Běhám, jak se dá:)

Moc jsem toho tento týden zase v lese nebo po cestách nenaběhal ale jinak jsem běhal (bohužel) víc než dost.

-- běhal jsem po úřadech -- jen změnit všude možně bydliště, od nové občanky, po živnostenské záležitosti, pošty (změny doručování), dokončit kolaudaci domečku, ještě mi zbývá cesta na katastr, no samé (ne příliš)radostné pobíhání:)

-- běhal jsem po řemeslnících -- při , dokončování je to určitě nezbytné a nutné, různé dodělávky, co budu povídat...

-- běhal jsem sám i se synem s kyblíky -- nejdříve v rámci různých úklidů a organizování garáže a naší mužské místnosti zvané "Pentagon", kde zatím z holek trvale může jen Deríva:). Ovšem pak přišla vodní pohroma a běhal jsem s kýbly po schodech ze sklepa. Jjo, voda je živel. V tom nejhorším dni jsem asi do 23 hodiny držel krok s deštěm a spodní vodou, pak jsem si musel dát pauzu a částečně jsem prohrál:). Ovšem druhý den jsem koupil kalovku, situace je vyřešena (doufám na furt) je vykopaná jímka a pomoci různých triků nakonec i pondělí zajistilo skutečný běh po venku, ne nějaké ty "náhražky":).

Myslím, že se říká, že ve válce a v lásce je dovoleno cokoliv, ovšem při obraně běhání se také nějaké ty triky a manipulace musejí použít, jinak bych snad v těchto dnech vůbec nevyběhl. Jsme v těchto dnech se synem sami [holky jsme poslali za hranice všedních dnů:)] a tak nejen, že ještě dokončuju/rovnám/umývám/uklízím, ale zároveň jsem taková maličko žena v domácnosti s vařením a praním k tomu. Koneckonců, jako "duší žena" :) bych k tomu zase neměl mít tak daleko. Jen na tu pětku s hvězdičkou by mě stále nepustily:).

Kdoví, kdo sem teď zabloudí a tak raději nebudu komentovat detaily a rozebírat obrat(y), kterými jsem v této vpravdě "pohnuté":) době bránil svoje pobíhání, ale na ilustraci své občas poťouchle invence :) přiložím neškodnou veselou ukázku. Vzpomínám si, že když byla dcera malá [jako by to včera bylo:)], tak na jakoukoliv otázku, která obsahovala slovo "kolik" odpovídala hrdě "dva" :). A protože mi určitá poťouchlost byla vždy vlastní, tak jsem s tím doslova srazil do kolen mladé studenty... No zaskakoval jsem za jednoho kolegů, učil jsem ve velké aule a byl jsem domluvený, že na konci přednášky se moje nejmilejší manželka zastaví s dcerou a "vyzvednou mě:)". Ke konci přednášky už dopisuji na tabuli taková ta pěkná řecká písmenka, plno smluvených matematických značek:) a v tom najednou vidím, jak se ke mně hrne moje malé sluníčko. Dopíšu příklad a povídám.." I malé dítě si dokáže s příklady tohoto typu hladce poradit, že.. No kolik to je?" Odpověď z ní vylétla jako vlaštovka z hnízda.. "Dva"! Ovšemže to jsou dvě! Dokončuji výpočet a sleduji reakce zničených studentů:). [Určitě si říkají -- no to je úplný magor, chudák dítě!!! :)].. Jjo, jak by řekli američané, obyčejný "monkey business":), celkem laciný trik, ale dodnes vidím ten šok/údiv/zděšení a dodnes se tomu směju.:)

Takže tak, kdysi jsme se na marx-leninismu učili, že jakýkoliv kompromis sloužící zájmům dělnické třídy je dobrý. Já bych to modifikoval a řekl bych, že jakýkoliv drobný trik, který slouží zájmům mého pobíhání je ještě lepší! :)

Pobíhání zdar! Hlavně to nevzdávat a užívat si to! 12:)

Nejsem (centrální) párkař! :)

Můj výkřik neznamená ani tolik můj vztah k právě probíhající grilovaci sezóně [naopak párek, proč ne:)], jako spíš radostný výkřik, že jsem se konečně o víkendu vrátil ke své běhací turistice a konečně opustil hranice stodůleckého centrálního parku a kousíčku navazujícího Prokopského údolí.

Vždycky je něco za něco. Jak běhám teď častěji se synem, tak bohužel se tak děje v Centrálním parku, a tak kroužím(e) kolem rybníčků, nádrže, ke kostelíku a zpět a tak různě. Kvůli monitorování našich "úspěchů" mám zapnutou aplikaci RunKeeper, která nám radostně (co 5 minut) hlásí, jak vlastně dlouho běžíme, jak daleko a jakou máme průměrku. To by nebylo zase tak špatné, kdyby to "hlášení" neprobíhalo v parku, kde jako na potvoru při tom většinou člověk probíhá skupinkami sedícími (či popíjejícími) na lavičkách a poslouchá buď rádoby vtipné povzbuzující hlášky nebo udivené plkání. "Hele ten typek už tady blbne přes 1/2, ..3/4 hodiny..." :) a tak. Naštěstí zatím běháme spolu tak 5km, pak od domů vybíhám sám na další trasu, ovšem i tak minimálně 2-3km zase běžím parkem kolem nich znova:).

Proto jsem se o víkendu těšil na delší "výběh" no asi jako zvíře se těší že vyběhne z klece. Asi jako když po ránu vypustím Deri, tak je to asi stejně, stejné jako když v řecké bájí vypustí Krakena.. Ano "Release Kraken!!!!" :). Tak nějak to probíhalo, když jsem nakonec až v neděli vyběhl/vyrazil/poskakoval přes údolí do Řeporyjí, Ořechu, lesem k vesničce Dubeč, kde jsem opět úspěšně zabloudil(!) a přes Chýnici zase zpět na Ořech, Řeporyje a Stodůlky. Radoval jsem se z krásného rána, předbíhal v kopcích osamělé cyklisty [jo, v kopci já si troufám:)], jezdce na koních a co víc byl jsem naprosto volný!

Samozřejmě, jen uvažte, jak je běhání po parku komplikované. Například Praha 13 v rámci úspor všude zrušila mobilní toalety a i když muži jsou na tom v tomto ohledu výrazně lépe:), přeci jen, je nebezpečné i v bezpečí houští byť jen maličko popustit nebo rozepnout kalhoty, neboť snadno se člověk pak stane "úchylem", že?:). Proto, drobné peníze vždy s sebou a případný okruh kolem stanice metra Hůrka je podmínkou, případně vydržet až do hlubší části Prokopského údolí. Ale abych se tu tolik neradoval z tak přízemních věci, že:)..

To nedělní ráno, bylo nejen symbolicky krásné, ale i krásně symbolické. Samozřejmě mi v tom hicu brzo došla voda:) a tak jsem se zase mohl družit s domorodci, při bloudění v lese a v kopřivách jsem sice ztratil "krásný/rychlý" čas, ale ten následný km v obilném poli, když jsem běžel v kolejích vyjetých traktorem a kdy jsem kus cesty nejdříve "závodil" se zajícem a pak se srnkou, stal fakt za to. Dobíhám domů, plný dobré nálady, vypínám mobil a na displeji svítí 26.26. [5:37 na km]. No řekněte, není to krásný začátek?

Běhací turistice zdar! 12:)

Jako na divadle :)

Jak říkám, moje střety s americkou kulturou jsou vždy veselé, ale že to bude tentokrát až tak, to jsem opravdu nečekal:). Z hlediska profesionality se tady zdržím podrobností a těch nejveselejších momentů:), ovšem alespoň něco neutrálního na ilustraci.. Jeden den po ránu jsme odjížděli na "výlet", před hotelem se nedalo dlouho stát s autobusem a tak jsem se "zkušeně" domluvil na nástupu do autobusu v 8.45 (sraz dříve a že v 8.45 "opravdu" odjiždíme), řidičovi povídám, přijeďte na 9.00 to už bychom měli být kompletní. Nicméně v 9h ještě 3 lidi chyběli a tak řidič udělal ještě okruh městem a přijel v 9.15. To chyběli už jen 2:), přesvědčil jsem ho, že jsme čekali (tam, kde se nesmí), v 9:20 volným krokem dorazil další, ale kompletního počtu jsme nedosáhli. V 9.28 jsme to vzdali a odjeli bez jednoho z účastníků, s posunutým časovým rozvrhem. Po SMS jsem se později dozvěděl, že dorazil prý jen 15 minut po našem odjezdu[=hodina od srazu], proč prý jsme nepočkali:)...

Jjo, je to náročnější, ale má to veselý rozměr. Před lety jsem zjistil, že mi moc pomáhá, když si v takových situacích představuji, že jsem vlastně na "divadle". Jakobych seděl v první řadě a sledoval nějakou třeba Formanovu komedii, ve které občas i přeběhnu přes scénu:). Pak se to dá snášet opravdu s veselou.:)

Ale pro vyrovnání skóre, moje poťouchlost mi nedala. Když jsme jeli zamračenou krajinou, hned mi to seplo a povídám jim, no to zpoždění se nám možná vymstí, já to měl naplánované podle předpovědi počasí, abychom se vyhnuli tornádům..:) A ukazuju na obzoru, téměř klasický "trychtýř".. No chytli se, chytli, musel jsem se smát, jak jsem je dostal a co se pak "rozpoutalo":).. Kolega následně několik z nich úspěšně mystifikoval, že holé chmelnice jsou vlastně odposlouchávací zařízení, no vydařená taškařice:).

Ale běhání v takovém časovém rozvrhu je v některých dnech opravdu mimo i moje (velmi dobré) plánovací schopnosti. Tento týden jsem zakončil tak km na růstové trajektorii:), ale stále ještě pod 50km-týden. Ale nejdůležitější a dobře znamení je, že zatím se snažím i běhat se synem. Většinou začneme spolu, pozvolna, on někdy k tomu nese lehké činky, aby "posiloval" a tak nějak cca 4km dáme spolu, já se pak otočím, vyrazím do Prokopáku a "doběhnu" si svůj zbytek, hraju si pak s časem, abych pokud možno dobíhal domů s celkovým průměrem aspoň pod 6min/km, tedy občas je to výzva:), ale myslím, že se to zařídit i natažením trasy. Moc mu fandím, stejně jako Deri, ze které se postupně stává běžecký reprezentant. Jen by nemusela za běhu okusovat moje ponožky, otáčet se, snažit se mi sundat běžecké kraťasy, vyvlíknout se z obojku, překousnout vodítko, prohnat všechny ostatní psi, atp.:). Večer je ovšem Deri vyloženě studijní typ:), chce být celou dobu se mnou a tak mi sedí na polštáři na kolenou, kouše si kostičku a já se snažím psát na počítači, témeř idyla, ale chce to ještě vypilovat, protože mi relativně často hamtá do klávesnice:).

Km i navzdory "protivenstvím" jdou zase blíž k normálním hodnotám, Američani pryč, život je krásný a snad během pár dní bude i domek celkově hotový a já se budu ze všeho těšit a pobíhat kolem, střídavě se synem, sám a s Derivaci!

Ať se nám hezky běhá! 12:)

PS. Jen tak náhodou jsem zjistil, proč se mi líbilo v Lokti. Město bylo totiž založeno roku 1234! :)

A long time ago, in a galaxy far far away...

Není to náhoda, že jsem si vzal pro dnešek do titulku úvodní slova ze Star Wars. Je to nejen můj oblíbený příběh, ale hlavně to pro mě symbolizuje fakt, že se vracím v čase a prožívám si jakoby znovu začátek běhání, [poslední měsíc zmatku znamenal jen cca 130km], jednak můj syn, také velký příznivec SW začíná běhat! V jeho "slabší" chvilce jsem ho přesvědčil na naší společnou účast na 10k běhu We run Prague Nike, začínáme spolu na to trénovat a jeho heslo "May the force be with me" [Ať mě mě provází síla], také mluví úplně za všechno..:)

Samozřejmě nové začátky a návraty jsou vždy poněkud zrádnější. Přeci jen si musím dávat větší pozor, abych něco příliš neurychlil, ale v nadšení se člověk neubrání různým "úletům". Například chudáka syna jsem hned na začátku tréninků zničil, protože při prvním běhu běžel cca 4km v kopačkách a tak si pořídil nádhernou sadu krvavých puchýřů:) [ale Asics G už má koupené:)], o svém rychloběhani ve VFF na silně kamenité cestě už jsem si už napsal [noha vyléčena rychle, přeci titanové náplasti v kombinaci s Phitonem dělají své:)]. Prostě je to něco na způsob, padesátkrát a stále poprvé:).

Upřímně, takový návrat také znamená silný návrat čistých radostí mého života, kdy si uvědomuji, jak moc běhání potřebují, zejména jako neuvěritelný zdroj energie i jako pevný bod, jako kotvu svého (občas více zmateného) životního úprku:). K tomu mi včera v neděli mi začal intenzívní týden se skupinou Američanů, což přináší nejen zmatky, ale řadu úsměvných historek, doufám, že se o některé budu moci podělit, když ne tady, tak aspoň na běžeckých setkáních, protože střety s americkou kulturou jsou vždy velmi veselé..

Zatím jsem začátek "Amerického týdne" použil k upevnění své běžecké morálky, když jsem po úvodní části náročného týdne a společně večeři dorazil domů až těsně před 11 večer, ale nezaváhal jsem ani chvilku, oblékl běžecké, nasadil čelovku a vyrazil na nočních 10.7km, dorazil domů jako Popelka, asi minutu před půlnoci s neuvěřitelnou směsici štěstí, běžecké odpovědnosti, bláznovství nebo určitě "výjimečnosti", prostě plný endorfinu:), plný nadšení zase vymýšlet různé poťouchle situace.:). To jsem zvědav, co mi zase provedou letos a na co je zase chytím letos já:)!

Běhu a poťouchlostem zdar! 12:)

Já už budu hodný!! :)

Jak říkají sociologické průzkumy (a na ně navázané vtipy), k tomu, aby člověk dokázal být šťastný celý den, by měl obejmout alespoň 8x lidi kolem sebe, nebo alespoň jednoho člověka zmlátit:). No a protože já jsem na té "objímací" straně, tak je to někdy náročnější a moji blízcí že mě musí mít (občas) plné zuby:)... Teď, jak neustále všude tahám Deri, tak zjišťuju, že malý pes, to je úplný lapač na kočky! Tedy tím myslím, ženy a dívky všeho věku... [Myslím, že syn ji bude rád venčit i mimo naší zahradu:)]. Navíc vidím, že malá plemena přitahují dívky o to více, takže pánové, pokud se chcete seznámit, nebo alespoň jednoduše navazovat známosti, doporučují malé plemeno psa a pochopitelně nejlépe fenku! Samozřejmě zní to velmi dobře [je to takový 100% seznamovací gambit], když můžete říci o svém pejskovi, že je to holka, protože holky jsou o moc šikovnější:)!!!

Ale když jsem začal s těmi sociologickými průzkumy, tak je zajímavé, jak lidé jednají pod vlivem zjednodušených modelů. Například jeden chlápek při pohledu na dovádějící Derivaci a moji maličkost říkal svoji přítelkyni s naprostou jistotou... tohle určitě není jeho pes, malá fenka a chlápek? To vůbec nejde dohromady. Ale jde!!! :) I když mě na druhé straně dostala jedna paní, když říkala, to máte určitě kočku!!! To mě fakt dostalo.. Chlápek a kočka venku na veřejnosti! Pravděpodobnost pod 0.5%! :) Tak to ne, to u mě určitě nehrozí..[i když pro "potřebné" ... z hlediska seznamovacích instrumentů by to byla silná zbraň:)]

Ale teď už k běhání.. Musím říci, že stejně jak bájný Fénix se z popela opět rodí moje běhání. Ty v pravdě porodní komplikace nejsou způsobené jen mým stěhováním a dokončováním stavby, i když přeneseně jistě také, ale hlavně tím, že jsem stále lama.:) Nevím, jestli říci bohužel nebo bohudík, ale navzdory tomu, že už nejsem úplný začátečník, tak stále dělám stejně pitominy.

V pondělí jsem sice konečně vyhlásil "stop-stav", jak tady trefně řekl Luboš, je to rozumný nápad...barák postavený, tedy neuteče=nemá nožičky, čím později se dostanu k dodělávání většiny věci, tím míň je pak budu předělávat:), zkrátka, řekl jsem si, že teď je čas postupně zase začít věnovat větší kusy svého času pravidelnému pobíhání. Abych to patřičně podpořil, ve čtvrtek jsem si vzal Vibramy a pln radosti jsem vyběhl. Co vyběhl, vyřítil jsem se ven:)! Chtělo by se mi říci, že jsem poskakoval jako kůzlátko, ale vzhledem ke svému věku jsem se hnal, spíš jak starý kozel:)...i když nadšeně, i v těch kopcích jsem "na boso" běžel v průměru 4:56km, což naznačovalo zajímavé přísliby do budoucna. Taky že ano, nadšením jsem zapomněl, že běžím skoro bosky a narazil si spodek levé nohy o šíleně ostrý šutr v cestě. Sakra! Sice to vypadalo, že to i "rozběhám", do 9 km to šlo pořád rychle, ale pak mě začala silně bolet noha a tak jsem to rychle otočil a o něco v klidnějším tempu doběhl domů. Pěkných 13km, 5min/km, ovšem cítil jsem nohu/klenbu i když jsem jen chodil nebo i seděl, bolest jaxvinja:(, druhý den navíc jsem musel chodit v obleku a polobotkách, tak o to větší maso.

A tak jsem nohu léčil, tedy jak to šlo a včera jsem se celou neděli těšil, že vyběhnu, aspoň 20km, jen tak pomaličku. Pozvolna:). Už noha nebolela, tedy moc nebolela:), ale jak jsem se oblékl a vyběhl, tak jsem se po 100m vrátil. Jsem asi magor, ale měl jsem nakonec i radost, že jsem dokázal "oželet" chvilkové potěšení:) jen proto, abych si v dalších dnech mohl o to víc užívat. Noha už bude úplně v pořádku a nemá smysl ji a běžecké bohy zbytečně dráždit.

Prostě porušil jsem svoji zásadu č.5 = "ve VFF pouze relaxační běh", a tak tohle bylo takové popleskání, taková výchovná facka od mého běžeckého strážného anděla. Jjo, já si to uvědomuju, i když drobet později než bych měl, ale já už budu hodný!!!

Tak do toho! 12:)

Návrat do budoucnosti

Okamžik z říše snu, něco jako "cíl", nebo to, co se při mých delších výbězích většinou skrývá za mlhavým oparem zamlžených brýlí:), to, co vypadá jako fata morgána, jako nedostižný sen, tak to se stává skutečností.

V minulém týdnu zmatky dosáhly naprostého vrcholu, kdy už jsem ani nevěděl, co je za den:), když jsem urval čas na malé proběhnutí, ani jsem si to nikde nezapsal:), nestačil jsem, prostě všechno kolem mi dávalo jasně najevo, že se blíží konec nebo spíše začátek! Naštěstí jsme se s moji nejmilejší manželkou, zřítelnicí mých oči vypnuli k heroickému výkonu a v sobotu se definitivně přestěhovali.

V tom neskutečném výkonu jsem "navečer" ještě různé domontovaval postele, poličky, závěsy, rolety (moje nejmilejší zatím stačila zlikvidovat snad milión krabic, jak to dělá?), když jsem si řekl, že mám děsný hlad, že bych si vzal večeři, následoval můj udivený pohled na hodinky ... bylo 1/2 1 v noci:)! Nicméně jsem se stejně najedl a ještě tak do 2 jsem různé "stěhoval" a opravoval/zapojoval/zametal/uklízel. V neděli to bohužel bylo to samé v bledě modrém, ale bydlíme!!! Hejna krabic zmizela, většina věcí v domě funguje:) a má své (alespoň dočasné) místo a tak jsem se pevně rozhodl, že v pondělí, v pondělí zahájím novou běžeckou kapitolu, začnu běhat "odsud", tedy z domova..:)

Hned jak jsem si to naplánoval, tak se objevily tradičně "drobné" komplikace. V práci jsem byl od časného rána až do 5h s Deri (to bylo fakt maso:), protože ona teď chce štěkat! mrcha:), už moc neposedí ..), při návratu domů mě znova dohnaly další stěhovací povinnosti, v tom kouknu na hodinky a ono 8h večer!!! Venku leje jako z konve. Oblíkám svoji červenou bundičku, běžecké boty a BĚŽÍM VEN!!! Do parku vbíhám kolem zastávky, kde se schovává děda s vnukem. Jak se rozhlížím při přechodu silnice, slyším, jak děda říká vnoučkovi, "Jirko, pojď se schovat, copak ses magor? Nevidíš jak leje?" Malý Jirka kouká přes silnici na mě, jak tam moknu v běžeckém, jak čekám, až přejedou auta, která na mně stříkají gejzíry vody a jak se přihlouple usmívám a obratem se ptá: "Dědo, ten pan je magor"? Teda, ta sedla! Děda se to celé snaží zahladit komentářem, že pan je sportovec:), zbytek už jsem bohužel neslyšel, ale bylo to fajn!

JSEM ZPĚT! Tedy ještě v domě a kolem zdaleka vše není tak jak má být, tipuji tak 14-20 dní, než budou i povrchy, odvezen nepořádek, dodělám zahradu a tak, ale ode dneška mám i internet, takže žiju nejen ve skutečnosti, ale i v matrixu:)! Trasy se maličko prodloužily, napojení na nejkratší okruh udělalo z 10km 13km, což mě moc potěšilo!!! Navíc veselá setkání a příběhy se dějí, co si přát víc! Život je krásný a potřeba si to jaxepatří užít!

Běhu zdar! 12:)

Jak jsem se opět -- sice neplánovaně, ale o to kvalitněji -- čistil...:)

Nelze při této příležitosti nevzpomenout na jednoho známého homeopata, který vždy, když se někomu z blízkých udělá nějak šoufl, případně se osype, má vyrážku, potažený jazyk, rýmu, atp. tak to vítá s radosti a s úsměvem a říká, to je potřeba, tělo se čistí!:). A tak jsem po mamutovi [asi možná jako reakci na nějaké místní jihočeské či rakouské jídlo- a pozor nebyly to klíčky!:)] dostal neuvěřitelnou žaludeční a střevní virózu.
Normální léky jako immodium nebo endiaron to nechávaly celkem být, abych byl úplně upřímný, měl jsem to načasované a používal jednoduché převodní tabulky/vzorce. Například, cesta do práce=1 ediaron, dopolední práce s možnosti opuštění budovy=2 ediarony, apod.:). Moje nejmilejší manželka jasné slunéčko, po té, když jsem ji říkal, "běh venku v Prokopáku=2 nebo 3 endiarony? " :), prohlásila, že se už do toho jako lékař musí vložit sama a nasadila mi něco, co se bere v Egyptě, či v exotických zemích a pátek již byl klidnější, dneska v neděli jsem dokonce v deštivém ranním běhu byl naprosto v pohodě.:)

A tak jsem si mohl s řadou lidí několikrát zopakovat svůj oblíbený pozdrav.."To jsem rád, že Vás zase vidím!" Tedy, mezi nama, já ho snad nejčastěji používám při styku s dopraváky, to vždy křepce vyskočím z automobilu a s úsměvem na rtech hlaholím své "To jsem rád, že Vás zase vidím!!!" Většinou jsem raději za prostoduchého prosťáčka/pomateného inteligenta, nad kterým mávnou rukou, případně si zaťukají na čelo (jako jestli jsem doma)... Jako tuhle, když mě nejdřív chytili u Václaváku v zákazu vjezdu [Moje vysvětlení je naprosto odrovnalo..zabloudil jsem, jedu do Karlina a jinak než podle tramvaje to odsud neznám:)], ovšem, když mě stejná parta o hodku později kontrolovala na Senovážném náměstí, jsem je dostal s prosbou, jestli by mi neukázali směr na magistrálu, že tady celou dobu bloudím..:). Podobně jsem při cestě na mamuta vyklouzl z toho, že jsem nechal doklady od auta doma!:) Ano, ano, neplatil jsem ani v jednom případě pokutu, neměl jsem nepříjemnosti, protože to jsou hodní chlapci a poznají zmateného a slušného člověka.:)

Sláva! Tak jsem tedy opět zpátky u veselého i když o to zmatenějšího běhání. Dneska brzo po ránu, v šíleném dešti, při kličkování mezi kalužemi a šneky jsem narazil na jednu známou v Prokopáku. Možná právě proto jsem hned volal to své.. "To jsem rád, že Vás zase ..."-- v tom jsem se včas zarazil a dokončil -- " .. potkávám!" Ta paní je totiž slepá.

Ať se nám hezky běhá! 12:)

PS. Zmatky, domek stále není hotov, ale slovy PIMu, už jsme podběhli Husákovým tichem a vbíháme do Pařížské. Takže brzo!!!

Třídenní t(r)est

Uplynuly tři dny. Tři dny jsou obvykle taková správná doba, jednak aby člověk získal patřičný odstup, jednak aby se svět měl šanci vrátil do zase normálu.

Tím myslím, že jsem konečně přestal dostávat kondoleční maily k mému neulovení mamuta, že ustaly i rady typu, "měl jsi se kousnout", "ultra je o překonávání bolesti", "mamut je svinja".. Přestaly i veselé poznámky, že se konečně ukázalo, že nejsem mimozemšťan, že taky nevydržím všechno, že mě moje porážka "polidštila... Prostě je to pryč. :)

Jak říkám je to sice za mnou, ale většina lidí, co znám, včetně mého gurua ultra Miloše, vůbec nechápe, proč jsem to "zabalil", když jsem vlastně v pohodě a hned večer jsem relativně normálně fungoval, navíc druhý den zase stěhoval, nosil, montoval...

Proč tedy? To jsem takový srab, že nedokážu překonat maličkou komplikaci/nepříjemnost? Myslím, že ne, pravý důvod je někde jinde.

Je to asi v ujetém pohledu na mé pobíhání. Mým "ideálem" je běžec pohodář, který nikoho svým běháním neotravuje, na pár závodu si dojede sám, pokecá si na nich se známými, po nich normálně funguje - prostě pohodička. Pochopitelně v hektice posledních týdnu a měsíců tanhle ideál málem vzal za své:). Ovšem i během mamuta to bylo skvěle a přesně podle mých představ. Běžel jsem s Martinem "bratrancem", co to šlo jsme si to fest užívali - na 35km jsme odstartovali "Brdskou stezku" (.."tady na stadiónu oběhnete kolečko, jó? a pak podle značek.."), na 42km jsme odstartovali PIM, Martin mluvil za pana Škorpila ("Keňané tradičně vpředu..."), já přehrával úvodní tóny Vltavy, fakt pohoda. Právě kvůli Martinovi jsem přemýšlel, jestli to nezkusit.

Miloš mi dneska opakovaně říkal, že mamut není 50-60km, že to nebude nikdy "pohodička", že se holt budu muset přemoci:). Nevím, Miloš určitě ví líp, ale pořád věřím, že si to i tak budu moci patřičně užít -- právě tohle bude na příští rok ta pravá výzva -- natrénovat tolik, abych si to skoro za všech okolností mohl užívat. Asi to zkusím co to půjde v rámci svého pohodového přístupu, s tím, že se pokusím naběhat lépe a kvalitněji přípravu, posílit záda (už teď jsem si zajistil posilovací lavici domů) a hlavně si udělat trochu volněji před závodem, zajistit si lépe dopravu a možná raději i nepracovní neděli po mamutovi..). Zkrátka pro jistotu budu maličko "sobec", ono se to taky nezblázní. Příští rok asi toho Mirka Dušína v sobě na ten víkend jednoduše "vypnu"..

Tolik definitivně k mamutovi, který má sice šanci za ten další rok běhání po lese zesílit, ale já už se ho vůbec nebojím! Pokora tu je, ale strach ne. I když co se k tomu dále vracet, život -- jak říká můj oblíbený Hogo-Fogo -- život běží jak splašená herka a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství!:)

Je čas zasít, aby zase brzo bylo co sklízet!:)

Tak do toho! 12:)

PS. Asi i z obecneho principu je dobře, že se to nepovedlo. Občas je potřeba nejaký zádrhel, aby si člověk víc všeho vážil a do budoucna si znova opakuji slova Thomase Paine: " What we obtain too cheap, we esteem too lightly: it is dearness only that gives every thing its value. Heaven knows how to put a proper price upon its goods..."

Mamut mi utekl, ale hlavně se z toho nepotento..:)

Jjo, jak se říká, tak dlouho se člověk snaží dělat nemožné, až zjistí, že to opravdu nejde:). V minulých dnech jsem přestěhoval několik plně naložených aut s knihama (v plně naložených bedýnkách jsem nanosil vše od nás z bytu do auta, převezl, vynosil a furt tak dokola, asi 50 jich bylo, k tomu nová knihovna sestavit, stará rozebrat a převést a sestavit...Záda mě bolely celkem fest, ale říkal jsem si, ve čtvrtek/pátek se pořádně vyspím a ono to přejde. Ale chyba..Navíc místo všeho jsem celý týden spal na zemi v kuchyni, aby Deri nefňukala, řešil stavbu, práci a dělal spoustu věci mimo, a tak není divu, že mě záda na cca 45km zradila:), do stanoviště na 50km jsem se snažil to nějak rozhýbat, ale byl jsem tak děsně zatuhlý, že jsem se ani nadechnout pořádně nemohl.

A tak jsem tam došel volným krokem k občerstvovačce, zabalil to, nechal se hodit ke svému autu a snažil se aspoň trochu zprovoznit, abych mohl řídit, samozřejmě, záda bolí ještě furt, ale aspoň můžu normálně fungovat..:)

Ukázalo se, že nejsem ten pravý ultra, jsem opravdu duševní běžec.:) Možná to šlo překonat, ale ta zodpovědnost vůči mým blízkým ve mě zase zvítězila. Viděl jsem nejen jak řídím sám tu cestu domů autem, ale práci, stěhování, budování v dalších dnech a hodinách. Mám ty svoje "lidičky" na krku, to mi nikdo neodpáře a proto jsem nechal svého mamuta zatím běhat na svobodě. Bylo to o to těžší, že jsme to měli s Martinem hezky rozběhnuté, cítil jsem plno síly, všechny kopce jsme vybíhali, nohy a kondice v pořádku. Slyšel jsem od spoluběžců výzvy, abych šel "do toho", otázky "fakt to nejde?":).. No určitě by to šlo, ale spíš jsem se bál, abych sám sebe nezlomil a jak bych potom fungoval?Ale to se asi nedá těm "pravým" vysvětlit:)

Nejveselejší je, že ve finále nemám vůbec špatné pocity, naopak. Skvělý běh, skvělý trening celou sezónu..a že to nevyšlo? Tak mám o čem přemýšlet na další rok a aspoň vím, že je potřeba začít pilně posilovat záda, aby se tahle situace už neopakovala:).

PS. Netřeba mě litovat:), mě to nakonec velmi potěšilo, že jsem to dokázal nejen odpískat, ale že jsem neměl žádnou blbou náladu, nakonec ještě abych utěšoval lidi kolem, že mi to nevyšlo:). Jen tak mimochodem, při převozu ze stanoviště jsem přesvědčoval starostu Nových Hradů, aby začal běhat:). Ovšem nejhezčí korunou všemu byla SMS od mé nejmilejší manželky, jasné slunéčko:), která mi poděkovala, že jsem "nebyl ješitnej debil"..

Ať se daří! Zítra se půjdu proběhnout..12:)

Předěly

Každý z nás má své velké a malé předěly. Křesťané počítají před a po Kristovi -- a upřímně můj současný předěl určitě není před a po mamutovi, ale před a po derivaci!:) Tedy před a po štěněti JRT. Jak jsem několikrát slyšel terfně podotknout, pes (tedy stěně) je vždycky velký šok do života rodiny i v klidném období, natož, když se dokončuje přestavba RD a já se přitom ještě snažím připravit na mamuta. To prý může udělat jenom exot, jako jsem já:).

Připomíná mi to starý moudrý židovský vtip, kdy Roubíček, když si stěžoval u rabína, že mají malý být, spoustu zmatků, tak mu bylo postupně doporučeno, aby si do bytu koupil krávu, kozu psa a kočku. Když už úplně zoufalý přišel, že se to fakt nedá vydržet, tak mu rabi poradil, aby prodal krávu, kozu, psa a kočku a bude úplně spokojený!:) Takže, až po pár dnech (věřím, že tak 2-3 týdny max) budeme plně přestěhovaní a Deri bude moci bez problémů běhat na zahradě, tak to bude pohoda.

Ale představte si, když máte montéry, zedníky a i vlastní práci a k tomu máte u sebe děsně závislou "ženskou":), která je malá a nedá bez vás ani krok...Tak to je fakt pecka. V sobotu jsem kvůli ní místo 20 běžel 11, v neděli nic a v úterý 11. Naštěstí už to tak teď mám šolichat:), ale ten čas upřímně kradu. Mám na ní i přepravní tašku, dneska jsem s ní byl v práci, děsně "hodná", ani nestačila rozkousat internetové kabely, cestování s ní je (ťuk-ťuk) naprosto v pohodě, už se těším, až povyroste a nacvičíme nějaký delší běh. (Pokud máte nějaké praktické zkušenosti s nácvikem běhu se psem, sem s nimi!:)

Zatím jsme s Deri překonali řadu úvodních nástrah pevného vztahu. Naštěstí jsme se hned první noc spolu vyspali, (nechtěla beze mě být a kňučela a štěkala jako blázen, v paneláku by nás asi sousedi sežrali), a přesně, jak to znám od jinud a z vyprávění:), padly zbývající zábrany a jsme k sobě silně připoutáni. Ale v pátek večer a v sobotu to bude muset beze mě vydržet. Domluvil jsem s dětmi a i moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko slíbila, že se všichni budou o Deri starat. Tak budu moci odjet na Silvu.:)

Tohle vše má to ale jednu velkou výhodu. Ty zmatky mě natolik pohltily, že jsem zatím neměl čas se ani těšit ani děsit z mamuta a zatím to beru jako správnou běžeckou turistiku. Ovšem i tak všechno vypadá jako úplně nemožné, jak ten běh, tak logistika, jak a jestli budu moci ještě večer odjet na Prahu (, možná pospím a pojedu ráno, těžké je plánovat, skutečnost mě vždycky překvapí a to je dobře!!!0, prostě holá nemožnost!!!!!

Proto končím citátem že své oblíbené Alenky v říši divů:

Darmo zkoušet,'řekla Alenka,v nemožnosti se věřit nedá.' ,Moc zkušeností věru nemáš,'řekla Královna.,Když jsem byla tak stará jako ty,dělala jsem to každý den půl hodiny. A tak jsem někdy do snídaně uvěřila třeba v šest nemožností.

Nemožnostem zdar!

12:)

...it's a real emergency! .. :)

Nevím, jak moc znáte film Pravá blondýnka (v orig. Legally blond), kde hlavní hrdinka v úvodu, když je zasažena faktem, že si její chlapec našel jinou, rychle nasedne do auta, vyrazí do nejbližšího "Nail studia" nechat si udělat manikúru.. Přičemž přivolá obsluhu zoufalým pohledem, se slzami v očích a se slovy, promiňte, je to skutečně závažné!:)

V tomto duchu probíhalo u mě pár posledních dní. Tradičně posunuju nás domeček do závěrečné fáze a protože běhání je můj ryze soukromý koníček, tak teď je obzvlášť těžké najít čas, když věci kolem hoří a nedají se odložit ani posunout do nočních hodin. Třeba o víkendu to nejdříve vypadalo, že se prachu a nepořádku uvnitř nikdy nezbavíme a bylo potřeba začít navážet i nějaký nábytek dovnitř, takže jsem v sobotu místo dlouhého běhu celý den až do pozdního večera uklízel (i když jsme měli další pomocníky), běhal po žebříku (zatím nejsou schody), v neděli přivezli kusy nábytku a musel jsem při tom pracovat. Nebyl bych to já, abych se už neusadil "na jedné z teras", nezapojil počítač, internet přes svůj iPhone a pilně řešil, psal a počítal. A užíval si:). Ale tím pádem na běhání nedošlo..:(

V pondělí po ránu taky nic a už jsem byl "drobet" nervóznější, takže jsem později odpoledne v práci přerušil jednoho anglického návštěvníka, který pořád se mnou chtěl diskutovat se stejnými slovy.. Musím domů, je to skutečně naléhavé!!! :) A taky bylo. Lehce po 6h jsem měl boty na nohou a dal jsem si celkem intenzivních 20km, .. ten pocit, však to znáte... Sice v úterý a středu jsem po večerech sotva urval čas na 15 a 11km, ale bylo to jako v té reklamě na instantni polévku.. "Rychlovka, ale potěší!":)

A tak to beru stejně jako mazák čekající na civil, který poslední průtahy, prodlužování a nepříjemnosti odbýva s úsměvem a říká si.. Tohle zvládnu, tohle odsedím i holým zadkem na rozpálených kamnech:). Nebo když už se někdy ke konci delšího běhu těším domů, tak si říkám, posledních 5-10km? To přeci dám i po prd.li:) !!!

Takže klídek, pijánko, mazurka.. Radovat se je třeba, obzvlášť, když dobrých zpráv není mnoho a cíl se může ztrácet na chvíli v mlhách. Proto jsem dnes koupil naší Derivaci:) obojek, řemínek, pár hraček a těším se, že v neděli už bude s náma! [To aby těch zmatků zase nebylo málo:)]

Ať se daří, 12:)!

Jsem lepší díky běhu? (Co je příčina a co je důsledek?)

Tahle otázka mě tak občas napadá, protože těch hodin, kdy se snažím různé pobíhat je už celkem dost a hlavou se honí různé myšlenky.. Ale asi jsem pořád stejná mrcha (nebo klaďas), i když si myslím, že díky tomu, že při pobíhání ventiluju svůj stres a určitý přetlak, tak moji blízcí netrpí, tedy aspoň neřvou mými bolestmi:) a jsou určitě šťastnější..

Už jsem ultra pobíhač? Tahle otázka mi připomněla mladí na škole, kdy se tradovaly vtipné historky, kdy se vlastně člověk stává matfyzákem -- sám o tom neví a pořád je v nejistotách, ačkoliv díky jeho podivnému chování všichni kolem vědí odpověď už dávno -- "Tatínku, už jsem matfyzak?" ptá se maminky... :), takže je jasné, že je k této škole předurčen. Raději se sám sebe neptám, jestli už jsem ultra běžec, určitě ne co do počtu km (i když minulý úderný týden jsem měl pár hezkých momentu a celkových 121km už něco naznačuje o mém úsilí), ale věřím, že hlava už si to nějak přebírá a že mě ten delší čas strávený pobíháním někde "mimo" [ostatně já jsem "mimo" relativně často:)] se začíná velmi líbit a že se teda aspoň duševně se do té ultra roviny začínám dostávat. Tedy věřím tomu...:)

Ale tyhle otázky souvisí s prapůvodní -- co je příčina a co je důsledek? Stávám se běžcem, protože věřím, že jím stávám? Je svět/lidé lepší protože my věříme, že jsou lepší? Jeden silný příklad z poslední doby. Před cca 10 dny jsem ve vlaku na trase Ostrava-Praha, zapomněl svůj notebook. Sice jsem se s tím hned vyrovnal, (jsem trouba, jsem trouba..) ale jen tak že své důvěřivosti jsem poslal e-mail na info@CD, jestli se náhodou nenašel.. Známí se mi smáli, jak se vůbec můžu domnívat, že by jej někdo vrátil.. Že prý jsem horší než pravidelný čtenář Rychlých šípů, že moje naivita nemá hranic.. No a na druhý den mi po ránu přišel následující e-mail:

Dobrý den,

dotazem na oddělení ztrát a nálezů ve stanici Praha hl.n. zjištěno odevznání nalezené věci. O identifikaci kontaktujte tel. č. 972 241 158.

Takže jsem naklusal na 1.nástupiště, zaplatil poplatek 50Kč za vyzvednutí ztracené věci a těšil se nejen že svého laptopu se spoustou dat, ale hlavně z pocitu, že asi existuje nějaká forma zpětné vazby. Když si myslím, že má cenu být slušný a že lidí jsou veskrze dobří, tak tomu určitě tak bude.:) Ten známý, co se mi mi nejdříve smál pro moji naivitu, pak kroutil hlavou, že se jemu ani lidem, co zná nikdy nic takového nestalo.. Já mu říkám, že mě se (ťuk-ťuk) dobré věci stavají skoro pořád.. Nechtěl jsem říkat, že si myslím, že je to proto, protože on a jeho lidé dopředu vidí vše negativně, za vším hledají nějaký podraz. A že je asi lepší (aspoň z mého pohlledu) být ten naivní prosťáček, který intuitivně, stejně jako malé děti miluje šťastné konce a věří v ně.

Tak na šťastné konce! Ať na cestách či v běhu života.

12:)

Když musíš, tak musíš (aneb šuby duby Amerika...)

Od kamarádů občas slýchám, že jsem až moc pracovitej, až moc se věcem věnuji, že moje úsilí je tak moc usilovný, až jim to vadí:)... Ovšem, já bych k tomu pro pořádek dodal, že je to spíš legrační a že tím, jak se snažím se v tom všem vidět ten veselý rozměr, tak se věci vesele dějí i když třeba "usiluju":), ale postupně..

Ve čtvrtek jsem si vzal dovolenou, abych dopoledne koordinoval práce při dokončování přestavby našeho domečku (celkem náročné, ale blížíme se do finále, aspoň doufám, že koncem května se začneme stěhovat), až do 12 hodin jsem různě pobíhal na stavbě a když už bylo jasné, kdo a co má jak dělat:), [já jsem měl zakopané a připravené vedení vody a elektriky v zahradě, přesunul jsem se domů, oblíknul běžecké hadry (tentokrát navzdory horku jsem vzal moudré tričko a bundu) a vyrazil na svůj plánovaný běh cca 60km..

Teda, vybíhal jsem takový vytočený, až bych řekl nasr.., ale teď ani nevím proč..:) ... Vadilo mi, že jsem nemohl běžet ráno, ostře píchalo slunce a hned začínalo pršet, bál jsem se, že to nestihnu "uběhnout" než se spustí lijavec... Ale zatočil jsem po cca 3km v Prokopáku podle trati a najednou jsem si uvědomil, že ten déšť krásně kropí prach na cestách, zeleň keřů kolem cest je najednou zářivější, jak jsem probíhal kolem vápenky, začalo sice silněji pršet, ale radoval jsem se, jak jsem skvěle odhald počasí..:)... ano správně.. starosti a problémy zůstaly za mnou a já se začal radovat ze svého objevovaciho běhu..

Za chvíli sice začalo pražit slunce jako blázen, ale to se mi podařilo přesně doběhnout do lesa u Osady "Dlouhá míle" a pokračovat ve stínu stromů na Dubeč.

Začal jsem se tradičně kochat a málem jsem zabloudil i na trase, kterou znám velmi dobře.. Říkám si, aspoň chvíli koukej na cestu, ať sebou někde zase neflákneš:) a včas.. málem bych zašlápl hnízdo slepýšů, chudinky se rozutekly na všechny strany, naštestí jsem aspoň jednoho stačil vyfotit..

Po pár km běžím liduprázdnou oblastí, široké lesní cesty u Roblína, v tom kde se vzalo, tu se vzalo, zaparkované auto a podle pravidelného pohupování jsem už na dálku poznal, že je JARO a že nějaký šťastný pár tam provozuje velmi příjemný "cross-training"...:).. Chápu je, kdo by se v těchto končinách pohyvoval, že?:) Mladý muž mě zahlédl z okénka, když jsem probíhal kolem, pozdravil jsem zamáváním a radši zrychlil, abych jim nekazil hezkou chvilku..:)

Jak se přiblížil 30.km, tak se přiblížil hlavní cíl moji cesty -- lom Velká Amerika. Musím se tady přiznat, jsem srab... Celou cestu jsem se těšil, že až doběhnu na ten konec a lom se přede mnou otevře (viz foto), tak se postavím na okraj a s patřičným gestem zakřičím.. Atanáááááá! Vinettou!!! Atanáááá Rybana!! :)

Jenže tam kousek seděla skupinka mladých děvčat u jednoho srázu a bál jsem se, že by (smíchy) mohla spadnout do lomu.. A tak snad někdy příště...:)

Zbytek zpáteční cesty probíhal tradičně, místo socialistického boje o zrno, to byl boj o vodu..Ačkoliv ji z nebe pršelo možná až moc, všechny krámky a hospody v přilehlých končinách byly zavřené a tak nezbylo zase "žebrat", tady to snad ani nenapíšu, ale lidí jsou hodní a byla to legrace..

Vlastně všechno bylo nějak hezky barevný [určitě ty endorfiny:)], i to střídání počasí od horka po chlad a déšť...ve finále jsem ještě dobrovolně nastavil okruh v Prokopaku, aby to vyšlo k těm 60km.. Pocity skvělý, jednak, že jsem v tom shonu a napětí se rozhodl vyběhnout a znovu se přesvědčil, že běhání na mě naprosto funguje a ani to zase nijak moc "nebolelo", uvidím zítra..:).

Radost, jednoduše radost.. zaplaťpánbu, že ji žádné moje (počáteční) úsilí neodradilo a že je stále se mnou. DÍKY.

12:)

THESE are the times that try men's souls...

Dovolil jsem si začít úvodními slovy asi nejsilnější eseje, kterou kdy napsal Thomase Paine (Crisis, 1776) a byla podle mě důležitým mezníkem, který zvrátil americkou občanskou válku. [G.Washington jej nechával předčítat americkým vojákům, pro zájemce zde.. celkem silné, má to ten správný náboj.. doporučuji přečíst..]

Ano TEĎ je ten právě čas, který zkouší sílu mé duše, moji "víry"... práce na rekonstrukci domku se ženou do opravdového finále, je potřeba detailně dohlížet na logistiku, kompletaci a různé dodělávky... V práci končí nebo finišuje řada projektů, semestr.. blázinec:). A v sobotu nad ránem mě probudila šílená bolest v krku. A to jsem měl naplánováno běžet 60km..:(

Co teď, říkal jsem si, ale nakonec jsem to vzal jako znamení. Přeci nejsem ideolog ani vrcholový sportovec. Prostě jsem běhání přes víkend odpískal a místo toho jsem strávil plné dva dny prací na domku, kompletací skříněk, úklidem, dohledem na stavaře, zakopáváním cca 50m vody a elektriky v zahradě. Prostě dodělal jsem nutné resty, s tím, že tělo mělo (crosstraining jaksvinja) možnost se uzdravit.. Ani jsem v neděli nebyl na schůzce běžců v restauračním zařízení.

Dneska (v pondělí ) si půjdu zaběhat až navečer a vyběhnu do fakt silného týdne. Ve čtvrtek a pátek si vezmu ještě loňskou dovolenou:), jednak abych mohl odběhat tu 60km záležitost a jednak v klidu dohlížet a kompletovat stavbu. V pátek nepoběžím, v sobotu lehce a v neděli dám zbývající dlouhý běh (40km), .. [konzultováno s Milošem:)] a tak pokud věci půjdou aspoň trochu jak mají, tak to bude velmi zajímavý a silný týden.

Asi proto jsem si přečetl "Crisis", abych věděl, kdy se vyburcovat, abych si uvědomil, proč všechno dělám a kvůli čemu bojuji! A aby se mi přitom ze života nevytratila tolik potřebná radost a nadšení!

Zatím se daří, i když ... THESE are the times that try men's souls... :)

pro potěšení si dodávám ještě pár dalších útržků, které mi pořád různě zvoní v hlavě...:) ...

[What we obtain too cheap, we esteem too lightly: it is dearness only that gives every thing its value. Heaven knows how to put a proper price upon its goods...]

Držte mi palce..

příště zase vesele, neboť mám veselé a pozitivní zážitky, jen se teď musím patřičně vyburcovat!

12:)

Moje sobotní ultrabloudění

Vyběhl jsem brzo po ránu, s cílem nejprve zkontrolovat stavbu, donést na ní igelity na zakrytí dlažby pro malování kuchyně a pak si jít zaběhat na prozkoumavaci běh (Do Mořiny zadními cestičkami, turistickou trasou).

Takže nejdříve jsem si zaběhl kolečko cca 4km na stavbu, všechno nastavil, zaúkoloval:) a potom jsem to úspěšně zatočil do centrálního parku a běžel přes Prokopské údolí, po modré přes Řeporyje, Ořech, Kalinův mlýn a pak po červené podle potoka na Dubeč, přestoupil na zelenou do Třeboratic, pak na zase na modrou směr Roblín (a Mořina). Tam ale už počet km a čas se nachýlil (spolu s odhadovaným návratem) a tak sjem zamířil domů. Naštěstí se mi podařilo se po silnicích vrátit včas a téměř jako Popelka už jsem byl před 12 úspěšně doma s 4+42km v nohách. Průměr lehce pod 6min na km snad bude na ultra stačit, a kdyby ne, tak co? :) byl to krásný výlet a po obědě jsem byl vzorný.. Absolvoval jsem nákupy v IKEA, jakoby nic:) a ještě jednou (vlastně dvakrát) jsem zkontroloval stavbu:)..

Ale postupně. Když jsem na začátku proběhl Ořechem předjelo mě auto, které jelo (po postupně se horšících cestách) stejným směrem jako já. Zatímco za Ořechem mě předjelo s výraznou "rezervou", asi po 1/2 km jsem se dotáhl na vzdálenost cca 50m a viděl jsem, že je řidič nervózní, s autem jede, jako kdyby to byl off-road:) a tak jsem mu nechal těch 50km náskok, nechtěl jsem sse jednak na něj lepit a jednak způsobit, že by si chudák urval spodek. I na tu dálku bylo jasné, jak mu to vadí, že další km mi neodjel ani o metr, ač se snažil, co to šlo:).. Naštěstí pro řídiče a jeho auto -- přišlo rozcestí a já odbočil a pokračoval po červené.

V tu chvíli mi už dávno došla voda:(, nikde nikdo, pole... A najednou rybník. Už jsem přemýšlel, že se napiju z rybníka nebo z potoka, ale vidím domorodce a hned jsem vyžebral vodu že studny, nechal si poradit zase cestu, prostě taková děsná volnost. Po cestě se bavit s neznámými lidmi uprostřed samot a vesniček -- například jedna volá na sousedku, "Máňo, ty máš v ty hlavě jen ty chlapy! Zapomněla jsi tu rohlíky!:) V tom se znenandání vynořím já (to zděšení) a hned se v žertu nabízím, že za rohlík:), málem jsme si plácli, ale běžím dál...

V Kuchaři jsem nakonec našel otevřený konzum (s hospodou) a koupil si 1.5l poděbradky a ještě 1/2l ochucené vody. Dolil jsem si do termosky a pak ještě do Chynice běžel se zbytkem poděbradky v lahvi, ale dopil a dokonce vyhodil do kontejnerů s plasty.:) Když jsem se ujišťoval o "nejkratší" cestě, paní zjistila, že běžím do Prahy,,, Hned mě začala "litovat":).. Tak ji povídám, není vůbec proč, závidět, závidět byste měla!!!!:) a zase jsem zmizel do dáli..

Jak říkám, doma včas, s výbornými pocity, ovšem potřeba si to říci naplno. Po absolvovaném nakupování v IKEA jsem zjistil krutou pravdu. Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:) je reprezentant! Kdyby se PIM běžel v IKEA (nejlépe v protisměru) tak žádný Keňané nemají šanci! Asi tak:)

Příští týden asi zkusím dát tu Ameriku po polních cestách, mám naplánováno 60km, jen musím lip rozmyslet tu vodu a její doplňování [teď na 46 jsem spotřeboval skoro 3 litry vody a moje termoska má 0.4l].

Tak ať mi to vše vydrží! 12:)

To musím zvládnout sááám :)

Co sobectví je a co není? Říkám si a ptám se sám sebe, zejména v poslední době, když stavba našeho domečku vrcholí, já bych přitom "potřeboval" trénovat na své velké ultra a přitom být s rodinou a zároveň na stavbě, pracovat na projektech, práci, mám nějaké nápady:)..

Jak to říkám, hned se mi vybaví jeden silný moment, když holčička z chudé rodiny říká, víš, jak se pozná, že té někdo má rád? Přeci, že té nechá jíst první.. No a že stejného úhlu se dívám na svoje běhání teď. Běhat a naběhat na mammuta se určitě dá. Ted už v to věřím, ale má smysl to dělat na úkor jiných věcí či vztahů? Neutrpí tím nakonec jak to, na čem mi skutečně záleží tak i ve finále to moje pobíhání? Určitě ano...

Běhání je můj koníček a je potřeba jej dělat tak, abych si jej užíval a zároveň aby ostatní netrpěli:), nebo aspoň netrpěli moc:). Proto asi na soustředění do Dolní Stropnice -- speciální soustředění na mammuta -- tak tam nakonec nepojedu..jak jsem to řekl, tak se mi ulevilo..

Bude v té době potřeba začít stěhovat, montovat skříně, připravovat věci pro stěhováky.. prostě abych tady byl a ne se rekreoval někde v horách. Miloš trefně podotknul, že to žádná rekreace nebude, ale o to přeci nejde, jestli tam budu ležet na zemi nebo potit "krev". Vždyť já tady můžu taky vstát velmi brzo ráno, přes dopoledne odběhnout těch plánovaných 60km v Prokopáku (vidím to tak na 3 kolečka po 20km) a pak pokračovat jako správný tvrďák ve stěhování.Ve všední dny běhat do práce, atd...

Prostě, zkusím to zvládnout jako standardního koníčka. Svým nadšením a úsilím. A hlavně zkusit si to celou dobu užívat. O tom to je, aspoň tak to vidím.

Budu si držet palce!

Zapísky z podpolja, aneb zápisky z podzemí

Asi bych nazval dnešní post názvem Dostojevskeho knížky, která charakterizuje můj přechod do ilegality, odpojení blogu... Nicméně dám si k tomu úplně "nadzemní" obrázek rozkvetlé aleje zplaněných třešní z Prokopáku, u kterých se teď během mých výběhu lidé líbají jako o život!

Přemýšlel jsem, jestli uzavřením blogu pro veřejnost přestanu úplně psát, ale pak jsem si řekl, že by to byla škoda.. Je to taková moje terapie, navíc, když vím, že to není úplně volné, tak si můžu psát "po svém"... Sice asi pro jistotu budu držet určitou fazónu, ale teď už bez obav.

V sobotu jsem v těch zmatcích odjel na Brdskou stezku. Říkal jsem si, jak se to to všechno, spolu s finišováním stavby podepíše na mém 50km pobíhání? Ale nakonec to byl těžkej "luxus". Sice jsem to uběhl výrazně hůře než loni (loni 4:40, letos těsně pod 5h), děti se mě několikrát ptaly, proč jsem běžel tak "pomalu"? :) Ale o čase to opravdu nebylo...

Teda měl jsem na začátku maličko cukání to "rozbalit" a běžet na čas, cítil jsem se, že je mi fajn, že by to možná šlo, ale potkal jsem na startu zase Martina, loni jsme běželi s čísly 106 a 107, letos já 42 a on 43. Koneckonců jsme za sebou v abecedě, [pro pořádek, Martin se jmenuje Hanusek:)] ... Hned jsem mu vyklopil, jak jsem po doběhu v cíli loni mystifikoval pořadatele, že jsme bratranci :). No a tak jsme zase běželi spolu.

Povídali si, já se ptal Martina na Silvu a hned jsme se domluvili, že poběžíme spolu. K tomu času. Martin měl docela fest krizi, ale i tak jsme doběhli OK, má můj velký obdiv, jak se s ní dokázal poprat a já se samozřejmě snažil, běžet s ním, užít si to, podpořit ho. Podpořit sebe!

Protože celou dobu říkám, že moje běhání o čase není a i když se ve mě maličko "závoďák" vzpouzel, tak jsem věděl, že poběžím s ním. I tak, nebo možná právě proto to byl skvělý "závod", ztratil jsem jen pár minut, 20-25? ale myslím, že jsem získal dobrého kamaráda a souputníka/rádce na Silvu. K tomu pocit, že fakt o čase to mé běhání úplně není.:)

Díky tomu tempu cca 6min/km (včetně občerstvovaček) jsem měl v cíli nejen skvělý pocit z běhu, ale i pocit, že bych dokázal běžet dál i jsem si dokázal představit, že těch dalších 35km. Uvidíme, bude to ale výzva, s pokorou v duši se na to těším.

Ted aspoň maličko jednu další důležitou i veselou příhodu. Podařilo se mi přesvědčit syna, že spolu poběžíme Run Nike Prague! Tak jsem pro jistotu hned vyplnil a zaplatil rezervaci (než si to rozmyslí) a vybrali jsme si trika a čísla. Zatímco u něj zvítězily různé popřehazované násobky tří, moje číslo bylo celkem jasné - 001234:). Honza zvolil heslo "may the force be with me", vědom si toho, že "sílu" bude rozhodně potřebovat, zatímco já se držím své oblíbené mantry "Je to v hlavě, je to v hlavě:)".

Málem s námi běžela i dcera, ovšem podmiňovala to vhodným startovním číslem. Jakým? Inu 90-60-90 :), které už bylo (pochopitelně) obsazené:(... A tak je vidět, jaké maličkosti rozhodují o budoucích běžcích-hobících:).

Tak ať se mi hezky běhá a píše z ilegality. 12:)

Od nobody k somebody a zase zpět:)

Je zajímavé, jak jsme výchovou vedení k tomu, abychom nějak vynikali.. Cílem je být "někdo", ale myslím si, že řada těch moudřejších, když toho dosáhnou, tak si uvědomí, že vlastně po "tom" vůbec netouží a že jejich hlavním cílem je být vlastně celkem obyčejný -- nobody -- a udržet si hlavně své štěstí a (raději skrytou) radost.

Jsem rád, že jsem si dokázal udržet podobný přístup ve své profesi a že stejného úhlu vidím, že je na čase se zde rozloučit a udělat dětem pá, pá...:)

Upřímně, o tomto kroku přemýšlím už delší dobu... Od samého počátku můj zápisníček plnil primárně úlohu mé motivace, reflexe, zážitků a vidění světa. Byl jsem vždy možná až příliš otevřený a možná i naivní:).. V dobách, kdy sem zabloudilo jen pár lidí to nevadilo, ale v poslední době jsem získal celkem správné přesvědčení, že je teď ten pravý okamžik uzavřít blog, nečekat na nějaký velký předěl (třeba případné ulovení mamuta) a prostě nechat ten můj běžecký příběh otevřený...:)

Sice mě stále baví běhat a pobíhat a psát o tom, stále se mi dějí vesele příběhy, ale ... - kamarád se mi smál, že primárně končím s psaním blogu, protože mi jej lidi hodně čtou, že to je stejný jako v Cimrmanovi, kdy si dotyčný koupil hospodu, ale vadilo mu, že mu do ní chodí lidi:)...

Milovníky šťastných konců můžu ubezpečit, že můj běžecký příběh bude určitě veselý a dobře dopadne.. tedy, jak jen to půjde, protože hlavní hrdina je neskutečný optimista a je rozhodnutý si život a běh užívat dokud to bude jen trochu možné ..:)

Těším se, až zase budu číst Vaše blogy a protože má každý odchod být vyvážen nějakým hezkým příchodem, tak vězte, že se objevila nová běžecká hvězda! Jmenuje se "Derivace", [je to dokonce její čistokrevné jméno (!)] Správné jméno pro matematického psa, který se jistě nenechá ničím deptat ani derivovat, bude dalším zdrojem radosti a veselých zážitků... Ona to sice ještě neví, ale bude milovat pobíhání se svým pánem, který ji, když bude unavená, rád poponese v batůžku!!!

Ať nám to radostně běhá a pobíhá.. 12:)!

PS. Určitě nechám ještě pár dní blog otevřený, než jej defitivne uzavřu, abych se s Vámi všemi hezky rozloučil a poděkoval za Vaši přízeň, byť to byl jeden z hlavních důvodů, proč končím:)

PPS. Chtěl jsem sice původně udělat nejaké shrnutí, ale protože věřím, že můj pobíhací příběh zdaleka nekončí, tak to nebudu dělat...

Konečně zase "na boso" s FF!

Na úvod bych jen pro pořádek dodal, že se nevezu úplně na současné popularitě knihy "Zrození k běhu" ani na následném útoku na prodejce minimalistických bot [Obojí jsem prodělal s předstihem už dříve:)]. Loni jsem si na radu Fabia koupil Vibramy Five Fingers (FF) a začal s nimi postupně běhat relaxační běhy.. Moc se mi to líbilo, ale samozřejmě jsem se bál, abych se díky nějakému svému nadšení nezranil nebo si neublížil. Prostě postupně, pomalinku. Mám se rád, že..:)

Navíc Miloš v mém případě [=lama] doporučoval opravdu opatrnost a pozvolný přechod. Takže loni jsem s nimi naběhal asi lehce mezi 100-150km a letos jsem čekal, až se oteplí a až budu mít po 1/2 PIMu. Dokonce jsem si říkal, že příští týden mám Brdskou stezku a tak že bych měl ještě počkat. Ale pak ve mne zvítězil ten nadšenec. No a co. Tak holt budu mít horší čas na Brdské, protože budu mít namožená lýtka. Copak jsem závoďák?:)

A tak jsem v neděli už nevydržel, nasadil FF a dopoledne vyběhl do sluncem prozářeného Prokopáku. Říkal jsem si, poběžíš opatrně, jen 5km, lehoučce, pijánko, mazurka.. No jo, ale ve finále mě to (celkem podle očekávání) zase pohltilo. Kolem jaro v plném proudu, rozkvetlé keře, ale běžet téměř bosky mezi rozkvetlými koberci podléšek a kakostu? Nemá absolutně chybu..

Ale i jinak to byl příjemný zážitkový den. Na svém bosoběhacím okruhu jsem uviděl skupinku běžců [řada z nich měla tričko s nápisem "Stodůlky" -- zřejmě dobrý oddíl:)] a jak jsem je doběhl a chvilku než jsem je přeběhl, tak jsem vlastně byl součástí skupinového běhu! Aby toho nebylo málo, o chvíli později mě sledoval a komentoval jiný běžec, kterého jsem doběhl. Byl to anglicky mluvící všeználek, který mi hned začal udělovat rady, že běhám moc krátkými kroky, že delší krok a pevné boty mi zrychlí čas. No nevím, já patrně díky FF jsem v loňském roce výrazně zkrátil krok a zrychlil své běhání. Nechal jsem ho vymluvit a běžel svými kratšími drobnějšími krůčky, on běžel dlouhými skoky, nicméně při svém pohodovém ťapání (ala terénní slepice) , navzdory jeho úsilí, jsem ho lehce při svém tempu nechal za sebou a běžel domů.

No jo, jenže při těch všech setkáních a pobíhání se z plánovaných úvodních (=opatrných) 5km nakonec stalo 11.5, které jsem ale i s pomalejším vyklusem zaběhl přesně za 1:01, což na můj relaxační běh je pěkně svižně tempo. Zase jsem se neudržel, ale co, užil jsem si FF, snad mě to v sobotu na Brdské moc nevytrestá..

Držte mi palce, 12:)

PS. Pro váhající, určitě má cenu zkusit, já jsem mimo jiné zjistil, že se mi patrně za rok zmenšila noha! Asi díky FF, mám asi víc klenutou nohu, původní 43 u FF bych teď v pohodě mohl mít 42. Až budu obměňovat či si dělat radost, půjdu určitě do menší boty.

PPS. Miloš taky změnil náhled na FF a tak podle všeho v nich budu "moci" běhat častěji a i třeba delší trasy. Ale tady fakt pozvolně, žádný maratony hned.. Tedy budu na to myslet, ale raději nic neslibuju.

Je jaro!

Asi taky kolem vnímáte to obecné "opojení" jarem. Podle všeho to má téměř devastující účinky na mužskou populaci. Nejen, že ženy a dívky odloží neforemné svetry a kabáty, aby daly vyniknout ladným křivkám svého těla -- a tím pádem zvýšily úrazovost nejen na vozovkách, ale i u běžců pobíhajících kolem :)... Ale také se vynoří vždy několik nadšených propagátorů jara. Zrovna včera v narvaném metru mi do ucha jeden mladý muž vehementně líčil krásu rozkvetlých stromů, že i mně, "hluchému" zvonilo v uších ještě večer... Při jeho slovech o stromech "oděných do nesmělých kvítků, jak mladičká nevěsta z dávných časů" ... :) :) .. jsem si okamžitě vzpomněl na svého oblíbeného Stephena Leacocka (kanadské žertíky a literární poklesky), kde tento jarní jazyk je zachycen také mistrně .. cituji.. jak se ten "pupeneček krásně rozpunenečkovává.." :). Naštěstí/naneštěstí jsem musel z metra vystoupit a tak jsem minul další květnaté a pučící věty, kterými se patrně snažil zaujmout nějakou svoji "nesmělým jarem vonící lásku":). Prostě jedinečný důkaz, jak blbneme:)

Ráno se probouzím, poznamenán touto jarní příhodou a jak brzo ráno vybíhám, najednou mě napadne, že bych nemusel mít kšiltovku, ale že si dám na hlavu takový přetahovací šátek, no však víte, co myslím. Pro diváky černobílých televizorů dodávám, že je v barvě šmolkově modré, s nenápadnými bílými květy, k tomu barevně ladící úzké elastické kalhoty ke kolenům, modré pružně tričko s dlouhými rukávy.:). Umělecký dojem 9.8. K tomu ta pravá jarní ranní scenérie... drobný mlžný opar, který dává tušit, že v noci sice bylo chladněji, ale že za malý okamžik se ta opona z šedých plátků zvedne a sluníčko opatrně vystoupá nad koruny stromů... Romantika -- no jaxvinja:)

A jak si v tom poetickém ránu běžím do strmějšího kopce od Hlubočep, tak zaslechnu za sebou následující rozhovor... "Koukej ty vole, jak to tak ženská valí do toho krpálu!"... "My ji snad nepředjedeme" .. "Že se nebojí takhle po ránu?"... "Nebo možná běží tak rychle, protože se bojí" :)...

Nechal jsem tomu jenom malou chvilku a pak jsem se otočil a řekl jim, že každá normální ženská ví, že úchylové ráno spí:), že se jich vůbec nebojím a navíc i když se jim líbí můj zadek, tak jsem chlap:)!!

Jen nevím jestli to byl jen mlhavý opar nebo nezaměnitelná hravost mého běhu:) spolu s šátkem ladícím s mým outfitem, který je zmátl... Ale asi to bylo samo jaro!!! :)

Jaru a veselému běhání zdar! 12:)

Nerouhat se! :)

Tohle pravidlo si říkám stále, skoro furt. Asi naší největší chybou je, že zapomínáme na věci dobré, nevážíme si jich a abych dodal dle své babičky - hloupě se rouháme. Pořád si to připomínám, ale přesto na to taky občas zapomenu. Ted si k tomu "pro jistotu" dodávám, že tento týden je takový hodně divoký, že příští týden bude určitě lepší:) -- taková pitomost! Na to mi moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko okamžitě odpovídá, že s touhle mantrou se už se mnou seznámila:) a že ji překvapuje, že v to dokážu věřit tak dlouho, vždyť už ji to říkám asi 21 let:).

No, ale já pevně věřím, že opravdové zmatky budou trvat jen omezenou dobu, do konce května se přestehuju a hlavně, zase začínám po 1/2 PIMu běhat -- opět absolutně pro radost:), za 14 dní Brdská..

K tomu rouhání. Teď to právě ze mě nějak hloupě vypadlo, jako bych neměl z běhání radost, jakoby ten sobotní závod byl jen pro zlost... Kus 1/2 PIMu jsem totiž absolvoval tak nějak "mrtvě", jako bych jej vůbec neběžel rád. Dneska čtu Leonu, komentáře k PIMu a opět sleduju, "ty spojené vesmíry".. Vnímám takové to "otrávení"nebo neradost z 1/2 PIMu, že by konec potěšení z muziky, bubnů a lidí kolem? Houbec! Rouháme se!!!!!

U mě je to jasný. Asi jsem se těšil a upnul na to, že přijede Milan K.rálik (= alias Kůtek) a s ním poběžím jako o "závod" abych pomohl k lepšímu času a budeme si po cestě povídat, prostě takové radostné závodění. No a on si mizera onemocní! A tak jsem fakt velký kus 1/2 PIMu proběhl tak na své poměry ne moc šťastné, asi jako zombie:). Tak do 10/11 km to sice vypadalo, že bych mohl zaběhnout k 1:30, pak jsem chvíli běžel i s hloučkem kolem vodičů, ale pak jsem zjistil, že bych musel asi hluboko "hrabat", abych se s nima udržel a nechtělo se mi.

Nějak jsem v duchu počítal, za kolik se dostanu do cíle i když jen "půjdu", v tom mě na 16-17km doběhl Petr (alias 1bubobubo). Hned jsem pookřál a začal si s ním povídat. No povídat:), já byl takovej natěšenej, že to byl spíš takový vodopád slov a příběhů z mé strany, hned jsem se nabídl, že i zrychlím, i když jsem toho měl sám dost, protože vím, že Petr je závoďák.. A jak jsem tak do něj hustil svoje různé veselé příběhy, tak minul 18-19 km a já najednou zjistil na 20km, že něco vykládám nejakýmu úplně cizímu "člověkovi". Taková ostuda..:)

A tak abych to zamaskoval jsem se snažil trochu přidat a už jsem byl v cíli, nakonec i snad o něco lepší čas než loni. Ale k tomu rouhání... Hned se za tepla omlouvám, aby mě za to nestihl nějaký trest! Vždyť jsem hned v cíli poznal, že to byla fajn akce (navíc spojena se schůzkou BŠMŠ) ! Prostě bylo to skvělé, překonal jsem počáteční nechuť až odpor k závodění, celkem horké počasí a nakonec i sprintoval do cíle:)!

Takže z mého "dívčího" váhání jo/ne/jo/ne..:) nakonec bylo velmi hezké ANO! Pokud jsou ty "závody" rozumně naředěné, tak i nezavodnik jako já může zazávodit i radostně. Jen je potřeba si to uvědomit a potěšit se z toho!!!! Ten můj čas má taky samé pěkné číslice a je to celkově moc hezké číslo, poradi 412, 4-12 (!) takže radost i z každého numera:). 1:32:42 reálný čas byl sice Milošem komentován, že jsem bačkora, neboť jsem měl jít na 1:28. Ale to je Miloš:).

Nevím v jaké metrické soustavě těch 1:28 měřil, ale to není podstatné. Podstatné je radovat se ze života a blbě se nerouhat!

12:)

Rány, šoky, kuří oka, vše vyléčí..

...tedy nikoliv kolaloka, ale (moje) pobíhání.
Sobota byl den opravdu velkých šoků, i když to tak na začátku vůbec tak nevypadalo. Ráno chládek a klid, zamračeno před deštěm -- říkal jsem si bude takový meditační výběh, kdoví jestli potkám nějaké domorodce.

Probíhám v takovém zamyšlení Prokopákem, kolem trochu potemnělých ruin válcového mlýna, když v tom se spustí šílená střílečka! Dávky že samopalů, (naštěstí) airsoftové kuličky kolem sviští o sto šest a já okamžitě řvu "CIVIL!!!!" a naštěstí úspěšně probíhám.. Říkám si, uff, a to to vypadalo na takové ospalé pobíhání:)..

Ale nebylo, o pár km později mě překvapilo osamocené, opuštěné a otevřené auto, na kraji pole, u něj rýč a jáma! Říkám si, teda aby tady ještě někdo zakopával nějaké tělo.. Opatrně sonduju kolem.. Naštěstí se ukázalo, že to byli hledači pokladu s detektorem kovů a lopatami, ostatně na polích kolem vesnice Dubeč, jsem jich pak ještě pár uviděl.. Teda, uff:), znovu jsem si říkal, to jsou šoky, ale s dobrým koncem!

V tom začalo víc foukat a poprchávat, měl jsem nějakých 22-24km, tak si říkám, zatočím k domovu a zbytek do cca 35 si v pohodě doběhnu v Prokopáku (snad ti magoři s puškama nebudou střílet). A tak probíhám/sbíhám z kopečka v Řeporyjích, způsobně jsem se rozhodl běžet po chodníku. Pár lidí tam různě uhrabává trávu a tak se kochám pohledem do upravených zahrádek.. Pohodička... Tady je potřeba dodat, že chodníky v Řeporyjích svými dírami a strukturou připomínají víc tankodrom než chodník. A tak se výsledek mého kochání brzo dostavil. Jedna ta díra mi podrazila nohy a já opět předvedl jeden že svých vrcholných "kaskadérských" výkonů -- skok plavno za rukama. No ležím tam na malém kousku trávníku, kam jsem to stačil srolovat:) a tak postupně se ohledávám, jestli jsem v pořádku.. Říkám, hlava dobrý, nohy dobrý.. když v tom se nade mnou sklonila taková hodně stará paní, opřená o hrabičky! [ještě že neměla kosu, to by byl možná definitivní šok:)] a ptá se, jestli jsem OK, jestli nepotřebují pomoc. Uff..Šok maximální!

No a tak jsem se rychle postavil na nohy, popoběhl, při tom zakousl zbytek fidorky, dopil zbytek čaje a rozběhl se do Prokopáku.. No na začátku to drhlo a drobet bolelo (to rameno mám asi naražené), ale věřím, že vše OK. Jak jsem tak běžel domů (ve finále způsobných 35.5) tak jsem si přehrával Ozzákovo part - Fernet léčí všechno. Není nic, co by fernet nevyléčil... Bolí mě hlava? Dám si fernet. Bolí mě žaludek? Dám si fernet.. Bolí mě ledviny? Tak si fernet nedám!

.. No a tak jsem si v analogii říkal, bolí mě hlava? Zaběhám si... bolí mě nohy?.. Tak si taky zaběhám, ale opatrně!:)

Tak ať ty šoky taky zvládnete! 12:)

Když se běhá dlouho sprintem..:)

...tak to není běh, ale štvanice a to mi to až moc připomíná moji současnou situaci. Rekonstrukce domečku vrcholí, samozřejmě v práci to v tu samou chvíli vypadá, že se možná i vyhlásí snad nějaké závazkové hnutí:).. Jakoby se všichni zbláznili. Jednoduše MAZEC:)! Abych u té své šílené mašiny seděl pořád přes půlnoc, pak následně upadl do "jistě formy bezvědomí", ráno brzo vstal, abych stačil běhat. Nejlépe ještě při zpáteční cestě zaběhnout zkontroloval stavbu a zase rychle domů a do práce..

Při tom vlastně proč? Proč se (často) nechávám zatahovat do takových šíleností? Ještě, že si pak při návratu z běhu, při ranním vycházejícím slunci ujasním priority a říkám si, klid Honzo, samozřejmě všechno doděláš, ale rozhodně nemá cenu brát víc práce, víc se honit. Ať už doopravdy nebo přeneseně. Jsi duševní běžec delších tratí :), žádný sprinter. Jakmile si to uvědomím, je zase aspoň na chvíli klid...

Připomíná mi to jeden moudrý vtip, který jsem včera v obměně použil (jako zamítavou odpověď na další úkoly a nabídky) v práci. Tedy původní verze zní tak, že se Američan dívá na Kubánce, který ještě před polednem polehává v síti na verandě a popíjí rum. Říká mu, že by neměl zbytečně odpočívat, že by měl raději vyjet na moře a ještě lovit. Pepe mu odpovídá, že už ráno lovil a proč by měl víc pracovat? Američan vysvětluje, že by pak měl víc peněz, mohl si koupit větší člun, větší síť, častěji lovit víc ryb a vydělat si víc peněz.. Na otázku co s těmi penězi pak, až bude starý a zničený, co s nimi bude dělat? Tak mu Američan říká, no co budeš chtít.. Třeba budeš odpočívat a radovat se že života... NO JO, TO JÁ ALE DĚLÁM UŽ TEĎ! :)

A tak je to správné! Je potřeba se radovat ze života teď. Žádné zbytečně čekání a těšení se "na důchod":). Je nejlepší si takové malé "důchody" a radosti dělat permanetně. Proto po posledních šílených dnech jsem vyhlásil i já velký "držák" :) stop-stav. Příští týden žádné šílenosti!!! Navíc zítra po ránu si vezmu termosku s čajem -- asi bude pršet, tak i červenou bundičku:) a poběžím údolím za čistými radostmi mého života. Trochu zabloudit, trochu si popovídat s domorodci, koukat a těšit se, jak to jaro je kolem nás ..

Poběžím relativně pomalu, tak nějak rozumně, trenýrkový plán říká něco kolem 35-37km, žádná křeč.

Neuštvat se, ani v běhu, ani v životě!!! Tak si znovu a znovu opakuji, žij teď, ne v budoucnosti!

Ať se to nám všem daří! 12:)

Předstírání v práci a předstírání v běhu.. :)

Jak teď jaro chvílemi předstíralo, že není jaro, i když už vlastně dlouhou dobu je:), tak mě při tom pobíhání v Prokopáku a koukání na neorvané :( zbytky vrbových větví plných kočiček napadlo, že to předstíráním mám taky sám v sobě..

Možná díky pravidelnému střetávání s americkou kulturou, člověk nějak podvědomě přebírá jejich způsoby. Říkám někdy snad už úplně automaticky -- jjo, určitě zavolám, i když vlastně vím, že nezavolám.. ať už proto, že nechci, nebo dopředu vím, že to nestihnu. Přijedu/nepřijedu.. Zastavím se/nezastavím se.. Půjdu s nějakou skupinou lidí běhat? Ale asi pevná výchova ke slušnosti mě skoro s jistotou vede k milosrdným lžím.

U běhání je to ještě spojené s tím, že já běhání povětšinou beru jako očistnou kůru a tak s pár výjimkami, jako jsou velmi občasné závody nebo setkání s kamarády na poutním maratónu, FL, atp., či velmi občasné běhání s dobrými známými -- prostě běhám sám. Je to jedna z malá chvil, kterou mám jen sám pro sebe, kdy jsem sám se sebou a mohu si to patřičně užít.. Jjo, lamy jsou plachá zvířátka:).

Říkal jsem to nedávno Milošovi a on pochopitelně je na obrácené straně barikády. Nelhat, nepředstírat. Přitom já vidím i ten druhý, primárně pozitivní rozměr předstírání -- to je tehdy, kdy se dostatečně "položím do role". :) Protože předstírání nás svým způsobem dělá lepšími...Aspoň já v to v koutku duše věřím. Zejména, když se předstírá dobře:), tak člověk nakonec zapomene, že předstírá:) a je to..

Jako ta tréninková metoda, kterou jsem tady jednou citoval slovy Bílého koně (z prý už vycházející v češtině knížky "zrozen k běhu"), kde říká zhruba toto: "Běž nenuceně a snadno, jakoby houby záleželo na tom, jak ten kopec je strmý nebo jak ta cesta je dlouhá. Pak to trénuj tak dlouho, že zapomeneš na to, že je to tréning, až to bude hladké, bezproblémové."

Když jsem nedávno běžel na Karlštejn a zpět, tak jsem to znovu a znovu "trénoval", až jsem opravdu u té Mořiny zapomněl, že to předstírám a ten dlouhý táhly kopec jsem vyběhl "coby dup" a opravdu lehce :).

Tak ať se nám pozitivně předstírá..:)! 12:)

Dělání (si) radosti

Nikie si připravila hezky post o ženském pohledu a mně nezbývá než otevřeně přiznat, že to holky a ženy mají obecně těžší... Ať se jedna o běh nebo cokoliv jiného, většinou jsou ty křehčí zároveň i pevnějšími a lepšími "oporami" než většina z nás mužských..:( Ale jako správná "duši žena":) musím nám všem připomenout, že základem všeho je dělat si radost!!!

Uvědomuji si to teď, obzvlášť ve dnech, kdy život a práce připomíná sprint nebo dokonce i štvanici...Pravidelně dělání si radosti je proto možná i důležitější než pravidelný přísun potravin!!! Občas na to zapomenu i já, velký propagátor "radosti sobě":). Ještě, že třeba díky agrotechnickým termínům jsem před cca 1.5 měsícem zasel papriky, takže v období drobnější "krize" jsem je mohl zalévat, přesazovat, zasít k ním rajčata:), následně vyrazit na zahradu, pokácet zbývající náletové stromky a keře. Prostě zase si dělat radost. Naštěstí je to díky dlouhodobému tréniku ve mně silně zakotveno, stejně tak, že radost nejbližším je stejně důležitá, jako "radost sobě". Proto v pátek vyrazím s rodinou do Milana a dokonce (abych jim to jejich štěstí nekazil) s sebou neberu běžecké boty:(.. :). Věřím, že to tradičně bude fajn, jako všechny možné výlety, co se pro nás snažím vymyslet a zrealizovat. [Návštěva cenacolo (poslední večeře) bude jistě skvělá, i když návštěvy obchodů na Corso Emanuelle budou určitě ještě lepší:)]

Těším se s nimi tam, i když se ještě víc těším, že v neděli navečer (asi v dešti nebo v mrholení) vyrazím do poli a luk v okolí Prokopáku a budu se v tom bahně pěkně čvachtat, případně se tam v něm zase válet:). Oslavovat, že ten šílený týden v práci i mimo jsem zase ve zdraví, štěstí, radosti a pohodě přežil.

Díky Bohu! A určitě i díky běhu:)!

12:)

Královský běh - Na Karlštejn! [a zpet] :)

V sobotu jsem tradičně plánoval delší běh spojený s běžeckou turistikou. Vzhledem k plánované vzdálenosti 40-45km ani při mém "kochání" by se to zase nedalo úplně nazvat jalovým během. Ráno jsem vykoukl z okna a jak se různě oteplovalo, tak jsem se během 15 minut průběžně převlékal, pak jsem se ještě ode dveří vrátil pro baterku do čidla na botě, a už jsem slyšel... "Ty se chystáš, jak chudý král do boje"!"), a taky jo, já se chystal... "Na Karlštejn!:)

Protože jsem si nebyl jistý, jestli někde nezabloudím a jak to půjde, tak říkám svoji nejmilejší manželce jasné slunéčko, kudy poběžím, aby mě kdyztak vyzvedla:).. Odpověděla mi, že v tom případě děti přijdou o tatínka, ale ona zůstane doma... Kdyby totiž vyrazila na cestu autem i ona, tak by přišly i o maminku:).. Tomu jsem se smál ještě v Ořechu..

Před 9 jsem nakonec vyrazil. Počasí bylo krásné, slunečné, ale foukalo, takže jsem se zase tolik neflákal a běžel normálně. tady se slušelo dodat, že já, kvůli bezpečnosti po silnicích zásadně běhám ve žluté reflexní vestě [Safety first!:]. Mám dvě dobré zprávy. 1) Čeští řidiči nejsou lhostejní a 2) Pořád se neberu vážně..

No schválně zkuste si na okresní silnici (nikde žádné pořádně keře), sedět na bobku v příkopě v reflexní vestě a konat potřebu. Stoprocentně v tu chvíli začnou jezdit kolem automobily a i autobus:). I když jsem to nijak neprotahoval, jeden řidič hned zastavil a jestli jsem v pořádku... Povídám naprosto, já mám totiž papír vždy s sebou:).

Cesta díky příjemnému zastavení probíhala vesele:) a za "chvíli" už jsem stoupal po červené kopcem ke Karlštejnu..

Vyběhnu nahoru a potkávám skupinu Američanů na kolech, jak tam bloudí s mapami, různě je točí a ptají se okolo, jak se na kolech dostanou na Mořinu.. Povídám, jen se napiju a běžím zpátky, pojďte, já vás kousek povedu.. A tak jsem jako vodič seběhl vepředu z kopce a dole zatočil do kopce k Mořině. No dlouho jsem byl vepředu, i když bylo jasné kudy, nějak neměli sílu a rychlost mě předjet. A tak jsem před nimi cvičně vyběhl nahoru do kopce u Ameriky, rozloučil se a běžel napřed k Mořine s tím, že mě po cyklotrase po cestě někdy předjedou a že si zase zamáváme.. Nepředjeli! :)

Ale tu Ameriku, Kanadu a Mexiko si dám někdy příště, po turistických trasách. To bude blouděníčko:)...

Mějte se fajn, ať si všechno užíváme! Nejen běhání ale život obecně! 12:)