TGC po druhé a líp, aneb návrat na Velkého kanára..:)

Naše užší skupinka, pracovně nazývaná jako HCiTB mi přijde natolik kompatibilní, že absolvovat závody, noční akci nebo jen nějaké delší proběhnutí s kýmkoliv slibuje pohodu a příjemné zážitky... Výlet na velkého kanára s Martinem VP, mým "nepřímým" bratrancem:).. nebyl žádnou výjimkou.
Doba i atmosféra je velmi tolerantní a tak už na letišti jsme se coby dva starší muži společně cestující na Kanárské ostrovy kvalifikovali:)... Jak obsluha přepážky, tak i letušky a stevardi nám bez mrknutí oka přáli příjemnou společnou dovolenou. Láska kvete v každém věku a napříč všemi genderovými skupinami, tak proč se tomu bránit a zbytečně něco vysvětlovat... S MVP jsme proto náš výlet pracovně nazvali Kocourek a Koblížek na cestě za sluncem:).. Když mě ještě Martin upozornil, že hned vedle našeho komplexu je oblíbený gay resort, vše bylo ještě jednodušší... Bylo mi jasné, že úspěšné reprezentaci iTB nic nestojí v cestě..:)

Všechno šlo jako na drátkách. Navzdory rannímu delšímu venčení Deri, posledních příprav na cestu a ještě dodělávek v práci -- jsem na letišti na minutu přesně; skoro jako bájný Shinkanzen:). Proto zahajujeme cestu stylově v leteckém salónku ... S obligátním iontovým nápojem, jak jinak. Dobře reprezentovat klub, jak víme je nejen čest, ale obnáší i jisté povinnosti:). Letadla krásně navazují i autobus v Las Palmas, a tak krásně stíháme v Maspalomas registraci i pasta párty s nezbytným pivem.. Jíme a pijeme, jakoby to bylo naposledy v životě:).

Jak říkám, všechno šlo tak hladce, až jsem čekal, kdy se něco zadrhne:). A taky ano -- Při příjezdu na "ubytovnu":), zjišťujeme, že přesto, že jsem nahlásil pozdní příjezd, na recepci nikdo není, ani nikde nemáme klíče.. Ovšem tady se -- jako při každém "ultra":) -- ukazuje pravá síla zkušeností (bydlel jsem tu v loni) -- a tak celkem snadno pronikáme do komplexu a já rovnou jdu do vnitřní skryté restaurace, s pomoci místních nakonec je voláno obsluze/majiteli na mobil.. Za pár minut získáváme klíč od pokoje a přístup na Wi-Fi a úspěšnému začátku dovolené skutečně nic nestojí v cestě:).

Druhý den už si jen kontroluji bágl, povaluji se, pospávám a mentálně se připravuji na závod.. Probíráme s Martinem naše strategie na závod..Čtu si vzkazy kamarádů, známých, připomínám si rady trenérky a Honzy Bartase:). Dovolím si kousek citovat.. 

"Rád bych ti řekl, aby ses přestal šetřit!!!! Osobák na půlmaraton mám o 2 minuty lepší a na maraton o 3. Což znamená? Já dal TGC za nějakých 19:06, takže ty máš nárok o necelých 10 minut zpoždění - tak tě čekám v 19:20, nejpozději v 19:30 v cíli!!! "




Smál jsem se ještě hodně dlouho. Každý ví, že dobré časy se dělají v sebězích, navíc HB je nadšenec/šílenec v dobrém slova smyslu. Ale protože i moje trenérka mi kladla na srdce, abych se tolik nešetřil a trochu víc závodil -- tak si na startu v Agaete tentokrát stoupám nikoliv na konec startovního pole (ale asi do 3/4), tedy doprostřed zóny 20+hodin. Vím, že po krátkém běhu městem následuje dlouhé stoupání povětšinou užšími cestami, kde předbíhání stojí hodně sil.

A tak se snažím, běžím co to dá, ale o to horší je pohled na časomíru a porovnání s loňským mezičasem -- je to vyloženě frustrující.. Vždyť jsem tomu dal takové úsilí, teď se snažím jako pako a mám výrazně horší čas. No to bude průšvih, to abych zapomněl na zlepšení času, získání kvalifikace na WS. Ale oklepu se, vím, že je příliš brzo na 130km trati něco hodnotit po 10km. Podle plánu a rad běžím noční seběhy téměř stylem Honzy Bartase ("No tomorrow"), tedy v modifikaci dědy Lebedy:).. Lehce poprchává, mlžný opar kolem, zamlžené brýle a osmekaná trať zvyšují technickou náročnost ještě o další stupeň.. Přesto a nebo možná právě proto získávám další místa k dobru. Přibíhám do Fontanales, místa startu 84km trati ještě před startem. Teď mi dochází, že jsem výrazně napřed. Přeci to údolí před tím jsem fotil vloni už za plného světla.

Přibíhám ke stanici, sleduji zástupy běžců, pískám a křičím "Veverko drž se!!".. "Veverka expres je zase pohromadě!!".. A jiné motivační pindy:). Organizátor si mě všímá a dokonce nabízí mikrofon:), ale odmítám.. Konec konců mě jistě Martin při cestě do Teroru brzo předběhne.. Za chvíli zažívám masakr:).. Asi za 30 minut mě dohání čelo závodu na 84km a vychovaně pouštím sprintery dopředu .. Nicméně každé ukročení stranou znamená nejen ztrátu rytmu, ale vždy pár minut zpoždění ... A tak ztrácím proti své nejlepší pozici 11 míst, než se dostanu do Teroru.

Tam už tradičně hledám místo, kde si koupím pivo. Chladnou noc s drobným deštěm jsem běžel v tričku s krátkým rukávem, přeci jen běhy v mrazu v "zimní" síťovině:) nesou zasloužené ovoce.. Ale teď už se začíná výrazněji oteplovat, žaludek protestuje a křičí jako silný alkoholik.... "Pivo, pivo" !!:).. Restaurace i krámek jsou ještě zavřené, jdu zkusit cukrárnu:). Bez skrupulí předbíhám frontu místních a německých turistů čekajících na ranní kávu a cukrovou nadílku.. Omluvně vysvětluji, že jsem na závodě a kupuji dvě plechovky piva. První beru na ex, ve stylu soutěže dvě piva do dvou minut:)... Objevuje se nějaký místní reportér (ověšený fotoaparáty) a obdivně říká, že takhle pít umí ve městě málokdo... Beru to s rezervou, jsme přeci jen v cukrárně:).. A snažím se vysvětlit, že tohle umí u nás kdejaká malá holka:). Poděkuji, pozdravím, se zvednutou plechovku piva zapózuji pro fotografa, ve dveřích otevírám pivo a dopíjím jej jen pár metrů před cukrárnou. Reportér lituje, že si nezapnul video, prý by to byl hit místních stránek:). Jestli bych ještě jedno nevypil na kameru?:)... Zodpovědně odmítám.. Nemám nejsilnější žaludek, navíc závod je teprve v začátku:).. Přede mnou dlouhá stoupání .. A hlavně -- žádné zdržování, nechci minout okamžik, až mě bude předbíhat Martin. Chvilku si popovídat a pak zase každý budeme bojovat svůj závod..

Začínám stoupat do kopce, pořád se ohlížím a říkám si, jestli jsem nepil to pivo v Teroru přeci jen pomalu.. Jestli mi Martin neutekl tam? Ale kdepak!! V kopci, jestě na schodech, ho vidím podle mnou a zdravím ho silným hlasem:).. Za chvíli jsme spolu, svorně zanadáváme na komplikace po startu ve Fontanales, ale už je čas Martina vypustit.. Jde v kopci jako čerstvě namazaný stroj a mně to přeci jen trochu drhne:), nebo mi také mysl říká .. Klid.. Opatrně.. Máš náskok..

Abych vysvětlil -- jak jsem si dělal kontrolní mezičasy, tak jsem se domníval, že odpovídají času v závodu a ne času na hodinkách -- a protože se startovalo v 11 večer, mám proto proti loňsku asi 1.5 hodiny náskok.. Závodní motivace tím pádem trochu ustupuje do pozadí:), teď to pivo a kousky jídla udržet v sobě ... možná by taky nebylo od věci sundat čelovku, aspoň z hlavy:) a nasadit "nevěstu", tedy Sahara kit na hlavu.

Daří se mi to až na další stanici:), zpomalil jsem a výstup na Garaňon absolvuju v plném slunci a silném vedru.. Kdybych tohle čekal, že? To bych se asi kousnul:) a pak se léčil v útulném prostředí G. Tak tak.. To je krásné na ultra, že všechna ta "kdyby" tady vyznívají ještě veseleji než v normálním životě. A tak jdu, co noha nohu mine, rozhodně hůř než vloni.. spálené ruce od slunce, s ostře vypálenými rudými pruhy mě utvrzují v tom, že boj o metu 27 hodin bude ještě náročný:).
Ale co mi přijde na ultra nejhezčí je to, že i když to vypadá, že se všechno hroutí a v popel obrací.. tak tomu ani zdaleka tak není:).. Nesmíme tomu podléhat!!!  Najednou v sobě nacházím sílu a říkám si nahlas.. Půjdeš to klidně ještě hodinu.. Až tam budeš, tak tam budeš.. Pak se sebereš a poběžíš dál. Je to tak, jak to je.. A bude to tak, jak to bude:).. Jen je potřeba tomu dát maximum.

Nakonec jsem skoro o 1:45 dřív na vrcholku Pico del Nieves a čeká mě dlouhý seběh do Tunte. Tady jsem si paradoxně věřil.. Odhodlán i zvracet za běhu, kdyby to bylo nutné (nebylo), horní část běžím velmi konzistentně a zkušeně. Přicházejí tradiční "Tatranské chodníčky" a ... najednou jsem konfrontován těžkou otázkou.. Jak moc si věřím, jak moc chci riskovat? Vidím kolem sebe několik nepříjemných zranění .. Vyražený zub, ošklivé pády, .. A pak si srabácky řeknu.. Honzo, cíl je jasný. Nerozšířit řady zraněných běžců.. Zlepšit se o hodinu a zajistit si kvalifikaci na WS:). To teď všechno držíš ve svých rukou. Hlavně klid. Zbytečně neriskovat.. Poběžíš, až to bude možné..

Nakonec se dostávám i v dlouhém seběhu do Ayaguares do vláčku.. Nepředbíhám.. Asi bych něco běžel rychleji, asi bych jedl a pil:).. Takhle poskakuju a jdu, ale blížím se k cíli.
V autobuse a na startu mě zdravil jeden německý běžec z loňska.. Hned mi vykládá, že organizátor vyslyšel stížnosti a modifikoval cca 9km doběh vyschlým řečištěm a dalšími asi 3-4km ve vybetonovaném korytu řeky. Neznám nic lepšího:). Podle mých zkušeností z Magredi soudím, že mnozí ředitelé ultra závodů na jihu trpí "říční" úchylkou., jinak si to neumím vysvětlit:). Kdyby mi to Germán nevykládal, tak by se mi ta pakárna daleko lépe snášela:).. Takhle jsem pořád čekal, kdy se to zlepší .. A ono nic:). Tedy vlastně modifikace byla hlavně v tom, že se z vybetonované části extra 2x vylézalo a zase slézalo:). Tam jsem aspoň mohl udělat dobrý skutek a pomoci jedné běžkyni s totálně odrovnanýma nohama:). Vyslechl si stížnost jednoho spolu-poutníka na špatnou kilometráž, například ještě v korytě řeky jasně zářilo znamení 1km do cíle.. Ale bylo to minimálně 1.8-2.. Ovšem my, co jsme zocelení občasnými Olafokilometry.. My si jen řekneme.. Až tam budeme, tak tam budeme..:). Konečně se drápu z řeky a znova mě překvapuje, že beru hůlky do jedné ruky a nad poměry rychle, řekl bych "závratnou" rychlostí asi 6minut/km:) se řítím do cíle.. V posledním úseku tak předbíhám jednotlivce i malé skupinky.. Sílu a zaťaté pěsti si vychutnám v cílové rovince. Co víc?  Martin i když doběhl o víc jak tři hodiny přede mnou na mě čeká v prostoru cíle a zachycuje můj doběh.. Bereme taxík na hotel.

Užíváme si tu sílu.. Vzájemně si gratulujeme. Martin běžel nejen famózně, ale i skvěle zachytil atmosféru závodu.. Když v pondělí před čtvrtou hodinou "spěcháme":) na ranní (dělnický) autobus na letiště jsme pořad plní zážitků. Bylo to krásné, všechno se podařilo.. Martin snad ve zdraví přečkal i všechna moje vyprávění..:)..

Všemu zdar! Ultra, kanárům a kamarádům zdar!
12:)
Adios! Vaya con Dios!!

PS. Nakonec jsem se zlepšil o skoro 2.5 hodiny [25:30], o 10% celkového času, 25. v kategorii M50, 332 celkově, 518 dokončilo, vyběhlo o 265 víc.  Děkuji všem za moc milé vzkazy a povzbuzování. Až mě to dojalo.. Fakt!!!
PPS. Nějaká další foto postupně doplním.. Martin má krásnou dokumentaci.. Dovolil jsem si použít i jeho video.. DÍKY Martine!

Přerušované běhy, odvrácený Pomalý březen.. aneb vzhůru za Velkým kanárem!

Lidé většinou berou přerušení své oblíbené "činnosti", jako něco nepřirozeného, ale jak nás učili na v kurzu ML, je potřeba vidět věci dialekticky:). Ať už ten střih a přerušení způsobilo cokoliv.. moje zaběhnutí do lesa, hovory s domorodci, uklouznutí, nebo jednoduše čekání na Deri -- často se tím nálada změní.. Stejně jako jsem začínal běh s vycházejícím sluncem, přes mlhu a depresivní náladu na mostě, po zářivě jasný den a modrou oblohu na Václavském náměstí..
Nebo v sobotu. Deri si lehla u potoka na cestičce a nechtěla běžet. Zkouší, jestli se pro ní vrátím, připnu ji na vodítko, nebo dokonce nepoponesu:). Klasicky teriérka zkouší, co všechno jí projde, co všechno snesu..
Zatímco večer v parku, kde jsou ostatní psi, malé děti, když není vidět, tak mám horší pozici.. ale tady, tady jsem pevný jako skála. Volám.. "Poběž ty mrcho!" a už jsem od ní postupně 30-50-80 m a ona furt sedí. Děvka! Pískám a volám. "Nechám tě tady a sežerou tě medvědi"!!..
Nevšimnu si, že celé to divadlo sleduje jeden velmi pobavený divák ..starší turista, který nevydrží a svým vstupem se dostává hned na scénu.."To jste na toho pejska pěkně tvrdej.. Chudinka!".. Povídám, chudinka jsem já(!). Nechal bych ji doma, ale to by řvala tak, že by vzbouřila půlku Stodůlek. Vysvětluji -- Je to fenka, tvrdohlavý teriér, typická (žena) .. Má vzdorovací období.. Neví co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane. Za chvíli bude lítat kolem mě jako blázen..:)
 
Chlápek kontruje -- Kdepak, to je malej pejsek, je mu zima a je unavenej.. A v tom se kolem prožene moje malé chlupaté tornádo a začne kroužit svoje bleskurychlé osmičky a vzápětí hupsne do potoka.. Jjo, snažím se to nějak shrnout. S bláznivejma ženskejma je to náročnější, ale za to se člověk nenudí:)..
V úterý jsem nakonec s kamarády neběžel noční pivní běh. Jednak by to bylo šíleně náročné v práci, sotva bych se stačil převléknout na začátku a na konci běhu:) a jednak mi moje trenérka řekla, že těsně před závody se nemají dělat punkové akce.. Nejlépe se teple oblékat a pobíhat decentně, abych neprochladl, nezranil se a šetřil síly na závod..
Slíbil jsem to obratem, ani ne proto, že slibem nezarmoutíš:), ale protože jsem to myslel upřímně. A tak když druhý den při plánovaném zpátečním běhu domů zjišťuju, že jsem si nechal doma bundu a že mám s sebou jen tenké tričko s dlouhým rukávem ze známé "zimní síťoviny"..:)..mám výčitky. Nakonec nacházím v práci ještě jedno tenké tričko s krátkým rukávem a běh je zachráněn.. Teda stejně byla mi zima, no jako sovětském filmu:).
Týden pokračoval stejně překvapivě jako pěšcový průlom v šachu:)... Jedna kolegyně v práci mi totiž začala vážně domlouvat, že jsem silně závislý na běhu a že bych to měl omezit. Zkusit, jestli prý dokážu měsíc neběhat! Chápete to? Prý, že u mě je to jako silný alkoholismus.. [No tím evidentně trpím taky:)].. Měl bych určitě zkusit měsíc neběhat -- podobně jako lidé podstupují test, zvaný "Suchý únor":) [během měsíce února nepijí alkohol]. Že by... "Pomalý březen" ??. No fuj! Tak tuhle myšlenku jsem okamžitě zavrhl, copak já jsem závislý na běhu? Vím, že bych to dokázal, ale ochudit se nějakým hloupým dokazováním :) o radost z pobíhání? O potřebnou sílu v nohách na náročná ultra? Ani náhodou..:)
Naštěstí jsem (ve stejný den!) se svoji trenérkou probíral nadcházející Transgrandcanarii a to mě zase vrátilo do normálu. Slyšet povzbudivá slova, že sice běhám pomalu, ale konzistentně, že se začínám postupně zrychlovat a získávám sebedůvěru v kopcích... A hlavně, že se nemám tolik šetřit:), ať na závodě lépe prodám to, co mám naběhané v přípravě..
A proto "Pomalý březen" přenechávám zavislákům, mě se rozhodně netýká! Blíží se Velký kanár, těším se jako malé děcko! Projdu si svoje loňské poznámky, připomenu si trať, osvěžím seznam věcí na cestu a začnu balit.


Život je krásný! Naším závislostem zdar, ultra zvlášť!
12:)

Běhy s přívlastkem:) [pivní, večerní a společenské], aneb ultra zdar a kamarádům zvlášť!

Po Ledopádech jsem si žil zase tak nějak v poklidu. Udržoval jsem si svoje průšvihy, nedodělky a vědecko-pedagogické úspěchy :), v rovnováze.. Tradičně v bojích o každý metr -- to byl nefalšovaný průměr.. slovy Hymana Kaplana -- nelítal jsem v luftu, ale neležel jsem v rákvu:).. Když v tom mě zasáhla e-mailová smršť odstartována naším reprezentantem, (dánskou Sněhurkou), t-birdem.. Prý, že jsme dlouho neměli nějaký noční (pivní) běh.. Mezi řádky člověk mohl číst takové ty nevyřčené výčitky o tom, že každý vztah (i ten spolkový) je potřeba udržovat a rozvíjet..:).

Chtělo se mi odpovědět, že například my s Malým medvědem jsme docela nedávno spoustu piv urazili při nočním punkovém závodě na ledopádech; on mě pod falešnou záminkou vytáhl na nepravý noční běh se ženou(!), atd.. Ale! neřekl jsem to!! :) Přeci jen, bylo by to rouhání. Blíží se Mezinárodní den přátelství, který si skauti nastavili na 22.2 (nádherné datum).

Prostě tak, sklapnu:). Protože tady často různě děkuji běhu a kamarádům a vždycky si přitom uvědomuji, že zatímco obecná zkušenost říká, že po 40+ (natož to 50+) normální člověk už jen kamarády ztrácí, tak právě spolková činnost:) -- v mém případě běhání ve vlastenecko-pivním spolku -- má efekt naprosto opačný.

Však to znáte. Zkuste s někým párkrát běžet delší závod, dlouhý společný běh, klidně i po nocích přes hospody domů, podniknout nějakou (běžeckou) výpravu .. A najednou se ze známých, stanou kamarádi a z kamarádů ti nejlepší:). Netvrdím ideologicky, že je to vlastní pouze běžcům, pobíhačům a turistům.. Znají to určitě rybáři, myslivci, lyžaři, horolezci, potápěči... ale já, stejně jako "Olda":), jenom běhám, tak nemůžu porovnávat ostatní činnosti.:)

Abych to zkrátil. Ve skupině HC iTB na výzvu t-birda zaznělo unisono, že jsme ještě z Benešova do Prahy neběželi, což vyvolalo silné znepokojení, aby to benešovští občané nebrali špatně a že bychom to měli co nejrychleji napravit. Takže hned v úterý večer se sejdeme na Hlavním nádraží a tu "křivdu" napravíme..[Tady si dovolím poznamenat, že taky z Chebu, z Vídně, Drážďan, z Waršavy, Amsterdamu, Říma, nebo i z Copenhagenu ..abych přidal pár dalších destinací... jsme také ještě neběželi:)]

Má to takovou malou předehru. V úterý po raním venčení Deri, narychlo uklízím vyprané běžecké hábky, dávám zároveň -- jako obvykle -- věci na večerní běh do báglu a spěchám do práce. Tam celý den (!) pilně pracuji, a začínám se chystat na cestu až těsně před 18.hodinou. Venku se začíná silně ochlazovat a já zjišťuji, že teplé, dlouhé zimní elasťáky jsem si (hlava děravá) nechal doma.. Zaklínám se naší tradiční klubovou mantrou -- Co nemáš, nepotřebuješ -- a vytahuji tenké, opravdu tenké elasťáky, co mám do fitka na spinning:). Martin Veverka Pražsky, když mě na hlavasu viděl přicházet, tak se mu v úsměvu roztáhla pusa od ucha k uchu. Prý zase zajímavá inovace = tenká "zimní" síťovina:) na dolní části těla... A co jsem si vyslechl od těch mizerů o tom, jak se mi (navzdory věku) krásně zapalují lejtka. No promrzl jsem jako treska v Nowaco mrazáku:)...

Ale postupně. Ve vlaku ještě rychle popíjíme startovní pivo, pobuřujeme spolucestující -- nám starším, pomalejším a odpovědnějším je jasné, že noc bude chladná a na rozdíl od Limonádového Joe jsem si teplé prádlo nechal doma:). Navíc .. zítra od brzo ráno musíme všichni ve svých zaměstnáních standardně fungovat... Takový skrytý rozměr společenských nočních-pivních proběhnutí.

Chlapci mě v Benešově udivují detailními místními znalostmi. Například, kudy se vyhnout opilcům, kde se dá odbočit ke křoví a tak:).. Největší z navigátorů, Malý medvěd nás neochvějně vede nejen po zpevněných cestách a asfaltkách (tak znělo zadání od t-birda), ale hlavně tak, že stihneme i při té bídě dvě pěkné hospody po cestě:)... Nemůžu odolat, abych virtualitu Mm neoslavil letmou fotografií, vystihující atmosféru - nazval bych ji navigační on-line pivo:). Na půllitru piva má položený telefon s navigací a pokud zrovna neupijí, tak komentuje další body cesty, případně operativně mění trasu.:) Já jsem to zažil už několikrát, ovšem pokaždé je to jako když se díváte na virtuóza při jeho parádním sólu na jednu strunu... kdo umí, ten umí..:)

Jako tradičně, v hospodě si vypínám GPS, protože na mě furt pípá, jenže si ji potom zapomínám zapnout.. a tak (ostatně jako vždy), mám nejen méně km než ostatní, ale dokonce běžím i kratší dobu (!)... Takže když se snažím vyprovokovat vpředu běžícího t-birda a předbíhám ho těsně před "rychlostní" kontrolou (cedule obce s rychlostním omezením), tak to Mm lakonicky komentuje, tobě se to závodí, když máš o deset kilometrů míň, co?:)...

Ale konec krásný, všechno krásné. Součástí cesty je i běh lesem Okrouhlík, kde všichni chválíme Tomášovi, jak to má pěkné, cesty udržované, přesto v růžovkách je běh lesem jako krasobruslařská exhibice.  Jak postupně promrzám, hlavně v oblasti třísel, bojím se, že si i něco natrhnu:). Čas neúprosně pokračuje a je mi jasné, že u IKEMu, nepohrdnu teplem automobilu a nabídkou Martina VP. Tak tak.. Zatímco známý tvrďák t-bird nejen běží 10km na start, ale dobíhá i dalších 50 až na Vinohrady.. Tak já (věřím, že moudře) si po 42 km sedám k MVP do auta. Koneckonců, už je dávno po půlnoci, domů ještě asi 15 km. Zima mi je, že bych mohl soutěžit ve finském finále Miss mokré tričko:)... Doma je mi odměnou krásné vítáni s Deri, maratónská distance dosažená, společenský i sportovní rozměr večerní akce zachován a ještě zbylo i na nějaký spánek... sama pozitiva..:)

A tak když za pár hodin vstávám a bloudím s Deri po Stodůlkách, abych potom prchal do práce -- tak si opakuji společně s básníkem.. Bylo to krásné a bylo toho dost:). Večer, když se kolem 8h večer vracím z práce, tak si připomínám -- na tohle mysli, Honzo.. Až ti zase na trase bude ouvej:). To dáš.. Protože ultra -- aspoň v mém hobickém chápání -- vyjadřuje i určitý životní styl. Zkusit to... vtěsnat zajímavé zážitky do všedního dne... zažít si svoje krize, překonat je.. ale hlavně se z toho (ale ani že sebe).. nepo.. tento:)

Všemu zdar! Ultra a kamarádům .. zvlášť!
12:)
PS. Místo toho, abych myslel na ladění formy před Velkým Kanárem chlapci se stačili bleskurychle dohodnout, že příští týden bychom si zase mohli večer někde dát pivo a maličko se proběhnout... Jak že to říkala moje maminka a babička? Hanzi.. ti tvoji kamarádi.. ty tě přivedou akorát tak do průšvihu:).

Růžová je naše barva.. aneb kolika% vlastně jsem?

Před koncem roku mi nechával P.V., známý široko daleko jako t-bird, zprávu o tom, že ve Stěrboholském Adidas outletu mají boty A. boost-energy v neskutečné slevě za 1.380 Kč. Boty kromě navigace a vaření kafe, prý umí úplně všechno.. Samy se odráží, samy skáčou, samy běží.. a do cíle nás vždy dovedou..:).. Prostě po sérii e-mailů tohoto typu, jen otrlejší jedinci odolávají.. a já -- jako slabší kus -- po práci volím optimální trasu MHD, abych navečer, stejně jako Dr. Svěrák při pátrání po básnické sbírce "Divoké větry".. mohl t-birdovi poslat lakonickou zprávu.. "Mám je"..:)

Ovšem od té doby botky nějak ležely v mé kouzelné skříni, protože jsou to přeci jen silničky a já víc běhám po různých stezkách.. Ale t-bird znovu zavelel, že bychom měli udělat nějaký noční běh a že poběžíme po silnici -- protože my dva musíme zaběhnout "růžovky":) -- tak bylo rozhodnuto.. Musím je přeci jen vytáhnout a vyzkoušet, ne že budu čekat až na večerní běh z Benešova!

A tak jsem v týdnu dvakrát absolvoval dvojsměrku v růžovkách.. Pozor, boty mi přijdou naprosto skvělé, 4 tisíce bych se zdráhal za ně dát, ale 1.380? Asi koupím ještě jedny!! :)

Jeden můj známý to v úterý komentoval slovy, že nečekal, že zrovna já a růžové boty?? Což podle mě vede k hlubokému nepochopení stavu věcí. 1) nejsou růžové, ale mají ostrou lososovou barvu:) .. [to když jsem mu řekl, tak se málem udusil, že mluvím stejně, jak Belmondo ve Zvířeti:)] a za 2) je to barva kterou nosí muži, kteří jsi jsou jistí svoji sexuální orientací. Na jednu nebo na druhou stranu:). Pokud zrovna výrazná barva zlevnila nějaké boty na běhání, ... o 60 a více procent.. Tak tady jsem!! ... Klidně růžové puntíky:)...

Nicméně dotaz mého známého -- kolika procentní vlastně jsem -- mě vedl k zamyšlení.. Hergot, jako správný statistik odpovídám po pravdě, že doufám, že to bude pod 4%:)... Tedy pokud se hodnotí kilometráž a věk, případně ještě i úsilí.. třeba bych se dostal i do 1% :).

A tak uběhl zase týden v cíleném úsilí.. V práci, doma i v v tom svém pobíhání:) naštěstí řada stresových faktorů šťastné odezněla a tak jsem jen (tradičně) bojoval s časem... Dvojsměrky na začátku a konci týdne byly výrazem silného úsilí [slovy kolegů -- hraničících se zoufalstvím:)]. Jedna mladší kolegyně v práci říkala.. Hele já jsem tě viděla v úterý běžet do práce a vypadal jsi celkem zdrchaně:). A já si myslela, že jsi takový ten radostný běžec, že běháš pro radost? :)... Odpovídám, ale samozřejmě, že běhám pro radost, jen to občas.. není tolik vidět:), ale na tom, že běhám pro radost, to přeci nic nemění, že? :)

Stejně jako dneska, když se dvojsměrkou vracím domů, a při náběhu do údolí se můj pozdní oběd toužil podívat, co se tak zajímavého děje venku:)... Zastavím, maličko jsem si ubliknul:), a jedna paní v kouzle sdíleného okamžiku to hned komentovala otázkou.. "Vy ale intenzívně trénujete, co?"..:) Odpovídám už naučeně.. Ale kdepak.. Já běhám pro radost!! To moji kamarádi.. To je jiná liga!:)
Paní se hned se zájmem zeptala.. A jako jak? .. No víte my máme dvě hlavní kategorie. Jedna je magor junior.. a druhá je starý pitomec... Stačí letmý pohled a víte, kam patřím:).. Utřel jsem si pro jistotu pusu:) a vyrazil decentně údolím vzhůru domů.. Protože -- běhat se musí.. A protože -- pro naše sny je potřeba občas něco skousnout, nebo občas něco "upustit":).

V týdnu se mi podařilo mnohé.. I Deri se mnou (a s dcerou) běžela do práce.. Při tom všem naběhat, co mám v plánu mi občas připomíná "Mission impossible" .. ale když jsem dneska (v pátek) doběhl večer domů a koukl se na počítadlo.. Tak jsem se musel pochválit.:)... Život je krásný. Až se jaro a TransGrand Canaria s 24h zeptají, co jsem dělal v zimě -- budu moci po pravdě říci.. Tradičně -- bojoval jsem o každý km a dal jsem tomu skoro všechno:)...

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť!
Ať žije růžová, a všechny její odstíny, protože nám dávají šanci si koupit levně běžecké boty!:)
12:)

PS. Teď jsem si vzpomněl, že jsem byl v úterý naprostý Olda... Paní vrátná, když jsem odcházel na dvojsměrku domů.. se mě ptá: "A co vy vlastně děláte za sport.. tedy myslím, když neběháte?"..:).. Povídám, Jak neběháte!!?? Já přeci běhám furt! .. Olda, jak vyšitej..:).

Jak Honza ke kamarádům přišel, aneb začátek mojí cesty k horskému ultra:)

Čas od času se zvedne opona a člověk má šanci se nečekaně vrátit "v čase" a podívat se na rozhodující momenty ve svém životě, které v té době (pochopitelně) vůbec nevypadaly jako rozhodující..:). A to je na tom všem to nejkrásnější...

V pátek mi totiž napsal Pavel Veverka Sudetský (VS), že při úklidu počítače narazil na fragmenty video sekvencí z naší první sudetské výpravy a že pro mě "obratem" vytvořil video, na oslavu naší první akce a hned mi poslal odkaz. Málokdy se mi stává, že jsem jedním z hlavních aktérů "celovečerního" filmu (celkový čas v minutách je hasičsko magický: 3:33) a tak se musím podělit:).

Pro lepší pochopení začnu možná maličko dříve.. V červnu 2013 se mi nečekaně ozval (v té době ještě neznámý) Pavel K. ,jestli bych -- týden po Silvě (!) -- se s ním místo jeho parťáka neproběhl na 2.etapě horské výzvy. Ano, je to přesně, jak říkám, odjakživa jsem byl takový YES-man.:). Souhlasil jsem a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí.. Z Pavla se vyloupl -- přesně jak jsem čekal -- zkušený horský vůdce, pohodář, nebyla to žádná prsatá blondýna nebo úchyl:). Moc jsme si společný běh užili a já se od té doby pyšním titulem "Veverka náhradní", coby náhradní člen týmu Veverka express.:)

Rok 2013 byl pro mě běžecky nesmírně převratný, v srpnu jsem uběhl svoji první stomílovku (Leadville 100M). Vrátil jsem se takový rozpolcený. Na jedné straně to byly skvělé zážitky, zároveň jsem si přiznával, že já se svoji závratí, nedostatkem zkušeností, kilometrů, zdatnosti a bůhvíčeho dalšího potřebného..asi standardně náročná horská ultra nebudu běhat.

V tomhle rozpoložení mě v září, 2013, necelý měsíc později, zastihla první společná (poznávací) akce "Veverka express týmu",v Jizerských horách, viz následné video.

Chlapci mě v rámci výcviku vzali a donutili:) vylézt na nějakou tu skálu (konkrétně to byla Lysá skála).. Tedy v mém chápání to byl náročný horolezecký výstup:), pro znalce je to pochopitelně turistika. Ale nejen tím výstupem, ale i společným během v Jizerkách se všechno změnilo...

Dodnes jsem přesvědčený, že právě tenhle výlet byl přelomový.. I motiv blogu se změnil z rozkvetlé louky na hory v pozadí:), začal jsem (úspěšně) bojovat se závratí ... a hned jsem se (zatím tajně) rozhodl, že v dalších letech připravím a vyzkouším náročná evropská horská ultra....:).

Proto Veverkům patří můj velký dík -- Ultra zdar a kamarádům zvlášť!
12:)

Pár vysvětlení na závěr.

• Modře je mapě značená tradiční modrá hřebenovka (odtud i název videa, jsme přeci v Sudetech)
• Video sekvence je pro mě krásně památeční, ovšem -- muzika znalce naprosto rozseká:), neboť dle vysvětlení VS, onen kraj nese ve skautských a trampských ohlasech název "Island" a prý též průvodní píseň Miky Rivoly byla inspirovaná (drsnou) návštěvou Jizerských hor:).
• Je krásné si povšimnout, že při sestupu ve spáře jsem uvázl za "ňadra", respektive za láhve:). Ten závěrečný sestup, kdy jdu opatrně po skále..potřebuje vysvětlení. Pod námi je totiž asi 50 m sráz a VS balancuje na jeho okraji a filmuje nás..
• Povšimněte si prosím, že já jediný dodržuji sudetskou tradici kalhot pod kolena. Inu též pocházíme ze Sudet:).

Ledopádová "stovka", jako akce SWAT:)

Moje účast na Ledopádové stovce, byla do poslední chvíle ve hvězdách... Proto jsem se nakonec ani nedomlouval s nikým na společné cestě. Nechtěl jsem ty šoky kolem sebe na nikoho přenášet:). Plán zněl jasně -- když všechno půjde, v pátek pozdě odpoledne sednu do auta, přijedu sólo na start - sejdu se s Malým medvědem, odběhneme závod, maličko se zkulturníme a vyrazíme zpátky. Žádný velký polehávání:), doma na mě čeká práce a Deri:)...

I od mojí trenérky jsem měl jasné pokyny... Žádný velký závodění, je to těžký závod, hlavně se nezranit. Pojmout to celé jako kvalitní a potřebný trénink. Nikde se ale zase zbytečně nezdržovat, vyzkoušet seběhy, posílit nohy a mysl:). Moje nejmilejší to celé shrnula -- Hezky běž! Nijak se neloudej, už se na tebe těšíme..

Díky skříni je balení rychlé

A tak v pátek v pozdním odpoledni rychle cpu věci do báglu a do příruční tašky. Ještě spěchám rychle vyvenčit Deri, a tak žádný div, že vyjíždím o hodinu později, než jsem chtěl. Nepřevlečený, ve "psím" oblečení, nemám ani na nohou běžecké ponožky, ani vodu v lahvích. Dvakrát se vracím a vystupují z auta. Jednou pro hůlky a podruhé pro celý batoh s věcmi a lahvemi na vodu:). Zaklínám se svojí nejsilnější mantrou "Nejhorší je smrt z rozděšení":) a razím směr Mikulášovice. U Ústí jsem skvěle zabloudil. U rozestavěné silnice mě navigace tvrdošíjně nechá po okreskách objet okruh a znovu se vrátit před zákaz vjezdu. Mělo mě to varovat:). Moje přiblížení do cíle připomínalo Švejkovu cestu do Budějovic. "Teta Garmina" -- jak navigaci důvěrně oslovuji -- mě protáhla lesy a úzkými asfaltkami, neobydlenými končinami. Najednou vidím cedulku Mikulášovice10 km. Uff, to stíhám.. Po chvíli zabočíme zase do lesů.. Po čtvrthodině jízdy jsme v civilizaci a v ní cedulka, Mikulášovice 12km! . Ještě, že 12 je moje šťastné číslo, jinak by mě asi museli křísit.:)

Ve 20:50 zastavuji na parkovišti u potravin a začínám shánět školu a Malého medvěda. Ten mi naštěstí vyzvedl čip, takže mám nakonec asi 30 minut na to, abych se převlékl, nandal věci do batohu, zjišťuji, že jsem si ještě nevzal běžecké boty:), hůlky a že nemám nic na pití v lahvích. Přes zástupy běžců na startu se rychle prodírám a sprintuji k autu... Zavírám auto, vybíhám ke škole a už začínají odpočítávat(!). Naštěstí proti Pražské 100 si už zkušeně domlouváme, že MM bude na konci startovního pole.. Na začátku běhu nemám upnutý batoh, nasazenou čepici, v zubech držím klíče od auta, na ruce a kolem pasu navlečené čelovky, zápasím s hůlkami..:) . Upadla mi jedna hůlka a mapka a kousek se pro ně vracím, což Tomáš vtipně komentuje, že bez kontrol by mě diskvalifikovali, ale že bez klíčů od auta bychom byli totálně v háji -- oba dva:).

Ale přesně jak jsem říkal.. Nejhorší je smrt z rozděšení:), a tak běžíme a postupně sbíháme lidi před námi.. Nasazuji si čepici i čelovku, klíče zatím zapínám do kapsy u bundy, definitivně je dávám na dno batohu až na cca 50 km.. Jo jo, doba je děsně dynamická:)..

První a poslední výměna ponožek

Olaf a jeho družina se asi na mě a podobné vyloženě natěšili.. a tak se můžu pocvičit v lezení po rozhlednách, žebřících, uvědomit si, že závrať je něco, s čím se -- slovy psychologů -- dá úspěšně "pracovat"..:). První část závodu je pěkně běhatelná, postupně stahujeme další a další běžce.. Dokonce ještě u 60 km běžíme na úrovni Jerryho a Kristýny, což mi přijde na trénink už hodně slušné tempo. Stejně jako Lotrando, který slíbil otci, že nebude pracovat a dostává odpověď, že kácení stromů není žádná práce, ale "šolíchání".. Tak já na svůj dotaz jestli už jsme nezačali závodit, dostávám od Malého medvěda ujištění, že jsme v tréninku a v hospodě zase nijak nespěcháme. Houbelec! :) ...

Nic neříkám, jsem doslova a do písmene praštěný. Asi na 20km jsem přehlédl silnou větev a naběhl na ní. Rána do hlavy jako baseballovou pálkou. Málem mě to omráčilo. Jako v komiksech vidím kolem svojí hlavy hvězdičky, chce se mi zvracet. Pomalu to rozbíhám, asi po minutě v seběhu si málem vymknu kotník. Bolest .. no jaxvinja:). Ale jak jsem se začal soustředit na bolest kotníku, přestalo se mi chtít zvracet a hlava přestala bolet:). Přesně jak radí přírodní lékař... Nejlepší na bolest hlavy je sníst dvacet sedmikrásek. Až budete zvracet ty sedmikrásky, úplně zapomenete, že vás kdy bolela hlava..:)

Roztržený nesmek

Závod nám krásné plynul. Jak říkám, první část připomínala pověstné Jarní Šluknovsko, rozbahněné louky a polní cesty... Několikrát sebou švihnu, jednou se mi podaří rozštěp, podruhé téměř dokonalý provaz mě ubezpečuje, že stařecká ztuhlost ještě není úplně definitivní..:). Pak jsme ale zabočili do ledopádové části a bylo mi jasné, že jakékoliv predikce času vezmou za své:). Myslím, že jsme vylezli (jako tradičně) na všechny žebříky, řadu z nich pro velký úspěch tam i zpět:), většinu schodů jsme také navštívili. S turisty se motáme na zledovatělých stezkách pokrytých vodou. Jak jsme na začátku trénovali povely "nesmeky nasadit", "nesmeky sundat".. tak Malý medvěd už v tom získal dokonalou bravuru, i já jsem se také posunul dál.. Poškozené lanko na jedné botě se konečně utrhlo:), takže nasazování vyžadovalo výrayně lepší grif:).

Když jsme se ještě proháněli s Kristýnou a s Jardou, tak si říkám.. Nějak to pěkně běhá, copak se asi (v rámci dobrého tréninku) zase po*ere?:) A taky, že jo... Nezahojené krvavé puchýře z Tbilisi se ozvaly silou troubení u Jericha.:).. Moje paní pedikérka, která mi ve čtvrtek ošetřovala nohy říkala.. Ty hluboké puchýře nebudu odstraňovat. Aby vás to neomezovalo v běhu. Budou vás trochu chránit. Ale pokud se přesto udělají puchýře, budou ještě hlouběji, pod nimi, bolavější.. Co na to říci, moudrá to žena!:)...

Ale v rámci tréninku? Co si přát víc.. Zase jsem se ubezpečil, že se s tím dá běžet přes 50 km a to je zjištění cennější než příslušná bolestivá zkušenost. Připadal jsem si jako masochista na výjezdním zasedání:).. V druhé půlce už jsem moc nemluvil, říkal jsem si svoje povzbudivé dop*dele, dop*dele, když mi puchýře úspěšně vyplnily boty, už jsem neměl další ponožky, rozhodnutí je najednou přirozené -- nebudu nic ošetřovat, boty sundám až v cíli:). Po cestě k cíli ještě řešíme tradiční matematické problémy, jako je přepočítávání km na trase ke kilometrům v itineráři.:).. Jak už je na těchto akcích pravidlem, původní délka 109.5km je v realitě 125km, ale jsou to koneckonců jen čísla:).

V cílové hospodě nám Olaf dává medaile, 32. místo je slušné, celkový čas 22 hodin je pěkný, velká spokojenost. Natlačíme do sebe dršťkovou polévku, a "hupky šupky" zpátky na start a do školy, převléci se a směr Praha! Pravda na začátku musím častěji zastavovat, ztrácím pozornost, ale nakonec v 0:00 zastavují u Tomáše v Kobylisích, o půl hodiny později jsem ve Stodůlkách. Nádherné vítáni s Deri, očistná sprcha a rychle ošetření nohou.. V posteli v magickém čase 1:12, co si přát víc??

Byl to hezky závod a slovy moji trenérky, hodnotný trénink!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a kamarádům -- zvlášť!
Znovu se potvrdilo, že nikdy nic není tak šílené, jak to vypadá... Hlavně klid. Nejhorší je smrt z rozděšení!

12:)
PS. Leden vypadal jako šílený měsíc a hle.. Končím s magickou kilometráži 544.5km. Většinou pomalé km, ale některé byly pěkně úporné..:)
PPS. Fotky si postupně půjčuji z internetu L100, snad se na mě nikdo nebude zlobit.

Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem co slíbil!!

Musím se přiznat.. Poté, co jsem si tady napsal a fotografií doložil svoje symbolické běžecké setkání s králem Leonidasem ve Spartě:).... a veřejné odkryl svůj úmysl (a motiv) přihlásit se na Spartathlon, stalo se mnohé...

Jednak jsem si (asi po právu) vyslechl z různých stran, že už to přeháním... Že tenhle běh je pro opravdu nejlepší vytrvalce, pro opravdové běžce a ne pro takové .. no... jako jsem já:). Že je to ode mě nejen troufalost, ale i drzost... Že je to stejný nesmysl jako účast Růžové Barborky na olympiádě, nebo povídačky od ultra Miloše, že poběží horské ultra -- Leadville 100 miles, atd. Že všechny tyhle plány vyšuměly jako bublinky v limonádě... Oni to patrně dělali kvůli reklamě, ale proč se prý já potřebují zviditelňovat/ztrapňovat? To hodlám ve sportu/poradenství/couching  podnikat? :)

Tak jsem o svém rozhodnutí zase začal přemýšlet. Tam a zpátky. A znova mi to přišlo, sice jako šílený, ale jinak skvělý nápad. Je to moje volba a dělá mi to dobře. Kašlu na to, co si kdo myslí. Po sedmi letech stále intenzivnějších ultra dotyku:) se chci znovu vrátit do Sparty a zkusit tam z Atén za jeden a půl dne doběhnout...

Do nového roku jsme si s kamarády slíbili -- Přestaneme dělat Zagorky:) a jako správní karbaníci přiznáme barvu. Vždyť tomu dávám děsně úsilí, tak jaképak copak! Že spousta lidí běhá výrazně rychleji (a dál) než já? Však jim to přeji!:)... Vždycky jsem běhal jako pako:), s nadšením, usilovně a konzistentně. Letos to není jiné, řekl bych možná i o něco silnější. Ačkoliv letošní leden byl pracovně opravdu náročný, pracovní projekty, náročné přesuny a služebky mě stály řadu dní -- přesto k dnešku mám hezky naběhaných 400 km, proč se s tím nepotěšit:).

Syn mě před přihlašováním na Spartathlon upozorňoval, že jsem jen o maličko mladší než hnědé uhlí, že na takovéhle "geronty" tam nejsou zavedení -- a hle, když jsem se začal přihlašovat, tak koukám, že můj rok narození opravdu není možné zadat v on-line formuláři.:) Nevadí, nastavil jsem si polo-ďábelský rok 66, s tím že raději organizátorům napíšu, abych vysvětlil, že nefixluji, pouze se nechci nechat odradit od účasti technickými překážkami:).



Nevím jak vy, ale navzdory své přirozeně plachosti:) ... [blog je toho dokladem:)] ... já jsem nakonec spoustu věcí ve svém životě získal díky svým "verbálním dovednostem" -- zkrátka jsem si mnohé dokázal domluvit, líná huba, holé neštěstí, že? I ty holky jsem nakonec všechny ukecal:). ... A teď čtu v pravidlech, že nakonec organizátoři budou vybírat... No tak jsem nelenil a e-mail s vysvětlivkou mého data narození jsem pojal jako poníženou supliku, aby mě ti osvícení a moudří .. vybrali. Prostě, co mi chybí na sportovním výkonu jsem se snažil nahradit doplňkovou činnosti v jazykovém a literárním kroužku:). A když se přesto nedostanu do závodu, tak budu aspoň vědět, že jsem udělal co šlo...

A tak je každý den pro mě malý Kaizen... asi jako většina z vás -- každý den usilovně bojuji o potřebné km, nebo se aspoň snažím běžet rychleji. Musím si na to dávat pozor a aplikovat to, když běžím sám... V neděli jsem nestíhal dlouhou a tak jsem se rozhodl, že s Deri dáme náš oblíbený trail v údolí, ale že se nebudeme nijak šetřit:). Na mokrých a zledovatělých cestách to ze začátku šlo Deri lépe, ale pak už mě nepředběhla ani v silném stoupání po žluté od potoka k hradišti.:). Dobíháme do parku a je jasné, že to bude "rekord". Ohlížím se, kde je Deri?? Asi 50 metrů za mnou se trápí malý uzlík, evidentně toho má plný zuby i nožičky.. Kašlu na měření času, otáčím to -- doběhnu k ní a hladím ji, chválím.. a pak jí vezmu do náruče a asi kilometr nesu. Slyším od lidí z parku poznámky -- ááá pejsek se nese:) -- ale já vím, že jsem mrcha.. málem bych ji uhnal a zničil. A ona neřekne ani slovo. Ještě mi vděčně olizuje ruce, že ji nesu.:). A tak nakonec ještě kousek popoběhne a zbytek ji zase donesu. Nicméně všechno se stále děje v novém traťovém rekordu:)...

Proto, když jsem se včera pozdě večer chystal z práce na dvojsměrku, říkal jsem si -- teď se ukaž ty srabe! Ted budeš šetřit a běžet pomalu a unaveně, co? Ale ne.. asi jako výraz omluvy [já za to fakt nemůžu Deri, nějak mi to jde líp:)] jsem běžel dobře a s vědomím síly. Uprostřed údolí na rovince a mírném kopečku předbíhám dvě dvojice cyklistů. Ještě se je snažím vyprovokovat k závodění, přeci se nenechají předběhnout staříkem:), ale marně. Jednak se to smekalo a jednak jsem běžel jako drak. Neměli šanci ani metr:).

Ted mě čekají dva dny na služebce, náročné věci doma a v práci.. asi moc spát nebudu.. Ale jestli to bude únosné a možné, zkusím v pátek ledopádovou stovku. Jen tak, na pohodu -- popovídat s Malým medvědem, žádný velký závodění, ale ani loudání. Vezmu auto, abych mohl být v neděli ráno na procházce už zase s Deri.. [Tentokrát ji jistě neuženu, to je jasný:)]

Heslo: Přiznat barvu a nedělat Zagorku!
Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra -- zvlášť!
Hlavně při tom všem nesmím zapomínat na svoje nejbližší a nezničit je!
12:)

Babicovi dobroty po běžecku:)

Myslím, že každý zná profláknuté rady: "Když nemáte kečup, přidejte hořčici, když nemáte citróny, dejte tam limetky".. a je asi zbytečně citovat nejznámější hlášku:"Když nemáte houby, dejte tam žampiony, když nemáte ani žampiony, nedávejte tam nic!" :) Kuchaři a labužníci budou asi šílet, ale já v tom vidím určitou moudrost. Ledasco se dá nahradit, a když to není, tak to koneckonců můžeme vynechat a udělat něco úplně jiného..:).

O mé běžecké přípravě to platí dvojnásob.. Například v pondělí jsem měl běžet kopce a intenzivnější trénink.. Nestíhal jsem a bylo kluzko, namrzlo.. Nakonec jsem neběžel žádné kopce, běžel jsem do práce (z mírného kopce), ale snažil jsem se běžet rychle..Výsledkem byl rekord trati:).. Ovšem v pátek jsem odlétal do Gruzie na služební cestu.. Udržet slušné km s přesunem do vzdálených míst a s pracovními povinnostmi, to je sen každého závisláka:).


V Gruzii jsem měl plán využít kopce kolem televizní věže.. ale mapy částečně nefungují, z institutu nikdo neběhá, cesty, které jsem si myslel že použiji, jsou uzavřené se zákazem, nahoře nějací strážní.. a tak jako zodpovědný otec rodiny odvolávám "kopec". Šílení řidiči, v době kdy jsem měl čas na průzkum, mě přesvědčují, že ani silnice není úplně nejlepší nápad:) [například při manévru, kdy se v úzké uličce vyhýbal hammer a terénním jeepem jsem jen tak tak uhnul nalepený na zeď:)]

Na můj usilovný výzkum na téma "Běhání v Tbilisi", získávám celou řadu cenných rad. Ujištění, že ti strážní jsou v podstatě pohodě. Ale určitě je dobře mít s sebou nějakou zbraň:).. Tedy kvůli hladovým a toulavým psům, kteří jsou v zimě ve smečce nebezpeční. Vzpomínám si na svůj letní úprk před skupinou tři vychrtlých psů a říkám si, že asi na tom něco bude. Zkušený Gruzínec to celé shrnuje slovy "Kdyby běhání bylo dobré, tak by Bůh určitě běhal":).. Všichni se začali smát.. až později jsem pochopil dvojznačnost toho vtipu.. byla to totiž varianta na provokativní gruzínské přísloví: "Kdyby žena (manželství) byla něco dobrého, byl by i Bůh ženatý" ...

Takže nakonec jsem běžel na pásu.. Babica hadr..Neměl jsem lišky, ani houby, tak jsem použil žampiony:). V tenkých ponožkách na drsném pásu sice po hodině běhu získávám skvělé a krvavé puchýře zespoda prstů a rozedrané šlapky, ale odpočinutou hlavu a zahnaný pocit zmaru:). Druhý den už stihnu umýt a očistit boty, ale 1/2M na běhátku bez vody, v malé nevětrané místnosti-fitku? Neznám nic lepšího pro moji "přípravu"..:).

Dovolím si proto modifikovat Babicu.. Mám běhat intervaly a nemůžu? Budu běhat kopce. Nemám kopce? Tak...:)... Ať už skončím u jakékoliv varianty.. měla by být moje záchrana poslední instance běžeckého receptu: Prostě někde a nějak běhat!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. Zvlášť!
12:)

PS. Týden jsem nakonec zakončil se slušnou řádkou km (v mých očích je 120 slušné číslo), ovšem je mi jasné, že nový týden -- díky práci a nočním přesunům, bude ještě náročnější. Dneska nestíhám, už mi zavírají "fitko", nad ránem přelétávám domů. Ale nějak ve skrytu duše věřím, že se po práci vzepnu a půjdu si zaběhat.. a už tajně počítám, co když ve středu stihnu aspoň jednosměrku? Ve čtvrtek dvojsměrku.. dost, dost:).. Uvidíme, podle Babici, co mi v "receptu" nakonec zůstane. Jedno je jasné, nemělo by se z něj vytratit běhání..

"12" není žádný ležák!!! :)

Říkám to pořád. Nemá cenu se vzpírat podnětům, které přicházejí samovolně a zvenčí. Abychom předešli stereotypu, tak to naše běhání občas potřebuje trochu prošťouchnout. Pracovně tomu říkám "běh s dopomocí":). Buď běžíte domů/do práce, abyste stihli řemeslníky nebo začátek pracovní doby (to pak padají rekordy, raz-dva nebo taky 1-2)..:), případně si domluvíte společný běh s rychlejším kamarádem, který běží na pohodu:).. nebo si nějakého rychlejšího spoluběžce stopnete po cestě:)..

V minulých dnech to bylo neskutečné..Ve slunečném dni jsem dobíral část pracovního volna z loňského roku a pracoval z domova. Přesvědčuji (línou) Deri, že si půjdeme spolu zaběhat, ale vím, že jí zmrzlý sníh řeže do tlapek a tak ji na začátku běhu táhnu parkem za sebou na šňůře... no jako děti plastového kačera:). Naštěstí si toho brzo všimnu a místo rychlé trati volím "Los Alamos trail-zkratku", abych jí dal nějakou šanci.. :).. a najednou se všechno změnilo. Deri nadšeně poskakuje po zasněžených a oklouzaných skalách jako sněžná liška a já si užívám skvělého trailu...

 

 

Doběhneme domů a čtu si na počítači dopis od kamaráda. Píše mi t-bird, co prý plánuji za delší běh na víkend, že bychom mohli běžet spolu. Po pravdě odpovídám, že jsem relativně flexibilní, ale že by bylo optimální po ránu vyvenčit Deri, pak jí vrátit na "polštářek a k misce" a jít se "doběhat":). Petrovi se to zdálo jako skvělý plán a navrhuje, že přijede za mnou... Mám jen vybrat vhodnou trasu -- tak 30-35km, která nebude na blátě, nebude se to smekat, optimálně asfalt a rozhodně ne žádné kopce ani seběhy..:). Povídám, tak to je mi jasné. V Prokopském údolí bohužel o ničem takovém nevím, tedy pokud bychom neběhali 700m okruh kolem Nepomuckého rybníka v dolní části centrálního parku -- ale ani to se teď nehodí, protože i tam je šílená ledovka:).

Nakonec bylo rozhodnuto (logicky), každý z nás seběhne k "veliké" řece, setkáme se u Barandovského mostu a podle toho, na které straně se potkáme, tak tím směrem vyběhneme. Buď směrem na Zbraslav nebo na Radotin, pak po mostech přeběhneme na druhou stranu zpátky a zase u B.mostu se rozpojíme a každý po svých domů..:)

Co bych povídal, naše setkání bylo skoro jak u evropských státníků. Málem jsme založili nový Schengen..:).. Setkáváme se totiž na B.mostě přesně uprostřed řeky:).. Společný čas utekl rychle nejen proto, že Petr běhá svižně, ale znáte to... s kamarády začnete něco povídat -- většina z nás má košaté příběhy, a speciálně já nevím, kdy skončit -- a než se člověk dostane přes úvodní zápletku, je pomalu čas na loučení..

Do hlubočepského kopce se tak smekám už sám, domů dobíhám sice relativně brzo, ale zase pozdě na to, abychom stihli před obědem jít běhat s moji nejmilejší.. Deri proto beru celkem civilně na procházku -- ale co je zajímavé, že obě moje "ženy" moji ranní drobnou běžeckou "nevěru" svorně dávají pěkně znát:). Deri štěká jako pominutá:) [nepotřebuji Japonci vyvinutý nejmodernější psí překladač:), abych jí rozuměl naprosto jasně..říká:"Proč jsi mě nechal doma, ty hajzle???!":)...]. Podobně moje nejmilejší mi připomíná, že až budu zase něco potřebovat/zašít/vyprat/uvařit.. že bych měl vyrazit za "Péťou":).. Prostě až do nedělního (smířlivého) společného běhu jsem byl zrádce největší:)..

Naštěstí nedělní společné proběhnutí do údolí dává mým "ženám" zapomenout na předchozí "křivdy". A to je krásné a pozitivní..:). I když moje nejmilejší si ze mě (jistě po právu) dělá legraci a pro své úsilí jsem si u ní vysloužil titul "olympionik"...  je to jedno! :).

Navíc i Ministerstvo zemědělství konečně zaregistrovalo úsilí jak moje, tak celé naší skupiny iThinkBeer a konečně uznalo, že "12" není žádný ležák:), ale "plné pivo"! Jaké lepší uznání své běžecké přípravy a motivaci do dalších dní si můžu přát? že?

Všemu zdar! Ultra zvlášť! 12:)
PS. V pátek večer odlétám na pár dní služebně do Tbilisi a tréninkové úsilí o každý km se stává stejně dramatické jako socialistický boj o zrno:).

Musím, protože chci -- chci, protože musím:).. aneb tříkrálový start pro YES-man

Čas kolem tři králů je v mé mysli vždy radostný. Přibývá světla (na Tři krále o krok dále), navštěvuji svoji lékařku za účelem pravidelné zevrubné prohlídky a potvrzení medicínských certifikátů na moje ultra běhy... A naše setkání má (zatím) vždy veselý průběh.. Můj klidový tep (40) znepokojuje sestru při měření EKG, neboť nízká tepová frekvence by mohla být přístrojem považována za začínající tachykardii:), atd...

Ano, ano.. Kua Musíš Běžet

Ale krásným se stává i smekavý běh do práce/z práce, doslova vydřený v bojích s časem a s mojí lenosti:).. Při pohledu na K+M+B si opakuji hlášku protagonistů z padesátky... "Kua Musíš Běžet!" A tak jo.. Pondělní hodně mrazivé ráno při běhu od zubaře dostatečně prověřuje moje úsilí a zároveň mě baví opakovaným vtipem. Nová paní vrátná mě obdivně zdraví a říká "To jste dobrej.. V takovýmhle počasí jezdit na kole?" Odpovídám, že já také ty bikery obdivuji.. to bych nedokázal.. Já jen tak běhám. Ježdění na kole je pro mě moc technické:). A jako každý leden se postupně dozvídám, že jsem zoufalec [:)] .. nebo mimoň/mimozemšťan [:)], .. že bych to neměl přehánět, atd. Ale čím víc to poslouchám, tak si říkám, že nikomu z mých kamarádů a běžeckých známých to nepřijde divné, tak je to asi v pořádku, ne?:)

Mezi ty příjemné a opakující se ozvěny ledna patří pozdravné maily a sms kamarádů a známých, kteří mě viděli běžet do práce (z práce), zatímco oni seděli v autě/tramvaji/autobuse... Stejně tradiční mi přijde vítání s jedním bikerem po cestě, který mě se slzou v oku na dálku zdravil... no skoro jako z reklamy na pivo Bernard.. Volá: "Vidím známé pitomce:).. tady je svět ještě v pořádku! :)".. Až mě to dojalo.. Nebo trumf, když jsem se chystal na večerní dvojsměrku zpátky a jedna kolegyně mi řekla.. "A to jdete tu cestou domů celou pěšky????:)" ... "Jo jo, neberu MHD ani taxíka, takže pěšky.. ale ví Bůh, že se snažím běžet, i když rychlost pohybu není zase kdovíjaká hitparáda:)"..


Paní ředitelka (Leona) si sice napsala ódu na NE:), já bych v rámci vyváženosti iTB zdůraznil naopak význam slovíček ANO/YES. Vidím sám, kam mě různě posunulo to, že jsem hned něco neodmítal a na různé nečekané podněty řekl jasné YES!:). Díky neskutečné podnikavosti a činorodosti mých kamarádů jsem zažil neskutečně věci, viděl zajímavá a překrásná místa a proběhl se tam, kde jsem se nedostal dříve ani prstem po mapě:).
Samozřejmě, přiznejme si to otevřeně, občas to jsou (děsné) šoky. Jako před koncem roku. Běžím si na POP klidně s VS, a on jen tak mezi řečí zmíní -- jo, už jsem připravil nádhernou novou trasu. Má skvělé horolezecké prvky, když už máš tu průkazku:).. Uprostřed běhu budeme přeskakoval ve výšce (na lanech) mezi skalami... Tohle řekne a běží dál, jakoby nic!! Srdce mě v tu chvíli opustilo, nemůžu popadnout dech.. Koukám na něj jako blázen.. A on pokračuje.. Už jsem tomu dál pracovní název.. "Hardrock"..:). Chybějící nadmořská výška a vzdálenost bude z části nahrazena horolezeckými vložkami:)..

TT, aneb tudy chodí báby s nůšemi..:)

Podobně t-bird vytahuje v hospodě mapu/plánek a s nadšením líčí, že připravil zmenšenou verzi Spartathlonu, kdy si řadu věci můžeme vyzkoušet na 160km na trase Praha-Drážďany! :). Každý z chlapců přidává zajímavé podněty k různým akcím, VP připomíná nádhernou už naplánovanou trasu přeběhu Vysokých Tater, pracovně nazvanou "TransTatras":). Na dotaz našeho asfaltového specialisty:), VP vysvětluje, že je to opravdu jednoduchá trasa, kterou absolvují babky s nůšemi a VS pro jistotu (abychom věděli, že je to jednoduché) dodává pár obrázků, které měly mít uklidňující efekt -- já si hned dal pro jistotu panáka.:). Navigátor Malý medvěd, okamžitě potvrzuje svoji účast, s tím, že netřeba spát po cestě, vřele doporučuje s sebou vzít tatranky(2), šusťákovku z NDR pro nastolení správné atmosféry.. Vyspíme se ve vlaku:)...
Myslím, že další vysvětlení ani příklady nejsou třeba..
 
Pár detailů na babky s nůšemi:). Koukám se na to, abych se uklidnil. Moc dobře vím, proč nemám velké nepřátele. Moji dobří kamarádi naprosto postačí..:)

Ale stejně, i když jsem na jedné straně zděšený rozsahem a šíří aktivit mých kamarádů, tak neumím (a ani nechci) říci NE. Určitě bych se tím připravil o skvělou společnost, nádherné zážitky a radost ze života...
Proto, když se předevčírem ozval i t-bird, jestli bych s ním na jaře (místo Brdské) neběžel někde v zahraničí 24h, tak odpověď na sebe nedala dlouho čekat.. Ale ANO! Bude mi ctí dělat dánské Sněhurce družinu:), i když jeden trpaslík -- jak všichni víme -- sedm nezastane:), udělám, co budu moci!

Naštěstí jsou Vánoce, POP a Tři králové u sebe v kalendáři a jen jednou do roka! Být to častěji, tak nevím, kam by se to všechno posunulo:)!

A proto, ať žije Tříkrálové kouzlo, ať žije naše odvážné i nerozvážné YES!
Všemu zdar! Ultra a kamarádům, zvlášť!
12:)

Každý po svém, v novém roce za svými sny! :)

1.1 asi pro většinu z nás znamená symbolický začátek. Také já jsem si připravil čerstvou excelovskou tabulku na zaznamenání letošních běhů a hned jsem si do ní symbolických 9 km napsal. Sakra málo, co? :) Dřív jsem se soustředil na úsloví, jak na Nový rok, tak po celý rok -- a proto jsem volil jako novoroční vyběhnutí, nějaký dlouhý a symbolicky běh -- třeba na Karlštejn. Ale jak jde čas, tak věřím, že i když zrovna na Nový rok neuběhnu ultra, tak ani o kilometry, ani o svůj vztah k dlouhým běhům nepřijdu.:)

O minulém víkendu jsme s kamarády a známými (zase) obíhali Prahu. Na jedné straně je inspirativní sledovat vzestup Petra (t-birda) a bylo fajn poslouchat, jak s Radkem B. diskutují přípravu na Spartathlon, kilometry a tempa... Ovšem, zároveň je třeba si uvědomit, že -- každý jsme jiný a speciálně já:) musím postupovat "trochu" jinak a opatrně... Nenechat se deprimovat tím, že bych (teď) neuběhl stovku pod deset... Třeba bude možnost zrychlit během léta:). Poučit se ze své dobré loňské přípravy na Rondu, a na vše co přijde, se připravovat sice dlouhodobě, ale zároveň i postupně. Udržet si nejen patřičnou pokoru, ale zároveň i drzost... Prostě se "z toho, ani ze sebe.. nepotento:)". Všechno je relativní.

K té relativitě věcí jsem měl krásný dotaz jsem měl od jednoho člověka v parku.. "Jak dlouho trvalo, než se pes naučil se mnou společně běhat -- nereagovat na ostatní psy, nevšímat si lidí, děti, zajíců a zvěře? Poslouchat na povely při běhu? Maličko jsem se zamyslel, vzpomínám.. A tak nedočkavý tazatel pokračuje další otázkou. "Je to mladý pes, kolik už máte spolu naběháno?" .. Upřesňuji, no je to mladá fenka:), ale pět-šest to určitě bude.. Chlápek dopovídá "set" kilometrů? ... Opravuji ho .. "tisíc".. I když já se jí snažím šetřit. Je to přeci jen malý pejsek..:)

Relativita mých postojů se plně projevila zrovna dneska. Sledoval jsem Stína a Niku s Michalem na novoroční 24h v Arizoně... A tady se ukázalo, že možná ve mně ten závoďák někde je:)... Když měl Vladimír nad ránem na ukazateli 177 km, tak jsem měl "smíšené" pocity. Na jednu stranu jsem mu hodně přál překonat 200 km hranici, na druhé straně mě ve skrytu duše "těšilo", že zaostal za mými kladenskými 183 km..Takovej jsem mizera!:)... Po pár hodinách se on-line tracking změnil a já vidím, že skončil se 186km.. Říkám si, pěkná mrcha!:)... Takhle blízko, to mě bude nutit, abych se snažil se zlepšit. Proč nemohl sakra uběhnout nějakých 220, to už by mě netrápilo:)...

Proto si dovolím na závěr místo obecného přání do nového roku parafrázovat moji oblíbenou novoročenku od Jiránka ... "Ať se vám daří...a ať vám to běhá! Ale zase ne moc:).. To byste mě nasr*li:).."

Všemu zdar, ultra zvlášť! 12:)

PS. Zase konec roku je jednou z mála příležitostí, kdy se můžeme vytahovat -- a nazýváme to bilancováním, ročním souhrnem, hodnocením .. nebo jiným krycím jménem. Proč to nepřiznat. Letos jsem na sebe obzvlášť pyšný..:). Koukám na ranking na skyrunning.cz a nemohu uvěřit svým očím. Se dvěma dokončenými závody mi patří skvělá 81. pozice. Ovšem pohleďte sami, jaké borce jsem za sebou nechal!! Co na tom, že v této kategorii/žebříčku vůbec nezávodí, nebo, že běželi jen jeden "krátký" :) závod. Na to se historie už nikdy ptát nebude.. A tak připíjím na zdraví neskutečných borců, kteří v této tabulce skončili až za mnou... To je tak, když se 12Honza, sky walker, zařadí mezi skyrunners:).