Návštěva LA ústředí iTB, horský maratón v Salidě (CO), aneb s cílem šimrat...:)

Už před cestou za oceán jsem dostával spoustu signálů, že můj výlet do Nového Mexika (kontrola zahraniční centrály iTB:) bude zase dostatečně šílený, plný skvělých zážitků.. Asi není třeba dodávat, že skutečnost tradičně předčila moje očekávání. Běžící stín je doslova generátor naprostých šíleností a podporován Nikou vytvařejí skupinu k nezastavení...

Do města perníkového táty (Albuquerque) jsem dorazil na konferenci a intenzivně pracovat s jedním svým spoluautorem. Jako správný "logistický labužník" vkládám návštěvu a nějakou iTB akci s kamarády v "nedalekém" (asi 2.5 hodiny autem) Los Alamos. Jenže, jen jsem se jim o tom zmínil, už jsem dostal spoustu nápadů, z nichž vykrystalyzovala jako ryzí esence návštěva Colorada, (maratón v Salidě) s rychlým přesunem do nedalekého (cca 3,5h vzdáleného) Stínova srubu v horách, kousek od Pagosa Springs.  Uff, bylo mi hned jasné, že podobný podnik bude vyžadovat celého Honzu a ještě vetší úsilí a intenzitu práce ve služební části pobytu, abych všechno stihl.


Výsledek mého úsilí se brzo dostavil.. Ve čtvrtek večer, když mě Stín převážel do Los Alamos, už jsem cítil, že mi je zle. Co zle.. bylo mi šíleně blbě! Moje marná snaha pomocí pár večerních piv zahnat blížící se pohromu se ukázala kontraproduktivní... V pátek ráno se probouzím s nepříjemnou otázkou jestli budu zvracet už teď, nebo až Stín odjede na dopoledne do práce?:) Plánovaný odjezd kolem 1h odpoledne mi sice dal trochu šanci se zkonsolidovat, ale stejně to nebyla žádná hitparáda.

Po cestě [v mezičase mých bojů s bolestí hlavy a zvracením:)] se dozvídám detaily plánu a užitečné informace. V sobotu ráno poběžíme horský maraton v Salida (CO), který je sice pro nás z Prahy celkem vysoko (většina trati je nad 2.600m, vrcholky nad 2.750), ale není to přehnaně technické. Pro zdejší z Los Alamos (2.500+m) je to podobné domácímu prostředí a je to celekm blízko (asi 3.5-4h daleko)... Stín mi hned vysvětluje, že je to oblíbený "otevírák" sezóny, kde se potkává horská ultra špička s "místními" silničními závoďáky... O úrovni závodu a obsazení prý nejlépe vypovídá fakt, že takový Dakota Jones tu byl loni 25 (!). Uklidňuji Stína, že rozhodně nemám žádné ambice na top 50.. ani jakýkoliv jiný "top".. je mi jasné, že budu rád, když doběhnu v limitu..:)

Tady musí zcela zákonitě přijít omluva členům iThinkBeer -- na večeři před závodem jsme dostali za dlouhé čekání v hospodě pivo zdarma, ale mě bylo tak zle, že jsem si ho nevzal! :).. Jako aklimatizaci a boj s nevolností používám svoji nejtvrdší zbraň ... chilli a pálivé papričky jalapeňos (to si musím dát patentovat!).. Vypadal jsem asi opravdu špatně, když i král drsňáků, --velký Běžící Stín -- mi navrhnul, jestli se nechci nechat přepsat na 1/2 maratón nebo jen dělat podpůrný tým..:). Stačně jsem odmítl, ale moudře si nechávám půlku pizzy na snídani, v noci se co hodinu budím a snažím se pít vodu, co to jde. Vím, že k tomu všemu budu ještě muset bojovat s nadmořskou výškou a k tomu já potřebuji pít a pít..

Ráno je to lepší, nasoukám do sebe zbytek pizzy hustě poseté jalapeňos, podle rad své bavorské tety .."Jen se chlapče pořádně najez.. ať máš co zvracet.."..:). Beru si s sebou peníze, v cíli má být na prodej pivo:), tak ať se mám na co těšit. Stín mě trochu znervózňuje svými poznámkami, že trať je příliš krátká na to, aby člověku mohlo být hodně špatně:), nebo že by bylo dobré zvracet až v druhé půlce, protože tam už to bude z kopce -- pomáhá to prý v pohybu a člověk má šanci si za běhu nezašpinit oblečení..:).

Rady svých nejlepších kamarádů vždycky pozorně poslouchám. Proto se na startu sice stavím do cca poslední čtvrtiny, ale volím běžecký model "Peterson" [=start fast, die later.. tedy vyběhni rychle, umři později:)]. proto mě Stín předbíhá až v prvním větším stoupání asi na 5 kilometru. Při našem setkání si vyměnujeme postřehy a naše konverzace nebezpečně připomíná televizní "Prostřeno":). Stín komentuje svoji snídani – upozorňuje na nevhodně použitou mouku a pečící přísady do mufinů a pochybnou kvalitu mléka v ranní kávě, zatímco já si pochvaluji chilli papričky, ze kterých je ještě teď cítit neskutečná síla novomexického slunce, dávající naději i takovým luzerům, jako jsem já, že by se mohli doplácat do cíle..:).

5km: Přede mnou Stín s Jodou na zádech:)

Ale Stín hop a skok se jen mihne kolem a můj iPhone tak tak stačí zachytit malého mistra Jodu, který se ho pevně drží na zádech. Stín, jak pravý Jedi mizí v prachu. Sotva stačím říci.. "May the force be with you!" [..ať tě provází síla] :). Což teda bylo ode mě celkem nerozvážné, protože tu sílu bych potřeboval hlavně já.  Léčivé účinky chilli papriček se pomalu ale jistě vytrácejí, vlnobití v žaludku se stává celkem nebezpečné a tak si pro jistotu na nejbližších stanicích nevezmu nic. Dá se čekat, že mi brzo dojde, ale chci -- podle rad Stína -- se zvracením vydržet, až se poběží s kopce:).. a taky trochu věřím v margot tyčinku poslední záchrany, kterou si pro jistoru nesu s sebou.

S absencí jídla, s rozbouřeným žaludkem začínám víc zpomalovat. Navíc mi zdejší nadmořská výška nedělá úplně nejlépe, ale zase mám důvod se občas zastavit, sevřít zuby [při případném zvracení držet u sebe, dobře vím, co mi dalo práce to jídlo do sebe dostat!:)] a kochat se výhledy a ve stylu japonského turisty všechno fotit.. Upřímně přiznávám, že někde by se hodilo, kdybych místo focení natáčel dlouhometrážní dokumentární film:).  Z fotografií je doufám vidět neskutečná krása zdejších tratí, dobrovolníci na stanicích byli skvělí, oceňovali, že si všechno fotím... a povzbuzovali i takové joudy jako jsem byl já.

Na druhé straně se musím pochválit -- pro takovou Veroniku jsem byl jistě silný motivační faktor. Určitě se trochu bála, že jsem tady na návštěvě částečně ve funkci zvěda a že možná bych mohl i na ČAU Danovi Orálkovi napráskat, že třeba pořádně netrénuje.:)... Samozřejmě můj "Peterson" přístup způsobil, že mě předbíhala až v jednom z posledních stoupání na 28km. To musely být nervy, že? :) Stařík, který se se zaťatými zuby snaží nezvracet, přijede s časovým posunem teměř z hladiny moře.. určitě se jí muselo ulevit, když mě předběhla:).. a jak pak pádila, abych jí nedohnal...


Jenže v tu chvíli už jsem měl úplně jiné starosti. Díky svým zdravotním indispozicím:) jsem si totiž neprostudoval dobře propozice závodu a proto jsem si uvědomil až pozdě, že stanice na 15 míli byla technicky vzato poslední, protože další je až 3 km před cílem. Vodu, co jsem měl ze startu jsem nikde nedoplňoval a začala mi výrazně chybět – například malý písečný kopeček jsem tím pádem nemohl skoro vylézt.:). Stínovu variantu zvracení z kopce jsem nakonec nevyzkoušel v praxi hlavně proto, že mi totálně došla voda:).

Čekal jsem, kdy už mě předběhne Lukáš, zbývající člen české Los Alamoské posádky, ale ... je to slušný chlapec! Držel se za mnou s minimálním odstupem pár minut, patrně si říkal, že ještě dneska neudělal žádný dobrý skutek:). Ale i já mám slušné vychování, že? Koukám na hodinky a říkám si, jestli chceme být v cíli pod šest, tak s sebou musím hodit.. tedy hlavně aby Lukáš za svoji slušnost nebyl zbytečně potrestán časem, který začíná 6. Na poslední stanici jsem se pořádně napil, říkám si, že zvracet už je povoleno a tak poslední dva kilometry sbíhám velmi svižně, dokonce předbíhám ještě dva běžce přede mnou. V cíli je z toho celkové 131. místo a čas stále (bezpečně) začínající 5... Rozvážně upíjím pivo, čekáme malou chvilku (s pivem) na Lukáše, který také zkušeně jistí pětkový čas. Pak pak už jen další pivo a potom zrychlený přesun do hor nad Pagosa Springs, kde mají Stínovi srub..

Zas to bylo naprosto famózní. Skvělá trať, perfektní a nadšení pořadatelé, legrácky s kamarády a navíc velká spokojenost se svým výkonem -- tedy se způsobem, jak jsem to dal. V řeči pokémonů, která byla v naší skupině na téhle akci hodně používána, to na začátku vypadalo tak akorát na ... pikaču.. nebo možná i na toho menšího:)... Nakonec se ukázalo, že nic není tak špatný, jak se zdá a že i stařík z Povltaví se dokáže sebrat z popela a doslova a do písmene prokázat platnost komunikativního zákona [matematikové ocení-- vytknul jsem se před (Lukáše) Závorku...:)].

--- vysvětlující pokemonní odbočka ---
Stínovo kluci mají rádi pokémony a tak jsem díky znalostem z jejich „lovu“ u nich získával cenné body. Strejda, který chytil v přírodě silného Dragonite, že? Věřím, že Stín ocenil můj poker-face, když mi jeho nejstarší syn, zde z minulých návštěv známý jako breptající Stín:), vykládal, jaký je jeho nejoblíbenější pokémon. V češtine to vyzní naprosto skvěle, když použijete správnou výslovnost Pichu (ano, to ch se čte jako č), a pokud řeknete, že chcete toho pokémona k vánocům, abyste si s ním mohli hrát a šimrat ho, tak to nemá absolutně chybu. Ostatně z pokémoních slovních hříček jsme žili celou dobu našeho pobytu v Pagosa Springs:).
--- konec pokémonní osvěty ---



 

Stín má nádherný srub v horách, cesta k němu na horském skůtru, v dolních částech přes hlínu a drobné kamení, které mi létalo kolem hlavy.. moje zkušená jízda na skůtru se zapojenými saněmi připomínala relaxaci Santa Clause, jen ti sobi mi chyběli. Prostě nádhera.

Končím s poděkováním kamarádům z Los Alamos i s opatrnou varovnou připomínkou. Člověk nepotřebuje mít žadné nepřátele, stačí když má dostatek dobrých kamarádů. Oni ho spolehlivě dřív nebo později zlikvidují..:).


Všemu zdar! Ultra, naším bojům, které jsme nevzdali a hlavně kamarádům, kteří nás (zatím) nezahubili!

Ať nám to běhá!

12:)

Jak jsem zapaloval a (s)hořel... aneb všichni jsou už v (Novém) Mexiku...

Žijeme v nesmírně dynamické době, už mám tu zkušenost, že nejen každý dobrý skutek je většinou drobně potrestán:), ale i každé prohlášení, že to nejhorší je za už mnou je "rouháním":) a nutně vede k tomu, že se  věci zase zhoupnou k té šílenější straně.. [tak nějak se nesměle ubezpečuji, že je to jen krátkodobé, ale pro jistotu nahlas nic neříkám:)..]

Minule jsem si tu vzpomněl na to, jak jsem zapaloval v srdcích a v nohách skupinky našich studentů pochodeň radosti z pobíhání:)... A hned jsem dostal odpovědi na naše fotky které studenti sdíleli snad všude. Jsem umírněný "zapalovač", nesnažím se přesvědčovat úplně všechny lidi o tom, že pomalý běh léčí všechno, že (podobně jako alkohol) podávaný v pravidelných menších dávkách neškodí v jakémkoliv množství:)...Tyhle a podobné "pindy" říkám akorát tady u sebe na blogu a kamarádům, ale jsem si jistý, že lidé kolem jsou mými excesy stejně zasažení:)..

Utěšuji se tím, že já podobné "přesvědčování" dostávám také láskyplně ze všech stran. Například junior, který se mě snaží přesvědčit pro klasický "strong-man" trénink (podobným způsobem jako já jeho pro běh) slovy... "Rozumíš, jedině dead-lift [mrtvý tah], správně provedené squads[dřepy s činkou] a pravidelně cvičení s kettlebells ti pomůže se zkrácením šlach, posílí střed těla a zvýší tvoji výkonnost v běhu:). Podobně moje dcera mi s láskou vysvětlila, že jedině pravidelně užívání xxx [neuvádím kvůli možné reklamě:)] je ta správná přírodní cesta k získání imunity, očistě organismu.. Děláme si z toho oba legraci, že kdybych to bral pravidelně, tak budu nejen bez chřipky a nachlazení, ale mohl bych také lépe vidět a slyšet a pochopitelně i rychleji běhat:). Prostě -- "rány, šoky, kuří oka.. vše vyléčí.. kola-loka!!"

Když přišly silné mrazy, tak se mi silně přivřela cesta a možnosti k běhání. Tedy, ne proto, že bych "moudře" poslouchal televizní varování nesportovat (pro nás starší) v extrémních podmínkách, ale protože se to logisticky nedalo praktikovat. Deri ve velké zimě odmítá úplně běhat a vyžaduje kratší a častější vycházky. Běh do práce díky dokončovací práci na několika projektech a běžecké logistice stál za starou bačkoru. Nechci v zapachajícím zpoceném oblečení cestovat domů a řada schůzí a oficiálních akcí mi zase bránila v cestě do práce v běžeckém a následném běhu domů.

Pravda, v pondělí už se to nedalo vydržet:) a tak jsem na jedné vědecké řadě opět blýskl v roli výstředního profesora. Přišel jsem v džínách a tričku (běžeckou bundu jsem svlékl a dal do batohu). Po skončení schůze jsem se na WC převlékl do běžeckého, sbalil kalhoty a triko do batohu s papíry a hupky šupky mrazivým večerem domů... Ale tenhle model se bohužel nedal praktikovat častěji:).

Proto se tolik těším na předjaří, kdy teploty kolem 5 C a výš dodají mému úsilí potřebnou flexibilitu:)... V mezičase -- při čekání na lepší počasí a rozvrh hodin -- jsem vyrazil se synem společně do fitka. Tentokrát jsem se už musel opustit "stroje" a jít konečně nacvičovat techniku mrtvého tahu.. který jak už všichni víte, by měl být "základem" mého úspěšného pobíhání. LOL! Ale smích mě hned přešel, syn se ukázal jako rozený pedagog. Nejdříve mi řekl, že budu cvičit s malými vahami, ale jedním dechem dodal, že v podstatě cokoliv pod 60km se špatně zvedá, protože činka je příliš nízko:). LOL! Nepřipadá vám to povědomé v porovnání s klasickou ultra hláškou .."Na cokoliv pod 10 km snad ani nemá cenu se oblékat do běžeckého!":)
Rady ke správnému postoji jsem dostával - světě drž se - opět pomoci různých hesel a veršovánek. [Aby si je i úplný deb.l zapamatoval:)]

--- malá odbočka --
Připadal jsem si jako ve stroji času, protože v mém pionýrském věku, vedoucí šachového kroužku postupoval stejně.. "Šach si dáti, dobře dělati".. "S dámou mnoho pohybovati, brzo o ní přijíti"..:) a podobně..  Podobné byly i rady do znalostních soutěží typu "O zemi, kde zítra znamená již včera":)..."Základní stupnice je: dobrý, lepší, nejlepší a sovětský!"
---- konec odbočky --

A tak jsem si užíval skvělé hlášky o klubu přátel slovanského dřepu:).. Viz foto z běhu se studenty, kde je jasně vidět moje špatná technika dřepu.. a že by Rusové velmi snadno odhalili, že jsem západní špión:). Většina juniorových rad byla v angličtině, kterou syn při vysvětlování cvičení se mnou upřednostňuje a tak aspoň jednu z nich na ochutnávku té společné pohody.."Squads on toes break your bones", kterou bych si dovolil tvořivě přeložit jako "dřepy na špičky, polámou kostičky":).. Prostě neskutečně jsem si to užíval, i když jsem s mizernou technikou a s rozedřenýma rukama (s)hořel a doslova zápasil s nejlehčími vahami 60+. Samozřejmě jsem slíbil, že zlepším techniku deadliftu a konečně taky něco nazvedám, abych se tolik netrápil s běžeckými DNF:)..

Ale i já umím potěšit:) své blízké a proto jsem poslední silný mrazivý víkend vytáhl svoji dceru na její první ultra... Turisté z Trilobitu pořádali hezkou akci.. Podle propozic 52 km z Černošic, hezkými cestami na Zbraslav. Díky silně mrazivému počasí jsem prosazoval variantu neustálého pohybu, s minimem zastávek, jen povinné registrace.. žádné jídlo v hospodě:)... z kopečka a rovinky běžíme..:).

Tedy mrazivý dech lokalit kolem Berounky (-14), trochu komplikoval i běh po rovinkách, s postupem času jsem si uvědomoval, že dcera je vlastně svatá.. Moje hlášky typu.. "Teď ještě kousek poběžíme, pak bude kopec a odpočineš si"..."Už jen 25 km a jsme v cíli" :).. patří do oblíbené kategorie "přes hubu"... Ale patrně úcta ke starému otci mě uchránila od adekvátní reakce. Byla taková zima, že jsme po cestě jsme potkávali i zoufalé hastrmany a námořníky, které zamrzlá řeka zahnala do tepla restauračních zařízení podél řeky.

Asi nejvíc mě potěšilo, když jsme (jak jinak než "tradičně") maličko zabloudili. Přehlédl jsem (v části vykácené stezky) turistickou značku a přišel na to asi o kilometr později. Když jsem se omlouval, že jsme si to moji chybou automaticky prodloužili o cca 2.5km, tak mě její odpověď neskutečně potěšila.. "Nic se neděje, s tím je potřeba počítat.. Až tam budem, tak tam budem!":). OMG!

Budu si to znovu a znovu připomínat, až mi to zase trochu bude drhnout na závodech, zabloudím, něco se zasekne a budu mít v hlavě spoustu pochybností.. Tak tehdy si znova zopakuji svoji mantru, která se evidentně ujmula i u mé dcery... "Klid.. Až tam budeš, tak tam budeš.. A ty tam budeš!":)

Všemu zdar!
"Zapalování" a ultra.. zvlášť!
12:)

PS. Sedím teď na letadle směr Nové Mexiko, mířím na konferenci s logistikou dotaženou na své maximum, 3+ v 1:), prezentace na prestižní konferenci, u toho práce na projektu s americkým spoluautorem, návštěva centrály iTB v Los Alamos (se správným pivním večírkem), běh na Salida horském maratonu, iTB akce při cestě zpět... A to všechno v pěti dnech, v pondělí se vracím zpátky...

Je to tak jak to je..:)... vzhůru do dalších dní!

Zase jsem se ve svém deníčku odmlčel víc, než bych chtěl nebo plánoval... Ne, že by mě okolnosti úplně srazily na kolena, bojoval jsem (a bojuji) statečně.. ale nevím jak vy, ale já v podobných situacích obvykle šetřím síly a proto mi na psaní mých veselých zážitků z běhání bohužel nezbylo moc času...

Nejdřív jsem uprostřed největších bojů s viry a bakteriemi šel splnit svůj slib a pomáhal našim studentům "obnovit" tradici našeho běžeckého klubu... Uznejte, když naše motto kombinuje keynesiáské a ultra motivy i já -- jinak běžecký samotář a plachý:) člověk -- jsem uznal, že jim musím v jejich cestě k "ultra":) trochu pomoci.  [Naše motto za to stojí -- přátelé angličtiny ocení krásný dvojí význam-- "in a long run every crisis ends"]
Proto nemocem navzdory jsem je vzal na cca 12 km běžecké turistiky Prokopským údolím. I když jsem těch 12 km  nazpět běžel trochu svižněji.. stejně už bylo znát, že je "pozdě" :) a následně jsem si musel dát tři dny pauzu.

Tak tak.. Letos to rozbíhám s menší kilometráží, zimních a těžce "pracovních":) kil se zbavuji jen pozvolna, ale všeho do času. Bohužel si asi moje tělo a hlava špatně vykládá přísloví, kdo nepracuje ať nejí --  jako "kdo dře, ať žere"..:)... Znova zjišťuji, že s nečekanými šoky a protivenstvím se mi bez alkoholu bojuje opravdu o hodně hůř :). Je tu znova Suchý únor. Pravda je, že tady Češi opět ukázali přirozenou inteligenci, neboť Američané drží suchý leden (Dry January), což je pěkná pitomost, neboť jak ví každé malé dítě, mezi lednem a únorem jsou tři dny rozdíl (což víc jak desetina!).

Nemá cenu si stěžovat, nebo vyjmenovávat, co všechno se nečekaně zvrtlo a pokazilo. Nejsem příznivce "soutěží", kdo je na tom hůř, nebo kdo vyčůrá výš:). Ale i bez sklenky vína si umím přiznat, že si žiju jako na zámku a jen si přát, ať to trvá věčně!:)

Protože, když tak pobíhám a mám tendenci si vyčítat, že je to málo, pomalu.. že nestíhám cvičit...Tak přesto vždycky dojdu k poznání -- že je to tak, jak to je:). A moje víra, že všechno dobře dopadne, a pokud to nevypadá dobře, tak ještě není konec!.:)  Prostě, vzpomínky na trpělivé velikány typu Joba.. mi pomáhají. Do konce února zbývá už jen 7 dní, většina náročných společenských záležitostí je za mnou..Po dvoudenním pracovním odskoku do Košic, kdy se opravdu běhat nedalo, ještě zítra splním rodinné návštěvy a pak na mě čekají už jen samá pozitiva a běžecko-sociální jistoty. Zkusím přes víkend posunout trochu kilometry a od pondělí být ve svém standardu.

Odhodlání je veliké, upravil jsem si svůj pracovní rozvrh, abych stíhal naběhat a dostat se co do nejlepší formy..Splnil jsem snad všechny svoje sliby z minulosti i slíbené přednášky a články... Proto teď konečně přichází čas na mého koníčka:). Začátkem března v tradiční akci 3 v 1 budu v USA na prestižní konferenci, navštívím kamarády v Los Alamos a společně "zazávodíme" na trailovém maratónu v Salidě. To bude můj skutečný začátek jarní přípravy..:)

Ale abych pro samé "boje" nezapomněl na humorné situace kolem mě.. Tak aspoň jedna příhoda za všechny.

Při páteční odpolední procházce s Deri (tentokráte slušně oblečen) stojím u hráze rybníka, připravuji se "dobít" pokémoní gym, zuřivě listuji (zleva a doprava) v seznamu svých "zvířátek" a hledám vhodnou skupinu.. V tom se mě zeptá kolemjdoucí žena (ve středním věku) .. "Vy jste taky na Tinderu?"... A v odpovědi na seznamovací gambit jsem jen tak nesměle pípl.. "Ne, ne.. Já si tady hraji pokémony!" :)...

Všemu zdar! Našemu úsílí a ultra zvlášť!
12:)

Po tolika letech opět ledňáčkem, .. stroj času, aneb dům o tisíci patrech:)

Přiznám se na rovinu, letos si připadám v řadě věcí, jako bych se přenesl zpátky v čase. Začátek roku je pro nás "starší" vždycky trochu náročnější, nejen proto, že člověk musí ze sebe setřást kocovinu ze svátečních dní, ale musíme se vyrovnat i s pocity a výkřiky svých kamarádů a známých (cituji malé ukázky):
(realista) ... "Praskla pode mnou váha. Musím s tím něco dělat!"
(rezignující) ... "Přibral jsem zase skoro 5 kg. To už nikdy neshodím!"
(téměř umírající) .. "Ale .. stojí to za h*vn*! Mám už cukrovku, prej jsem měl už i infarkt!"

A nad těmi různými, většinou negativními vyhlídkami  do Nového roku od svých známých stojím já, slovy jednoho z nich .."(naprostý) zoufalec, který se marně snaží"..:). O to je horší, že i já jsem v poslední fázi roku 2017 přibral (jsem tradiční emoční jedlík, tedy stress eater -- při napětí a práci přes noc prostě žeru). Proto ani mě začátek roku nezastihl v úplně nejlepší formě, ale na rozdíl od ostatních to nevzdávám a stále věřím, že ten rozměr boje a úsilí ve mně pořád je:).

Nicméně, pozoruji to kolem sebe velmi pravidelně a právě nejsilnější je to začátkem roku a na jaře. To muži ve věku 40+ [i moji vrstevníci (!)], propadají módním trendům, koukají do obrázkových časopisů a začínají běhat a cvičit.. To je samozřejmě super, kdyby to nemělo nějaký ten háček. Většina k tomu přistupuje s tím, že se slovy psychologů.. nemají rádi. Pravidelné pohledy do zrcadla při holení a čištění zubů pro ně nejsou znakem marnotratnosti, ale velké odvahy:) a pokusy něco změnit mají strukturu klasické Cimrmanovy frustrační kompozice, kdy se prvek očekávání střídá s prvkem zklamání:).

Ale pozor - ta období, kdy se prostě nedaří a člověk má chuť hodit ručník do ringu - to se nevyhýbá určitě nikomu. I zarytý optimista mého ražení podobnými ¨"zoufalými" stavy taky celkem pravidelně prochází... Ale neznamená to, že by moje životní postoje, nebo pocity štěstí tím byly nějak ohroženy:). Asi je potřeba se mít aspoň trochu rád a zároveň se umět na novou situaci podívat “nově”:). Utěšuji kolegu, že začátky jsou vždycky krásný.. a není to zase tak těžký:).. Já například jsem zase začal s přípravou na ultra .. a co víc zase jsem začal (po kolikáté už) snižovat spotřebu alkoholu:). Nikde není řečeno, že nemůžete začínat opakovaně:)...
A pro ty “zlomené” -- místo zprofanovaného hubnutí do plavek si dovolím nabídnout alternativní výzvu: “Heslem letošního léta není zhubnout do plavek, ale přibrat do plaveckého kruhu!”

Pokud nad něčím z hlediska životního stylu přemýšlím,tak jen nad využitím svého času. Před pár týdny mi přistál ve schránce nečekaný e-mail, jestli bych nenapsal pár slov do "in memoriam", koukám, proč já a zjišťuji, ze ke konci léta zemřel můj (stejně starý!) dlouholetý spoluautor a i kamarád, Filip P. Přestali jsme spolu vědecky psát před pár lety, kdy jsem pochopil, že Filip má jakoukoliv “vědu” na háku:), argumentoval, že má profesuru a tenure a že chce být s rodinou. Až časem jsem pochopil, že Filip asi zjistil pravý stav věcí a jednoduše v té chvíli udělal správnou volbu.
V podobných okamžicích se vždy aspoň na chvíli zastavím, kouknu na  things people regret before dying.. [tedy čeho lidé nejvíc před smrtí litují] a ubezpečím se, že všechno dělám "dobře" a ničeho není třeba litovat:). A tak -- i když běhání je jasná priorita mého volného času, tak jsem v pondělí “obětoval” dvojsměrku a šel trochu povzbudit kamarády do restauračního zařízení.. a v rámci inspirativní písně .. “Na věky tu přeci nejsi..:)” s nimi také popil alkoholické nápoje (na nápravu tu mám "suchý únor", který už je skoro za dveřmi)... Podobně jsem dalších pár dní různě rozprostřel mezi společenské aktivity, včetně návštěvy Anky a Sama.

Ance jsem dopředu řekl, že letos musím mít nějaký plán (i když ho třeba budu porušovat/modifikovat, ale musím zase svému úsilí dát nějaký pevný řád a směr)... Anka mi na to odpověděla, že bych se měl soustředit na běhání a prostě běhat:), ale když si něco připravím, tak mi to zkontroluje.. A můj nový plán počítá, že bych se měl držet zlatého ultra pravidla aspoň 100 týdně, aspoň 2x větší intenzita.. Zařadil jsem do něj v optimistickém očekávání 3x týdně fitness [jak znám svoji situaci, minimálně 1x týdně to nevyjde, ale tím se dostanu na téměř optimální úroveň dvou posiloven týdně:)]. Nakonec Anka s poznámkami, že bych místo posilovny měl raději běhat:) mi moje trenýrkové plány schválila.


Abych nebyl úplný "ledňáček", který se objeví v posilovně začátkem roku...veden novoročním předsevzetím, případně tlačen předplatným, které dostal pod stromeček:)... tak to já jsem se vypravil do našeho nového fitness ve Stodůlkách už před koncem roku. Využívám vstupu zdarma:).. a jdu se jen tak porozhlédnout. Slečna v recepci si mě v rozhovoru se synem tipuje... "Táta sem asi nebude chodit pravidelně, co? Ten přišel jen na vstup zdarma?"..:)... A je proto nakonec překvapená při mojí příští návštěvě, kdy si zařizuji permanentku.

Snažím se trochu zorientovat v té hromadě železa, strojů, činek a různých nástrojů. Motivační videa ze závodů strong man, případně sestřihy klíčových momentů, jako zvednutí půl tuny v mrtvém tahu, nebo hody s padesátikilovým pytlem jsou sice impozantní, ale mrtvý tah tak jako pravý klíč k budování síly a "core".. mi zatím zůstává skrytý.. Ale bojím se, že syn mě nakonec přesvědčí, že jedině.. jedině mrtvý tah.. je klíč ke království a jediná možnost, jak zachránit "staříka" před dalšími DNF..:).

Ale pro jistotu teď pravidelně začínám na schodech (obrácený) eskalátor:).. a 20 minut se snažím se dostat co do nejvyššího patra (končím podobně v desetiminutové sekvenci). Je to celkem na hlavu:) a bohužel to je podobné známé hře s Mariem.. ať už se dostanu do kteréhokoliv patra.. je to furt stejné a slyším tak akorát.. "Mario.. princezna je bohužel v jiném hradě:)"!..A tak většinou moje návštěva končí s víc jak 180 patry a s nějakým tím uzvednutým  železem. Slovy Anky -- možná je to úplně naprd:), ale sám cítím a věřím, že se mi to bude sakra hodit, až budu zase poskakovat nahoru na Coma Pedrosa:).

Všemu zdar!

Tradičně mám neskutečné (a veselé) zážitky, ale řada z nich je tak osobních, že se je bojím sdílet:), nebo jsou jak z filmu:).. Nicméně.. slibuji si sám sobě, že si zase budu psát častěji, třeba i mezi řádky.. Ty příběhy s ženami v parku, s policisty v údolí, s jezdci na koních.. Ještě teď se přihlouple usmívám..

Ultra je utra.. ať se daří!
12:)
Pro ty kterým jméno THOR nic neříká.. aspoň jedno z vtipných videií od pravých silných mužů:)..

POP a skok do Nového roku! :)

Poslední dny roku 2017 byly ve znamení bojů.. Tedy relativně příjemných, kdy probíhal boj o moje pobíhání, splnění pracovních povinností a udržení dobré nálady v rámci hesla - "Na svátky musí být rodinná pohoda, i kdybychom se kvůli tomu měli rozvést"..:).

Před Štědrým dnem přijela k nám moje maminka. Téměř slepá stařenka se vydala sama na cestu do Prahy... Dobrodružství začalo, když autobus zastavil na jiné zastávce (než jsem byl před dvěma lety zvyklý) a ona si nezapnula mobil.. Pobíhali jsme s Deri přes půl hodiny po Černém mostě - oba šílení:), naštěstí jsme stařenku našli, naložili do metra a přejeli do Stodůlek. Po cestě poslouchám, že by se jí špatně cestovalo metrem, protože není slyšet hlášení stanic. Od stanice metra jdeme k nám do starých Stodůlek přes park... A tady jsem pochopil a objevil zdroj svého nezřízeného optimismu... Zatímco já mám ještě tik v oku po těch šocích na Černém mostě a cestování na eskalátorech.. Tak maminka suše prohlásila.. "To jsme to cestování skvěle zvládli, co? Úplně super!... Příště bych mohla dorazit přímo k vám do Stodůlek!"... LOL..OMG! Tak teď chápu, kde se bere to moje nadšení a odhodlání na těžká ultra a ta bezstarostnost s jakou se rychle oklepu poté, co mi některá trať nakope do zadku...:)

 

Ano, ano, na l'Chappe Belledon jsem před kamarády prohlásil, že už žádná technicky náročná nebo dlouhá ultra:).. zásadně dětské trasy a tak 2x maximálně 3x do roka... Abych teď už měl zapsanou Lazovskou stovku, v létě klasickou Rondu, před ní Mozartovu 100 a na podzim královské kombo.. 200km v Irsku a měsíc potom stomílovka v Anglii. A přemýšlím, kam dostat nějakou 24h. Přesně - v duchu prohlášení mojí maminky - si říkám, jak jsem to skvěle letos zvládl:).. Pravda, byly chvíle, kdy jsem "ryl čumákem v zemi", ale to už je za mnou a slovy mého oblíbeného padoucha Hogo Fogo "život běží jako splašená herka a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství!..:).

Jako v pohádce se mi podařilo udělat všechny návštěvy a byl tu tradiční POP, Partyzánský oběh Prahy, tradiční to akce iTB, se startem a cílem na Hamru v Bráníku. Zatímco si těsně večer dávám do batohu běžecké nezbytnosti (včetně chleba se sádlem a vyschlou "raw" domácí čabajku) a do tašky věci na převlečení, tak mi píše Roman S. a nabízí ranní odvoz na start (!). Takže samá pozitiva, sociální jistoty a díky tomu stačím v klidu ještě ráno s Deri naši delší tradiční procházku.

Letošní POP se nesl ve variantě na pohádku, jak dědeček měnil až vyměnil .. Tedy jak jsme se různě dělili, až jsme se téměř úplně rozdělili:). Samozřejmě se nedalo čekat, že aténští poslové s námi vydrží běžet v jednom houfu, ale postupně jsme ztráceli - naštěstí i nalézali - svoje skalní členy po trase. Myšlenka oběhu je sice jasně daná, ale různé odbočky, modifikace trasy, řekněme i zatáčky ke strašidlu:), ... se dají čekat a myslím, že základním vybavením účastníků musí být mobilní telefon s uloženým číslem na náčelníka, MVP, který je jako tradičně i lékařem naší výpravy. Pro nás zkušené POPisty je zde prostor pro poučení od naší Deri. .. Je nutné a potřebné si neustále hlídat zadek:).. Musíme prostě lépe hlídat zadní voje.

 

Kulturní trail..:)...je jako lihu prostá, alkoholická..limonáda!

Ještě jsme ani nebyli na Dívčích hradech a už jsme přišli o náčelníka a o Jitku. A to mě mrzelo dvojnásob. Ve své domácí lokalitě jsem měl připravené lascivní poznámky o tom, jak Jitka konečně vylezla na Ctirada:).. a ono nic! Sice jsme se zkonsolidovali ve Hvězdě, ale už na další zastávce v nejmenovaném rychlém občerstvení na začátku Šárky:) jsme se znova rozdělili. Podezřívám Petra V. (alias TB), že na naši nabídku kvalitního "kulturního trailu" schválně rezignoval :) a na jeho popud se silniční běžci vydali sólo po asfaltce, zatímco jádro iTB zvolilo cestičky vzhůru..

Ještě jsme nebyli ani na prvním kopci, když se Bubo se zájmem zeptal, proč se proboha táhneme zrovna tady tudy? Malý medvěd bryskně odpověděl, že přeci musíme TB a ostatním silničním specialistům ukázat "kulturní" trail. Samozřejmě, Bubovo opakování otázky, proč (?), když tu není ani TB, ani Sparťané, ale ani Jitka... nás pravda trochu vykolejilo.. Nicméně jsme jim "to ukazovali" stejně. To, že tam nebyli, na našem misionářském úsilí nic nezměnilo.. Bohužel Bubo a jeho družina odmítli vyběhnout/vylézt na zbývající pár vrcholů, tím pádem jsme ztratili i je:)..

Jjo, horské vůdce je potřeba poslouchat, to vám řekne každý horal.. K tomu přidejte spadlou lávku v Tróji a máte silně zdecimovaný partyzánský oddíl. Naštěstí k našemu klubu patří pivo a zastávky v hospodě, stejně jako mládí k socialismu:), a tak jsme se opět sešli v hospodě. Rychlý oddíl sice při našem vstupu už opouštěl restaurační zařízení, ale zase my pomalejší máme s sebou mistry navigátory. Navzdory výraznému zdržení v hospodě jsme dobíhali k Hamru téměř současně. Někteří "maratonci" ze Stromovky by to jistě potvrdili -- není potřeba být nejrychlejší.. je nutné umět si trať správně zkrátit:)! Nakonec i těch 10 km jsme my pomalejší snadno dohnali v restauraci na Hamru. Konečně, co to je za rozdíl jedna desítka, že?:)

A tak starý rok je za námi, ať žije Nový rok, 2018! Zítra mi to začne.. vím, že budu občas nadávat, vím, že se mi třeba nebude chtít ty kopce vybíhat/sbíhat.. v tom fitku něco "dělat", ale znova jsem odhodlaný tomu dát maximum. Vždycky mě dostane moje westernová klasika.. ".. Nabízeli mi už  hodně. Ale nikdy ne všechno."..


Všemu zdar! Našemu úsilí, nadšení a i tomu bezbřehému optimismu... a ultra.. zvlášť!
Vše nejlepší v Novém roce! 12:)