Běh jako krize středního věku, aneb nastavené zrcadlo:)

Dosud jsem měl svoje pobíhání doma vedené jako můj ujetý koníček, ovšem pondělní článek v magazínu "She today" (Ona Dnes) použila moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko k tomu, aby veřejně diagnostikovala moji "těžkou" krizi středního věku. Byl jsem tak zařazen do jedné skupiny 40-50 mužů-zoufalců, kteří si barví vlasy, pořídí si výrazné tetování, kupují červenou corvetu, rychlé motorky, odcházejí od rodin, buď aby meditovali v Tibetu, nebo založili nové rodiny s mladšími manželkami..:)

"Ten článek, to seš celej ty! To je nastavené zrcadlo!" Prohlásila moje nejmilejší. Poutní cesty, meditace v Tibetu? Začátek usilovného sportování, 1/2M, posilovna a ježdění na kole?
Snažil jsem se oponovat a vysvětlovat, že tetování nemám, motorku (ani kolo nevlastním), rodinné automobily jsou obyčejné škodovky, barvit hlavu také nepomýšlím a 1/2M už jsem neběžel dva roky, žádné šokové sportovní výkony nepodávám!
Nicméně jsem se nad jejím viděním znovu zamyslel a správně jsem usoudil, že jsem usedlý starší živitel rodiny. Slovy BS trochu oportunista, protože se chytnu kdejaké pitomosti, obzvlášť s kamarády, ale že bych dělal nějaké životní přemety? To rozhodně ne!:)

Přátelé, vy kterým je 40-50 a běháte.. tak je možné, že v dalších dnech budete vystaveni podobným hodnocením svého okolí. Buďte připraveni... I když, upřímně, ono je to jedno:)

V tomhle týdnu, místo abych se (v rámci svoji krize středního věku) připravoval na 24h na Kladně, tak jsem do poslední chvíle dodělával věci v práci a kradl čas na večerní vyběhnutí s dětmi a se psem... Jestli tohle je vážná příprava a tapering před závody, tak to jsem panna orleánská!:). Ale moc dobře vím, že na mých x km, které uběhnu nebo neuběhnu.. ani svět ani moje štěstí nestojí a tak jsem se soustředil na ty "podstatné" věci. Nejprve jsem si koupil mp3 přehrávač a synek mi pomohl sestavit play list snové 24h a hlavně jsem se ubezpečil, že moje příprava na závody je vždy taková..
Vždycky se něco "stane", vždycky je něco potřeba.. a tak, to, že jsem se dostal domů z práce až po 7:30 večer, rychle se najedl, vyvenčil Deri, udělal administrativu manželce (je konec měsíce).. za chvíli naházím pár švestek na hromadu a ráno vyrazím do Kladna. Opět jsem neměl čas být nervózní..
Takže zbytek přípravy obnášel jen profilaktické:) odstranění nehtů na palcích a prostředníčcích. Zkušené jsem usoudil, že bez nehtů by to mělo bolet méně než se zatrženými..

Ale hlavně! Opět jsem použil víceúčelové pouzdro z Rondy. Tentokráte v něm nejsou hůlky, ale plechovky s pivem. Od Pavla VS jsem při jeho poslední návštěvě dostal klubový závodní dres a tak jsem plně připraven!! Zatímco si to tady píšu, tak si projíždím seznam písniček.. Neskutečný i co do obsahu. Jsem, rád, že pro mě nebude plakat ani Argentina, ani moje lásky, je mi jasný, že to bude one way or another a až mi nohy už nebudou sloužit.. vím, že musím jít dál!:)..

Říkal jsem tady mnohokrát, že rád běhám.. Ovšem jestli je to krize (středního věku), tak se nedá nic dělat.. i tak ji mám rád.. Krize k ultra neoddělitelně patří a jak říkají zkušení ultras.. Je potřeba mít své krize rád!! :)

Všemu zdar! Naším krizím:) a ultra zvlášť! Držte mi palce!
12:)

Lesk a bída nočních běhů, aneb poslední staříkovo ultra-pokušení:)

Pondělní restaurace byla obzvlášť náročná:)... Jednak se k závěru zastavil i velký Honza B. se Zuzkou a tak aspoň maličko jsme se mohli poveselit jeho humorem a historkami, poslední díl jeho příhod z ME by mohl i snadno zastínit skvělé 19. místo (doporučuji si přečíst). Ale také se nedostavila Leona, která je na krátké dovolené -- kde jinde než u April v Niedersillu, že?:)
Nicméně, nebyla v hospodě a nestanovila zasedací pořádek a tím pádem naše provokativní skupina (t-bird, Tomáš, VS, Pavel Z., MVP..) seděla častěji u sebe a jeden "skvělý" nápad stíhal druhý:)... Pánové! Kdyby to věděla moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, tak mi zakáže se s vámi kamarádit! Naštěstí t-bird, i když je to jeden z největších podněcovatelů a provokatérů.. má u našich manželek statut nejhodnějšího, nejsolidnějšího a nejslušnějšího člověka, zodpovědného otce a hlavy početné rodiny.. Proto poznámka u akce, že se účastní i PV alias t-bird, téměř vždy znamená automatickou propustku. Jak říkám, u nás doma se totiž neví, že většina šílených výzev a akci začala vlastně u něj..:)

Abych to zkrátil -- v pondělí kamarádi už téměř stanovili přesně datum podzimního přeběhu od nejvyššího k nejnižšímu bodu naší vlasti, s tím že zvlněnou variantu Drážďany-Praha poběžíme "až" v lednu..:).. Já tam sedím, koukám jako tele na nový vrata a jako naprosto rozdvojená osobnost sleduji, že i já mám podobně blbý nápady na etapový poutní běh:)... Zatím Santigo de Compostella byla odsunuta ostatními -- a to ne kvůli délce, ale že je to zprofanovaná trasa:). Obratem byla navržena t-birdem "krásnější a delší" poutní trasa ze severu do Říma(!)... Nevím, ale možná by stálo za to poslat do Corleonne na Smíchov nějakou potravinářskou kontrolu, protože podle mě tam něco do piva musejí přidávat!! Podobný šílenosti tam kdysi vykřikoval i Luboš, který ultra neběhá :)...

Jak jsme se bavili o dovolených a blížící se 24h na Kladně, tak nějak mimochodem padlo, že bychom měli ještě stihnout nějaký ten společenský, večerně-noční běh a vzhledem k tomu, že v sobotu ráno já a moje nejmilejší mizíme směr Niedernsill, tak bylo rozhodnuto. Hned ve středu večer z Masaryčky, směr Úvaly.. dáme nějaké to pivo, žádný sprinty.. polehoučku do Prahy, případně každý domů:). Sice se situace na nádraží drobet zkomplikovala při "natáčení reklamy na Ugovu ovocnou stavu", kdy jim vlak málem i stánek porazil:). ... Ale, nakonec nádraží v pořádku, funkční a my i s pivem odjeli v čas. Těsně před Úvaly se k nám ve vlaku připojuje i PZ. Byli jsme tedy komplet. Pro jistotu v Úvalech dáváme ještě jedno pivo, protože je šílené horko a nikomu se nechce hned běžet:)... Pak se místní (PZ) a vrchní navigátor HCiTB (Tomáš) ujímají role a postupně se rozebíháme, nakonec chlapci na můj vkus velmi svižně (poblíž 5 min/km) pobíhají lesem a zrychlují při běhu podél kolejí. Zocelen navigačními schopnostmi:) získanými přípravou na Kierat je upozorňuji, že běžíme úplně blbě, protože koleje vedou od Prahy, ale je mi vysvětleno, že běžíme k podchodu/podjezdu, který je nedaleko. Znovu a znovu se ubezpečuji, že inspiraci na své výlety chlapci berou stále u klasiků. Pro mladší si dovolím citovat.. "Vzduchoplavci startovali tenkrát ze Stuttgartu a měli namířeno do Bruselu. ... po sedmihodinovém letu na Brusel přistáli nedaleko Varšavy..."
My po hodině a čtvrt rozumného běhu a malého bloudění v okolí Úval, vedení zkušenými navigátory a místním "domorodcem":) se po uběhnutí asi 13.5 km .. dostáváme na druhou stranu kolejí ve vzdálenosti necelého 1 km od úvalského nádraží:).. Vzhledem ke svému matematickému vzdělání pro jistotu poučuji zbytek výpravy, že 90+90=180, neboli dvě ostré zatáčky doprava znamenají čelem vzad(!) a už pečlivěji hlídám Pavla, který evidentně nevynechá příležitost, aby trasu různě natáhl... Podobně t-bird s Tomášem zase cíleně vybírají "občerstvovačky", takže se mi brzo setřel rozdíl mezi nočním během a (pondělní) společenskou hospodou. Možná jen ty přesuny mezi jednotlivými "lokály"..:)

Po chvíli pravdy, že jsme jako vedlejší produkt oběhli Úvaly, t-bird "experimentálně" zjišťuje, že "za světla" na okraj osvětlené Prahy skutečně nedoběhneme a že v lese není vidět..:). Jakmile se po svém držkopádu zase postaví na nohy, půjčuji mu svoji druhou čelovku.. po pivu Konrád v klánovické hospodě jsme všichni zase plní energie a odhodlání:), někteří z nás (já například) posílají rodině i krátké pozdravy, asi ve smyslu dřívějších prezidentských pozdravných telegramů z paluby letadla:). Odpovědi, alespoň v mém případě byly stejně bizarní jako moje texty, kdy na pozdrav z Klánovic mi bylo odpovězeno "Nevím, kde jsou Klánovice, ale na Prahu, Vávro, na Prahu!! Můj druhý upřesňující "telegram" z dalšího postupného cíle v Horní Počernicích dostává trumfovou odpověď, že také neví, kde jsou Horní Počernice a jestli budu za chvíli doma, protože už jde spát:)..


Byl to zajímavý výlet.
Splnil do puntíku veškerá očekávání... Až na Palmovku jsem si užil společenský rozměr běhu. To, že se ještě dalo nastoupit do metra otevřelo krásné běžecko-pokušitelské dilema, protože přeci jen po Rondě zdaleka nejsem plně zregenerovaný, v práci tradičně šturmuji a dodělávám resty, krátká dovolená na krku, takže i spánku a odpočinku pomálu. Běžet 50km, i když společensky a na pohodu, je stále 50 km, navíc doma to (správně) nikoho moc nebere, že..:)... Tak se stejným rozhodnutím dostat se domů po svých, stačím ještě minout fungující metro na Florenci, noční tramvaj na nábřeží..:).. a pak už to bylo jen na mně. Ten kopeček z Hlubočep do Stodůlek mi sice přišel nějak dlouhý a náročný, i jsem přecházel do chůze:), přesně jak říkám, relativita věcí. Ale ve dvě ráno jsem doma. Nohy (achilovky a šlachy na chodidlech) se ozývají celkem nahlas:). Ten "rozumnější" v mé hlavě říká.. no a to bylo "jen" 50 km.. chci tě vidět, za 14 dní na 24 h, to bude nářez:). Ovšem ten "nadšenější" a "zkušenější":), ví, že pomalý běh léčí všechno.. a že bylo úplně super, drobet zase otestovat nohy:), aspoň mám co protahovat a na co se soustředit...

Znovu jsem si v praxi ověřil a prozkoumal poučky Běžícího Stína, že " se ultra rodí v unaveném těle, na unavených nohách.." a že "ultra skutečně není o tom jestli vyhráváme, nebo prohráváme, ale že to nevzdáváme"..:).
Další den jsem celkem vše úspěšně "rozběhal" a tak do budoucnosti hledím s optimismem, i když je nad slunce jasnější, že blížící se 24h určitě nebude žádná hitparáda. Ale to je vedlejší. Čas stejně hraje proti nám starším, kdoví, co bude za rok, za měsíc, zítra..:). Možná pro ten boj, pro tu konzistenci a integritu a pro to závodění s kamarády... se těším a udělám, co půjde.

Všemu zdar! Ultra a kamarádům, zvlášť! 12:)

Před Rondou, za Rondou, nikdo nesmí stát,... aneb, když už 12Honza, tak už každej:)

Slepá ulička, tohle na kopec v Tbilisi nevede..

V poslední době se stalo populární obdivovat lidi, kteří se nejdříve šíleně "vyžrali" do neskutečných rozměrů a hmotnosti a pak vlastním úsilím zhubli.. Také je obdivuji, i když pořád nechápu ten úlet na začátku:).. Pochopitelně jsou to skvělé příklady, dávají šanci a inspiraci všem podobným změnit svůj život, postavit se "svým" protivenstvím, zlozvykům, návykům a aktivně s nimi bojovat.... Podobnou optikou se člověk může dívat na nás, bývalé gaučovníky, kteří jsme se nečekaně (z různých důvodů) rozhodli pro změnu, začali běhat, sportovat a postupně se dostali do určité formy... Nějaké to poplácání po zádech potěší a je dobré, ale obdiv? Hlavně to nepřehánět!:)...

Naše příběhy, podobně jako u těch šílených tlouštíků přinášejí dalším lidem určitou naději, srovnání a motivaci.. Skoro každý si pak řekne.. když už on, proč ne já?:).. V předvečer Rondy to moc hezky napsal H.Bartas na trailove.cz.. cituji: "Snad si to Honza nevezme špatně, ale pokud závod dokáže dokončit on, tak je to potom v silách každého z nás. Způsob jeho pobíhání a přístupu k tréninku je totiž v silách každého." Honza B. to napsal dobře.. I když bych asi měl asi pro ostatní doplnit, že to není zas tak úplně "easy":).. Na startu byla celá řada zkušených a dobrých běžců, kteří z různých důvodů nedokončili. Je potřeba být v době závodu nejen zdravý, ale mít také i kus štěstí, nejlépe pořádnou kliku:), dobrou strategii a velkou vůli po dokončení.

Koukám od Matky Gruzie k botanické zahradě

Je těžké zobecňovat a ještě těžší porovnávat běžecký potenciál "pobíhačů", protože se nedá změřit úroveň našeho odhodlání a touhy. Celý rok jsem se na Rondu pečlivě připravoval. Zaklínal jsem se s ní při hladových bězích, bez vody.. Skloňoval jsem její jméno často místo oběda ve fitku:)... A to že se mi podařilo doběhnout v limitu má další rozměr. Dosažení cíle, pro který jsme hodně obětovali, je stejně důležité, jako je zázrak důležitý pro naší víru. Dává nám sílu věřit a snít, nadšení a radost do všedních dní. Ronda pro mě není jen nějaký "zářez" na pažbě. Pro mě je spojena s neskutečně krásnou přírodou, odhodláním, vůlí a (a na mé poměry) s relativně velmi promyšlenou strategií..

Takže ještě dříve než se v příštím roce při registraci zahltí Ronda přihláškami z Čech, tak je dobré uvážit, nejen jak jste na tom, ale hlavně, jak moc "to" chcete a co všechno jste ochotni pro ten váš sen udělat... Upřímně, já jsem vzal všechno, co bylo v mém "běžeckém trezoru" -- natrénované objemy.. rychlost, plány na nějaká umístění... položil je na "oltář" Rondy, přidal ještě další hromadu času a úsilí.. a všechno to zapálil:). Pak to jde.. i pro takového "staříka" z nížin a bez sportovní minulosti.. Slovy Yula Brynnera ze Sedmi statečných, když od vesničanů dostává nabídku na ochranu vesnice ... "Nabízeli mi hodně, ale nikdy ne všechno"..:)

Takže do toho! Na konci června jsou jediné dvě akce, které mě v příštím roce budou držet potenciálně registrované.. Nejdelší seběh na světě (WS 100, kde mám dluhy) a Ronda dels Cimps. Pokud získám loterii, pojedu zkusit "sundat pytel" a dokončil WS, jinak moje srdce bude s velkou pravděpodobností opět bušit pro Rondu:).

Televizní věž konečně na obzoru

Po něčem tak mimořádném, jako je Ronda je těžké se vracet k obyčejnému pobíhání, tím spíš, že jsem den po mém návratu už zase seděl v letadle a mířil služebně do Tbilisi. Po dvou usilovných pracovních dnech budu mít dva dny o víkendu volnější, proto seděla vedle mě moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, abychom si trochu užili jeden druhého a společně poznali tu velkou zemi "sovětů"..:). O společně dovolené se snažím minimálně běhat, (Je to těžké.. moje nejmilejší občas reaguje na slova běh, potřebuji si jít zaběhat, atd.. asi podobně, jako rozdrážděný býk na červenou vlajku:). Nicméně v sobotu jsem dostal na dvě hodiny volno a vyrazil hledat nějaký ten městský trail:).. Od svých studentů dostávám tip na vrch s televizní věží, matku Gruzii a jezero:). Vybíhám od školy, pod hranicí kopce a hned poznávám, že Tbilisi není město pro lidi, ale pro auta:(. I v těch nejužších uličkách jezdí o 106, na chodce troubí, o běžcích (tedy jsem patrně zde široko daleko jediný) nemluvě. A tak se snažím vymetat příkopy, zbytky chodníků a toužebně odbíhat (a zase se zklamaně vracet) z hledání cestičky vzhůru a mimo chodníkové zóny..

Tbilisi pode mnou

Osvěžil jsem svoji ruštinu, protože anglicky tady mluví jen pár mladých... A hned se ptám na cestu. Na věrch?.. I pěškóm? Ja něznáju..:).. Pešky to neznali a doporučovali přejít na druhou stranu řeky a vzít sólo lanovku, nebo autem/taxíkem a oklikou, kde to žijeme? :)... Po nějaké chvíli jsem nahoře u matky Gruzie a postupně nalézám "hřebenovku" k televizní věži, kde se nachází jejich místní park kultury a oddechu:). Jestli tady na podzim budu, tak bude potřeba dobrá příprava. Při "hledání" cesty mě málem zatkli, kousek na vršku byla televize a nějací místní politici, hromada ochranky.. a teď do toho přiběhnu já s běžeckým batůžkem (bouřlivák), ve kterém mi nepokojně poskakuje ze strany na stranu láhev vody:). V bezpečnostním sboru je patrně silné zastoupení Rusů, protože se domlouvám bez problémů.. Na dotaz, kde jsem se naučil dobře rusky, boduji s naučenou odpovědí z gymnázia .. Je to světový jazyk, jazyk Lenina!:) [Eto miravoj jezýk, jezýk Ljenina!:)] a tak jsem "propuštěn" a nacházím chodníky, schody a cestu k věži. Bohužel po čistém trailu ani památky.. buď mě vede zpevněná cesta, nebo systém schodů a zábradlí.. Ale co, je to lepší, než rezavým drátem do oka. Představte si, že v Tbilisi se po ulicích a v přilehlých končinách pohybuje přes 5.000 toulavých psů. Zdá se mi to jako dobrý odhad, protože jsem jich potkal opravdu hodně a ne vždy jsem se cítil v pohodě:). Ve finále kolem trojice, která hodně připomínala vychrtlé a hladové kojoty z Nového Mexika, pádím do bezpečí akademické ubytovny. [Přesně, jak to říkal běžící Stín -- dva kojoti utíkají před tebou, tři už tě honí:)]. Říkám si, těch 14 dní na podzim (jestli sem vůbec pojedu) bude asi bojovných.. cesty na běhání musím teprve najít, voda pořádně neteče, tedy teče drobným čůrkem a studená.. prý je možné se domluvit s obsluhou, že by na chvíli případně pustili silnější proud a třeba i teplejší:), a ale nemá cenu nasírat místní.. a tak tiše vzpomínám(e) na ledového muže, Machyho!

V tom "Panteonu" je obestaven jeho malý rodný dům

Ve volném dni, nakonec taxíkem objíždíme Gruzii. Vím, že podruhé sem svoji manželku už nedostanu:), a tak vidíme skalní města i rodiště Josifa Visarionoviče (Stalina), já se za drobný úplatek "děžurné" dostávám jak do jeho válečného vagónu, tak i do světničky, kde se narodil. Sovětský a komsomolský duch je všude.. Ještě že tu nejsou kamarádi, to by zase bylo "závazkové" (běžecké) hnutí..:)

Konec legrace.. Jsem v Čechách a zase se začínám postupně rozbíhat. Je to hodně klopotné, připadá mi, že jsem se v čase vrátil o x let zpátky, běhám pomaleji, zdá se mi, že ranních 15km do práce je na hranici uběhnutelného maxima... Dneska při venčení Deri na mě pokřikuje skupina mládežníků. Uvědomuji si, že mám na sobě jedno ze svých ultramaratónských finisherských triček:). ..

Ne, nečórnul jsem to, chlapci, v tom se mýlíte...:).. Uběhl jsem to, i řadu dalších závodů.. Ale tak to má být, co je za námi, je částečně zapomenuto.. Zase se musím vrátit, srovnat tělo a hlavu.. protože 1.srpna chci znova otestovat svoje nohy a morální sílu na okruhu v Kladně... Ano, ano.. když může stařík pobíhat po horách, tak by měl zvednout rukavice kamarádů na rovině a na silnici.. zatnout zuby, vypnout se.. a porvat se nejen s nimi, ale i s časomírou na vyhlášené 24h.

Udělám, co bude možné, žádné výmluvy, budu závodit, co to půjde. S pokorou, s odhodláním a s nadšením.. Ano, ultramaratónství není vidět... Normální starší chlápek se psem, co na tom:)... Ale mám zase chuť se s tím porvat, snažit se někoho předběhnout, sledovat ty nejlepší.. bojovat se všemi a hlavně sám se sebou a s časem... a pak se těšit v cíli na pivo.. Protože to všechno podle mě k ultra neoddělitelně patří. Ta vytrvalost, boj.. a rychle dodávám kamarádi a pivo!:) Co na tom, že to není vidět, aspoň vím(e), že mě to fakt baví..

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
12:)

Ronda je Ronda, aneb ultra zkouška bez taháků:)

Před pár hodinami jsem se vrátil a zítra odjíždím na služební cestu do Tbilisi... Všechno je hektické, určitě nedokážu přesně časově popsat krok za krokem (a proto se o to ani nebudu snažit), ale nálada, pocity a zážitky jsou do mě vypáleny stejně pevně jako cejch značkovacího železa. Tohle se prostě nedá zapomenout. Těch zážitků, příhod a pocitů je celý ranec, tak se omezím jen na určité střípky. Stejně průběh závodu nikdo nedokáže popsat líp jak Honza Bartas, tak co se o to pokoušet:)...

Podle mého laického pohledu ultra běhání a těžký ultra trail není "něco" co se dá dělat na efekt.Vždyť i ti opravdu nejlepší naši ultras jsou "ryzí amatéři", málo kdo mimo úzkou komunitu o nich ví... Žádný hezký tělo vám to primárně nedá, domnívám se, že ani holky se na to nedají dobře balit, protože jsme maximálně "divný":). Na druhé straně to má nesporně výhody. Můžeme si být jisti, že všechny ty šílenosti podstupujeme primárně sami pro sebe.. O to je všechno jednodušší -- pokud přijde nějaká krize, nebo se věci různě zvrtnou, tak vím, že jsem tady... protože tady chci být... prostě je to mojí součástí -- běhám rád i ve chvílích, kdy to dře:)

Aktivně proti předzávodní nervozitě, aneb důležité je dostat se na start včas!
Ještě ve středu večer pilně počítám, na své pracovní stanici přehazuji terabajty dat doslova tam a zpět:), ale moudře před půlnoci usoudím, že ne všechno je potřeba (a možné) dodělat a prioritou je Ronda. Ráno prodlužuju domácí pobyt jak to jde, takže na Ruzyni stojím u přepážky v okamžiku, kdy letadlo začíná boarding, tedy asi 50 minut před odletem. Zkušení cestovatele ví, že jsem odpovědný:), a mám ještě dostatečnou rezervu.
Paní na přepážce nesdílela můj pocit, navíc začala vyžadovat, abych si svůj "kufřík" dal odbavit, že je poslední šance.. A co to mám přes rameno za "pouzdro"? To je nějaký toulec?:)
Paní jsem vysvětlil, že jsem zkušený cestovatel, že můj příruční kufřík ode mě nikdo neoddělí, neboť má požadovanou váhu a rozměry. Navíc mi jejich společnost už několikrát úspěšně zatoulala zavazadla a tentokrát si podobnou legraci nemůžu dovolit:).. A že s tím toulcem měla pravdu, jedu na důležitý závod:).

Zajímavý je, hned jsem dostal statut "reprezentanta" a všechno prošlo. Dostal jsem i lístek na nouzový východ, abych si mohl natáhnout nohy:). Paní jsem slíbil, že se budu snažit dobře reprezentovat. V národní euforii jsem ještě mimochodem pronesl i (narvanou) igelitku s jídlem, rohlíky... jako správný Čech vezu i paštiku:), buchty, tvarohový i povidlový šáteček. Honza měl na cestu do světa za princeznou vždy buchty, v pohádkách se to osvědčilo, není důvod to měnit!:)
V letadle jsem ještě dokoupil kolu, čaj a pivo, abych neztrácel čas na letišti, mohl jen vyzvednout auto a vyrazit do Andorry. Jak to bylo moudré rozhodnutí jsem zjistil za chvíli, když jsem v letištní hale marně hledal stánek společnosti Alamo. Vzpomněl jsem si, že mají často spojení s National, ale ani ty jsem nenašel. Nakonec se dozvídám, že jejich auta půjčuje Enterprice, která má v letištní hale také zavřený stánek, ale má budku na parkovišti! :).. A jak tak stojím dlouhou frontu na papíry a klíče od auta, skoro by se hodilo otrhávat lístky kopretiny a říkat si, stihnu? nestihnu? registraci v 7 h v Ordinu? Mám ještě plán B, v nejhorším případě zkusím zavolat Samovi, který je na místě a poprosím o pomoc. Taky věřím, že ve Španělsku se čas nebere tak striktně:). Trochu pravda znervózním, když na jedné odbočce (mnou nastudované cesty/obchvatu Barcelony) je havárie a já se najednou ocitám o kus dál směrem na jih.. Znovu si připomínám důležitou poučku, že nejhorší je smrt z rozděšení:) a asi po 5km se zorientuji a podaří se mi vrátit se do správného směru.. Protože čas je neúprosný, připomenu si základy italské jízdy. Jih je jih a tak je začínám uplatňovat i ve Španělsku [..1) koukáním do zpětného zrcátka se nerozptyluj, co se děje za autem není tvůj problém, 2) plná čára není zeď a hlavně 3) rychlostní značky mají pouze informační hodnotu:)]. Díky tomu se registruji v Ordinu s hlubokým předstihem v 18:40, tedy víc jak 20 minut před uzavřením registrace. Ani jsem Sama nemusel otravovat!
Radostně hned na zemi rozložím kufr, a postupně roztřídím a narovnám věci, boty, oblečení a jídlo do pytlů na obě life base. Úplný profík, říkám si:)..Těším se z atmosféry, městečko závodem žije, prostor startu a cíle je vyzdoben v oranžových barvách.. potkávám část české výpravy.. prostě. jsem tady!
Chválím se, jak jsem to všechno v pohodě stihl:), teď ještě nakoupit v supermarketu nějaký jídlo.. Jenže, jak dojedu na hotel a rychle kontroluji věci na start, tak zjišťuji, že mi nedali spínací špendlíky na číslo a já svoje náhradní nemůžu najít. Honem zpátky do auta a zpět do Ordina. Registrace se už opravdu zavírá a špendlíky už nemají, ale po chvilce je dostávám u stánku venku.. I když se snažím být rychle zpátky, tak bohužel potraviny kolem už jsou všechny zavřené. Mám radost a hned se chválím, jak bylo moudré mít koupenou kolu, pivo, atd.. a vézt si sebou rohlíky, paštiku, vařená vajíčka a buchty. Vlastně mi nic nechybí a tak v klidu jím, popíjím pivo, balím věci a připravuji si oblečení na ráno... Moje radost dosahuje výšin okolních hor:)...

Pozvolna, pozvolna...aneb poslouchám manželku, Evropu 2 a tep svého srdce:)
Před odletem mi moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, důsledně kladla na srdce, ať se s tím "moc nepářu"... Že ví, že Ronda je moje milenka, ale jako věrná a milující žena má pro to pochopení.. Nicméně ať si to s "NÍ" vyřeším v Andoře a netahám ji s sebou domů:). Dobrá rada, nad zlato!
Ráno vyrazí od našeho hotelu početná česká výprava, ochotně mi nabízejí, že mě vezmou s sebou, ale už mi pomoc nabídl Sam, takže nemusím 3+km do Ordina šlapat pěšky, ale pohodlně si vezu zadek v autě:). Za chvíli se začíná náměstíčko u rotundy plnit běžci, zní tradiční bubny (bože, jak já to miluju!!), ten rámus a taneční kreace bubnujících mě dostávají do varu.. Sam se dívá na to třeštění a já jen dopovídám.. jasně.. ty na rozdíl ode mě víš, do čeho jdeme:), že mě tryská ta prostinká neznalost..

V tom chumlu nabušených a zkušených běžců si připadám, jako Líza Doolittle, když jde na ples:)... Hraje La Traviata, ohňostroj, výbuchy konfet, lidé začínají odpočítávat a pak.. pak to všechno začne.. Vybíhám skoro úplně zezadu, jak jinak, že:).. a postupně (a opatrně) v Ordinu předbíhám další závodníky. Ještě na asfaltce v kopci doháním Sama a těsně při odbočce na blátivou pěšinu Martinu. Vím, že oba chtějí mít pomalejší a konzistentní začátek, a tak se neznepokojuji, že bych běžel příliš rychle...


---- Tady malá odbočka ----
Minulé jsem si napsal, jak jsem si vyrobil skvělou sadu taháku i s kontrolními mezičasy.. v několika kopiích. Ty jsem ovšem v rozrušení:) z toho, jak jsem vše skvěle v pátek stihl nedal ani do báglu na stanice, natož do běžeckého batůžku. Zase -- jak mi kamarádi říkali.. profesor a bude používat tahák?:) . Zkoušky by se měly skládat bez taháku!:)
---- konec odbočky ----

Mapky s profilem, videa, stanice, jsem měl celkem dobře naučené, dílčí mezičasy by mě asi mohly jen znervózňovat. Pamatuji si, že na první stanici (Sorteny) jsem v optimistické variantě měl být za cca 4hodiny, v konzistentně pesimistické za 5h... a byl jsem tam ve 3:50.. A tak nic neřeším. Běží se krásně, nádherná trať, v úzkém místě se zdravím s ředitelem závodu... dokonce mi přijde, že řada technických úseků je dobře běhatelná:)... i když mám před sebou spoustu tisíc metrů vystoupat a sestoupat, tak se nebojím to z kopce i trochu pustit...Jsem na legendárním běhu, tak se trochu odvážu, ne?:)... "Valar morgulis"! ["Všichni muži musí zemřít!]... A taky jo:), je horko, dost lidí kolem s tím má problémy a najednou cítím náznak křeči při seběhu, až mě zkroutí. Sakra, nějak brzo:)... Beru solnou tabletu, zpomalím a přes bolest nohy protahuji, ale nijak se to nezlepšuje.. Tak se vracím ke své mantře -- pomalý běh léčí všechno:) -- a postupně rozběhám, bolest ustupuje, ale vím, že si musím dávat pozor na horko, pití a jídlo.. Tohle není slabost nohou, proto se snažím víc poslouchat svoje tělo, a případně zpomalit nebo zrychlovat z kopečku pomalu a rozvážně:).

Hlavně se z toho.. nepotento, aneb bez "nevěsty" ani ránu:)
Na startu jsem si dělal legraci, že hlásí velmi teplé počasí na celý závod a slovy básníků se nám "pěkně prohřejí hlavové kosti":).. V dětství a v mladí mě lékaři upozorňovali na možnou "alergií" na slunce a teplo. V loni na WS mě teplo a moje hloupost stálo úspěšné dokončení závodu, proto jsem se letos i v "přípravě" [pokud se to tak dá říci] soustředil na nácvik krizových situací.. Běhání na hlad, běhání bez vody:).. [dcera, když se mnou běhala v horku, tak byla ráda, že nesu vodu i jídlo, ale všechno je jen pro ni :)], každý pobyt ve fitku končím delší saunou. Vím, že na teplo budu asi vždy citlivější, ale skoro všechno se dá alespoň do jisté míry ovlivnit a upravit.. Navíc mám na hlavě "nevěstu" (jak moje dcera nazývá můj bílý Sahara kit, který si pravidelně máčím ve vodě, případně dávám pod něj hrst sněhu). Pokud voda není stojatá, v klidu z ní piji a doplňuji zásoby.
Díky tomu přibíhám na Arcalís v dobré náladě, možné krize pod kontrolou.. vidím Aničku S., která mi nabízí pomoc, včetně jediné tablety magnézia. Úplně mě to dojalo, s díky odmítám a říkám, ať ji raději nechá pro Sama.. Cítím se silný, šťastný.. a postupně se raduji z neskutečně, ale z mého pohledu neskutečně technicky náročných a nekonečných výstupů kamenitými svahy, talusovými poli... kochám se, a v tom zakopávám, tak tak, že se nepodívám po zadku o pár set metrů níž:)... Pěkně mě to vyškolilo, platím drobný "poplatek" ve formě urvaného držáku na telefon - tedy bude v báglu a až do konce neudělám žádnou fotku - a následně vlny křečí z prudce natažené nohy při pádu.. Ale vlastně se nic neděje.. Naštěstí jsem neuvolnil žádné kameny ve srázu, okolní souputníci se v mnoha jazycích sounáležitě ptají, jestli jsem OK... Samozřejmě, že jsem, tady žádné slečinky nejsou:). A znova pomalým výstupem a pomalým během úplně zažehnávám svalové problémy..

---- Opět malá odbočka ----
Od dětství jsem trpěl poruchou rovnováhy. Metr dva nad zemí jsem prožíval závrať asi rovnocennou přechodu zábradlí mrakodrapu. Pavel VS si před lety ze mě dělal legraci, že se posunuji dál a dál, i mě vzali do Jizerek běhat po skalách.. Loňské UT4M, Magredi i letošní TGC potvrdily, že i já se mohu se svojí závrati velmi dobře vyrovnat a fungovat, a to i tam, kde běhá  "normální" skyrunner:)
---- konec odbočky ----

A tak si opravdu užívám nádherný výstup na Comapedrosu, doslova po hřebenu hory, který je v nejužším místě široký sotva pár metrů. Něco pro mě v minulých letech absolutně nemyslitelného.. Stejně tak v noci společně s Pavlem sestupujeme myslím technicky nejhorším (prudkým) úsekem klesání s řetězy do Marginedy. Kdo mě zná, tak ví, že opravdu vidím špatně, v noci obzvlášť.. nicméně.. Věřím, že i s tím se dá nějak poprat:). Úspěšně jsem vyzkoušel dvě čelovky. Jedna kolem pasu, druhá na hlavě. Prostorové vidění (aspoň u mě) se zlepšilo o 100 procent, různé úhly osvitu dodají chybějící prostorový vjem a dá se běžet o dost rychleji.

Slibem nezarmoutíš, aneb na nic se neptej:)
Myslím, že ve Španělsku i v Andoře je skrytě cítit historický vliv obsazení Araby. Ani Reconquista to neodstranila .. Prostě slibem nezarmoutíš:).. Ptáš se, jak je to daleko? Určitě kousek:).. vždyť je to téměř vidět.. 3 km z kopce, rozumný terén.. Po skoro hodině slušně rychlého cupitání narazíte na kontrolu a ta vám řekne.. no za chvíli jste na stanici! Když přidáte, tak asi 20-30 minut (ze kterých je i po přidání 40)..:)
Pochopitelně i když byly chvíle, kdy podobné informace narušily optimální pohodu, brali jsme to s humorem. Jo, když vám někdo poprvé řekne, že za 2km dole je stanice, vy dopijete zbytek vody, abyste potom zjistili, že to nebyly kilometry jen dva, ale ještě další extra hodina k tomu:).. Tak potom zase, když vidíte, že máte jít hodně přes 10km v plném slunci, tak šetříte vodou. Někdo vám říká, že za 5km by měla být "provizorní" stanice, ale na předchozí stanici ji nemají zakreslenou a tváří se všelijak:).. Tak holt nejdříve sušíme "hubu" a pak si zase hrajeme na velbloudy:).
Ovšem nejvíc mě rozrušilo, když mi na 100km pořadatel ukázal mapku, která mi říkala, že jsem na km 90 a ještě mě lámanou angličtinou upozornil, že trasa k dalšímu "cut-off" je těžká, ať se moc nezdržuji... Navzdory technickému terénu jsem doslova vyrazil z kopce.. Dobíhám dolů na stanici, abych prožil velkou radost.. Co plaším? Vždyť já jsem na 105km!:)

Druhá noc v horách... poznávání nepoznaného

Původně jsme se domlouvali s Pavlem a a Josefem, že se asi srazíme na druhé life base, na 30 minut pospíme, abychom zahnali halucinace... Ale dorazil jsem tam výrazně dřív a zkusil jsem si lehnout na chvíli na žíněnku. Už to neudělám, pokud nebude jiný důvod.:). Jen se ozvaly bolestivě nohy a v hlavě mi začalo blikat -- spát, spát, spát.. Bojím se, že mě za pár minut nevzbudí ani výstřel z děla, natož nastavený budík. Přes tři čtvrtě hodiny mi trvá, než se z 5 minutového "odpočinku" vzpamatuji natolik, abych mohl jít dál:), kluci ale ještě nedorazili a já prošustroval skoro hodinu. Pro příště nespat a ani to nepokoušet.. Neumím to!!

Proč já si vlastně zase měnil boty a ponožky? Trasa vede bažinatým svahem, drobnými potůčky a díky nevyspání asi nedávám tolik pozor, takže většinu kaluží, potoků a vody vymetu úplně zbytečně. Prostě po tolika hodinách beze spánku se nejen hůř soustředí, ale začínám mít i velmi solidní halucinace. Copak, že se klacíky na zemi mění v hady, fáborky v oběšence (to už znám!), ale já najednou vidím všude značky, (oči krav svítí úplně stejně jako odrazky na tyčkách), navíc "toužebně očekávaná" stanice se líhne z každého kusu skal.. i když to nemám plně vyzkoušené, nakonec beru trochu kofeinu v tekuté formě. A zázrak:). Zase funguju skoro normálně a vím, že tohle budu napříště používat:). V tom začíná svítat.. temné siluety skal jsou podsvícené oranžovým vycházejícím sluncem. Ano, vypadá to tak jako na propagačních záložkách z Rondy!! Tak hezký, že je to na hranici kýčovitých pohlednic..

Nakonec Japonec!
Zbytek dne je ve znamení rozumu.. Jdu konzistentně se snahou se nezranit, popoběhnu, když to jde, ale i rychlá chůze se počítá.. už vím, že jen tři, dva, nakonec jeden a poslední těžký výstup a pak už jen budeme klesat z kopce. Na Sorteny mě zdraví jeden pořadatel a říká, že je tu dost lidí z Čech a že prý jsem třetí? Není možná! A tak i přes šílený horko, doplním vodu, se všemi kolem si plácnu, protože všichni si už nějak v duchu nebo i nahlas říkáme, že těch zbývajících 12-14km dáme i po zadku.. a vyrazím.
Vím, že přede mnou je skoro o půl hodiny dvojice Japonců, kteří měli skvěle promyšlenou přípravu a pomoc na trati... Říkám si.. Hergot!! Valar morgulis! Jdu do "boje".. Běžím dolů v horku, je určitě přes 30C ve stínu, na slunci se dělají díry do hlavy a udivuji místní, že ještě po tolika hodinách (a v podstatě za půlkou startovního pole) mám "chuť" běžet a "závodit":). Vysvětluji, že já běhám rád, navíc, jsem se šetřil většinu času.. Teď kdybych doběhl odpočinutý do cíle, tak by mě známí z Čech "pomluvili":)... Japonce nakonec úspěšně sbíhám, v cíli na něj mám skoro 6 minut... Ale poslední část už nijak nervu.. Voda došla, v civilizaci se mi nechce pít z řeky, ale hlavně... Tu poslední část má cenu si užít.. "sprintem" možná získáte pár minut, ale ztratíte tu atmosféru, závodem totiž žije celé městečko, projíždějící auta troubí, všichni lidé vás zdraví, poplácávají.. Je to přesně, jak říká itinerář trasy: "Dobíháte do Ordina a víte, že jste mistři světa, jste králové". Tenhle moment má cenu si pořádně vychutnat. Tu chvíli, která vám vypálí do duše silnou značku., stejně jako rozžhavené značkovací železo.. Přibíháte k rotundě a slyšíte výkřiky.. "Finisher, finisfer".. Skoro všichni, co jsou nablízku přibíhají do prostoru cíle a oslavují s vámi ... Oslavují tu sílu a vůli, kterou musíte mít, abyste to krásné knížectví v limitu oběhli a obešli..
V tu chvíli běžím po koberci a pocity se nedají popsat.. Plácám si se spoustou lidí, zatínám vítězně pěstí.. Rondo, už jsi moje!!
U prostoru cíle je kamera. Jistě není náhodou, že zrovna, když jsem dobíhal já, tak na půl minuty vypadl signál:). Nikdo doma neviděl můj doběh.. moje vítáni i loučení s "milenkou". Radost až na kost -- tak jsem tu ultra zkoušku úspěšně složil i bez taháku:). Samozřejmě, čas 57:29:29, mi říká.. mohl jsi být o tu půl hodinu rychlejší.. Jak hezky by to znělo.. 12 HonzaDe, 34 Honza běží, 56 .. dává Rondu! :). Tak jako tak ještě není všem dnům konec!

Rondo.. jsi moje!!

Všemu zdar! Ultra a naším snům.. zvlášť! 12:)

PS. Fotky i video doplním později, možná i gramatické chyby opravím..[Video a par fotek jsou moje, jinak jsem je s dovolením vypůjčil z webu a FB Rondy]
Skvele fotky Svati a Pepy (Mitic)

PPS. během závodu jsem uvažoval o tom, že bych měl složit "zkoušku" hned na poprvé, kdoví, jestli pro náročnost trati se mi bude chtít se sem vracet. Podobně jako u Zane Grey řada lidí říká, že na útrapy je třeba zapomenout, než se postaví na start znova.. Jak jsem dosedl v cíli a pil pivo, tak mi bylo jasné ...chci se sem zase vrátit!! I když vím, že v mém věku a bez sportovní minulosti to bude zase vyžadovat pečlivou přípravu, odhodlání i kus štěstí, aby člověk mohl slyšet bubny a volání "Finisher, finisher!!!". [Valar dohearis! Je moje odpověď... pro neznalce Game of Thrones.. "Všichni muži musí sloužit":)]

PPPS. Leona mi psala, ať popisu pořádně to "utrpení" a "bolest"... Dopsal jsem střípky mých pocitů a usilovně přemýšlím a vzpomínám... Nebyla žádná krize v pravém slova smyslu, Žádné utrpení.. bolest z tradičních (ale lépe zvládnutých) puchýřů? V mém případě už mi to přijde jako jistý kolorit, strávit nějaký čas výměnou ponožek, mazáním nohou.. aby člověk ve finále řekl, že už ty boty sundá až v cíli, protože 1) by se mi nepodařilo je nandat zpátky na nohy a za 2) bych nemusel při tom udržet ani důstojnost ani moč:)..
I když to bude znít hloupě, tak přiznám, že jsem měl velkou radost a cítil jsem neskutečnou sílu..:)

PPPPS. Abych nezapomněl, moc děkuji za spoustu krásných a povzbuzujících vzkazů -- byly všude.. -- V mailech, sms, vox, whatsup.. prostě všude:). Všem vám moc děkuji, opravdu bylo na hranici dovoleného dopingu. :)

Ronda -- final countdown, aneb za hranice všedních dnů a (mých) možnosti...

Svatojánská noc přede mnou. Nemusím ani hledat zlaté kapradí... Přesto ani nedokážu říci, jak moc jsem rozechvělý.. jak moc jsem natěšený.. a jak.. Ale dost. Ronda je jasný vrchol mého (nejen) letošního úsilí a snažení. Sen o kterém jsem se dlouho bál mluvit.. Další z běhů, majících statut "legendární".. Navíc jsem k němu pravidelně běhal, i posiloval.. prostě slovy neznalých neběžců šíleně "blbnul":).

A teď je to tady!

Z hlediska mé profese je patrně nepochopitelné, že nejedu na prestižní Světový kongres v Římě, kde mám přijaté dva články a místo toho se cpu do Andorry se snahou ji do 62 hodin celou oběhnout/obejít:). Věřím, že běžečtí bohové si toho nějak všimnou a budou mi nakloněni, pro jistotu jim to na sebe prásknu včas:)..

Samozřejmě, optimální by bylo se vypravit do Andorry den dva dopředu autem, aklimatizovat se, porozhlédnout a připravit se na místě podle okolností... Ale asi bych to nebyl já:)...už od jara mi bylo jasné, že budu bojovat o každou hodinu:) a tak se na cestu vydávám na poslední chvíli, ve čtvrtek kolem poledne letím letadlem do Madridu, následně najímám auto a cca za 3 hodiny bych se měl dostat do Ordina. Mám tam určitě časové rezervy, pochopitelně nedosahuji parametrů velkého Honzy Bartase (viz např. jeho Travesera), ale známí mě podezřívají, že se po něm vyloženě opičím..:).. Kdepak! Tyhle šílené nestíhačky mi (asi stejně jako HB) naplánoval sám život. Ovšem je hezké být alespoň na chvíli a přeneseně považován za odvážlivce, kdo má tu drzost dělat stejně brikule, jako The Chosen One:)...

Takže, abych to zkrátil -- pro klid v duši je potřeba všechno potřebné, náhradní boty, oblečení, povinnou výbavu. jídlo, čelovky, baterky... dostat do prostoru malého palubního příručního zavazadla a nějak přepravit i hůlky:). Nemůžu si dovolit riskovat, že by se mi po cestě někde zatoulal "větší" kufr. Každá minuta bude znát. I auto je zajištěné dopředu... Proto jsem v minulých dnech strávil čas nejen sepisováním a dolaďováním tradičního seznamu, co na kterou "life base" (kromě bot jsou obě úplně identické), ale hlavně - jak to přehledně složit/narvat do příručního zavazadla... Takže například v lahvích na vodu jsou náhradní ponožky, v botách je naskládané různé "jídlo", atd., ale všechno tam je!! :) Beru si s sebou jídla určitě výrazně víc, než budu potřebovat, ale vyzkoušel jsem si, že na klíčových stanicích je dobré mít dostatečný výběr... "Oko napoví":).. po čem se mi ještě nebude zvedat žaludek:)...A mám i nacvičený postup, jak to rychle z kufru vyndat a rozhodit do tašek, které přijdou na stanice. Lama se těžce snaží minimalizovat chyby a postupovat co nejlépe a nejúčelněji..Téměř jako profík:).

Obecně trochu problém je dostat hůlky do letadla. Ze zkušenosti ale vím, že nejtěžší je projít první kontrolou:), proto je potřeba, aby ostré hroty přímo nekoukaly ven, nasazuji tedy "koncovky" a sehnal jsem si pro jistotu a pohodlí i pouzdro na hůlky. No pouzdro... :) Klasické pouzdro je k dostání jen na internetu, ale věřte dodacím lhůtám, že? A tak jsem si koupil něco "daleko lepšího":) se stejnou funkcí v Intersportu. Tam totiž nabízejí ve výprodeji (za 190)  "pouzdro na pivní plechovky" pro skejťáky a snowboardisty... Je to určitě dobré znamení a je jedině správné, když člen týmu iThinkBeer převáží svoje hůlky ve víceúčelovém futrálu na pivo!:)

Mezi námi, i když se snažím si trasu všemožně zapamatovat, prošel jsem několikrát itinerář trasy (velmi krásné a vtipně popsané zde).. přeci jen, zvykl jsem si v poslední době si dělat běžecké "taháky".. Profil trasy s co nejvíce informacemi, co mě čeká... Když je to možné, dávám si i průměrné mezičasy lidí, kteří doběhli v určitém časovém limitu. Ne, že bych se hnal primárně za nějakým časem, ale dává mi to relativně dobrou informaci, jak si stojím a jestli to třeba neženu dopředu příliš, nebo něco jiného...

V tomhle směru se objevuje menší zádrhel:) -- U Rondy jsem žádné mezičasy nenašel a jediné existující konzistentní mezičasy jsem našel pouze u rychlíků HB a PP, kteří loni doběhli nastejno. Tak jsem si je poznamenal. Z mých kamarádů a známých to asi nejlépe komentoval Sam S., který řekl, že bez ohledu na to, kolik jsem naběhal, jsou mi mezičasy naší špičky úplně na nic:). I když mám Sama rád a vážím si jeho zkušenosí, přeci jen si dovolím drobně nesouhlasit. Zásady moji alma mater "libovolně, ale pevně"...a... "pracovat dobře s chybami měření, je základ"... byly mými věrnými průvodci:). Prostě jsem ty jejich mezičasy -- jako statistik -- nějak tvořivě:) uchopil a pomocí můstků, trojčlenky a jiných úvah použil k vytvoření "svých kontrolních mezičasů" na 52, 56 a 62 hodin, které jsou na druhé straně onoho taháku. [Podle rad svoji nejmilejší je vyroben v cca 4 exemplářích, dva mám u sebe a dva jsou na stanicích, abych měl jistotu, že je neztratím:)].

Díky téhle tabulce budu mít mezi stanicemi i náročnější intelektuální zaměstnání -- přepočítávat si očekávané časy na další stanici a pod. Protože mi s rostoucí vzdáleností při běhu silně klesá IQ, je možné, že než tu úlohu vyřeším, jak na té další občerstvovačce už budu!:)

Ve čtvrtek mi píše Sam, že ví, že nepoužívám FB a že organizátoři dali k dispozici video-průvodce trasou Rondy. Naprosto luxusní videa, vřele doporučuji (první díl, viz zde). Vzápětí mi stejnou informací píše i mapo! To fakt potěší.. DÍKY!



Věřím, že jsem připraven, líp už to nešlo, dal jsem tomu opravdu hodně... Nemůžu se na nic a na nikoho vymlouvat a to je moc dobře. Navíc díky časovému (a pracovnímu) stresu se na začátku budu muset plně soustředit, abych se do Andorry vůbec dostal a stihl se zaregistrovat, takže na nějakou předzávodní nervozitu nebude vůbec čas..:). [Pro časové labužníky... Do Barcelony se dostávám kolem 2h odpoledne, do Ordina je to víc jak 3 hodiny autem, tak s maličkou rezervou na registraci a na vyslechnutí briefingu:), rychlé pivo, na hotel, pivo a spát:)]

Příjde mi, že se v práci a kolem všichni (tradičně) úplně zbláznili... Čekají nemožné na počkání, zázraky do tří dnů:)... A tak na přibývající úkoly, šílené zmatky a dotazy, jestli to stihnu před odletem, odpovídám provokativně podle Švejka -- "Vždy povinnosti věrné spěch, byť vůkol vanul smrti dech" :)... Držte mi palce!

Všemu zdar! Ultra, kamarádům a Rondě -- zvlášť!

12:)

Moje běhání je jako cringe comedy, aneb trapasy ala hollywood..

Jak zase začínáme trochu víc pobíhat se synem, tak se dozvídám spoustu novinek ze světa scifi a fantasy, od Star Wars až po Game of Thrones... A taky se díky tomu naučím spoustu užitečných slovíček:). Například bylo mi vysvětleno, že v Americe bych jistě vydělával nemalé peníze v různých "cringe commedies", jejichž hlavním rysem je, že se všichni cítí trapně, kromě hlavního hrdiny, který se děsně baví..(Přesná definice zde). Syn přesvědčoval, že jsem nechtěný král trapných scén a nemožných zážitků.. Chvíli jsem s ním polemizoval, ale přitom mi naskočila neskutečná hitparáda trapasů, které jsou ještě čerstvé..:)

Běžecký asi těžko překonám scénku z loňského června, kdy jsem na WS 100M na neustálé pošťuchování o tom jak jedině UTMB... všichni evropský ultras a hobíci by ho chtěli běžet, a ti co nemůžou o tom jenom sní.. Tak jsem té "paní", co to furt tak vykřikovala řekl, že nechápu, proč jsou všichni tak po*raní.. že podle počtu běžců na trati ve všech variantách je to děsná komerce ... A že já rozhodně z toho tak udělanej nejsem:).. Aby se pak z ní vyklubala ředitelka závodu, která se pozorně dívala na moje startovní číslo a jak se píše moje jméno... No nic..:).

Ovšem musel jsem dát synovi za pravdu. Jen během posledního 1.5 měsíce jsem získal hromadu zážitků, které se mezi trapasy velmi dobře kvalifikují, co víc, i přes jejich trapnější rozměr, jsem se neskutečně bavil. Zde jsou ve stručně formě..

Seznamovací:
1) Při probíhání neznámým terénem, sedím na bobku v "divočině", která (jak jsem později zjistil) navazovala na zadní část (neudržované) zahrady.. při opakovaném svištivém a podezřelém zvuku se otáčím a ... jedna paní zrovna seká srpem tam, kde je orientované moje odhalené pozadí:)..

Komunikační:
2) Hovořím s člověkem, který běží se skupinou děvčat.. dělám rádoby vtipné  poznámky.. a pak zjišťuji, že je to cizinec a že vůbec nemluví a nerozumí česky:)

3) Doběhnu člověka a začnu se s ním bavit.. ale až po chvíli zjistím, že se nebaví se mnou, ale že telefonuje přes bluetooth sluchátko:). Neskutečný:)... Připadám si přesně jak Halina Pawlovská, která v počínající éře mobilních telefonu na záchodku "mluvila" s telefonující sousedkou..

4) Nechtěně se objímám s proti mě jdoucím neznámým(!) pejskařem.. Jak za starých času, Brežněv hadr. Naštěstí jsme se nelíbali:).. oba krátké vousy, to by bylo jak suchý zip:). Já uhýbal nalevo, on nalevo, já napravo on napravo.. do toho ještě pes.. vzápětí jsme v "sobě".. Já ho chytám do náruče, abych ho neporazil..

Opakovaná je moje oblíbená:
5) Asi před měsícem jeden den ráno nechtěně narazím v Myslíkově do jednoho domorodce, který z ničeho nic vyrazil z krámu, omluvím se.. Po cestě zpátky z práce ještě tentýž den ho pro změnu "sejmu" v Lazarský u bufetu... Po pár dnech -- na poslední chvíli -- zabraňuji další kolizi s ním -- tentokráte pod Vyšehradem (když jsem si při běhu do práce vyzvedával nový řidičák). Chlápek děs v očích -- "To jste zase vy? Chlape, vy jste jak zbloudilá střela" :) !!!! Už jsem ho asi tři týdny neviděl, od té doby patrně zůstává v bezpečí domova..:)

A co vy, jaká je vaše "hitparáda".. doufám, že v tom nejsem sám..:)..

Všemu zdar! 12:)
PS. Dva týdny do Rondy, začínám cvičně balit!

Chvála průměru, aneb míň jak "voko" do Rondy..:)

Uvědomili jste si, jak často se všichni (včetně mě) zaklínáme slovem průměr, podprůměrný, nadprůměrný? Podle posledních průzkumu, průměrní Češi tři hodiny denně sledují televizi, nejvíc se koukají na Televizní noviny na Nově, bydlí v bytě s ústředním topením, chovají domácí zvíře, nejčastěji kočky.... Já tyhle údaje jako statistik naprosto miluju... Protože neříkají většinou vůbec nic, jak víme, ... průměrný člověk totiž neexistuje:)

Ale vždycky si vzpomenu na svého kamaráda Radka, který při čtení (zkreslených) sexuálních statistik vždycky vyskakoval a vykřikoval.. "Tady píšou, že průměrný Čech v mém věku souloží 7-8x měsíčně. Hergot, to by mě zajímalo, kdo to dělá na můj účet!!".. :)

U průměru ale vždy záleží na tom, jak si definujeme náš "soubor" a metodiku výpočtu. Například já slýchám často, že to s během přeháním, že je to spousta hodin [a co to bude mít za šílené následky].. Už jsem slyšel od hodně lidí, že je to moc běhat 16+h týdne (běhám pomalu.. a upřímně, někdy na trati jsem i výrazně déle). Přesto si dovolím prohlásit, že věnuji běhu naprosto průměrně času... Chcete důkaz?

Do práce musím stejně, že? Vzhledem k mé rychlosti se čas věnovaný přemístění do práce může počítat jako "čistý" běh jen v polovině času... Psa musím venčit stejně, takže pobíhání s Deri je vedeno v kategorii venčení psa, a je tedy z hlediska "běhu" 100% zadarmo a nemá (a nemůže) se jako běh počítat:)... Večerní běhy s kamarády jsou u mě zase v kategorii společenské setkání a restaurace:), takže suma sumárum jsem přesně na běžeckém/sportovním průměru spočítaném v poslední době firmou Rajec:)..

Když jsme u té statistky.. nedávno jsem při ukázce "vychýleného" pohledu studentům dával jednu zajímavou statistiku. Při zjišťování Američané hodnotili průměrnou velikost svého mužství na téměř 10 palců (cca 25cm), zatímco ženy na stejnou otázku uváděly, že to jsou asi 4 palce (10cm)..:)..[Z toho pohledu je iPhone 6+ jasný mužský vynález, neboť obrazovka měří 5.5 palce!:)]

Průměr jistým způsobem přináší hezký pohled na život, snažím se o to nejdůležitější -- držet balanc a rovnováhu,, To jsem si vždycky přál a budu se snažit držet.. nebejt pos*anej dopředu a zase se zbytečně nevytahovat,, najít rovnováhu mezi odvahou, sebeúctou a pokorou..

Přípravu beru velmi odpovědně, postupně a konzistentně:)... V tomto měsíci jsem poprvé regulárně překonal hranici 170 km (délka Rondy) v týdenních (pohodově naběhaných) km. Na netu jsem se dozvěděl, že průměrný ultra běžec, připravující se na 100mil údajně alespoň jednou ve své přípravě překoná tuto hranici v týdenním objemu a optimálně je v tréninku někde na horní hranici 120-140km. Tak jsem v klidu.. Jsem zase krásný "průměr":)...

Suma sumárum -- do Rondy zbývá méně než 21 dní, začínám už plánovat věci do báglu... Znova čtu zápisky Honzy Bartase, v pondělí se ještě chystám vyzpovídat Sama Straku..:)... Před sebou mám svoji oblíbenou "quote", která přesně vyjadřuje jak stav mě mysli, tak i mé postoje k budoucnosti..

But it's also true that the person who risks nothing, does nothing; has nothing. All we know about the future is that it will be different. But, perhaps what we fear is that it will be the same. So, we must celebrate the changes. Because, as someone once said "Everything will be all right in the end. And if it's not all right, then trust me, it's not yet the end."

Končím se statistickým přáním.. Ať jsou budoucí měsíce pro nás průměrné... Lepší než ty minulé a horší než ty budoucí!:)
Všemu zdar! Ultra zvlášť!

12:)

PS. U Jitky proběhla skvělá diskuse o "běhání pro radost"..:).. Tak jsem nechtěně udělal jeden experiment. [Pro vysvětlení..Ať lidí zdraví nebo ne, v 99% zdravím já první (pokud si všimnu)]. Občas běhám v tričku co jsem dostal k 50 s nápisem "Run for fun", jinak většinou ve vyfasovaných tričkách z různých závodů jako Leadville, Zane Grey, Trans Grand Canaria, atd.. Zajímavý je, že když mám na sobě "trophy" tričko, naprostá většina lidí odpoví na pozdrav.. Ale když běžím pro "legraci" a potažmo pro radost, tak mi na pozdrav neodpoví skoro nikdo..:).. Je to určitě tím, že se bojí, že jim tu radost beru..:)

Úspěšná kvadratura kruhu -- aneb strategické plánování a běh na ostrově Hvar

Mezi svými známými a kamarády mám (věřím že po právu) často titul strategický plánovač - zrovna dneska LL prohlásil, že by stratégové z NATO mohli závidět.:)...
Samozřejmě, řada úkolů -- odjet na konferenci, dodělávat resty, mít dovolenou, učinit manželku šťastnou, přitom si zaběhat hezky v neznámých terénech -- zní tak trochu jako kvadratura kruhu (pro ne-matematiky zde). Ovšem my zkušenější víme, že se neexistencí optimálního řešení nemá cenu trápit, když víme, že se při dostatečném úsilí můžeme k ideálu velmi dobře přiblížit:)..

A tak jsem ke konci minulého týdne naplánoval svoji účast na známé ekonomické konferenci na Hvaru... Když byl z jejich strany zájem a peníze na cestu, tak jsem přesvědčil svoji nejmilejší manželku, jasné slunéčko.. a vyrazili jsme. Ona je sice zvyklá se mnou na ledasco, ale to, co nastalo při našem příletu bylo doslova vystřižené z filmu (taxi taxi). Naše letadlo má zpoždění, přilétáme do Splitu po 4h místního času, přímo doprostřed dopravní špičky, silnice z letiště se upravuje a díky začátku sezóny nám katamarán na Hvar odjíždí za necelých 30 minut. I v normálních podmínkách ... slovy Američanů "výzva". Nacházím sympatického taxikáře, mluvícího anglicky a vysvětluji mu problém. Pro jistotu si hned beru bezpečnostní pás:). Potvrzuje se, že 16:30 je poslední šance chytit nějakou "rozumnou" loď na Hvar.

Chlápek bravurně kličkuje mezi auty, v některých úsecích auto šíleně kvílí, jedeme místy 160km/h po městě, pak prudké kličky.. v 16:27 jsme asi 1 km od přístavu.. slovy taxikáře to není problém, problém jsou troje světla před námi!:).. v 16:30 prudce vjíždíme do přístavu a smykem na přístavní molo.. Loď je sice ještě u břehu, ale už zvedá můstek. Taxi troubí a po prudkém zrychlení neméně prudce brzdí a smykem zastavuje u (znovu spuštěného) můstku. Mohu si říci.. byl jsem "ve filmu" :).. lidé koukají, jakoby by přijel James Bond, nebo alespoň Bred Pitt, ale na loď křepce vystupuje naše "dvojka"... nemám lístek a tak "přímo" platím šťastným lodníkům a zdravím pasažéry na lodi, kteří se dívají, kdo to tak triumfálně přijel.:)... Loď odráží od břehu a teď už by to jen chtělo policejní maják a dojem by byl naprosto dokonalý:)...


Druhý den jsem šťastně absolvoval veškeré konferenční povinnosti, v mezičase moje nejmilejší objevila asi 2km vzdálenou, nádhernou (soukromou) pláž s restauraci.. takže bylo rozhodnuto. Po ranním společném proběhnutí a snídani se přesuneme na tuto pláž, kde moje Penelopa bude trpět a trpělivě čekat:).. Já se zatím půjdu maličko na 2-3h vyběhat:), abych se na pozdější oběd mohl vrátit, a i se též oddat společně dovolené na pláži, případně navečer se jít před večeři projít/proběhnout zase jiným směrem.. :)

Odběhl jsem tedy vstříc nádherným kozím stezkám podél moře, spojující další dvě vesničky, užíval si neskutečně krásného trailu, samoty občas přerušené jen nečekaným setkáním s (polo)nahou dvojicí-trojicí, která si též užívala "samoty" v nějaké opuštěné zátoce, kam si dojela motorovým člunem..:).. K mé cti budiž přičteno, že jsem většinou obíhal takovou zátoku obloukem...

Bylo neskutečný.. fakt čistá nádhera. V té chvíli jsem musel myslet na svoji nejmilejší manželku, jak tak v zátoce "Pokonji Dol" trpí.. tak, jak jen dokáže trpět oddaná manželka na lehátku (pod slunečníkem) na poloprázdné pláži s plnou peněženkou, drinkem, platebními kartami a skvělou restauraci na dosah..:)...

Moc mě proto potěšilo, když následující den se aranžmá opakovalo, což svědčí o velké obětavosti moji nejmilejší i o mém skvělém strategickém plánování..:). Navečer jsem si na obloze mohl úspěšně odškrtnout svoje pracovní povinnosti, dovolenou i tu "trochu" trailoveho pobíhání..
Co víc si přát?

Všemu zdar! Ultra a naším (trpícím) Penelopám.. zvlášť:)
12:)

PS. Moc hezký moment nastal, když jsem při hledání cest seběhl do jedné zátoky (skvělá slepá ulička) a při hledání cesty mi "místní" řekl, že sem zabloudí jen Češi nebo Švédi... pro ostatní je to moc daleko..:)
PPS. Druhý den, když jsem se dostal až na "konec" kozích stezek ve vesnici (a bývalé "komuně") Zarače, tak mě místní informovali, že všude kolem je "pusto"..:)... nechtělo se mi pokračovat po silnici a tak jsem se tedy vrátil ke své trpělivě čekající Penelopě.. beztak už jsem neměl žádnou vodu:)..

 

Kierat 2015 - szukam kontroly aneb kino noczne (po 28 letech)

Je pátek 4 h ráno a já vstávám.. přede mnou cesta na Kierat, s cílem zbavit se šíleného strachu z orientačního ultra a hlavně splnit si kvalifikační limit na WS a tím pádem se udržet v loterii... Rezignovaně říkám sám sobě.. Rozum jsi do padesátky nedostal, teď to bude jen horší:)..

Věci na cestu vybírám tak trochu v tranzu:), pohled na předpověď počasí říká, že má být v noci chladněji a poprchávat.. proto beru elasťáky ke kolenům a jen velmi lehkou bundu a tenké tričko. Vím, že když mi je chladněji, tak se aspoň nebudu nikde zbytečně loudat a "kochat"...

K tomu "kochani":), čím blíž k hranicím, tím víc polských slovíček a obratu mi naskakuje, sice je to víc jak 1/4 století, co jsem tři měsíce pobýval v Banachově centru ve Waršavě.. ale je jasné, že řada věci se prostě nedá z paměti vymazat.. Hlavně pozor na podobnost polských a českých slovíček, které mají úplně jiný význam, že?:).. Na to doplatil jeden můj spolužák, když se ho hezká polka na férovku zeptala "podobám ci sie?" tak ji odpovědel, co blbneš, vůbec se mi nepodobáš, vždyť já mám tmavý vlasy a ty jsi blondýna:).. Aniž by chlapec tušil, že se ptala na zásadní otázku, jestli se mu líbí:).. Vůbec nejhezčí na polštině a češtině je jejich symetrie. Zatímco nám obecně připadá polština legrační a směšná (vzpomeňte na dětské vtipy, jak se co řekne polsky), tak u poláků je to naprosto stejně.. čeština je pro ně velmi legrační jazyk..

A tak ještě v Čechách ladím "radiozet" a hned se mi vrátily vzpomínky na Havlovy hry, které jsem viděl v polštině, Hrabalova knížka "Obsługiwałem angielskiego króla":) byla moji oblíbenou... nicméně nic nepobije moje vzpomínky na kino noczne. V některých zemích se zahraniční filmy opatřují dabingem, jinde titulky. V Polsku dialogy četl monotónní hlas. Ještě teď se směju jak debil, při vzpomínce na vášnivé, zuřivé či bojové scény.. kdy si herci v delším monologu vyznávali lásku či chystali se k boji .. a překladatel lakonickou zkratkou stejným hlasem řekl buď miluju tě nebo zabiju tě!:).


Navzdory různým uzavírkám se nakonec dostávám do městečka Limanowa. Po menším bloudění (objížďky a fronty způsobené silničními pracemi a pokládkou chodníku), nakonec dorazím do hotelu, který mě znova posune těch 28 let zpátky, naprostá nádhera, tady se zastavil čas:). Dostávám klíč od pokoje 28, říkám si, symbolika neskutečná.. to je znamení... Odemykám a tři ze čtyřek lůžek už jsou obsažené, tak si házím bágl na zbývající slamník, v tom přicházejí první spolubydlící a já mám možnost si trochu osvěžit slovíčka..:). Jdu na registraci, získávám mapu a hned se hrnu na jídlo a na pivo, dávám vše při jistotu dvakrát, abych podle alkoholiků nepřepadával na jednu stranu:).. Znova a znova studuji mapu, připravuji bágl, jídlo.. ještě mi zbývá asi hodina, abych se povaloval na posteli a občas nakoukl do mapy..Pak už se oblíknu a jdu na start si poslechnout "briefing".

Start mezinárodního závod, 12. ročník (je to všechno jenom náhoda? -- NENÍ) se odehrává v parku, na pódiu mluví ředitel závodu a já díky osvěžené polštině chytám detailní rady typu, že nechávat si vozit věci na převlečení na trať a mít plně zázemí není tak úplně fér, že on by jistě nedoporučoval výměnu bot. Na dotaz, jestli je to důvod k diskvalifikaci, ředitel vtipně odpověděl, že to ne.. ale jak brzo poznáme, je to úplně zbytečné:).. Skutečně, ačkoliv se jedná o (hezky) polský závod, tento ročník připomínal spíše otevřené mistrovství Číny, protože jak pole, tak i louky se proměnily v rýžová pole:), v lese 100% vlhkost -- no jako v pravé čínské prádelně.. byly úseky, kdy jsem viděl tak na dva metry maximálně, a třeba se nedalo běžet, protože nebylo jasné kudy a co je pod nohama.. ale to jsem ještě nevěděl.. Lidé se začínají houfovat, polsky si odpočítáme z deseti do jedné a všichni vyběhnou, jako když do vrabců střelí.. Tedy těsně před startem ředitel závodu upozornil, že čip a karta nedrží na poutku dostatečně a že se stává, že to lidí ztratí, což vede k diskvalifikaci. A tak jen co jsme vyběhli, zpomalím, a v chůzi si rvu čip a číslo na krk do futrálu k mapě.. Jistota je jistota...:)

Co mě překvapilo -- jakmile opouštíme část označenou LOK (povinná cesta), tak se lidé různé rozprchnou na všechny strany.. Někteří i podle moji chabé orientace na úplně obrácenou stranu.. ale třeba k tomu měli nějaký důvod.. Běžím si, běžím.. a v tom si uvědomím.. doprčic! Vždyť já vůbec nesleduji mapu, rychle sahám pro mapu.. a ejhle.. koukám, že jsem buzolu nechal na pokoji:)!! vzhledem k tomu, že se jedná o orientační závod je motto naší skupiny (co nemáš, nepotřebuješ) trochu nadsazené... Nicméně.. nicméně si říkám, jak jsem byl moudrý a koupil si topo navigaci pro Garmin. MVP mi psal, neboj se, garmin tě nezradí:). Jenže, jak jsem záhy pochopil.. jednalo se o "light" verzi, která neměla v sobě skoro nic. Tedy měla hlavní silnice a cesty, ale neměla potoky, řeky, vrstevnice.. z turistických tras měla jen "torza" a to jen občas..:).

Ovšem nejhorší je smrt z rozděšení, jak mi několikrát připomínala moje bavorská prateta.. Proto se rozhlížím a snažím se odhadnout, kdo, která skupinka vypadá zkušeně, koho se budu držet na první stanici, tam se zorientuji, navigace aspoň zhruba ukazuje směr, dá se používat při nejhorším kompas..:).. Jednu skupinku jsem následně nechal běžet prostředkem nějaké louky, sice to dávalo tušit, že běží nejkratší cestou, ale byli jediní.. následně jsem si říkal, že by bylo dobře uhnout do prava a pak zase doleva.. a v tom jeden týpek přede mnou to udělal.. A tak bylo rozhodnuto.. zavěsil jsem se za něj a ačkoliv v jedné fázi se snažil zrychlovat, tempo pod 5 min na km na polní cestě s plným báglem... Ale co, přizpůsobuji se, běží se krásně.. Dobíhám jej a co nejlepší polštinou zdravím a ptám se, jestli by mu nevadilo, že bych se snažil běžet s chvíli ním, případně, že bychom mohli běžet přes noc spolu.. A tak se hned představujeme - já polsky jako Janek a můj spoluběžec je Tomek. věkový rozdíl dvacet let, Tomasz je evidentně zkušený běžec, některé "zásady" core orientačních běžců sice nechápu, ale respektuji, například traverz lesem, když po regulární cestě to bylo asi o necelý km dál, ale dalo by se celou cestu běžet? Myslím, že jsem se zase něco naučil.. Některé kontrolní body v tomhle pojetí měly téměř charakter geocatchingu..

Už na třetí kontrole se nám to málem vymstilo:), kontrola je u malé meliorační nádrže na vodu, ze které dle mapy vytéká jeden potok.. myšlenka, že spodní cestou narazíme na potok a podle něj vyběhneme nahoru.. se neukázala příliš nosnou:). V posledních dvou týdnech totiž silně pršelo a při brodu přes čtvrtý potok si jednak člověk zvykne:) a jednak začne přemýšlet, jak rozpoznat ten správný.. No nechtělo se nám přelézat na hned začátku další potok, který se ukázal být tím pravým, ořechovým a tak následné prodírání se stráni, ostružinami jednak prověřilo moje "emo" úchylky a jednak jsem si říkal, hergot, proč já si vlastně nevzal hůlky? :)

Před stanici překračujeme potok a oba se na sebe podíváme.. je to jasné.. už nemáme vodu, zatáčet k vesnici a kupovat něco k pití? Voda vytékající z nádrže vypadá čistě, piju co to jde, nabírám pomoci své láhve Tomkovi plný camel bag, doplňuju ještě láhev.. a razíme ke stanici. Tam sice moje představy o čistotě vody berou drobet za své, protože na kraji malé nádrže je stanice, u ní skupinka lidí s koňmi, kteří konají potřebu buď hned na místě, nebo nejlépe přímo do vody:).. Radši to spoluběžci ani neříkám (proč taky, klasikuji svoje pozorování jako TMI - tedy příliš mnoho informací).. :), a věřím v silnou samočisticí schopnost vody a okolní přírody..:)

Nikdy jsem nic podobného nezažil.. naprostá volnost, některé varianty cest jsme modifikovali skoro na poslední chvíli.. běžíme velmi konzistentně.. a ačkoliv na začátku jsme byli na hranici první stovky, postupně se prokousáváme pořadím vzhůru.. Těším se na 50km, kde by měl být teplý čaj a polévka.. Tomek si chce přezout ponožky, vyměnit "gaters" a tak zjišťuji, že zatímco já s holýma nohama a krátkými ponožkami, v podstatě nevnímám rozdíl mezi během loukou a brodem v řece, on má chytře relativně sucho.. A tak se domlouváme, že 10 min, zastávka.. rychle tedy se rozhoduji a také měním ponožky (u mě spíš legrace než trvalejší efekt), další přechod vysokou trávou a kopřivami mě asi za 4km dokázal marnost toho činu.. Ale nechť.

Co je horší, jak jsem se soustředil na ponožky, tak Tomek nikde!! Doprčic, říkám si, že on se rozhodl vyběhnout, já to neviděl...A tak se ptám obsluhy, kde je můj kolega, oni, že na WC není, takže asi už běžel.. Chvíle zděšení a přiznání si stavu věci.. je uprostřed noci, mám akorát mapu a kompas.. azimut se bude blbě dávat, nemluvě o tom, že mi bude chybět centimetrové měřítko na buzole k odhadu vzdálenosti... Pro jistotu beru ještě jeden čaj, ještě si zalévám jeden bujónový prášek a chystám se vyrazit.. Vyjdu že dveří a na verandě z boku se objeví Tomek!:). Povídám, já tě všude hledal, a on že se omlouvá, že mu šlo převlíkání pomalu.. že by si ještě dál čaj.. Juchu! hned se nabízím a jdu mu přinést "herbaty" a říkám si, no teda... Ještě, že jsem ve zmatku a rozděšení nevyběhl.. To by bylo jak v těch osudových filmech, kdy se lidé nějakou nešťastnou souhrou náhod rozejdou a každý si myslí, že ten druhý jej opustil:)...

Takže zbytek noci běžíme v naprosté pohodě, sice při některých výstupech na blátě nechápu, proč jsem si já páko nevzal hůlky? ale asi abych se lépe připravil na Rondu, že? :) .. V lese viditelnost často pod 2m, mlha jako mlíko, vysoká vlhkost, ve světle čelovek se mění ve fosforeskující stěnu:).. Měním baterky a za chvíli nádherně svítá.. sice začíná nepříjemné poprchávat.. ale říkám si, aspoň se tady nebudeme zdržovat.. krásné nacházíme údajně problematickou stanici 11 (o které při briefingu prohlásil ředitel, že si máme dát pozor, že na mapě je jen jedno křížení cest, ve skutečnosti je jich tam mnohem víc:)... a už si tak říkám.. vystoupáme na Javorz, a podle Tomka, který to loni běžel obráceně.. je dolů běhatelná cesta.. to bychom mohli doběhnout lehce nad 16 hodinami..:).. Jenže.. Tomek jako správný orienťák říká, na vrchol uděláme traverz lesem, nastavíme si nadmořskou výšku a budeme hledat vyhlídkovou věž (není na vrcholu, ale asi 100m pod na takové náhorní plošině). Skvělá věc, ovšem když je vidět..:). Pochopitelně GPS má výchylky v měření nadmořské výšky a tak jsme při traverzu v šíleně zabahněné a kluzké stráni se posunovali nahoru a dolů.. vidět bylo asi na 20m maximálně.. Říkal jsem si, no to mě po*er. 10-12km od cíle a my se tady ztratíme jako Křemílek a Mochomůrka:). Po chvíli se rozhodujeme, podle mobilů a GPS hledáme směr a jdeme raději výš.. a když už to vypadalo úplně špatně, tak jsme z lesa venku.

Před námi bílo, kam se podíváš, občas z té běloby vykoukne kousek lesa, nebo louky. Další měření a nemůžeme zjistit, kde jsme. Podle všeho blízko ke stanici... Tomek volá, ale nic, tak já silně zapískám na prsty a asi 40m nad námi se ozvou nějaké hlasy.. Za chvíli jsme na stanici, údajně kolem 35 místa... Teď už si to nedáme vzít a nejdřív po povinné cestě stoupáme vzhůru, abychom potom sbíhali dolů..

Tomek ovšem má zase "nápad", že bychom asi v půlce mohli odbočit a udělat krátký traverz na jednu cestu a pak běžet dlouho po vrstevnici. Prý si to jen maličko prodloužíme:), ale nebudeme muset zbytečně klesat a stoupat. Jeho slova berou za své, když za chvíli stoupáme sjezdovkou vysokou trávou a následně kopřivami (jsem si jistý, že revma se mi aspoň na 10 let vyhne!) abychom se dostali na "tankodromovou" cestu, kterou používají místní rolby. Ano, to je ta ideální cesta:), ale po chvíli se napojuje na standardně blátivé cesty.. a pak už si to šupajdíme dolů do Limanowa.. Ta voda v botách, věčné prosmekávání, nahoru a dolů nedělá úplně nejlépe mým šlapkám, cítím puchýře na prstech a pod nehty, ale už vím.. Za nic nesundávat boty! Běžíme do cíle.. Před poslední zatáčkou je Tomek asi 6 m přede mnou.. Na tom, že jsme došli do cíle má větší zásluhy, i když jsem měl taky pár dobrých navigačních momentu:), takže nemá smysl spurtovat a závodit do poslední chvíle.. Tady se ovšem ukazuje síla charakteru orientačních běžců.. i když je u snímače čipů asi o 2 vteřiny dříve, čeká na mě a koordinované se označujeme v cíli..

Bylo to neskutečný, skoro se bojím říci, že tradičně .. jsem měl z pr*ele kliku:) ... zážitky při navigaci v mlze byly neskutečný, zase jsem se něco naučil a zase jsem se utvrdil v tom.. že .. ale co.. znělo by to moc pateticky:).. Bylo to krásný a bylo toho dost. Díky Tomku, bylo to skvělý s tebou běžet, můžu to říci, že jsem si Kierat 2015 neskutečně užil a závodil na plný pecky!

Kierat kocham cię!!
Všemu zdar! Ultra zvlášť a orientačním běžcům patří můj obdiv.
Musím to ještě nějak vyřešit s těmi brýlemi, protože tohle by se mi taky líbilo..:)

12:)

PS. Pro příznivce čísel .. celkově 28 místo (podobnost čistě nenáhodná), doběhli jsme ještě před první ženou! čeho si šíleně vážím, protože ony jsou fakt děsně dobrý!, 108km, 17:21 (krásnej čas, když 12. ročník, tak 21 minut).
PPS. Po doběhu rychlá sprcha, místní párek:), naházel jsem věci do auta a vyrazil na Prahu.. Co chvíli dělám bezpečnostní zastávky, piju kafe a redbul, nicméně po 10h večer jsem doma. 42+ hodin nepřetržitého provozu, většinu s plným soustředěním... V duchu se uklidňuji a opakuji si svoji mantru.. Ronda, Ronda!!!
PPPS. V neděli po ránu v sedm už Deri radostně kňučí pod oknem, za chvíli už jsme na dlouhé procházce.. Slibuji ji pomalou večerní, a skutečně léčivá"louka" to jistila.. [pro znalce polštiny.. Kierat znamená "dreadmill" neboli běžecký pás...:)]

Co by tomu řekl Vin, Brit, Chris? Aneb stále žiju westernem a Western States:)

Myslím si, že mě opravdu četba indiánek a sledování filmu z Divokého Západu v dětství poznamenaly na trvalo. Ta představa skvělých a neohrožených mužů, kteří -- za všech okolností -- si snaží udržet svoji důstojnost, dostat svému slibu a bojovat za své ideály... i slzu při té představě uroním,:). A samozřejmě, jak před čtyřiceti lety se posouvám do stejně role "neohrožených" a prožívám v ní svoje boje. Určitě je to dětinské a legrační, ale baví mě to...

Civilní část mého "já" se začala rozčilovat, když jsem uviděl změny v seznamu kvalifikačních běhů a limitů na letošní kvalifikaci Western States. Oh ti šílení kapitalisté!!:) Až po termínu TGC zvedli kvalif. limit z 25h na 27.. a furt tam mají trasu 119 km:).. Kdybych to tušil, že existuje 27h limit, tak je velká šance,že kvalifikaci mám v kapse:)...
Plus ty "mrchy":) vyhodili italské a španělské ultra.. Drží jen "družební utmb" a jeho klonové tratě..

Ovšem to silnější / westernové "já":), říká.. mělo to tak být.. měl jsem si TGC užít, tak jak jsem si ji užil.. a získám kvalifikaci, tak jak si to ti kapitalisté nalinkovali::). Jen malá notička... ani Ronda del Cims není v kvalifikaci.. díky termínům už je jasné, že místo pobíhání na Šutru ke konci května (ne)budu bloudit:) v polských Beskydech na Kierat 100k.. Vzhledem k tomu, že se běží podle mapy.. bude zajímavé, jak moc se dokážu kvalitně připravit a soustředit, abych potlačil své bloudící já:), dorazil do cíle v pořádku a získal kvalifikaci a další dva lístky do loterie..

Prostě nikdo mi nemůže hodit moji zbraň na zem a říct ať se ztratím pryč:)... A tak jsem postupně mistrně překonal úskalí neúplně zadaného bankovního spojení na zaplacení registrace:), zaregistroval se, získal i parkovací kartu, koupil topo mapu, v posledních nočních bězích jsem se -- co do nebloudění -- neskutečně zlepšil...:)
V hlavě mi sice bliká kontrolka, jestli by nebylo lepší zrušit tu "nápravu" dásní laserovým přístrojem dva dny před závodem.. ale western je western!!.. Co by na to řekl takový Chris? Vin? Brit? nebo Shane?... :)

Podle propozic je trasa dlouhá cca 100km a má zdánlivě grandiózní limit 27hodin... Moje dcera to komentovala velmi pregnantně, slovy.. "do 130km ti naprosto věřím, pak už to bude boj" :)... Můj nejlepší kamarád Běžící Stín to glosoval ještě lépe... "No jako nejlepší kámoš ti moc přeju, aby sis to hezky a rychle zaběhl, užil, v pořádku doběhl šťastný do cíle.. a pak aby tě diskvalifikovali, protože jsi vynechal kontrolu nebo jsi je proběhl ve špatném pořadí..":)... On totiž ví, že jediná další možnost pro mě je běžet na Haloween v Arizoně.. Juvelina jundred (100m), kde on chce běžet taky:)... Nicméně, zrovna včera mi říkal, že když to uběhnu a nediskvalifikují mě, tak se na mě taky nebude zlobit!.. Svět je krásný:).

A tak osvěžuji polská slovíčka.. prosze bardzo.. a vzpomínám na svůj pobyt ve Varšavě v památném jaru roku 1989, kdy jsem v mrazivé noci přesvědčil kolegu, že bychom měli jít plavat do Visly, protože mi to přišlo jako skvělý nápad... Bylo to přímé pokračování šíleností, které začal můj kamarád a spolužák Martin, když jiné (neméně) památné mrazivé noci roku 1988 prohlásil, že venku je -20C a že bychom proto měli jít zkusit proplavat Trojský kanál:)...

Prostě "neohroženě" se vrhám do dobrodružství zvaného orientační ultra, v jazyce organizátorů.."XII Międzynarodowego Ekstremalnego Maratonu Pieszego".. Prosím všimněte si, že se jedná o 12. ročník! To je znamení!

Držte mi palce! Všemu zdar! Orientačnímu ultra zvlášť!

12:)