. Prý kdo se narodil po ránu má predispozice být pohodovým ranním ptačátkem. No nevím..Schválně, si vyzkoušejte, jak to máte vy? Kdy jste se narodili a jaký režim vám víc vyhovuje..

Když píšu o ranním vstávání, musím vzpomenout na svého nejlepšího kamaráda a spolužáka z VŠ. Měli jsme v prvním ročníku cvičení v 7:20 v Karline, bydleli jsme na Větrníku, na druhé straně Prahy.. Ve studentských letech a se studentským životním stylem to byla docela výzva.. Kamarád už měl řadu absenci a tak mě několikrát úpěnlivě prosil. Prosím té, ráno před 6 mě vzbuď. Nenech se odradit, já budu maličko nevrlej, ale vzbuď mě.. No a tak já ťukám na dveře, otevírám a snažím se ho budit. Posílá mě tradičně tam, kam slunce nesvítí, pak po mě háže boty, knížky.. Nakonec to vzdávám a odjíždím sám. Kamarád se ukazuje ve škole až po těch cvičeních, v 9 hodin, a vyčítavě mi říká "Proč jsi mě nevzbudil?" Tak mu říkám o těch nadávkách, botách a knížkách, co po mě házel a on na to... "Ty ses takovej cíťa:), taková citlivka, ty se hned necháš odradit.. Vydržet je třeba!!!"

A tak si říkám, VYDRŽET JE TŘEBA!

Ať se vám taky dobře dělá běhací time management:).

PS. Obrázek jsem si půjčil z článku, kde se piše, že prý ranní ptačata jsou úspešnější a lepší. Tak asi začnu vstávat ještě o chvíli dřiv? :)

PPS. Tento týden mám napsán takový výrazně slabší trening, velký Miloš se evidentně snaží, abych si na TESCO běhu zaběhl nějaký lepší čas (porovnávám se jen sám se sebou, že), abych byl tedy odpočinutý. Nerozumím tomu, proto to udělám, jak mi řekl:). Držte mi palce na zítra večer.

LSD?

Tak se to zase provalilo, Milan Kůtek píše na BŠMŠ (vesele) o drogách a běhu a já si v duchu zahrávám s LSD.:) Tedy LSD aspoň to, o kterém přemýšlím já, je zkrátka pro "Long Slow Distance", celkem zajímavý koncept treningu pro běžce, který oslovil i hodně běžeckých hobiku.

Je to takový protiklad proti jiné zkratce PTA, což znamená "Pain, Torture a Agony", vlastně něco takového, co občas i praktikuju já:)...Ovšem to LSD zase používám při své běžecké turistice a to mě děsně bere. LSD znamená relativně velkou náruč km či mil (v původním podání týdenní objem od cca 60-120 mil, tedy od cca 100km do 200km týdně a víc). Musím se o tom později poradit s Milošem, asi by mě to bavilo, běžet si drobet víc, ale pijánko, být venku déle. Samozřejmě by to vyžadovalo si upravit práci, nebo vstávat hodně brzo a chodit možná běhat i 2xdenně. Vůbec nevím, jestli to není ujeté, ale vím, že když jsem běhal úplně na pohodu, tak větší vzdálenosti i druhý den mi nic nedělaly. Asi jsem LSD abonent.:)

Upřímně by mě zajímalo, kolik procent lidí běhá PTA a kolik by bylo příznivců LSD. Asi řeknu Peggy, ať dá na svoji stránku, kam chodí šíleně lidí nějakou anketu na toto téma..:). Jen na závěr si dovolím citovat Henderse, který o LSD říká: "LSD není jen tréninková metoda. Je to celkový pohled na běžecký sport. Ti, kteří tuto metodu používají říkají, že je to zábava -- celý běh, nejen závody, které přinášejí odměnu v soutěžení"...

Tedy tolik Henders a já se po krátké konferenci budu chystat na noční běh Prahou. Pochopitelně poběžím jako šílenec:), ale LSD mě víc než láká, tím spíš, že já už tu metodu s výjimkou intervalových běhu víceméně praktikuju.

A co vy? LSD nebo PTA? :)

Příště musím připojit nějakou veselou příhodu, zážitky jsou silné, ovšem bojím se, že řada z nich je nezdělitelná na internet.

Zatím PTA/LSD 12:)

Běhání jako quest

Jak skončily prázdniny, tak populace lidí jezdících v ranním metrů tak i jejich slovník doznal poctatných změn a já jsem to zpestření přivítal. Ale místo popisu prázdninových dobrodružství se dozvídám o různých splněných kvestech (quests), neuvěřitelných fajtech (fights) a nové objevených čítech (cheats) :).

Když jse se o tom bavil doma, tak jsem se dozvěděl, že já vlastně taky mám ten svůj běh jako quest v nekonečné hře:). Uvědomil jsem si, že vlastně každá činnost i třeba gaučink:) má své questy -- Dokážu si představit i úvod... Za dalekými širokými horami a několika překážkami (manželka, tchyně..) leží bájná země zvaná lednička... Quest - vyzvednout z ní dostatek manny a osvěžující nápoj zvaný pivo, který dodá sílu do dalších úkolů (quests) a umožní nám postoupit na vyšší úroveň (level). :)

Když si to tak uvědomuji, tak můj "trenýrkový plán" není nic jiného než soustava promyšlených kvestů, jejichž cílem je doplnit mannu i staminu :) abych použil důsledně řeč hráčů, případně hýlovat [healing] zranění z minulých questu a získat vyšší level:).

Jak jsem tak pobíhal v tomto týdnu, občas o dost dříve ráno, než bych asi normálně chtěl, ale kvést je quest, že:)? ... tedy jak jsem tak pobíhal po ránech, říkal jsem si, všechno dokonale sedí. Dokonce i já občas cítím, že můj "avatar" běží a já se na něj koukám:), tedy spojení s počítačovými RPG hrami je dokonalé:). Ovšem, pozor, každý hráč v těchto hrách má nějaký charakter-typ. Co mi bylo řečeno, existují tři hlavní typy - fighter (~bojovník), wizzard (~kouzelník) a healler (~ranhojič).

Samozřejmě všichni se umějí nějak mlátit, ale jejich charaktery jsou spjaty s jejich hlavní dovednosti, ať už je to boj, kouzlení nebo uzdravování. Zajímalo by mě, kde se kdo z vás vidí. I když se snažím bojovat že všech sil, dělat triky, jen co to jde, přeci jen se cítím jako ranhojič:).

Týden zatím navzdory dešťům je velmi dobrý, dobíhám pravidelně, stamina skoro na max, žádná damage:), quest splněn, připraven na další level.:)

A co vy? Jaký jste typ?

12:)

Rituály? Rituály!!!

Doufám, že jsem se opět odrazil úspěšně zpět do treningoveho procesu. Čtu, že spřáteleným blogum nejde běhání, prostě buď ztráta motivace, nechuť, únava nebo kombinace všeho dohromady... Upřímně, ani já, starý pes na tom nejsem jinak. Ovšem mám výhodu, protože alespoň jednu věc si při té motivaci uvědomuju. Uvědomuju si, jak moc to pobíhání k životu potřebuji a jak by to bylo bídné (a mě jak by mi bylo bídně), kdybych běhání neměl.

Proto se snažím používat různé pomůcky, berličky, triky k tomu, abych případně překonal lenost, zmatky nebo nedostatek času a prostě VYBEHL. Sice už nejsem úplný začátečník (od počátku 2009 mi můj profil na bjehej com(uzes) ukazuje přes 4.700km), ale cítím to pořád stejně. Pořád si říkám, že možná právě dnešní vyběhnutí je to nejdůležitější, říkám si, že možná, kdybych "to" dnes zanedbal/odložil tak to bude špatně. Nebo myslím na to, že jak na sebe obléknu svoje hábky a vyběhnu, tak je to OK, za nějakou 1/4 hodinku už je mi dobře a po doběhu jsem v rauchu:). Uvědomuju si, co už jsem všechno překonal a raduju se z toho.

Nejlepší jsou ta vítězství po ranním vstávání, kdy musím pracovat třeba ještě pozdě večer nebo dlouho do noci a ráno brzo vstát? To je boj. Ale když vstanu, zaběhámsi, překonám kousek sama sebe, tak se cítím jako vítěz. Třeba teď o dovolené v Alpách. Chtěl jsem běhat, ale nechtěl jsem tím omezovat svoji nejmilejší manželku, jasné slunéčko:) a tak brzké vstávání byla jediná volba. Ten pocit toho nesobeckého sobectví, kdy myslím na svoje pobíhání a snažím se to skloubit tak, aby blízcí netrpěli ten taky stojí za to..

Jjo a nějak si víc a víc uvědomují, že každá překonána překážka mi dává větší sílu -- nebo že by to byl klam? :) Chystal jsem se na sobotní výběh a venku před půlnoci lilo.. vlastně mě nenapadá, že bych běh odložil, jen věřím, že to nebude úplná průtrž mračen jako v Zell am See (nic takového jsem dosud nezažil). Úterní absolvovaný běh ne v dešti, ne v lijáku, ale v běsnění živlů, mě vyloženě zocelil:). A tak jsem věřil, že pokud nebudou padat trakaře, ráno vyběhnu, nejlépe nepřemýšlet, skoro jako stroj narvat na sebe málo:) promokavou vestu a vyrazit. Ovšem déšť a vítr, blátivé cesty mě skutečně prověřily, jednu chvíli (v dešti na cca 19km) někde u Kuchaře jsem dokonce myslel na DNF(!), že bych jako zavolal své nejmilejší, jasné slunéčko, aby si mě přijela vyzvednout. Ale nějak jsem se zasekl, řekl jsem si, aspon si dáš ten rozbitej zip u vesty spravit:), aby se dala zapnout vesta a nebyla zima. A pokračoval v běhu proti větru a dešti. A co se nestalo... Asi za 10 minut ustal déšť a zmírnil se vítr. BYL TO TEST!!!:), tak nějak nás ten běžecký maník zkouší. Zatím snad procházím...

I když... nevím jak vy, ale já musel v poslední době bojovat s motivaci/krizemi relativně často, když jsem měl běhat intervaly. Jednak nejsem žádný Bolt, plánovaný km s časy kolem 4:15 min/km je velká výzva, jednak běhání intervalu otevírá moji bolestivou otázku jestli k běhání potřebuji nějaký lepší čas. Takže dvojnásobný průšvih. Ovšem nevím jak, teď už se mi druhý týden podařilo plus minus držet tempo 4:20/km ve dvou 4km i ve dvou 5km úsecích. Hned jsem se pochválil, nevím proč, kde se to vzalo, asi taková průběžná odměna za moji zarputilost a výdrž.

Ovšem zkušenosti velí, vždy, když je dílčí krize překonána, nová se blíží:), proto si ten okamžik klidu před bouří užívám plnými doušky:). Vím, že se zase něco "vykotí", ale pevně věřím, že "to něco" opět překonám. A když už se ztrácí víra, jsou tu rituály!

Mějte se fajn, 12:)

V Alpách chodím po kopcích, ale běhám po rovině!

Jak jsem minule řekl, moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), chtěla jet na pár dní do Alp, chodit po kopcích. Usilovně jsem přemýšlel, jak to ale zařídit, abych při tom ještě stačil běhat, přeci jen, když už jsem se přihlásil na ten podzimní maratón, tak ať to stojí za to:), ať mám pocit, že jsem udělal, co šlo, možná ještě o trošku víc:).

Už jsem si myslel, že to bude velký boj, ale Google maps, pravidelný pomocník běžce-hobika zase pomohly v nouzi nejvyšší. Naplánoval jsem dovolenou v Kaprunu a svoje běhání kolem nedalekého Zell am See. No posuďte sami, nemá chybu. teda obzvlášť, když je někdo takový pošuk jako já a (rád) běhá velmi brzo po ránu, nikdo nikde, jezero a cesty kolem jsem měl jen pro sebe, navíc do Kaprunu jsem se vracel mezi 7 a 8 hodinou (autem), takže jsem byl akorát připraven na výlet, ať už na ledovec nebo k přehradám v horách a po skalách.

Pokud byste měli podobný problém, zde je malá fotografická ochutnávka:). Vřele doporučuju! Nejdříve mapka.

Na začátek "normální" foto, když jsme si jezero hned po příjezdu v sobotu obešli. Sice jsem slyšel kritiku, že by to mohla být hezká procházka, kdybychom ji neproběhli, ale to nebyla pravda:). Jen jsem se těšil, až těch 11.5km další den brzo po ránu proběhnu "sám".

Tady je ukázka z velmi velmi ranného okruhu (5:20), kdy se teprve začínalo rozednívat.

Další den jsem si užil i okamžik svítání, kdy slunce konečně vykouklo přes okraj hor a zasvítilo do jezera.

Konečné dneska (úterý) do třetice všeho dobrého (i zlého) jsem si oběhl jezero v naprosté průtrží mračen! Teda běhal jsem často v mrholení, v dešti, ale ve sprše a průtrží mračen tak často neběhám:)... Ta úplně poslední fotka myslím ukazuje, (ty čáry jsou proudy vody) že to bylo běsnění živlů.

Celkové to byla moc vydařená dovolená. Spousta veselých zážitků.. Začlo to už v Čechách, když mi moje nejmilejší.. jasné slunéčko:) na benzínové pumpě povídá medovým hláskem [jako se mluví na děti, debily a nejmilejší manžely:)]..."No tak kup si bonbónky, kup si čokoládičku".. Když jsem položil "bonbónky" na kasu, tak paní pokladní koukala a nakláněla se přes kasu (a pak se zeptala), kde je to malé dítě s těmi bonbónky:). Když jsem ji odpověděl, že to dítě, jsem já, málem přepadla přes kasu, snažila se potlačit smích, ale bavil jsem se s ní:), No nemělo chybu!

Nebo při ranním oběhu jezera jsem uviděl na druhé straně místního staršího chlápka, běžím okolo a zdravím "Morgen, Sepp!!", málem ho ranilo:), volal na mě, odkud ho znám, já si užíval ten okamžik (den před tím jsem slyšel, jak na něj volala ta jeho, že něco zapomněl).. No uznejte, kouzlo domorodce.

Ale už dost. Jsem zpět, dovolená překrásná, příprava na maratón pokračuje, co si přát víc, ne?
Ještě taková tyrolska "náladička" z hospůdky/kiosku na břehu Klammsee.. 12:)

Kdy je to nejlepší? PŘED nebo PO?:)

Starší lascivní veršovánka (pro náboženskou korektnost cituji jen kousek) říká, "píše se i v xxx, že nejlepší je to po ránu":) často otevírá tradiční diskusní prostor s mými kamarády, tedy s chlapci (dívkami), co spolu "běháme", ať už skutečně nebo slovně či virtuálně.. Prostě řada mých kamarádů probírá, jestli nejlíp ráno, v poledne nebo večer.. Tou související činnosti je pochopitelně běh.

Upřímně, já jsem tradiční ráněnka, ranička, či ptáčátko:), o kterém se také často říká, že dál doskáče, ale zato dřív pojde. Prostě preferuju běhání po ránu, tedy PŘED (jako před prací). Říkám si, lidí málo, nabije mě to takovou tou pozitivní energii a pak chutě do práce. Výhodou i nevýhodou zároveň je častější vstávání a témeř zaručená jistota běhu.

Teď jsem ale několikrát změnil taktiku, stal se přechodně i sovou a pod tlakem okolností vyběhl párkrát PO (tedy po práci) a objevil i kouzlo večerního běhání... Joo, teď chápu, jak kamarádi říkají, vyčistíš si hlavu, setřeseš starosti z práce.. Ale o čem už nemluví je spousta běžkyň, které se objevují konkrétně v Prokopáku, sportovně oblečené, krásné voní, ladně se pohybují.. Myslím si, že přes léto se budu snažit omezit večerní běhání. Je to vyloženě nebezpečné. Člověk nekouká tolik na cestu, nebezpečí úrazu se zvyšuje geometrickou řadou:), to ani nemluvím o jiných nebezpečích, včetně přetrénování:), kdy i stará lama jako já ve finále běží rychleji a jinak než by měla:).

Vidím to tak, že navečer a večer budu chodit běhat častěji radši až "po sezóně" :), podzim-zima.. Pak to vidím bezpečnější, jinak je to silně rizikový sport.:)

Jak to vidíte vy? Co vy - sova nebo ráňátko?:)

Zdraví 12:)

PS. Týden celkově zatím 73km . Velmi úderný, občas blativý, ale určitě ne nudný. Pridávám pár fotek ze sobotního mokrého oběhu Hamerské přehrady. Dnešní páteční 31 se ve slunečném ránu vydařila, i když jsem "přijemně" unaven (tedy plácám se tady a teď dodělávám resty do práce.. ještě, že mám dovolenou).

Zítra odjíždím na pár dní na dovolenou do Alp se svojí nejmilejší manželkou, jasné slunéčko. Myslím že to běhání tím získá nějaký "vyšší" rozměr, minimálně to bude dané tou nadmořskou výškou:).

Týden návratů

Tento týden byl jednoznačně týdnem návratů. Návratů na trať k běžeckému treningu, návratů (na skok) na rodnou Vysočinu, návratů ke svým (starým) kamarádům "z mládí"... Jestli ono těch návratů není nějak moc, aby mě to nezmohlo. Ale uvědomil jsem si -- některé lidí jsem viděl po mnoha letech 10-20? -- že vlastně kamarádství je jediný vztah, který trvá i když vlastně už dávno skončil:). To mě naplňuje optimismem do dalších let!

Ale popořádku. Minulý týden jsem sice spoustu věci dokončil, ale na moje pobíhání téměř nezbýval čas, nějakých 27km (o pořádném tréningu ani moc nemluvím). Proto hned v úterý jsem začal úderně ranním (10.5km) a odpoledním (12.5km) během, po středě a čtvrtku to začalo vypadat jako impozantní návrat na trať:)..

Ale nejen během se těšíme, že? V sobotu jsem měl naplánovanou (po víc jak 10 letech) návštěvu u kamarádů na Vysočině s mezizastavenim u rodičů. Odběhat si v proměnlivém počasí něco maličko delšího bylo náročné nejen na ten morální rozměr, ale i na logistiku. Ráno kolem 5:30 jsem vyrazil z Prahy, u rodičů jsem se převlékl na oběhnutí Hamerské přehrady (ze zvyku přitakal, že jsem se na stará kolena úplně zbláznil), oblékl neprokomavou vestu a vyrazil. Celkové to byla nostalgická záležitost, všude bláto, kopce... ale přeci jen 16 blátivých km přispělo do mého treningového deníčku. Bohužel to byl poslední zápis, ovšem díky za 63km, už se vracím:)!!!

S kamarády to bylo skvěle, ale celou noc jsem nespal,

návrat se zastávkou přes rodiče do Prahy nakonec znamenal, že moje přecevzetí jít ještě večer běhat nakonec únava i večerní bouřka posunuly do kategorie nereálných plánu. Ale asi i to je dobře. Ten "Kaizen" se nesmí zase moc přehánět a překonávat se musíme jen postupně, že?

V týdnu jsem ještě nakonec vyřešil i svoje dilema, jestli a kam na podzimní maratón, když jsem tu Stromovku zazdil:) -- tedy nenaplánoval/neodhadnul správné. Nakonec jsem s Milošovou dopomoci zvolil Amsterdam (17.10), zařídil si registraci, levnou letenku a ubytování a už mám takový vnitřní stimul, proč se honit:)...

Cílím optimisticky na příští týden, i když bych měl být realista. O víkendu jedu na pár dní do Alp se svoji nejmilejší manželkou, jasné slunéčko, takže sobotní dlouhý běh budu muset přesunout na pátek. To bude boj, pravý maratónský návrat!

Držte mi palce! A co Vaše návraty?

Hlavně se z toho nepo--tento..:)

Když se ve mně pere běžec se zahradníkem, tak vítězství záleží většinou na naléhavosti zahradních prací. Tentokrát to bylo tak 5:2 pro zahradníka, ale zase bude klid. Dneska, dneska v neděli skončila (aspoň doufám) první velká vlna zmatku. Během posledního měsíce jsem se rozhodl prodat svoji chalupu, taky jsem tak udělal, zařídil nejen všechny formality, ale i vystěhoval a řadu keřů ještě stačil vysadit do své "nové" zahrady, kterou jsem ve prakticky ve stejnou chvíli kupoval. Zmatky maximální.:) Ještě abych nenaštval zahradnické bohy, jsem stačil vyndat i ar brambor, co jsem tam měl zasazený, i něco dřeva:), prostě, abych to lépe snášel.

Jenže, v kombinaci se zmatky v práci, už to znamenalo, že běžecký tréning v právem slova smyslu, šel doslova "do kytek"). I když toho běhání tam bylo mraky. Do schodů, ye schodů, po zahradě s kolečkem i bez, s pilou a s nůžkama, ani nemluvím o běhání po úřadech. Nicméně, tento týden jsem vyběhl jen 2x (ct a ne) s bilanci velmi chatrnou, 27km celkem. Jak by řekl klasik, takhle, soudruzi, lepší svět nevybudujeme, takhle ten čas ve Stromovce nebude nic než jedna velká ostuda..:)

Ale co, nejsem (běžecký) ideolog, a jestli vám něco říkají agrotechnické lhůty, tak vězte, že v srpnu přesazují vzrostlé keře jenom zoufalci a zahradní mágové se zelenýma rukama. Pořád věřím, že patřím do té druhé skupiny...Ted to čas ukáže, jestli se vše "chytne", ovšem některé keříky se mi (ostříhané) málem nevešli do mě Romci (Škoda Roomster), který neměl zadní sedadla a sloužil jako malý náklaďáček.. V sobotu, kdy jsem plánoval delší běh, lilo jako z
konve (to bych nějak skousl 32km), ale navíc se to ani časově nedalo stihnout.

Beru to tak, že mi příroda jednak pomáhá, aby se mi ty keře zdárně ujmuly a taky, abych se ve dnech, kdy odpočinek byl naprostý luxus:), no zkrátka, abych se z toho nepo...tento:). Moje nejmilejší manželka, zřítelnice mých oči, jasné slunéčko:), mě dostala. Říkám ji, představ si, jak jsme akční. Někteří lidé mluví o koupi, prodeji a stěhování řadu měsíců, pak to plánují, pak to měsíc něco realizují.. No a my? Za měsíc vše hotovo! Ona mi odpověděla.. No, jo, už to není, co to bývalo!!! Stárnem!!:) Smál jsem se jako blázen..Málem jsem upadl, protože ona je zvyklá na šílená rozhodnutí a akční posuny -- mezi její časté hodnocení patří prohlášení, že je se mnou moc ráda, i když život se mnou je údajně permanentní nácvik bojového poplachu:)...

Takže tak. Příští týden už mám o velkou starost míň, takže je šance se vrátit plně do treningu. Sice cítím, že mi moji známí soupeři/kamarádi, se kterými se "hecujeme" natrhnou tričko i s trenyrkama, ale co... nejen během se raduju. Ta nová zahrada bude už na podzim a bude super!

Aspoň fotograficky -- zahradnické (ostružinové) peklo:

Posun (pekla nikoliv do ráje, ale) směrem k zahradě:

Moje běžecké blaho (v Propském údolí):

Držte mi palce, Stromovka se sice blíží, ale ještě je dostatečně daleko, abych se stačil rozumné připravit. Jak u vás? Protože nic není náhoda, čekal bych, že zmatku bude taky plno.

12:)

Nezapomínejme!!!

Ty zmatky posledních dní (týdnu) patrně vrcholí. Zítra ráno stehuju chalupu, kterou jsem nakonec prodal a koupil domek blíž; v těch posledních dnech/týdnech, kdy zarizuju spoustu věci najednou -- prostě musím různé přesouvat běhání, takže trenyrkovy plán, moje životní kotva:) moc není ukotvený. No posuďte sami, v pondělí a v pátek bych měl mít volno. Nicméně jsem běhal v pondělí, neběhal v úterý a ve středu, běhal ve čtvrtek a pátek, v pátek dokonce intervaly, které jsem měl běhat v úterý, ale velký Miloš:) říkal, že je to (u mě) jedno, tak mu věřím.

Zítra budu běhat krátký běh, kvůli stěhování a snad v neděli si dám delší proběhnutí. Takže nevím pořádně, co je za den, dřív jsem se mohl orientovat a teď vlastně nevím, ani co je za rok!!!

Vidíte fotku rychle zvěčnělou mým iPhonem, běžím a vidím (na vesnici upozornuju) houkající VB. Malém mě museli křísit:). Takže svět je malý a o náhody tu není nouze..

Při běhání na čas - 1km intervaly - jsem se "drobet" zděsil. Vždyť já běžím o kus pomaleji než mám předepsáno:), a fakt to nešlo moc zrychlit. A už jsem si říkal, to je krize, to je průšvih (!) :), ale pak jsem si naštěstí vzpomněl na svoje oblíbené věty že Saturnina (říká je doktor Vlach) a hned jsem se "srovnal" do normálu a do radostně polohy. Protože ty věty jsou taková dobrá mantra, dovolím si je sem vložit:

"Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat že života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé. Probudí-li se člověk ráno zdráv a svěží v čisté posteli s vědomím, že za chvíli dostane teplou snídani, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a aby zazpíval píseň díků nebo napsal oslavnou báseň na krásu života.

Prožíváme-li delší dobu idylu, tvrdí doktor Vlach, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo konec konců v naší moci, aby jenom hřála."

A tak zítra po ránu, navzdory stěhování, chci brzo ráno vstát, zaběhnout si aspoň takovou ranní pohodovou hodinku, přestěhovat a pak ještě vynosit dvě narvaná auta k nám do bytu. Říkal jsem, že nám už 4 týdny opravují výtah? To bude výzva! Takový malý Alpy v Praze..

Držte mi palce!
PS. Dostehovano (tedy z 99.5%) jest. Nakonec tech pater se zbytky (co zamirily domu) nebylo zase tolik.. 40? I kdyz plne nalozenych. Zitra snad delsi beh

Nerozumím tomu...

Pořád se setkávám s tím, že relativně dost (aspoň na můj vkus) lidí kolem je cíleně negativních:) nebo lidí žijících permanetne v budoucnosti... Abych to vysvětlil na příkladech, třeba jeden můj kamarád, pořád dostává "facky od života", ale když to slyšíte, tak mně to přijde jako úplná lapálie, možná i něco, z čeho bych se já (=pošuk) i radoval a vykládal bych vám to jako povedenou historku, jak jsem se třeba super ztrapnil:). Nebo jiný známý, ten pořád tak nějak fňuká, že by mu člověk dál i korunu a přitom to, co říká, jsou vlastně dobře zprávy... Například, největší šok pro mě bylo, když mi vykládal (jako děsnou křivdu), že vůbec nestíhá a teď jako na potvoru mu přijali nějaký článek a on musí dělat revize, jaké to protivenství!:). Tak jsem mu říkal, že to chápu, že by bylo o hodně lepší, kdyby mu to zamítli..:)

Prostě řada lidí se tím životem tady protrpí, s tím se nedá nic dělat, jen možná organizované sebevraždy určitých sekt jsou pro ne světlem na konci tunelu.:)

Naprosto jiná kategorie, jsou ti, co žijí permanentně v budoucnosti. Prostě mají představu, že později něco bude lepší až něco jiného bude ještě lepší, teď to nestojí za nic. Typická konverzace jednoho z nich -- Tobě se to běhá, zhubnul jsi, to musí být pohoda. To já, až zhubnu, tak budu taky běhat!:) Připomíná mi to konverzaci mého syna (když mu byly asi 3-4 roky) a chtěl jsem ho naučit jezdit na kole. Odpovídal podobně - Až budu umět jezdit na kole, tak na něm budu jezdit. Ted to neumím a tak na něm jezdit nebudu!

No uznejte sami, to nemá chybu, na to se asi nedá nic říci.:) a přej ještě, abych jim poradil, jak na běhání. Na to zase já po pravdě musím říci, že tomu nerozumím. Tedy jednak nerozumím tomu jejich přístupu a navíc nejsem běžecký trenér, takže také běhu nerozumím. Ale musíme nutně rozumět tomu, co máme rádi? Rád pobíhám, o tom žádná:), ale abych předstíral, že tomu "rozumím"? Prostě mě to baví, přijde mi to jako super, jako svoboda v prášku... Prostě obleču boty a svý běžecký hábky a vše je hned, tak jak má být. [zavislak promluvil] Tak jim akorát říkám, zkus to a uvidíš, nic nelámej přes koleno, pomalu, postupně, aspoň u mě to tak fungovalo.. Ale většina z nich vlastně hledá nějaké univerzální řešení -- super boty, které budou běhat sami, oblek ve kterém sami od sebe zhubnou, ponožky, ve kterých jim nohy nebudou nic vážit, nápoje a doplňky, které zázrakem způsobí jejich proměnu v maratónské běžce:). To si myslím, je výzva pro Adidas, Nike a ostatní velké firmy...:)

Podobně, často slyším, že na aktivity, běhání (sport), je horko, zima, prší fouká.. Hned si vzpomenu na starý fousatý vtip, co jsou čtyři největší nepřátelé socialistického zemědělství? No přeci, jaro, léto, podzim a zima! Prostě pro někoho bude i kyselo moc kyselé a bramborák moc bramborovej:).

Proto jsou mi z těch různej sekt asi nejvíc sympatický budhisti. Tím, že se soustředí na současný okamžik - možná tím zaměřením na vlastní dech jsou blízký "nám" "duševním běžcům", nemá cenu se moc babrat v minulosti a těšit se tím, že se někdy později budu možná radovat z něčeho? To je lepší se radovat hned. Nebo ne?

Takže tradičně navzdory celkem fest zmatkům (dovolená, stěhování, práce), se snažím, jak to jde jít se proběhnout, udělat si radost, klidně si koupit nějakou blbost, připravit is nějaký keřík, nářadí.. Prostě cíleně si dělat radost, žít v přítomnosti, i když někdy je to taky náročné. Hlavně, nenechat se drtit lidmi okolo!!

Starosti a povinnosti ovšem i moji maličkost ve středu a čtvrtek donutily zrušit běhání a pobíhání (v pátek už jsem byl jako lev v kleci), takže ráno mezi deštěm aspoň rychlejších 6km, večer veslařský trenažér (7km) jistil uklidnění. V sobotu dopoledne jsem také nezaváhal a vyběhl a opět mezi větrem a kapkami deště dál svých 21km. Déšť mi často odřízl cestu po mých oblíbených cestičkách..PARÁDA!!! Zítra to vidím na běh i kdyby padaly trakaře.

A co vy a negativní lidí kolem? jak s tím bojujete?

Tak nějak mezi

Když začne někdo jako já, což dle obecného měřítka, 47 = starší opotřebovanej strejda :), běhat, tak to je to prý něco mezi patetickým a zoufalým postojem. No určitě u mě je to mezi:). Nejsem ani v situaci, aby bylo potřeba mě litovat, ani obdivovat, jsem prostě "mezi", zkrátka taková "chytrá horákyně", a myslím, že není nad to..Být mezi extrémy a radovat se že svých "maxim", prožívat svoje pochyby, krízíčky a tak..
K těm extrémům patří i to počasí a tak jsem v rámci dovolené na Sicílii a zdejší (tradiční) vedra snáším relativně dobře s vidinou toho, jak se mi bude dobře a ještě lépe běhat až se vrátím z dovolené. Možná ten kousek toho odhodlání ve mě pořád je, zejména, když ráno v 6 vstávám a dokud je maličko min než 30C a vybíhám pro svoji pravidelnou dávku emocí a endorfinu:).
Samozřejmě i to zdejší pobíhání je nějak "mezi", potkávám běžce s nagelovanymi vlasy, kteří distingované pobíhají či provádějí jogging a přitom pozorují ženy, které kolem často pobíhají s větším zaujetím a úsilím, i když taky na nich je vidět, že vedle pohybu má pro ne běh i silnou společenskou stránku a vůbec nepodceňuji možnost seznámení v běhu. To by určitě zaujalo Peggy:). Ale vyskytli se i dva vyloženě zarputilí běžci, kteří běželi výrazně rychleji než moje maličkost, do tváře vepsanou bolest a utrpení.. No zase takovej magor nejsem, říkám si, i když kdoví. Běžím si svých 5:30-6.00/km v tom horku i tohle je výkon, tedy pro mě určitě:) a raduju se z rána, ze směsi pachů, které ke středomořskému přístavišti nepochybně patří, od vůně moře a ryb, až po silnou vůni jasmínů, oleandrů a bougainvilleí..
Přiletěli jsme v úterý navečer, když jsem ještě ráno chytré pobíhal v Prokopaku (pak jsme čekali asi 5 hodin na opožděně letadlo a ta pohoda nasátá ranním během se opravdu vyplatila). Snášel jsem statečně vtípky celé rodiny, jako, že jedeme na letiště včas, abychom stačili případně koupit chybějící letenky:), a co zase jsem nachystal. Ranní běhání i tady je takový nezbytný podpůrný prostředek ke šťastné rodinné dovolené, proto pro jistotu běhám každý den, i když v trenyrkovem plánu mám pondělí a pátek volno:).
Ani tady není o skvěle zážitky nouze a tak se aspoň o pár musím podělit. Hned ve středu mě řada zdejších běžců halasně zdravila a hlasitě se mnou konverzovala italsky, netušil jsem vůbec proč, až jsem po chvíli zjistil, že jejich místní běžecký "tragéd":) tým má naptosto stejný (brčálově zelený, Craft) tričko, jako teď mám já.. O to větší potěšení měli v dalších dnech, když zjistili, že jsem cizák.. No nádhera.. Další den jsem potkal takovou bílou kuličku, zavalitější osobu v bílém, kterou jsem viděl, jak se statečně snaží rychlou chůzi získávat tělesnou kondici. Z dálky si sám říkám, je to muž/žena, pak přiběhnu blíž a je vidět, že osoba má takovou běžeckou podprsenku, říkám si žena, dávám ji plus body, předbíhám, zdravíme se a vidím, že má vousy! Praktickej chlápek!!! Dávám mu další plus body. Po pár metrech zastavuju u pumpy s vodou v přístavu a trošku piju a omývám si obličej. Chlápek přichází a dává se se mnou do řeči. Američan. [bylo by laciné říkat takové ty fráze o tlustých amicich], je mi sympatickej svým úsilím. Chviličku se bavíme a on říká, že se mi to běhá, když jsem štíhlý chlapec, že on by taky chtěl běhat. Tak ho chci potěšit a říkám, že běháním jsem celkem jednoduše sundal 40 liber a on se tak zasnil a tím zasněným pohledem říká.. 40 liber? To je nádhera.. To by mi doktor zase dovolil zmrzlinu! :) :)

Mějte se fajn, jak u vás běhání a dovolená?

Intimnosti běhání a intimnost běhu

Mnohokrát opakuju, že asi žijeme v paralelních vesmírech... Čtu spřátelené blogy a Peggy píše o svých chlapech, že s ní nechtějí běhat a pak ale přiznává, že vlastně o to ani zase pravidelně nestojí.. :).

Je to zajímavé, ani já se svojí nejmilejší, nejmoudřejší a nejkrásnejší manželkou, zřítelnicí svých očí ...jasném slunéčkem :), chodím běhat společně velmi velmi zřídka. Jen když jsme někde, kde se bojí a to jen kousek cesty:). Přemýšlel jsem, čím to je, není to ani tím, že běhá pomaleji, ale prostě faktem, že já považuju většinu svého běhání a pobíhání za něco celkem intimního. Na rozdíl od ostatních "žen" kolem, mně nevadí, jak při běhu vypadám, co mám na sobě, co vlasy, jestli funím nebo ne, jestli běžím pomaleji.. Prostě mě na běhání zaujala ta právě ta volnost a svoboda. Nikoho přitom nepotřebuju, obuju boty a běžím... Když jsem sám, tak jsou ty prožitky řádově jiné, příroda kolem, ptáci, slunce, mraky, mlhavá rána, vycházející slunce, déšť, prostě všechno je tady jen "pro mě", má to svůj intimní soukromý rozměr a sobecky se nemusím s nikým dělit, ten čas je jen můj...

Prostě, zařadil jsem se ve své klasifikaci mezi duševní běžce, každý kdo nějak běhá a pobíhá to může brát jinak, vím, že spousta lidí ráda běhá ve dvojicích, ve skupinách. Proč ne, jednou za čas, jako společenská událost, návštěva přibuzných a kamarádů. Ale řekněte, kdo by chtěl být většinu času na návštěvách? :)

Tento týden patřil mezi náročnější:), ovšem moje nejmilejší... jasné slunéčko by řekla, že je to posledních 20 let moje oblíbená fráze, kdy říkám, tento týden je takový naročnéjší, až šílený, příští týden to bude lepší.. Prý to jen dotazuje, že jsem šílený a nenapravitelný optimista.. No k věci, tedy k běhání, v tomto týdnu byly i dny kdy jsem vybíhal v 5:20, abych si uchránil běhání a dodržel trenýrkový plán, i dneska jsem na svůj delší běh (200min, což nakonec bylo 32km) vyběhl hned po 6 hodině.

Taková zajímavost, když jsem ve čtvrtek po ránu běhal intervaly na atletickém školním hřišti, už nebylo zamčeno. Že by změna? Ovšem tedy po méně než 5 hodinách spánku starý pes, jako já běhá intervaly? No ta Stromovka bude určitě velkolepá. Takové odhodlání v mém věku se snad vidí jen u Pavky Korčagina:), taky mi připadá, že při tom mém zarputilém pobíhání se kalí ocel a charaktery.. i když, upřímně při tom mém vtipkování a nevážném přístupu je to někdy jako spíš jako kalení vody:).

Mějte se fajn! A jak vy prožíváte běh? Je to u vás převážně intimní, soukromá "záležitost" nebo ne?

Být "benchmarkem" :) !!!

Asi bych měl vysvětlit ten nehezký výraz, pro milovníky češtiny, "benchmark" je v českém ekvivalentu dle slovníku cizích slov "měřítko, stovnávácí test". Přesněji je to báze, vůči které se sleduje a porovnává výkonnost (nejčastěji výnosnost u akcií a finančních aktiv).

Proč to přání, proč máme být benchmarkem? Někteří, co jsem občas zabloudíte, mi píšete - ať e-maily nebo komentáře - a z vašich poznámek je často cítit nějaká vlastní nespokojenost, prostě pořád se nějak špatně srovnáváte nebo porovnáváte:)...

Někteří píšete, že běháte pomalu/málo/hůř, že jste tlustší/línější/neforemnější .. než byste chtěli být... A tak, i když jsem stále vděčná (a věčná) lama, musím vás ubezpečit, že na to jdete úplně špatně! Aspoň moje zkušenosti a zkušenosti lidí kolem hovoří jinak. Je potřeba se mít rád:) a pak se dají věci změnit. Ale hlavně, hlavně je potřeba se porovnávat jen sám(a) se sebou!!!

Jeden můj kamarád měl na to zlaté pravidlo, které bych nazval "být sám sobě benchmarkem". Například on říkal: "kdo pije víc než já je alkoholik:)" apod., [tedy, že on je na tom ještě tak-tak, tedy musí se hlídat, ale jinak vše OK:)], ... Prostě měřit a poměřovat se jen sám sebou. To je podle mě základ:)! Schválně to zkuste a uvidíte..

V posledních týdnech jsem snad jen díky tomu pořád úspěšně ráno vstával a pokračoval v běhání brzo po ránu, protože jsem si holt už nastavil tu svoji laťku výše a jsem to já a ne nikdo jiný s kým se poměřuju. A když už jsem to dokázal dříve, tak tak přeci dokážu i teď, ne?:)

Musím upřímně přiznat, celý týden pořád bojuju vnitřní boj s mým pobíháním na čas. Ten můj cíl na Stromovku je (pochopitelně z mého pohledu) naprosto velkolepý, ovšem je to "jen" čas.. Minulou neděli jsem se zúčastnil "poutního" maratónu v Chebu a docela mě to nalomilo. Znovu ty pochybnosti, jestli vlastně to pobíhání k nějakému času má vůbec smysl (ale to proberem někdy jindy). Co že mě to nalomilo?

No představte si nepředstavitelné. Nedělní mši, na kterou se schází věřící i nevěřící, mladí i staří, slavnostně i sportovně oblečení lidičkové. Biskup dokončí mši, sejme sutanu (pod ní má tepláky) a v čele spolu s malými dětmi a staršími obíhá kostel zevnitř a zvenčí (420m = centimaraton) a potom mladší farář ve sportovním se skupinou lidí pěšky a na kole vyrazí na maratón, směr Loreta, ..Sv.Anna. Chtěl jsem o tom psát víc, ale je to z mého pohledu naprosto nepopsatelné, neuchopitelné a samozřejmě super zážitek. V té naprosté pohodě jsem si aspoň musel dělat z místních maličko legraci, úplně jsem cítil, když jsme překročili hranice. Vzduch byl na německé straně nějak silnější, tráva zelenější, ..., kamínky v cestě měly jednotnou velikost:). No příští rok to musíte taky zkontrolovat..

Na závěr přidávám fotku s chebskými (tzv bonbónovka, neboli 3M): Maty + Milan + Moje maličkost.

Tak nezapomínat. Důležité je s čím se porovnávate! 12:)