Běh a stres: kamarádi nebo nepřátelé?

Říkám to furt, žijeme v propojených vesmírech. Pulec a Socketka zrovna napsaly věci, kterými různé procházím i já.. Kvadratura kruhu sladění rychlosti a pohody v běhu... Rozhovory s neběžci:), kteří dle "mého příkladu" se najednou rozhodnou běhat, vše jim připadá jednoduché, asi nejsložitější je barva bot:) a pak padne otázka: A co když mě to "nepůjde"? Co když mě to nebude "bavit"? :)

A co já NATO? Na to je nejlepší odpověď jednoho gurua, když se ho ptali, co dělá, když "to" někdy "nejde". On se zamyslel a odpověděl... Jo, někdy to nejde......:)

Ačkoliv jsem lama nepoučitelná a nadšená, natolik už jsem s tím prožil, že můžu říci to samé .. Ano, někdy to nejde. Ale s výjimkou nějakých zranění či zásahu vyšší moci je to v podstatě na mě, aby mi "to" zase šlo a aby mě to zase bavilo. Podle mě to drobet víc souvisí s tím, jak kdo bere běhání a co od něj čeká..

Četl jsem řadu článku, které mluví o běhání jako o perfektním léku na stress - Ale pozor na běhání pro výkon, to naopak hladinu stresu silně zvyšuje.. To mohu potvrdit, když jsem před cca 2 týdny v šíleném stresu v práci "dělal běhání" tak mi to vůbec nepomohlo, ba naopak. A tak jsem se koukal, co říkají "výzkumy" a různí guruové. Údajně jsou tři hlavní faktory které snižují stress - modlitba, meditace a psychosomatická cvičení zaměřena na dech (jóga, taichi,..). Co je zajímavé, že západní civilizace je tak zaměřena na výkon, že lidé provozují i jógu, aby si zvýšili (sportovní) výkony.. neuvěřitelný paradox .

Jako nejlepší můj antistre bych si dovolil připojit mé oblíbené "jalové" pobíhání, nezaměřené na výkon, ale na radost, které je motlitbou, meditací a psychosomatickým cvičením v jednom:). Proto v poslední době běhám sice dle trenyrkoveho plánu, ale znova jsem se (naštěstí) vrátil k začátkům, kořenům či hlavním důvodům svého pobíhání. Běhám pro radost! Běh je v mém vidění světa téměř očistná kůra, něco asi jako sprcha, kdy si ženy představují, že voda postupně odplavuje vše špatně, problémy, pocity.. tak já si často přestavuji, že jak běžím, tak že mě starosti a problémy "opadávají" a já je nechávám za sebou někde hluboko a daleko.. Tím zaměřením na dech, jak o něm asi správné horují jogíni, vlastně neexistuje nic než ten současný okamžik, nádech a výdech.. Asi jako ty bájné mantry..

Ten pocit "nezavoděni" a "nevýkonu" mě v posledním týdnu tak nahlodal, že jsem se málem rozhodl nejít/neběžet na Kbelskou, aneb K10. Představa závodu, ke kterému jedu přes celou Prahu, ze kterého se stává děsná masovka proti mojí oblíbené běžecké turistice? Kdybych neslíbil lidem/známým/studentům, že tam budu, tak určitě radši běžím někde v polích. Uznávám, je to ujeté a je to evidentně způsobené pocitem a tlakem se dostat zase z područí zavoďáka, který ve mě taky někde drobet dříme a už planuju, jak ho nechám zase do 1/2 PIM hezky spát..

Takže radostnému běhu zdar, stresu zmar! 12:)

Jalové km = čistá radost mého života

... aneb pobíhám, kochám se a tradičně bloudím :)...

Začátkem týdne jsem bojoval s drobnou virózou, měl jsem služební povinnosti od rána do noci mimo Prahu, s běháním se to v tomhle počasí a s mými zavazadly neslučovalo, ale bylo to vlastně krásné.. vrátila se mi radost a tak jsem se na svůj návrat a na pobíhání děsně těšil!
Nejdříve jsem si udělal ve čtvrtek později večer vyloženě radost ve fitku, měl jsem pocit, že se vznáším, i to bylo celkem svižně, o to víc jsem se těšil na sobotu.. Že budu běhat ty jalové km, jak o nich profesionálové tak nehezky píší.. Že budu provozovat běžeckou turistiku.. V sobotu ráno jsem si zalil do termosky čaj, vzal fidorku a před odběhnutím slíbil, že do 12 jsem zpátky:) ... (tedy proč já slibuju takové věci, když moje moje poznávací běžecká turistika je spíš příručkou, jak zaručeně zabloudit).
Vyrazil jsem přes Prokopak, podle vody a žel.tratě.. Nejdřív mrzlo ještě hodně, potom už výrazně míň, svítilo sluníčko, já v naprostým rauchu:). Běžím přes Reporyje do Orecha.. Tam mám hezké setkání s jedním staříkem, volá na mě, že mě tady vidí často, jestli běžím TAM a nebo už ZPÁTKY..:) no není to krásný dotaz? Po vzoru Nikie, která začala běhat pro něco, tak já běhám asi jako v těch ruských pohádkách - Tam nevím kam, přinést to, nevím co.:).

   

   

A tak jsem zatočil po červené ke Kalinovu mlýnu, a tam jsem po prvé "drobet" zakufroval, ale jak se přede mnou objevila Chotec, slunce se dostalo nad kostel sv. Kateřiny, tak jsem zase polevil v obezřetnosti. Zase jsem se začal "kochat" a hned jsem drobet běžel jinudy než jsem měl původně v plánu... Tak si tak krásné pobíhám a "najednou" Tachlovice... A bylo jasno:). Připomnělo mi to jednu anglickou komedii, kde stařík popisuje cizincům cestu.."..až pojedete kolem rybníka a uvidíte takový velký zelený kámen, manželka říká, že vypadá jako velká žába... TAK TO JSTE BLBĚ a zabloudili jste..:).. Tak přesně tak, jak jsem se dostal do Tachlovic, tak jsem měl jednu jistotu, jsem uhnul moc, moc jsem se kochal a můj slib návratu do 12 hodin se pohybuje ve zcela hypotetické rovině..

   

A tak jsem se drobet víc soustředil na slunce a jeho dráhu a snažil se zamířit co nejkratší cestou k domovu... běžím tak nějakou chvilku a vykouknu na kraji jedné vesničky v takovém "satelitním" přívěsku. Potkávám dvojici žen a tak se hned ptám, kde to jsem? Jejich odpověď mne naprosto dostala, tuším ... "ulice V alejičkách" :)!!!... A tak povídám, jestli by mi neřekli nějakou jaksi globálnější informaci:) a následná odpoveď byla celkem vtipná, že prý Zbuzany, kousek od Prahy, Česká republika..:). Pak už přes Ořech, Řeporyje to bylo jednoduché, nicméně "po termínu".. Moje nejmilejší manželka jasné slunéčko to odhadla naprosto přesně - "Tak co, zase jsi se kochal, nebo jsi zabloudil záměrně?"
Jjo, svět je krásné místo k bloudění, tak si to budu užívat. Mimochodem, stejně jsme to stihli a tak se mým pozdějším příchodem vůbec nic nestalo!
Ať se daří, jalovým km zdar! 12:)

Hluchý běžec a hluché kilometry

Čirou náhodou se ke mne dostal zajímavý anketní dotaz. Upřímně, už jen to, že se mě někdo zeptal na "běžecký názor" :) mě drobet "vykolejilo", protože co já k tom mohu říci... Fakt jsem se domníval, že mi to přišlo od Petra omylem, protože já nejsem závodník:), ale Petr mě přesvědčil "... že lezu kvůli běhání intervalů přes plot, běhám kopce navzdory lijáku a dokážu za rok naběhat 3000km to přesto že ještě před 2 lety jsem vážil více než 100kg". :)... A tak abych se nevymlouval, zde je dotaz/anketní otázka, co si myslím o hluchých km.

Učená kniha říká, že běžecký trénink je účelně organizovaný proces. Nejčastějším problémem vytrvaleckého tréninku jsou tzv. "hluché" kilometry. Tedy objemové tréninky na nižších intenzitách, které nemají potenciál rozvíjet výkonnost. Nepřiměřeně velký objem běžecké práce v tréninku je kontraproduktivní. Autor knihy dále klade důraz na motivovanost tréninku a varuje před absolvováním tréninku na "jalové" střední úrovni. Napadá mi bonmot, že hluché jsou vlastně všechny tréninky, které nemají předem daný cíl a nemají návaznost na určitý širší tréninkový proces. Co já na to? :)

Už ten název se mi zalíbil. Hluché km. Já sebe totiž považuju za hluchého běžce. Tedy hůře slyším od dětství a upřímně, často je to velká výhoda. Buď neslyšíte nebo můžete úspěšně předstírat, že jste neslyšeli, když občas děti či nejmilejší manželka, jasné slunéčko:) utrousí něco na moji adresu. Z hlediska rodinné pohody k nezaplacení :). V mém pobíhání je to takové problematičtější. Ta "hluchota" má za následek, že občas neslyším signály nejen svého těla, ale i své duše (viz minule) a ženu se tím do nějakého průšvihu. Ale pozor, já to vím!:)

Proto považuju hluché km také za nebezpečné. V mém chápání jsou to ale km, kdy neslyším sám sebe, svoje tělo, vnitřní já, chcete-li. Kdy otupěle "dělám běhání" místo toho abych běhal... Prostě když z běhání a tréningu nemám radost a dobrý pocit.

Běhání je "levný" sport. V podstatě si koupíte dobré boty, pár běžeckých hábků a máte na minimálně 800km či víc vystaráno:). Já, protože tomu opravdu nerozumím, tak nedělám žádné divočiny a k těm drobným nákladům -- tedy ceně bot -- přidávám velmi rozumný náklad na treningovy plán a trenéra. Ne proto, že bych byl závodník, ale řeší to celou řadu problémů. Jednak mám strukturu mého pobíhání udělanou tak, abych v rámci možnosti dosáhl svého cíle (rozumné předem definovaného a pokud nějaký konkrétní je) a pak už jen s Milošem ladím a upravuji, abych se moc neztratil, když "ohluchnu" :). Nemyslím si, že tréning musí mít nutné "růstový potenciál", ani cíl.. Vždyť i cíl mého pobíhání není vždy jasně definovaný, natož cíl tréninku. Asi bych to spojil s tím, že pro mě je důležité a posouvá mě dopředu, když z behu/tréninku mám dobrý a spokojený pocit. Když tomu tak není, tak sebelepší a sebevětší úsilí je -- aspoň v mém případě -- na nic. Proto můj "trenýrkový plán" je často konfrontován s mými pocity, protože na těch mi záleží víc než na km nebo čase v nějakém závodě.

Tolik k anketě:)

Jinak mám dvě zprávy. Ta dobrá je, že radost je zase zpátky, ta špatná, že jsem v úterý, ani dnes neběhal:(, protože na mě lezla nějaká chorůbka [jak SOS několik dní minimálně spí, maximálně pracuje a ještě usilovněji běhá, tak je holt tělo oslabené a bacily jej snadněji zlomí:(] a jsem na dva dny služebně mimo. Ale cíl je vyhnat chorůbku z těla a hned večer ve čtvrtek si jít zaběhat. Jak jen o tom píšu, tak se na to těším... no jako dítě na ježíška nebo jako běžec na "běžíška".:)

Držte mi palce! 12:)

Poslouchej tep svého srdce, svého trenéra... a hlavně svou duši!

Vzpomínám na jednu z prvních reklam na rádiovou stanici: "Jsem holčička Vendulka, poslouchám maminku a Evropu 2". Každý asi potřebuje mít nějakou autoritu, kterou by měl poslouchat, když se objevují nějaké pochybnosti, u mě třeba ohledně běhání...Nějaký pevný bod, kotvu, řekl bych..:)

Už delší dobu -- a v posledních týdnech téměř permanentně -- poslouchám z různých stran ani ne tak kritiku, jako nepřetržitý proud otázek a komentářů na téma, že běhám hodně/špatně/často a že je div-zázrak, že ještě ve svém věku a laickém (tedy lamském, nezkušeném) přístupu nejsem už dávno zraněn a neschopen pohybu... Navíc nedělám žádné takové správné rozcvičování, protahování, změny došlapu.. prostě nic. Jen se seberu a nejdřív pomalu vyběhnu a po cca 2km drobet zrychlím.. Takže z hlediska všech znalců úplná trouba:).

Navíc ono to moje poctivé plnění je celkem náročné na čas. Copak 100km uběhnout za týden v rychlosti jako je běhám já -- to včetně přípravy na běh a do práce nějakých pár hodin skoro 1.5 směny, vzhledem k mým x zaměstnáním, dokončování domku a potřeby být s rodinou -- to je sákryš náročné..:).

Proto občas se nechám těmi řečmi nalomit -- proto jsem taky lama, tedy spíš "láma":) -- a pak hned volám/mluvím s Milošem a ubezpečuju se, že to dělám dobře:). Tento týden se mi dostalo obzvlášť dobře odpovědi, kterou si hned vytisknu a dám před sebe.

Poslouchej tep svého srdce a svého trenéra!

Rada k nezaplacení tím spíš, když nestíhám, když se všechno na mě valí ze všech stran...práce, stavba, rodina, čas na běhání...[například plánovaná druhá fáze se nejdřív posunula z úterý na středu, aby pak přešla do čvrtka ráno:)]... Prostě v tu chvíli se sám sebe ptám, proč to vlastně dělám?Proč tak urputně?

A při ranním pobíhání v Prokopáku mi najednou v hlavě bleskne myšlenka z Born to run: "Za hranicemi extrémní únavy a nesnází, můžeme najít lehkost a sílu, o které se nám nikdy ani nesnilo; je to neuveřitelný zdroj síly, který objevíme ve chvíli, když ty potíže, překážky a únavu překonáme."

Nicméně dneska, kdzž jsem dopoledne měl naplánovaný maraton na běhátku jsem najednou cítil něco, co mě vyděsilo! Mě to běhání vůbec netěšilo!!! Přitom mi v podstatě nic nebylo, jasně jsem unavenej, nevyspalej... Ale uvědomil jsem si, že se snažím zlomit sám sebe.. A o tom to moje běhání rozhodně není. A tak jsem všechno přehodnotil a po velkém boji a 32km šel domů..:)

Pohledem na plán jsem zjistil, že jak jsem přesunoval ty ztracené týdny, úplně mi vypadl odpočinkový týden!!! Takže vlastně ok:), ale uvědomil jsem si při tom to nejdůležitější.

Neběhám kvůli ničemu jinému, než kvůli sobě a svým pocitům, své radosti.. Proto doplňuji Milošovo heslo:

Poslouchej tep svého srdce, svého trenéra... a hlavně poslouchej svou duši!

Tak teda do toho! Neznamená to, že bych hned odpískal Silvu, ale pokud mi příprava na ni nebude dělat radost, tak ji nemusím mít. Nejsem závoďák, cítím, že bych mohl běhat rychleji i dál ale vím, že co bych tomu musel odevzdat (hlavně asi radost a potěšení) nestojí za nějaký závod nebo čas:)

Tyhle dva následující týdny s vrcholnými km, studeným počasím a hromadou práce a povinností, to bude určitě vrchol náročnosti. To si fakt "hrábnu" hlavně v té morální rovině:). Protože žijeme ve spojených vesmírech, tak určitě máte/prožíváte něco podobnýho:). Tak si držme vzájemně palce..

12:)

PS. Týden nakonec 99km, ale důležitější je, že se radost snad zase vrátila, ale o tom příště..

Milostný rozměr běhu :)

Jak se tak blíží Walmarktem vymyšlený svátek zamilovaných, tak se s předjařím objevuje kolem mě čím dál víc i skutečně milostný rozměr běhu:).

Tedy já ho primárně vnímám při běhu na pásu ve fitku zejména přes svůj výběr muziky, který by se mohl zařadit do kategorie "poslechem pomalých milostných písní k rychlejšímu a vytrvalejšímu běhu":). Asi jako moje oblíbené knihy "Dear Vittie, aneb jak si zlepšit angličtinu četbou milostných dopisů" nebo uklidnění se sledováním romantických komedii (=pohádek pro dospělé). Proto říkám, že i starší chlápci mohou při monotónním běhu na pasu bojovat právě s tou monotónnosti posloucháním pomalejších romantických písniček... Aspoň u mě je to pravda.:) Taková "Oh my love, my darling"... po 35km dokáže neuvěřitelné, stejně tak "Cry to me" a další fláky. Vím, že většina lidí odchází poslouchat při běhu "údernou" muziku, ovšem silné romantické melodie to je v předjaří, řekl bych rovnocenné téměř celé tabulce čokolády!:)

Ovšem pozor, v tomto období ozvlášť se dá říci, že láska kvete v každém fitku:)... Vnímám, že lednové opojení pozvolna mizí, nové (i starší) tváře ve fitku občas nalézají společnou řeč a vidím je potom u recepce, popíjející nějaký drink, který je možná zárodkem nějakého hezkého (a pevného?) vztahu:)... A jak to tak pozoruju z povzdálí, tak si říkám, no naštěstí to pozoruji z dálky, už jsem starší člověk, tohle se mi už vyhýbá. V tom okamžiku se mnou jedna pěkná žena při mém slézání z pásu a krátkodobém přesunu na veslovatko začne bavit a jen tak mezi řečí od ní padne, jestli se nezastavím taky potom dole v recepci na drink!

Co teď, že? Tak si říkám, že svými provokativními myšlenkami jsem si to jenom přivolal, snažím se to nějak zamluvit, když v tom padne ještě doplňující otázka, "Co Helena?" A bylo jasno! :) Chudák ženská si mě s někým spletla a já v tom málem hledal nějakou výzvu:). A to mě potěšilo a rozesmálo...

Tím pádem mám klid a mužů zůstat "milostně" svázán s pobíháním jako takovým, o své nejmilejší manželce jasné slunéčko:) ani nemluvím!

Tak klidného Valentýna a ať nám to vesele a spokojeně běhá! 12:)

PS. Reaguji na skvely komentar Nikie:). Pokud mate nejake hezke romanticke flaky:), sem s nimi.. Potreba inovovat:). DIKY!

Mission impossible

Tak takhle krásně se budí Prokopak v mrazivém ránu.. Ale začátek tohoto týdne byl opravdu ve znamení Mission impossible. Já si tedy při tom nepředstavuji ani tak Toma Cruise, ale třeba maminu od dětí, která se snaží sladit práci, starost o rodinu a svoje běhání, nebo svoji maličkost, když se poctivě snažím se připravit na Silvu, přitom práce, dostavba domečku plus snaha držet svoje blízké spokojené a šťastné a být s nimi....

Je to Mission Impossible, prostě jako kdybyste chtěli zařídit, aby ve Windows všechny programy spolu spolupracovaly bez jakýchkoliv problémů nebo třeba zajistit trvalý mír na Středním východě.. Prostě téměř nedosažitelná meta, která je udržitelná možná jen částečně a krátkodobé:).

Prostě tento týden na mě připadlo splnění mých slibů:) -- vzít si na pátek volno a odjet do hor na lyžování s rodinou. Teď jak k tomu splnit mamutí trénink? A tak jsem nenechal nic náhodě a dlouhý běh dal nakonec ještě dneska ve fitku, odjíždím na hory a mám téměř splněno:) -- po-čt = 90km. V neděli přijedu snad OK a večerní proběhnutí mě doufám posune nad 100km a ke splnění mého trenýrkového plánu. Ovšem nebylo to úplně jednoduché, byl to takový malý boj, možná o to těžší, když vím, že jsem teprve na začátku cesty:). I když upřímně, já mám tréningy a pobíhání rád.

Ovšem dneska to bylo ve fitku super. Nejdříve jsem ráno vyřešil všechny možné zařizování, věci do práce po noční:) a pak v symbolických 9:11 dorazil do fitka. Jeden zážitek za všechny. Běžím si takhle třetí tričko [vyměňuju tričko po 12km, napiju se, zakousnu fidorku..] když se tam ukáže nějaký povědomý chlápek a (už v poloprázdném fitku) začíná cvičit. Tak na něj okem zakaleným potem pohlédnu a říkám si, hergot, vždyť já toho člověka od někud znám!!! To je buď spolužák nebo někdo z matzyzu:). Koukám na něj po očku, dokonce jak šel vedle na pasu, tak jsem měl sto chutí se zeprat, odkus se známe. Naštěstí jsem to potlačil. Když jsem při své "občerstvovací" stanici slezl, vyměnil tričko:), napil se, tak mi jeden z místních trenérů řekl.. "My jsme dobrý fitko, chodí sem i spousta známých osobnosti, jako třeba pan Klepl, co teď odešel..." No málem mě kleplo-tedy omylo:). Ještě, že jsem potlačil svoji touhu mu sdělit, že asi vím, odkud z mff se známe.. To by si buď myslel, že narazil na uplnýho debila, nebo že se pod průhlednou záminkou ztráty paměti snažím seznámit..Musím si na svoji družnost dávat větší pozor!:)

Ať se nám dobře a vesele běhá, držte mi palce. 12:)

PS. Tyden 104km.

Všechno je relativní, bohudík! :)

Jak jsem si už mnohokrát ověřil, všechno je relativní a jak se přesuneme k absolutním číslům, poměřováním, srovnáváním, tak jsme většinou v háji, případně je zaděláno na nějaký ten průšvih nebo zranění. Vždy mě potěší, že většinou lidi mají sklony k takovému extrémnímu a zjednodušenému vnímání světa (běhu a pobíhání). Buď si myslí, že všechno je jednoduché a jde to tak lehce, že by se hned sami bez tréningu přihlásili na maratón -- nebo to zase vnímají, že (běh či cokoliv) je spojeno s neuvěřitelným úsilím a proto to raději vzdávají. Z mého pohledu je buď obojí správné -- mám dny, kdy se daří a všechno vypadá růžově, jednoduše a lehce, nebo zase jsou dny a období, kdy se zdá, že i km je vzdálenost:) a pomalu každý krok vyžaduje úsilí.

Asi je fakt nejlepší se vykašlat se na extrémismus a měřit/poměřovat se jen sami sebou! Kamarád mi minulý týden říkal, že ho deprimuje, když jsem běžel 5min/km a v pohodě jsem s ním telefonoval. Povídám mu, to máš relativní, například Dan Orálek by běžel ten km o cca 2 minuty rychleji a taky by byl v pohodě a mě to nijak nedeprimuje:). Naopak mám radost z toho, že mi to běží, jestli x lidí běží rychleji/pomaleji mi ani nedělá radost ani vrásky. Nejsem blázen, tedy asi pošuk ve vidění neběžců jsem, ale nejsem zarytý závoďák. Místo časů u mě vítězí vždy pocit [-- osobáček ovšem také potěší, ne že ne...:) ]

Stejné je to se vzdáleností. Naprosto chápu, většinu běžců hobíků začne dřív nebo později fascinovat meta maratonu, přeci jen ta mystika tady je a chceme si to uběhnout. Taky jsem tomu propadl, ale upřímně.. určitě podobné pocity překonávání sama sebe, jaké pociťují ultraběžci na 90 míli a dále:) může někdo prožívat i na 20km, proč ne?

Například jsem koukal, že Peggy je smutná, protože ji zdravotní stav neumožňuje se připravit na maraton a cítí se být jen 1/2 hrdinou. Nechápu to. Ona i tomu půlmaratonu dala takové úsilí, jako většina běžců dala maraton lehčeji. Měla by být hrdá, mít z toho radost, ale to je právě to úskalí absolutního srovnání.
Ale taky s tím bojuju, tedy s absolutními čísly. Dneska (v sobotu) jsem měl napsáno 35km a chtěl jsem je uběhnout venku. jenže většina tras v prokopáku dopoledne vypadala spíš na MS v krasobruslení než na běhání a já ještě nechal doma nesmeky.:) často jsem se klouzal, v některých úsecích jsem musel kolem skal i "traverzovat", všechno osmekaný... Po 17km jsem se dostal ve zdraví domů s tím, že by to pro dnešek stačilo. Úsilí jsem tomu dal srovnatelné možná i dvojnásobné trati v lepších podmínkách... Navíc těšil jsem se, že něco podniknu se synem.. Jenže to absolutní vnímání světa a vzdáleností zaútočilo i na mě. Pochybnosti, aby mi ty km náhodou nechyběly:)....

A tak jsem po návratu z kina v 19.30 popadl hadry a boty do fitka a dal svižnějších 16km [Tedy místo 35 bylo 33km, nadvakrát, ale s tím už se nedá nic dělat:)]. Nemyslím si, že to bylo potřeba, ale je to ukázka, že i staří zocelení jedinci podlehnou číselnému srovnávání.

Musím na sobě pracovat:). Co vy, jak se srovnáváte, vydržíte plnou relativitu, nebo taky občas podlehnete číselnému absolutismu? :)

12:)

PS. Týden 96km.

Lama jsem a lama zůstanu:)

Koukal jsem, ze se v posledni dobeě(na BŠMŠ) řada lidí/bězců dobrovolně přihlásila do kategorie bězecké lamy, tak bych chtěl ukázat také jeji další členění, aby si každý mohl vybrat:)...
Milos vycházejíc ze znalosti postižených svěřenců nás charakterizoval takto:

Běžec – hobík (hobík mající sportovní cíle) – lama

Cituji Miloše: "To je takový mišmaš běžce – srdcaře a běžce hobíka, protože si chce svůj běh užívat, ale taky je v něm sportovní duch, a tak má radost z toho, že se v běhu zlepšuje. Chce si to však dělat po svém. V podstatě je to ten, co ve všem působí zmatky, jako je tomu u každého, kdo je jednoduše nezařaditelný, a ještě když si k tomu přidá, že je lama :). "

Upřímně těch zmatků je nějak víc a asi nějak neúmyslně k nim přidávám další. Abych to tak parafrázoval -- Miloš a Mammut jsou daleko a různé problémy blízko a tak si s tím lamo nějak poraď:). A jak se usilovně snažím se s věcmi/problémy popasovat, tak o to víc dělam různé blbosti:).

Například v pondělí a větší část uterý jsem byl služebně mimo Prahu a uz jsem byl natěšeny, jak hned po návratu začnu pilně plnit běžecky plán, vyběhnu s čelovkou... jenže inverze jaxvinja:( a tak jsem zase zůstal ve fitku a snažil jsem se běžet jako blázen. Ať tedy trénuju aspoň drobet rychlost:). Asi jsem něco infekčního snědl, neboť se o me pokouší celkem silné střevní potíže... Zkusili jste běhat někdy s běhavkou:)? Tedy uz v to útery mi to výrazně zrychlovalo krok:) , což teprve dneska ve středu.. Po ránu jsem měl sice naplánované dvě fáze, ale když jsem vstal tak jsem usoudil, že bude náročné se bez ztráty kytičky přesunout do práce, že ani taková lama jako já, by neměla dráždit chřestýše bosou nohou. Včera není dnes, Valdauf není Gott, zkratka, co mi prošlo včera večer by se nemuselo zdařit dnes po ránu:).

V práci, asi ukolebán bezpečím a relativní dostupností WC, jsem usoudil, že nejsem žadný ořezávátko a že večer musim jít běhat aspoň do fitka. No byl jsem ve finále jako koroptvička:), nejdřív jsem odbíhal po 1km, pak po 2km a nakonec jsem i zbytek do 14 nějak zvládl, ale ta rychlost v závěru byla impozantni.:)

Jeden maník, co tam cvičil delsi dobu mě rychle odhalil a zhodnotil to slovy: "No viděl jsem už hodne různejch "případů", ale ty seš úplny pako:)." Jako tradicně měl pravdu. Ovšem, nějak cítím, léčivou sílu běhu:), takže pokud to jen půjde tak ty dve fáze zkusím zítra dát.. My lamy nějak v skrytu duše věříme, že se ta překonaná protivenství:) ve finále sečtou a zúročí a až se Brdská a Mammut zeptají, co jsem pro to dělal, budu moci s klidným svědomím říci. "Fakt moc, co to šlo. Málem jsem se z toho po...." :)

Ať se daří! 12:)

Běhání a úsilí starších hobíků: Patetické nebo pathetic? :)

Jak se říká, když dva dělají totéž, není to totéž, když dva říkají "totéž" není to totéž:). Prostě se mi líbí to hraní se slovíčky, která jsou stejná, přestože znějí mezinárodně, mají v každé zemí výrazně jiný, často i úplně opačný význam.

Zatímco v češtině patetický je primárně citově nadnesený, vyjadřující patos, vznešené úsilí, tak anglická významová synonyma charakterizují spíše něco, co bychom v češtině zahrnuli pod slova zoufalý, žalostný či trapný:).

Napadlo mě to právě u toho běhu a úsilí nás starších pobíhačů, které někdo vidí heroicky, jiný trapně a v podstatě obojí je správné:). Mě k tomu vedl hezký komentář Radka, který mi minule říkal, že se musí vždy pousmát nad myšlenkou, že někdo kope jámu velkou tak aby do ní mohl spadnout mamut :). Ta vizualizace je neuvěřitelná. Mě ten pocit a myšlenka kopání jámy na mamuta zase připadá taková hezká - dětská až naivní, plně postihující (asi nejen) moje úsilí o další ultra.

Zážitky z tohoto týdne to jenom potvrzují, kdy po ránu bojuji s časem a tmou, vybíhám na osmekanych cestách v prokopáku, či ještě lépe, když polykám km na běhátku ve fitku. Úplně symbolické to bylo ve středu, kdy mi hned na začátku upadl ručník a celou dobu mi v tom horku tekl pot do oči, pod brýle, nepříjemně stékal po nose .. a k tomu se pojí to moje úsilí - neslézt, vydržet to nepohodlí a drobné nepříjemnosti. Asi to v mé hlavě plně symbolizuje boj a přípravu na mamuta. Přesně, jak jsem to řekl před tím. Je to hrdinské, dětinské, heroické a směšné, ode všeho trochu, či nehodící se škrtněte... Na to myslím v těch bojových chvílích, když se mi nechce, když to nejde, když není dostatek času..

Protože, když se pokouším o další významný posun, překonávám hranice zejména ve své hlavě, i když ty nohy a tělo také chtějí svoje:). Už jsem si několikrát vyslechl, že běhání starších pánů je typickým příznakem (prý pozitivně zvládnuté) krize středního věku :). Utíkání před stářím a smrtí, jak to podobně ze svých příhod a rozhovorů popisují kamarádi? Ale proč ne..:)

Z tohoto důvodu si sem dávám další vhodný a oblíbený citát z "Born to run", který si asi pověsím nad stůl.

"You don't stop running because you get old, you get old because you stop running!!!"

Tedy "Nepřestáváš běhat, protože jsi starý.. Jsi starý, protože jsi přestal běhat!"

Tak do toho, podle tohoto hesla se budu snažit běhat, jak to půjde. A co vy, co vaše hesla do dalších dní?

12:)

PS. Týden 94km, v sobotu jsem "uběhl" 6.000km od mého začátku v lednu 2009. Hodně symbolické...:)

Jak jsem držel den svého guru

Původně jsem si naplánoval v rámci plánů do nového roku (nechci používat slovo přecevzetí, to je takové zprofanované slovo a snadno vyšumí), zkrátka naplánoval jsem si, že by bylo dobře 1x za 14 dní držet hladovku, abych se, jak o tom všichni píší a básní:) "vyčistil", případně i nastartoval ty "životadárné" procesy:). Jogíni to většinou nazývají den guru (a ti pilnější to drží každý týden).

Ono to čištění organismu bude asi silné šokové, neboť Pulec se málem otrávil mrkví, když se čistila:), Socketka píše také dramatické poznámky... No a já když zkoušel před 14dny tu jednodenní čisticí hladovku, tak jsem ve finále "ochořel" teplůtkou a kašlíčkem a ztratil cca 50km ve 4 tréninkových dnech:). Abych tomu zase nekřivdil, něco na mě lezlo a i když jsem si ten večer ze zoufalství nacpal do obličeje celý kastrol teplé hovězí polévky, tak mi to stejně nepomohlo.

A tak jsem k začátku týdne pohlížel se smíšenými pocity. Říkal jsem si - přeci to nevzdám, jeden den nejíst nic není, ale zase na druhé straně ty chorůbky z minula mě drobet zneklidňovaly, k tomu ty historky o otravě zeleninou a zdravými produkty:)... Proto jsem se rozhodl nijak neimprovizovat a raději nejíst vůbec nic, pít vodu a čaj. Ve finále se to ukázalo jako dobrá strategie.

Musím ale přiznat dvě věci. Za prvé, jsem si uvědomil, jak přeneseně trpím "orální fixaci":), tedy jakmile je kolem nějaký problém, nebo nad něčím přemýšlím, hned bych si nacpal jídlo do obličeje:) a za druhé, jak je naše okolí poťouchlé až zlomyslné. V práci, když jsem odmítl jít na oběd, tak by mě hned pozvali...Syn když zjistil, že zase skládám "bobříka" hladu, tak hned přede mnou chystal opulentní večeři, málem jídlo i připálil, jak se snažil aby intenzívně vonělo, atd.:)

Připomnělo mi to mládí na vysoké škole, kdy jsem uprostřed zkouškového přestal kouřit. Lidi, kteří by mi v životě nedali cigaretu a různě žebrali, najednou - jakmile zjistili, že jsem se rozhodl přestat kouřit -, sami nabízeli cigarety.:) Jjo, lidi jsou v jádru děsně poťouchlí. Ale vydržel jsem a snad za 14 dní to bude stará vesta.

Jak říká můj oblíbený Steve McQueen "So far, so good", zatím je to dobrý,.. jak si to tak říkal ten chlápek, co padal z mrakodrapu. Minulý týden se zadarilo postupovat podle plánu, teď se zima ale vrátila celkem v plné síle, po ránu běhat a stíhat při tom ještě kontroly stavby a následný přesun do práce je docela náročné jak časově tak organizačně, ale zatím je to dobrý.

Teď budu mít zase pár dní NATO, abych něco naběhal a hlavně si odpočinul a vyčistil se od toho čistění organismu:).

A co vy? Taky čistíte? Tak opatrně a hlavně se z toho nepotento :) 12

Nebojuj, zapomínej a užívej si to!

Jjo, ulovit mamuta nebylo nikdy lehké:). Sice mi Bubo po mém středečním "split-training", kdy jsem dvoufázově (přeci jen člověk musí chodit do práce) dal 26km, napsal, že mamuta ulovím a nebude potřeba ani kopat žádnou jámu:)... Nicméně moje km-fobie mi ale říká, že musím mít dostatečně naběháno a být si jistý, věřit si (je to přeci jen hlavně v hlavě).. A tak se postupně snažím budovat a posilovat ten základ běžecké pyramidy, jak o ní všichni znalci a odborníci tolik hovoří a my lamy o nich tak rády posloucháme..

Asi jsem zde řekl, že mám trenýrkový kalendář od Miloše, ale zase jsem musel drobet víc improvizovat:).

1) Miloš mi totiž opět v kalendáři ztratil jeden týden:). No prostě při změně kalendáře/roku má jeden týden dvojí čísla a opět jsme to nezvládli:) a tak vlastně ve skutečnosti mám o týden méně na přípravu a musím se ze "3.týdne", který teď běhám se vtipně přesunout na 5.týden. Ono se samozřejmě srovná, je to lepší usadit hned na začátku, než to zjistit a dolaďovat až ke konci treningového období.

2) Pohledem do loňského kalendáře jsem zjistil, že jsem loni běhal o pár km víc:), takže jsem to vyřešil po svém. Snažím se na jeden den v týdnu dát dvě fáze - ráno a večer tréning, abych jednak nahnal km a jednak získal pocit, že "to" v pohodě zvládnu. Postupně se to snad daří a při tom všem si to snad ještě užívám:). Plus občas přidám pár km, jistota je jistota:).

Při tom mém pobíhání se teď nechávám silně motivovat "povinnou" četbou, pro jistotu si sem dám pravidelně nějaký oblíbený citát z "Born to run".

Tenhle proslov "Bílého koně" se teď stává mým zaklínadlem:

Lekce č.1: Nebojuj s cestou. Pokud je členitá a ty máš volbu mezi jedním či dvěma kroky mezi kamením, raději udělej tři.

Lekce č.2: Snaž se běhat jednoduše(pomalu), lehce, bezproblémově a rychle. Tedy běhej jednoduše/pomalu, pak pracuj na lehkosti. Běž nenuceně a snadno, jakoby houby záleželo na tom, jak ten kopec je strmý nebo jak ta cesta je dlouhá. Pak to trénuj tak dlouho, že zapomeneš na to, že je to tréning, až to bude hladké, bezproblémové. O to poslední se nemusíš starat, jakmile dosáhneš těchto tři vlastnosti, tvůj běh bude i rychlý.:)

A tak jsem podle toho začal kopat jámu na mamuta...

Dneska jsem ve fitku při 30km na běhátku měl takovou menší "morálně-volní" krizi, kdy při druhém tričku (tedy u cca 20km) :) jsem si říkal, hergot, vždyť jsem to loni touhle dobou běhal asi lehčeji, nebo to mám v hlavě nějak pomotané? :) Navíc z běhátka se dá kdykoliv slézt, o to je to těžší. V tom jsem si vzpomněl na výše uvedenou "lekci č.2"... Běž nenuceně a lehce, jako by houby záleželo, jak daleko poběžíš.. A najednou to šlo... Najednou přeskočilo nějaké kolečko a zase jsem běžel 5km/min lehce, jak to šlo. Tak to má být a bude brzo i " líp" - 32, 35, 40, 45, pak odpočinek na Kbelské a zpět k 45 a dál...

Prostě budu trénovat tu lekci 2.. A s lehkostí zapomínat, jak je ta cesta dlouhá. A pak to trénovat tak dlouho, ..., až to bude hladké, bezproblémové.

Zatím, 12:)

PS. Týden 90km.

Bože, jsem duší žena, ale ten chlap je v té hlavě sakra taky:) !

Několikrát jsem si tady zmiňoval ženský rozměr běhání, psal o různých pohledech na běhání a pobíhání, tak jak je vidí různí kamarádi/kamarádky a spřátelené blogy a postupně jsem docházel k poznání, že jsem "duši" žena:). Náhodou jsem narazil na internetu na několik průzkumu motivace ženského a mužského běhání a je mi to naprosto jasné, fakt mám (aspoň částečně) ženský pohled (aspoň na běhání), protože podle výzkumů výrazně ženy (ne muži) mluví při běhání o pocitech a ze závodu si nepamatují ani tak svoje časy, ale jak se při to a po tom cítily, co prožívaly a jsou schopné o tom povídat pořád dokola:).

Taky u mě vítězí výrazně pocity a zážitky nad časem, cíleně si dělám radost, děsně fandím různým aktivitám, jako je pětka s *, což je "závod", co chystají holky. Takže jsem asi běžecký hermafrodit a lama k tomu:)! To jsem zjistil zase u ultráka na bězecké škole. Celkově se dá říci, že ten chlap ve mně mě nutí myslet na čas a na úsilí, ale ta ženská stránka mé "duše" mi umožňuje se z toho silně radovat a mít z toho naprosto skvělý pocity!:)

Jako dneska ráno. Pod tlakem okolností a času jsem vyběhl brzo ráno za tmy a já "poetická duše" (rozuměj trouba) jsem nechal doma čelovku. Říkal jsem si, je to znamení, abych měl lepší konkakt s přírodou. Jjo, jenže jak při ránu přimrzlo, tak se zbytky zledovatělých cest šíleně klouzaly a já nějak po lepším "kontaktu" :) s přírodou už tolik netoužil. Nicméně, doběhl jsem v pořádku a večer jsem pod tlakem "mužského" elementu absolvoval druhou fázi ve fitku a zakončil všední den s hezkými 26km. Prostředek týdne už snad dává tušit, že to s tou přípravou na ultra myslím fakt vážně.

Kéž by to bylo v červnu jak za dávných časů - muž ve mně uloví mamuta a ta ženská ve mně to prožije, zavaří a bude se z toho radovat:). Doporučená četba pro další dny? "Born to run" a "Lovci mamutů".

Budeme si držet palce při našich cílech! Ať nám to hezky běhá. 12:)

Zázrak? Ne tréning! :)

V týdnu jsem se bál přestat běhat. V pondělí jsem sice měl mít volno, ale pro jistotu jsem zašel na léčivých 12km, vypotit se a vyčistit tělo a mysl. V úterý středu a čtvrtek jsem běhal podle plánu, ale přeci jen jsem se necítil být 100% v pořádku a tak jsem pobíhal na pásu ve fitku. Když se mi v pondělí po druhé zasekl pas a já to zase úspěšně zvládl, říkal jsem si, seš dobrej.. Když se ještě ten den zasekl po třetí, už to bylo normální...:)

Připomnělo mi to takovej dětskej vtip, jak se děda marně snaží, aby vnuk řekl slovo zázrak. Říká mu, co to je, když bys spadl z vysokého stromu a nic by se ti nestalo? Dědo, to je klika. Tak se děda ptá, no a co kbybys spadl druhý den a ještě z většího stromu a zase by se ti nic nestalo? No to je velká klika. A co kbybys spadl i další den? Vnuk pohotově odpoví, jó, dědo, TO JE TRÉNINK! :)

Takže TRÉNINK! Jak s tou chorůbkou a i s tím zaseklým pásem je to už pro mě stará vesta:), už jsem si na zvykl, že se to může stát. Prostě tréning! Byl jsem na sebe pyšný a proto jsem se divil, že se na mě osazenstvo fitka ve čtvrtek koukalo tak nějak divně:). Teprve, když jsem odcházel, tak jsem zjistil, že jsem měl svoje běhací trenýrky naruby:)! Asi mě podvědomě inspirovala Socketka se svým během naruby. No co, stane se to i v lepších rodinách, aspoň, že se pobavili..

V sobotu jsem konečně vyběhl ven, chvílemi probleskovalo slunce, bylo nádherně a tak jsem v euforii a přesně podle "trenýrkáče" dal 26km a snad se konečně vracím zpět na potřebnou úroveň:). Když zítra vyběhnu (sice nevím, proč ne, ale nechci to zakřiklout), tak bych mohl zakončit týden s 85km a to už vypadá o hodně líp než minulý týden.

Jako bych začal konečně trénovat na ultra:).

Ať se daří! 12:)

PS. Týden 85km.

Silácké řeči, aneb řeči nejen z posilovny.

Co se mi líbí na životě je ten pravidelný koloběh. Člověk nemusí vědět, co je za měsíc, stačí koukat na titulní stránky magazínů a časopisu v metru a hned vím, že je leden. Všude diety, výzvy ke zdravému životnímu stylu, metro plně plakátů na fitness v Holmes Place... Když pak člověk vyrazí - jako já pod tlakem počasí a doléčení nemoci - do fitka, tak je tam lidí, jako když za komunistů přivezli nějaké nedostatkové zboží nebo kdyby tam něco dávali zadarmo. Naštěstí na běhátka zase takové fronty nebyly..:)

Letos, možná pod vlivem současného oteplení se některé průvodní jevy ukazují už dříve. Loni byla masivní vlna ideologických článku v únoru: jestli by se neměly zkrátit limity na PIM, či dělat na větších maratónech kvalifikační kola -- zkrátka aby se oddělilo zrno od plev. Letošní "otevírací" článek o tom, že by hobíci se neměli upínat k 1/2M nebo M se objevil už v první dekádě ledna! :) Doba je nesmírně dynamická :)!

Mám z toho takový smíšený pocity, na jednu stranu mě to vytočilo, na druhou mě to potěšilo:). Hlavně opakované úvahy o tom, jak někdo "potupně" uběhne maratón za víc jak 4 hodiny, že je to blbost, že by měl kratší vzdálenosti a až bude mít rychlost atd. Že vlastně ten 1/2M a M hobíka uspokojí, jak se tím vytahuje a jak je to špatně.

Ještě, že Duri, ani Miloš nepostupovali stejně striktně v mých běžeckých začátcích... Ta ideologie a neustále opakování všem začátečníkům, že je špatně mít velkej cíl, že je špatně chtít uběhnout delší vzdálenost i třeba ve "špatném" čase...

Ještě, že já tomu vůbec nerozumím, to bych asi vůbec neběhal.:) O to víc mě potěšilo, že jsem se do dvou let dostal na úrovně, které autor článku považuje za kvalifikační [jako cca 40min na 10km a 1:35 na 1/2M 3:30 na maratón]. Ještě že tak, že jsem jaksi dodatečně (z jejich pohledu) obhájil svoji drzost a hloupost jít na 1/2M a maratón vlastně v počátcích svého běhání.

Mezi náma, nerozumím tomu, ale pokud je cíl pro nás dostatečně velký, musíme o něj bojovat! Od toho je to cíl!!! Proto, pokud máte nějaký "taj.-dův." sen/cíl, tak do toho. Já jdu do toho taky po hlavě, jako kamikadze. Někdy se přistane na ústa nebo i na hubu:), ale i ty průšvihy a občasné zakolísání určitě stojí za to, stojí za náš cíl. Ať už lovíte jakoukoliv vzdálenost či pocit, vězte, že naše námaha a občasný boj k tomu patří a užívejme si to!!!

Samozřejmě taky můj cíl je tak velký, že se sem snad ani nevejde:), ale věřím, že moje vůle a pokora jsou větší, protože všechno je v hlavě. A tak jsem po sobotě a neděli, kdy jsem začal léčit svoje chorůbky během, pokračoval i v pondělí, úterý a dneska ve středu. A to tak zaníceně, že jsem i minul dříve plánovaný post na 11.1 v 11.11 :). Uvidíme, cítím, že zatím mi to pobíhání tradičně pomáhá a zážitků mám i z fitka celou řadu. A tak aspoň jeden...

Samozřejmě, na nové ledňáčky (nevím jak jinak říkat nové příchozím ve fitku) se ti stáří mazáci dívají s určitým despektem, jako by sami zapomněli, že i oni možná někdy byli ledňáčci:). Jeden z nich se mě těsně před tím, než jsem se rozběhl na pásu zeptal, jak dlouho budu běhat. Povídám, proč se ptá, vždyť vedle je ještě jeden volný a on na to, že by s přítelkyni chtěli spolu běžet a zkusit společný první km a že by teda počkali, až doběhnu. Povídám, že to by asi bylo na dýl a že je pustím a zatím vedle chvíli zavesluju, ale že bych si potom s dovolením po nich tedy na to jedno běhátko zase vlezl zpátky:). No maličko "švindlovali":), ale držel jsem jim palce a doufám, že budou běhat, i když ten jejich "stereo" běh mně drobet rozhodil plány, ale co by člověk neudělal pro kolegy běžce a pro rodinnou pohodu (na pásu), že:)... Potěšilo mě, že když jsem pak nastoupil a běžel, tak se u mě potom ten chlapík asi na mém 10km zastavil a říkal, že jsem hodnej, že by se evidentně načekali, nebo i nedočkali:). Že to u mě opravdu vypadá na dýl:)..

Jjo, nejen vypadá:). Ale musím teď naplánovat, když už budu mít možná někdy i delší běh ve fitku, tak abych ho běžel někdy ve všední den, řekněme od 8 do 12? Přehodit si práci..Tam bych ty maratóny viděl jako "živý":). Ale třeba to vůbec nebude nutný. Uzdravím se, teplo je, není co řešit:).

A tak cílům zdar! Chorobám a problémům zmar! 12:)

Hlavně se s toho ... nepotento!!!!

Tak se stalo to, čeho jsem se bál... Škrábání v krku se změnilo v krkabol, chrapůtek se změnil nejen v bolest v krčku, ale skoro začínající kašlíček s rýmičkou :), prostě samé téměř smrtelné mužské chorůbky [doufám, že Peggy ocení ty zdrobnělinky!].

Jjo, nebyl jsem běhat ani v úterý, ani ve středu a nakonec jsem vynechal i čtvrtek a začal pomalu panikařit. Jednak se to vůbec nelepšilo, jednak jsem cítil, že to se mnou není úplně jednoduché lidsky - no co si budeme nalhávat, zavislák. A proto v sobotu jsem nejdřív vyrazil na stavbu a tam se synem odvážel že dvorka šíleně množství ledu a mokrého sněhu. To proto, aby tání zbytečně neproměnilo staveniště v jedno velké bahniště a aby zbytečně nešlo do stěn a do základu domku víc vody než je nezbytné nutné. Těch cca 30 koleček mě celkem pěkně nastartovalo:), že jsem se při návratu domů rozhodl, že se půjdu "lehce" do fitka rozhýbat, jen tak maličko na pas... Tak jsem si při té příležitosti (stejně jako dříve) vyslechl, že jestli mi radí ultrák, abych choroby léčil "vypocením" se na na běhátku, tak že je to pěkná blbost a že navíc, jakmile to se mnou "flákne", tak se Miloš stane za to odpovědným... slovy mé nejmilejší manželky, jasné slunéčko:) "Je bude muset místo mě živit" :).

I když mi to Miloš samozřejmě radil, zapřel jsem to stejně, jako Petr Ježíše, tentokráte však, abych ochránil ultráka od případné odpovědnosti:) a vyrazil. Na začátku to bylo takové všelijaké, jako každej chlápek jsem opatrnej a mám se rád:), tak jsem se pozoroval [což je asi to nejhorší]. Sice jsem se potil víc než jindy, ale jak rady zkušených říkaly, bylo to nad krkem a tak běh a zahřátí prý nejsou "škodlivé". No aspoň já jsem tomu uvěřil... Večer už mi bylo o řád líp. Tedy nevím, jestli proto, že jsem se pěkně vypotil ve fitku, nebo proto, že jsem si konečně po pár dnech zaběhal a dostal do těla chybějící endorfiny. To fakt nevím:), ale určitě mi bylo lip.

Stejně tak i dneska jsem vyrazil a zase dál v relativně poklidné tempu 5.30/km dalších 12 léčebných km. Tak si říkám, že k plnému uzdravení už mi tolik nechybí, zítra sice nemám jít běhat, ale přemýšlím (ne abych dohnal manko chybějících km), že si zase doběhnu se maličko vypotit. Týden končím s 24km, normálně bych řekl s hanebným součtem:), ale realisticky musím říci s krásným pocitem.

Jednak, že jsem dokázal jednoduše smáznout a odepsat 3 chybějící tréninky a jednak, že jsem dokázal (aspoň doufám, že další dny to potvrdí) uvážlivě nastoupit zpět. Není to jednoduché být zodpovědným otcem, živitelem a přitom běžeckým zavislákem, co si chce navíc chytit mammuta. Ale jako ve všem, tak ve všech aspektech mého života a snažení platí ono pravdivé..

"Hlavně se z toho ... nepotento"!

Doufám, že za týden jsem zpět v plně síle a kilometráži:).

Boji s chorobami zdar! 12:)

Jak jsem nezvládl čistící kůru, Sama Straku a bojovný začátek roku :)

No jak už to bývá, člověk, tedy i já prostá pobihaci lama jsme obyčejní, ovlivnitelní a (šíleně) chybující jedinci. Jako že se znám, stejně jsem to čekal, že s Novým rokem podlehnu rozměru přecevzetí a vnějších tlaků. Přesně tak se i stalo. Kamarád Vláďa, mě infiltroval, že by bylo dobře prodělat cílenou čisticí kůru, kdy se pije čistá voda a max. ovocné sťávy. Tak jsem si řekl, že hned v pondělí začnu!

Jenže po celodenním pracovním vypětí přicházím večer domů, všude vůně různých jídel:), děti se cpou, mě nějak "škrábe" v krku:). Uvědomuji si, že hovězí polévka bude zítra asi na vylití a probudí se ve mne starý šetrný sedlák a asi pod vlivem výchovy v dětství myslím na ty chudé děti z Laosu? a rázem to mění moje plány. Než bych nechal zkazit dobrou hovězí polévku a nepodpořil léčebně krk:), tak jsem šmahem porušil pondělní čisticí kůru, tedy aspoň, že jsem večer hned nezačal pít víno a tak:).

Má to samozřejmě hned další rozměr. Jak Miloš začal na BŠMŠ uveřejňovat první plán na Mammut ultra maratón pro začínající ultramaratonce (a lamy), tak se zvedla šílená diskuse, že ten kilometrový rozměr je velmi malý, jak Sam Straka vtipně podotkl kvůli 10 či co km se nemá cenu se ani oblékat:) a já jsem si ještě více upevnil svoji "kilometro-fobii" :). Tenhle termín jsem sám zavedl a hned ho vysvětlím. Stejně jako kamarád Machy, který trpí termo-fobií a bojí se, že když si pustí teplo k tělu, tak ho pak zima ve vodě pořádně skřísne, tak i já se bojím, že pokud nenaběhám pořádnější objemy, tak mě mammut silně stiskne taky:).

Tím spíš, když na mě někdo patrně plivnul v metru :( a mám chrapot, nedej bože, aby se to změnilo v kašlíček nebo rýmičku!!! V úterý jsem kvůli tomu nebyl běhat a všechno je vzhůru nohama!:) Zítra mám dopoledne celý den na mrazu venku jednání a pokud jej přečkám ve zdraví, půjdu si zaběhat, jinak se mnou nebude k vydržení!

Chtěl jsem upozornit na to, že četba poznámek a rad některých velkokapacitních běžců podle mého lamského názoru je pro nás hobíky a lamy často nebezpečnějsi než zápalky v rukou dětí! Chce to pozvolna a klid, říkám si... Pohodička..Vždyť je to je běh a to máme rádi, ne?

MSF! 12:)

Jak jsem "modifikoval" svoje sliby

Často se říká, jak je konci roku a na Nový rok, tak prý po celý rok. Nevím, nevím, v tom případě mě čeká zajímavý rok, kdy budu mít hodně vroubků (=průšvihu) doma, ale všechno mi projde:) a kdy si (opět) budu užívat nezřízeně svých zážitků při pobíhání.. Ale postupně.

Loni jsem pod tlakem okolností všem svým blízkým "slíbil" že nepoběžím nic delšího než 50km, proto Brdská stezka byl vrchol moji běžecké sezóny, pro úplnost bych měl dodat, že jsem v noční části FL 21 uběhl sice 70km, ale ve Františkových lázních se to přeci nepočítá:). Na podzim jsem si už vážně pohrával s myšlenkou dát si dárek a uběhnout si tolik ceněný a uznávaný mammut ultramaraton (84km), taky jsem se domluvil s Milošem a můj běhací rád neboli trenýrkáč je k tomu nastaven.

Začínám tradičně postupně a opatrně (prosinec 271km), ale letmý pohled do meho trenýrkového plánu naznačuje, že do začátku června určitě přibude do zaznamníčku nějakých 1.500km a tak si říkám, nebudu se bát vlka ani mammuta nic a užiju si to.. Pořád se toho trochu bojím, mám před tím - aspoň doufám - potřebnou pokoru ale i určitou důvěru, takovou tu směs pocitů a při mém pobíhání je to znát.

Právě před Silvestrem Miloš na BŠMŠ začal psát trening právě na mammuta a tak jsem si řekl, je to znamení! Ještě před Silvestrem jsem se zaregistroval, hned zaplatil registraci a hned to na sebe prásknul doma:). Sice jsem čekal nějakou negativnější reakci, ale připadal jsem si jako věrolomný sňatkový podvodník, který každé na potkání slibuje manželství, aby to vzápětí porušil. Kdybych o sobě slyšel vyprávět, ani ruku bych si nepodal, věrolomník!:)

Ale bylo fakt dobře, že jsem to na sebe hned nabonzoval, emoce po nějaké době opadly:) a Silvestra už jsme trávili v rodinné pohodě, vše odpuštěno. Musel jsem ovšem slíbit, že poběžím opatrně, což je jednoduchý, to já přeci běžím vždycky:), i když někdy běžím nadoraz, tak stejně běžím opatrně, no ne?:)

Při novoročním pobíhání (musel jsem vyběhnou už za 11 minut 11, ale zase jsem se snažil, aby to bylo stylových 22km) jsem si to užíval. Obíhal jsem v Prokopáku skupinky procházejících se rodin, různě je děsil (jak jsem se za nima z nenadání objevil) a i jsem si zase uřízl ostudu:). Jak tak obíhám jednu skupinku, najednou vyjede že zatáčky auto a tak pro jistotu oběhnu do závěje. Jenže závěj má zamzlou ledovou krustu, zadrhne se mi v ní noha a já - jak jinak - letím po hlavě. Rybička, že by mi ji mohli fotbaloví brankáři závidět. Abych naznačil svoji skvělou:) formu, vyskočím a běžím dál, ale asi po 10 m další auto a situace, jak přes kopírák. Skupinka na mě nechápavě kouká, chlápek v mém věku to komentuje : "Koukám, vy si nedáte pokoj". Říkám, jjo, jak vidím závěj, hned skáču:).

Jinak letos žádný skvělý časy nečekám, ani neplánuju, 1/2M mám zařazenej v tréningu na Brdskou, týden před ním a týden po něm běžím tréningový maratón... Co si budem povídat 666 Kč za registraci PIMU, už samo o sobě naznačuje ďábelský rozměr, u mě to asi nebude v čase:).

Co vaše sliby/chyby? A co novoroční vyběhnutí? Vyšlo to? 12:)

Novoroční přání a plány

Společné vyběhnutí do roku 2011


Za magických 42 hodin skončí rok 2010 a v té šíleně noci a kalném ránu jistě vznikne řada novoročních závazků, která mají často velmi krátký život. Proto vidím lepší a trvalejší plánovat a promyslet před tím, než okolní svět postihne prudce nakažlivá vlna precevzeti. Já jsem tím znamej, že i když jsem žena činu:) a dělám spoustu věci na poslední chvíli, tak jistá posedlost určitým plánováním ve mne je, no jako v koze.

V tom mezičase pobíhám, jak to jde a i když je to občas komplikované sladit různé rodinné akce s mým pobíháním a musí se "usilovně" plánovat:), tak mě to baví. Nabírám postupně km a důvěru do dalších a delších běhu. Předminulý týden 65, minulý týden 71, no mělo by to postupně narůstat... Pak to budu muset i lépe naplánovat, únor, březen mám o sobotách i přes maratón, to vidím, že se k 90km za týden zase dostanu. Abe bude potřeba to naplánovat, abych to dokázal nějak začlenit a v případě nepřízně počasí odběhat ve fitku, to bude nářez:). Už se na to celkem těším.

Stejně před jakýmkoliv plánováním do budoucna si musím říci hodně nahlas DIK! Rodina a vše kolem skvěle, běhání přes 3.000km radostných km, hromada neplánovaných osobáku, vlastně každý závod byl můj osobní rekord:). Celkové to byl zase skvělý rok, všechno se dařilo, skvěle a vesele se mi běhalo, co víc si přát? Nic! Ted se mi dostal do ruky zkratkový "horoskop", který říká, že mě v dalším roce nečeká žádná změna, že to bude nudný rok. Pominu-li legrační rozměr horoskopu a jejich vidění do budoucna, tak je to skvělý "plán". Prý nuda? Nic moc nového, žádné převratné změny, to znamená přeci jen jediné, bude se mi dobře pobíhat:) !!!!

V tom malém maratónu, co nám chybí ještě ko donce roku se musím přiznat k jednomu "skvělému" plánu, co mám. Je potřeba si průběžně dělat radost! A protože si od dětství přeju mít psa, tak si ho letos pořídím! Na jaře se snad přestěhujeme do domku, co je teď v plné rekonstrukci a pes bude! Tedy bude to psí slečna [jsem přeci jen zahradník a se psem by ta zahrádka dostávala silně zabrat, ony ty ženy jsou veskrze výrazně chytřejší a učenlivější než muži:( ].

Díky mému plánování je naprosto jasné, bude to JRT (Jack Russel teriér), což je takový malý běhavý pes, aby se mnou rád pobíhal delší trasy a abych ho unesl v báglu, až nebude moci:). Je stejně tak jasné, jak se bude jmenovat... DERIVACE! Tedy budu ji říkat Deríva, nebo krátce Deri. Už to vidím, jak ji se synem pomalováváme boudu matematickými symboly, parciálními derivacemi a tak.. Aby se cítila v boudě jako doma, i když to vidím, že se hodně bude vyskytovat v domě:).

Luboš moje plány na společně běhání s Derívou popsal naprosto pregnantně, cituji: "Normálně to vidím úplně jasně: nejakej maník se válí v příkopu nohy má svázané šnůrou od ratlíka, kterej na natažené šnůře síleně blafe na v dáli mizejícího cyklistu :))". No až to bude v druhé půli roku aktuální, tak budu průběžně informovat. Zatím to vidím, že u nás to bude částečně rok psa, Činaní říkají, že to bude rok Tygra a to znamená, že Deríva bude pěkná tygřice!

Tak mi držte palce, jako lama budu dělat vůdce smečky! Hlavně nezapomeňte 1.1.2011 v 11 hodin!!!!

Ať se daří, co šíleného máte v plánu Vy? 12:)

Zapomínat je někdy dobré!!!

Musím se tady s něčím svěřit. První rok mého pobíhání mně řada známých - neběžců říkala, že až uběhnu maratón, že ztratím svůj sen, to, "proč" jsem trénoval se uskuteční a vlastně ztratím svoji motivaci.. Naštěstí se tak pochopitelně nestalo.

Letos na jaře se přidalo i pár mých známých, co dříve běhalo (ale už neběhá). Ti černé vize doplnili slovy, že jsem se asi zlepšil na svoje hranice, asi už o moc rychleji ani 10, 21, 42 či 50 neuběhnu a přeci nemá smysl trénovat a běhat furt dál.. A takové ty pindy o ztrátě motivace.

Nojo, ale tím, jak jsem jsem se na podzim ještě dál a výrazně zlepšil tak jsem jim vlastně nahrál:) a tak jsem s přáním do nového roku slyšel, že to budu mít sakra těžký. Budu? :)

Ten jejich rozměr "problému" mě zase tolik nebere. Na jednu stranu je mi líto známých a kamarádů, kteří v dřívějších letech běhali "neuvěřitelné" časy a teď, protože nemůžou překonat své rekordy, tak raději neběhají vůbec. Na druhou stranu si uvědomuji ten rozdíl mezi námi, nemůžeme se vzájemně pochopit, jsme úplně jiní. Oni jsou zavoďáci, já jsem pobíhač:). Já mám to velké štěstí, že mi běhání přináší radost už jenom tím, že mužů pobíhat a pokud se náhodou zlepším v nějakém čase, tak je radost větší, ale o tom to u mě není:).

Co mě letos drobet znervózňovalo jsou statistiky. Podle různých statistik je běhání na vrcholu úrazových statistik. Čísla se liší od 65% do 80% - Vyšší údaj je citován i v mé oblíbené knížce "Born to run" (teď ji zrovna čtu). Prostě běhání je údajně co do celkové frekvence a závažnosti zranění hned za alpským lyžováním! Co se týče úrazů na hodinu je jen maličko za squash a basketbalem, které mají 14 zranění na 1000 hodin (ale zase se vic hodin běhá), běh jich má 11...:(. Když jsem to všechno slyšel, tak jsem si říkal, že historky z černé kroniky moji maminky jsou proti tomu pohádky na dobrou noc!

Protože mě to pobíhání dělá samou radost, tak jsem se pořád bál, abych se díky tomu nezranil. Spočítal jsem si, že mám "naběháno" určitě přes 600 hodin a všichni mě upozorňují na neúprosnost statistik a malují mi černou budoucnost. Nevím, nerozumím tomu, i když statistice rozumím dost dobře:), ale jsem určitě strašpytlík, proto moje určitá posedlost trenýrkovým plánem, proto opatrně zvyšování km a tempa a tak.

Nějakou dobu mě to i trápilo, ten strach, ale pak přirozený fatalismus zvítězil.:) Proč bych se tím měl zabývat? Běhám opatrně, pro radost, budu běhat i víc ve vibramech, ale hlavně děsně si to užívám... Tak na ty všechny statistiky prostě ZAPOMENU!

Použiju k tomu volný přepis citátů z výše uvedené knížky, kde se říká, že jeden starý indián ještě ve svých 95 letech vybíhal ve velmi svižném tempu pravidelně maratón do kopce. Prostě to nevěděl, že by ve svých letech měl buď už umřít nebo sotva chodit... Prostě to nevěděl ani on ani jeho tělo, nikdo mu to neřekl, on to od nikoho neslyšel:). A tak jsem se rozhodl, že nebudu brát tyhle statistiky vůbec do úvahy. Proč taky, co se stane, to se stane.. budu si pobíhat jak to půjde:).

Mimochodem, v týdnu jsem běžel Prokopákem a předběhl jsem skupinku jezců na koních.. Asi 1,5 km jsem běžel před nima, domorodci koukali, co se děje, tak jsem je hned informoval "Zatím vedu!!!:) :).. Čímž jsem dostal ty jezdce, přední jezdkyně hned reagovala a říkala, že si se mnou hrajou jako kočka s myší:), ovšem nesmeky na nohách, věřil jsem si a v kopečkách jsem získával cenné metry. Na své otáčce jsem jim běžel naproti a zdravil je. Kůň je kůň, ale pobíhání po svých, navíc s dusotem kopyt za zády, je jako ve westernu. Nemá chybu!! Vzpomněl jsem si, jak Geronima pronásledovaly dvě kavalerie a nemohly je chytit! Skupinu indiánů, žen a děti...Přitom neměli ani koně!:). Geronimo říkal: "You can only count on your legs. They're your only friends." Tedy...."Můžes se spolehnout jen na své nohy. Jsou to tvoji jediní přátelé."

Ať se daří!!! 12:)

Když boj s tmou vrcholí...

... tak jsem nakonec běhal po ránu ve fitku:). Jen nevím, jestli to bylo zbaběle nebo zodpovědně, protože mi bylo jasné, že výlet k rodičům na vysočinu se může protáhnout a běhání venku bych nestihl.

A tak to musím na sebe prásknout, tento měsíc to i ve fitku bylo takové "náročnější", o moc častěji se mi na začátku nechtělo, o moc víc jsem se musel přemlouvat, bojovat s myslí, ale o to víc jsem se radoval na konci.

Když se mě tedy ptáte, co mi pomáhá třeba ve fitku s tou nechutí bojovat, tak mám různé pomůcky. Třeba teď mi pomáhá představa komentátora, který "komentuje" moje problémy (únavu z předchozích akcí, slibný a bojovný začátek)... a k závěru zrychluju, vzpomínám na "Body heaven", kdy zraněná cvičitelka arobiku "tančí" a svým nadšením porazí protivnici... klidně si i představuju, že diváci na stadiónu vstávají:) -- vidím ten "ovál" před sebou na displeji v posilovně -- křičí, já mávám rukama (stále zrychluju) a vbíhám do cíle.. neuvěřitelně štěstí.. Hollywood!!! :) :)

Je to super, ovšem, tento přístup má taky jistě vady na kráse. Občas se položím silněji do role a podlehnu tomu natolik, že (prý) i zpívám sice polohlasem, ale syn říká, že je to síla:), mávám rukama při dokončení každého km, vítězně zatínám ruce v pěst, mluvím k sobě (dobře Honzo, dobře..).. No můj syn, když je ve fitku se mnou a já zrovna běhám, tak dělá, že k sobě nepatříme... Nevím proč? :)

To já mám rád, když se občas ve fitku na páse potkám se svoji nejmilejší manželkou. Moje manželka, jasné slunéčko, -- má totiž velkou radost že, ať běžím jak chci rychle, ať zrychluju jako blázen, ona je vždy první a o krok napřed.:)! Ona je totiž zvyklá běžet velmi vepředu a tak při současném pobíhání na sousedním pasu vládne nakonec skvělá rodinná pohoda, kdy mě moje jasné slunéčko, navzdory mému treningovému objemu, nadšení, vypětí a zrychlování, zase porazilo:)!

Ted už se k nám slunce zase vrací!!! Tak ať se nám ještě líp a veseleji běhá. 12:)

Vánoční svátky jako maratón. (24=42)

=

Jak tak prožívám adventní dny tak si vlastně uvědomuju, že Advent sám o sobě ani historicky není zase nic tak moc povznášejícího. Vrcholí vláda tmy a i naší předkové se museli šíleně vypnout (používali k tomu různé půsty a obřady), aby ten boj nakonec nějak přečkali a začali oslavovat ty svátky slunovratu, že kterého se doufám budeme za pár dní radovat (to číslo 21.12 je samo o sobě super!).

To bylo ještě před časem, kdy byly čtyři roční období, teď, jak zjišťuji z nákupních center máme období pět - jaro, léto, podzim, vánoce a zimu:). V tom všem shonu a spěchání za vánoční "pohodou" patrně připomínáme své předky, kteří dělali různé jiné kejkle, aby přečkali tu vládu tmy. Ale pozor, jak známo tma v nás odhaluje ty temnější stránky našeho "já", například u sebe vidím lenost, nedůslednost, zbytečnou podrážděnost a bůhví co ještě:). Zkrátka občas je síla tmy cítit nejenom tím, že se musí venku při odpoledním proběhnutí svítit čelovkou, je to v lidech, je to v nás. Dobré je, že moje excesy mě (občas i lidičky kolem) dostávají zpět na tu "světlou" stranu.

Například ve středu v tom šíleném sněžení a zimě jsem byl absolutně ve "formě". Špica! Sněhu napadlo víc, než by si kdo přál, šel jsem běhat sice hned po brzkém návratu z práce, ale co naplat, už byla tma, jako v tunelu metra. Já s kšiltovkou a čelovkou vypadám hned jako krtek:), no jako kdybych vylezl z metra. Na nohou nesmeky a můj úsměv a sebejistý:) běh dává tušit moji bezmeznou víru v maličké titanové hroty nesmeků, že mě uchrání před každým pádem. Běžím k semaforu, kde stojí starší paní (řekl bych babička, ale jsem v Praze, tak dodávám starší distingovaná dáma). Jak se tam tak v té sněžné záplavě šmudlá, tak se ji briskně vyhýbám a hned s sebou prásknu na zem vedle ní. Hbitě vyskočím (přeci nebudu dělat ostudu běžcům a válet se po zemi jako nějaká stará mrcha, že?), při tom výskoku si nesmekem s hrotem šmrcnu o nohu, zařvu, jak uhýbám nohou, tak ležím hned zase na zemi. Paní na mě pobaveně kouká a takovým suchým tónem odtuší "Nikdy bych neřekla, že sportování a běh zvlášť může být taková legrace" :). No hezky mě vyškolila, než přeběhnu jen dodávám, že kdyby mě viděla v údolí, to by se smíchy neudržela (chtěl jsem říci, že by si určitě cvrkla do kalhot, ale její distingované chování mě uchránilo).

Aby toho nebylo málo, když běžím zpátky, tak mě v chumelenici vytlačilo do hluboké závěje relativně rychle a agresivně jedoucí auto, tedy řidič, který jel, no jako prase. Podle zvyku svého oblíbeného hrdiny, vyskočím zpět do kolejí, zahrozím rukou a vykřiknu silným hlasem "Piráte!". Auto okamžitě zastaví, otevře se okénko a z něj chlap "Co se děje?" A ona to městská policie:). Povídám, nic, nic, já myslel, že je to Lojza:). Evidentně (naštěstí) nepochopili, ovšem já se posunul opět skokem do veselých slunečných dní.

Mimochodem, všimli vste si, že vánoce jsou 24? Že je to vlastně maratón (42) naruby? Ted mi docvaklo a hned se mi lépe chápe ten předvánoční spěch.

Ať se daří! Co vaš boj s temnou stranou:), co mimo dráhové adventní sprinty? 12:)

Běhání je báseň, i když obyčejné veršovánky se taky hodí..

Jak je doba nesmírně dynamická, tak je velmi obtížné si udržet pevné body, ovšem tady i platí, co se v mládí naučíš, později jako když najdeš... A tak se mi vrací různé "veršovánky" jako způsob zapamatování si důležitých věcí a poselství..

Vzpomínám si, jak jsem pořád slýchal různá lidová moudra, která zveršovaná zvyšovala svůj imperativ a zapamatovatelnost od aktuální "Lucie noci upije, ale dne nepřidá" po "Na Nový rok o slepičí krok", což mi dává při večerním pobíhání trochu větší šance.

Samozřejmě už můj název zápisníčku Jedna dvě Honza jde, tři čtyři Honza běží naznačuje, že výchova na malém městě a na statku na mně zanechala silné následky. Do teď si vzpomínám na babiččino tradiční odpověď "všechno v pořádku, brambory jsou na řádku", která dávala tušit jednu z našich hlavních pěstovaných plodin. V podobném duchu se nesla celá série pouček z venkovního dětského světa, například, když mi královská hra v šachy byla vysvětlována také pomoci veršovaných poučení, vzpomenu aspoň ty nejdůležitější:)... "Šach si dáti dobře dělati" nebo "S dámou mnoho pohybovati, brzo o ní přijíti".

Nástup zimy, moje přebíhání z fitka do Prokopáku a boj se zimními podmínkami.. potom se na dotazy známých ohledně běhání nedá odpovědět jinak než "Začít běhat, dobře dělat" :) případně na dotazy, jestli jdu běhat ven jedině slovy "Ať je mráz ať je zima, v Prokopaku je vždy prima" :)

I když ty jen proměny cest a běhání jsou někdy výrazně náročné. Prostě cesty se přeměnily. Nejdříve v zasněžené/pocukrované stezky přes sněhová hluboká oraniště do potoků vody a zrádných rybníčku až tůní, aby se zase staly ledovými kluzišti na kterých se to tak hezky bruslí, ale hůř padá. Naštěstí nově napadlý sníh zase vše přikryl a tak to začne od začátku..

I když mám nesmeky a čelovku, jak se odbočí z osvětlených cest je "noční" běhání v potemnělém Prokopaku fakt dobrodružství.

Zima (-7C) a silný vítr se sněžením dělají své, je mizerně vidět, obrysy cest se ztrácejí, ke konci už ani nevím jestli běžím vůbec po cestě:).

V poslední chvíli si vzpomenu na největší veršovanou špici z dětství, kdy nás jako malé pionýry učili pokřik na prvního máje... "Napněte soudruzi pozorně slechy, zdraví Vás srdečně Východní Čechy!:)".. Tahle vzpomínka a pak jsem se smál celý kopec až nahoru..

Ať se daří! Hezký a veselý advent! 12:)

PS. A co vaše mantry, hesla a veršovánky?

Běžecká červená knihovna

Myslím, že právě dneska můžu napsat něco silně pozitivního, něco, co si Advent jako takový žádá a vyžaduje. Vlastně jsem si uvědomil, že všichni, co spolu mluvíme a běháme (ať už ve skutečnosti nebo virtuálně) máme rádi šťastné konce. [Mezi námi doteď nesnáším Andersena, který že šťastných pohádek udělal depresivní horory!:)]

Proto děsně rád čtu a poslouchám šťastné příběhy nejen kolem běhání. Jak to vlastně v té "červené knihovně" je? Zpravidla schéma je naprosto pevně dané -- on nechce ji, pak ona nechce jeho, případně v mezikrocích se nechtějí/nenávidí oba, aby si ve finále šťastně padli kolem krku. Mezidobí je protkáno různými událostmi, kdy mladé lásce nepřeje fakt, že ona je chudé děvče a on bohatý jinoch, jediný dědic, v zápětí se vše změní, jeho rodina přijde o veškerý majetek, případně ona získá nečekaně dědictví, ovšem jak jsem už před tím nastínil, v konci příběhu jsou oba bohatí a šťastní a spolu. Pochopitelně ještě existují varianty kdy on je chudý, třeba průvodci ve vlaku, aby se ovšem po dramatických zvratech buď zjistilo, že je vlastníkem železnic a dělá průvodčího jako svého koníčka, nebo, že vyrůstal v sirotčinci a najednou se objevil jeho otec, multimilonář:)...

S běžeckými příběhy je to úplně stejné a to mě vždycky "dostane":). Nejlepší na tom je, že na rozdíl od pohádek je prožíváme my, obyčejní joudové.. Jedno že schémat -- doufám, že se Peggy neurazí, nebo že ji to potěší -- Ona chce (běhat) a nemůže, pak může, ale nechce, aby při zdravotních/rodinnych/pracovních problémech nechtěla a nemohla... Ale pozor, přichází finále: nakonec může a chce a běh je její radosti, oporou, a pokud se nezastavila, běhá dodnes...:)

Proč zrovna teď mě napadají věty z červené knihovny a proč zrovna teď se laskám cukrem a medovím šťastných konců? Odpověď je celkem nasnadě. Ano, ano.. Skončilo období šílených, ano šílených vypětí a přitom všem jsem vydržel/zvládnul nějak pobíhat a těšit se, až to skončí. Dneska jsem doufám šťastně ukončil šíleně pracovní maratóny, teď jsem dorazil domů, zítra se vyspím a dojdu si zaběhat. Na tu "bídu" bych měl "dát" 60km za týden a to zní jako pohádka, i když nakonec vyběhnu jen 4x:). Ale co, jak říkala O'Hara v Gone with the wind.. "..tomorrow is another day!" Prostě zítra se začíná odznova a to je krásné i zavazující zároveň.

Miloš mi dneska poslal nový trenýrkový plán, docela mě šetřil:), maratóny v tréninku běhám až v únoru/březnu, takže vlastně úplně flákání:). Proto jsem si dovolil sem dát jako inspiračku odkaz na příběh jednoho běžce, moc hezký, doufám, že vy, co sem chodíte, oceníte verzi s (anglickymi) titulky, když by to nefungovalo, link je zde...

A co vy, taky máte rádi šťastné konce? Já šíleně!!!!

Hezky a klidný advent! 12:)

PS. To video mi před časem dal můj syn, takže to není úplně moje zásluha:)

VIP --Velmi inspirativní pobíhání (aneb maratonstvi v nás)

Jak jsem mnohokrát zjistil, běhání na delších tratích nám dává vůči zbytku našich kolegů a kolegyň jakýsi pocit "exclusivity", jako bychom byli něčím výjimečným, sleduju to u svých kamarádů a občas i u sebe:), je to špatně? Z mého lamského pohledu určitě ne, tedy pokud si agresivně nemyslíme, že zbytek světa (tedy neběhači) jsou naprostí pitomci a pokud nepropadáme militantním sklonům k zavedení povinného běhu, ať už na školách nebo v pracovních kolektivech:).

Ted když vypuklo pracovní šílenství u konce roku, tak mi moje maratonstvi:) hodně pomáhá, třeba už jenom tím, že jsem spoustu překážek a nepříjemnosti v minulosti překonal a posunul se přes ne i když to "tehdy"vypadalo, jako konečná... Je jasné, že každý z nás při něčem delším musí překonávat a překonat nejednu krizi, ať už se jedna o lenost [drhne to, nechce se a první km? ještě 41?:)] , bolest [to koleno/pata/kotník/kyčel .. to se poddá:)] nebo o únavu [když si myslíš, že nemůžeš, ještě minimálně 3xtolik můžeš:)!]....

Hil Highton o tom hezky píše a pyšně i skromně zároveň říká-- jakmile uběhnete maratón, už nemusíte nic nikomu dokazovat. Asi je to pravda široko daleko. Mezi lidma, co znám a co běhají "daleko":) je spousta lidí s velkou vnitřní pokorou a silou.

A tak jdu do "přípravy"na další rok stejně. S vnitřní pokorou, vědom si toho, že to bude náročné; s pocitem (alespoň vnitřní) síly a s radosti z běhu. I když zrovna v tomto měsíci je ta radost těžce vybojována, dát dohromady čas na běhání spolu s práci a rodinou se blíží problémům plánovačů českého socialistického hospodářství.:)

Týden v kalamitních stavech s minimem času řeším pobíháním ve fitku, kombinace běhátko a veslovatko (nebo i obráceně) je na jedné straně z nouze cnost, na druhé straně se to může zdát jako velmi sofistikované a treningove promyšlené. Budování síly a vytrvalosti, spolu s morálním rozměrem běhu. Kdo zkusil běhat něco delšího na běhátku (mě teď i zlobilo přehrávání muziky v iPhonu) tak mi jistě dá za pravdu, že běžet na pase, který nikam nevede, je především o morálním rozměrů běžce. Kdykoliv můžete z pasu slézt, nemusíte se vracet domů [když běžím venku větším okruhu řekněme 30km, tak po 15 je vždy jasné, že to "dám":) přeci jen je potřeba se vrátit domů, že:)?]. Na běhátku ta celková distance je víc ve vašich rukách a v hlavě.

A tak je přede mnou snad poslední zmateční týden (doufám na delší dobu) a říkám si, to už vydržíš.. Jak to říkali mazáci na vojně? To odsedím i holou zadnicí na rozpálenejch kamnech! :) Tak podobně se utěšuji i já a věřím ve velkou odměnu, kterou mi určitě běžecký bůh dá za moji důslednost. Co by to mělo být? Co bych si přál? Jednoduchá odpověď. Žádná zranění a stála radost z pobíhání!

Abych to na sebe prásknul. Minulý týden s vypětím 3 výběhy a 40km, tento týden jsem začal nadějné a věřím i ve víc než 60km a k treningovym větším objemům. Není to krásné? Věřit ve šťastné konce a pohádky? :)

A co vy si přejete do nové sezóny? Nějaké nové vzdálenosti? Časy? Nebo něco tak neskromného jako já?

Držte mi palce, ať se daří!

PS. Jak si dělám legraci, že jsem duší žena, tak sem musím dát svoji nejoblíbebější běžeckou promluvu z filmu Po čem ženy touží.. Bohužel neznám českou verzi a tak dávám svůj volný překlad originálu, dole máte link na původní mluvené slovo..Pusťe si to k tomu... Mám to rád...

"Nemusíte stát před zrcadlem před tím než vyběhnete a zjišťovat, co si cesta bude myslet o vašem oblečení. Nemusíte poslouchat její vtipy a předstírat, že jsou vtipné, abyste po ní mohly běžet. Běh nebude jednodušší v sexy oblečení. Cesta si ani nevšimne, pokud nemáte na sobě rtěnku, nezáleží jí na tom, kolik je vám let. Nemusíte mít nepříjemný pocit, že vyděláváte více peněz, než cesta. Můžete se s ní setkat kdykoli budete chtít, ať už to byl den, nebo dokonce pár hodin od vaší poslední schůzky. Jediná věc na které cestě záleží je, že jí navštivíte jednou za čas. Nike, žádný zápas, jen sport. "

Původně se tady zobrazoval přehravač:), ale podle Milanova komentaře soudím, že ne vždy a zlobilo to, tak jsem to odříznul:)..LINK

Když se to smeká a když to drhne

Tak zrovna v takových chvílích -- dřív bychom asi řekli, když se kalila ocel, ačkoliv teď se tak akorát kalí voda:) -- tak zrovna v těchto chvílích se snažím si uvědomit svoji sílu. Uvědomit si, co všechno jsem už překonal a co všechno mi to překonávání "protivenství" přineslo. Asi právě ten fakt,že jsem zvyklý pobíhat na delší vzdálenosti a hned tak něco nevzdat mi dává neuvěřitelnou sílu, aspoň já to tak cítím.

Při sněhové kalamitě se stále ještě probíjím i kalamitou pracovní a daří se to tak napůl a střídavě. Ale potěšitelné je, že se přitom znova projevují výrazněji lidé kolem a já si znova uvědomuju (naštěstí), co v životě chci a co nechci a čem mi doopravdy záleží. Proto jsem celkem jednoznačně odmítl lukrativní pracovní nabídku a odmítnu a omezím i další pracovní věci, které nechci a nesnáším, i kdyby za ně platili zlatem:). Stejně tak s lidmi. Jako bych zase ostřeji viděl, co a s kým ano a co rozhodně ne. Možná právě proto mám rád dlouhé běhy, tu překonanou únavu, vítězství nad sebou samým, protože zpětně mi zase to dává možnost vidět věci ostřeji a vážit si sám sebe...

Úterý jsem kvůli práci a dvou pitomcům nestihl večerní běh, ve středu jsem byl v Německu, odkud jsem se vrátil až ve čtvrtek odpoledne. Naštěstí aspoň fitko to jistilo. Venku všechno děsně klouzalo a já byl k tomu ještě šíleně otrávený (viz výše) a tak jsem jen přeskočil do fitka a začal pobíhat na pásu. V uších mi zněly skvělé pecky:) a až neuvěřitelné kombinace, od "SOS" až po "Dobré ráno blues":) a já cítil, já se uvolňuju, jak ze mě všechno postupně opadává [jjo taky jsem při tom opadávání málem ztratil svůj phitonový kroužek kolem krku:)]. Prostě pohoda... Začal jsem si říkat, jak se nádherně a v pohodě běhá na páse, kde se to nesmeká... Ani jsem pořádně nedomyslel, co si v duchu říkám, když v tom se pas zadrhl a já málem vyskočil po hlavě z běhátka! To se mi ještě nikdy nestalo. Přesně jako když prudce zabrzdíte na kole a letíte po hlavě, no.. no na ústa:). Tak ve finále nevím. Když se to klouže, je to o hubu a když to drhne? Tak taky a snad i hůř!!! Ale moc jsem si to užil.

Jen jsem doběhal svých 12km, mimochodem fakt se mi (až na ten brzdící efekt, kdy jsem hned následně vyměnil běhátko) běželo skvěle, nějakých 4:40km, naaadhera. Pak přišel můj 15lety syn a pokračoval jsem s ním ve "cvičení":). Nevím jak vy, ale já bych chtěl zde vydat malé varování. Pozor na cvičení se svými dětmi (!), zejména synkové, nabití energií a hormony dopívání vám pochopitelně chtějí dokázat, že například v 15 letech uzvednou x kg a Vy (tedy já) zase cítíte, že byste je buď měli podpořit, nebo že mu taky ukážete, že ještě něco uzvednete.. Tak či tak výsledek je stejný:), člověk ještě druhý den opatrně navléká košili či kalhoty.. Asi tak jakoby jste byli členové nějakého masochistického kroužku a zrovna jste měli nějaké náročnější "soustředění":).

Ale i když jsem dneska (v pátek) přišel zase z práce až po 10 hodině večer a už jsem nic nestihl, tak to neřeším. Celkem pohoda. Podstatné věci jsem si ujasnil a vím, že zítra po celodenní fakt úmorné práci v 6:30 vlezu do fitka a po nějakém běhání mě zase přijde "vyškolit" synek :) a že si "to" zase uziju, tu rychlovku na posilovacích strojích a pak následně opatrně "přemístění" domů a různé opatrné "narovnávání" zad, rukou a břicha:). A co víc, jen co se v neděli maličko prospím, vezmu nesmeky a vyrazím do údolí... To bude ta pravá odměna za náročný týden!

A jak vy? Jak kalamita u vás a ve vás? Jak už to tak znám, tak ty "boje" budou asi všude:).

12:)