Jsem starší tatík, ale silný oportunista!! (Aneb vzhůru na l'Chappee Belle!).. :)

Stezky v Prokopáku

Nedávno se mě ptal J., jak plánuju svoje běžecké akce a závody... Když jsem se nad tím zamyslel, musel jsem uznat, že toho plánování je tam opravdu málo:)... Většinou se jedná buď o "srdeční" nebo "snovou" záležitost a pak se na to prostě ten čas najít podaří, nebo je to vyloženě vedlejší produkt. Například v polovině září jedu k mamince na návštěvu a ve stejnou dobu se v Hlinsku běží první ročník ultra po Českomoravské vrchovině.. Nelze jinak, že? V říjnu je v Košicích výroční konference slovenských ekonomů... končí v sobotu večer, v neděli ráno se běží maratón.. Není snad potřeba pokračovat:). Stín má pro podobně situace svoje průpovídky, dovolím si je parafrázovat.. "Jsem usedlý otec od rodiny, ale trochu oportunista... Myslel jsem, že jedu na kachnu k mamince, ale přesvědčili mě, že před jídlem stihnu lokální ultra"..:)

Asi tak podobně přišla současná akce.. To jsem se zase na chvíli sešel se Samem Strakou.. a bylo to. On moc dobře ví, jak jsem vysazeny na různá znamení a na číselná, obzvlášť.. Básnil mi o běhu přes Belledonnský masiv už od loňska a nějak mezi řečí vyplynulo, že je to 144 km (pro nematematiky 12*12), a že je to Helly Hansen, tedy HH běh (což je můj civilní podpis).. a tak bylo definitivně rozhodnuto.

Co mi Sam taktně zamlčel, že je to taková kratší Ronda... Měří 144 km a má bez pár metrů 11,000 vertikální převýšení... Když jsem si na začátku týdne četl pokyny a popis trasy, tak se mi maličko sevřely vnitřnosti:). Ovšem hned jsem se vrátil ke svému mottu... hlavně se z toho, ani ze sebe... nepo.. tento:)... Sice pořadatelé vyžadují, abych měl s sebou kromě vařiče a stanu úplně všechno, jinak hrozí diskvalifikaci, za kde co.. i za chybějící popis trasy a tak..:)

ALE TAK JO! Hned jsem se začal intenzívně připravovat. Jen upřímně pořád nechápu, proč ty mapy a podklady pro běh dělají pořadatelé sice graficky krásné, ale jinak úplně na nic. Asi je to záměr, nás vytrénovat:). Každý normální tatík od rodiny ví, že po x hodinách bude úplně "go go":) a luštit nějaký graficky vyvedený (ale absolutně nečitelný) plánek nezvládne... a tak jsem si připravil už podle vzoru z Rondy.. svůj vlastní.. Už mám na to potřebný grif:)! No schválně.. Jejich mapka ani v A6 velikosti není čitelná, moje oboustranná v třetinové velikosti a výrazně lepší čitelnosti obsahuje víc info.. včetně stoupání, klesání, vzdálenosti, atd. Tak hlavně je nenechat tentokrát na startu!:)
 

Příprava? Od 24h uplynuly 3 týdny.. a to jsem si říkal, že jít na 24h měsíc po Rondě je odvaz... a v následujícím měsíci zase pokouším štěstí v dalším náročném horském ultra. Utěšuji se tím, že to bude nádherný proběhnutí -- a navíc vzhledem k požadavkům na povinnou výbavu to vypadá, jako skautský putovní tábor:). Se slzou v oku koukám na propagační fotografie závodu (např. zde a v hlavním okně) a říkám si.. sákryš, všemu navzdory se těším, úplně šíleně.

Abych se vyjádřil k té přípravě... No vymlouvat se není na co:), každý máme šoky v práci, termíny, honičky všude a doma rodinu... A tak jsem běhal, jak to šlo -- většinou kratší vzdálenosti, v horku, dešti, často s dětmi, často místo venčení Deri. Na začátku týdne (zrovna po prudkých deštích) jsme vběhli do Prokopáku. Deri tradičně vlezla hned do potoka, který ovšem v té době měl parametry malé říčky. Začala se máchat, ale jak je drobná, tak ji silný proud strhl a ona nakonec skončila na malém ostrůvku, Deri byla nešťastná, štěkala a kňučela... mezi námi prudký proud...

Odpočinek po venčení. Já pivo:)

A co teď? Odejít a nechat ji poznat, že ten proud přeplave, nebo ji zachraňovat? Pochopitelně, jsem vlezl po kolena do vody, přebrodil potok, chytil ji a přenesl .. To štěstí, ta láska! Běhala kolem mě jako šílená, v mělkých kalužích a blátu se radovala jako malé stěně. Znova se ujistila, že my dva patříme k sobě a nechtěně mi dala malou lekci. Totiž..druhý den byl proud v potoce sice menší, ale pořád hodně silný... přesto tam zase vlezla:)! Dobře, dobře, Deri... Taky do toho půjdu znova bez bázně a hany...

Všemu zdar! Ultra zvlášť! Ať žije l'Chappee Belle!
12:)
PS. Začínám si balit. Deri chodí nervózně kolem, jako lev v kleci. Jak já jí teď sakra vysvětlím, že tu pět dní nebudu? A že je to částečně její zásluha?? :)

Nepolitická politika a nezávodní závodění?

Běh, pravda a láska.. patří k sobě.. asi stejně jako zprofanované mládí k socialismu.:)

Závod, stejně jako politika, dovolím si použít tuhle paralelu.. je odrazem našeho úsilí něco měnit/změnit (společnost a nás/naší zdatnost) a závod a fungování politiky jsou taková nastavená zrcadla, určité možnosti kontroly a zpětné vazby.. Jak na tom vlastně jsem nebo jsme..

Slyším to dost často, řeči o pravé čistotě běhu.. Stejně jako existuje spousta lidí se zájmem o veřejné dění, kteří jsou aktivní v různých spolcích.. a nezajímá je "špinavá politika", tak existuje nepřeberně rekreačních běžců, kteří se "nikdy" nepostaví na start "závodu".. [never say never!]. To že nejdou závodit do jisté míry chápu, ovšem nechápu ty řeči o tom, že je to velký business, že se na většině závodu vytrácí ta původní podstata běhu, apod. Pro mě jsou tyto důvody na hranici "ideologie", řekl bych hodně "ujetý" ale slušnost mi nedá:). Samozřejmě naprosto chápu ty, kteří si běhají jen tak -- tedy nejen pro radost:), ale aby zhubli, aby se udrželi ve formě, aby si vyčistili hlavu, aby měli aspoň chvíli pro sebe, aby utekli denním problémům nebo hádavému partnerovi, aby byli dřív v hospodě, nebo doma.. a závody jsou jim šumák, nebo radši než by utráceli peníze za startovné, tak to raději propijí v hospodě, nebo utratí za běžecké vybavení..:)

Samozřejmě mám také úchylku věřit, že ty malé závody patří k těm nejhezčím a nejlepším.. [kde se ale ve mě bere ta jistota, vždyť jsem zase na tolika nebyl:)??].. Možná je to tím, že slyším ze všech stran, že právě na malých závodech se ukazuje ryzí běh ve své nejlepší podobě -- a zase se objevuje v diskusích to "nezavodní závodění".. Opakovaně musím zrovna já:) poslouchat ódy na Pražskou 100, jak je to jiný, skvělý.. jak i lidi na prvních místech dobíhají spolu.. jak to odráží "charakter" závodu..

Nic proti P100 a podobným závodům... [i když jsem za fňuknu:) -- díky poslední P100].. mám je rád. Líbí se mi -- tedy pokud mi to zrovna nerve srdce, co se díky špatně vyznačené trase děje v lese a nemusím přemýšlet nad nesmyslnosti trasy pro nastoupaných pár desítek metrů.. -- prostě rád se jich účastním, když to jde a stíhám. Nicméně, dovolím si nesouhlasit s tím, že lidskost, vzájemná pomoc, atd, atd. .. je odrazem charakteru těchto specifických akcí, kde -- podle jejich ideologických zastánců -- pravda, láska a kamarádství zvítězí nad individualisticko-sobeckým závoděním:). BLBOST!

Moc se mi líbilo, jak Honza Bartas na posledním Sky race (v Tromso) o pár míst na žebříčku přišel, protože pomáhal jednomu závodníkovi. Přišlo mi to jako nejlepší odpověď všem "ideologům". Kdepak, pomoc a lidský rozměr není odrazem charakteru závodu, ale charakteru běžce/závodníka. Myslím, že tohle mravní poučení od jednoho z top českých skyrunnerů by rozhodně nemělo zapadnout! Díky Honzo!

Je to v nás. Můžeme se stokrát zaklínat nezavodním charakterem nějakých akci.. Je to rozhodnutí závodníků, jestli se budou o vedoucí pozice prát nebo ne.. Já na špici nejsem, nemusím to řešit:)... Ale upřímně, na prvních místech ten sprint a závodění sedí.. Stejně tak, jako v prostředku pole, kde dobíhám já.. je normální, že na sebe klidně počkáme, protože mezi x, a x+1 místem nevidíme žádný rozdíl, bez ohledu na typ závodu:). Někdy se jdu na závod fakt proběhnout ("mám to jako trénink":), nebo někoho doprovázím a jestli mám číslo/čip mě stejně nedonutí "závodit".. a jindy to rvu a závodím, jako magor klidně i na 50+ místě.. a třeba i na své vlastní trase i když vůbec o nic nejde..:)

Proto ať žijí závody, ať žije to závodění v nás! Ať nemusíme naše dobré vlastnosti hledat jen na místních závodech, kde o nic nejde, ale ať je máme vždycky s sebou!

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
12:)

Dialektika ultra, aneb hlavně klid a snům vstříc! :)

Mám za sebou dva absolutní vrcholy svojí letošní sezóny (Rondu a 24h), s nečekanými a skvělými výsledky.. V minulých dnech jsem dostal spoustu milých vzkazů a podpory, skoro jako nějaká celer-bryta:). Ale zapomínat je nejen lidské, ale i potřebné. A proto -- zapomenuto! Jak říká můj oblíbený a mnohokrát zde zmiňovaný Hogo Fogo.. "Život běží jako splašená herka.. a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství". Je po všem... Prostě a jednoduše se z toho nepo..tento:). Zase je potřeba se vrátit ke svému úsilí ve fitku a pobíhat nejen v okolí, ale i dál. Moje maminka ve svých více jak 80 letech mi sice říká, že bych neměl bláznit a furt se někde honit, ale zapomíná, že ona sama (i když je téměř slepá a hodně stará) nachodí denně víc jak deset kilometrů. To jen ten pohled z gauče může vypadat jinak. Ale jsem si jistý, že naše "výkony", zapadají do představy obecné tělesné zdatnosti řekněme z doby cca před 50 lety, kdy se ještě hodně chodilo pěšky... Při nedávné návštěvě v Niedernsilu jsem s potěšením zjišťoval, že staříci v místních horách, tetky v bagančatech.. vyšlápnou svižně naše běžecké "traily" jako svoji procházku, na vršku nasbírají bylinky na čaj nebo místní šnaps, zakouří, posvačí, dají si panáka obst šnapsu.. případně ještě proberou po cestě novinky, co se děje v v jednom či druhém údolí a hupky šupky domů:)..

Prostě tak.. žádné mimořádně výkony, houbec výjimečnost, ale návrat k normálu :). Používat nohy a využít čas, kdy jsem sám venku v lese a v polích k tomu, abych si udržel (duševní) rovnováhu,
Přemýšlím o tom, co se děje v běžeckém světě, nás pobíhačů... Ze všeho kolem -- z dopisů, vzkazů a rozhovorů -- cítím dvě naprosto protichůdné nálady. První je neskutečná nedočkavost.. co nejdřív pokořit nějaký legendární ultra běh.. udělat si "zářez" na pažbě.. [Když už Honza12, tak já taky:)..] Na jednu stranu naprosto chápu tu velkou snahu všech hobíků si realizovat své sny (a to co nejdřív!).. na druhou.. je možná škoda "přeskakovat" jednotlivé mezistupně v tom svém pobíhání a mířit rovnou na vrchol. Někdo ještě ani neuběhl maratón, ale už říká, že o něj nemá zájem, že jedině náročné ultra..Přirovnal bych to ke stavu zamilovanosti.. Zdá se mi škoda ochudit se o kouzlo prvních schůzek a postupné těšení/poznávání se .. a skončit rovnou v posteli:). Pokud nejste výkonnostní raketa, tak není třeba tolik spěchat... Ale proti gustu žádnej dišputát, jak mě poučovala pravidelně moje bavorská prateta. Relativně dost lidí to vidí zjednodušeně a zkratkovitě jako "Rondu nebo nic", podpořené obecnou honbou za výjimečností a možná nechtěně i moji propagací:). Zdá se mi, že se masová honba po dosažení mety maratónu teď přesunuje do hor a na ultra vzdálenosti.. na Beskydské sedmičky, Pražské stovky, Horské "cokoliv":)...

Ale neodsuzoval bych to... Někteří (třeba s pomocí hrstí růžových prášků) získají kýženou "trofej", odškrtnou si ji že seznamu a přesunou se další výzvy, železné muže, seskoky padákem, potápění, atd.. Ale ten zbytek se s velkou pravděpodobností dostane i na "obyčejné" ultra, objeví hromadu věcí, které vůbec nehledali - od běžecké turistiky, po řekněme "duchovní" a "společenský" rozměr osamělých ultra běžců:).

Druhý (a úplně protichůdný) rozměr, který v posledních dnech víc vnímám je podle mě daleko nebezpečnější. Možná je to tím teplem, možná to dělá s věkem rostoucí autocenzura v nás.. Prostě cítím, že (starší) lidé zapomínají a rezignují na své sny. BLBOST!! Sny a cíle, byť jakkoliv v této chvíli vzdálené, jsou tím, co nám pomáhá jít dopředu...Na rozdíl od ostatních se bojím a ani nechci používat kategorické "Všechno nebo nic".. Ale neznamená to, že bych neměl naprosto šílené (běžecké) sny.. Pro jistotu ani nezmíním, čeho bych se chtěl zúčastnit, co bych chtěl běžet.. kvůli čemu bych se radostně "trápil" v přípravě:)...

Podle všech měřítek i reakcí svých kamarádů jsem asi jeden z největších snílků... A jsem známý tím, že dělám často neskutečné věci (někdy i úplné pitominy), abych je proměnil v realitu. Ale každý umí snít. Každý má své sny... Můžu potvrdit, že není nic hezčího než žít a prožívat své sny. Určitě to zkuste!

Když jsou ty vaše sny příliš vzdálené dnešní realitě, najdete si nějaký bližší sen/cíl, který se dá realizovat, ale nezapomínejme na naše velké sny a přání.. Je důležité nenechat si je nikým ničit a ani brát!

Všemu zdar! Velkým (ultra) snům .. zdar!
12:)

Kladno.. to je to město.. to je ten hit.., aneb nepodceňovat běžce s unaveným tělem a zrasovanýma nohama:)

Všimněte si piv v pouzdru!

Jak jsem si v páteční večer po pravdě napsal.. není žádný důvod očekávat, že by můj výkon byl nějaká hitparáda. Ale neméně pevně jsem si slíbil v Kladně závodit naplno, na nic se nevymlouvat.. Pravda, po Rondě jsem ještě pořádně nezregeneroval, v týdnu jsem pracoval doslova do padnutí, večer jsem ještě sundal zbývající "pochybné" nehty na palcích a prostředníčcích nohou... dodělal co se dalo i doma.. a v očekávání věci příštích jsem kolem půlnoci padl na postel:), ale co. Opakuji si bojovné dop*dele, dop*dele.. případně se utěšuji heslem "Valar morgulis" (Všichni muži musí zemřít)...

Ráno při venčení Deri jsem si přehrál vzkazy, co mi v minulých dnech namluvil Běžící Stín.. znova mi připomínal svůj výkon na Leadville, kdy si někde mezi 20-30 mílí zlomil kůstku v noze a přesto famózně dokončil... Což ho následně vedlo k památnému výroku "Nepodceňovat běžce se zlomenou nohou"! :). [Doteď vidím to zděšení lidí na besedě v pražském PIM klubu, když slyšeli ty jeho hlášky a "rady":)]... A teď mi BS (správně) připomíná, že moje síla není v nohách, ale v mojí hlavě.

Když se řekne Kladno, tak by vegetariáni zaplakali -- nám masožravcům se okamžitě vybaví kladenská pečeně, kladenský česnekový bok, kladenská šunka, ... nakonec i kladenský chlebíček.. přesto je kladenská 24h organizovaná nádhernou skupinou nadšených lidí kolem Sri Chinmoy Self Transendence run, čistě nefalšovaných vegetariánů. Jak by řekl pan president osvoboditel (Havel) .. to jsou ty paradoxy:)! I když má to svoji skvělou logiku.

Proč? Ona 24h na okruhu není "běh" ani "závod" v pravém slova smyslu, i když se běží a závodí o sto šest. Tedy aspoň jak to vnímám já. Je to skutečně o sebepřekonání, určité meditaci a vnitřní síle i sebepoznání... Vzpomínám si, když jsem se ve začátcích připravoval na své první ultra a Miloš Škorpil mi v tréninkovém plánu napsal víkendové maratóny. Vycházelo to tehdy na období silných mrazů a tak jsem většinu z nich absolvoval na běhátku ve fitku. Bylo to na jednu stranu šílený, na druhou stranu mě to hodně (mentálně) posílilo. Na běhátku se dá totiž kdykoliv skončit. Stačí jen zmáčknout to kouzelné tlačítko:), člověk sleze a je "doma". [Když běhám dlouhou venku, tak se po x kilometrech obrátím.. vše je o řád jednodušší, protože musím doběhnout domů:)]
Podobně na okruhu. Po každém kole si můžu sednout, dokonce i lehnout, jít spát.. ulevit unaveným nohám.. i to úplně skončit. Tady je každý km v podstatě vlastním vítězstvím.

V sobotu ráno se před 11 hodinou objevuji v areálu Sletiště, získávám (téměř) ďábelské číslo 66, zdravím se se všemi známými, poznávám hromadu milých lidí z kladenského maratón klubu, kteří mi nabídli i zázemí, stan, ledničku... Ale pro jistotu odmítám, vím, že se musím plně soustředit.. Samozřejmě, běhal jsem letos dost, ale tělo je unavené, nevyspalé, nohy.. optimisticky řečeno - nic moc. Takže je jasné, že nic jiného než moje hlava mi k překonání loňského rekordu nepomůže:).

Dávám si na stranu i půl metr piv (v multifunkčním pouzdru), tradičně si stoupám skoro až na úplný konec startovního pole.. a už běžíme.. Oproti loňsku jsem rozhodnutý běžet úplně sám. Nepodlehnout tomu společenskému rozměru běhu:).. a nechat si povídání se spoluběžci na noc a na ranní unavené kilometry. Nasazuji si sluchátka, vytvářím si svoji "bublinu" a kroužím a kroužím.. Konzistentně, s cílem zpomalovat postupně a co nejméně... Kupodivu to běží slušně. Musím se hodně ovládat, abych nepopobíhal s t-birdem (PV), který běží naprosto famózně. Říkám si, že by mě uštval a jak se ve finále ukázalo, měl jsem opět správný odhad..:)..

A tak poslouchám svůj skvěle sestavený play list, ze kterého po prvním přehrání rychle mažu dvě písničky.. pro 24h naprosto nevhodné.. Posuďte sami.. "your shadows walk faster than you, you don't really know what to do.. (tvoje stíny jdou rychleji než ty sám, opravdu nevíš, co dělat..) [Hope - Jack Johnson]. Nebo "This is the end. Hold your breath and count to ten.. (Tak to je konec! Zadrž dech a počítej do deseti..) [Skyfall-Adele]. Ale jinak se ukázala neskutečná síla předpřipravených písní.

Když mi nad ránem došly baterky, tak zároveň došlo i k dalšímu zpomalení a objevily se problémy se žaludkem.. Bylo mi v podstatě fajn, akorát, když jsem se snažil běžet, tak se mi chtělo zvracet:).. asi na 3/4 hodiny jsem víceméně silně zvolnil, vzal si od zdravotníků nějakou přírodní medicínu.. Běhat už pak sice taky moc nešlo, ale nezvracel jsem:). Beztak si myslím, že ty žaludeční problémy byly způsobené hlavně tím, že mi došla baterka v mp3 přehrávači...:)

Je po všem:). Moje značka!

Před 24h jsem řešil intenzívně doma, jestli nějaká podpora ano nebo ne.. Od maximalistické varianty, že tam téměř furt někdo bude, až po minimalistickou, že tam budu jenom sám.. nakonec vykrystalizoval milý kompromis, kdy jsem byl přivezen, odvezen, a získal jsem ještě tři návštěvy dcery a manželky (spojené s výměnou a doplněním piv) a tím pádem mám aspoň trochu zachycenou skvělou atmosféru na trati. Ovšem nejlepší byla poslední návštěva, kdy si mě kolem 1/2 12 přijela "vyzvednout" moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko. Když přicházela do areálu, zrovna jsem vbíhal do 180 kilometru. Pravda je, že já se snadno dojmu, ale marně jsem se snažil uklidnit celé kolo, aby mě neviděla v takovém stavu.. Vždyť já jsem podstatě celé kolo brečel:)... Přesně jako ve filmu, kdy v kritických okamžicích hlavní hrdina vidí všechny svoje překážky a jak se k ním postavil. No patos největší -- Hollywood, byl jsem jako ve filmu!:) Ale vážně... Šíleně emoční okamžiky, viděl jsem svoji situaci po Rondě, předvčerejší pracovní zmatky a úsilí, zakončené odstraněním problematických nehtů.. Nic, žádné podstatné resty jsem za sebou nenechal i za cenu nedostatku spánku. Navzdory tomu, nebo možná právě proto jsem překonal nejen svůj loňský rekord (151), ale i pro mě pomyslnou a šílenou hranici 180km .. a koneckonců i Stína a Niku.. Aspoň budou mít v Novém Mexiku nějakou motivaci. Přeci je nepředběhne nějaký stařík z Čech, že?:)

Upřímně věřím, že se podobné úsilí a zážitky rodí právě ve chvílích, kdy to "dře", kdy se nestíhá, ale přesto nějak vyběhnu, věci udělám, nebo kdy se unavený odněkud vracím.. a nezatočím, nezkrátím si cestu.. protože ultra je ultra:)..

A tak mi po roce na Kladně zase přistál plný náklaďák radosti!
Bylo skvělý vidět, jak si vedli kamarádi a známí. Přesně jak jsem předpovídal, t-bird překonal 200km, jeho 211 km a druhá pozice hovoří za vše - holt to ty noční běhy a jeho dvoudenně nastavované ultra. Obě Jany jely famózně start a cíl a ještě u toho vypadaly skvěle!:). Nechci na nikoho zapomenout, mohl bych mluvit o Davidovi, Gábině.. atd.. ale mně stejně připadá, že obecně je nálada na Kladně skvělá. Milí organizátoři, fandící počitatelé kol.. ale hlavně spoluběžci. Člověk se už na startu podívá kolem sebe a ví, že oni ví, že já vím..:)..

Všemu zdar! Ultra, kamarádům a našemu Kladnu.. zvlášť!
12:)

PS. Ještě jednou děkuji všem za milé vzkazy a povzbuzování!

Běh jako krize středního věku, aneb nastavené zrcadlo:)

Dosud jsem měl svoje pobíhání doma vedené jako můj ujetý koníček, ovšem pondělní článek v magazínu "She today" (Ona Dnes) použila moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko k tomu, aby veřejně diagnostikovala moji "těžkou" krizi středního věku. Byl jsem tak zařazen do jedné skupiny 40-50 mužů-zoufalců, kteří si barví vlasy, pořídí si výrazné tetování, kupují červenou corvetu, rychlé motorky, odcházejí od rodin, buď aby meditovali v Tibetu, nebo založili nové rodiny s mladšími manželkami..:)

"Ten článek, to seš celej ty! To je nastavené zrcadlo!" Prohlásila moje nejmilejší. Poutní cesty, meditace v Tibetu? Začátek usilovného sportování, 1/2M, posilovna a ježdění na kole?
Snažil jsem se oponovat a vysvětlovat, že tetování nemám, motorku (ani kolo nevlastním), rodinné automobily jsou obyčejné škodovky, barvit hlavu také nepomýšlím a 1/2M už jsem neběžel dva roky, žádné šokové sportovní výkony nepodávám!
Nicméně jsem se nad jejím viděním znovu zamyslel a správně jsem usoudil, že jsem usedlý starší živitel rodiny. Slovy BS trochu oportunista, protože se chytnu kdejaké pitomosti, obzvlášť s kamarády, ale že bych dělal nějaké životní přemety? To rozhodně ne!:)

Přátelé, vy kterým je 40-50 a běháte.. tak je možné, že v dalších dnech budete vystaveni podobným hodnocením svého okolí. Buďte připraveni... I když, upřímně, ono je to jedno:)

V tomhle týdnu, místo abych se (v rámci svoji krize středního věku) připravoval na 24h na Kladně, tak jsem do poslední chvíle dodělával věci v práci a kradl čas na večerní vyběhnutí s dětmi a se psem... Jestli tohle je vážná příprava a tapering před závody, tak to jsem panna orleánská!:). Ale moc dobře vím, že na mých x km, které uběhnu nebo neuběhnu.. ani svět ani moje štěstí nestojí a tak jsem se soustředil na ty "podstatné" věci. Nejprve jsem si koupil mp3 přehrávač a synek mi pomohl sestavit play list snové 24h a hlavně jsem se ubezpečil, že moje příprava na závody je vždy taková..
Vždycky se něco "stane", vždycky je něco potřeba.. a tak, to, že jsem se dostal domů z práce až po 7:30 večer, rychle se najedl, vyvenčil Deri, udělal administrativu manželce (je konec měsíce).. za chvíli naházím pár švestek na hromadu a ráno vyrazím do Kladna. Opět jsem neměl čas být nervózní..
Takže zbytek přípravy obnášel jen profilaktické:) odstranění nehtů na palcích a prostředníčcích. Zkušené jsem usoudil, že bez nehtů by to mělo bolet méně než se zatrženými..

Ale hlavně! Opět jsem použil víceúčelové pouzdro z Rondy. Tentokráte v něm nejsou hůlky, ale plechovky s pivem. Od Pavla VS jsem při jeho poslední návštěvě dostal klubový závodní dres a tak jsem plně připraven!! Zatímco si to tady píšu, tak si projíždím seznam písniček.. Neskutečný i co do obsahu. Jsem, rád, že pro mě nebude plakat ani Argentina, ani moje lásky, je mi jasný, že to bude one way or another a až mi nohy už nebudou sloužit.. vím, že musím jít dál!:)..

Říkal jsem tady mnohokrát, že rád běhám.. Ovšem jestli je to krize (středního věku), tak se nedá nic dělat.. i tak ji mám rád.. Krize k ultra neoddělitelně patří a jak říkají zkušení ultras.. Je potřeba mít své krize rád!! :)

Všemu zdar! Naším krizím:) a ultra zvlášť! Držte mi palce!
12:)

Lesk a bída nočních běhů, aneb poslední staříkovo ultra-pokušení:)

Pondělní restaurace byla obzvlášť náročná:)... Jednak se k závěru zastavil i velký Honza B. se Zuzkou a tak aspoň maličko jsme se mohli poveselit jeho humorem a historkami, poslední díl jeho příhod z ME by mohl i snadno zastínit skvělé 19. místo (doporučuji si přečíst). Ale také se nedostavila Leona, která je na krátké dovolené -- kde jinde než u April v Niedersillu, že?:)
Nicméně, nebyla v hospodě a nestanovila zasedací pořádek a tím pádem naše provokativní skupina (t-bird, Tomáš, VS, Pavel Z., MVP..) seděla častěji u sebe a jeden "skvělý" nápad stíhal druhý:)... Pánové! Kdyby to věděla moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, tak mi zakáže se s vámi kamarádit! Naštěstí t-bird, i když je to jeden z největších podněcovatelů a provokatérů.. má u našich manželek statut nejhodnějšího, nejsolidnějšího a nejslušnějšího člověka, zodpovědného otce a hlavy početné rodiny.. Proto poznámka u akce, že se účastní i PV alias t-bird, téměř vždy znamená automatickou propustku. Jak říkám, u nás doma se totiž neví, že většina šílených výzev a akci začala vlastně u něj..:)

Abych to zkrátil -- v pondělí kamarádi už téměř stanovili přesně datum podzimního přeběhu od nejvyššího k nejnižšímu bodu naší vlasti, s tím že zvlněnou variantu Drážďany-Praha poběžíme "až" v lednu..:).. Já tam sedím, koukám jako tele na nový vrata a jako naprosto rozdvojená osobnost sleduji, že i já mám podobně blbý nápady na etapový poutní běh:)... Zatím Santigo de Compostella byla odsunuta ostatními -- a to ne kvůli délce, ale že je to zprofanovaná trasa:). Obratem byla navržena t-birdem "krásnější a delší" poutní trasa ze severu do Říma(!)... Nevím, ale možná by stálo za to poslat do Corleonne na Smíchov nějakou potravinářskou kontrolu, protože podle mě tam něco do piva musejí přidávat!! Podobný šílenosti tam kdysi vykřikoval i Luboš, který ultra neběhá :)...

Jak jsme se bavili o dovolených a blížící se 24h na Kladně, tak nějak mimochodem padlo, že bychom měli ještě stihnout nějaký ten společenský, večerně-noční běh a vzhledem k tomu, že v sobotu ráno já a moje nejmilejší mizíme směr Niedernsill, tak bylo rozhodnuto. Hned ve středu večer z Masaryčky, směr Úvaly.. dáme nějaké to pivo, žádný sprinty.. polehoučku do Prahy, případně každý domů:). Sice se situace na nádraží drobet zkomplikovala při "natáčení reklamy na Ugovu ovocnou stavu", kdy jim vlak málem i stánek porazil:). ... Ale, nakonec nádraží v pořádku, funkční a my i s pivem odjeli v čas. Těsně před Úvaly se k nám ve vlaku připojuje i PZ. Byli jsme tedy komplet. Pro jistotu v Úvalech dáváme ještě jedno pivo, protože je šílené horko a nikomu se nechce hned běžet:)... Pak se místní (PZ) a vrchní navigátor HCiTB (Tomáš) ujímají role a postupně se rozebíháme, nakonec chlapci na můj vkus velmi svižně (poblíž 5 min/km) pobíhají lesem a zrychlují při běhu podél kolejí. Zocelen navigačními schopnostmi:) získanými přípravou na Kierat je upozorňuji, že běžíme úplně blbě, protože koleje vedou od Prahy, ale je mi vysvětleno, že běžíme k podchodu/podjezdu, který je nedaleko. Znovu a znovu se ubezpečuji, že inspiraci na své výlety chlapci berou stále u klasiků. Pro mladší si dovolím citovat.. "Vzduchoplavci startovali tenkrát ze Stuttgartu a měli namířeno do Bruselu. ... po sedmihodinovém letu na Brusel přistáli nedaleko Varšavy..."
My po hodině a čtvrt rozumného běhu a malého bloudění v okolí Úval, vedení zkušenými navigátory a místním "domorodcem":) se po uběhnutí asi 13.5 km .. dostáváme na druhou stranu kolejí ve vzdálenosti necelého 1 km od úvalského nádraží:).. Vzhledem ke svému matematickému vzdělání pro jistotu poučuji zbytek výpravy, že 90+90=180, neboli dvě ostré zatáčky doprava znamenají čelem vzad(!) a už pečlivěji hlídám Pavla, který evidentně nevynechá příležitost, aby trasu různě natáhl... Podobně t-bird s Tomášem zase cíleně vybírají "občerstvovačky", takže se mi brzo setřel rozdíl mezi nočním během a (pondělní) společenskou hospodou. Možná jen ty přesuny mezi jednotlivými "lokály"..:)

Po chvíli pravdy, že jsme jako vedlejší produkt oběhli Úvaly, t-bird "experimentálně" zjišťuje, že "za světla" na okraj osvětlené Prahy skutečně nedoběhneme a že v lese není vidět..:). Jakmile se po svém držkopádu zase postaví na nohy, půjčuji mu svoji druhou čelovku.. po pivu Konrád v klánovické hospodě jsme všichni zase plní energie a odhodlání:), někteří z nás (já například) posílají rodině i krátké pozdravy, asi ve smyslu dřívějších prezidentských pozdravných telegramů z paluby letadla:). Odpovědi, alespoň v mém případě byly stejně bizarní jako moje texty, kdy na pozdrav z Klánovic mi bylo odpovězeno "Nevím, kde jsou Klánovice, ale na Prahu, Vávro, na Prahu!! Můj druhý upřesňující "telegram" z dalšího postupného cíle v Horní Počernicích dostává trumfovou odpověď, že také neví, kde jsou Horní Počernice a jestli budu za chvíli doma, protože už jde spát:)..


Byl to zajímavý výlet.
Splnil do puntíku veškerá očekávání... Až na Palmovku jsem si užil společenský rozměr běhu. To, že se ještě dalo nastoupit do metra otevřelo krásné běžecko-pokušitelské dilema, protože přeci jen po Rondě zdaleka nejsem plně zregenerovaný, v práci tradičně šturmuji a dodělávám resty, krátká dovolená na krku, takže i spánku a odpočinku pomálu. Běžet 50km, i když společensky a na pohodu, je stále 50 km, navíc doma to (správně) nikoho moc nebere, že..:)... Tak se stejným rozhodnutím dostat se domů po svých, stačím ještě minout fungující metro na Florenci, noční tramvaj na nábřeží..:).. a pak už to bylo jen na mně. Ten kopeček z Hlubočep do Stodůlek mi sice přišel nějak dlouhý a náročný, i jsem přecházel do chůze:), přesně jak říkám, relativita věcí. Ale ve dvě ráno jsem doma. Nohy (achilovky a šlachy na chodidlech) se ozývají celkem nahlas:). Ten "rozumnější" v mé hlavě říká.. no a to bylo "jen" 50 km.. chci tě vidět, za 14 dní na 24 h, to bude nářez:). Ovšem ten "nadšenější" a "zkušenější":), ví, že pomalý běh léčí všechno.. a že bylo úplně super, drobet zase otestovat nohy:), aspoň mám co protahovat a na co se soustředit...

Znovu jsem si v praxi ověřil a prozkoumal poučky Běžícího Stína, že " se ultra rodí v unaveném těle, na unavených nohách.." a že "ultra skutečně není o tom jestli vyhráváme, nebo prohráváme, ale že to nevzdáváme"..:).
Další den jsem celkem vše úspěšně "rozběhal" a tak do budoucnosti hledím s optimismem, i když je nad slunce jasnější, že blížící se 24h určitě nebude žádná hitparáda. Ale to je vedlejší. Čas stejně hraje proti nám starším, kdoví, co bude za rok, za měsíc, zítra..:). Možná pro ten boj, pro tu konzistenci a integritu a pro to závodění s kamarády... se těším a udělám, co půjde.

Všemu zdar! Ultra a kamarádům, zvlášť! 12:)

Před Rondou, za Rondou, nikdo nesmí stát,... aneb, když už 12Honza, tak už každej:)

Slepá ulička, tohle na kopec v Tbilisi nevede..

V poslední době se stalo populární obdivovat lidi, kteří se nejdříve šíleně "vyžrali" do neskutečných rozměrů a hmotnosti a pak vlastním úsilím zhubli.. Také je obdivuji, i když pořád nechápu ten úlet na začátku:).. Pochopitelně jsou to skvělé příklady, dávají šanci a inspiraci všem podobným změnit svůj život, postavit se "svým" protivenstvím, zlozvykům, návykům a aktivně s nimi bojovat.... Podobnou optikou se člověk může dívat na nás, bývalé gaučovníky, kteří jsme se nečekaně (z různých důvodů) rozhodli pro změnu, začali běhat, sportovat a postupně se dostali do určité formy... Nějaké to poplácání po zádech potěší a je dobré, ale obdiv? Hlavně to nepřehánět!:)...

Naše příběhy, podobně jako u těch šílených tlouštíků přinášejí dalším lidem určitou naději, srovnání a motivaci.. Skoro každý si pak řekne.. když už on, proč ne já?:).. V předvečer Rondy to moc hezky napsal H.Bartas na trailove.cz.. cituji: "Snad si to Honza nevezme špatně, ale pokud závod dokáže dokončit on, tak je to potom v silách každého z nás. Způsob jeho pobíhání a přístupu k tréninku je totiž v silách každého." Honza B. to napsal dobře.. I když bych asi měl asi pro ostatní doplnit, že to není zas tak úplně "easy":).. Na startu byla celá řada zkušených a dobrých běžců, kteří z různých důvodů nedokončili. Je potřeba být v době závodu nejen zdravý, ale mít také i kus štěstí, nejlépe pořádnou kliku:), dobrou strategii a velkou vůli po dokončení.

Koukám od Matky Gruzie k botanické zahradě

Je těžké zobecňovat a ještě těžší porovnávat běžecký potenciál "pobíhačů", protože se nedá změřit úroveň našeho odhodlání a touhy. Celý rok jsem se na Rondu pečlivě připravoval. Zaklínal jsem se s ní při hladových bězích, bez vody.. Skloňoval jsem její jméno často místo oběda ve fitku:)... A to že se mi podařilo doběhnout v limitu má další rozměr. Dosažení cíle, pro který jsme hodně obětovali, je stejně důležité, jako je zázrak důležitý pro naší víru. Dává nám sílu věřit a snít, nadšení a radost do všedních dní. Ronda pro mě není jen nějaký "zářez" na pažbě. Pro mě je spojena s neskutečně krásnou přírodou, odhodláním, vůlí a (a na mé poměry) s relativně velmi promyšlenou strategií..

Takže ještě dříve než se v příštím roce při registraci zahltí Ronda přihláškami z Čech, tak je dobré uvážit, nejen jak jste na tom, ale hlavně, jak moc "to" chcete a co všechno jste ochotni pro ten váš sen udělat... Upřímně, já jsem vzal všechno, co bylo v mém "běžeckém trezoru" -- natrénované objemy.. rychlost, plány na nějaká umístění... položil je na "oltář" Rondy, přidal ještě další hromadu času a úsilí.. a všechno to zapálil:). Pak to jde.. i pro takového "staříka" z nížin a bez sportovní minulosti.. Slovy Yula Brynnera ze Sedmi statečných, když od vesničanů dostává nabídku na ochranu vesnice ... "Nabízeli mi hodně, ale nikdy ne všechno"..:)

Takže do toho! Na konci června jsou jediné dvě akce, které mě v příštím roce budou držet potenciálně registrované.. Nejdelší seběh na světě (WS 100, kde mám dluhy) a Ronda dels Cimps. Pokud získám loterii, pojedu zkusit "sundat pytel" a dokončil WS, jinak moje srdce bude s velkou pravděpodobností opět bušit pro Rondu:).

Televizní věž konečně na obzoru

Po něčem tak mimořádném, jako je Ronda je těžké se vracet k obyčejnému pobíhání, tím spíš, že jsem den po mém návratu už zase seděl v letadle a mířil služebně do Tbilisi. Po dvou usilovných pracovních dnech budu mít dva dny o víkendu volnější, proto seděla vedle mě moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, abychom si trochu užili jeden druhého a společně poznali tu velkou zemi "sovětů"..:). O společně dovolené se snažím minimálně běhat, (Je to těžké.. moje nejmilejší občas reaguje na slova běh, potřebuji si jít zaběhat, atd.. asi podobně, jako rozdrážděný býk na červenou vlajku:). Nicméně v sobotu jsem dostal na dvě hodiny volno a vyrazil hledat nějaký ten městský trail:).. Od svých studentů dostávám tip na vrch s televizní věží, matku Gruzii a jezero:). Vybíhám od školy, pod hranicí kopce a hned poznávám, že Tbilisi není město pro lidi, ale pro auta:(. I v těch nejužších uličkách jezdí o 106, na chodce troubí, o běžcích (tedy jsem patrně zde široko daleko jediný) nemluvě. A tak se snažím vymetat příkopy, zbytky chodníků a toužebně odbíhat (a zase se zklamaně vracet) z hledání cestičky vzhůru a mimo chodníkové zóny..

Tbilisi pode mnou

Osvěžil jsem svoji ruštinu, protože anglicky tady mluví jen pár mladých... A hned se ptám na cestu. Na věrch?.. I pěškóm? Ja něznáju..:).. Pešky to neznali a doporučovali přejít na druhou stranu řeky a vzít sólo lanovku, nebo autem/taxíkem a oklikou, kde to žijeme? :)... Po nějaké chvíli jsem nahoře u matky Gruzie a postupně nalézám "hřebenovku" k televizní věži, kde se nachází jejich místní park kultury a oddechu:). Jestli tady na podzim budu, tak bude potřeba dobrá příprava. Při "hledání" cesty mě málem zatkli, kousek na vršku byla televize a nějací místní politici, hromada ochranky.. a teď do toho přiběhnu já s běžeckým batůžkem (bouřlivák), ve kterém mi nepokojně poskakuje ze strany na stranu láhev vody:). V bezpečnostním sboru je patrně silné zastoupení Rusů, protože se domlouvám bez problémů.. Na dotaz, kde jsem se naučil dobře rusky, boduji s naučenou odpovědí z gymnázia .. Je to světový jazyk, jazyk Lenina!:) [Eto miravoj jezýk, jezýk Ljenina!:)] a tak jsem "propuštěn" a nacházím chodníky, schody a cestu k věži. Bohužel po čistém trailu ani památky.. buď mě vede zpevněná cesta, nebo systém schodů a zábradlí.. Ale co, je to lepší, než rezavým drátem do oka. Představte si, že v Tbilisi se po ulicích a v přilehlých končinách pohybuje přes 5.000 toulavých psů. Zdá se mi to jako dobrý odhad, protože jsem jich potkal opravdu hodně a ne vždy jsem se cítil v pohodě:). Ve finále kolem trojice, která hodně připomínala vychrtlé a hladové kojoty z Nového Mexika, pádím do bezpečí akademické ubytovny. [Přesně, jak to říkal běžící Stín -- dva kojoti utíkají před tebou, tři už tě honí:)]. Říkám si, těch 14 dní na podzim (jestli sem vůbec pojedu) bude asi bojovných.. cesty na běhání musím teprve najít, voda pořádně neteče, tedy teče drobným čůrkem a studená.. prý je možné se domluvit s obsluhou, že by na chvíli případně pustili silnější proud a třeba i teplejší:), a ale nemá cenu nasírat místní.. a tak tiše vzpomínám(e) na ledového muže, Machyho!

V tom "Panteonu" je obestaven jeho malý rodný dům

Ve volném dni, nakonec taxíkem objíždíme Gruzii. Vím, že podruhé sem svoji manželku už nedostanu:), a tak vidíme skalní města i rodiště Josifa Visarionoviče (Stalina), já se za drobný úplatek "děžurné" dostávám jak do jeho válečného vagónu, tak i do světničky, kde se narodil. Sovětský a komsomolský duch je všude.. Ještě že tu nejsou kamarádi, to by zase bylo "závazkové" (běžecké) hnutí..:)

Konec legrace.. Jsem v Čechách a zase se začínám postupně rozbíhat. Je to hodně klopotné, připadá mi, že jsem se v čase vrátil o x let zpátky, běhám pomaleji, zdá se mi, že ranních 15km do práce je na hranici uběhnutelného maxima... Dneska při venčení Deri na mě pokřikuje skupina mládežníků. Uvědomuji si, že mám na sobě jedno ze svých ultramaratónských finisherských triček:). ..

Ne, nečórnul jsem to, chlapci, v tom se mýlíte...:).. Uběhl jsem to, i řadu dalších závodů.. Ale tak to má být, co je za námi, je částečně zapomenuto.. Zase se musím vrátit, srovnat tělo a hlavu.. protože 1.srpna chci znova otestovat svoje nohy a morální sílu na okruhu v Kladně... Ano, ano.. když může stařík pobíhat po horách, tak by měl zvednout rukavice kamarádů na rovině a na silnici.. zatnout zuby, vypnout se.. a porvat se nejen s nimi, ale i s časomírou na vyhlášené 24h.

Udělám, co bude možné, žádné výmluvy, budu závodit, co to půjde. S pokorou, s odhodláním a s nadšením.. Ano, ultramaratónství není vidět... Normální starší chlápek se psem, co na tom:)... Ale mám zase chuť se s tím porvat, snažit se někoho předběhnout, sledovat ty nejlepší.. bojovat se všemi a hlavně sám se sebou a s časem... a pak se těšit v cíli na pivo.. Protože to všechno podle mě k ultra neoddělitelně patří. Ta vytrvalost, boj.. a rychle dodávám kamarádi a pivo!:) Co na tom, že to není vidět, aspoň vím(e), že mě to fakt baví..

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
12:)

Ronda je Ronda, aneb ultra zkouška bez taháků:)

Před pár hodinami jsem se vrátil a zítra odjíždím na služební cestu do Tbilisi... Všechno je hektické, určitě nedokážu přesně časově popsat krok za krokem (a proto se o to ani nebudu snažit), ale nálada, pocity a zážitky jsou do mě vypáleny stejně pevně jako cejch značkovacího železa. Tohle se prostě nedá zapomenout. Těch zážitků, příhod a pocitů je celý ranec, tak se omezím jen na určité střípky. Stejně průběh závodu nikdo nedokáže popsat líp jak Honza Bartas, tak co se o to pokoušet:)...

Podle mého laického pohledu ultra běhání a těžký ultra trail není "něco" co se dá dělat na efekt.Vždyť i ti opravdu nejlepší naši ultras jsou "ryzí amatéři", málo kdo mimo úzkou komunitu o nich ví... Žádný hezký tělo vám to primárně nedá, domnívám se, že ani holky se na to nedají dobře balit, protože jsme maximálně "divný":). Na druhé straně to má nesporně výhody. Můžeme si být jisti, že všechny ty šílenosti podstupujeme primárně sami pro sebe.. O to je všechno jednodušší -- pokud přijde nějaká krize, nebo se věci různě zvrtnou, tak vím, že jsem tady... protože tady chci být... prostě je to mojí součástí -- běhám rád i ve chvílích, kdy to dře:)

Aktivně proti předzávodní nervozitě, aneb důležité je dostat se na start včas!
Ještě ve středu večer pilně počítám, na své pracovní stanici přehazuji terabajty dat doslova tam a zpět:), ale moudře před půlnoci usoudím, že ne všechno je potřeba (a možné) dodělat a prioritou je Ronda. Ráno prodlužuju domácí pobyt jak to jde, takže na Ruzyni stojím u přepážky v okamžiku, kdy letadlo začíná boarding, tedy asi 50 minut před odletem. Zkušení cestovatele ví, že jsem odpovědný:), a mám ještě dostatečnou rezervu.
Paní na přepážce nesdílela můj pocit, navíc začala vyžadovat, abych si svůj "kufřík" dal odbavit, že je poslední šance.. A co to mám přes rameno za "pouzdro"? To je nějaký toulec?:)
Paní jsem vysvětlil, že jsem zkušený cestovatel, že můj příruční kufřík ode mě nikdo neoddělí, neboť má požadovanou váhu a rozměry. Navíc mi jejich společnost už několikrát úspěšně zatoulala zavazadla a tentokrát si podobnou legraci nemůžu dovolit:).. A že s tím toulcem měla pravdu, jedu na důležitý závod:).

Zajímavý je, hned jsem dostal statut "reprezentanta" a všechno prošlo. Dostal jsem i lístek na nouzový východ, abych si mohl natáhnout nohy:). Paní jsem slíbil, že se budu snažit dobře reprezentovat. V národní euforii jsem ještě mimochodem pronesl i (narvanou) igelitku s jídlem, rohlíky... jako správný Čech vezu i paštiku:), buchty, tvarohový i povidlový šáteček. Honza měl na cestu do světa za princeznou vždy buchty, v pohádkách se to osvědčilo, není důvod to měnit!:)
V letadle jsem ještě dokoupil kolu, čaj a pivo, abych neztrácel čas na letišti, mohl jen vyzvednout auto a vyrazit do Andorry. Jak to bylo moudré rozhodnutí jsem zjistil za chvíli, když jsem v letištní hale marně hledal stánek společnosti Alamo. Vzpomněl jsem si, že mají často spojení s National, ale ani ty jsem nenašel. Nakonec se dozvídám, že jejich auta půjčuje Enterprice, která má v letištní hale také zavřený stánek, ale má budku na parkovišti! :).. A jak tak stojím dlouhou frontu na papíry a klíče od auta, skoro by se hodilo otrhávat lístky kopretiny a říkat si, stihnu? nestihnu? registraci v 7 h v Ordinu? Mám ještě plán B, v nejhorším případě zkusím zavolat Samovi, který je na místě a poprosím o pomoc. Taky věřím, že ve Španělsku se čas nebere tak striktně:). Trochu pravda znervózním, když na jedné odbočce (mnou nastudované cesty/obchvatu Barcelony) je havárie a já se najednou ocitám o kus dál směrem na jih.. Znovu si připomínám důležitou poučku, že nejhorší je smrt z rozděšení:) a asi po 5km se zorientuji a podaří se mi vrátit se do správného směru.. Protože čas je neúprosný, připomenu si základy italské jízdy. Jih je jih a tak je začínám uplatňovat i ve Španělsku [..1) koukáním do zpětného zrcátka se nerozptyluj, co se děje za autem není tvůj problém, 2) plná čára není zeď a hlavně 3) rychlostní značky mají pouze informační hodnotu:)]. Díky tomu se registruji v Ordinu s hlubokým předstihem v 18:40, tedy víc jak 20 minut před uzavřením registrace. Ani jsem Sama nemusel otravovat!
Radostně hned na zemi rozložím kufr, a postupně roztřídím a narovnám věci, boty, oblečení a jídlo do pytlů na obě life base. Úplný profík, říkám si:)..Těším se z atmosféry, městečko závodem žije, prostor startu a cíle je vyzdoben v oranžových barvách.. potkávám část české výpravy.. prostě. jsem tady!
Chválím se, jak jsem to všechno v pohodě stihl:), teď ještě nakoupit v supermarketu nějaký jídlo.. Jenže, jak dojedu na hotel a rychle kontroluji věci na start, tak zjišťuji, že mi nedali spínací špendlíky na číslo a já svoje náhradní nemůžu najít. Honem zpátky do auta a zpět do Ordina. Registrace se už opravdu zavírá a špendlíky už nemají, ale po chvilce je dostávám u stánku venku.. I když se snažím být rychle zpátky, tak bohužel potraviny kolem už jsou všechny zavřené. Mám radost a hned se chválím, jak bylo moudré mít koupenou kolu, pivo, atd.. a vézt si sebou rohlíky, paštiku, vařená vajíčka a buchty. Vlastně mi nic nechybí a tak v klidu jím, popíjím pivo, balím věci a připravuji si oblečení na ráno... Moje radost dosahuje výšin okolních hor:)...

Pozvolna, pozvolna...aneb poslouchám manželku, Evropu 2 a tep svého srdce:)
Před odletem mi moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, důsledně kladla na srdce, ať se s tím "moc nepářu"... Že ví, že Ronda je moje milenka, ale jako věrná a milující žena má pro to pochopení.. Nicméně ať si to s "NÍ" vyřeším v Andoře a netahám ji s sebou domů:). Dobrá rada, nad zlato!
Ráno vyrazí od našeho hotelu početná česká výprava, ochotně mi nabízejí, že mě vezmou s sebou, ale už mi pomoc nabídl Sam, takže nemusím 3+km do Ordina šlapat pěšky, ale pohodlně si vezu zadek v autě:). Za chvíli se začíná náměstíčko u rotundy plnit běžci, zní tradiční bubny (bože, jak já to miluju!!), ten rámus a taneční kreace bubnujících mě dostávají do varu.. Sam se dívá na to třeštění a já jen dopovídám.. jasně.. ty na rozdíl ode mě víš, do čeho jdeme:), že mě tryská ta prostinká neznalost..

V tom chumlu nabušených a zkušených běžců si připadám, jako Líza Doolittle, když jde na ples:)... Hraje La Traviata, ohňostroj, výbuchy konfet, lidé začínají odpočítávat a pak.. pak to všechno začne.. Vybíhám skoro úplně zezadu, jak jinak, že:).. a postupně (a opatrně) v Ordinu předbíhám další závodníky. Ještě na asfaltce v kopci doháním Sama a těsně při odbočce na blátivou pěšinu Martinu. Vím, že oba chtějí mít pomalejší a konzistentní začátek, a tak se neznepokojuji, že bych běžel příliš rychle...


---- Tady malá odbočka ----
Minulé jsem si napsal, jak jsem si vyrobil skvělou sadu taháku i s kontrolními mezičasy.. v několika kopiích. Ty jsem ovšem v rozrušení:) z toho, jak jsem vše skvěle v pátek stihl nedal ani do báglu na stanice, natož do běžeckého batůžku. Zase -- jak mi kamarádi říkali.. profesor a bude používat tahák?:) . Zkoušky by se měly skládat bez taháku!:)
---- konec odbočky ----

Mapky s profilem, videa, stanice, jsem měl celkem dobře naučené, dílčí mezičasy by mě asi mohly jen znervózňovat. Pamatuji si, že na první stanici (Sorteny) jsem v optimistické variantě měl být za cca 4hodiny, v konzistentně pesimistické za 5h... a byl jsem tam ve 3:50.. A tak nic neřeším. Běží se krásně, nádherná trať, v úzkém místě se zdravím s ředitelem závodu... dokonce mi přijde, že řada technických úseků je dobře běhatelná:)... i když mám před sebou spoustu tisíc metrů vystoupat a sestoupat, tak se nebojím to z kopce i trochu pustit...Jsem na legendárním běhu, tak se trochu odvážu, ne?:)... "Valar morgulis"! ["Všichni muži musí zemřít!]... A taky jo:), je horko, dost lidí kolem s tím má problémy a najednou cítím náznak křeči při seběhu, až mě zkroutí. Sakra, nějak brzo:)... Beru solnou tabletu, zpomalím a přes bolest nohy protahuji, ale nijak se to nezlepšuje.. Tak se vracím ke své mantře -- pomalý běh léčí všechno:) -- a postupně rozběhám, bolest ustupuje, ale vím, že si musím dávat pozor na horko, pití a jídlo.. Tohle není slabost nohou, proto se snažím víc poslouchat svoje tělo, a případně zpomalit nebo zrychlovat z kopečku pomalu a rozvážně:).

Hlavně se z toho.. nepotento, aneb bez "nevěsty" ani ránu:)
Na startu jsem si dělal legraci, že hlásí velmi teplé počasí na celý závod a slovy básníků se nám "pěkně prohřejí hlavové kosti":).. V dětství a v mladí mě lékaři upozorňovali na možnou "alergií" na slunce a teplo. V loni na WS mě teplo a moje hloupost stálo úspěšné dokončení závodu, proto jsem se letos i v "přípravě" [pokud se to tak dá říci] soustředil na nácvik krizových situací.. Běhání na hlad, běhání bez vody:).. [dcera, když se mnou běhala v horku, tak byla ráda, že nesu vodu i jídlo, ale všechno je jen pro ni :)], každý pobyt ve fitku končím delší saunou. Vím, že na teplo budu asi vždy citlivější, ale skoro všechno se dá alespoň do jisté míry ovlivnit a upravit.. Navíc mám na hlavě "nevěstu" (jak moje dcera nazývá můj bílý Sahara kit, který si pravidelně máčím ve vodě, případně dávám pod něj hrst sněhu). Pokud voda není stojatá, v klidu z ní piji a doplňuji zásoby.
Díky tomu přibíhám na Arcalís v dobré náladě, možné krize pod kontrolou.. vidím Aničku S., která mi nabízí pomoc, včetně jediné tablety magnézia. Úplně mě to dojalo, s díky odmítám a říkám, ať ji raději nechá pro Sama.. Cítím se silný, šťastný.. a postupně se raduji z neskutečně, ale z mého pohledu neskutečně technicky náročných a nekonečných výstupů kamenitými svahy, talusovými poli... kochám se, a v tom zakopávám, tak tak, že se nepodívám po zadku o pár set metrů níž:)... Pěkně mě to vyškolilo, platím drobný "poplatek" ve formě urvaného držáku na telefon - tedy bude v báglu a až do konce neudělám žádnou fotku - a následně vlny křečí z prudce natažené nohy při pádu.. Ale vlastně se nic neděje.. Naštěstí jsem neuvolnil žádné kameny ve srázu, okolní souputníci se v mnoha jazycích sounáležitě ptají, jestli jsem OK... Samozřejmě, že jsem, tady žádné slečinky nejsou:). A znova pomalým výstupem a pomalým během úplně zažehnávám svalové problémy..

---- Opět malá odbočka ----
Od dětství jsem trpěl poruchou rovnováhy. Metr dva nad zemí jsem prožíval závrať asi rovnocennou přechodu zábradlí mrakodrapu. Pavel VS si před lety ze mě dělal legraci, že se posunuji dál a dál, i mě vzali do Jizerek běhat po skalách.. Loňské UT4M, Magredi i letošní TGC potvrdily, že i já se mohu se svojí závrati velmi dobře vyrovnat a fungovat, a to i tam, kde běhá  "normální" skyrunner:)
---- konec odbočky ----

A tak si opravdu užívám nádherný výstup na Comapedrosu, doslova po hřebenu hory, který je v nejužším místě široký sotva pár metrů. Něco pro mě v minulých letech absolutně nemyslitelného.. Stejně tak v noci společně s Pavlem sestupujeme myslím technicky nejhorším (prudkým) úsekem klesání s řetězy do Marginedy. Kdo mě zná, tak ví, že opravdu vidím špatně, v noci obzvlášť.. nicméně.. Věřím, že i s tím se dá nějak poprat:). Úspěšně jsem vyzkoušel dvě čelovky. Jedna kolem pasu, druhá na hlavě. Prostorové vidění (aspoň u mě) se zlepšilo o 100 procent, různé úhly osvitu dodají chybějící prostorový vjem a dá se běžet o dost rychleji.

Slibem nezarmoutíš, aneb na nic se neptej:)
Myslím, že ve Španělsku i v Andoře je skrytě cítit historický vliv obsazení Araby. Ani Reconquista to neodstranila .. Prostě slibem nezarmoutíš:).. Ptáš se, jak je to daleko? Určitě kousek:).. vždyť je to téměř vidět.. 3 km z kopce, rozumný terén.. Po skoro hodině slušně rychlého cupitání narazíte na kontrolu a ta vám řekne.. no za chvíli jste na stanici! Když přidáte, tak asi 20-30 minut (ze kterých je i po přidání 40)..:)
Pochopitelně i když byly chvíle, kdy podobné informace narušily optimální pohodu, brali jsme to s humorem. Jo, když vám někdo poprvé řekne, že za 2km dole je stanice, vy dopijete zbytek vody, abyste potom zjistili, že to nebyly kilometry jen dva, ale ještě další extra hodina k tomu:).. Tak potom zase, když vidíte, že máte jít hodně přes 10km v plném slunci, tak šetříte vodou. Někdo vám říká, že za 5km by měla být "provizorní" stanice, ale na předchozí stanici ji nemají zakreslenou a tváří se všelijak:).. Tak holt nejdříve sušíme "hubu" a pak si zase hrajeme na velbloudy:).
Ovšem nejvíc mě rozrušilo, když mi na 100km pořadatel ukázal mapku, která mi říkala, že jsem na km 90 a ještě mě lámanou angličtinou upozornil, že trasa k dalšímu "cut-off" je těžká, ať se moc nezdržuji... Navzdory technickému terénu jsem doslova vyrazil z kopce.. Dobíhám dolů na stanici, abych prožil velkou radost.. Co plaším? Vždyť já jsem na 105km!:)

Druhá noc v horách... poznávání nepoznaného

Původně jsme se domlouvali s Pavlem a a Josefem, že se asi srazíme na druhé life base, na 30 minut pospíme, abychom zahnali halucinace... Ale dorazil jsem tam výrazně dřív a zkusil jsem si lehnout na chvíli na žíněnku. Už to neudělám, pokud nebude jiný důvod.:). Jen se ozvaly bolestivě nohy a v hlavě mi začalo blikat -- spát, spát, spát.. Bojím se, že mě za pár minut nevzbudí ani výstřel z děla, natož nastavený budík. Přes tři čtvrtě hodiny mi trvá, než se z 5 minutového "odpočinku" vzpamatuji natolik, abych mohl jít dál:), kluci ale ještě nedorazili a já prošustroval skoro hodinu. Pro příště nespat a ani to nepokoušet.. Neumím to!!

Proč já si vlastně zase měnil boty a ponožky? Trasa vede bažinatým svahem, drobnými potůčky a díky nevyspání asi nedávám tolik pozor, takže většinu kaluží, potoků a vody vymetu úplně zbytečně. Prostě po tolika hodinách beze spánku se nejen hůř soustředí, ale začínám mít i velmi solidní halucinace. Copak, že se klacíky na zemi mění v hady, fáborky v oběšence (to už znám!), ale já najednou vidím všude značky, (oči krav svítí úplně stejně jako odrazky na tyčkách), navíc "toužebně očekávaná" stanice se líhne z každého kusu skal.. i když to nemám plně vyzkoušené, nakonec beru trochu kofeinu v tekuté formě. A zázrak:). Zase funguju skoro normálně a vím, že tohle budu napříště používat:). V tom začíná svítat.. temné siluety skal jsou podsvícené oranžovým vycházejícím sluncem. Ano, vypadá to tak jako na propagačních záložkách z Rondy!! Tak hezký, že je to na hranici kýčovitých pohlednic..

Nakonec Japonec!
Zbytek dne je ve znamení rozumu.. Jdu konzistentně se snahou se nezranit, popoběhnu, když to jde, ale i rychlá chůze se počítá.. už vím, že jen tři, dva, nakonec jeden a poslední těžký výstup a pak už jen budeme klesat z kopce. Na Sorteny mě zdraví jeden pořadatel a říká, že je tu dost lidí z Čech a že prý jsem třetí? Není možná! A tak i přes šílený horko, doplním vodu, se všemi kolem si plácnu, protože všichni si už nějak v duchu nebo i nahlas říkáme, že těch zbývajících 12-14km dáme i po zadku.. a vyrazím.
Vím, že přede mnou je skoro o půl hodiny dvojice Japonců, kteří měli skvěle promyšlenou přípravu a pomoc na trati... Říkám si.. Hergot!! Valar morgulis! Jdu do "boje".. Běžím dolů v horku, je určitě přes 30C ve stínu, na slunci se dělají díry do hlavy a udivuji místní, že ještě po tolika hodinách (a v podstatě za půlkou startovního pole) mám "chuť" běžet a "závodit":). Vysvětluji, že já běhám rád, navíc, jsem se šetřil většinu času.. Teď kdybych doběhl odpočinutý do cíle, tak by mě známí z Čech "pomluvili":)... Japonce nakonec úspěšně sbíhám, v cíli na něj mám skoro 6 minut... Ale poslední část už nijak nervu.. Voda došla, v civilizaci se mi nechce pít z řeky, ale hlavně... Tu poslední část má cenu si užít.. "sprintem" možná získáte pár minut, ale ztratíte tu atmosféru, závodem totiž žije celé městečko, projíždějící auta troubí, všichni lidé vás zdraví, poplácávají.. Je to přesně, jak říká itinerář trasy: "Dobíháte do Ordina a víte, že jste mistři světa, jste králové". Tenhle moment má cenu si pořádně vychutnat. Tu chvíli, která vám vypálí do duše silnou značku., stejně jako rozžhavené značkovací železo.. Přibíháte k rotundě a slyšíte výkřiky.. "Finisher, finisfer".. Skoro všichni, co jsou nablízku přibíhají do prostoru cíle a oslavují s vámi ... Oslavují tu sílu a vůli, kterou musíte mít, abyste to krásné knížectví v limitu oběhli a obešli..
V tu chvíli běžím po koberci a pocity se nedají popsat.. Plácám si se spoustou lidí, zatínám vítězně pěstí.. Rondo, už jsi moje!!
U prostoru cíle je kamera. Jistě není náhodou, že zrovna, když jsem dobíhal já, tak na půl minuty vypadl signál:). Nikdo doma neviděl můj doběh.. moje vítáni i loučení s "milenkou". Radost až na kost -- tak jsem tu ultra zkoušku úspěšně složil i bez taháku:). Samozřejmě, čas 57:29:29, mi říká.. mohl jsi být o tu půl hodinu rychlejší.. Jak hezky by to znělo.. 12 HonzaDe, 34 Honza běží, 56 .. dává Rondu! :). Tak jako tak ještě není všem dnům konec!

Rondo.. jsi moje!!

Všemu zdar! Ultra a naším snům.. zvlášť! 12:)

PS. Fotky i video doplním později, možná i gramatické chyby opravím..[Video a par fotek jsou moje, jinak jsem je s dovolením vypůjčil z webu a FB Rondy]
Skvele fotky Svati a Pepy (Mitic)

PPS. během závodu jsem uvažoval o tom, že bych měl složit "zkoušku" hned na poprvé, kdoví, jestli pro náročnost trati se mi bude chtít se sem vracet. Podobně jako u Zane Grey řada lidí říká, že na útrapy je třeba zapomenout, než se postaví na start znova.. Jak jsem dosedl v cíli a pil pivo, tak mi bylo jasné ...chci se sem zase vrátit!! I když vím, že v mém věku a bez sportovní minulosti to bude zase vyžadovat pečlivou přípravu, odhodlání i kus štěstí, aby člověk mohl slyšet bubny a volání "Finisher, finisher!!!". [Valar dohearis! Je moje odpověď... pro neznalce Game of Thrones.. "Všichni muži musí sloužit":)]

PPPS. Leona mi psala, ať popisu pořádně to "utrpení" a "bolest"... Dopsal jsem střípky mých pocitů a usilovně přemýšlím a vzpomínám... Nebyla žádná krize v pravém slova smyslu, Žádné utrpení.. bolest z tradičních (ale lépe zvládnutých) puchýřů? V mém případě už mi to přijde jako jistý kolorit, strávit nějaký čas výměnou ponožek, mazáním nohou.. aby člověk ve finále řekl, že už ty boty sundá až v cíli, protože 1) by se mi nepodařilo je nandat zpátky na nohy a za 2) bych nemusel při tom udržet ani důstojnost ani moč:)..
I když to bude znít hloupě, tak přiznám, že jsem měl velkou radost a cítil jsem neskutečnou sílu..:)

PPPPS. Abych nezapomněl, moc děkuji za spoustu krásných a povzbuzujících vzkazů -- byly všude.. -- V mailech, sms, vox, whatsup.. prostě všude:). Všem vám moc děkuji, opravdu bylo na hranici dovoleného dopingu. :)

Ronda -- final countdown, aneb za hranice všedních dnů a (mých) možnosti...

Svatojánská noc přede mnou. Nemusím ani hledat zlaté kapradí... Přesto ani nedokážu říci, jak moc jsem rozechvělý.. jak moc jsem natěšený.. a jak.. Ale dost. Ronda je jasný vrchol mého (nejen) letošního úsilí a snažení. Sen o kterém jsem se dlouho bál mluvit.. Další z běhů, majících statut "legendární".. Navíc jsem k němu pravidelně běhal, i posiloval.. prostě slovy neznalých neběžců šíleně "blbnul":).

A teď je to tady!

Z hlediska mé profese je patrně nepochopitelné, že nejedu na prestižní Světový kongres v Římě, kde mám přijaté dva články a místo toho se cpu do Andorry se snahou ji do 62 hodin celou oběhnout/obejít:). Věřím, že běžečtí bohové si toho nějak všimnou a budou mi nakloněni, pro jistotu jim to na sebe prásknu včas:)..

Samozřejmě, optimální by bylo se vypravit do Andorry den dva dopředu autem, aklimatizovat se, porozhlédnout a připravit se na místě podle okolností... Ale asi bych to nebyl já:)...už od jara mi bylo jasné, že budu bojovat o každou hodinu:) a tak se na cestu vydávám na poslední chvíli, ve čtvrtek kolem poledne letím letadlem do Madridu, následně najímám auto a cca za 3 hodiny bych se měl dostat do Ordina. Mám tam určitě časové rezervy, pochopitelně nedosahuji parametrů velkého Honzy Bartase (viz např. jeho Travesera), ale známí mě podezřívají, že se po něm vyloženě opičím..:).. Kdepak! Tyhle šílené nestíhačky mi (asi stejně jako HB) naplánoval sám život. Ovšem je hezké být alespoň na chvíli a přeneseně považován za odvážlivce, kdo má tu drzost dělat stejně brikule, jako The Chosen One:)...

Takže, abych to zkrátil -- pro klid v duši je potřeba všechno potřebné, náhradní boty, oblečení, povinnou výbavu. jídlo, čelovky, baterky... dostat do prostoru malého palubního příručního zavazadla a nějak přepravit i hůlky:). Nemůžu si dovolit riskovat, že by se mi po cestě někde zatoulal "větší" kufr. Každá minuta bude znát. I auto je zajištěné dopředu... Proto jsem v minulých dnech strávil čas nejen sepisováním a dolaďováním tradičního seznamu, co na kterou "life base" (kromě bot jsou obě úplně identické), ale hlavně - jak to přehledně složit/narvat do příručního zavazadla... Takže například v lahvích na vodu jsou náhradní ponožky, v botách je naskládané různé "jídlo", atd., ale všechno tam je!! :) Beru si s sebou jídla určitě výrazně víc, než budu potřebovat, ale vyzkoušel jsem si, že na klíčových stanicích je dobré mít dostatečný výběr... "Oko napoví":).. po čem se mi ještě nebude zvedat žaludek:)...A mám i nacvičený postup, jak to rychle z kufru vyndat a rozhodit do tašek, které přijdou na stanice. Lama se těžce snaží minimalizovat chyby a postupovat co nejlépe a nejúčelněji..Téměř jako profík:).

Obecně trochu problém je dostat hůlky do letadla. Ze zkušenosti ale vím, že nejtěžší je projít první kontrolou:), proto je potřeba, aby ostré hroty přímo nekoukaly ven, nasazuji tedy "koncovky" a sehnal jsem si pro jistotu a pohodlí i pouzdro na hůlky. No pouzdro... :) Klasické pouzdro je k dostání jen na internetu, ale věřte dodacím lhůtám, že? A tak jsem si koupil něco "daleko lepšího":) se stejnou funkcí v Intersportu. Tam totiž nabízejí ve výprodeji (za 190)  "pouzdro na pivní plechovky" pro skejťáky a snowboardisty... Je to určitě dobré znamení a je jedině správné, když člen týmu iThinkBeer převáží svoje hůlky ve víceúčelovém futrálu na pivo!:)

Mezi námi, i když se snažím si trasu všemožně zapamatovat, prošel jsem několikrát itinerář trasy (velmi krásné a vtipně popsané zde).. přeci jen, zvykl jsem si v poslední době si dělat běžecké "taháky".. Profil trasy s co nejvíce informacemi, co mě čeká... Když je to možné, dávám si i průměrné mezičasy lidí, kteří doběhli v určitém časovém limitu. Ne, že bych se hnal primárně za nějakým časem, ale dává mi to relativně dobrou informaci, jak si stojím a jestli to třeba neženu dopředu příliš, nebo něco jiného...

V tomhle směru se objevuje menší zádrhel:) -- U Rondy jsem žádné mezičasy nenašel a jediné existující konzistentní mezičasy jsem našel pouze u rychlíků HB a PP, kteří loni doběhli nastejno. Tak jsem si je poznamenal. Z mých kamarádů a známých to asi nejlépe komentoval Sam S., který řekl, že bez ohledu na to, kolik jsem naběhal, jsou mi mezičasy naší špičky úplně na nic:). I když mám Sama rád a vážím si jeho zkušenosí, přeci jen si dovolím drobně nesouhlasit. Zásady moji alma mater "libovolně, ale pevně"...a... "pracovat dobře s chybami měření, je základ"... byly mými věrnými průvodci:). Prostě jsem ty jejich mezičasy -- jako statistik -- nějak tvořivě:) uchopil a pomocí můstků, trojčlenky a jiných úvah použil k vytvoření "svých kontrolních mezičasů" na 52, 56 a 62 hodin, které jsou na druhé straně onoho taháku. [Podle rad svoji nejmilejší je vyroben v cca 4 exemplářích, dva mám u sebe a dva jsou na stanicích, abych měl jistotu, že je neztratím:)].

Díky téhle tabulce budu mít mezi stanicemi i náročnější intelektuální zaměstnání -- přepočítávat si očekávané časy na další stanici a pod. Protože mi s rostoucí vzdáleností při běhu silně klesá IQ, je možné, že než tu úlohu vyřeším, jak na té další občerstvovačce už budu!:)

Ve čtvrtek mi píše Sam, že ví, že nepoužívám FB a že organizátoři dali k dispozici video-průvodce trasou Rondy. Naprosto luxusní videa, vřele doporučuji (první díl, viz zde). Vzápětí mi stejnou informací píše i mapo! To fakt potěší.. DÍKY!



Věřím, že jsem připraven, líp už to nešlo, dal jsem tomu opravdu hodně... Nemůžu se na nic a na nikoho vymlouvat a to je moc dobře. Navíc díky časovému (a pracovnímu) stresu se na začátku budu muset plně soustředit, abych se do Andorry vůbec dostal a stihl se zaregistrovat, takže na nějakou předzávodní nervozitu nebude vůbec čas..:). [Pro časové labužníky... Do Barcelony se dostávám kolem 2h odpoledne, do Ordina je to víc jak 3 hodiny autem, tak s maličkou rezervou na registraci a na vyslechnutí briefingu:), rychlé pivo, na hotel, pivo a spát:)]

Příjde mi, že se v práci a kolem všichni (tradičně) úplně zbláznili... Čekají nemožné na počkání, zázraky do tří dnů:)... A tak na přibývající úkoly, šílené zmatky a dotazy, jestli to stihnu před odletem, odpovídám provokativně podle Švejka -- "Vždy povinnosti věrné spěch, byť vůkol vanul smrti dech" :)... Držte mi palce!

Všemu zdar! Ultra, kamarádům a Rondě -- zvlášť!

12:)

Moje běhání je jako cringe comedy, aneb trapasy ala hollywood..

Jak zase začínáme trochu víc pobíhat se synem, tak se dozvídám spoustu novinek ze světa scifi a fantasy, od Star Wars až po Game of Thrones... A taky se díky tomu naučím spoustu užitečných slovíček:). Například bylo mi vysvětleno, že v Americe bych jistě vydělával nemalé peníze v různých "cringe commedies", jejichž hlavním rysem je, že se všichni cítí trapně, kromě hlavního hrdiny, který se děsně baví..(Přesná definice zde). Syn přesvědčoval, že jsem nechtěný král trapných scén a nemožných zážitků.. Chvíli jsem s ním polemizoval, ale přitom mi naskočila neskutečná hitparáda trapasů, které jsou ještě čerstvé..:)

Běžecký asi těžko překonám scénku z loňského června, kdy jsem na WS 100M na neustálé pošťuchování o tom jak jedině UTMB... všichni evropský ultras a hobíci by ho chtěli běžet, a ti co nemůžou o tom jenom sní.. Tak jsem té "paní", co to furt tak vykřikovala řekl, že nechápu, proč jsou všichni tak po*raní.. že podle počtu běžců na trati ve všech variantách je to děsná komerce ... A že já rozhodně z toho tak udělanej nejsem:).. Aby se pak z ní vyklubala ředitelka závodu, která se pozorně dívala na moje startovní číslo a jak se píše moje jméno... No nic..:).

Ovšem musel jsem dát synovi za pravdu. Jen během posledního 1.5 měsíce jsem získal hromadu zážitků, které se mezi trapasy velmi dobře kvalifikují, co víc, i přes jejich trapnější rozměr, jsem se neskutečně bavil. Zde jsou ve stručně formě..

Seznamovací:
1) Při probíhání neznámým terénem, sedím na bobku v "divočině", která (jak jsem později zjistil) navazovala na zadní část (neudržované) zahrady.. při opakovaném svištivém a podezřelém zvuku se otáčím a ... jedna paní zrovna seká srpem tam, kde je orientované moje odhalené pozadí:)..

Komunikační:
2) Hovořím s člověkem, který běží se skupinou děvčat.. dělám rádoby vtipné  poznámky.. a pak zjišťuji, že je to cizinec a že vůbec nemluví a nerozumí česky:)

3) Doběhnu člověka a začnu se s ním bavit.. ale až po chvíli zjistím, že se nebaví se mnou, ale že telefonuje přes bluetooth sluchátko:). Neskutečný:)... Připadám si přesně jak Halina Pawlovská, která v počínající éře mobilních telefonu na záchodku "mluvila" s telefonující sousedkou..

4) Nechtěně se objímám s proti mě jdoucím neznámým(!) pejskařem.. Jak za starých času, Brežněv hadr. Naštěstí jsme se nelíbali:).. oba krátké vousy, to by bylo jak suchý zip:). Já uhýbal nalevo, on nalevo, já napravo on napravo.. do toho ještě pes.. vzápětí jsme v "sobě".. Já ho chytám do náruče, abych ho neporazil..

Opakovaná je moje oblíbená:
5) Asi před měsícem jeden den ráno nechtěně narazím v Myslíkově do jednoho domorodce, který z ničeho nic vyrazil z krámu, omluvím se.. Po cestě zpátky z práce ještě tentýž den ho pro změnu "sejmu" v Lazarský u bufetu... Po pár dnech -- na poslední chvíli -- zabraňuji další kolizi s ním -- tentokráte pod Vyšehradem (když jsem si při běhu do práce vyzvedával nový řidičák). Chlápek děs v očích -- "To jste zase vy? Chlape, vy jste jak zbloudilá střela" :) !!!! Už jsem ho asi tři týdny neviděl, od té doby patrně zůstává v bezpečí domova..:)

A co vy, jaká je vaše "hitparáda".. doufám, že v tom nejsem sám..:)..

Všemu zdar! 12:)
PS. Dva týdny do Rondy, začínám cvičně balit!

Chvála průměru, aneb míň jak "voko" do Rondy..:)

Uvědomili jste si, jak často se všichni (včetně mě) zaklínáme slovem průměr, podprůměrný, nadprůměrný? Podle posledních průzkumu, průměrní Češi tři hodiny denně sledují televizi, nejvíc se koukají na Televizní noviny na Nově, bydlí v bytě s ústředním topením, chovají domácí zvíře, nejčastěji kočky.... Já tyhle údaje jako statistik naprosto miluju... Protože neříkají většinou vůbec nic, jak víme, ... průměrný člověk totiž neexistuje:)

Ale vždycky si vzpomenu na svého kamaráda Radka, který při čtení (zkreslených) sexuálních statistik vždycky vyskakoval a vykřikoval.. "Tady píšou, že průměrný Čech v mém věku souloží 7-8x měsíčně. Hergot, to by mě zajímalo, kdo to dělá na můj účet!!".. :)

U průměru ale vždy záleží na tom, jak si definujeme náš "soubor" a metodiku výpočtu. Například já slýchám často, že to s během přeháním, že je to spousta hodin [a co to bude mít za šílené následky].. Už jsem slyšel od hodně lidí, že je to moc běhat 16+h týdne (běhám pomalu.. a upřímně, někdy na trati jsem i výrazně déle). Přesto si dovolím prohlásit, že věnuji běhu naprosto průměrně času... Chcete důkaz?

Do práce musím stejně, že? Vzhledem k mé rychlosti se čas věnovaný přemístění do práce může počítat jako "čistý" běh jen v polovině času... Psa musím venčit stejně, takže pobíhání s Deri je vedeno v kategorii venčení psa, a je tedy z hlediska "běhu" 100% zadarmo a nemá (a nemůže) se jako běh počítat:)... Večerní běhy s kamarády jsou u mě zase v kategorii společenské setkání a restaurace:), takže suma sumárum jsem přesně na běžeckém/sportovním průměru spočítaném v poslední době firmou Rajec:)..

Když jsme u té statistky.. nedávno jsem při ukázce "vychýleného" pohledu studentům dával jednu zajímavou statistiku. Při zjišťování Američané hodnotili průměrnou velikost svého mužství na téměř 10 palců (cca 25cm), zatímco ženy na stejnou otázku uváděly, že to jsou asi 4 palce (10cm)..:)..[Z toho pohledu je iPhone 6+ jasný mužský vynález, neboť obrazovka měří 5.5 palce!:)]

Průměr jistým způsobem přináší hezký pohled na život, snažím se o to nejdůležitější -- držet balanc a rovnováhu,, To jsem si vždycky přál a budu se snažit držet.. nebejt pos*anej dopředu a zase se zbytečně nevytahovat,, najít rovnováhu mezi odvahou, sebeúctou a pokorou..

Přípravu beru velmi odpovědně, postupně a konzistentně:)... V tomto měsíci jsem poprvé regulárně překonal hranici 170 km (délka Rondy) v týdenních (pohodově naběhaných) km. Na netu jsem se dozvěděl, že průměrný ultra běžec, připravující se na 100mil údajně alespoň jednou ve své přípravě překoná tuto hranici v týdenním objemu a optimálně je v tréninku někde na horní hranici 120-140km. Tak jsem v klidu.. Jsem zase krásný "průměr":)...

Suma sumárum -- do Rondy zbývá méně než 21 dní, začínám už plánovat věci do báglu... Znova čtu zápisky Honzy Bartase, v pondělí se ještě chystám vyzpovídat Sama Straku..:)... Před sebou mám svoji oblíbenou "quote", která přesně vyjadřuje jak stav mě mysli, tak i mé postoje k budoucnosti..

But it's also true that the person who risks nothing, does nothing; has nothing. All we know about the future is that it will be different. But, perhaps what we fear is that it will be the same. So, we must celebrate the changes. Because, as someone once said "Everything will be all right in the end. And if it's not all right, then trust me, it's not yet the end."

Končím se statistickým přáním.. Ať jsou budoucí měsíce pro nás průměrné... Lepší než ty minulé a horší než ty budoucí!:)
Všemu zdar! Ultra zvlášť!

12:)

PS. U Jitky proběhla skvělá diskuse o "běhání pro radost"..:).. Tak jsem nechtěně udělal jeden experiment. [Pro vysvětlení..Ať lidí zdraví nebo ne, v 99% zdravím já první (pokud si všimnu)]. Občas běhám v tričku co jsem dostal k 50 s nápisem "Run for fun", jinak většinou ve vyfasovaných tričkách z různých závodů jako Leadville, Zane Grey, Trans Grand Canaria, atd.. Zajímavý je, že když mám na sobě "trophy" tričko, naprostá většina lidí odpoví na pozdrav.. Ale když běžím pro "legraci" a potažmo pro radost, tak mi na pozdrav neodpoví skoro nikdo..:).. Je to určitě tím, že se bojí, že jim tu radost beru..:)