Listopad? Reflexní vestu s sebou:)

Po velmi vydařeném Mikulášském večírku (díky Leono!) jsem měl na pátek naplánovanou dovolenou. I jsem si říkal, že pokud počasí dovolí, zkusím třeba i na Karlštejn, ale mlha seděla na okolní krajině načechraná jak peřina na posteli u mojí babičky. Čekal jsem až do 8h a pak jsem se rozhodl, že nejsem sebevrah [kus cesty vede tu a tam po okresní silnici a ani s reflexní vestou a blikačkou na batohu jsem nechtěl riskovat:)] a tak jsem vyrazil neznámými cestičkami v okolí Prokopáku vzhůru bloudícímu dobrodružství. Nejlépe se bloudí za humny, že?:)

Teda pako jsem a asi zůstanu:). Ze začátku jsem byl takový "nervózní", že mi to moc neběží (mlha, cesty osmekané), dokonce jsem byl nervní z toho, že bloudím a běhám zbytečně nahoru dolů (pak mi GPS v telefonu skoro nic neměří)... Naštěstí mi to brzo došlo. Co blbneš? Přeci je jedno, kolik jsi běžel, kolik ti ukazuje GPS.... vždyť bloudíš často a bloudíš rád:)! ...Navíc -- "běží se hezky" :)...

A tak jsem pojal páteční dopoledne jako trailovy výlet do okolí Prokopského údolí. Teda, když jsem vylezl v Řeporyjích, uvědomil jsem si na ovzduší tu relativitu. Téměř na vesnici, ale Barandovský most byl proti tomu parková zóna:(! No potřeboval jsem přeběhnout na druhou stranu a tak jsem se přes Řeporyje vydal co nejrychleji. Abych to nějak mentálně vydržel, začal jsem koukat po komínech, kdo to vlastně způsobuje.. Koukám -- jeden vypadal, že topí nejen na plasty, ale obcas přidá i kousek pneumatiky, pak jsem našel dalšího, ten snad přidal i gauč, ovšem můj favorit?... Tam snad přiložili i dědu!:)

Naštěstí jsem brzo vyběhnul do kopečka a nechal Řeporyje pod sebou pevně rozhodnutý se dneska zdravému vesnickému vzduchu zdaleka vyhnout:)... zamířil jsem do dalšího údolí, ke Kalinovu mlýnu, těsně před Dubčí jsem to stočil k Cikánce, podle potoka, kolem bývalých trampských osad, kolem Slivence nahoru a údolím zpět.

Jak jsem minul Řeporyje, tak mě to začalo fest bavit, jenže tady se ukázala zase moje "připravenost":) na cestovní turistiku. Vzal jsem si sice s sebou Bouřliváka [můj běžecký batůžek], jenže jsem si nevzal žádný peníze a jen 0.4 litru čaje v termosce, nic k jídlu. Teda, nakonec jsem zjistil, že jsem s sebou celou dobu vláčel dva malého kousky čokolády (Mikuláše a medaily) že čtvrtečního večírku. [to jen pro dokreslení mojí popletenosti]. Děsně jsem se bavil, když jsem si představoval, že jsem takhle mohl vyběhnout na Karlštejn potom žebrat při zpátční cestě vodu:)...Ale aspoň to bude zajímavý cvičení -- a řekl jsem si, že s čajem budu šetřit, kdoví, jak dlouho budu bloudit...

Jak si tak v klidu bloudím v pomalu se zvedající mlze, najednou slyším psa a vidím dvě postavy v zeleným suknu. Hned jsem se vyděsil. Šmankote, (ožralí) myslivci! Vždyť já úplně zapomněl, že je podzim a oni chodí střílet na všechno co se hejbe.. Asi jsou kolem všude, teď jsem zaostřil a uviděl dalšího na blízkém posedu. Co dělat? Proběhnout potichu nebo dělat kravál? Srabácky jsem ten kritický úsek proběhl určitě ve svém traťovém rekordu, při jakémkoliv podezření z přítomnosti myslivců jsem volal "Pozor - běží člověk"! :) :).

Jak jsem se dostal na širou pláň a přeběhl po mostu silnici a zamířil do "rodného" údolí, tak mi spadl šutrák že srdce:). Zastavil se, napil čaje a uznal, že těch šoků bylo na dnešek už dost a zamířil domů s 28km, ale pozor, ještě mi skoro 1/2 termosky čaje zbylo. Jen nevím, jestli je to moje zásluha, nebo těch myslivců:)... 28km na 2dcl vody? Dobrýýý:)..

Heslo měsíce: Pozor na nimrody! Příště beru reflexní vestu i do údolí, kdo ví, kam třeba zabloudím. Ať se nám pořád hezky běhá.. 12:)

Běží se hezky....

V posledních dnech -- jako asi tradičně na počátku treningové sezóny nebo na jakémkoliv počátku? -- se moje jednotlivé zážitky, dojmy, pocity drobí do malých střípků mozaiky, takže člověk má strach, že je ztracený, protože nevidí ani kousek celkového obrázku. Pokud je navíc venku mlha a tma, tak potom na nás může snadněji padnout nějaká ta malá depka, nebo i krizička:). Prostě přes jednotlivé stromy nevidíme celý les, nevidíme, že se nám vlastně všechno daří a že ta drobná zaváhání a pochyby k tomu všemu patří ... no asi jako "mladí k socialismu":)

Před pár dny měla MF Dnes hezký článek o tom, jak si jsou pes a jeho pan fyzicky podobní, musím dodat, že se tomu tak děje i na té "mentální"úrovni. Jak jsem tady psal o svých elektrikářských "úspěších", tak se zadařilo i u Derivace. V neděli dopoledne, když jsem vešel do naší "mužské"místnosti, najednou rána, vylítly pojistky a já si říkám, hergot, tak to vyhořelé zářivkové světlo asi nebyla výrobní chyba, ale signál pro něco horšího. Jdu nahodit hlavní vypínač, vrátím se a ... světla svítí!!! Ovšem Derivace si v mezičase přestěhovala svůj polštářek od topení na opačnou stranu místnosti!:) Letmý pohled na nakousany drát od prodluzovačky to vysvětlil a mě přesvědčil, že je z ní stejný elektrikář, jako jsem já! I to srdce má naštěstí také tak dobré :) :)

Ještě jednou díky všem za podporu a maily/komentáře, zdárně jsem absolvoval třídenní očistu, mezi námi, nic na tom není, není to žádná zásluha, jen spíš takové drobné připomenutí, že i (moje téměř vrozená) žravost se dá relativně úspěšně kontrolovat:). Návraty k běhacímu rytmu pokračují...jak jinak než pozvolně, ovšem i tak s potřebným úsilím. Občas je to téměř jako zen-budhismus, nebo jako pravý kaizen, kdy se člověk snaží neustále překonávat sám sebe v těch drobných maličkostech. :)

V neděli jsem naštěstí už se střídavými spoluběžci vyběhl na něco malinko delšího (14k) a v pondělí jsem vyrazil do práce s tím, že poběžím nejlépe i nazpátek. Protože vím, že pravděpodobnost zádrhelů se blíží v takových situacích k jedné, raději jsem neponechal nic náhodě a nevzal si s sebou bundu na cestu zpět. Tím pádem jsem vybíhal poněkud nejistě za tmy (s čelovkou na čepici) z práce kolem 5h. Ty pohledy na ulici stály za to:)... Vidí staršího týpka, s čepici a s čelovkou (zatím vypnutou) a s batohem na zádech, jak utíká centrem Prahy k vodě... Představuji si, že je to pro ně podobné, jako vidět Šemíka, jak s Horymírem pádí směrem k Neumětelům.:) Tak to mě obzvlášť potěšilo, potom, když jsem přeskákal most a vydal se temným údolím a parkem vzhůru, tak ten pocit byl ještě mocnější.

Ale jak ráno tak i večer při cestě nazpátek jsem měl takové malé okamžiky, kdy se mi buď nechtělo nebo jsem měl pocit, že to nejde.. A to je nejvyšší čas nasadit moji nejsilnější mantru:). Abych si uvědomil, že je opravdu vše v pořádku, tak si říkám, co blbneš...vždyť.. "Běží se hezky..":).. A je to fakt, opravdu se běží hezky..:)

Ať se nám hezky běhá! 12:)

Signály, které potěší, aneb návrat ztraceného

Tak v pondělí, když jsem váhal mám-nemám-mám běžet do práce [mrzlo, námraza, vše se smekalo, asi i smog], málem jsem se začínal bát té 15km distance (!) :) a to definitivně rozhodlo. Žádné další odkládání, není čas čekat -- ani na lepší počasí ani náladu -- je potřeba s tím něco udělat hned:)... A tak jsem vyběhl. U mě existuje takový pomyslný mezník -- když podběhnu pod Jeremiášovou ulicí a spustím se do Prokopského údolí. Je to něco jako bludný kámen v pohádkách. Já na tomto místě naopak svoji cestu najdu a pochyby definitivně ztratím :).

Zase paráda - vlastně všechno kolem mi říkalo, jak je dobře, že jsem se vrátil, jak je dobře, že právě teď tady běžím. Starší paní v ulici K Nové vsi mě poznala a říkala, to ještě běháte? Já myslela, že už jste toho na zimu nechal:)... Pozdravy od dělníků dole v Hlubočepech dávají tušit, že se ztracený syn vrátil! A to je moc dobře..:)

No jo. Ale v úterý se mě zase různé zmocňují pochyby. Všichni melou o smogu a tak přemýšlím, jestli já ve středu vůbec poběžím a jak se postavím k tomu smogovému nadělení? Co jiného podniknout? V tom (jako už tradičně) mi přijde nádherný číselný pošťouchnutí. V rámci uzavírání jedné bankovní operace mi přišel šek z 11/1/11 na 0.07 $. Jako James Bond jsem se k tomu postavil čelem:). Rozhodl jsem se, že je akorát tak čas v tom "znečištění" na pravou silnou očistnou podzimní kůru:). Nedá se nic dělat, je potřeba, jak říkají zkušení, se "drobet" pročistit a hned jsem se připravil na třídenní (hladovou) kůru.

A tak kupředu levá, zpátky ni krok.:) Ve středu teda pokračuju v nalajnovaných cestách do práce, říkám si smog určitě trochu ustoupil (cha-cha), musím tomu "čištění" pomoci i během.. To byste neuvěřili - jak tak probíhám Myslikovou ulici narazím na S0cketku, která jde do práce! Svět je malý a o náhody tu není nouze:).

Jinak hladovění je a bylo celkem pikantní. Například ve středu jsem se musel účastnit jedné opulentní večeře. Představte si, že se všichni kolem cpou vybranými lahůdkami a já popíjím mátový čaj (aspoň, že z čerstvých lístku máty)...:). Je zajímavý, jak lidi zjistí, že z nějakého (=blbého) důvodu pár dní hodláte nejíst, tak si myslí, že jste určitě členem nějaké šíleně sekty, v lepším případě, že jste zblbli, případně, že brzo zkolabujete:).

Samozřejmě opak je pravdou. I když:)... Ve čtvrtek (tedy druhý den) jsem usilovně dodělával resty doma a musel jsem se přitom pustit do drobet komplikovanější opravy elektriky s výměnou el. rozvodu a zářivky. Když jsem poprvé dostal ránu a vyhodil všechny pojistky včetně hlavního jističe, tak jsem slyšel komentáře, že je to určitě z "hladu":)... Ovšem když jsem v závěru dostal ránu znova, tentokráte se 220V proběhlo přes holou levou ruku do právě ruky, tak se mi definitivně rozsvítilo. Není to z hladu! Je to proto, že jsem stále stejný Janek:). A to je dobře, aspoň mě to potěšilo. Navíc jsem experimentálně zjistil, že mám srdce naprosto v pořádku:).

Teď možná to hladovění vnímám přes takový opar vůně dobrého jídla:), ale přesto už vím... Plánované hladovění není vůbec blbost a určitě do toho po Novém roce a na jaře půjdu zas. Nejenom ta očista, ale ten dobrý pocit za to určitě stojí.

Ať zvládneme co nejlíp ten smog! 12:)

Boj s časem:)

Tak jsem si ve Phili pěkně maloval (nohama), že sice ve středu po příletu budu mít šílenej den, hned do práce, ale ve čtvrtek, hned ve čtvrtek zase vyběhnu. Jenže jsem ten kouzelný okamžik propásl, tedy problbnul s Derivací [stále hárá, stále hárá:)] a radováním se se svými blízkými a v pátek i když nádherný datum 11.11 (v 11.11 hodin) přímo svádí k nějakému veselému zápisu, tak to míjím. Nestíhám, což samo o sobě naznačuje rozměr nestíhání u člověka posedlého čísly:).

Boj s časem, si běžci většinou představují jako úsilí o co nejlepší čas. U mé maličkosti je to úsilí o "čas".:) Sice vím, že dělám téměř nemožné:) a že zázraky nejdou dělat každý den. Ale.. Není právě tohle to úsilí, které -- jak se hloupé domnívám -- mě posiluje? Věřím, že určitě. A jako právo a zákon jsou definované tím, jak je kdo porušuje, tak i víra (ať už je jakákoliv) je posilována něčím jako zázrak. A tak i když dneska budu až do 10hodin v práci a zítra od časného rána jedu zas a v neděli do odpoledne, tak věřím na zázrak. Věřím, že buď ještě dneska večer nebo zítra nad ránem se obléknu, vezmu čelovku a vyrazím ven.

Proč? Prostě jen tak. Nebo možná proto, abych sám sebe přesvědčil, že jsem připraven (zase) bojovat. O ten radostný pocit z pobíhání, dlouhých tratí a skvělého bloudění:)... Jen mi je asi souzeno být na většinu běžeckého úsilí sám, ale nevadí, vždycky tomu tak bylo.:)

Plánoval jsem, že se na 16-17.11 uvidím se spoustou lidí na FL 22, ale nebudu moci. Sice v tu dobu skončí šílenosti v práci, ale chci a potřebují být doma, kde mě všichni potřebují a kde já všechny potřebuju ještě víc:). Takže pokusy o cvičné treningové uběhnutí nějaké delší vzdálenosti ve FL berou za své, stejně tak pokec s kdekým:), ale to je život.:)

Zase budu moci začít běhat do práce a z práce [už se nemůžu dočkat!] a navíc mám ještě jeden trumf v rukávu, jak na radost... Říkám si, což takhle si někdy po ránu brzo vstát a vyrazit na Karlštejn? Podzimní krajinou, mlhou a tmou ke strážci pokladu země české? Čelovku a reflexní vestu s sebou ...:)

Ať se nám vesele bojuje, protože běhání za to stojí!!

12:)

PS. Konečně nad ránem se spustil háčkovací server a tak je můj výkřik česky:), navíc můžu si říci, ano drobné zázraky se dějí a pochopitelně jsme včera v noci s Deri uběhli 2km (lenoch lína) a já si 8 přidal. Pocit k nezaplacení. Odborník by řekl ... závislák..:)

A bagel without Phili is just plain silly

Dovolím si použít asi nejznámější reklamu na filadefský krémový sýr ke komentování mého zdejšího pobytu. Ano, být zde a neběžet po schodech muzea, neběžet přes little Italy, případně neběžet v přístavu, to může jen naprostý hlupák nebo ignorant:). Přeci, když je příležitost udělalat si velkou tadost, tak si člověk musí udělat velkou radost, že? Cokoliv jiného by byla nejen blbost, ale i určitý prohřesek nebo dokonce i hřích, který by se jistě dočkal brzo trestu:).

Od mé poslední zdejší návštevy uplynul nějaký čas a povinnosti mě na chvíli zase zavály sem... Možna právě proto, abych si znova uvědomil, co je důležité a abych se znova vrátil k dělání si radosti. Říkám si to pořád furt, ale stejně člověk občas zblbne a neuvědomí si, ze největší zapomětlivost je, když se přestaneme radovat ze života a vážit si toho co máme.

Hned v neděli jsem po ránu vyběhnul směrem k řece, směrem k muzeu a dál podle řeky -- to se dá běžet až do Valley Forge (cca 13 mil?), ale místo klidného rána a relativně poklidného běhání byla celá oblast obležená lidmi. Probíhal zde totiž běh/pochod "race for hope" a tak jsem se po našem zapojil. Akorát jsem přiběhl, když mne minulo čelo závodu a tak jsem nezávahal ani chvilku a běžel v protisměru, tleskal a povzbuzoval probíhající běžce dokud pole nezhoustlo a neproměnilo se na prosté pěšáky. Bylo zajímavé sledovat místní, neznají to a běžící z toho měli radost, slyšel jsem, jak jeden z nich říkal něco jako ... to je super, příště to uděláme taky!!! :)

Pak jsem zatočil zase zpátky k řece a pokračoval směrem ven z města. Je dobré býti cizincem, člověk má výhodu, že může být divnej, provokativní a nikdo se nad tím zase tolik nezastavuje, protože jste holt cizák:). I nekomunikativní zdejší domorodci se sluchátky na uších se dávájí s vámi do řeči, protože jste něco jako Krokodýl Dundee v New Yorku, evidentní ufoun:), zdravíte neznámé lidi kolem a to ve velkém městě není úplně normální.

Super bylo, jak jsem dostal jednoho chlápka v mém věku, který se při mém pozdravu zarazil a ptal se, odkud se známe:)... Povídám, vím já?:) U nás je zvykem se mezi bězci zdravit... A tak jsem se ho hned zeptal, jestli běžím dobře na Rocky mountains, což ho evidentně dostalo [je vidět, že takhle laciný vtípek nezná, nesleduje Big Bang Theory], říkal, to je snad v jiným státě ne? Nemůže být, říkám mu, Rocky byl z Philadelphie, tak to musí být někde kolem:) a on se začal smát jak splašená koza, povídal, to je dobrý, to musím říci doma ženě!

Další dny jsem si vyběhl v klidu a v ranní intimitě schody z východní strany, stejně jako Rocky a skákal tam na vrcholu. Pocit k nezaplacení. Myslím, že si to budu užívat v duchu ještě hodně dlouho.

Trať podle řeky sice nese hrdé přízvisko "river trail", ovšem do trailu to má asi tak daleko jako Plzeňská Viktorka do Barcelony.. Je to normální asfaltka podle řeky.:) A tak jsem se na ní většinou vykašlal a běžel hodně těsně podle řeky. Jeden chlápek mi povídá, že je lepší běžet po chodníku, podle řeky je to plné špíny od kachen... Tak mu říkám, že mi to nevadí, že mám boty:) a jestli někdy zkusil běžet jen tak po trávníku podle řeky. Proč prý, když je tam asfaltka:). Ale pak najednou zatočil k řece a šel si to "zkusit" a pak na mě mával jako na spiklence:)...

To zdejší pobíhání bylo celkově velmi inspirativní. Jednou jsem četl, že když je člověk unaven, tak dává poslední silu do všeho co dělá a nemůže se z ničeho radovat. Jako plavec, který plave daleko v hlubokém moři, už nemá sílu na to, aby mával na projíždějící lodě:(. Třeba já poznám, když je skutečně "zle":), že si přestavám dělat svoje legrácky, že přestávam pošťuchovat lidi kolem.. prostě, že ten čertik ve mně strachy zaleze a není mi chvíli veselo. Ale není ta kauzalita obráceně? Protože jsem přestal dělat svoje pitominky a přestal se radovat z blbostí, tak mi začne být ouvej?

Končím zdejší pobyt a těším se domů... Zase jsem začal běhat (15+16+ 19) ale hlavně cítím, že se mi zase vrátila radost.. Starostí, práce a povinností je pořád hafo, ale dobrá zpráva je, že jsem se nezapomněl radovat!:)

Ať se nám hezky běhá, nové sezóně vstříc. 12:)
PS. Je to sice osobní, ale musím si to sem dát. Při dnešním ranním běhu jsem skálal jako divý nahoře, až mě uviděla jedna dívčina na kole. Řekla, že je jí moc sympatický, když se muži nestydí vyjádřit city a že ona taky je velký fanda Rockyho a jestli nechci vyfotit s tim vycházejícím sluncem za zády? Jsou otázky, na které se nedá odpovědět jinak než YES, YES, YES!!!

Začátky jsou těžký:)...

Hezké na začátcích je to, že po každé začínají něco nového, i když se člověk chová pořád trochu stejně. Po maratónu ve Stromovce jsem potřeboval na pár dní vypnout, dodělat resty a těšit se na novou běžeckou sezónu. Jak hezky napsala Leona, maratón a kolotoč kolem (rodina, práce, povinnosti) donutí většinu z nás si sáhnout na dno sil a občas i hlouběji:). Výsledek se většinou dostaví ve formě "ozdravné" choroby. Prostě tělo onemocní, aby nám dalo najevo, že je potřeba odpočívat:).

Tak nějak to probíhalo i u mě, jen s tím rozdílem, že těch povinností a restů bylo tolik, že jsem si vlastně ani neodpočinul, jen jsem různě při nemoci pracoval:(, tím pádem se žádné uzdravování nekonalo, až moje nejmilejší, jasné slunéčko rozhodla a nasadila mi antibiotika. A na moje chabé pokusy, že bych to třeba mohl zkusit jít rozběhat se podívala tak, že jsem na tu "myšlenku" hned zapomněl:).

Jenže.. V úterý večer jsem dobral atb, pořád jsem kašlal a k tomu se přidala taková protivná usazující se rýma a tak jsem ve středu vzal (na tajňačku) jen boty, jinak nic běžeckého, Deri a šel se večer tajně aspoň na 3-4km se proběhnout, zkusit to. Abych to neměl úplně jednoduché, Deri, moje tečna, začala poprvé hárat a prožívá to "fest":). Kdo z vás má fenu asi tuší, že v určitých dnech je delší pobyt s fenkou venku něco mezi úprkem a řešením složitých problémů -- jak se vyhnout v dálce neznámému pejskaři, u těch známějších honem lovit v paměti, jestli mají fenu nebo psa.. Prostě dobrodružství..:)

A tak si běžím pomalu večerním parkem s Deri na vodítku, rozhlížím se kolem v šeru jako ostříž, usilovně naslouchám zvukům - no jako lovec. Ne, že bych to pojmul úplně hned jako mamutí lov, ale je v tom určitá symbolika, začít novou sezónu s pocitem lovce a na tajno:).

Pro lepší pochopení dodávám, že jsem si vzal starý venkovní kabát, který mi byl volnější i když jsem měl přes 100 kg... Jak tak běžím kolem rybníka, stávám se nechtěně středem zájmu skupinky lidí, evidentně dobře živených, průměrka řekl bych převyšující moji předem zmíněnou váhu v roce 2009:)... A slyším.. "Hele táto, podívej, takovej hřmotnej bytelnej chlápek a zkouší běhat. Měl bys to taky zkusit!"... "Depak, mámo, poslouchej, že sípá! Toho určitě klepne!" :)... "Ten to kolečko nedoběhne!".. A tak když jsem to kolečko s Deri doběhl a běžel jsem na to větší ke kostelu tak je doháním znova.. Tehdy mě ten jeden chlápek začal povzbuzovat slovy "Chce to vydržet! Začátky jsou těžký!!!":)... Bylo to milý a já jsem nechtěl kazit tu veselou večerní atmosféru, abych mu řekl, že i nemocen bych to tady oběhl ještě moooc krát..:)

A tak jsem kývl a dodal, že začátky jsou sice možná těžký, ale moc krásný!!!

Tak ať se nám hezky zase začíná!!! 12:)

PS. Zatím dobrý, ve čtvrtek opatrně 12, dneska nestíhám ani zítra, kdy se přesunuju do Phili, ale boty a věci beru s sebou!!

Král je mrtev, ať žije král!

Tak mi Stromovkou skončila běžecká sezóna 2011, ať žije běžecká sezóna 2012!:) Mám to velké štěstí, že byla tradičně krásná, plná skvělých [tedy většinou jalových:)] km. Právě jsem přepsal číslovku na svém blogu na 48 a začínám pomalu plánovat co dál. A jak se koukám na své zápisky z minulých let, nezměnilo se v mých plánech vůbec nic.:)

Pořád chci běhat, možná někdy o trochu dál a v nových místech, ani nemusím rychleji, ale nechci se zbytečně zranit a rozhodně chci, aby mě to bavilo. Letošní léto a příprava na Stromovku byla ale v něčem jiná, nová. Poprvé jsem (nechtěně) musel úplně odložit tréninkový plán připravený Milošem a v podstatě jsem jen tak běhal při dodržování těch nejzákladnějších běžeckých zásad, které jsem si pro sebe upravil:

1) aby mě to bavilo, 2) abych vše (km i případně úsilí) zvyšoval postupně a 3) abych i odpočíval a tím pádem se na moje pobíhání těšil.

Ještě jednou díky za podporu a gratulace ke Stromovce, ale po pravdě je to těžké. Takové podivné vítězství:). Musím se víc hlídat, aby ten závoďák, co ve Stromovce vykukoval zase zalezl a usnul a vyloupla se ze mě ta udivená ženská, co jen tak pobíhá:). Známí mi teď různé vykládají, že bych se mohl ještě výrazně zlepšit, kdybych pořádně trénoval, nebo aspoň kdybych odložil tu hloupou pózu nezávodícího idiota:) a začal běhání dělat pořádně. Je těžké jim říkat, že to není žádná póza, ale určitý pohled na život a že se bojím, kdybych začal nějak "pořádně" trénovat, že by se z mého běhání ztratilo pobíhání a radost a mohl bych se snadno zranit. Navíc já chci běhat a ne dělat běhání. A možné zlepšení času jako cíl? Naprostý výsměch.:D..

Naštěstí mám skvělé lidí kolem sebe. Když jsem přišel domů že Stromovky, celkem jsem ten rychlý maratón cítil. Moc by se mi hodilo se jen tak různé válet a odpočívat a nechat se "obskakovat".:) Ovšem moje nejmilejší, jasné slunéčko, mi správné řekla, co tady tak kulháš, koukej něco pořádného dělat, slíbil jsi.. a přeříkala mi dlouhý seznam:)... Vždyť jsi se teď celé dopoledne věnoval svému koníčku! :)

A tak je to správné. Pobíhání je přeci můj koníček, baví mě, ani to snad neberu jako sport nebo závodění:). Sice ten můj poslední maratónský čas se už začíná blížit téměř sportovním časům zchátralejších šedesátiletých veteránů:), ale pro mě je běh hlavně koníček, moje záliba a láska.

Proto v nové sezóně budu zase hlavně pobíhat, bloudit a hledat nové cesty, potkávat se s lidmi, objevovat nová místa i koukat na ty stará, jak se mění, prostě užívat si to stejně, jako si někdo užívá rybaření nebo sbírání známek:).

Pořád trochu přemýšlím, že zkusím běhat směrem k mamutovi, i když od všech kolem sebe vím, že mamut bude a musí bolet... Přeci jen, přeci jen bych pořád chtěl pojmout možnou přípravu na mamuta jako svého radostného koníčka, kdy si to poběžím užít... Kdy při ohlédnutí za sebou uvidím tolik radostných km, že těch 84 přede mnou už nebude vůbec hrozivých:).

Proto asi zklamu své známé zavoďáky, ale rozhodně nehodlám přestoupit do jiného tábora:), těm, co mi píší, nespokojení se svými maratónskými časy, bych zase chtěl říci, kašlete na to!!! Netrapte se tím. U mě, staršího chlápka, který začínal z nuly, je snad vidět, že i když člověk prvotně o žádný dobrý čas neusiluje, tak to taky přijde. Přesně, jak říká mně velmi sympatický zavoďák, běžící stín -- dovolím si jej citovat -- "...co se počítá zdaleka nejvíc je prosté běhání s láskou. Já osobně mám nejraději podobný přístup jako ty. Výsledky pak taky přijdou ... ať už chceš (já) nebo ne (ty) :)..."

A tak pobíhání zdar! 12:)

PS. Pro přátele čísel je zde rekapitulace všech (čtyřech:) mých maratónů:

závod čas času vítěze

Volkswagen Maraton Praha,09 04:25:39 48.1%

Pražský maratón, Stromovka,09 03:41:17 68.8%

Amsterdam Marathon, 10 03:23:33 61.8%

Pražská Stromovka,11 03:13:18 76.0%

počet startů v kategorii: 4,
nejlepší čas: 03:13:18 (76.0%),
průměrný čas: 03:40:57

Chytej svého králíka, aneb 3:15 zemřeš:)

Normálně závody nejsou fakt můj šálek čaje, ale tentokrát ve Stromovce bylo naštěstí všechno jinak. Jednak Pražsky maratón a já jsme stejně staří, oba jsme se narodili v roce 1963 a tak tam určitě silná vazba existuje, navíc před Stromovkou jsem byl nějak rozpolcený. Tedy klasický a správný trening na maratón jsem vůbec neabsolvoval, žádné speciální kopce, intervaly, nic takového.. Prostě jsem běhal:), běhal jsem do práce/z práce, občas jsem to někde protáhl, ale nic speciálního. I velký ultrák mi říkal něco na ten způsob, čas není všechno, stěhoval jsi se, měl jsi spoustu jiných starosti... Dával mi potenciální výmluvu do zálohy:)

Ale všichni běžci kolem byli s možnými výmluvami daleko lépe připraveni -- tradiční všude přítomna běžecká latina mě zase nezklamala - těžce jsem se bavil, když jsem že všech stran slyšel, jak koho táhne noha/třísla, koleno úplně v háji, kotník na maděru, jeden sotva dobral antibiotika, další śpěšně předváděl šílený kašel, no sbor invalidů..:). Pochopitelně, pak se odstartuje a oni vyrazí rychle vpřed, řada těch největších skuhralů je pak na bedně..:) Ale to mi přijde jak legrační tak i svým způsobem nebezpečný. Jak se člověk vymlouvá, tak se určitě připravuje dopředu na neúspěch, nebo se snaží na.rat běžecké bohy. Proto jsem všem na otázku, jak se cítím a jak do toho půjdu, po pravdě říkal, cítím se skvěle, naprosto super, forma jak hrom, už to ani lepší být snad nemůže, udělal jsem maximum a zkusím osobák.

Tolik teorie a předstartovní pocity. Byl jsem domluven s Milanem K. zvaným Králíkem:), že poběžíme spolu určitě na osobáky, poslouchal jsem přesně jeho pokyny, co si mám oblíknout, dokonce jsem si podlě něj vzal krátké kalhoty (!), triko s dlouhým rukávem a triko s krátkým (žádná bundička a to byla zima, chápete to?) a on mi půjčil hřejivou mast na vykukující lýtka, před startem jsme se šli proběhnout snad 2.5-3km, prostě lama se chovala jako profesionál, protože mi profíci dobře radili.

Jenže -- díky pobíhání jsme přišli na start v posledních vteřinách, zmateně jsme odkládali svršky pod Michalo auto a spěchali na start. Tam jsme se zamíchali mezi lidičky a hned se vyběhlo. Jenže, jenže.. já ztratil svého králíka (tedy Králíka!) koukám doleva doprava, Milan nikde!!!. Sákryš, říkám si, no to je průšvih! Během zahřívacího kola se naštěstí ukázal Michal, který si něco ještě po startu ukládal do auta, dobíhal a říkal, že Milana taky nikde neviděl a tak jsme se během povídání domluvili, že aspoň kousek poběžíme spolu [Michal je fakt rychlý běžec] než najdeme každý svého králíka.

Tady musím maličko odbočit pro neznalce. Jak Milan, tak Michal patří mezi super kamarádské typy lidí, oba jsou děsně vtipní (viz jejich příspěvky na běžecké škole) a já se těšil, že s Milanem prokecám maratón:) a tak vlastně zvítězím nad závodnickou fobií... Jak jsem už tady naznačoval, místo vystresovaného závoďáka poběží ukecaná ženská:). Ale Králíka jsem ztratil a Michal je přeci jen jiná liga, opravdu běžec, ale zároveň je neuvěřitelně dobrej kamarád, který se obětoval a běžel se mnou těch 4:15-4:20 taková max.rychlost, kdy si ještě užívám ten pravý maratónský pokec:).

Michal mi hned na začátku řekl zajímavou historku. Loni se tady šíleně zničil na čase 3:15. Povídám, to je naprosto logický. Znáš ten titulek amerického hororu 3:15, zemřeš? Zakletej čas. Prostě musíš jít na výrazně lepší (horší) čas. O ničem jiném to není:) a snažil jsem s ním běžet, jak to šlo.. Ovšem na 30km už jsem začínal víc tuhnout, no nebudu kvůli tomu jíst gely (neumím to a skončilo by to špatně), nechtěl jsem dál využívat Michala a tak jsem ho hrubě poslal dopředu, aby se ještě zkusil výrazněji se přiblížit k té 3h hranici a snad chytit toho (k) Králíka.

Tím pádem jsem si neměl posledních 10km s kým povídat a musel jsem "trpět" a "závodit" = už jsem se jen snažil držet nějaké slušnější tempo, co to šlo, ale fakt jsem se nešetřil. Bylo mi jasné, že to bude osobák, ale já se neumím "šetřit", a bál jsem se odkládat PB na jindy, protože jsem pověrčivý, že už by žádné jindy nemuselo být. Závěr z říše snů.

Abych to zkrátil, Michal doběhl za cca 3:08, já v neuvěřitelným čase 3:13:18 (ještě teď se z toho vzpamatovávám), zlepšení od loňska o víc jak 10 minut! Ale poctivě musím přiznat, že ohromnou zásluhu na tom má Michal, který mě 30km vedl, holky podle trati, které nás hnaly dopředu (fakt skoro jako extra noha!) a hlavně Králík, který, jak asi tušíte vůbec nebyl před námi, ale kousek za námi a my se ho celou dobu marně snažili chytit! :). Přesně podle Konfúcia, který říká, že je velmi těžké chytit černou kočku v tmavé místnosti, obzvlášť když tam není!!!

Mějte se fajn, moc díky za podporu, maily, sms.. Teď se těším, že závody jsou za námi a budu zase jen tak pobíhat:).

Nabírání (veselých) km zdar! 12:)

PS. Hodně mě potěšila Lucka, která fotila můj doběh. Říkala, že je vidět, že jsem to já. Většina lidí dobíhá v soustředění o posledni vteřiny, já si sundavám čepici, směju se a zdravím všechny okolo..

Dualita

Asi to taky znáte, občas člověk snadno přechází mezi (svými) světy. Já to teď zažívám většinou po ránu, kdy jdu na procházku s Deri, jako běžný pejskař. Poprchává, zalezavá zima, mrznou ruce, jsem takový celý schoulený, říkám si, a to chceš v tomhle běžet do práce? Za chvíli začne určitě pršet, jestli ne lejt, vykašli se na to..:)

Přicházím domů, celkem nalomený, ale radši moc nepřemýšlím, narvu na sebe běžecké, beru si batůžek a vyrážím přes park do práce. Ještě než stačím zapnou "měřiče" na iPhonu:), tak si všimnu, že drobný déšť poněkud houstne, ale co ... pak vyběhnu a dostanu se "za zrcadlo".. prostě do jiného světa. Znalec by řekl, jjo, už si šlehnul:). V tom přechodu ještě částečně jako "pejskař"zdravím lidi se psy, co jsem je před chvíli různé míjel, ti se na mě nechápavě dívají a já vesele poskaju stejně jako před chvíli ta moje "veverka":). Neomylně mířím parkem k Prokopáku. A v něm začíná jiný svět, kde vlastně ten déšť jen rozjasnil to listí na zemi, super se dýchá a člověk se cítí tak volně, nikde nikdo..:).

A stejně tak snadno přecházím mezi světem pobíhače-turisty, ve kterém lehce běžím a kochám se přírodou a najednou mě někdo předhoní nebo předjede pomalejší cyklista, nebo uvidím v dálce/v kopci nějaký pomalejší "objekt":) a najednou se dostanu do závodního světa, kdy si říkám, toho dáš, toho udržíš, toho předběhneš..:) a pak zas jako když přejdu z místnosti do místnosti, se svět vymění a zase jsem ta udivená Alenka, co kouká, jak se listí v tom slunci třpytí:).

V podstatě příprava na Stromovku je za mnou, teď už jen takové malinkaté poklusy a přijde sobotní maratón. V dnešním mrazivém ránu jsem opět tak různé přecházel mezi těmi světy:), najednou dole v údolí jsem si uvědomil, žádné delší trasy a rychle otočil k domovu. Akorát v čas, bylo z toho přesně poctivých 19km, tak já má zhruba být:), ale co je hezké, až symbolické.. V posledním stoupání do kopce před Novou vsí jsem předbíhal skupinky starších turistů, kteří se hromadné vydali Prokopákem "někam" a jak se různě voláním upozorňují .. "pozor auto", "pozor traktor", ... tak najednou šel se mnou pokřik "pozor běžec!!!! " :).

Nakonec proč ne... "Pozor běžec"! :) Udělal jsem,v přípravě, co jsem mohl, těšilo mě to a těším se na příští sobotu, poběžím co to půjde a budu závodit! Žádné výmluvy nemám, noha ani nic mě nebolí (ťuk-ťuk), cítím se skvěle. Určitě budu ve svojí kategorii zase první. Cítím to v kostech, neuvěřitelná forma.... Co na tom, že jsem ve své kategorii jen já sám, o to těžší je vyhrát a neskončit poslední:).

Tak ať se nám daří jak na závodech tak i v průchodech našimi světy.

12:)

V drogovém opojení, aneb LSD along the rivers

Rozsah mých bloudících schopností se dá asi nejlíp dokumentovat na přípravě, kdy jsem se domlouval s Nikie, a doloval z ní rozumy.. Přikládám zkrácený záznam, moji nechápavost jsem zkrátil asi na 1/3, abych se trochu vylepšil..:)

Já: Prosím tě Nikie, jak kolem řek(y)..

Nikie: No nejlíp na most.

Já: Na kterej?

Nikie: No přeci ve Zbraslavi....

Já: A to je před Radotinem nebo za Radotinem?

Nikie: Otevři si mapy (pitomče):)...

Já: Mám otevřené nevidím.. Most závodu míru.. Neznám..

Nikie: Prosím té, radši ti to pošlu v mapě..

Takže díky Nikie, ještě teď neběhám kolem Berounky nebo Vltavy.

Výlet jsem chtěl pojmout v rámci mě oblíbené turistické metodě LSD (low slow distance) tedy, že se nebudu zase moc honit, ovšem jak se maratón blíží, že bych to rozhodně neměl zase běžet o moc pomaleji než minutu na km proti mému "závodnímu" tempu. Ale co, vzal jsem batůžek, něco k pití a po ránu v pátek vyrazil. Nejdřív Prokopským údolím k vodě, potom po trase A1 cyklostezky do Radotina, překročit Berounku, do Zbraslavi, přes most Závodu míru na druhou stranu Vltavy a pak (A2) směr centrum. Jak to na mapě vypadalo divoce:), tak to ve skutečnosti bylo jednoduché, držel jsem se vždycky řeky, i když jsem se zamyslel a třeba i drobet uhnul, tak jsem nakonec zašel správnou cestu.

Potěšilo mě setkání s ještě větším bloudilcem.. Běžím si podle řeky a v tom od Chuchle jde někdo a volá na mě Hej člověče!!! Nádherný oslovení, připadl jsem si jak ve westernu, chtělo to jen Hey hombre! Tož zastavím a abych naladil na stejnou nótu, povídám.. Jářku, člověče, co potřebujete? A on (mířící směrem do Hlubočep) povídá, jestli už bude brzo ve Zbraslavi na náměstí. Tak mu říkám, že já sice bloudím často, bloudím rád a čirou náhodou běžím tím směrem taky:), ovšem podle mého laického názoru (běžel jsem úplně obráceně) je Zbraslavské náměstí přes řeku (řeky a úplně jiným směrem, než on jde..). Podíval se na mě takovým pohrdlivým pohledem a řekl, no asi často bloudíte, co člověče? A vyrazil do Hlubočep..:)

Vzpomněl jsem si na něj se slzou v oku, asi po 7-9km, když jsem náměstím probíhal. Mimochodem, Nikie, nikdo z domorodců ten most (Závodu míru) neznal, ale našel jsem ho, a ještě jsem vzdělal místní! :)

Na druhé straně řek(y) už jsem přeci jen maličko bojoval s nedostatkem vody (cca 24km a s sebou tradičně jen 0.4l v termosce), ale u Modřan už byl otevřený jeden stánek, rychle jsem doplnil "pohonné hmoty"a hupky supky směr centrum.

Cestu mohu doporučit (od nás celé až do centra 36km, ta pasáž kolem vody od barandovského mostu asi 21km), až na malou spojnici mezi Radotinem a Zbraslaví, kde jsem na silnici přeci jen míjel nějaká auta (asi 2+km), to bylo naprosto libové. Myslím, že jsem zvolil správné načasování výletu, teď už bych měl běhat tak s rozumem a postupně snižovat dávky:), přeci jenom za 14 dní je Stromovka a chci se pokusit jí uběhnout co nejlépe...

Co je ale nejdůležitější, vypadá to, že při tom pobíhání a bloudění jsem spoustu těch starostí úplně nadobro poztrácel, "popel" opadal a pokud se tak dá říci, i nové lupení na mně vyrašilo:).

Tak s chutí do podzimního běhání. Ta melancholie ještě přijde..

12:)

Zpomal! Aneb dobrovolný hasič v akci

Leona trefně napsala o vyhoření a jak si my super/duper nadšenci vždycky všechno musíme absolvovat a je to fakt:). Doufám jen, že my starší se snažíme víc poslouchat signály těla/ducha a tak aspoň že to hoření zachytíme ještě v zárodku.

Taky vnímám ty spojený vesmíry:), že se mi také hůř pracuje -- slovy okresního přeboru, večer usínám, deprese, jdu do práce deprese, jdu z práce deprese? no to už zas ne :) -- ale prostě moc se mi do ničeho nechce, respektive spoustu času mi berou věci, které bych ani nemusel dělat a vznikají z toho, že bohužel neumím moc říkat ne, že neumím tak dobře bránit svůj prostor a řada lidí toho zneužívá...:( a zase je to přesně jak říká Leona.. Člověk to většinou snáší do určitě doby, než se to stane neúnosné, než to s ním nějak švihne, pak uděláme radikálnější posun, spoustu věci zredukujeme a začne to všechno pozvolna zase od začátku..:).

Přesně tak u mě - v pondělí to začalo úplně nenápadně. Nadšení po ránu a úprk do práce vrcholil sice ve výrazném "traťovém" rekordu, kdy moje "průměrka" mně pozitivně vyrazila dech.. ovšem celodenní služba "u mašiny" a dělání zbytečností po dlouhou řadu hodin nakonec vedlo k poznání, že se neúprosně dostávám do "hořlavých" končin a tak jsem začal rychle hasit. Už s krizemi podobného druhu snad mám pár zkušeností:), budhisté jim říkají zpětný náraz světla. Prodělal jsem jich řadu a úspěšný "průchod" byl vždy cestou k větší pohodě i k lepším běžeckým výsledkům, pokud se to tak dá říci..

Jak NATO? Koupil jsem si Fidorku, zrušil běh domů, místo toho jel MHD a po cestě domů parkem snědl na lavičce u nádrže Fidorku:), vzal jsem Deri na delší procházku, zapálil oheň ve venkovním krbu a jen tak koukal do plamenů..., nesáhl na stohy papírů, které jsem si poctivě přinesl z práce. Ono se to nezblázní:).

Snad to nejhorší jsem zažehnal. Radost si musíme dělat!! Aspoň nějakou MAŽERU (malou ženskou radost). Sice jsem v úterý nestihl zaběhat, ani práce neubylo, ale aspoň jsem se rozhodl věci výrazněji "ořezat" a zase jsem získal to potřebné natěšení na středeční "pracovní"běhání a následný pracovní maratón. Jedno z důležitých rozhodnutí, které jsem učinil bylo, že určitě budu přes víkend chvíli jen tak ležet a číst knížku, určitě vyběhnu na nějakou delší trasu a určitě ... určitě si budu dělat radost:)...

Okamžitě jsem použil "hasičský"postup, který mě kdysi naučil kamarád. Vzal jsem tu hromadu papírů, oběžníků a požadavků a jednoduše je hodil do koše se sběrem a začal dělat jen to, k čemu přišly urgence.:) Práce výrazně ubylo:), hned se mi ulevilo a vlastně se tak snadno ukáže, co bylo a nebylo důležité... Navíc jsem ve středu kvůli povinnostem neběžel do práce, ale jen z práce. Hned se člověk cítí lip, protože pokud běh vede ke stresu, je třeba to zredukovat:), zpomalit a vykašlat se na "rekordy"... O co jde, tak pár minut na maratónu budu horší/lepší? Nejsem zavoďák!!!

A tak se těším na pátek. Zítra si nechávám na vyřešení urgentních záležitostí a v pátek po ránu (v kombinaci s vybíráním zbytku dovolené) třeba si vyběhnu někam dál podle řeky, ale žádný závod.. Jen cesta a já..

Tak pozor na požáry a deprese!!! Je to ve vzduchu! A když, tak hasit hned v zárodku! 12:)

Běhání prosté, běhání s dopomocí a běhání s odporem:)

Já ve svém pobíhání rozlišují tři typy běhání -- Běhání prosté, běhání s dopomocí a běhání s odporem -- samozřejmě moje prosté/kochací běhání je naprostý základ všeho, jenže pod tlakem okolností se mohou typy snadno změnit a na to si musím dávat fakt bacha.:)

Například, běžím si takhle v pondělí domů z práce, krásné odpoledne, první dva km tak lehce přes semafory, kochám se na náplavkách líbajícími dvojicemi, nasávám tu atmosféru řeky, směsi pachů a sleduji slunce odrážející se v drobných vlnách "Veliké řeky", jak by řekl Eduard Štorch.. Prostě děsná pohoda, průměrka tak kolem 6+min/km, jenom jsem se s nikým neobjímal, jinak naprostá turistika:).

V tom mi zazvoní mobil a moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko mě informuje, že nečekaně dorazili řemeslníci ještě něco dodělat a proč jsem jí to neřekl? Marně se snažím vysvětlit, že mi měli zavolat, než přijedou a domluvit se.. Nicméně mi bylo jasné, je na čase se urychleně přesunout k domovu, jinak bude průšvih.. A tak jako mávnutím proutku jsem se přepnul do jiného módu a upaluji domů ... no navzdory dost pomalému začátku jsem nakonec doma v novém traťovém rekordu do kopce s celkovou průměrkou přesně za 5min/km. :) Dobíhám akorát včas, když řemeslníci končí, abych stačil vše zkontrolovat a tak. Tak tohle je typické běhání s "dopomocí":)..

Naproti tomu běhání s odporem nemusí být nutně kvůli odporu k běhání na naší/vaší straně. Prostě se něco vyvrbí a člověk buď nemůže vůbec běhat, nebo jen málo/omezeně a to je vždy nebezpečné. Tedy aspoň u mě to pak vyvolává, tzv. velbloudí nebo-li dromedárský efekt:), tzn., že potom, když už "můžu" běhám určitým způsobem do "zásoby", tedy víc než bych měl.. Člověk si na to musí dávat pozor, ale i přes veškeré připomínky, rady, zkušenosti -- aspoň tedy já -- mám stejně tendenci zapomenout na všechno a jsem v té chvíli jako pes puštěný že řetězu:) ...Vybíhám vstříc novým cestám, obzorům, prostě se vyběhat, nechat to všechno za sebou, nabít si baterky s cílem si nenabít přitom ústa ani hubu:).

Zase typická ukázka z tohoto týdne .....v úterý jsem měl pracovní povinnosti až do noci (navíc naplánován volnější den), ve středu v rámci svátku rodinné návštěvy a oslavy, ve čtvrtek práce a návštěva/oslava s kamarády.. Ted si mě představte v pátek ráno... Lev v kleci, je proti tomu hodný morčátko..:) Vím o tom a tak, když běžím ráno do práce, tak si říkám a opakuji, klídek Honzo, pijánko, mazurka, pomaličku... první 3km se držím -- teda asi tak jako Deri na vodítku:) -- 5:30/km, pak si řeknu, no tělo už je prohřáté:), můžeš pomalu zrychlit, ale pomalu.... Abych to zkrátil, ve finále dobíhám do práce v novém traťovém rekordu, s celkovou průměrkou začínající 4..:).

V práci jsem vůbec neměl být (mám v pátek dovolenou) a tak plánuju, že už po 3 hodině vyrazím pozvolna k domovu, žádné honění, kochat se, a možná se maličko kouknout, jak to vypadá za Barandovskym mostem směrem od Prahy. Začínám zase semafory a pomalým během 6+min/km, s sebou "pro jistotu":) jen 1 litr vody a ledové kaštany:). Ale moje přecevzetí mi vydrželo jen asi ke Žlutým lázním..Ty mladé ženy/dívky na kolečkových bruslích všude kolem, to je vyloženě riziková zóna!!! Měly by tam být značky!! :)

Vzpamatoval jsem se až za Komořany, kdy se dívky naštěstí (na chvíli?) z trati vytratily, využívám toho a říkám si, otoč a zpomal:). Zpátky k mostu a hajdy domů. .Snažím se zase aspoň trochu kochat..

Po překročení mostu pak marně hledám vodu, takže piju až u studánky v horní části Prokopáku, dobíhám domů s téměř dalšími 28km, s průměrkou i tak pod 5:30/km, celkem dvoufázově to bylo na víc než na maratón.. Tak to jsou ta nebezpečenství, "běhu s odporem", stačilo málo a uhnal jsem se:)...

A co vy, dokážete to líp "ukočírovat"? Poraďte..:)

12:)

Pes maker

Jak se teď snažím pravidelněji běhat se svým nejmenovaným spoluběžcem, tak často s sebou bereme na proběhnutí naší Deri. Deri, aneb Derivace je opravdu moje tečna [s vodítkem je ta iluze dokonalá], takže v matematickém slova smyslu dostává svému jménu:). Pobíhání s ní je asi
1) kombinace úprku (na začátku mám vždy problém, aby se neuškrtila:)],
2) lovení [ty kachničky v rybníkách a kolem Centrálního parku to je silné pokušení],
3) bránění svého pána [sice mi to dělá dobře, ale proč proboha skáče na hezké slečny, co nás zdraví?] a
4) pokusy o výcvik (z mě strany se zatím téměř míjejí účinkem).

Můj spoluběžec to minule komentoval, že místo toho, aby bylo na mě spolehnutí, že budu držet stále tempo, tak jsem pod vlivem svého psa a místo pacemakera aneb vodiče -- díky jejímu skákání a štěkání -- nejsem ani peacemaker tedy usmiřovatel, ale stal se že mě jednoduše pes-maker:). Člověk, jehož si vytvořil pes k obrazu svému..Prostě teriér je teriér:), ale zase se snažím, abych nebyl úplně ve vleku Deri a postupně dobývám ztracené "psovododské" pozice.

Ze soboty mám celkem tradiční spolkový zážitek. Díky pokusům o výcvik svého "musherskeho" psa (myslím, že Deri by místo mě utáhla s vodítkem i naložené saně:)] jsem i členem Kynologického spolku:) a i tam působím patřičné obveselení nebo i opovržení ostatních. Nácvik otoček se psem je vrcholem posledního tréningu. Vedoucí skupiny říká.. "A teď čelééém vzad". Velím: "Čeléééém vzad!" Ona volá: "Ne!!! Vy čelem vzad! Pes k noze!... Člověče, jak se to točíte? To, že to váš pes neumí mě vůbec nepřekvapuje, vždyť vy se neumíte ani otočit, vy toho psa úplně matete!:)... Copak jste nebyl na vojně?"... Ne nebyl, mě nechtěli, já mám modrou knížku na hlavu !.:)..:)

Ovšem Deri už běhá celkem slušně, těch 6+km zvládá ve velmi pěkném (průměrném) tempu, včetně všech možných činnosti vedle:). Občas je to ale pořádný kalup! Vidím, že na jaře spolu vyběhneme i mimo Centrální park a Prokopák bude rájem naší čuby Baskervilské:).

Pro obveselení přikládám video s Deri po doběhu. Pro dokreslení je jí 6 měsíců, v nožičkách má 6.5km, v průměrce asi 6:20/km, a to i včetně "lovu"... a stejně má super mety a rychlost při návratu...:)..

Ať se nám dobře -- samostatně i společně běhá...12:).

PS. K.G. mě poprosila, abych dal link a podpořil jejich akci Amazonko odvahu! Říkal jsem si, že třeba něco k tomu napíšu, ale nejsem ten pravý člověk, nenapadlo mě, jak o nich napsat, sám jsem jim dal hlasy, přišlo mi to super, hlasování končí za dva dny:)..

Z rychlosti může človek i zblbnout:)

Po pravidelném běhání stejnou trasou do práce a z práce jsem si zase znova uvědomil, kdy a jak a proč jsem začal chtít běžet někam dál... Prostě mě zajímá, co je za tou odbočkou, kudy jsem běžel minule a co, kdybych zatočil jinak, není ta malá cestička do lesa nakonec lepší? A dá se běžet hezky podle vody? A po které straně líp? A tak to chci prozkoumat.. Samozřejmě, moji známí mi říkají, to se přeci dá jednoduše a bez námahy zjistit z google maps, uvidíš to letecky jako živý:), ale buď se v tom tolik nevyznám, nebo mi to připadá jako mrtvý:) a tak mám pocit, že je to potřeba proběhat na vlastní nohy:).

Ve čtvrtek jsem dostal navíc z osobního oddělení mail, že mám spoustu nevybrané dovolené a tak jsem si hned 1/2 dne v pátek vzal a vyrazil aspoň pár věci zjistit, co vlastně je tam za tou zatáčkou, kde už to neznám.. Tedy zatím:) neznám..

Cvičně jsem si naplánoval, že seběhnu údolím dolů a zatočím podle vody, jistě tam vede nějaká cyklostezka a uvidím, jestli je dostatečně daleko od Strakonické, poběžím po ní do Chuchle a pak nějak nahoru a pak se uvidí:)..

Sice v rámci přípravy na Stromovku jsem asi do 10-12km utíkal skoro jak mléko na plotně:), ale pak jsem si musel ještě dokoupit v krámu vodu a rázem můj utíkací den získal úplně nový rozměr... tedy pořád tam nějaká intenzita byla, to ne že ne:), ale už jsem i prohodil pár vět s domorodci, s cyklisty -- zejména při stoupání ke Slivenci jsem cyklistu svým veselým pozdravem a náznakem hovoru asi odradil natolik, že zastavil a začal raději spravovat kolo, či co..:).

Přitom asi nikde jsem nenašel tak různorodé lidí, jako na kolech. Od těch, co to berou velmi vážně a mají šílené vybavení, drahá kola a na nikoho ani pomalu nemávnou, až po ty strejdy a tety na starých rozdrcanych kostitřasech s taškami, co jedou domů nebo do hospody:)... Řada z nich odpoví na pozdrav, někdo ne [buď v té rychlosti nestačí, nebo prostě nesleduje lidí kolem, nebo je mu/ji to fu(c)k :)], občas někdo řekne něco i nepříjemného -- jako posledně jeden militantní na Barandovskem mostě.. "co se tady motáš debile?":). Ale mezi cyklisty mám pár dobrých známých, a tak vždycky, když na svých cestách narazím na překážku, tak myslím na ty kamarády cyklisty a snažím se ty velké spadlé větve, kmeny a překážky odstranit a uvolnit jim cestu.

Doufám, že je to vidět z fotek, běželo se mi hezky, i když to napojení na Prokopák/Ořech/Řeporyje musím ještě lépe prozkoumat. Když jsem se potom už zase přebíhal podél trati Prokopským údolím, tak jsem se na chvíli zasekl, protože tam bylo několik silných větví natažených přes cestu. Na několika místech, i za zatáčkou, až to vypadalo, jako by to tam někdo nastražil.

No zapomněl jsem na svoje časově úsilí a začal to odklízet. Když už jsem skoro končil a odhazoval poslední větve, fičel dolů kolem cyklista z kategorie arogantních.. Z dálky na mě volá "pozor" a "na stranu",.. apod:) a tak jsem mu vesele odpověděl, ať radši zpomalí, nebo si může rozbít ústa:) a že kdybych tušil, že pojede on, tak bych asi s tím uklízením cesty chvíli počkal:). Zajímavý je, že zpomalil, zastavil, ...slezl... a odhodil se mnou ten zbytek. Pak jsem vyrazil, on nasedl, za chvíli mě předjel a pozdravil, zamával.. Konec jako z pohádky, nebyl to arogantní pitomec, jen prostě z té rychlosti na chvili zblbnul, to se může stát skoro každému.:).

Nakonec to byl krásný cross-training a ve finále jsem i s těmi nákupy vody a s odklízením dřeva udržel v kopcovitém terénu průměrku 5:20/km (ten kopec z Chuchle do Slivence je pěkně malebný), krásných 27km a řada nových obzorů. Navíc už mám teoriii - těch velmi málo pitomých cyklistů, co občas potkám , prostě jezdí rychleji než by měli:), stačí jen trochu zpomalit a zase jsou to normální (příjemní) lidi...

A navíc už zase vím, kam příště! Příště asi zkusím druhou stranu řeky do Vraného!

Ať se nám hezky běhá tam i zpátky!

12:)

Alzhaimer, aneb zavěšený kafe

Nevím, jak to děláte vy, ale já i přes svoji velkou snahu:) vždycky něco provedu. Už bych se s tím měl smířit, není mi zkrátka dáno se zajímavým životním situacím vyhýbat. A to je dobře.:)

Lidé se různé spolčují, dříve bylo různých spolků jako máku, já se snažím nebýt nikde organizován, ale my "holky a kluci co spolu (i virtuálně) běháme se čas od času -- díky naším organizačně zdatným vedoucím -- sejdeme v restauračním zařízení, abychom při dodržování správného pitného režimu probrali, co nás trápí, těší, někteří na sebe prasknou zase nějakou šílenost, kterou by blog neunesl:), zkrátka pohoda.

[Doma jsem musel slíbit, že domů nepoběžím:), ale že pojedu hromadnou dopravou.. Bylo by to sice super, vzít si čelovku a ve tmě stoupat údolím domů.... Ale začínající brzká tma mi to brzo umožní i normálně..]

Včerejší schůzka se nesla v duchu silného tématu - byl den Alzhaimerovy choroby - jak příznačné, že? A tak jsme se hned častovali veselými historkami, co kde kdo zapomněl a já doma teď přezdívaný Alzhaimer:) jsem se cítil velmi dobře, no jako mezi svými:). Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko mi teď pořád říká, aha.. tys zase nechal mozek v práci, co? Jak běžíš domů do kopce, abys to měl lehčí :)... Dárek od Leony - tužtička, zápisníček a dvě tablety lecitinu na rozvoj mozkové činnosti - navodil u "bloggers" tu správnou atmosféru, ovšem podcenil jsem to, podcenil. Správně jsem si hned měl začít zapisovat a tablety lecitinu sníst raději všem okolo.

Schůzka byla fajn, seděl jsem u Leony, Martiny a kousek od Machyho a tak jsme stačili i něco probrat:).., při placení vzpomínám na všechno, co jsem měl, když váhám, kolik bylo piv, pro jistotu platím víc, ať po mně nejsou dluhy, že... Ale na kafe jsem úplně zapomněl!!! Kafe jsem tam nechal viset a platící Leona se mi nezapomněla ranním mailem správně vysmát. Den Alzhaimra se skutečně vydařil!

Mimochodem, v řadě restaurací v Paříži se dlouho používal termín zavěšený kafe. To někteří, když platí, tak často platí to "zavěšený" kafe, aby si tak někdo, kdo třeba nemá peníze nebo je zapomnětlivý :) nemusel kafe odepřít nebo se necítil trapně. Jak je vidět, Leona je pravá Francouzka!

A tak spolčení a zapomnětlivosti zdar, protože zapomnětlivost patří k běžcům..Vždyť ne nadarmo se říká, co není v hlavě, musí být v nohách!!!

Tak ať se nám vesele zapomíná a běhá!

12:)

Poprvé 3x....:)

Poprvé 1x to bylo příjemné, ale dlouze očekávané, zato když jsem mohl poprvé 2x, tak jsem ucítil novou sílu a představil si nové obzory..a cítil se skvěle a a teď? Tak napůl:)... Trochu jako magor:), trochu jako průkopník, trochu jako závislák.. ale jak říká Limonádový Joe... Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina!

Samozřejmě, nemluvím tady o nějakých lascivních záležitostech, ale o běhání do práce a z práce.:)

Když jsem to běžel v před měsícem poprvé tam a zpátky, říkal jsem si skvělý dvoufázový trening:), 15 tam, 15 zpátky:), to je vlastně 30km jen tak... Když jsem to běžel v předminulém a minulém týdnu 2x, tak jsem si říkal, no to je super, 60km úplně "zadarmo" a teď jsem se dostal na řádově asi ideální stav 3xtam a zpět. Jako Hobit v pohádce, jako můj zrcadlový čas:), tam a zase zpět a přitom je jen tak mimochodem 90km naběháno. Tedy ono určitě nejde ani tak o km, ale znamená to, že jsem našel 8 hodin na běhání.... a díky ušetřenému času v městské dopravě jsem vlastně polovinu, tedy 4h vlastně opravdu na to běhání uspořil.

Když se nad tím tak zamýšlím, tak jsem vlastně "urval" víc jak jednu směnu jen sám pro sebe. Protože když běžím, běžím většinou sám, je to chvíle, kterou mám sám pro sebe, je to taková zavřená kancelář, kam nikdo neleze, tajné místo, kde mě nikdo nenajde, kde si mohu přemýšlet o čem chci a odpočinout si od všeho a všech, abych se zase mohl na všechno a všechny těšit:)..

Dřív jsem přemýšlel jestli je lepší PŘED nebo PO (=před práci nebo po práci) a teď najednou zjišťuji, že by 3x týdně šlo obojí. Nastartovat den s endorfiny a ukončit jej s tím, že všechno šílené, špatné, deprimující a sílu beroucí.. prostě poztrácím po cestě domů:)...

Je to první týden, brzo na to, abych dělal nějaké závěry, nevýhodou je, že musím opravdu přemýšlet o logistice, plánovat skoro víc než čínská plánovací komise:), ale myslím, tedy cítím, že to stojí za to. Odměnou je krásně proběhaný (přitom rodinně nesobecky:) to upozorňuju) čas, čistá hlava, sem tam nějaký nápad a pocity k nezaplacení.

Navíc v pátek zpáteční cesta byl boj, tedy práce s myslí:).. únava, navíc mi chyběha voda, naštěstí jsem na nábřeží zahnal myšlenky, že bych jel zbaběle tramvají a metrem, seběhl jsem k loděnici, dal si "teplý" ledový čaj a sušenku a pokračoval do kopce do Stodůlek. Takže zocelen:). Ve středu jsem měl skvělý zážitek. Plný síly dupu nahoru do kopce ulicí K Nové vsi a předbíhám dvojici na kolech, kterou už jsem v minulých dnech různě míjel a předbíhal. Vyzývám cyklistu, ať do toho šlápne, že dáme spolu ten kopeček ve velkém stylu:)... Říká, člověče, vy jste plný energie, takové teplo... Povídám vždyť jo, běžím z práce natěšený domů... A on to skvěle zabil a povídá.. "Koukám, že jste toho v práci zase tolik nepolámal, co?"... :) :)..

Snad mi to nadšení i plánování vydrží. Plánování (nejen běžeckému) zdar!

12:)

Běžec jako postava z počítačové hry aneb Machy je Holy Paladin!

asi je to tím zářím, stejně tak jako loni, při cestách v metru místo líčení prázdninových zážitků slýchám velmi zapálené hovory mládežníků o počítačových hrách, ve kterých silné dominuje WoW (World of Warcraft), nazývané lidové wowko:).

A protože je toho tolik a protože i nejmenovaný spoluběžec:) mě o této hře neustále poučoval, tak najednou vidím neuvěřitelně souvislosti mezi světem běžců a pobíhačů a hráčů...

V mé představě je "běžec-hobík" určitě postava, která není zákeřná (ne jako třeba vrah "roguna", která bojuje zákeřné zezadu dýkami, často neviditelná). Není to postava, která jde do všeho hlava-nehlava (jako různí bojovníci "wariors"), není to hrdina, který na sebe váže pozornost a furt potřebuje léčit (jako třeba damage-dealers), hobík nepoužívá moc žádné lektvary a kouzla jako různí "mágové" a čarodějové.

V mé představě je běžec-pobíhač:), pravý holy paladin, což je postava, která není negativní, většinou stojí na straně světla, vydrží neuvěřitelnej "damage" (zničující zásahy), jeho armor (tedy útočné síly) sice nestojí za moc, ale má spoustu "manny" (energie) a je schopna se o ní podělit. Často může být i ranhojičem ("healer"), dokáže se vydat na výpravu i sám ("dungeon" je vlastně variantou běžecké turistiky), ovšem nezříká se společnosti:).

Nevím, jaká je příčinná souvislost, jestli z lidí, kteří běhají se časem stávají víc "holy paladinové" nebo jestli si tyto postavy vybírají běh jako svoji aktivitu:)? Věřil jsem, že díky běhu se snad trochu stáváme lepšími, ovšem dnešní mail od Richarda-Machyho mi vyrazil dech. Zmínil jsem se totiž na jeho blogu u super popisu jeho Valašské cesty "tam-šíleně daleko":), že jsem uvažoval o tom, že bych si někdy zkusil zaběhnout z Prahy na rodnou Vysočinu. A on mi dnes napsal a nabídl pomoc, že by jel se mnou na kole a dělal servis. Dovolim si citovat: "Hodně toho uvezu a něco vydržím: nejdu zabít horkem, nejdu zabít mrazem, nejdu zabít vejcem :)" Jednak je to neuvěřitelný, skvělý, milý a jednak to naprosto rozvrátilo moji teorii o vlivu běhu na lidskou laskavost!!!! :)

Machy je totiž nejsvatější že všech holy paladinů, co znám, člověk, který dělá spoluběžce nevidomému kamarádovi, známá opora týmu "radost až na kost":), člověk, který patrně přivedl k otužování a "ponorům" davy lidí... Prostě houbelec běh. Někteří se takoví jednoduše narodili! Tedy doufám, že jich není až tak moc - Vinnetou, Old Shatterhand, Mirek Dušín, Machy, pár těch svatých.. :)

A tak díky Richarde, určitě toho využiju, budu pilně pobíhat, abych si splnil malý sen, že si z Prahy prostě doběhnu na Vysočinu. V mezičase budu pilně pobíhat, abych se nějak postupně a přirozeně stal "lepším", protože ta mrcha, je pořád ve mně, ale i tak se mám rád!! :)

Ať už jsme nebo nejsme lepšími, běhat stojí za to, ne? Ať máme rádi i tu mrchu v nás:). A díky Machy!

12:)

Poslední pokušení

Před noční 10 jsem vnitřně velmi bojoval, jestli běžet nebo neběžet, jestli (vůbec) závodit. Nakonec dosažený čas 42:24, vzhledem k tomu, že byl skoro o dvě minuty horší než loni, na první pohled nesvědčí vůbec o mém úsilí, tedy mentální síle:).

Už odpoledne jsem cítil nějakou silnou nervozitu, i časté návštěvy WC tomu naznačovaly:), že to bude "boj". Ale stal jsem večer na startu, plný síly, vědom si toho, že se nemám vůbec na co vymlouvat, běhal jsem běhal, sice jsem rychlost vůbec netrénoval, ale nic mě nebolelo, nebyl jsem nemocen, perfektní počasí, co si přát víc, že?:)

Měl jsem skvělou startovní pozici, hodně v předu a vypadal jsem rozhodnuty se s nástrahami tmy popřát jak jen půjde. Jenže se mi hned po vyběhnutí zdálo, že to nejde tak lehce, přeci jen rychlost a závod je něco, co není úplně "na pohodu" a tam se člověk asi musí víc "zapřít", vím, že loni mě to málem zlomilo, odradilo od běhání závodů, byť byl z toho osobák [který jak je zřejmě bez velkého úsilí nepřekonam a kdoví jestli i tak:)]. Prostě po km jsem nějak blbě šlápnul, narazil do jednoho z kuželů (teda vůbec nic se mi nestalo), ale hlava tak nějak říkala, zástav, mohl bys klidně předstírat, že té to bolí, vždyť je to skoro zázrak, že se nic nestalo, taková slupka.. Najednou jsem na 10k běhu uvažoval o DNF (!), prostě, že bych to zabalil, protože mi to "nejde"?

A opravdu prvních 5km jsem se šíleně trápil, všichni mě předbíhali:), ještě jednou jsem při drobnější kolizi musel zahánět myšlenku na ukončení závodu, krize hlavy jaxvinja:). Ale pak to přišlo. Pak jsem si najednou uvědomil tu malichernost těch protestů svoji hlavy [ona i hlava má svou hlavu, že:)] a rozhodl jsem se, že závod dokončím, jak to nejlíp půjde. Začal jsem běžet, nejdřív, jako kdybych běžel rychlejší maratón, chytil jsem dech, pak jsem zrychlil a přestal jsem to řešit a najednou už jsme byli blízko cíle. Sice bylo jasné, že to 40 minut zdaleka nebude, ale za to úsilí, za ten boj mi běžecký bůh nadělil krásný a symbolicky čas.

42:24.

Stejný tam jako nazpátek. Abych si uvědomil, že někdy je potřeba se dostat tam i zpátky, že závod je jako zrcadlo a boj, který při něm prožívám, ať s časem nebo s myslí je potřebný a cenný.

A tak nejenom, že tu Stromovku poběžím, poběžím ji že všech sil!

Tak ať ty svoje (vnitřní) závody zvládneme a vyhrajeme. 12:)

Díky Nike, aneb, když cíl není cílem

Koukal jsem na bjěhej a vidím, že ani tam ještě emoce po Nike Run neopadly:), dokonce i diskuse na téma smazaných negativních příspěvku je stále živá, zkrátka pořád se něco děje:). I moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko to komentovala slovy, že aspoň chápu, proč ona nechce "masové" běhy.

Ale já se přiznám bez mučení, mně se to moc líbilo. Běžel jsem s nejmenovaným spoluběžcem [o kterém se nesmím ani slovem zmínit:)] a jako správný domestik jsem s sebou měl svůj skvělý batůžek s termoskou s pitím, s věcmi na převlečení a dalšími drobnostmi, kromě karimatky a stanu, snad všechno:), ale určitě právě proto jsme si to děsně užili. Navíc závod/cíl byl, tak jak to má být nikoliv cílem, ale cestou. Protože díky "přípravě" na tuto akci jsme většinu léta spolu různé pobíhali. A to bylo na tom všem to úplně nejlepší. Díky Nike!!!

Prožívám teď takovou malou "závodní" krizi, i když je to vůbec krize? :) Cesty po Prokopském a přilehlých údolích, i jen tak do práce jsou fakt krásné, že se nemůžu donutit běhat podle trenýrkového plánu. Na km neběhám zase tak málo, mezi 80-95km týdně, ale netuším, jak moc se to kloubí s moji přípravou na maratón ve Stromovce a s tím, že bych měl zkusit v sobotu na noční 10k si trochu víc zazavodit, ale ten "závodník" ve mně se zase ztratil.:) [On tedy po pravdě nikdy pořádně neexistoval]. Prostě najednou je všechno mimo prostor a čas, já se občas vynořím z té "pavučiny" časoprostoru a v té chvíli jsem rád, že běžím, prostě jen tak pro radost a ne pro nějaký závod. Je mi to blízké, pobíhat z místa na místo, ráno, v poledne, večer, pro sebe, pro radost, jen tak...

No o to bude to těžší závodit, ale věřím, že se vypnu a poběžím co to půjde. Navíc ve Stromovce bychom měli běžet s Milanem K., měla by tam být řada známých a tak se těším, nejen, že to poběžím, ale že si se všemi budu různě povídat:). A protože Milan běhá rychle, tak bych mohl toho závoďáka v sobě trochu obelstít, protože by místo něj by závod po boku rychlého kamaráda vlastně běžela ta ukecaná ženská:).

Tak závodění/nezávoděni zdar! 12:)