Umění běhat a běhací umění

Tak ta ženská ve mně je [bohužel/bohudík], nejen ten recept z minula o tom svědčí! Trenýrkový plán se mění v cár papíru, místo intenzity na dráze, se opět konala běžecká turistika!:) .. A tak zjišťuji, že jsem vlastně vyhodil z okna peníze za "trenýrkovy" plán, protože v něm mám od Miloše napsané detailně intervaly, intenzívní pobíhání a já místo toho běhám do práce/z práce, se synem a o sobotě si klidně vyběhnu do dalšího údolí. Ovšem, na druhé straně byl to luxus!

I v tom bahně a 1/2km odbočce kopcem a strání vzhůru, to byl zážitek maximální. Tedy říjnový maratón ve Stromovce bude (z hlediska času) buď jeden velkej průšvih, protože se na něj připravuji tak nějak mimochodem:), nebo jeden velkej zázrak, protože to všechno nějak padá shora:). No, nechám se překvapit, ale ta ženská ve mně to evidentně neřeší.. tedy myslím ten čas. Pocity zatím skvělé.

Jak čtu a sleduji, tak se všichni teď různě soustředili na běžeckých jamboree, soustředěních, setkáních, aby se naučili umění běhat. To jsem už velmi rozumně usoudil, že mě nikdo nenaučí, ale řekl jsem si, že na běhacím umění přeci něco je. Představte si, že existují různí běžci, kteří svým během vytvářejí umělecké artefakty a obrazce na mapách pomocí GPS. Tím pádem doslova tesají svoje kroky do země a svým během tak vytvářejí i něco jiného. Například je zajímavá stránka Art of running, kde Josef Tame, chlápek žijící a běhající v Tokiu, vytváří zajímavé běhací GPS obrazy. Jeho věž v Tokiu, malé slůně, které pije z kanálu nemá chybu. Posledním přírůstkem na jeho stránce je logo Apple, jako pocta odstupujícímu CEO Applu.

A tak jsem zapátral, jestli ve mně taky není i jen maličko ukryt nějaký běhací umělec a je to tady!!!..:) Tak nějak nesměle se dere na povrh, ano ,zatím jsem víc abstraktní umělec, ale na to, že to bylo bez plánu, co? (A pozor na ta čísla!)

A co vy? Co vy GPS nadšenci, nepošlete odkaz na nějakou svoji mapu, co má pěkný tvar?

Běháním k umění:)!

12:)

PS. A teď obrázky těch, co sem dali nějaký odkaz.. Super..

Ju:

Advid:

Liška- Nikie:

Advid2 (tentokrát krysa):

Ondřej:

RID:

Protože moje "sbírka" je stále otevřená, i teď po dlohé době dostávám hezké obrázky. Tenhle je od Davida (Advid) a ten ptáček je fakt hezkej.:)

Nové příspěvky od pravidelného "malíře" Davida (Advid).. Ležící lama a havárie vzducholodi:

Poslední kus od Advida, ukazuje plně zvládnutý GARMIN:). Ten člověk je ďábel!
E.T. volá domůůůů!!!!

David (Advid) se neustale zlepsuje.. Posledni vytvor ma charakter narodni galerie:)..
Jinak jeho samoztatnou expozici uvidite na jeho strankach zde:

V žáru běžecké lásky

..asi tak by se dál nazvat tento týden, aneb jak jsem si budoval morálně-volní vlastnosti, plnil konzervy na další lov mamuta, nebo taky.. Jak jsem blbnul :). Teda, běžet v tomhle počasí moji trasu domov-práce a zpět je pro nás středoevropany nejen morální výzvou, ale pro starší týpky je to výzva také fyzická, i psychická, neboť jsem musel mnohokrát vyslechnout, jestli prý jede se mnou i záchranka:)?... Šmudlové, copak jsem magor? :)

Ale ve středu jsem těch 30km absolvoval fakt skoro na doraz, těch zpátečních 15km, kopcem nahoru, v 32C fakt stálo za to [k tomu na mé poměry stále výborná průměrka 5:45/km]. Ve čtvrtek po ránu se mi skoro nechtělo běžet, jak jsem byl vyšťavenej:), říkal jsem si, to jsem zvědavej co nazpátek:). Naštěstí během dne zavolal kamarád a tak jsem nemohl (=nemusel) běžet v tom žáru zpátky:)... Zdá se mi, že v těchto dnech snad pražící slunce odpařuje zbytky mozku a připomíná středomořské prázdninové destinace.. Ale běhám [:)], i bohužel mi to časově vychází tak, že v tom největším parnu, ale zase kvůli kousku stínu jsem byl po nábřeží ochoten běžet i vedle silnice. Prostě magor, nebo běžecký poctivec/nadšenec, záleží na úhlu pohledu:).

Ale to běhání do práce a z práce, má i výhody v tom, že při určitém časovém režimu, člověk začíná potkávat stejně postavičky, ať už to jsou bezdomovci, rybáři (tak co berou, berou -- akorát tak roha!), výletní čluny na nábřeží, cyklisty, řemeslníky opravující tramvajovou trať na nábřeží (Že tě to baví v takovém hicu někam běžet?.Musím do práce..:) ), prostě najednou do toho rána na trati Stodůlky-centrum nějak patřím a to mi dělá dobře. Asi nejlepší uvítání do té směsi pražského rána jsem dostal u Barandovského mostu. Probíhám kolem a když jsem už podruhé zastihl paní, jak na bobku koná potřebu, tak to suše komentovala slovy, "Koukám, že my oba jsme přesný jako hodinky:)... Prostě prožívám takové "Dobré ráno! (Praho)".

Cesta z práce se mi líbí ještě víc. Vůbec nevadí, že je od mostu už jen a jen do kopce, jak naběhnu na první náplavku, tak se mi kus starostí a problémů usype, jak seběhnu z Baranďáku, tak už nevím, že nějaká práce byla/je, a po pár metrech v Prokopáku je najednou sobota! :) No komu se povede mít několikrát za týden sobotu, že?

Tak běháním blíž do víkendu! 12:)

PS. Abych prokázal, že jsem duší žena, protože v rámci dívčích webů, Martiny, Leony, které tam dávají své recepty, aby nás morálně podpořily/rozvrátily:), tak i já dám svůj letní recept, co jsem se naučil od své nejmilejší manželky, jasné slunéčko -- je to dobrý, (zdravý, kupodivu), bez práce a zvládne to i pako jako já:)

Grilovaná feta (sýr)

Potřebujeme - Plátek fety, 1/2 cibule, papriku, rajčata (případně jinou/další oblíbenou zeleninu), oliv.olej, koření.

Na pečicí misku na pár kapek oliv.oleje položíme cca 1cm silný plátek sýra feta, posupeme kořením (ital.či řecké bylinky, nebo koření na grilovanou zeleninu příp. přidáme bazalku) dáme do trouby zapnuté na gril (či horní pečení) na pár minut rozpéci.

Vyndáme, posypeme zeleninou, cibulí, paprikou, rajčaty, zase maličko koření a dáme zapéci na cca 10-15 minut, než se zelenina zapeče tak, jak ji má kdo rád.:) já to jím s chlebem, namáčím do rozpečeného sýra a zeleniny, nemá chybu. Obzvlášť, když zelenina je z vlastní zahrádky.

Ilustrační foto..Můžu jíst skoro denně..

Tomáš Lehký

Známí mi dost často říkají (a i někteří zdejší mi podobně píší) -- To máš lehký, tobě se to běhá, tobě to jde, ... baví tě to a nemáš žádné obtíže/bolesti/nadváhu... Navíc máš u toho spoustu zážitků..., to já bych taky běhal(a)...:)

Vždycky mě tahle slova potěší i pobaví. Tedy pokud pomineme pár lidí, kteří mají opravdu silné medicínské důvody, tak jestli někdo běhá nebo ne, je přeci jeho volba. Ostatně nejsem žadný Šebrle, že?:), když jsem začínal tak jsem měl 104kg.. A tak většinou na věty typu To-máš Lehký, Těžký.. odpovídám, tak tohodle To-máše neznám.. Znám Jednoho a Nevěřícího:)...

Fakt je, že někdy to nejde, někdy je to s motivací na štýru, někdy se nechce, někdy to bolí, někdy.. Ale vždycky vím, že je potřeba se v takové chvíli vykopat ven, obléci běžecké hadry a je to v pohodě:).

Navíc některé věty o běhání a argumenty jsou tak veselé, že mi to připomíná moje děti ve věku 3 let, když říkaly.. "Tatí, já budu jezdit na kole, ale až to budu umět"...:)...Vždyť nikdo nikoho nenutí, aby běhal, vždyť je spousta jiných koníčků, kolo, plavání, šachy, lepení letadel, koukání na televizi, rybaření.. Každého baví něco a třeba to, že já nemusím chodit na ryby neznamená nic špatného. Ostatně nemusím ani militantní běžce ani běžecké ideology a tak některým svým starším známým, co začínají běhat říkám na jejich podporu aspoň vesele.., co si stěžuješ, vždyť ty JSI BĚŽEC. Jen holt zatím moc neběháš sám, ale za ženskejma. I když i to je dobrý začátek:).

Navíc, co se týče zážitků, dovolím si ocitovat z mého oblíbeného Saturnina:

"Blouzní-li šestnáctiletý chlapec o dobrodružstvích, jsou jeho sny plny palem, tropických pralesů a písečných pouští. Pro mne není palma o nic dobrodružnější než řekněme borovice, a neuvěřitelné příhody mohou člověka potkat mnohem spíše na Smíchově nebo v Radlicích než na kaučukových plantážích ostrova Sumatry..." Tolik Saturnin. Prostě zážitky čekají na nás na všechny kolem a jde jen o to si je užít, čekat je a radovat se z nich:).

Abych trochu podpořil běhání...O prospěšnosti běhání jsou napsané stohy, poslední zajímavý článek v NYT, aneb jak říkáme v timéšech:) ukazuje, že krysy, které víc běhaly, méně stárly a to tělesně i mentálně. No budeme tomu asi všichni rádi věřit a kdyby to nakonec neplatilo, aspoň jsme se pěkně proběhli...

No jo, ale v poslední době (asi pod vlivem koncentrace úkolů a průšvihů) vyrostla moje zapomnětlivost a zmatkovost na nebezpečné úrovně, až mi doma začali říkat krycím jménem Alzhaimer:). Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, sarkasticky komentovala moje eskapády slovy, že ten "příznivý" vliv běhání na mozek se u mě nijak neprojevuje a to přeci běhám dost,ne? Naštěstí odpověď ze mě vylétla rychlostí blesku... "Naopak! Dokážeš si představit, jak by to vypadalo, kdybych neběhal?" :)

Tak do toho...Běháním proti blbnutí. 12:)

Proti proudu

Když člověk jde či dokonce běží proti proudu, je to vždycky těžší, ale myslím si, o to zajímavější. Jako když se chcete dostat ke kořenům, ke zdroji veškeré energie. Stejně, jako když se starší typek (jak říkám SOS=starší opotrebovanej strejda) pořád snaží a vůbec mu nejde o mámení nějakých mladších cizích žen:), ale prostě o to mít stále radost že života, užívat si ten fakt, že tu jsme a že si můžeme vesele užívat spousty věci... dokonce i běhat!:)

Jak jsem řekl, v rámci časových úspor jsem teď začal běhat do práce pravidelněji, 1bubo to vyjádřil trefně, 15 tam a 15 zpátky, to máš 30km bezbolestně v treningu:), přesně tak, snažím se 2x týdne to dát tam a zpět. Ze začátku se na mě pochopitelně dívali v práci jako na exota/.../ jeden kamarád mi říkal, to tam chceš nějakou břehuli okouzlit, že jsi takový macho, že běháš do práce? Povídám, to ne, to maximálně okouzluju sám sebe, že jsem pořád takový Janek:)..

Je potřeba vydržet, po pár dnech se to stane normální a nikoho to nebude zajímat. A tak se stalo:). Prostě se to stalo normou, faktem, stejně jako že J. je nevěrná manželovi, S byla na liposukci, Z je na zensky, K sbírá známky... no a já si pobíhám..:)

Ale v tomto týdnu to bylo obzvlášť krásné. V pondělí jsem běžel v ranním horku (dle předpovědi jsem čekal na odpoledne déšť) v bundicce a v odpolednim dešti jsem se doslova kochal (i když slušný čas) - při zpáteční cestě jsem si užíval deště na prázdných nábřežích, syrové vůně řeky a mlžného oparu (jak nad řekou, tak na mých brýlích), závodil jsem i s kajakáři a úspěšně kličkoval mezi velkými kalužemi v Prokopáku.

Samozřejmě, nedá se to vysvětlit, kolegové na vás koukají nejen jako na exota, ale jako na prvotřídního debila nebo exhibicionistu, když vybíháte do deště a chystáte se běžet tak 1.5 hodiny do kopce do Stodůlek:), ale rozhodně nejsem exhibicionista a je mi jedno, co si kdo myslí... Kdo někdy běžel v dešti, tak ví, o čem mluvím.:) Ten pocit absolutní svobody, nezávislosti, volnosti má v sobě tolik síly a krásy, že by cokoliv jiného by byla lež, i kyž to může znít jako klišé. I když zase nevím co si mysleli ti řidiči na Barandovskem mostě, když jsem v pátek v té šílené průtrži předbíhal po chodníku kolonu aut, jeden si významně ťukal na čelo, asi jestli jsem doma:), ale asi záviděl, nebo měl by:), protože to fakt stálo za to!!

Protože proti proudu se dá běžet i doslova, tedy, když se příroda zblázní a přívalové deště udělají z prokopského údolí jednu velkou řeku, když běžíte v té největší průtrži do kopce nikoliv po silnici, ale v řece! Tohle je pocit, který si přeji uchovat na dlouho, ten pocit, kdy živly jsou kolem a vy víte, že je to krásné, asi jako děti v pohádce, když ví a těší se, že všechno dobře dopadne :).

A bylo to stejně jako v každé správné pohádce. Na konci Honza dostal princeznu [tedy doběhl jsem domů a dostal večeři od své nejmilejší manželky, jasne slunéčko:)].

Ať se nám hezky běhá. Živlům (i všem) navzdory! 12:)

Taťka (š)moula

Nevím, jestli to mám vrozené, nebo jestli ty situace nějak nechtěně přitahuji, ale je to tak. A platí k tomu zákon plánovacího paradoxu - Čím víc se snažím cíleně plánovat, tím víc šoků a nečekaných zvratů se objevuje, prostě tím víc pitomin spáchám.:)

Podle svých plánů jsem v tomto týdnu chtěl 2x běžet do práce a z práce, abych postupně naběhl na tento skvělý model, případně to posunul na 3x:)... A tak proto hned v pondělí po ránu jsem odběhl do práce, pilně popracoval, kolem tradiční zmatky do té míry, že jsem nestačil ani pořádně pít během dne a kdzž tak čaj nebo kafe:)... Odpoledne se ve slunečném počasí vydávám na cestu domů a volá mi syn, jestli prý později nepůjdeme běhat, než přijde bouřka? Pozitivně naladěn odpovídám, že jen doběhnu domů a můžeme zkusit na tu desítku společně zaútočit. [potřeba dodat, že do práce je to 15.15, stejně tak z práce a já s sebou nemám vodu a moc jsem toho za den nevypil:)]

A tak při doběhu domů, černá mračna, říkám, ani se nebudu převlíkat a běžíme:). Akorát jsem si omyl obličej a pusu -- no nejsem já pako? A jak běžíme synovo tempo, tak si nějak říkám, hergot, ten Honza se zlepšil, dneska běžíme nějak rychle:). Kdepak rychle, dehydratovanej jsem byl jak sušenka. A taky že jo, po čtvrtém km si říkám, že se buď napiju z potoka nebo musím domů a vysvětlil jsem synovi proč. No samozřejmě, moje dřívější řeči o dodržování pitného režimu byly pro mého synka zdrojem neuvěřitelného veselí, aby taky ne, když otec je moula:).

A v tomto duchu pokračoval zbytek týdne. Prostě, když se daří, tak se daří.:) Další den jsem v rámci plánování vyndal dříve popelnici (a zapomněl na to), ráno vycouvávám, sleduju babičku o holi, jak se belhá kolem a bezděky srazím autem -- tedy ne babičku, ale popelnici. Odpadky se válejí kolem, já o ničem nevím a odjíždím pryč. V zrcádku vidím, jak na mě babička nadšeně mává holemi - no asi se známe! Že by to byla moje známá z Řeporyjí?:) Ale jak otočím auto na křižovatce, tak uvidím tu spoušť a rychle se vracím, zastavím, vyběhnu z auta a ve větru sbírám odpadky, kličkuju mezi auty a snažím se dát vše do pořádku. Babička v mezičase zvoní na náš zvonek, jak tam uklízím, vidím, že syn za záclonou vše sleduje a šíleně se baví, myslím, že slyším jeho hurónský smích až na silnici. Korunu všemu dává babička, když říká, někdo tady couval a srazil tu popelnici. To jste hodný, že to seberete:)... Nemá chybu! Tak to na sebe prásknu, že to já jsem ta ostuda, syn to za chvíli komentuje slovy, teda ty jsi "umělec národní", hotovej taťka (š...)moula:)!

Samozřejmě, aby toho nebylo konec, moje nejmilejší manželka jasné slunéčko, mě následující den dostala. Povídá, viděl jsi, jak to tady objížděli městský policajti? Tak už to na tebe prasklo, ty tvoje výběhy do Prokopáku... ???... No podívej se na bilboard co je naproti, kudy běháš..

Myslím, že nepotřebuje žádný komentář:). A klidně budu (š)moula.

Ať nám to vesele běhá! 12:)

PS. Navzdory šmoulovatění, nebo právě proto? km jdou nahoru...

Probouzení draka

Určitě je příliš brzo se zabývat tím, jestli poběžím tu Stromovku na nějaký lepší čas, ale něco se přeci jen děje... Na jedné straně se pořád nemůžu úplně vymanit/vystoupit z nějakého šíleného kolotoče, asi jako když se moje Deri honí za svým ocáskem. [U štěňat ten kolotoč vypadá roztomile, ale u nás starších je to spíš o ztrátě kontroly:(.] Sice jsem doufal, že se rychle zvedne kilometráž mých výběhů a tím i hodiny strávené na trase, asi jako mávnutím kouzelnou hůlkou, ale nic naplat, musím to budovat postupně.:)

Ono to postupně budování a překonávání je asi to, co mě nejvíc žene dopředu. Silní si své síly podle všeho tolik neváží, stejně tak od přírody rychlí a vytrvalí jedinci asi všechno berou jinak, ale my, co si všechno (radostně) musíme postupně "naběhat" ke svým časům, ať už jsou jakékoliv, máme úplně jiný vztah, že?:)

Na druhé straně (naštěstí) pořád cítím, že ten "hlad" po běhání ve mně je a tak nezbývá než citlivým a pečlivým plánováním -- třeba pomoci běhání do práce/z práce -- se dostat zase do lepší běžecké pozice:). Ale nejdůležitější na tom všem je, že i při tom průběžném bojování nemizí moje radost (ťuk-ťuk)... ona je sice na začátku skrytá, někde v koutku zalezlá, ale jak udeří 4-5km, vykoukne a s každým dalším km se ta potvůrka ve mně víc rozlézá a i nějak vystrkuje růžky. :)

Takže potom poštuchuju výletní cyklisty v Prokopáku, dělám navigaci [předbězce] zabloudilým automobilům, proháním jezdce na koních a různé jiné opičky:). V sobotu navečer se takhle vracím od Hlubočep do kopečka k ulici k Nové vsi a na takové mezi-generační pošťuchování výletního cyklisty odpovídám výzvou. Tak víš co? Dáme závoda, jo?:) Zastav kolo, já zastavím a kdo bude odsud nejdřív nahoře na začátku prokopáku u prvního rybníka [asi 2 km]. Probudil jsem v sobě draka-závoďáka. Koukám potom na GPS, do toho kopečka suše pod 5min/km a ani to tolik nebolelo:), jak říkám, do kopce já si troufnu, chudák chlapec koukal, co v nás starších ještě dříme [...STS Chvojkovice Brod - no, zřejmě slušnej oddíl, no...:)], ani jsem nečekal, až dojede, otočil jsem se, zamával na dálku a lehce pokračoval do zbývajícího kopečka:).

Takže drak se probudil, sice nevím, na jak dlouho a jestli je to dobře, ale asi i v duši ženy:) dříme závoďák. Tož uvidíme.

Ať nám to běhá co nejlíp a nejveseji. 12:)

Pocity

Tak jsem KONEČNĚ začal běhat do práce. A protože já dokážu zabloudit i na okruhu kolem parku ve FL, že Nikie:), tak jsem nic nenechal náhodě a radši se ještě jednou zeptal na cestu přes most, abych nemusel (jako dříve) běhat po trase tramvaje z Hlubočep do centra:). Nikie mi to vysvětlila, nicméně jsem už dopředu věděl, že v mém případě je stále šance na zabloudění, obzvlášť při přeběhu Barandovského mostu. Ovšem cyklisté jsou hodní lidé a celkem mě buď sami o sobě (je to součást relativně frekventované cyklostezky) nebo svými radami úspěšně navigovali. Fakt příjemné proběhnutí, zajímavé, do práce 15.51km, z práce pozor 15.15 (!), nádherný čísla, o tom žádná, RunKeeper mi dělal velkou radost, ale skoro 1/2km rozdíl?

Protože jsem už ráno plánoval, že pokud to stihnu, chtěl bych běžet i zpátky a tak jsem se snažil zapamatovat si důležité orientační body. Jako, u zelené lavičky doprava k vodě, u spícího bezdomovce nahoru do kopce, a tak..:). Naštěstí, jsem běžel domů relativně v čas, akorát kolem 4.15, když jsem běžel okolo vody, přemalovávali lavičku na hnědo (!), ale kousek zelené ještě zůstával... Klika! Stejně tak bezdomovec stále ležel na stejném místě, už jsem se bál, že je po smrti... už jsem chtěl do něj šťouchnout, když v tom se pohnul. No málem jsem měl srdeční zaútočení:).

Snad už nezabloudím a doufám, že to budu zkoušet běhat snad častěji, v MHD to trvá asi 45minut, se semaforama a tak jsem to běžel 1:23 [ta čísla, sama radost:)], takže vlastně děsná úspora času, protože skoro 3h proběhnutí mě efektivně stalo jen asi 1.5h času. Je to asi pocit, který má alkoholik, když mu zlevní pití o pár korun a on v rámci "úspor" [je to přeci levnější] hned vypije o litr víc:).

Začíná se mi různé v hlavě honit ten rychlejší cíl na podzimní maratón [co jsem si to zase vymyslel], zatím jsem se rozhodl, že nic nezměním a budu běhat "pocitově", prostě abych naběhal své tradiční "hluché" :) km, s tím, že občas přelezu plot a zkusím zaběhat intervaly nebo kopce. Ale tak nějak "na pohodu", žádná křeč.

Hlavně se těď těším, že by po 3-denním výletu k rodičům se měl vrátit junior a že zase budeme spolu běhat. Vždycky mi při pobíhání hučí do hlavy, takové ty základní problémy z počítačových her - jestli být "tank", nebo 'damage-dealer" nebo snad "paladin"? :) Jestli bojovat za světlou nebo temnou stranu síly? No mám hlavu jako včelí úl, naštěstí při sólo proběhnutí všechny tyto informace zaponenu, abzch je příště mohl poslouchat znova. Ale o to nejde. Jak si říkám, jde o pocity, člověk většinou zapomene, co mu kdy kdo povídal, ale pamatuje si, jak se při tom cítil. A to je pocit k nezaplacení. Běhat se svým synem.

Ať se daří a vy co sem zabloudíte, ať máte ze všeho taky jenom hezký pocity!

12:)

PS. na požádání dávám mapičku, mam to jako trasu na runsaturday..

Žena v pokušení nebo muž v naději?

Měl jsem teď zajímavou 10-ti denní zkušenost, kdy jsem se staral o domácnost, dokončoval různé "drobnosti" na domě a v zahradě, uklízel, vařil, pral a chodil do práce a přitom se snažil běhat. V tom období sice navíc ještě přišly velké deště a voda do sklepa, ale to bylo už jen jako třešnička na dortu.:). Řadu věci jsem vůbec nestihl, jako třeba setkání běžců v tradičním Corleone, ale to je život.:)

Proto nemůžu než znova začít pět ódy na všechny ženy, které zvládají v pohodě domácnost, práci i pobíhání. Budiž jim chvála a plné uznání! Ty km, které jsem tomto období naběhal byly co do délky většinou podprůměrné, cca 53km týdne vždy ve třech vyběhnutích no normálně to není žádná sláva, ale teď ten pocit? Ten pocit jsem měl, jakobych si našel čas aspoň na 2 maratóny týdne:). Jak člověk ukradne čas na běhání a vyběhne z kolotoče sporák, úklid, "děti" a práce, tak najednou i obloha je modřejší (i když třeba prší), všechno je ostřejší, asi jako když si my krátkozrací vyčistíme brýle:)...

Při jednom delším vyběhnutí jsem se -- decentně a z odstupu -- zavěsil za jednoho dobrého běžce, který "vyklusával" v Prokopaku a já jsem že slušnosti držel diskrétní zónu cca 30-40m a proběhl jsem za ním celý Prokopak směrem dolů v průměrce pod 4:10, říkal jsem si sákryš, na ženu v domácnosti není špatný!:)

A dole v Hlubočepech jsem na jeho otočce zamířil do toho pěkného krpálu:) a vystoupal v pohodě nahoru, oběhl kolem televizní věže, radlického hřbitova směrem k jinonickému hřbitovu -- a jak už to vypadalo morbidně, jako tour po hřbitovech v okolí, tak mě napadlo, že bych měl zase mít NUTNĚ (!) trenýrkový plán na lednici a začít se připravovat na podzimní maratón. Tak jsem v duchu hřbitovního tour svoji přípravu pracovně nazval "3:15-zemřeš:)", plán už je na lednici(!!!) i když můj cílový čas je spíš 3:21 (výrazně lepší číslo, že?) a hned jsem na něj najel. Ten kopec u Hlubočep je famózní jak nahoru, tak dolů:) a vidím, že začnu v rámci úspory času běhat do práce (případně i z práce).

PS. I když jsem se zlepšil, řada typický ženských dovedností mi bohužel stále zůstává skrytá. Třeba multitasking, aneb více činností najednou to mi ale stále moc nejde. Například když jsem při výpočtech a praní smažil řízky, tak jeden bylo potřeba holt drobet oloupat:).

PPS. Připadám si teď nějak nevyrovnaný, jako v mužské menopauze, ale jsou to spíš dozvuky běžecké pauzy. :)

Držte mi palce! 12:)

Běhám, jak se dá:)

Moc jsem toho tento týden zase v lese nebo po cestách nenaběhal ale jinak jsem běhal (bohužel) víc než dost.

-- běhal jsem po úřadech -- jen změnit všude možně bydliště, od nové občanky, po živnostenské záležitosti, pošty (změny doručování), dokončit kolaudaci domečku, ještě mi zbývá cesta na katastr, no samé (ne příliš)radostné pobíhání:)

-- běhal jsem po řemeslnících -- při , dokončování je to určitě nezbytné a nutné, různé dodělávky, co budu povídat...

-- běhal jsem sám i se synem s kyblíky -- nejdříve v rámci různých úklidů a organizování garáže a naší mužské místnosti zvané "Pentagon", kde zatím z holek trvale může jen Deríva:). Ovšem pak přišla vodní pohroma a běhal jsem s kýbly po schodech ze sklepa. Jjo, voda je živel. V tom nejhorším dni jsem asi do 23 hodiny držel krok s deštěm a spodní vodou, pak jsem si musel dát pauzu a částečně jsem prohrál:). Ovšem druhý den jsem koupil kalovku, situace je vyřešena (doufám na furt) je vykopaná jímka a pomoci různých triků nakonec i pondělí zajistilo skutečný běh po venku, ne nějaké ty "náhražky":).

Myslím, že se říká, že ve válce a v lásce je dovoleno cokoliv, ovšem při obraně běhání se také nějaké ty triky a manipulace musejí použít, jinak bych snad v těchto dnech vůbec nevyběhl. Jsme v těchto dnech se synem sami [holky jsme poslali za hranice všedních dnů:)] a tak nejen, že ještě dokončuju/rovnám/umývám/uklízím, ale zároveň jsem taková maličko žena v domácnosti s vařením a praním k tomu. Koneckonců, jako "duší žena" :) bych k tomu zase neměl mít tak daleko. Jen na tu pětku s hvězdičkou by mě stále nepustily:).

Kdoví, kdo sem teď zabloudí a tak raději nebudu komentovat detaily a rozebírat obrat(y), kterými jsem v této vpravdě "pohnuté":) době bránil svoje pobíhání, ale na ilustraci své občas poťouchle invence :) přiložím neškodnou veselou ukázku. Vzpomínám si, že když byla dcera malá [jako by to včera bylo:)], tak na jakoukoliv otázku, která obsahovala slovo "kolik" odpovídala hrdě "dva" :). A protože mi určitá poťouchlost byla vždy vlastní, tak jsem s tím doslova srazil do kolen mladé studenty... No zaskakoval jsem za jednoho kolegů, učil jsem ve velké aule a byl jsem domluvený, že na konci přednášky se moje nejmilejší manželka zastaví s dcerou a "vyzvednou mě:)". Ke konci přednášky už dopisuji na tabuli taková ta pěkná řecká písmenka, plno smluvených matematických značek:) a v tom najednou vidím, jak se ke mně hrne moje malé sluníčko. Dopíšu příklad a povídám.." I malé dítě si dokáže s příklady tohoto typu hladce poradit, že.. No kolik to je?" Odpověď z ní vylétla jako vlaštovka z hnízda.. "Dva"! Ovšemže to jsou dvě! Dokončuji výpočet a sleduji reakce zničených studentů:). [Určitě si říkají -- no to je úplný magor, chudák dítě!!! :)].. Jjo, jak by řekli američané, obyčejný "monkey business":), celkem laciný trik, ale dodnes vidím ten šok/údiv/zděšení a dodnes se tomu směju.:)

Takže tak, kdysi jsme se na marx-leninismu učili, že jakýkoliv kompromis sloužící zájmům dělnické třídy je dobrý. Já bych to modifikoval a řekl bych, že jakýkoliv drobný trik, který slouží zájmům mého pobíhání je ještě lepší! :)

Pobíhání zdar! Hlavně to nevzdávat a užívat si to! 12:)

Nejsem (centrální) párkař! :)

Můj výkřik neznamená ani tolik můj vztah k právě probíhající grilovaci sezóně [naopak párek, proč ne:)], jako spíš radostný výkřik, že jsem se konečně o víkendu vrátil ke své běhací turistice a konečně opustil hranice stodůleckého centrálního parku a kousíčku navazujícího Prokopského údolí.

Vždycky je něco za něco. Jak běhám teď častěji se synem, tak bohužel se tak děje v Centrálním parku, a tak kroužím(e) kolem rybníčků, nádrže, ke kostelíku a zpět a tak různě. Kvůli monitorování našich "úspěchů" mám zapnutou aplikaci RunKeeper, která nám radostně (co 5 minut) hlásí, jak vlastně dlouho běžíme, jak daleko a jakou máme průměrku. To by nebylo zase tak špatné, kdyby to "hlášení" neprobíhalo v parku, kde jako na potvoru při tom většinou člověk probíhá skupinkami sedícími (či popíjejícími) na lavičkách a poslouchá buď rádoby vtipné povzbuzující hlášky nebo udivené plkání. "Hele ten typek už tady blbne přes 1/2, ..3/4 hodiny..." :) a tak. Naštěstí zatím běháme spolu tak 5km, pak od domů vybíhám sám na další trasu, ovšem i tak minimálně 2-3km zase běžím parkem kolem nich znova:).

Proto jsem se o víkendu těšil na delší "výběh" no asi jako zvíře se těší že vyběhne z klece. Asi jako když po ránu vypustím Deri, tak je to asi stejně, stejné jako když v řecké bájí vypustí Krakena.. Ano "Release Kraken!!!!" :). Tak nějak to probíhalo, když jsem nakonec až v neděli vyběhl/vyrazil/poskakoval přes údolí do Řeporyjí, Ořechu, lesem k vesničce Dubeč, kde jsem opět úspěšně zabloudil(!) a přes Chýnici zase zpět na Ořech, Řeporyje a Stodůlky. Radoval jsem se z krásného rána, předbíhal v kopcích osamělé cyklisty [jo, v kopci já si troufám:)], jezdce na koních a co víc byl jsem naprosto volný!

Samozřejmě, jen uvažte, jak je běhání po parku komplikované. Například Praha 13 v rámci úspor všude zrušila mobilní toalety a i když muži jsou na tom v tomto ohledu výrazně lépe:), přeci jen, je nebezpečné i v bezpečí houští byť jen maličko popustit nebo rozepnout kalhoty, neboť snadno se člověk pak stane "úchylem", že?:). Proto, drobné peníze vždy s sebou a případný okruh kolem stanice metra Hůrka je podmínkou, případně vydržet až do hlubší části Prokopského údolí. Ale abych se tu tolik neradoval z tak přízemních věci, že:)..

To nedělní ráno, bylo nejen symbolicky krásné, ale i krásně symbolické. Samozřejmě mi v tom hicu brzo došla voda:) a tak jsem se zase mohl družit s domorodci, při bloudění v lese a v kopřivách jsem sice ztratil "krásný/rychlý" čas, ale ten následný km v obilném poli, když jsem běžel v kolejích vyjetých traktorem a kdy jsem kus cesty nejdříve "závodil" se zajícem a pak se srnkou, stal fakt za to. Dobíhám domů, plný dobré nálady, vypínám mobil a na displeji svítí 26.26. [5:37 na km]. No řekněte, není to krásný začátek?

Běhací turistice zdar! 12:)

Jako na divadle :)

Jak říkám, moje střety s americkou kulturou jsou vždy veselé, ale že to bude tentokrát až tak, to jsem opravdu nečekal:). Z hlediska profesionality se tady zdržím podrobností a těch nejveselejších momentů:), ovšem alespoň něco neutrálního na ilustraci.. Jeden den po ránu jsme odjížděli na "výlet", před hotelem se nedalo dlouho stát s autobusem a tak jsem se "zkušeně" domluvil na nástupu do autobusu v 8.45 (sraz dříve a že v 8.45 "opravdu" odjiždíme), řidičovi povídám, přijeďte na 9.00 to už bychom měli být kompletní. Nicméně v 9h ještě 3 lidi chyběli a tak řidič udělal ještě okruh městem a přijel v 9.15. To chyběli už jen 2:), přesvědčil jsem ho, že jsme čekali (tam, kde se nesmí), v 9:20 volným krokem dorazil další, ale kompletního počtu jsme nedosáhli. V 9.28 jsme to vzdali a odjeli bez jednoho z účastníků, s posunutým časovým rozvrhem. Po SMS jsem se později dozvěděl, že dorazil prý jen 15 minut po našem odjezdu[=hodina od srazu], proč prý jsme nepočkali:)...

Jjo, je to náročnější, ale má to veselý rozměr. Před lety jsem zjistil, že mi moc pomáhá, když si v takových situacích představuji, že jsem vlastně na "divadle". Jakobych seděl v první řadě a sledoval nějakou třeba Formanovu komedii, ve které občas i přeběhnu přes scénu:). Pak se to dá snášet opravdu s veselou.:)

Ale pro vyrovnání skóre, moje poťouchlost mi nedala. Když jsme jeli zamračenou krajinou, hned mi to seplo a povídám jim, no to zpoždění se nám možná vymstí, já to měl naplánované podle předpovědi počasí, abychom se vyhnuli tornádům..:) A ukazuju na obzoru, téměř klasický "trychtýř".. No chytli se, chytli, musel jsem se smát, jak jsem je dostal a co se pak "rozpoutalo":).. Kolega následně několik z nich úspěšně mystifikoval, že holé chmelnice jsou vlastně odposlouchávací zařízení, no vydařená taškařice:).

Ale běhání v takovém časovém rozvrhu je v některých dnech opravdu mimo i moje (velmi dobré) plánovací schopnosti. Tento týden jsem zakončil tak km na růstové trajektorii:), ale stále ještě pod 50km-týden. Ale nejdůležitější a dobře znamení je, že zatím se snažím i běhat se synem. Většinou začneme spolu, pozvolna, on někdy k tomu nese lehké činky, aby "posiloval" a tak nějak cca 4km dáme spolu, já se pak otočím, vyrazím do Prokopáku a "doběhnu" si svůj zbytek, hraju si pak s časem, abych pokud možno dobíhal domů s celkovým průměrem aspoň pod 6min/km, tedy občas je to výzva:), ale myslím, že se to zařídit i natažením trasy. Moc mu fandím, stejně jako Deri, ze které se postupně stává běžecký reprezentant. Jen by nemusela za běhu okusovat moje ponožky, otáčet se, snažit se mi sundat běžecké kraťasy, vyvlíknout se z obojku, překousnout vodítko, prohnat všechny ostatní psi, atp.:). Večer je ovšem Deri vyloženě studijní typ:), chce být celou dobu se mnou a tak mi sedí na polštáři na kolenou, kouše si kostičku a já se snažím psát na počítači, témeř idyla, ale chce to ještě vypilovat, protože mi relativně často hamtá do klávesnice:).

Km i navzdory "protivenstvím" jdou zase blíž k normálním hodnotám, Američani pryč, život je krásný a snad během pár dní bude i domek celkově hotový a já se budu ze všeho těšit a pobíhat kolem, střídavě se synem, sám a s Derivaci!

Ať se nám hezky běhá! 12:)

PS. Jen tak náhodou jsem zjistil, proč se mi líbilo v Lokti. Město bylo totiž založeno roku 1234! :)

A long time ago, in a galaxy far far away...

Není to náhoda, že jsem si vzal pro dnešek do titulku úvodní slova ze Star Wars. Je to nejen můj oblíbený příběh, ale hlavně to pro mě symbolizuje fakt, že se vracím v čase a prožívám si jakoby znovu začátek běhání, [poslední měsíc zmatku znamenal jen cca 130km], jednak můj syn, také velký příznivec SW začíná běhat! V jeho "slabší" chvilce jsem ho přesvědčil na naší společnou účast na 10k běhu We run Prague Nike, začínáme spolu na to trénovat a jeho heslo "May the force be with me" [Ať mě mě provází síla], také mluví úplně za všechno..:)

Samozřejmě nové začátky a návraty jsou vždy poněkud zrádnější. Přeci jen si musím dávat větší pozor, abych něco příliš neurychlil, ale v nadšení se člověk neubrání různým "úletům". Například chudáka syna jsem hned na začátku tréninků zničil, protože při prvním běhu běžel cca 4km v kopačkách a tak si pořídil nádhernou sadu krvavých puchýřů:) [ale Asics G už má koupené:)], o svém rychloběhani ve VFF na silně kamenité cestě už jsem si už napsal [noha vyléčena rychle, přeci titanové náplasti v kombinaci s Phitonem dělají své:)]. Prostě je to něco na způsob, padesátkrát a stále poprvé:).

Upřímně, takový návrat také znamená silný návrat čistých radostí mého života, kdy si uvědomuji, jak moc běhání potřebují, zejména jako neuvěritelný zdroj energie i jako pevný bod, jako kotvu svého (občas více zmateného) životního úprku:). K tomu mi včera v neděli mi začal intenzívní týden se skupinou Američanů, což přináší nejen zmatky, ale řadu úsměvných historek, doufám, že se o některé budu moci podělit, když ne tady, tak aspoň na běžeckých setkáních, protože střety s americkou kulturou jsou vždy velmi veselé..

Zatím jsem začátek "Amerického týdne" použil k upevnění své běžecké morálky, když jsem po úvodní části náročného týdne a společně večeři dorazil domů až těsně před 11 večer, ale nezaváhal jsem ani chvilku, oblékl běžecké, nasadil čelovku a vyrazil na nočních 10.7km, dorazil domů jako Popelka, asi minutu před půlnoci s neuvěřitelnou směsici štěstí, běžecké odpovědnosti, bláznovství nebo určitě "výjimečnosti", prostě plný endorfinu:), plný nadšení zase vymýšlet různé poťouchle situace.:). To jsem zvědav, co mi zase provedou letos a na co je zase chytím letos já:)!

Běhu a poťouchlostem zdar! 12:)

Já už budu hodný!! :)

Jak říkají sociologické průzkumy (a na ně navázané vtipy), k tomu, aby člověk dokázal být šťastný celý den, by měl obejmout alespoň 8x lidi kolem sebe, nebo alespoň jednoho člověka zmlátit:). No a protože já jsem na té "objímací" straně, tak je to někdy náročnější a moji blízcí že mě musí mít (občas) plné zuby:)... Teď, jak neustále všude tahám Deri, tak zjišťuju, že malý pes, to je úplný lapač na kočky! Tedy tím myslím, ženy a dívky všeho věku... [Myslím, že syn ji bude rád venčit i mimo naší zahradu:)]. Navíc vidím, že malá plemena přitahují dívky o to více, takže pánové, pokud se chcete seznámit, nebo alespoň jednoduše navazovat známosti, doporučují malé plemeno psa a pochopitelně nejlépe fenku! Samozřejmě zní to velmi dobře [je to takový 100% seznamovací gambit], když můžete říci o svém pejskovi, že je to holka, protože holky jsou o moc šikovnější:)!!!

Ale když jsem začal s těmi sociologickými průzkumy, tak je zajímavé, jak lidé jednají pod vlivem zjednodušených modelů. Například jeden chlápek při pohledu na dovádějící Derivaci a moji maličkost říkal svoji přítelkyni s naprostou jistotou... tohle určitě není jeho pes, malá fenka a chlápek? To vůbec nejde dohromady. Ale jde!!! :) I když mě na druhé straně dostala jedna paní, když říkala, to máte určitě kočku!!! To mě fakt dostalo.. Chlápek a kočka venku na veřejnosti! Pravděpodobnost pod 0.5%! :) Tak to ne, to u mě určitě nehrozí..[i když pro "potřebné" ... z hlediska seznamovacích instrumentů by to byla silná zbraň:)]

Ale teď už k běhání.. Musím říci, že stejně jak bájný Fénix se z popela opět rodí moje běhání. Ty v pravdě porodní komplikace nejsou způsobené jen mým stěhováním a dokončováním stavby, i když přeneseně jistě také, ale hlavně tím, že jsem stále lama.:) Nevím, jestli říci bohužel nebo bohudík, ale navzdory tomu, že už nejsem úplný začátečník, tak stále dělám stejně pitominy.

V pondělí jsem sice konečně vyhlásil "stop-stav", jak tady trefně řekl Luboš, je to rozumný nápad...barák postavený, tedy neuteče=nemá nožičky, čím později se dostanu k dodělávání většiny věci, tím míň je pak budu předělávat:), zkrátka, řekl jsem si, že teď je čas postupně zase začít věnovat větší kusy svého času pravidelnému pobíhání. Abych to patřičně podpořil, ve čtvrtek jsem si vzal Vibramy a pln radosti jsem vyběhl. Co vyběhl, vyřítil jsem se ven:)! Chtělo by se mi říci, že jsem poskakoval jako kůzlátko, ale vzhledem ke svému věku jsem se hnal, spíš jak starý kozel:)...i když nadšeně, i v těch kopcích jsem "na boso" běžel v průměru 4:56km, což naznačovalo zajímavé přísliby do budoucna. Taky že ano, nadšením jsem zapomněl, že běžím skoro bosky a narazil si spodek levé nohy o šíleně ostrý šutr v cestě. Sakra! Sice to vypadalo, že to i "rozběhám", do 9 km to šlo pořád rychle, ale pak mě začala silně bolet noha a tak jsem to rychle otočil a o něco v klidnějším tempu doběhl domů. Pěkných 13km, 5min/km, ovšem cítil jsem nohu/klenbu i když jsem jen chodil nebo i seděl, bolest jaxvinja:(, druhý den navíc jsem musel chodit v obleku a polobotkách, tak o to větší maso.

A tak jsem nohu léčil, tedy jak to šlo a včera jsem se celou neděli těšil, že vyběhnu, aspoň 20km, jen tak pomaličku. Pozvolna:). Už noha nebolela, tedy moc nebolela:), ale jak jsem se oblékl a vyběhl, tak jsem se po 100m vrátil. Jsem asi magor, ale měl jsem nakonec i radost, že jsem dokázal "oželet" chvilkové potěšení:) jen proto, abych si v dalších dnech mohl o to víc užívat. Noha už bude úplně v pořádku a nemá smysl ji a běžecké bohy zbytečně dráždit.

Prostě porušil jsem svoji zásadu č.5 = "ve VFF pouze relaxační běh", a tak tohle bylo takové popleskání, taková výchovná facka od mého běžeckého strážného anděla. Jjo, já si to uvědomuju, i když drobet později než bych měl, ale já už budu hodný!!!

Tak do toho! 12:)

Návrat do budoucnosti

Okamžik z říše snu, něco jako "cíl", nebo to, co se při mých delších výbězích většinou skrývá za mlhavým oparem zamlžených brýlí:), to, co vypadá jako fata morgána, jako nedostižný sen, tak to se stává skutečností.

V minulém týdnu zmatky dosáhly naprostého vrcholu, kdy už jsem ani nevěděl, co je za den:), když jsem urval čas na malé proběhnutí, ani jsem si to nikde nezapsal:), nestačil jsem, prostě všechno kolem mi dávalo jasně najevo, že se blíží konec nebo spíše začátek! Naštěstí jsme se s moji nejmilejší manželkou, zřítelnicí mých oči vypnuli k heroickému výkonu a v sobotu se definitivně přestěhovali.

V tom neskutečném výkonu jsem "navečer" ještě různé domontovaval postele, poličky, závěsy, rolety (moje nejmilejší zatím stačila zlikvidovat snad milión krabic, jak to dělá?), když jsem si řekl, že mám děsný hlad, že bych si vzal večeři, následoval můj udivený pohled na hodinky ... bylo 1/2 1 v noci:)! Nicméně jsem se stejně najedl a ještě tak do 2 jsem různé "stěhoval" a opravoval/zapojoval/zametal/uklízel. V neděli to bohužel bylo to samé v bledě modrém, ale bydlíme!!! Hejna krabic zmizela, většina věcí v domě funguje:) a má své (alespoň dočasné) místo a tak jsem se pevně rozhodl, že v pondělí, v pondělí zahájím novou běžeckou kapitolu, začnu běhat "odsud", tedy z domova..:)

Hned jak jsem si to naplánoval, tak se objevily tradičně "drobné" komplikace. V práci jsem byl od časného rána až do 5h s Deri (to bylo fakt maso:), protože ona teď chce štěkat! mrcha:), už moc neposedí ..), při návratu domů mě znova dohnaly další stěhovací povinnosti, v tom kouknu na hodinky a ono 8h večer!!! Venku leje jako z konve. Oblíkám svoji červenou bundičku, běžecké boty a BĚŽÍM VEN!!! Do parku vbíhám kolem zastávky, kde se schovává děda s vnukem. Jak se rozhlížím při přechodu silnice, slyším, jak děda říká vnoučkovi, "Jirko, pojď se schovat, copak ses magor? Nevidíš jak leje?" Malý Jirka kouká přes silnici na mě, jak tam moknu v běžeckém, jak čekám, až přejedou auta, která na mně stříkají gejzíry vody a jak se přihlouple usmívám a obratem se ptá: "Dědo, ten pan je magor"? Teda, ta sedla! Děda se to celé snaží zahladit komentářem, že pan je sportovec:), zbytek už jsem bohužel neslyšel, ale bylo to fajn!

JSEM ZPĚT! Tedy ještě v domě a kolem zdaleka vše není tak jak má být, tipuji tak 14-20 dní, než budou i povrchy, odvezen nepořádek, dodělám zahradu a tak, ale ode dneška mám i internet, takže žiju nejen ve skutečnosti, ale i v matrixu:)! Trasy se maličko prodloužily, napojení na nejkratší okruh udělalo z 10km 13km, což mě moc potěšilo!!! Navíc veselá setkání a příběhy se dějí, co si přát víc! Život je krásný a potřeba si to jaxepatří užít!

Běhu zdar! 12:)

Jak jsem se opět -- sice neplánovaně, ale o to kvalitněji -- čistil...:)

Nelze při této příležitosti nevzpomenout na jednoho známého homeopata, který vždy, když se někomu z blízkých udělá nějak šoufl, případně se osype, má vyrážku, potažený jazyk, rýmu, atp. tak to vítá s radosti a s úsměvem a říká, to je potřeba, tělo se čistí!:). A tak jsem po mamutovi [asi možná jako reakci na nějaké místní jihočeské či rakouské jídlo- a pozor nebyly to klíčky!:)] dostal neuvěřitelnou žaludeční a střevní virózu.
Normální léky jako immodium nebo endiaron to nechávaly celkem být, abych byl úplně upřímný, měl jsem to načasované a používal jednoduché převodní tabulky/vzorce. Například, cesta do práce=1 ediaron, dopolední práce s možnosti opuštění budovy=2 ediarony, apod.:). Moje nejmilejší manželka jasné slunéčko, po té, když jsem ji říkal, "běh venku v Prokopáku=2 nebo 3 endiarony? " :), prohlásila, že se už do toho jako lékař musí vložit sama a nasadila mi něco, co se bere v Egyptě, či v exotických zemích a pátek již byl klidnější, dneska v neděli jsem dokonce v deštivém ranním běhu byl naprosto v pohodě.:)

A tak jsem si mohl s řadou lidí několikrát zopakovat svůj oblíbený pozdrav.."To jsem rád, že Vás zase vidím!" Tedy, mezi nama, já ho snad nejčastěji používám při styku s dopraváky, to vždy křepce vyskočím z automobilu a s úsměvem na rtech hlaholím své "To jsem rád, že Vás zase vidím!!!" Většinou jsem raději za prostoduchého prosťáčka/pomateného inteligenta, nad kterým mávnou rukou, případně si zaťukají na čelo (jako jestli jsem doma)... Jako tuhle, když mě nejdřív chytili u Václaváku v zákazu vjezdu [Moje vysvětlení je naprosto odrovnalo..zabloudil jsem, jedu do Karlina a jinak než podle tramvaje to odsud neznám:)], ovšem, když mě stejná parta o hodku později kontrolovala na Senovážném náměstí, jsem je dostal s prosbou, jestli by mi neukázali směr na magistrálu, že tady celou dobu bloudím..:). Podobně jsem při cestě na mamuta vyklouzl z toho, že jsem nechal doklady od auta doma!:) Ano, ano, neplatil jsem ani v jednom případě pokutu, neměl jsem nepříjemnosti, protože to jsou hodní chlapci a poznají zmateného a slušného člověka.:)

Sláva! Tak jsem tedy opět zpátky u veselého i když o to zmatenějšího běhání. Dneska brzo po ránu, v šíleném dešti, při kličkování mezi kalužemi a šneky jsem narazil na jednu známou v Prokopáku. Možná právě proto jsem hned volal to své.. "To jsem rád, že Vás zase ..."-- v tom jsem se včas zarazil a dokončil -- " .. potkávám!" Ta paní je totiž slepá.

Ať se nám hezky běhá! 12:)

PS. Zmatky, domek stále není hotov, ale slovy PIMu, už jsme podběhli Husákovým tichem a vbíháme do Pařížské. Takže brzo!!!

Třídenní t(r)est

Uplynuly tři dny. Tři dny jsou obvykle taková správná doba, jednak aby člověk získal patřičný odstup, jednak aby se svět měl šanci vrátil do zase normálu.

Tím myslím, že jsem konečně přestal dostávat kondoleční maily k mému neulovení mamuta, že ustaly i rady typu, "měl jsi se kousnout", "ultra je o překonávání bolesti", "mamut je svinja".. Přestaly i veselé poznámky, že se konečně ukázalo, že nejsem mimozemšťan, že taky nevydržím všechno, že mě moje porážka "polidštila... Prostě je to pryč. :)

Jak říkám je to sice za mnou, ale většina lidí, co znám, včetně mého gurua ultra Miloše, vůbec nechápe, proč jsem to "zabalil", když jsem vlastně v pohodě a hned večer jsem relativně normálně fungoval, navíc druhý den zase stěhoval, nosil, montoval...

Proč tedy? To jsem takový srab, že nedokážu překonat maličkou komplikaci/nepříjemnost? Myslím, že ne, pravý důvod je někde jinde.

Je to asi v ujetém pohledu na mé pobíhání. Mým "ideálem" je běžec pohodář, který nikoho svým běháním neotravuje, na pár závodu si dojede sám, pokecá si na nich se známými, po nich normálně funguje - prostě pohodička. Pochopitelně v hektice posledních týdnu a měsíců tanhle ideál málem vzal za své:). Ovšem i během mamuta to bylo skvěle a přesně podle mých představ. Běžel jsem s Martinem "bratrancem", co to šlo jsme si to fest užívali - na 35km jsme odstartovali "Brdskou stezku" (.."tady na stadiónu oběhnete kolečko, jó? a pak podle značek.."), na 42km jsme odstartovali PIM, Martin mluvil za pana Škorpila ("Keňané tradičně vpředu..."), já přehrával úvodní tóny Vltavy, fakt pohoda. Právě kvůli Martinovi jsem přemýšlel, jestli to nezkusit.

Miloš mi dneska opakovaně říkal, že mamut není 50-60km, že to nebude nikdy "pohodička", že se holt budu muset přemoci:). Nevím, Miloš určitě ví líp, ale pořád věřím, že si to i tak budu moci patřičně užít -- právě tohle bude na příští rok ta pravá výzva -- natrénovat tolik, abych si to skoro za všech okolností mohl užívat. Asi to zkusím co to půjde v rámci svého pohodového přístupu, s tím, že se pokusím naběhat lépe a kvalitněji přípravu, posílit záda (už teď jsem si zajistil posilovací lavici domů) a hlavně si udělat trochu volněji před závodem, zajistit si lépe dopravu a možná raději i nepracovní neděli po mamutovi..). Zkrátka pro jistotu budu maličko "sobec", ono se to taky nezblázní. Příští rok asi toho Mirka Dušína v sobě na ten víkend jednoduše "vypnu"..

Tolik definitivně k mamutovi, který má sice šanci za ten další rok běhání po lese zesílit, ale já už se ho vůbec nebojím! Pokora tu je, ale strach ne. I když co se k tomu dále vracet, život -- jak říká můj oblíbený Hogo-Fogo -- život běží jak splašená herka a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství!:)

Je čas zasít, aby zase brzo bylo co sklízet!:)

Tak do toho! 12:)

PS. Asi i z obecneho principu je dobře, že se to nepovedlo. Občas je potřeba nejaký zádrhel, aby si člověk víc všeho vážil a do budoucna si znova opakuji slova Thomase Paine: " What we obtain too cheap, we esteem too lightly: it is dearness only that gives every thing its value. Heaven knows how to put a proper price upon its goods..."

Mamut mi utekl, ale hlavně se z toho nepotento..:)

Jjo, jak se říká, tak dlouho se člověk snaží dělat nemožné, až zjistí, že to opravdu nejde:). V minulých dnech jsem přestěhoval několik plně naložených aut s knihama (v plně naložených bedýnkách jsem nanosil vše od nás z bytu do auta, převezl, vynosil a furt tak dokola, asi 50 jich bylo, k tomu nová knihovna sestavit, stará rozebrat a převést a sestavit...Záda mě bolely celkem fest, ale říkal jsem si, ve čtvrtek/pátek se pořádně vyspím a ono to přejde. Ale chyba..Navíc místo všeho jsem celý týden spal na zemi v kuchyni, aby Deri nefňukala, řešil stavbu, práci a dělal spoustu věci mimo, a tak není divu, že mě záda na cca 45km zradila:), do stanoviště na 50km jsem se snažil to nějak rozhýbat, ale byl jsem tak děsně zatuhlý, že jsem se ani nadechnout pořádně nemohl.

A tak jsem tam došel volným krokem k občerstvovačce, zabalil to, nechal se hodit ke svému autu a snažil se aspoň trochu zprovoznit, abych mohl řídit, samozřejmě, záda bolí ještě furt, ale aspoň můžu normálně fungovat..:)

Ukázalo se, že nejsem ten pravý ultra, jsem opravdu duševní běžec.:) Možná to šlo překonat, ale ta zodpovědnost vůči mým blízkým ve mě zase zvítězila. Viděl jsem nejen jak řídím sám tu cestu domů autem, ale práci, stěhování, budování v dalších dnech a hodinách. Mám ty svoje "lidičky" na krku, to mi nikdo neodpáře a proto jsem nechal svého mamuta zatím běhat na svobodě. Bylo to o to těžší, že jsme to měli s Martinem hezky rozběhnuté, cítil jsem plno síly, všechny kopce jsme vybíhali, nohy a kondice v pořádku. Slyšel jsem od spoluběžců výzvy, abych šel "do toho", otázky "fakt to nejde?":).. No určitě by to šlo, ale spíš jsem se bál, abych sám sebe nezlomil a jak bych potom fungoval?Ale to se asi nedá těm "pravým" vysvětlit:)

Nejveselejší je, že ve finále nemám vůbec špatné pocity, naopak. Skvělý běh, skvělý trening celou sezónu..a že to nevyšlo? Tak mám o čem přemýšlet na další rok a aspoň vím, že je potřeba začít pilně posilovat záda, aby se tahle situace už neopakovala:).

PS. Netřeba mě litovat:), mě to nakonec velmi potěšilo, že jsem to dokázal nejen odpískat, ale že jsem neměl žádnou blbou náladu, nakonec ještě abych utěšoval lidi kolem, že mi to nevyšlo:). Jen tak mimochodem, při převozu ze stanoviště jsem přesvědčoval starostu Nových Hradů, aby začal běhat:). Ovšem nejhezčí korunou všemu byla SMS od mé nejmilejší manželky, jasné slunéčko:), která mi poděkovala, že jsem "nebyl ješitnej debil"..

Ať se daří! Zítra se půjdu proběhnout..12:)

Předěly

Každý z nás má své velké a malé předěly. Křesťané počítají před a po Kristovi -- a upřímně můj současný předěl určitě není před a po mamutovi, ale před a po derivaci!:) Tedy před a po štěněti JRT. Jak jsem několikrát slyšel terfně podotknout, pes (tedy stěně) je vždycky velký šok do života rodiny i v klidném období, natož, když se dokončuje přestavba RD a já se přitom ještě snažím připravit na mamuta. To prý může udělat jenom exot, jako jsem já:).

Připomíná mi to starý moudrý židovský vtip, kdy Roubíček, když si stěžoval u rabína, že mají malý být, spoustu zmatků, tak mu bylo postupně doporučeno, aby si do bytu koupil krávu, kozu psa a kočku. Když už úplně zoufalý přišel, že se to fakt nedá vydržet, tak mu rabi poradil, aby prodal krávu, kozu, psa a kočku a bude úplně spokojený!:) Takže, až po pár dnech (věřím, že tak 2-3 týdny max) budeme plně přestěhovaní a Deri bude moci bez problémů běhat na zahradě, tak to bude pohoda.

Ale představte si, když máte montéry, zedníky a i vlastní práci a k tomu máte u sebe děsně závislou "ženskou":), která je malá a nedá bez vás ani krok...Tak to je fakt pecka. V sobotu jsem kvůli ní místo 20 běžel 11, v neděli nic a v úterý 11. Naštěstí už to tak teď mám šolichat:), ale ten čas upřímně kradu. Mám na ní i přepravní tašku, dneska jsem s ní byl v práci, děsně "hodná", ani nestačila rozkousat internetové kabely, cestování s ní je (ťuk-ťuk) naprosto v pohodě, už se těším, až povyroste a nacvičíme nějaký delší běh. (Pokud máte nějaké praktické zkušenosti s nácvikem běhu se psem, sem s nimi!:)

Zatím jsme s Deri překonali řadu úvodních nástrah pevného vztahu. Naštěstí jsme se hned první noc spolu vyspali, (nechtěla beze mě být a kňučela a štěkala jako blázen, v paneláku by nás asi sousedi sežrali), a přesně, jak to znám od jinud a z vyprávění:), padly zbývající zábrany a jsme k sobě silně připoutáni. Ale v pátek večer a v sobotu to bude muset beze mě vydržet. Domluvil jsem s dětmi a i moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko slíbila, že se všichni budou o Deri starat. Tak budu moci odjet na Silvu.:)

Tohle vše má to ale jednu velkou výhodu. Ty zmatky mě natolik pohltily, že jsem zatím neměl čas se ani těšit ani děsit z mamuta a zatím to beru jako správnou běžeckou turistiku. Ovšem i tak všechno vypadá jako úplně nemožné, jak ten běh, tak logistika, jak a jestli budu moci ještě večer odjet na Prahu (, možná pospím a pojedu ráno, těžké je plánovat, skutečnost mě vždycky překvapí a to je dobře!!!0, prostě holá nemožnost!!!!!

Proto končím citátem že své oblíbené Alenky v říši divů:

Darmo zkoušet,'řekla Alenka,v nemožnosti se věřit nedá.' ,Moc zkušeností věru nemáš,'řekla Královna.,Když jsem byla tak stará jako ty,dělala jsem to každý den půl hodiny. A tak jsem někdy do snídaně uvěřila třeba v šest nemožností.

Nemožnostem zdar!

12:)

...it's a real emergency! .. :)

Nevím, jak moc znáte film Pravá blondýnka (v orig. Legally blond), kde hlavní hrdinka v úvodu, když je zasažena faktem, že si její chlapec našel jinou, rychle nasedne do auta, vyrazí do nejbližšího "Nail studia" nechat si udělat manikúru.. Přičemž přivolá obsluhu zoufalým pohledem, se slzami v očích a se slovy, promiňte, je to skutečně závažné!:)

V tomto duchu probíhalo u mě pár posledních dní. Tradičně posunuju nás domeček do závěrečné fáze a protože běhání je můj ryze soukromý koníček, tak teď je obzvlášť těžké najít čas, když věci kolem hoří a nedají se odložit ani posunout do nočních hodin. Třeba o víkendu to nejdříve vypadalo, že se prachu a nepořádku uvnitř nikdy nezbavíme a bylo potřeba začít navážet i nějaký nábytek dovnitř, takže jsem v sobotu místo dlouhého běhu celý den až do pozdního večera uklízel (i když jsme měli další pomocníky), běhal po žebříku (zatím nejsou schody), v neděli přivezli kusy nábytku a musel jsem při tom pracovat. Nebyl bych to já, abych se už neusadil "na jedné z teras", nezapojil počítač, internet přes svůj iPhone a pilně řešil, psal a počítal. A užíval si:). Ale tím pádem na běhání nedošlo..:(

V pondělí po ránu taky nic a už jsem byl "drobet" nervóznější, takže jsem později odpoledne v práci přerušil jednoho anglického návštěvníka, který pořád se mnou chtěl diskutovat se stejnými slovy.. Musím domů, je to skutečně naléhavé!!! :) A taky bylo. Lehce po 6h jsem měl boty na nohou a dal jsem si celkem intenzivních 20km, .. ten pocit, však to znáte... Sice v úterý a středu jsem po večerech sotva urval čas na 15 a 11km, ale bylo to jako v té reklamě na instantni polévku.. "Rychlovka, ale potěší!":)

A tak to beru stejně jako mazák čekající na civil, který poslední průtahy, prodlužování a nepříjemnosti odbýva s úsměvem a říká si.. Tohle zvládnu, tohle odsedím i holým zadkem na rozpálených kamnech:). Nebo když už se někdy ke konci delšího běhu těším domů, tak si říkám, posledních 5-10km? To přeci dám i po prd.li:) !!!

Takže klídek, pijánko, mazurka.. Radovat se je třeba, obzvlášť, když dobrých zpráv není mnoho a cíl se může ztrácet na chvíli v mlhách. Proto jsem dnes koupil naší Derivaci:) obojek, řemínek, pár hraček a těším se, že v neděli už bude s náma! [To aby těch zmatků zase nebylo málo:)]

Ať se daří, 12:)!

Jsem lepší díky běhu? (Co je příčina a co je důsledek?)

Tahle otázka mě tak občas napadá, protože těch hodin, kdy se snažím různé pobíhat je už celkem dost a hlavou se honí různé myšlenky.. Ale asi jsem pořád stejná mrcha (nebo klaďas), i když si myslím, že díky tomu, že při pobíhání ventiluju svůj stres a určitý přetlak, tak moji blízcí netrpí, tedy aspoň neřvou mými bolestmi:) a jsou určitě šťastnější..

Už jsem ultra pobíhač? Tahle otázka mi připomněla mladí na škole, kdy se tradovaly vtipné historky, kdy se vlastně člověk stává matfyzákem -- sám o tom neví a pořád je v nejistotách, ačkoliv díky jeho podivnému chování všichni kolem vědí odpověď už dávno -- "Tatínku, už jsem matfyzak?" ptá se maminky... :), takže je jasné, že je k této škole předurčen. Raději se sám sebe neptám, jestli už jsem ultra běžec, určitě ne co do počtu km (i když minulý úderný týden jsem měl pár hezkých momentu a celkových 121km už něco naznačuje o mém úsilí), ale věřím, že hlava už si to nějak přebírá a že mě ten delší čas strávený pobíháním někde "mimo" [ostatně já jsem "mimo" relativně často:)] se začíná velmi líbit a že se teda aspoň duševně se do té ultra roviny začínám dostávat. Tedy věřím tomu...:)

Ale tyhle otázky souvisí s prapůvodní -- co je příčina a co je důsledek? Stávám se běžcem, protože věřím, že jím stávám? Je svět/lidé lepší protože my věříme, že jsou lepší? Jeden silný příklad z poslední doby. Před cca 10 dny jsem ve vlaku na trase Ostrava-Praha, zapomněl svůj notebook. Sice jsem se s tím hned vyrovnal, (jsem trouba, jsem trouba..) ale jen tak že své důvěřivosti jsem poslal e-mail na info@CD, jestli se náhodou nenašel.. Známí se mi smáli, jak se vůbec můžu domnívat, že by jej někdo vrátil.. Že prý jsem horší než pravidelný čtenář Rychlých šípů, že moje naivita nemá hranic.. No a na druhý den mi po ránu přišel následující e-mail:

Dobrý den,

dotazem na oddělení ztrát a nálezů ve stanici Praha hl.n. zjištěno odevznání nalezené věci. O identifikaci kontaktujte tel. č. 972 241 158.

Takže jsem naklusal na 1.nástupiště, zaplatil poplatek 50Kč za vyzvednutí ztracené věci a těšil se nejen že svého laptopu se spoustou dat, ale hlavně z pocitu, že asi existuje nějaká forma zpětné vazby. Když si myslím, že má cenu být slušný a že lidí jsou veskrze dobří, tak tomu určitě tak bude.:) Ten známý, co se mi mi nejdříve smál pro moji naivitu, pak kroutil hlavou, že se jemu ani lidem, co zná nikdy nic takového nestalo.. Já mu říkám, že mě se (ťuk-ťuk) dobré věci stavají skoro pořád.. Nechtěl jsem říkat, že si myslím, že je to proto, protože on a jeho lidé dopředu vidí vše negativně, za vším hledají nějaký podraz. A že je asi lepší (aspoň z mého pohlledu) být ten naivní prosťáček, který intuitivně, stejně jako malé děti miluje šťastné konce a věří v ně.

Tak na šťastné konce! Ať na cestách či v běhu života.

12:)

Když musíš, tak musíš (aneb šuby duby Amerika...)

Od kamarádů občas slýchám, že jsem až moc pracovitej, až moc se věcem věnuji, že moje úsilí je tak moc usilovný, až jim to vadí:)... Ovšem, já bych k tomu pro pořádek dodal, že je to spíš legrační a že tím, jak se snažím se v tom všem vidět ten veselý rozměr, tak se věci vesele dějí i když třeba "usiluju":), ale postupně..

Ve čtvrtek jsem si vzal dovolenou, abych dopoledne koordinoval práce při dokončování přestavby našeho domečku (celkem náročné, ale blížíme se do finále, aspoň doufám, že koncem května se začneme stěhovat), až do 12 hodin jsem různě pobíhal na stavbě a když už bylo jasné, kdo a co má jak dělat:), [já jsem měl zakopané a připravené vedení vody a elektriky v zahradě, přesunul jsem se domů, oblíknul běžecké hadry (tentokrát navzdory horku jsem vzal moudré tričko a bundu) a vyrazil na svůj plánovaný běh cca 60km..

Teda, vybíhal jsem takový vytočený, až bych řekl nasr.., ale teď ani nevím proč..:) ... Vadilo mi, že jsem nemohl běžet ráno, ostře píchalo slunce a hned začínalo pršet, bál jsem se, že to nestihnu "uběhnout" než se spustí lijavec... Ale zatočil jsem po cca 3km v Prokopáku podle trati a najednou jsem si uvědomil, že ten déšť krásně kropí prach na cestách, zeleň keřů kolem cest je najednou zářivější, jak jsem probíhal kolem vápenky, začalo sice silněji pršet, ale radoval jsem se, jak jsem skvěle odhald počasí..:)... ano správně.. starosti a problémy zůstaly za mnou a já se začal radovat ze svého objevovaciho běhu..

Za chvíli sice začalo pražit slunce jako blázen, ale to se mi podařilo přesně doběhnout do lesa u Osady "Dlouhá míle" a pokračovat ve stínu stromů na Dubeč.

Začal jsem se tradičně kochat a málem jsem zabloudil i na trase, kterou znám velmi dobře.. Říkám si, aspoň chvíli koukej na cestu, ať sebou někde zase neflákneš:) a včas.. málem bych zašlápl hnízdo slepýšů, chudinky se rozutekly na všechny strany, naštestí jsem aspoň jednoho stačil vyfotit..

Po pár km běžím liduprázdnou oblastí, široké lesní cesty u Roblína, v tom kde se vzalo, tu se vzalo, zaparkované auto a podle pravidelného pohupování jsem už na dálku poznal, že je JARO a že nějaký šťastný pár tam provozuje velmi příjemný "cross-training"...:).. Chápu je, kdo by se v těchto končinách pohyvoval, že?:) Mladý muž mě zahlédl z okénka, když jsem probíhal kolem, pozdravil jsem zamáváním a radši zrychlil, abych jim nekazil hezkou chvilku..:)

Jak se přiblížil 30.km, tak se přiblížil hlavní cíl moji cesty -- lom Velká Amerika. Musím se tady přiznat, jsem srab... Celou cestu jsem se těšil, že až doběhnu na ten konec a lom se přede mnou otevře (viz foto), tak se postavím na okraj a s patřičným gestem zakřičím.. Atanáááááá! Vinettou!!! Atanáááá Rybana!! :)

Jenže tam kousek seděla skupinka mladých děvčat u jednoho srázu a bál jsem se, že by (smíchy) mohla spadnout do lomu.. A tak snad někdy příště...:)

Zbytek zpáteční cesty probíhal tradičně, místo socialistického boje o zrno, to byl boj o vodu..Ačkoliv ji z nebe pršelo možná až moc, všechny krámky a hospody v přilehlých končinách byly zavřené a tak nezbylo zase "žebrat", tady to snad ani nenapíšu, ale lidí jsou hodní a byla to legrace..

Vlastně všechno bylo nějak hezky barevný [určitě ty endorfiny:)], i to střídání počasí od horka po chlad a déšť...ve finále jsem ještě dobrovolně nastavil okruh v Prokopaku, aby to vyšlo k těm 60km.. Pocity skvělý, jednak, že jsem v tom shonu a napětí se rozhodl vyběhnout a znovu se přesvědčil, že běhání na mě naprosto funguje a ani to zase nijak moc "nebolelo", uvidím zítra..:).

Radost, jednoduše radost.. zaplaťpánbu, že ji žádné moje (počáteční) úsilí neodradilo a že je stále se mnou. DÍKY.

12:)